Plout s proudem přece neznamená, že si člověk nejde tou svou cestou…

… plout s proudem znamená, že člověk tu svou cestu našel, přijal ji a je ochotný se po ní vydat. A to i když proud řeky zurčí přes kameny nebo se blíží k vodopádu. Skočím? Neskočím?? Plout s proudem není pro slabochy. Plout s proudem vyžaduje nesmírnou odvahu a důvěru. 

řeka, plout s proudemKdyž jsem v lednu 2014 přišla s tím „chytrým” nápadem, že budu zkoumat těch 50 způsobů, kterými si sami šlapeme po štěstí, a vyjádřila jsem to přání najít vnitřní štěstí, nezávislé na nikom a na ničem, naskočila jsem do jedné takové řeky.

Párkrát mě omlátila o nějaké ty kameny, párkrát vedla pod zemí a mně se tam do toho úzkého temného prostoru fakt nechtělo a párkrát přišlo pár vodopádů.

Když jsem se snažila ten proud řeky nějak zastavit nebo z ní vyskočit, myslela jsem si, že „jdu tou svou cestou”. No nešla jsem. Jen jsem se tvrdohlavě bránila tomu, co jsem si už kdysi dávno jako malá holka vybrala. Tam v té první třídě, kdy jsem si představovala, že chodím do úplně jiné školy. Zábavnější, náročnější (fakt mě to tam tenkrát nudilo). Do školy, kde se budu učit o zákonech života…

Pokračovat ve čtení…

Nebeská sebejistota aneb jsem dost dobrá…

… ale jen tomu uvěřit :-) Tedy ne že bych byla ten typický kandidát na knížky o sebelásce. Měli jste je někdy v ruce? Jsou většinou o tom, jak sám sobě neříkat, že jste k ničemu, jak si nic hezkého nezasloužíte a podobné příšernosti. Mívala jsem jiný problém. Nudilo mě pořád poslouchat, jak jsem šikovná v tom či onom. Prostě si nevyberete no, pořád je nač si stěžovat :-) A přece jsou chvíle, kdy jakákoliv sebejistota bere za své… 

vnitřní síla a sebejistotaJak reagujete na to, když Vám dává někdo najevo, že „to tedy mohlo být lepší??”  A Vy víte, že chce moc? Šéfové tohle mívají někdy ve zvyku. Mají pocit, že tu horu práce by každý jiný než Vy dokázal udělat za polovinu času. Probouzejí ve Vás pocit, že jste neschopní. Že nejste dost dobří. Že na to nemáte. Nebo že se od Vás čeká víc a ono to prostě nejde. Sebejistota jde do kopru…

Jako dítě jsem to nikdy nezažila. Ani od učitelů ani od rodičů. Ale začínám chápat ty, kteří to zažili, a v dospělosti se potýkají s nedostatkem sebejistoty. Nevěří, že jsou dost dobří. A v okamžiku, kdy Vám chybí víra, jste na tom dost blbě…

Ale jak říkám, jsou chvíle, kdy jakákoliv sebejistota bere za své.

Kdy každý narazí na to své slabé místečko. Neznám nikoho, kdo ho nemá. To pak stojíte na okraji něčeho, co Vám připadá jako hluboká propast, ale zezadu jako by ji nikdo neviděl. Tu propast ve Vaší hlavě, nebo Vašem srdci. Tu propast ve Vaší odvaze a Vaší sebejistotě a sebedůvěře. Nebo propast ve Vašich schopnostech.

Strkají do Vás a nutí Vás jít dál. Očekávají to či ono. A nad hlavou se Vám rozkmitá to pověstné kyvadlo, o kterém jsem kdysi psala v článku Jáma, kyvadlo a moře. Byla to pro mě tenkrát hodně silná symbolika.

Právě tento doping sebejistoty byl tento týden tématem projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018

Jak se Vám dařilo? Pomáhalo Vám si připomínat právě tu větičku, že jste dost dobří?? Já si po minulých týdnech věnovaných různým podobám strachu říkala, jaká to bude pohodička. No, nepronásledovaly mě tentokrát divné sny, to je pravda (viz Kde hledat zdroj vnitřní síly?). Ale zas taková pohodička to nebyla.

Nicméně právě ta výše uvedená větička mi dost pomáhala…

Je dobré zvykat si reagovat na podobné šéfovské manýry (ať to na Vás zkouší kdokoliv či cokoliv) jinak. Začít třeba jedním týdnem v roce. A postupně třeba 52 týdny v roce :-)) Celý projekt Stromu štěstí má právě tuhle výhodu – zjistíte díky němu, kde jsou ty vaše největší slabiny. Která témata jsou pro Vás největší oříšek. A máte možnost se jim věnovat…

A co mi tento týden dělalo největší radost??

Červenohorské sedloJednoznačně celé jarní prázdniny :-) Vrátila jsem se z Jeseníků z krásné chajdy, kterou jsme sdíleli s kamarády.

S dcerou jsme vymetaly nejdelší moravskou tříkilometrovou sjezdovku v Koutech nad Desnou. Nejvíc jsme si to užívaly v pátek ráno. Dcera dostala geniální nápad, že ty zahřívající náplasti na nohy jí mám dát do rukavic tak, aby kdykoliv stiskne hůlky, cítila to teploučko. Cestou na lanovce si tentokrát nestěžovala, že je jí zima na ruce :-)

Navíc jsme musely vyrazit už ráno (manžel řidič šel s kamarády na běžky a nás na sjezdovku vezla kamarádka) a sjezdovky ještě byly krásně upravené. Vzhledem k tomu, že se mi pomalu otupovaly lyže, jsem přivítala fakt, že jsme s lyžováním končily v době, kdy ještě sjezdovka nebyla jedna vyrytá ledová plotna…

Když jsme nebrázdily sjezdovky, šlapali jsme skupinově na běžkách z Červenohorského sedla na Švýcárnu (hlavně ten sjezd zpět byl krásný). Ten den nám počasí přálo a cestou nahoru vznikla například fotka výše. (Cestou dolů pro změnu sněžilo.) Řekla bych, že se nám šiklo, že jsme mezi svátky vyrazili na běžky do Harrachova a vyzkoušeli si, že i ty prudší sjezdy na běžkách dáme (v tomhle totiž moje sebejistota zrovna vysoko nikdy nesahala :-)). Ale když to člověk zkusí a získá tu zkušenost, troufne si i na to, před čím druzí vyděšeně odjíždějí v půlce kopce radši zpátky…

Odpočinkové dny jsou nejsladší náplast :-)

Nejradši mívám v Jeseníkách odpočinkové dny. Zvládly jsme tentokrát mou milovanou Karlovu studánku a místní bazén s teplou vodou, vířivkami a saunami. (Jsem dost dobrá, dokázala jsem na sebe zas vychrstnout ten džber ledové vody – fakt nebeská sebejistota, že to dám :-)) Není to tedy žádný moderní areál, ale do termálu ve Velkých Losinách, které jsme měli nejblíž, už nechci. Byl tam minule hluk a nuda.

Zato jsme ve Velkých Losinách navštívily ruční papírnu, jedinou původní v České republice, ve které se stále vyrábí. Vřele doporučuju. Je to hodně zajímavé. Já třeba netušila, že se papír vyráběl ze starých hadrů!

Řekla bych, že odpočinkové dny (nebo hodiny) by si měl člověk ordinovat často. Zastavit se, užívat si, cákat se a případně se něco nového dozvědět. A završit to zákuskem v nejbližší kavárně :-) Třeba…

Jaký byl ten Váš týden? Narazili jste na nějakou lekci z ranku sebejistoty? Hodila se Vám větička „Jsem dost dobrá/ý, zvládnu to”? Co Vám tento týden dělalo největší radost? A užívali jste si tento týden té nejsladší náplasti?? Jaké?


Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu JSTE DOST DOBŘÍ v rámci elementu ZEMĚ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní rovnováhu a klid. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se.  

 

 

Jít tam, kam mě srdce táhne (aneb o těch skutečných vánočních darech a vděčnosti)

Jít tam. kam mě srdce táhne, někdy není snadné.

Miluju ona slova z pohádky O Princi a Večernici:

Ani jednou se neohlédni a neuhni stranou ani o krok. Nezastavuj se, ani kdybys měl duši na jazyku.

Pohádky jsou vůbec nádherná inspirace, že? Člověk nemusí číst knihy o životě v Přítomnosti, stačí, když si bude pamatovat, že se nemá ohlížet zpět. Do minulosti. Neuhýbat ze strachu (vzpomínáte na toho několikrát zvětšeného chameleona v té pohádce??), ani nezůstat stát. Jak říkal Zátopek: „Když nemůžeš, přidej!

Ostatně zdá se, že vánočním obdobím už žiju (ostatně jako reklamy v TV):

  • Nedávno jsem se ohlížela za uplynulými měsíci pomalu končícího roku a několikadílný článek jsem nazvala Než vypukne vánoční šílenství (aneb půjdete do toho se mnou?). Ten první díl si rozhodně stojí za to přečíst – nakonec jsem totiž během jeho psaní vymyslela nový projekt na rok 2018 – Strom štěstí :-) Už se mi v hlavě rodí nejrůznější nápady, jak si ho spolu s Vámi co nejlépe užít. V článku najdete odkaz k přihlášení :-)
  • A dnes jsem se na youtube proklikala k vánoční mši jakéhosi amerického černošského pastora :-). A poslechla jsem si oba její díly. Bylo to zvláštní. Obvykle nemám ráda podobné americké křesťanské šarády v těch ohromných halách. Emočně vypjaté, burcující. Věřící pokyvující hlavami, či dokonce vstávající, tleskající atd. Unešení kázáním. Ale tentokrát jsem se na to vydržela dívat téměř hodinu a často si říkala: “On je fakt dobrej.”

 

A tak teď máte možnost vidět jednu zajímavou věc – inspirace se neřídí náboženstvím, ale pravdou.

Pokračovat ve čtení…

Jaké to bylo na desetidenním kurzu meditace Vipassana?

Stručně a jasně – podle mě by měl být kurz meditace Vipassana povinný pro každého (podobně jako prý v některých částech Indie).

Je to poklad, díky kterému člověk konečně najde praktický i teoretický přístup k vnitřnímu štěstí. Bolí to, ale nakonec pročistí uvnitř i vně nejrůznější škodlivé nánosy. A nakonec, když na bolest nereaguje, pronikne tam, kde cítí jen štěstí a soucítění. Zažere se to do mozku tak dokonale, že to zažíváte nejen na kurzu ale i poté. I v těch bouřích, kterých byste se předtím děsili :-) Alespoň taková je má osobní zkušenost.

Jsem už týden po skončení kurzu v úžasu!

Pokračovat ve čtení…

Vipassana a puzzlíky aneb vzhůru do hlubin (blaženosti?)

Pravda je, že blaženosti jsem při meditacích zažila spoustu. Už dávno se čas od času přelévá i do každodenního života. Stačí se zastavit. Ono to ve své podstatě není moc těžké. Věřím, že nakonec to může zvládnout každý. (Ostatně, co jsem tak slyšela, desetidenní vipassana dělá divy s kdekým a nemusí pršet blaženost, hlavně když kape, že?? :-))

To, co je těžké, je prodrat se skrz ty trny, které ten Jiný svět zakrývají. Ostny zklamání a nepříjemných zkušeností, které se kolem nás ovíjejí, a nechtějí nás pustit dál. Postavit se jim někdy bolí a ne vždy máme dost síly a hlavně dost důvěry v to, že to má vůbec smysl. Většinou se nakonec sebereme a odjedeme do té pomyslné vesnice pod zámkem spící Růženky. Místní hospoda, jídlo a pospolitost tam je totiž jistota :-)

I vipassana bolí. A stejně se tam těším! Ačkoliv znám, jaké to je sedět hodiny v meditaci, těším se.

  • Ano, člověku se chce spát (my jsme loni začínali v 5 ráno!). Dokud si nezvykne na jiný režim.
  • Ano, člověka bolí tu nohy, tu záda, tu za krkem. Dokud si nezvykne sedět.

meditace vipassana

Ano, zažila jsem loni jen mírnou kratší verzi. Mohli jsme si číst a psát. Mohli jsme mít i mobil. Méně jsme seděli a více chodili. Když jsem si chtěla zacvičit orlí čchi kung (styl Orel v hnízdě), mohla jsem. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, jen mluvit ne. A to mi vyhovovalo…

Za to všechno, co člověku taková intenzivní meditační praxe v přírodě dá, to stojí! O Jiném světě si totiž můžete stokrát číst a můžete mu i rozumět (což ovšem není žádná hračka), ale k čemu Vám ta znalost je, když ji nedokážete vnést do praktického života?? A to bez trpělivé práce s myslí (meditace), ale i s tělem prostě nejde! Můj manžel říká, že to není nic pro něj. Příroda? Super. Ale něco tam dělat. Někam jít, rozdělat oheň a postavit stan (kde je to možné). Až dojde na blackout (hope not), nebojím se. Manžel se o rodinu v lese postará a ještě si to bude ohromně užívat :-)

Pokračovat ve čtení…