Radost ze života – kde brát a nekrást??

Mnoho let jsem žila s pocitem, že „tady jsem nechtěla být”. Možná k tomu přispělo i vyprávění mé matky, jak jsem se nechtěla a nechtěla narodit :-) Nemůžu říct, že bych měla nějaké strašlivé dětství nebo dospívání. Asi jsem na tom nebyla nikdy hůř než průměr. A v některých ohledech určitě i líp. Minimálně se doma rodiče nerozčilovali, co nosím ze školy za známky. Nebo za poznámky. Když už, tak se spíš divili, co že jsem to zase zapomněla donést – třeba cvičky apod. :-)

A přece jsem si do deníku svého středoškolského Já jednou napsala: „Umři, když chceš, litovat toho nikdy nebudeš.“ (To bylo ještě v dobách, kdy mě nějaká reinkarnace nebo peklo a ráj nezajímaly.)

 

Když berete smrt jako osvobození, radost ze života se těžko hledá

A tak dodnes, možná i díky této větičce, nepatřím k těm všem, kteří se bojí smrti. Jenže pak je pro mě bohužel také nepřístupná ona motivace: „Odřeknu si ten dortík, protože nechci umřít (na nějakou zlou chorobu způsobenou nezdravou stravou).” :-)

Všimli jste si, jak často je naše motivace poháněná pudem sebezáchovy?? Ale co když ve vás čas od času převládne spíš pud sebedestrukce, který veškeré vaše snahy nenápadně sabotuje?? Není to i váš případ??

Ze všeho nejtěžší ale pro mě bylo najít nějakou radost z toho, že jsem vůbec naživu.

Všechny ty možnosti, které s sebou život přináší – jídlo, zpěv, tanec, krásy přírody – mi nějak nestačily. Ani ten sex mi nestačil :-)  Nechápala jsem nadšení jednoho svého kamaráda, když se o té reinkarnaci kdysi po revoluci doslechl. „Super, budu moct žít ještě jednou”, říkal. Já totiž měla mnohem blíž k té části obyvatel indického poloostrova, kteří toužili po mókše. To jest po osvobození z toho koloběhu životů.

 

Ale když tu radost ze života ne a ne najít, může to být kupodivu i dar

Ano, za těch víc jak 20 let, co jsem se začala učit, jak mít radost z toho, že tedy jsem a dýchám (když už teda), jsem se něco málo naučila :-) Minimálně to, že možná právě díky tomu, že mě spousta toho, co většině lidí k radosti stačí (běhat bosky po louce nebo pařit s kamarády), nějak nestačila, mám trochu jednodušší cestu k tomu nacházet to, co většina hledat moc nemusí. Dokud třeba neskončí v nemocnici po mrtvici jako můj otec…

Tam totiž už pařit nemůžete a běhat bosky po louce taky ne. S trochou štěstí vidíte tak maximálně ven z okna. Tam máte jen pokoj, svou postel, pár dalších nemocných mužů kolem vás (ani ti radostí nesálají)… a svoji hlavu a to, co se vám v ní honí.

 

Kde pak hledat radost ze života v takto neradostných chvílích??

Vzpomínám, jak jsem před 2 lety stála na vlakové zastávce a telefonovala svému otci do nemocnice poté, co jsem dokončila svůj první desetidenní kurz meditace vipassana (podle Goenky). Bylo to zvláštní. Nikdy jsem neměla ke svému otci a jeho pocitům v nemocnici blíž než tehdy.

Měla jsem za sebou pobyt, i když krátkodobý, tam, kde si – v mém případě dobrovolně – necháte vzít všechno, v čem obvykle tu radost hledáme. Možnost bavit se s ostatními a usmívat se na ně. Číst si nebo psát. Surfovat na netu nebo prostě ujíždět na sociálních sítích. Dokonce i možnost jít kamkoliv chcete a jíst cokoliv chcete. A budíček je někdy ve 4 ráno…

Jediné, co vám zůstane, je vaše mysl, vaše tělo bolavé od mnoha hodin meditace a nejbližší okolí. Někdy slunce, někdy déšť. A je jen na vás, kam se případně v té mysli odeberete (po skončení kurzu jsem mnohokrát zjistila, jak jiný kurz jsem v prožila ve srovnání s ostatními, i když jsme dělali naprosto totéž).

Je jen na vás jestli v sobě objevíte způsob, jak najít tu vnitřní radost, kterou vám fakt už nic a nikdo nebude moci vzít. A ptáte se, jestli jsem ji tam našla?? Letos jedu potřetí s výzvou dál v sobě prodlužovat ty okamžiky, kdy se mi dařilo tu radost cítit, a s porozuměním a soucítěním se osvobozovat z toho, co mě stahovalo dolů :-)

 

Chcete se na tu vnitřní radost podívat hlouběji se mnou? 

Když jsem na tento kurz v roce 2017 jela poprvé, pročítala jsem si ve vlaku 10 článků, které jsem těsně předtím každý týden psala o tom, kde tu vnitřní radost hledat. Tenkrát z nich vznikl ebook a každé léto (protože léto je přece obdobím radosti a lásky) se k nim znovu vracím a každý týden nechávám jedno z jeho témat promluvit mi do života. A ono to vždycky udělá :-)

Je to pro mě způsob, jak objevovat těch 10 způsobů, jak v sobě tu radost ze života dusím. A taky to, jak v sobě ten vnitřní oheň (léto je obdobím elementu oheň) probouzet. Tak trochu jinak. Zevnitř…

Kupodivu ta nejšťastnější období jsem už dvakrát prožila na těchto desetidenních meditačních kurzech, i když na první pohled není kde tam tu radost brát, aniž by ji člověk nekradl z toho, co slíbil, že dělat nebude :-) A tak i proto letos v létě jedu na tento kurz znovu :-)

A  hlavně – znovu se chystám vnést témata elementu oheň do 10 týdnů svého života. V rámci svých ročních projektů už vlastně pošesté.

Na samotném začátku celého desetitýdenního období, v sobotu 25.5. od 15.00, pak opět pořádám tříhodinovku elementu OHEŇ. Tentokrát právě o těch 10 způsobech, jak v sobě tu radost ze života dusíme. A jak ji můžeme vykřesat i tam, kde ty běžné zdroje nejsou.

Příprava je nutnost :-) Pokud se chcete na léto tímto tak trochu nezvyklým způsobem připravit se mnou, přihlásit se můžete na odkaze níže.

>> Najděte v životě tu opravdovou radost <<

 

 

 

 

Aby to nebolelo – SM systém :-) (A Dornova metoda)

SM systém nemá se sadomasochismem nic společného :-) (On spíš člověka zaskočí, než by vysloveně bolel). SM systém znamená „stabilizační mobilizace”. A je to způsob, jak dostat tělo tam, kde má být. Aby Vás jednou nebolelo. Myslím, že v rámci tématu PROČIŠTĚNÍ TĚLA, je ideální právě o SM systému psát. A také o Dornově metodě. 

A rozhodně všem doporučuju si minimálně jednou na SM systém a dornovku dojít.

Když učívám čchi kung vidám to pořád dokola – jak špatně lidi stojí. Jak nepohodlný je jim tzv. přirozený postoj. Je to zvláštní, že ani takové základní věci jako stát, sedět, chodit a používat vlastní hlavu neumíme. Co jsme se to celé ty roky učili??? Hlavu máme zanesenou myšlenkami, které jsou nám k ničemu, a tělo zničené :-(

Někdo víc, někdo míň.

Osobně bych řekla, že já tedy míň :-) A vidíte – když jsem na SM systém dorazila s podezřením, že něco není v pořádku, protože to při meditacích a postojích cítím, paní prohlásila, že se tedy diví, že jsem to cítila, ale že mám pravdu. 

Našla mi pak spoustu věcí a hopem mě poslala na Dornovu metodu, aby mi tam paní na kostře porovnala to, co je potřeba porovnat. Tam jsem se dozvěděla o své kostře dalších pár nehezkých věcí :-) A dostala spoustu rad a cvičení, jak si tělo neničit a jak mu pomoct dostat se zpět do té správné formy.  Pokračovat ve čtení…

Dobře si to rozmyslete…

… to se tak obvykle říká, když stojíte před nějakým rozhodnutím, že? Mně tento týden mé myšlenky hnaly k rozhodnutí, které jsem si vždycky říkala, že nikdy neudělám. Ale co rozum ví??

Bylo to zvláštní. Hlavou se mi honily myšlenky na něco, co mi v dané chvíli přišlo jako to nejlepší, co bych mohla udělat. Bolela mě z toho hlava. Točila se mi. Přepadla mě ohromná únava. A ztrácela jsem tu vnitřní radost, kterou máte, když víte, že plujete na vlně, se kterou souzníte.

Najednou jsem měla pocit, že jsem na úplně špatné vlně a že bych z ní měla seskočit, protože mě akorát rozmlátí o skálu. Možná proto, že jsem na špatné vlně. Možná proto, že na ní neumím dost zručně surfovat. 

Co s takovými myšlenkami udělat? Žijeme obvykle v domnění, že právě myšlenky nám přinášejí poznání. Ale jak zaznělo v jednom z videí (a článků, které jsem o nich napsala) Ruperta Spiry – poznání nespočívá v mysli. Přichází v těch prostorech mezi myšlenkami.

 

Myslet či nemyslet, toť je někdy otázka…

Jedni se budou zapřísahat tím, že bez rozumu ani krok. Druzí budou zase přísahat na intuici. Člověk aby se v tom vyznal :-)

Já bych řekla, že důležité je, co nám ten rozum přináší. Zda nás jen zamotává hlouběji a hlouběji do zmatku. Případně deprese. Nebo jestli nás rozmotává a ukazuje do těch mezer a k pochopení, které v nich může vyvstat.

A tak jsem tento týden přemýšlela. Mnohdy asi úplně nerozumně a zbytečně. Ale jinak to zatím neumím. Ale snažila jsem se tím přemýšlením dobrat jednomu zásadnímu rozuzlení – pochopit, co se děje, a proč se to děje. A to pochopení přišlo až ve chvíli, kdy jsem se rozhodla OPRAVDU zastavit, sednout a začít psát to, co se mi honilo v hlavě… nechat se tím, co se mi honilo v hlavě, vést.

Podobně jako v mých prvních básních nebo některých blogových článcích. To jsou ty chvíle, kdy si uvědomíte, že Vy sami vlastně nic nevymýšlíte. Že jen nasloucháte tomu, co Vás napadá. V těch mezerách :-)

Nakonec mě ty myšlenky zavedly zpět tam, kde všechny mé problémy vždy nakonec mají své kořeny. Jen jsou to kořeny rok od roku bohatší na nejrůznější detaily. Barvitější. A ulevilo se mi :-) 

Jak jste si tento týden užili Vy? Přemýšleli jste rozumně? Nebo jste se jen rochnili v myšlenkách a emocích a zamotali jste se do nich? Nebo jste dokázali nepřemýšlet, ale prostě jen tak nějak přirozeně chápat, že to není potřeba… protože nepotřebujete nic jiného než to, co právě je. A že za to můžete být vděční???

 


Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného témat NEROZUMNÝ ROZUM v rámci elementu ZEMĚ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní sílu, bdělost, odevzdanost a s ní spojenou spokojenost. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se.

Meditace – co to je a co to fakt není…

Na třetím kurzu v rámci úvodu do třech pilířů čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě došlo na meditaci. Když jsem se ptala, kdo medituje, pár lidí se přihlásilo. Nakonec z toho vyšlo, že nemeditují, ale relaxují. Nic proti relaxaci. Ale meditace je mnohem víc a jde výrazně dál. 

Když teď na víkendovém semináři vyprávěla jedna z lektorek svou děsivou zkušenost z kurzu mindfulness, náš britský mistr na to odpověděl, že ti lidi mohou studovat v Británii nebo v USA kolik chtějí VŠ kurzů mindfulness, ale meditaci nakonec stejně nerozumí.

Nic proti mindfulness, pokud člověka dovede do přítomnosti, udělal alespoň ten první krok. Škoda je, když ten první krok považují i za konečný….

 

Meditace a relaxace – jaký je mezi nimi rozdíl?

Meditace učí pracovat se svou myslí. Ovládnout ji. Uklidnit ji. Poznat ji.

Relaxace učí uvolnit stres. Navodit příjemné pocity.

Když se naučíme být bděle přítomní v tom, co jsme (což mindfulness učí) a zjistíme, že je to mnohem zajímavější než to, co se nám točí neustále v hlavě (což mindfulness učí také), je to super. Naučíme se uvolnit. Trochu se v tom životním poklusu a stresu nadechnout. Najít trochu radosti.

Jenže ona je pomíjivá jako každý jiný sebezajímavější vnější prožitek. 

A pokud zůstaneme odkázaní pouze na „meditační” relaxační nahrávky, jak se uklidníme, až si tu meditaci nebudeme zrovna moct pustit do uší? Takové nahrávky nás často dokáží provést různými vnitřními zákoutími a pomoci nám objevit vnitřní překážky, přeladit mysl a dovolí nám někdy prožít úžasné prožitky. Je to taková droga…

Pokračovat ve čtení…

Nejen hypersenzitivní lidé narážejí na otázku po vlastních hranicích…

… protože objevit, kde je ta naše hranice, za kterou už nemáme jít v rámci pudu sebezáchovy dál (nebo za ni pustit druhé), je důležité naprosto pro každého. Mít správně nastavené hranice je otázka psychické pohody, osobní svobody, vnitřní síly a rovnováhy. Kdo s sebou nechá manipulovat, nebo se snaží o něco v daném okamžiku nemožného, obvykle skončí s dost pošramoceným pocitem sebedůvěry… 

Hypersenzitivní lidé (HSP – viz článek Jste hypersenzitivní?) mívají potřebu mít kolem sebe mnohem užší hranice než většina. Zatímco ona většina  (v populaci je prý cca 20 % hypersenzitivních lidí) nemívá problém obklopit se spoustou lidí, vymetat hlučné party apod., hypersenzitivní lidé s tím problém mívají. Ten počet lidí, které zvládnou vpustit do svého osobního prostoru naráz, nebývá velký.

Kdysi jsem četla zajímavé přirovnání – mozek většiny lidí je jako síto s velkými dírami. Těmi dírami propadnou jen velké kuličky (okolní vjemy). Mozek pak tyto kuličky nějak zpracovává a vyhodnocuje. Mozek HSP lidí je ale jako síto s mnoha malými dírkami. Těch kuliček, které jimi propadnou je výrazně víc. (Člověk je citlivější, vnímavější.) Mozek na zpracování takového množství kuliček pak ale logicky spotřebuje mnohem víc energie.

Není divu, že hypersenzitivní lidé bývají na konci dne výrazně unavenější než většina, pokud se nenaučili pár fíglů, jak se tomu odlivu energie ubránit. 

Právě tento týden byla otázka mých vlastních osobních hranic na pořadu dne :-)

 

Kde je ta hranice toho, co zvládnu…

Pokračovat ve čtení…

Ztratit se ve svém vymyšleném světě je tak snadné…

… a je to tak nepříjemné! Občas na internetu slýchávám „Ego je potřeba, nechme si naše Ego, vždyť je to naše identita! Co budeme bez Ega? Lidi po nás budou šlapat! A nic nedokážeme!“ Zajímalo by mě, o kterém Já ti lidé vlastně mluví. O tom vymyšleném žijícím ve vymyšleném světě? K čemu je takové vymyšlený svět a jeho Já dobré? 

Tento týden jsem si plánovala vyplout nad hladinu toho vymyšleného světa. Mimochodem také jste někdy zažili ten pocit vyplutí nad hladinu?? Mně se to stávalo před lety při mých prvních meditacích.

Byla jsem z toho překvapená. Samozřejmě velmi příjemně :-) Bývaly to ty chvíle velkého klidu až blaženosti. Najednou jsem jen byla a vnímala to, co se kolem mě dělo. Neměla jsem potřebu to nijak popisovat, nijak to hodnotit. Jiný stav :-) Jiný stav jiného druhu než ten, který tak obvykle nazýváme :-)

Jako bych se vynořila ze světa, kde to hučelo myšlenkami. Rybka za rybkou. Ano, vymyšlený svět skládající se z myšlenek a z myšlenkových reakcí na ty myšlenky a z emočních reakcí na ty myšlenky a z myšlenkových reakcí na ty emoce. Reakce za reakcí, myšlenka za myšlenkou. Rybka za rybkou. Různě barevné, různě velké, různě hrozivé nebo hravé.

Téma tohoto týdne bylo stát se tou malou mořskou vílou (tu pohádku miluju!) a vyplout zvědavě do toho Jiného světa nad hladinou. Vědomě. Vzpomínáte, jak se obyvatelé mořského světa chodívali dívat na hladinu? Jak byli očarováni tím, co tam viděli? Třeba létajícími rybami?

Pokračovat ve čtení…

Štěstí nechytíme. Štěstí se musíme otevřít.

Přes 20 let se honím za štěstím :-) Vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem si koupila první sešit a nadepsala ho tuším „pouť”. Či tak nějak vznosně :-) Tenkrát jsem se vrátila z dlouhodobého studijního pobytu v Egyptě…

Egypt byl vždycky můj ohromný sen.

Už jako dítě jsem znala starou, střední a novou říši. Kdy kdo vládl a kde. Hltala knížky o Tutanchomonovi, Achnatonovi. Knížky o egyptské architektuře. A toužila jsem se stát egyptoložkou :-)

Na gymplu jsem se jezdila do Prahy učit individuálně arabštinu. A ještě na gymplu jsem byla sondovat, jestli se bude v tom roce, kdy budu maturovat, otevírat egyptologie. Neotevírala. No, ale beztak jsem si svou cestičku do Egypta našla…

A můj svět tam došel mnoha hodně zásadních proměn. 

A přece jsem tam štěstí nenašla

Tak ano, byly to chvíle, na které moc ráda vzpomínám. Jak jsme sedávali na balkóně našeho bytu a pozorovali felúky brázdící nedaleký Nil. Jak jsme sedávali v kavárně Fíšáwí poblíž Al-Azharu (jako ten slavný spisovatel Nagíb Mahfúz), popíjeli karkadé nebo ovocný koktejl nebo nějaký z x druhů čajů, pokuřovali vodní dýmku a pozorovali ten neuvěřitelný cvrkot na tom velikém tržišti. Jak jsme cestovali po Egyptě a poznávali všechny ty památky, které jsem jako dítě tak toužila vidět. V pyramidách, v hrobkách, v muzeu – byla jsem tam nespočetně krát!! Splněný sen. Radost a štěstí. Ne, že ne…

Ale to, co mě donutilo pořídit si ten sešit, nebylo mé nadšení ze splněného snu. Bylo to poznání, že to nejsem já. Byla to ta bolest, které se to poznání ve mně dotklo. To vědomí, že pokud neosvobodím to já, které ve mně je, nebudu nikdy opravdu šťastná! Sen nesen.

Pokračovat ve čtení…

Když se Vám splní sen..

… máte možnost si uvědomit, že ze snů se nakonec vždycky probouzíme do reality. Když svým snům ale začnete věnovat pozornost, pomalu Vám začnou do reality vstupovat. 

lapač snů, senNaše sny s námi hrají velmi zajímavou hru. Ať už jde o ty noční, když spíme, nebo o ty denní, kdy sníme :-)

Na jednu stranu nám pomáhají vnímat, jak neuchopitelné všechny sny jsou. Jsou jako film, který nás natolik vtáhl do svého děje, že máme pocit, že jsme u toho.

Cítíme napětí, když se děje něco napínavého. Cítíme úlevu, když hrdina přežije. Cítíme radost, když se na plátně děje něco vtipného.

Už jste někdy seděli v kině (nebo doma u TV), celí napjatí, doslova ponoření do děje – a najednou jste si uvědomili, že jste jen v kině?? (Může se to snadno stát, když si někdo vedle Vás začne chroupat do popcornu :-))

Ve spánku je to podobné – prožíváme zrovna nějaký svůj krásný (nebo naopak nepříjemný) sen a najednou jsme vzhůru. Všechno, čemu jsme předtím věřili, že je reálné, je fuč. Možná jsme smutní a nejradši bychom dál snili (má dcera někdy právě kvůli tomu nechce vstávat). A někdy jsme zase rádi, že to byla jen noční můra a ne realita.

A na druhou stranu nám ale sny pomáhají vnímat, že i naše realita může nabrat snovou kvalitu :-) To když se svým snům začneme věnovat. Když uvěříme, že nějaký svůj sen, své přání, můžeme prožít i v realitě.

 

Prolínání snů a reality

Zažila jsem to mnohokrát. Takový ten zvláštní pocit, kdy si uvědomíte, že to, co jste považovali za skutečné, se Vám vlastně jen zdálo. Zažili jste to také někdy? Tu nejistotu, jestli byl něco sen, nebo jestli jste to skutečně prožili??

Pokračovat ve čtení…

Zvláštní temný vipassana týden…

…  meditace vipassana a všechno, co s ní souvisí, mi totiž tento týden dost zasáhla do života. A meditace vipassana slušně bolí. Zeptejte se, koho chcete. Je to tak. 

meditace vipassana

Chystám se do toho jít ale zas. Už jsem v létě přihlášená na litevsko-anglický  kurz do polského centra. Vipassana podle Goenky je prostě všude možně. (Před chvílí jsem na svém druhém blogu zveřejnila přehled článků – svých i spřátelených – o zkušenostech s desetidenním kurzem. Najdete tam i odkaz k registraci.)

A před chvílí jsem se vrátila z jednodenního kurzu. No, trénovat se na těch 10 hodin meditace denně prostě musí :-) 

Celý týden se nesl ve znamení příjímání. Chystala jsem se totiž na svůj druhý sobotní seminář právě na toto téma. Jak to pojmout? Co všechno zahrnout? Samotné téma je široké, hluboké a náročné. Možná ne na to ho vyslechnout, ale na to ho opravdu i praktikovat…

Většinou právě ve chvíli, kdy se nám stane něco, co se nám nelíbí, zapomínáme na všechno, co jsme si kdy mysleli, že víme. Právě v těchto chvílích se hodí vědět, proč to mám vůbec přijmout?? (Jak bych mohl, vždyť je to děsné!!). A hlavně, jak to mám vůbec prakticky udělat?? Ono jedna věc je totiž vědět, že bych měl, jiná věc je chtít a třetí věc je fakt ten krok udělat. Najít tu správnou cestu. Takovou, aby se z přijetí nestala jen rezignace.

 

A právě k tomu PROČ  a JAK se desetidenní kurz meditace vipassana dokonale hodí

Člověk potřebuje mít zkušenost. Bez zkušenosti zůstane všechno vědění jen ve sféře jávímjáznám :-) Větička „já vím” je i má oblíbená :-) A když na ni dostanu obligátní zvednuté obočí (protože oba víme, co to znamená), bráním se v duchu tím, že vědět je taky dobrý. První krůček, bez kterého ten další člověk neudělá…  Pokračovat ve čtení…

Cítíte, že nic není nikdy špatně a že všechno zvládnete??

To jsou totiž dvě věty, které shrnují dva základní předpoklady toho, abychom dokázali něco zázračného. A co že to je? Přijetí. Přijmout sám sebe, přijmout druhé, přijmout život. Prostě přijmout to, co je.

přijetí, spokojený tygrCelý týden jsem věnovala tématu, které je pro mě poslední dobou hodně důležité. Přijetí. Prošla jsem na netu všechno, co mi přišlo pod ruku, a zdálo se být pro mě užitečné. A dočetla jsem konečně knížku od Jeffa Fostera – „Nejhlubší přijetí.“

 

Přijetí je téma jako hrom. Otázka totiž může znít: „A jak mám jako přijmout to, co je nepřijatelné??“ 

Pokračovat ve čtení…