Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Pohled do propasti života a jak ho snést (Made in Abyss)

Víte, co vás v životě motivuje? Do čeho jste vložili své srdce… a smysl svého života? Máte podobně jako Riko z Made in Abyss jasnou a dost silnou představu, která by vám na cestě životem mohla pomoct?? Protože tam v Propasti (Abyss) života je to životně důležité. Teď na podzim, jestli rádi plujete s rytmy přírody, máte dokonalou příležitost podívat se na to blíž.

Zjistit, co vám slouží, a co vás naopak zbytečně souží. A nechat pak podzimní vítr, aby to odvál daleko pryč, podobně jako odnáší listí.

Je to totiž právě podzim a zima, díky kterým se můžeme zastavit a zapátrat v hlubinách. Za čím to vlastně jdeme? Před čím případně utíkáme?? A opravdu to tak chci??

Já tento týden přesně tohle udělala. Týden tématu NIC NEPOTŘEBUJI A NIČEHO SE NEBOJÍM v rámci projektu STROM ŠTĚSTÍ byl totiž k něčemu takovému jako dělaný. A k tomu pohledu do propasti mě inspirovalo kupodivu právě anime Made in Abyss. :-) Člověk nikdy neví, kde objeví inspiraci. :-)

 

Co všechno může symbolizovat taková Propast (Abyss)?

Jestli jste na tom s manga a anime podobně jako já, nijak extra vás něco takového nezajímá. :-) Ale má dcera je fanynka a nebýt korony, chodila by v květnu s rouškou po Výstavišti v rámci animefestu. Ne kvůli nařízení. Ale protože tam se kupovali už loni (i já kupovala jí) a bylo to tak nějak in. :-)

A přece mi občas předhodí něco zajímavého. Loni v létě to byla Madoka Magica. Japonskou říkanku z tohoto anime jsme se učili  letadle z Itálie domů. :-) Co mě na ní tak fascinovalo? O tom víc v článku Cena, kterou platíme za svá přání. Pokud jste přesvědčení, že snažit se naplnit svá přání, i ta sebevznešenější, je ten směr, který svému životu dát, pak tohle anime vám tohle přesvědčení asi nabourá. (Mimochodem, animace ovlivněná Švankmajerem. :-))

Možná je to ten východní vliv. Však Buddha už před tisíciletími říkal, že příčinou utrpení je touha (tanhá). A některá anime se nebojí ukázat, kam až člověka mohou jeho touhy zahnat. A nebývá to hezké….

Propast v Made in Abyss je někdy přirovnávána k Danteho peklu z Božské komedie. A přece musím říct společně se spoustou ostatních diváků anime i čtenářů mangy, že Propast je fascinující, krásná i děsivá zároveň. A přispívá k tomu i z mého pohledu nadpozemská hudba, kterou pro japonské anime složil australský skladatel. A natočili to ve Vídni. :-) Menší ochutnávka, ať víte, o čem je řeč (užijte si to, třeba při čtení článku):

Líbí? Můžu vám zaručit, a nejsem jediná, že po shlédnutí anime vám při některých skladbách zpětně začnou téct slzy. Ano, hudba vám velmi bolestně připomene některé scény. A ano, ani seriál, ani filmy nedoporučuji nikomu, kdo není připraven podívat se do Propasti… nebo jí dokonce sestoupit až na samotné dno. Na cestě totiž můžete narazit na nejrůznější věci, které nechcete vidět. Ani znát.

Ale jak už to v životě chodí, bez toho, aniž bychom přestali utíkat před traumaty a snažit se na ně nějak – jakkoliv – zapomenout, tu opravdovou svobodu a štěstí nenajdeme. Svět umí být krutý a není možné před tím zavírat oči. Dokážete se podívat kráse i hrůzám životní Propasti od očí??

 

Jak moc je moc, než vás to zlomí??

Hlavními hrdiny tohoto anime jsou děti. 12 let. Děvče Riko a chlapec Reg (tak trochu robot a tak trochu chlapec). Vzpomeňme si na to, jací jsme byli jako děti? Hraví? Nevinní? Žijící v přítomnosti? Někdy jsme se nebáli neopatrně vběhnout do ulice, auto nauto. Někdy jsme se báli příšer pod postelí a ve skříních. Někdy jsme měli milované rodiče, někdy jsme v životě neměli to štěstí. V každém případě jsme ale netušili, co všechno život obnáší. (Ozvlášť pokud nás ve škole spíš než dějepis a zeměpis bavilo si kreslit nebo číst pod lavicí.)

A pak jsme, rok za rokem, začali objevovat svět. Podobně jako Riko a Reg vrstvu za vrstvou objevují Propast, do které se jedné noci potají vydali. Tak nějak tušili, že to nebude jednoduché. Ale netušili, jak moc kruté to někdy bude… co všechno tam potkají a zažijí…

A přece, jak zaznělo v jedné z recenzí tohoto anime, jak moc je moc, než vás to zlomí? Riko má totiž jasný cíl – najít svou matku, která na ní má podle vzkazu čekat na dně Propasti. Snad tedy ještě žije?? Při jedné z halucinací, když táhne omdlelého Rega nahoru k východu z jeskyně, se jí honí hlavou, ať se vrátí zpět na povrch Propasti. Ale čím níž v Propasti jsou, tím méně je možné se vrátit zpět. (Funguje to podobně jako při sestupu do hlubin oceánu.)

Nezbývá než jít dál a čelit překážkám, které se zdají nepřekonatelné. Jak silný je ten motor, který Riko žene? Jak silný je ten náš??

A nejde jen o to jít si za svým snem. Ať už ho máme jakýkoliv. Jde o to, neztratit tu zvídavost. To nadšení. Tu laskavost. Tu odvahu. Jak jsem už před lety napsala, když jsem chtěla co nejlépe přiblížit, odkud vyrůstá onen strom štěstí:

Jak silné je vaše odhodlání??


Článek i všech 5 bodů je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ (vstup zde), který je ZDARMA otevřený všem. I vám. :-)

 

Otravuje vás rouška? Kdo se v ní nechce dusit?

Zajímavé. Rouška je v dnes spíš než symbolem lékařství symbolem rozbušky – řekněte rouška a v lidech se začne něco dít. A je celkem jedno, jestli jste pro, nebo proti. Covid a rouška má jakousi zázračnou moc se nás hodně nepříjemně dotýkat. I když je zrovna nemáme… síla…

Nejsem takový rebel, abych si dělala krajkové roušky nebo ji nenosila vůbec. I když na začátku jsem si říkala: Kašlu na to, vezmu nějakou látku, nastřižené punčochy (ano, tak to bylo v návodu) a z nich si udělám roušku za uši. Přece nezačnu šít?? Covidu se nedám a nezblázním se z něj! A nezačnu přece nosit ty nešikovné na zavazování? Ale ukázalo se, že v takové roušce se fakt nedá moc dýchat a z těch uší pořád padá.

Manžel nakonec donesl roušky na zavazování, ve kterých se dýchalo mnohem líp. Ale i to mi bylo málo. A tak jednoho jarního dne, když jsme čekali na bus mimo město (směr lesy a daleko od lidí!), mě napadlo si ji dole nezavázat. Udělala jsem si ze šňůrek pod bradu mašličku a přišlo mi to tak praštěné, že mi přestalo tolik vadit roušku nosit. Najednou to nebyla ta klasická nudná otravná rouška v boji proti zlému viru. Najednou to byla zábava. A i když podobně roušku nenosí v podstatě nikdo, jsem vděčná za každou vtipnou nebo hezkou roušku. Když už, že jo? Nejsme přece v nemocnici, abychom kolem sebe viděli jen ty jednorázovky? Co to pak v lidech vyvolává za asociace?? Co ty pak dělají s psychikou??

Měla jsem na sobě od té doby různé roušky, ale zůstala jsem u té své.

Výrazně líp se v ní dýchá.

Nos i ústa kryje, takže plní svůj účel.

A celkově se divím, že většina lidí pořád nosí (a kupuje) ty a la chirurgie a dobrovolně se v tom dusí.

Natočila jsem už i video, kde vám přesně ukazuju, jak se tak “na Popelku” dá chodit. A viděla jsem v Albertu i prodavačku, které měla ušitý klasický závojíček, což je ještě o krok dál. Má verze je ta nejjednodušší. Video ale není jen o tom, jak se nedusit v roušce (to najdete až na jejím konci). Je hlavně o tom, jak se dá všeobecně přistupovat k tomu, co se vám v životě nelíbí. 

Snad se budete i díky videu cítit o něco málo líp. A konečně se přestanete dobrovolně dusit v rouškách, které fakt nosit nemusíte tak, jak se většinově nosí…

 

Jízda autem může být cestou ke štěstí nezávislému na nikom a na ničem

Nepodmíněné štěstí se zdá být něčím vzdáleným. Možná i nemožným. Své štěstí tak radši většinou hledáme v něčem, co máme snadno po ruce. Můžeme si přece hned teď a tady udělat radost něčím, co si koupíme. :-) Můžeme se vydat na zajímavá místa. Nebo se prostě projít v parku nebo v lese. Poohlížíme se po partnerovi, vedle kterého nám bude dobře. (A když po nějaké době není, poohlídneme se zas někde jinde.) A já třeba miluju koupel ve vaně. To jsem alespoň na těch minut šťastná hned. :-)

To všechno jsou ale takové ty mušky jenom zlaté. Zatřepetají křidýlky a je po radosti.

Ve světě, kde se klade důraz na výkon a efektivitu, kde spousta lidí v podstatě už od školních dob žije ve stresu, kde je všechno tak rychlé a všechno se tak mění (dnes obzvlášť člověk neví, zda bude zítra platit to, co platí dnes), není vždycky řešením zpomalit a schovat se do lesa. Pro lidi citlivé (třeba HSP), kteří by tam museli být navíc většinu svého života, aby se cítili v pohodě, to většinou vůbec není řešením.

 

Umíte vnímat nehybnost na pozadí pohybu?

Je tam. Stejně jako se za všemi těmi zvuky (i hlukem) skrývá ticho. Jako plátno, na kterém to může hýřit barvami. A je jen na nás, jestli vnímáme spíš ty barvy, nebo to plátno. Nebo třeba i obojí jako nerozdělitelnou jednotu. :-) Ano, i to je definicí neduálního světa. Schopnost vnímat jednotu, neoddělitelnost protikladů. Chrání nás to předtím, abychom sklouzli do extrémů, které jsou dnešnímu světu taky tak vlastní. Bohužel. Chrání nás to před vyhořením, chrání nás to před depresemi. Vede nás střední cestou. Která nám tak chybí a která je ale bez poznání i toho neduálního světa v podstatě nepřístupná. Pokračovat ve čtení…

Štěstí hledejme v jiném světě

Je to už pár let, co jsem si uvědomila, že to, co hledám, nenajdu v tomhle světě. Protože co to vlastně tak moc hledáme? Na chvíli se zastavte a projděte si v hlavě touhy svého srdce. (Třeba si je i sepište.) V čem hledáte to své štěstí? Máte? Článek počká… a já taky. :-)

Jestli máte, zeptejte se sami sebe, zda najdete nějaké přání, které by nespadalo do jednoho z následujících 5 bodů:

  1. SVOBODA (včetně svobody žít naplno a autenticky své sny)
  2. LÁSKA A RADOST (včetně láskyplných mezilidských vztahů a radosti ze života a nejrůznějších maličkostí)
  3. KLID A VYROVNANOST (včetně vnitřní pohody, díky které se můžete uvolnit a přestat se stresovat)
  4. SPOKOJENOST (včetně ochoty a síly nechat jít to, co už do vašeho života dál nepatří)
  5. ODVAHA (včetně sebejistoty a důvěry v to, že zvládnete různé životní překážky)

Jestli žádné z vašich přání do těchto kategorií nezapadá, napište je, prosím, do komentáře. Můžeme se na ně podívat společně hlouběji. Anebo se ukáže, že se mýlím. :-)

 

ŠTĚSTÍ SE SKRÝVÁ VE SVĚTĚ NEPODMÍNĚNÉHO

Nepodmíněného a neočekávaného (či dokonce i neočekávatelného). Kdo by totiž stál o svobodu, která za určitých podmínek ustoupí nejrůznějším omezením? Stáli byste o lásku, jen když…? O radost, která se rozplyne jako barevná bublina? O spokojenost, která by někdy byla nespokojená? O odvahu, která by se něčeho bála??

Jestli vám stačí štěstí, které je jako ta muška jenom zlatá, takový ten euforický barevný záblesk, stačí dovolit si snít, vytyčit si cíl a jít za ním. A doufat a těšit se. Možná si užívat i tu cestu, která se může stát cílem. Užívat si přívaly dopaminu z drobných úspěchů na té cestě.

Já už to ale zažila tolikrát, že jsem se před pár lety začala po štěstí poohlížet jinde. Tam, kde svému štěstí neklademe žádné podmínky. :-) Kde není ve skutečnosti nic, co by nám mohlo stát v cestě. Žádný protiklad toho, po čem toužíme.

Jenže existuje něco takového v tom našem dualistickém světě, kde se světlem jde ruku v ruce i tma? S odvahou strach? Se svobodou omezení? No, odpověď je jasná. Neexistuje. Proto říkám, že štěstí najdeme v tom jiném světě. Ve světě nepodmíněného, neočekávaného. A hlavně – v tom neduálním světě.

 

O NEDUÁLNÍM SVĚTĚ SE MLUVÍ JIŽ TISÍCILETÍ

Ale jako by téměř nikdo nenaslouchal. Možná je to svět, který není v hledáčku většiny lidí, protože svobodu, lásku, radost, klid i odvahu stále ještě vidí v něčem jiném. Možná je to svět, jehož pravidla jsou pro nás hůř pochopitelná, protože tíhneme k tomu vnímat svět spíš černobíle a v extrémech (buď A, nebo B). Buď jsi s námi, nebo proti nám. Kolikrát jste se v životě rozhodovali mezi dvěma protikladnými možnostmi?

Ale dokud se nenaučíme vnímat i pravidla toho jiného světa, jak dokážeme překonat nejrůznější vnitřní a vnější konflikty? Jak se můžeme naučit respektovat druhé, ale zároveň i sami sebe? Neobětovávat pro svou vlastní svobodu a vlastní cíle, svobodu a cíle druhých? O lásce se mluví jako o největší síle, protože je to ona, která nás může učit spojovat to protikladné. Ale dokud nechápeme, jak to může fungovat, z lásky nám nakonec zůstanou bolavá srdce.

Já sama se učím pravidla toho neduálního Jiného světa nepodmíněného a neočekávaného poznávat a hlavně žít. Pokud se na tu cestu chcete vydat se mnou, můžete třeba začít jednostránkovým PDF o 5 omylech osobního rozvoje a esoteriky. 

>>STÁHNOUT SI HO MŮŽETE ZDARMA ZDE.<<

Máte staženo? (Mimochodem, najdete tam víc než to. :-)) Pak vás zvu ještě i na můj youtube, kde jsem pro vás nově připravila i sérii krátkých videí o základních charakteristikách toho Jiného světa. Můžete si vybrat:

Jak se vám takové malé seznámení se mnou osobně a Jiným světem líbilo? Můžete pak jít klidně i dál. Třeba k celoročnímu projektu (je také zdarma) STROM ŠTĚSTÍ , nebo přímo k neduálním videohádankám.

Skrze stažení PDF se postupně dostanete k tzv. Mimoňskému rozcestníku a tam budete moci vybírat ty své cestičky pro poznávání Jiného světa. :-) Jste vítáni. :-)

Dovolená, kde by to člověk fakt nečekal…

Každé léto najdete na mém blogu tipy na to, kam i vy můžete vyrazit na dovolenou. Kde jsme to prozkoumali a jak moc (nebo málo) se nám tam líbilo. Pár vět o tom, co se tam dá zažít. (Odkazy na pár takových článků najdete na konci článku.)

Ale hlavně – tipy na to, jak si z dovolené nedělat jen prohlídku památek apod. Ale jak si dovolenou užít tak trochu jinak a využít ji opravdu naplno. Ale nikdy by mě nenapadlo, co nás v létě čeká letos. :-)

S koronou (Káčkem, jak mu říkám) se spousta věcí v našich životech změnila. Co vy? Vyrazili jste letos k moři? Nebo prostě do zahraničí? My obvykle jezdíme. Manžel do hor s kamarády a já s matkou a dcerou k moři. Pro matku je i to tak trochu týden, kdy si může odfrknout. Pečuje o mého otce, který je po druhé mrtvici. A umíte si možná aspoň představit, že to není dvakrát snadné. Takhle kolem osmdesátky věku. Jako bývalá rehabilitační sestra zná sice různé triky, jak se zbytečně nedřít a díky své práci má sílu ještě teď, ale přece jen.

 

Dovolená fakt už úplně postavená na hlavu

Obvykle se snažíme vyjet na dovolenou někam jinam, než kde bydlíme. :-) Je to čas cestování, poznávání nových míst. Vypadnutí ze stereotypu všedních dní. Někdo si najde nějaké místečko u nás v republice (a že je jich spousta!), někdo vyrazí za humna.

Jak jsem psala výše, my jezdíme. Každý rok. Tu Španělsko, tu Sicílie, tu Turecko, tu Korfu, tu dokonce Albánie. Letošní Španělsko jsme ale s pochopitelných důvodů odložili. Ale aby matka o ten svůj čas na odfrknutí nepřišla, pozvala jsem ji k nám do Brna. Ačkoliv já tady žiju už dlouhé roky, máma tady nikdy nepobyla víc než maximálně 1 noc. A to jen výjimečně. Otec a pes na ni vždycky věrně čekali.

Pro ni je to změna. Pro mě zas taková ne. Chybí mi tu ono ponoření do ticha mysli, ono napojení se na sílu moře. Ale objevila jsem tu zas něco jiného a ze stereotypu všedních dní jsme určitě vyskočili. :-) 

Připomněla jsem si své průvodcovské roky, kdy jsem prováděla turisty třeba na Srí Lance. Ano, i tam jsem byla na jednom místě nepočítaně. A přece to bylo pokaždé jiné. I tentokrát to bylo jiné. Špilberk a kasematy. Kapucínská hrobka s mumiemi. Hvězdárna.

Sex, utrpení a smrt

Pokračovat ve čtení…

Jaké to mimoňství také může být??

Být mimoň může být docela drsný…

Možná to znáte (jinak byste tenhle článek asi ani neodklikli) – cítíte se takoví nějací jiní než ostatní. Neřešíte to, co většina kolem vás. Nezajímá vás to, co většinu kolem vás. Nemůžete si najít kamarády, přátele, partnery, protože jste takoví jacísi ulítlí. Ale zatímco někteří jsou třeba také ulítlí, ale tak, jak to letí i mezi ostatními, vy jste se rozletěli někam úplně jinam…

Jen to spíš zrovna vypadá, že se kamsi vlečete…

Ale uvědomili jste si někdy, že právě vaše mimoňství pro vás může být ohromná výhoda??

Máte totiž mnohem… mnohem… mnóooooohem blíž do toho Jiného světa, o kterém tady na blogu píšu. On je, pravda, otevřený i těm, kteří se zrovna jako mimoňové necítí a s radostí se vezou na té velké vlně. Může jim nabídnout jiný pohled a vtáhnout někam, čeho by si jinak třeba nevšimli. Dodat další dimenzi jejich životu. Může to pak být ještě větší jízda. :-) Vy ale máte výhodu, že už v tom jedete. Jaksi od přirozenosti.

 

Když byste chtěli zapadnout…

Pokračovat ve čtení…

Pobyt ve tmě – měsíc poté (4)

Neuvěřitelně to letí! Už je to něco málo přes měsíc, co jsem vyšla ze tmy. Pokud jste předchozí 3 články o tom, jaké to bylo, ještě nečetli, najdete je ZDE (před pobytem), ZDE (prakticky) a ZDE (zážitky a zkušenosti). Původně jsem myslela, že tato trojice bude stačit. Ale mám dojem, že tma si zaslouží ještě doušku. :-) 

Proč? Protože když si zmiňované články přečtete, zjistíte, že jsem zas tak nadšená, jak někteří, nebyla. :-) A na otázku, kterou jsem sama sobě tehdy kladla – zda bych šla zas – jsem odpovídala jasně: ne.

Dnes bych odpověděla jinak. Šla bych. A ráda. Na 3 dny.

Obvykle se 3 dny považují za takový základ. Čas na to, aby se organismus srovnal. Aby se mysl uklidnila. Abyste z toho teprve něco mohli mít.

Já to tak ale neměla a už od samotného začátku, ty první 3 dny, se mi ve tmě žilo velmi pohodově a poklidně. Byl to velký balzám na duši. Ticho. Tma. A tak ráda jsem do tohoto prostoru vklouzla.

Bohužel to ale bylo jako při porodu – čím víc mi do toho prostoru někdo vstupoval a čím víc jsem dostatečně nedbala na své potřeby, i když byly nezvyklé, tím komplikovanější to bylo. Prostě HSP (hypersenzitivka), která je velmi citlivá na to sladit vnitřní stav s tím vnějším. Jinak se tělo i mysl začne bouřit. Jsem tmě velmi vděčná za tohle poznání, které mi zprostředkovala.

 

Co ještě mi tma dala?

Pokračovat ve čtení…

Blade Runner – filmy, o které je velká škoda přijít

Viděli? Neviděli? Měli jste to štěstí chytnout některý z Blade Runner filmů ještě v kině? Možná byste měli navíc to štěstí, že by kolem vás nebylo plno diváků chroupajících popcorn. :-) Tyto filmy totiž nebyly taháky, které by vás jen na chvíli pobavily. Tohle byly taháky pro ty, kteří chtějí hluboký dlouhotrvající zážitek, který si s sebou ponesou ještě léta. A spoustu, spoustu otázek…

 Je mi jasné, že ne každého oslovují hluboká témata jako „co z nás dělá člověka, kdo jsem, kam směřuje naše společnost?” Ale možná vás ano? A možná vás chytne (nebo už chytla?) úchvatná vizuální stránka. Možná příběh. A se něco ve vás pohne a vy si  ty otázky začnete také klást. A někdy nejde o odpověď, ale právě o tu otázku, která má moc něco zásadního v našich životech měnit. :-) Pokračovat ve čtení…

KDYŽ SE VÁM OTEVŘE SRDCE…

Někdo tomu říká zamilovanost.

Někdo tomu říká láska.

Je to ten okamžik, když se z onoho zaběhnutého světa, kde vás toho už moc nepřekvapí, zčistajasna vynoří něco nového. Něco okouzlujícího. Něco, co ve vás probudí život. Něco, co vám rozbuší srdce a rozvíří energii v podbřišku. Na místě, kterému se v jiné než západní kultuře říká spodní tan tchien. :-)

Je to povznášející pocit, že? Barvy jsou jasnější, svět je zářivější, smích jiskřivější… ale i pláč jaksi bolavější. Když nemůžete být s ním nebo s tou, která ve vás tenhle ráj probouzí.

Co uděláte (děláte), když se vám něco takového přihodí??? Pokračovat ve čtení…

TOHLE mi přijde na stravování fakt praštěný…

Pobyt ve tmě mi přinesl nejrůznější zkušenosti. Odpovědi na otázky. Velmi zajímavá poznání. Co jsem ale rozhodně nečekala, bylo, že mě přiměje napsat článek o stravování. Ale asi je nejvyšší čas trochu zašťourat do stojatých vod a podívat se jedné důležité věci na zoubek….

To, jak se dnes na stravování většinou hledí, mi připadá, jako by někdy někdo zjistil, že miluje salsu. Nemyslím tu omáčku. Myslím tanec. :-) Nechápejte mě špatně. Milovat salsu je v naprostém pořádku (i já ji miluju!). A navíc, někdo jsme přirozeně spíš salsa typ, někdo spíš baletní typ, někdo spíš valčíkový typ.

Ale je fakt nutný tančit salsu, i když zrovna hrají valčík??????

Vám to nepřijde praštěný?

Se stravováním je to velmi podobné, řekla bych. Člověk se shlédne v nějakém typu stravování (paleo, raw, veganské, vegetariánské, „masožroutské”, masterchefovsky vytuněné apod.) a drží se ho, i kdyby venku trakaře padaly. A to myslím zcela doslova. Přitom existuje ještě další, logičtější, svobodnější a zábavnější možnost, která ale zatím není asi tak in či co. :-)

 

U stravování nevidíme jednu zásadní věc

Jídlo nás nemá jen zasytit, vyživit, léčit nebo potěšit všechny naše smysly. I když to všechno je nedílnou součástí toho, co nám jídlo může poskytnout.

Jídlo totiž není jen něco, co nám má pouze posloužit. S takovou mentalitou pak vypadá živočišná výroba tak, jak vypadá. A z projektu zelenina a ovoce do škol se stává ve chvíli, kdy děti dostanou do ruky sáček s nakrájenou mrkví, fraška.

Jídlo je dar. Jídlo je něco, co se stává naší součástí, koluje naší krví, buduje naše tkáně. Kosti, svaly, vlasy. I srdce. A my jsme buď v harmonii s tím, co necháváme, aby nás formovalo, nebo jsme jako ten tanečník salsy, který je logicky za zvuků valčíku mimo rytmus.

Navíc podobně jako se jídlo stává naší součástí, i my jsme neoddělitelnou součástí vesmíru, ve kterém žijeme. A buď je ten náš vesmírný tanec v harmonii s ním, nebo jsme opět jako ten zatuhlý tanečník salsy…

 

Žijete v harmonii se světem, jehož jste součástí?

Naučili nás, že život je boj. Že vyhrává jen ten nejsilnější. Že co si neurveme, to nemáme. Že jsme pány tvorstva a že si se zvířaty, lesy, půdou, vodou a rostlinami můžeme dělat, co si zamaneme.

Ale jako kdybychom od té doby, co jsme vylezli z džungle a postarali se o to, aby naše přežití nebylo tak závislé na ročních obdobích a hrozbách přírody, žili v domnění, že příroda nad námi už nemá moc.

A přitom jsme vodou, která v nás koluje, minerály, které nás budují, i sluneční energií, která nás oživuje a zahřívá. A mnohem víc než to!

Ale my jako bychom chtěli přírodě ukázat: „Hele, překonal jsem Tě! Jahody si dám i v zimě! A doma si pořádně zatopím a dám si k nim i zmrzlinu!” V jahodách jsou přece vitamíny a ve zmrzlině vápník. Jo a je to moc dobré. :-) Ale to se opět chováme jako ten tanečník salsy, který si tančí to své a vůbec nehledí na to, že už se dávno hraje zase pro změnu polka.

 

Svoboda jíst, co mi vyhovuje

Přes všechny nejrůznější stravovací styly jako bychom zapomněli, co to vlastně znamená svoboda jíst si, co mi vyhovuje. Že nejde o svobodu vybrat si salsu (tj. svůj vlastní stravovací styl) a toho se držet, ať venku mrzne nebo paří slunce. Ale o svobodu tančit i cokoliv jiného, abyste mohli být v harmonii s přírodou a jejími cykly a také v harmonii sami se sebou.

Při svém pobytu ve tmě jsem narazila na tolik klišé a nepochopení, co se stravování týká! Jako by se z toho stávalo další náboženství.

Měla jsem tam pouze dvě možnosti – raw stravu a vegetariánskou stravu. (Haha, kdo můj blog o nedualitě už nějakou dobu čtete, víte, co si o A, či B obvykle myslím). Raw mi byla prezentována jako něco lepšího, duchovnějšího, jemnějšího. Asi mi to mělo naservírovat ona setkání s bytostmi, které tolik lidí tak láká. Když jsem řekla, že potřebuju i něco teplého, slyšela jsem ezoterickou mantru moderní doby: „To je jen v hlavě.” A asi se ode mě čekalo, že si to duchovně vezmu k srdci a tohoto novodobého ďábla ze sebe vymetu. :-)

Ano, spousta věcí je v hlavě. Ale je to i správná strava, která umí hlavu uklidnit. Navíc fakt je, že podle Tibeťanů, kteří mají se pobyty ve tmě hodně zkušeností, se nedoporučuje být tam pouze na zelenině a ovoci, protože vás to, zjednodušeně řečeno, energeticky rozhodí. Což se mi také stalo.

Když jsem tedy po pár dnech řekla, že nemohu usnout, slyšela jsem: „To jste už tak nabitá, že už spánek tolik nepotřebujete.” Ano, čím déle ve tmě jste, tím méně potřebujete spát. Ale nespavostí by nikdo trpět neměl. Od té doby jsem ale ráno začala dostávat teplé jídlo a večer meduňkový čaj. A díky za to! A co myslíte? Bylo hned líp. :-)

 

Jaké stravování mě baví mnohem víc?

Takové, které je šité na míru mně osobně. Takové, které umí pružně reagovat na to, že v každé chvíli, v každém psychickém i zdravotním rozpoložení i v každém ročním období mohu potřebovat něco jiného. Fakt nechci zapadnout do nějaké krabičky stravovacího stylu a nemít tuhle naprostou svobodu v souladu s přírodou, jejíž jsem součástí. Chci být v harmonii sama se sebou i se světem kolem sebe.

Je to ale stravování, které člověk nevypočítá. To nejdůležitější na něm není, kolik vitamínů, minerálů, bílkovin, sacharidů nebo tuků ta která potravina má. I když i to je velmi důležité. Ale my tak rádi počítáme a analyzujeme a jsme tak moc v hlavě, že jsme bohužel ztratili schopnost jemnějšího vnímání. Jak moc, to člověk snadno a poměrně rychle zjistí, když se začne věnovat čchi kungu, meditaci bdělosti nebo třeba meditaci vipassana. Vím, že spousta lidí byla hodně překvapená zjištěním, o jakou škálu vnímání běžně přicházejí. A jak náročné je se k ní přes ten hukot v hlavě dostat.

Celé roky jsem neměla potřebu o tomhle způsobu stravování nikomu vykládat. (Jen má třináctiletá dcera na něm vyrůstala a její večeře se stále nesou v jeho duchu.) Ale ve tmě, tak trochu frustrovaná tím, že ti lidé beztak nebudou mít potuchu o tom, co to vlastně chci a proč, jsem si říkala, že je ohromná škoda, když se o tom víc nemluví a lidé netuší, co všechno jim tenhle způsob stravování nabízí. Miluju tanec, tak proč pomyslně netančit podle té vesmírné hudby, jejíž jsme součástí? Proč se chovat absurdně jako ten tanečník salsy? :-)

A tak si říkám, že se tématu stravování podle 5 elementů (5E), který pro mě představuje ucelený komplexní svobodný systém (a ne pouze seznam potravin a jejich energetického působení, viz můj roční projekt STROM ŠTĚSTÍ), začnu věnovat víc i tady na blogu.

Otázka zní, jestli by vás to vůbec zajímalo?? Pokud ano, budu ráda, když se přihlásíte mezi zájemce. Pokud bude z Vaší strany zájem, začnu o tom víc psát a budu vás pak pravidelně informovat, co se v tomto ohledu děje na blogu nového. :-)

> MEZI ZÁJEMCE SE MŮŽETE PŘIHLÁSIT ZDE  <<