Emoce jsou něco, co nás umí pěkně vyhodit ze sedla, že? Která je vaše „nejoblíbenější“?
Někdo snadněji propadá hněvu (případně vzteku), někdo spíš smutku (případně zoufalství až depresivním stavům), někdo strachu (až úzkostem). Škála emocí je široká, některé považujeme za negativní (např. ty uvedené), některé za pozitivní (třeba radost, nadšení).
Ale ideální je nevnímat emoce jako pozitivní, nebo negativní. Proč Protože vás to může lákat ty negativní potlačovat a upínat se k pozitivním. A cokoliv potlačíte vám jednou vybouchne pod rukama.
Emoce jsou velký dar, pojďme si je tedy užít…
ZÁZRAK, KTERÝ JSEM ZAŽILA S TZV. NEGATIVNÍMI EMOCEMI
Není to tak dávno, pár týdnů. A od té doby zraje tato série článků. Možná i proto, že se jim ještě víc otevírám a jsem zvědavá, co dalšího přijde. O jedné silné události bude dnešní článek. O dalších a nakonec i o sérii videí, které nás učí praktické tipy, jak k emocím přistupovat, budu psát až později.
A to bych řekla, že emocím jsem už docela dost otevřená.
- Jako malá jsem byla vztekloun, který dováděl s kluky a vynadal třídní učitelce v 1. nebo 2. třídě. Já přece musím jít tancovat do rytmiky, nemůžu tady sedět po škole kvůli někomu jinému! (Spravedlivá Kozorožka líznutá ascendentním Beranem, co byste jiného čekali??)
- Pak jsem poznala, že vzteklé lidi nemají jiní lidi zrovna v lásce a tuhle emoci jsem v sobě dokonale potlačila.
- Ale nic se nedá potlačovat věčně – projeví se to na zdraví a ve chvíli, kdy nemáte kam utéct (stanete se matkou, nebo otcem).
A PAK SE TO STALO…
- Zamilovala jsem se a příval láskyplných pocitů a touhy byl tak silný, že jsem se začala učit tohle všechno zvládat. Otevírat srdce, komunikovat. Z nešťastné lásky jsem udělala díky tomu, že jsem ji nechtěla ani potlačit, ani vynutit, bránu do světa nepodmíněné lásky. Do světa nepodmíněného. Do toho Jiného světa, jak mu říkám nyní. Važte si lásky, která nemá komu se projevit! Nebuďte z ní nešťastní, naučí vás být šťastní, ať se děje, co se děje!
- O cca 15 let později jsem vzala texty, které jsem tehdy psala a které ke mně z hlubin nevědomí promlouvaly, vedly mě a pomáhaly mi, a vznikla z nich má první e-kniha Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty).
- O dalších pár let později přišla další vlna emocí – strach, hlavně strach. A s ním vlny vzteku, ale i hlubokého klidu. Čím víc jsem se učila se svými emocemi pracovat čchi kungovými praxemi, tím hlouběji se mi dařilo jít a tím k hlubším rovinám klidu. Vše bylo intenzivnější, rychlejší. Možná i proto, že tentokrát jsem na to nebyla sama.
JE MOŽNÉ JÍT JEŠTĚ DÁL…
Vždycky je možné jít ještě dál. :-) Nemyslím, že žijeme lineárně, mám rozhodně blíž k taoistickému cyklickému vnímání založeném na přírodních cyklech. Tam, kde se zdá být konec, je vlastně začátek. Tam, kde příroda odumírá (na podzim), se jen chystá k odpočinku (zima) a znovuzrození (jaro).
Znám různé způsoby, jak s emocemi pracovat. Ale jednoho odpoledne jsem cítila prazvláštní mix různých emocí – bublal ve mně ohromný hněv a zároveň byl ve mně hluboký smutek.
- Takový ten hněv, který cítíte, když víte, že musíte bránit své nejdůležitější hodnoty. Když někdo překračuje hranice a chce po vás něco, co se vám hluboce příčí. A vůbec nechápe, proč se vám to příčí. Ne proto, že by byl tak nemorální. Jen proto, že morální nastavení a vnímání situací se u lidí liší i na té úrovni všeobecně přijatelného.
- Takový ten smutek, když vnímáte, že druhý člověk vás nechápe.
Ten den jsem měla domluvenou šestihodinovou taneční akci s kakaovou ceremonií. A tam se to stalo.
Ne, nevytančila jsem ze sebe všechny ty emoce.
Nešlo mi o to vyjádřit je, abych se jich zbavila.
(Bylo by to jako ona vtipná poznámka Ruperta Spiry, mého oblíbeného neduálního učitele: „Otevřít dveře tomu, co k sobě pozvat nechcete, jen abyste to zavedli do sklepa a tam se toho zbavili a zakopali není přijetí.”)
Osahala jsem si je, nechala jsem je vyjít na povrch skrze tělo, nezbavila jsem se jich, ale jejich energii jsem si uložila do spodního tan-tien. :-)
Po náročném víkendu a cca pětihodinovém tanci jsem byla nabitá. Nabitá!
Ještě druhý den jsem cítila tak maximálně únavu svalů.
TAKOVÁ JE SÍLA NĚKTERÝCH NAŠICH EMOCÍ!
Síla, kterou buď necháme uvnitř těla jako napětí, nebo které se zbavíte jako když něco odhodíte do koše – nebo kterou můžete využít! Nikdy předtím jsem to tak silně nevnímala.
A tak první krok, který můžeme udělat, je – přestaňme se snažit cítit jen dobře, emoce rozdělovat na ty žádoucí a nežádoucí, potlačovat ty náročné a snít o pohodě Vánoc. Takové sny nám tu pohodu nepřinesou, naopak. Chytneme se jen do neustálého koloběhu honby za tím příjemným a potlačovaní toho nepříjemného.
Pohoda Vánoc existuje, ale občas holt povede přes sněhovou bouři. No a co?
Tím šťastnější budete, až jí projdete. :-)