Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

SMRT – BOJÍTE SE JÍ?

Smrt – možná strach ze smrti znáte.

Myslím, že spousta lidí ho zná.

Někdo si smrt vůbec nedokáže představit – tu temnotu.

Někdo s ní má potřebu laškovat. Pokoušet ji. Ten adrenalin jim za to stojí.

A pak jsou tu i ti, kteří by raději zemřeli.

Ti, kteří využívají možnost eutanazie.

Ti, kteří odcházejí do lesa sebevrahů.

Ti, kteří skáčou pod vlaky…

 

Když se potkáme se smrtí, potkáváme se i se životem…

Před lety jsem psala o své kamarádce, nadějné zpěvačce, citlivé týrané duši, matce dvou malých dětí. Všechno se to tak nějak najednou nahrnulo, možná i ten rozvod připomněl pár nepříjemných věcí – neustála to. Skočila pod vlak.

Někdy si říkám, že je škoda, že jsem už v té době neučila čchi kung a neměla kurzy. Třeba by jí to dalo nový směr, důvod překlenout to všechno. Ale já věřím, že vše je pro všechny přesně tak, jak to má být. Ať je to jakkoliv tvrdé. Jak zní název mého prvního ebooku – Trápení může být dar. Stačí ho tak vidět.

Tenkrát pro mě její smrt byla mementem – jak se teprve tváří v tvář smrti potkáváme se životem.

Jak se vlastně v každém okamžiku rozhodujeme – pro ten živoucí život, nebo pro pouhé živoření.

A jsou chvíle, kdy je potřeba si toto uvědomovat.

Najděme ve smrti i tuto možnost oslavit život.

A lásku, díky které cítíme smutek.

 

Přijmout smrt není snadné

Pokračovat ve čtení…

JAKOU ZMĚNU VLASTNĚ CHCETE – ZÁVĚR

První část článku najdete ZDE

Každičkou věc, na kterou vám padne zrak, nebo kterou zaslechnete, nebo které se dotknete, můžete vnímat úplně jinak, než jste zvyklí. Nebo než vás naučila škola, rodiče a společnost.

Někdy není snadné to pochopit. Jde totiž o zásadní změnu perspektivy. Ta vám umožní jednat zevnitř, a ne pouze reagovat na to, čeho se venku bojíte, nebo po čem tak toužíte. Když svět konečně uvidíte takový, jaký je, vše tam venku se najednou promění a ztratí to nad vámi svou moc. (Což ovšem neznamená, že vy najednou začnete mít moc nad ním, jak se někdy říká! Ano a ne. Tak neduálně. :-))

A není možné se s něčím smířit, dokud to ve své mysli nějak negativně hodnotíte. Jenže jsou na světě věci, kterým můžete jen velmi těžko přiřadit pozitivní znamínko, aniž by to neznělo nepatřičně pseudoezotericky. Aniž by to postrádalo empatii a moudrost. Ale můžete se dostat do světa, kde vlatně není s čím se smiřovat, protože v neduálním světě není jak hodnotit.

Neduální bdělost a neduální uvažování jsou tedy dalšími dvěma krůčky, jak najít v duši klid.

 

Strach…

Na samotném konci té cesty za smířením je to, co leží hluboko v nás a co obvykle nechceme vnímat. Strach. Strach ze smrti. Strach z bolesti. Strach z toho, že zůstaneme sami. Existenciální obavy. Jak už bylo výše řečeno.

To, s čím se nám nedaří a nedaří smířit, má obvykle své kořeny právě zde. Je to něco, u čeho vám nestačí vyléčit drobný škrábanec nebo zlomeninu. Nejsou to rány, na které do roka zapomenete. Naopak, přijde vám, že něco takového byste si nepřáli ani v tom nejdivočejším zlém snu. Není to nic, co by se rozplynulo ve chvíli, kdy vám dojde, že si za to můžete vlastně sami, a že to můžete sami i napravit.

Tady se po vás chce přiznat si, že ve skutečnosti nemáte nad životem žádnou kontrolu, i když máte magickou moc vnášet do života, to nač pomyslíte.

Dojde vám totiž, že vám toho ještě tolik uniká! Je to jako když pochopíte, že čím víc víte, tím víc toho nevíte. Je to jako když kvantový fyzik pochopí, že čím víc se snaží něco o světě zjistit, tím víc si s ním svět hraje. Tím víc mu uniká. Proměňuje se. Že je neměřitelný. Neuchopitelný. Ve své podstatě tajemný.

Děsí vás to? Odmítáte to?

Najednou se znovu dotýkáte onoho fascinans tremens. Toho starodávného tajemství.  A přestanete si hrát na Boha, jen se tomu božskému v sobě otevřete a poddáte. Naučíte se vnímat jistotu v nejistotě. Roztáhnete křídla a v tom na prvním pohled prázdném prostoru se rozletíte do dálky a do výšky. No není to krásná představa?

Je to možná něco, co jste ještě nikdy nezažili. Nebo jen ve chvílích, kdy se něco ve vás uklidnilo, byť na zlomek vteřiny. A přitom to máme kdykoliv k dispozici. TAKOVOU moc máme!

 

 

Co k té letošní úlevě nakonec pomohlo mně?

Byla to dlouhá cesta ke smíření. Rozehrála za ta léta spoustu emocí, o kterých jsem ani nevěděla, že je v sobě nosím. Samozřejmě jsem proto vůbec netušila, co s nimi. A strach, ten existenciální, byl jednou z nich. Pojmenovala jsem ho kdysi Honza (protože ten se přece ničeho nebojí) a ptávala se ho, proč tu je.

Mottem zimního období elementu VODA s jeho tématem odvahy se stala větička STRACH MÁ VELKÉ OČI. A často jsem si připomínala, že strach je v takových případech velmi špatný rádce. Že spousta toho, čeho se bojíme, je jen a jen v naší hlavě.

Drobné obavy se díky tomu rozplývaly a postupně se odkrýval ten hlubší strach. Asi nejvíc mi pomohlo to, že jsem se za ta léta postupně naučila najít pevnou půdu pod nohama. Tu kotvu, o kterou se mohu opřít, když se cítím nejistě a vyděšeně. Pochopila jsem, že zvládnu víc, než si myslím. Že tedy fakt není čeho se bát. A tedy není ani po čem toužit.

 

Měla jsem za ty roky své nástroje

Čchi kung Orla v hnízdě (ten mi hlavně dával každodenní praxi v uvolnění), neduální učení (ta mi hlavně odkrývala, jak se věci mají), pomoc, když jsem potřebovala sdílet své problémy s někým, kdo měl nadhled, vipassanu, své roční a měsíční online programy (ty mi připomínaly, co vím, motivovaly mě ke každodenní praxi a odhalovaly mi díky tomu nové a nové věci).

A koneckonců i ten K-pop, tanec, písně a filmy. Jsem fakt vděčná za svou angličtinu, která mi tuhle ohromnou část internetového světa otevřela. Však je to nakonec komunikační prostředek celého světa!

A díky tomu všemu, co jsem se za ta léta naučila, jsem letos nakonec zažila to, co jsem potřebovala zažít. Reálnou zkušenost. Něco natolik náročného, co by mi ukázalo, jestli už nebudu vnímat svobodný prostor jako tmavou černou propast. Jestli  už nebudu vnímat energii vzrušení jako energii strachu.

Jestli jsem se dostala až na samotný konec téhle mimoňské cesty za vnitřním nepodmíněným štěstím, na kterou jsem se před 8 lety vědomě vydala prostřednictvím svého ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ (původně ABSURDISTÁN). :-)

Jako by to byla závěrečná zkouška toho, co zvládnu. Co ustojím. Co už umím. A já to zvládla! A pak jsem cítila ohromnou radost a ohromnou úlevu. A přijetí toho, co je, bylo i bude. Ochotu do toho všeho jít naplno, s odhodláním, radostí a láskou. A to je pro mě něco úchvatného! Byl to opravdu výjimečný rok. :-)


Jsem moc ráda, že jste dočetli až sem. :-) Který z těch krůčků ke smíření s vámi nejvíc rezonoval? Nebo vám nebyl některý dost jasný? Jak už to bývá, nejvíc člověk pochopí v praxi. :-) Pokud je ve vás něco, s čím se chcete smířit, nějaký vnitřní vztek, smutek, nebo strach, prostě něco tíživého, ráda vám pomůžu lépe pochopit tu neduální cestu za smířením, za kterou jsem já tak vděčná.

Čas od času otevírám pro max. 10 účastníků tzv. Mimoňský Speciál s názvem “Jak se s tím mám smířit.” Třeba vám přijde vhod. :-) 

 VÍCE INFO K MIMOŇSKÉMU SPECIÁLU “JAK SE S TÍM MÁM SMÍŘIT?” ZDE 

(Nejnovější běh začíná již v pondělí 10.1. 2022! Ale vstup je pouze do soboty 8.1. o půlnoci!)

 

JAKOU ZMĚNU VLASTNĚ CHCETE (3. část)

První část článku je ZDE.

Někdy ale máme pocit, že to všechno nemůžeme jen tak nechat být. Někdo nás zranil a my chceme, aby si to uvědomil. Aby za to pykal. Aby mu to všechno jen tak neprošlo.

Vy ale netrpíte proto, co vám někdo udělal, i když vám to teď třeba přijde naprosto logické. A když vám tohle dojde, spadne z vás velké břemeno. Tak uděláte třetí krůček ke smíření.

Někdy přijde smíření právě z tohoto směru a to aniž byste museli těmi předchozími také projít. Když jste připravení, může totiž smíření přijít odkudkoliv. Stačí se mu otevřít. A to je samo o sobě čtvrtým způsobem, jak smíření nalézt. :-)

 

Někdy to ale není vůbec snadné…

Bohužel prokázat takovou důvěru je velmi náročné. Čím hlubší a takříkajíc zašmodrchanější problém máte, tím náročnější to může být. Je toho v nás spousta, co nám brání se smíření otevřít. Já se o ně dlouho snažila (a to mě jen máloco rozčílí nebo vadí), ale nešlo to.

Pro mě bývá tou asi největší překážkou ta má kozoroží představa spravedlnosti. Ten pocit, že to nemohu nechat být, dokud druhá strana nepochopí, že udělala chybu. Nebo se dokonce i neomluví nebo nějak neukáže, že je jí to líto. Myslívala jsem si, že jediný způsob, jak druhým pomoci to pochopit, je dát najevo, že trpím.

Vždyť přece když přestanu trpět a smířím se s tím, co je, nebude si pak ten druhý myslet, že se tedy vlastně vůbec nic nestalo?

Říká se, že si za to, jak se cítíme, můžeme jen my sami. Ale copak je ten druhý pak jen tak jednoduše z obliga? Nezaslouží si minimálně pochopit, že ubližuje druhým a potažmo tím i sám sobě, a ani to netuší?? No, nakonec se ukázalo, že to, zda druhý uvidí svou chybu, nezáleží na tom, jak moc vy trpíte. :-)

Musím říct, že každý máme nějaký ten svůj kámen úrazu. Nějaký ten krůček, který je pro nás těžko zvladatelný. A proto se hodí posvítit si blíž na to, který to je. Přestat sami sobě stát v cestě za spokojeností.

 

Život není proti nám…

Asi nejzajímavějšími způsoby, kterými k nám umí přijít smíření, jsou okamžiky, kdy si uvědomíme, že Život nejenže nestojí proti nám, ale že my sami jsme s ním nedílně propojení. Že Život nechce nic, co nechceme i my sami. Napadlo vás to někdy? A vnímáte to tak někdy? Nebo máte dojem, že vám něco nebo někdo pořád hází klacky pod nohy a život není tak, jak byste si představovali? Co všechno máte pocit, že vám chybí??

Mě to poprvé napadlo již před cca 20 lety, když jsem zápolila s tím, jak vnímat Boha (a jestli vůbec existuje). Teprve nedávno mi ale došlo, že to, zda máme pocit, že si na Životu musíme to své vybojovat, nebo ne, souvisí s tím, zda vnímáme duálně či neduálně a zda vnímáme svou vlastní podstatu. Ale to je na hodně dlouhé povídání a ještě delší praxi.  :-)

V mém případě bylo vědomí, že to, co prožívám, jsem si přála, jednou z důležitých cest za smířením. Vždyť proč bych se bránila něčemu, co jsem si sama přála?? A protože s jinými krůčky jsem měla těžkosti, tyto mi byly velkou pomocí vždy, když jsem se potřebovala smiřovat s těmi drobnými problémy, které se nabalovaly.

Někdy totiž může být váš problém jako saň, které narůstají nové a nové hlavy, zatímco s ní bojujete a ty hlavy jí odsekáváte. Máte pocit, že už konečně! Ale opět se něco objeví.

A přitom to někdy chce jen vydržet, dokud se ve vás něco díky jinému úhlu pohledu nepromění a saň se prostě nevypaří jako fata morgána, kterou jste považovali za skutečnost. :-)

 

Vnímat svět takový, jaký je

Dokud nebudete vnímat svět takový, jaký je, budete stát proti spoustě a spoustě nejrůznějších takových draků…

A jak vidíte, pokud se chcete s něčím smířit, není to možné bez toho, abyste to v prvé řadě vnímali. Alespoň nějak. Neotáčejte se k tomu draku zády, i když je třeba jen výplodem vaší představivosti a není reálný. Bdělost je tedy dalším důležitým krůčkem ke smíření. A nemyslím tím nakonec jen vědomí přítomnosti, ale hlavně vědomé přítomné pochopení toho, CO vlastně vnímáme.

Protože teprve pak se to můžete naučit vnímat takové, jaké to ve skutečnosti je, a ne takové, jak si to vy myslíte.

Naše mysl je totiž velmi omezená. Ten vnější svět nám filtruje podle starších zkušeností. Nebo podle toho, co je pro nás jednodušší pochopit. Už jste určitě slyšeli o všech těch optických klamech, kterými nás náš mozek může zmást? Jak se říká, máme oči, ale nevidíme.

 

Neduální videohrátky…

Proto velmi ráda dávám lidem tu možnost učit se skrze videa vnímat svět úplně jinak. Ne pouze symbolicky, ale úplně jinak….

 K ZÁVĚREČNÉ ČÁSTI ČLÁNKU O CESTÁCH KE SMÍŘENÍ TUDY… 

 

JAKOU ZMĚNU VLASTNĚ CHCETE (2. část)

První část článku je ZDE.

Přestala jsem mít pocit, že když to vzdám, jen potvrdím, že jsem neměla celou dobu pravdu. Přestala jsem se pořád snažit něco změnit, něco zlepšit, něco vyřešit, něco vysvětlit, něco pochopit. Pochopila jsem jediné – že někdy není potřeba chápat (což mi doposud pomáhalo se smířit), že je potřeba se jen otevřít. Mysl i srdce.

Stále vzpomínám, jak jsem v té chvíli šla a vyhodila dvacet let staré dopisy, které jsem si jako vzpomínku na svou první (vlastně druhou) velkou lásku schovávala. Byly plné snahy vysvětlit, domluvit se. A já najednou viděla, jak dělám pořád totéž, a jak to pořád nikam nevede.

Možná je pro někoho velkým krokem vpřed naučit se komunikovat s respektem a láskou. Pro někoho je ale velkým krokem vpřed naučit se nechat věci být.

 

Najednou jsem měla pocit, že to zásadní jsem právě získala. A že jsem vlastně o nic nepřišla.

Přestaly se mi v hlavě honit myšlenky na to, co se stalo, a co bych mohla udělat pro to, abych to napravila. Přestaly mě sužovat emoce, o které jsem nestála. Přestala jsem se cítit smutně a zklamaně, ukřivděně a nepochopeně. Přestala jsem mít strach, že to nezvládnu. Přestala jsem mít pocit, že jsem přišla o něco zásadního.

A ano, klasika – že nemám čeho se bát, a že nepotřebuju víc, než teď mám. (Jak obvykle píšu.)

Tomu říkám smíření. Úleva.

Vše je jinak, než jsem si představovala. Není to tak dokonalé, jak by to podle mých představ mělo být. Ale je to přesně podle toho, po čem jsem opravdu toužila. Už roky. Proto je tak důležité přijít na to, po čem to opravdu toužíte. Protože i když budete jakkoliv tlouct hlavou do zdi a snažit se, aby bylo po vašem, Život má pro vás připraveno něco lepšího.

Stačí se na chvíli zastavit. Smířit se na chvíli s tím, co máte. Otevřít zaslepené oči a rozhlédnout se. A vydat se pak tím směrem, který je pro vás ten pravý.

 

Takové smíření, které předchází zásadní změně, přichází buď postupně, nebo z různých směrů

Pokračovat ve čtení…

JAKOU ZMĚNU VLASTNĚ CHCETE?

S Novým rokem se to na síti hemží nejrůznějšími předsevzetími. Navíc k tomu, abychom měli neodbytný pocit, že „něco musíme změnit“, začátek roku ani nepotřebujeme. Může nás to napadnout kdykoliv.

Změna je život, říká se. Náš svět už je takový – je popoháněn neustálými změnami. Vše musí být nové a lepší. A my s tím. Kdo by nechtěl být jiný, lepší? (Viděli jste Limonádového Joa?? :-))

Asi se všichni shodneme, že se nechceme vrátit zpět na stromy. Ani do středověku. A nejspíš ani ne o 50 let zpět. Moderní svět v té bohatší části zeměkoule nám přinesl něco, o čem se miliardám lidí, kteří se po zeměkouli už prošli, ani nesnilo. I ti loupežníci jsou zalezlí někde v podzemí (nebo naopak tam nahoře) a my můžeme beze strachu vyrazit s dětmi na víkend do lesa. Už jen ten fakt, že máme vůbec nějaký víkend! Nebo dokonce i auto!

Ano, změna sama o sobě je přirozenou součástí koloběhu života. Jaro, léto, podzim, zima. Semínko, rostlinka, mohutný strom. A z mateřského stromu i celý les. Jen se zdá, že lidstvo se zatím nenaučilo, jak proměňovat sebe i svět v souladu s koloběhem života a ne zcela zbytečně proti němu.

Musím říct, že osobně mám moc ráda třeba taoistický koncept wu wei (nezasahování). Ten totiž už před tisícovkami let krásně ukázal, jaké změny přinášejí něco užitečného, a jaké ne.

 

Chcete něco změnit? Ptejte se nejdřív, proč vlastně?

Psychologie říká, že naší motivací je touha po tom, co je nám příjemné, a snaha vyhnout se tomu, co je nám nepříjemné. Touha a strach. V dualistickém světě klasické dvě pohnutky. A většinou nás nenapadne, že by to mohlo třeba být i jinak. :-)

A pojďme ještě dál – za valnou většinou tužeb a přání (a možná za všemi) neleží nic jiného než strach. Strach ze smrti. Strach z bolesti. Strach z toho, že zůstaneme sami, a budeme na všechno sami. Že nejsme dost dobří. Dost hezcí. Prostě že nejsme dost a že za to budeme nějakým způsobem trpět. A že s tím proto musíme co nejrychleji něco udělat. A třeba i na úkor druhých. (Jenže nakonec i na úkor sebe sama…)

Jde v podstatě o velmi hluboko uložený existenciální strach, který si často neuvědomujeme a nechceme uvědomit. Protože je příliš děsivý. Kdysi totiž platilo, že kdokoliv se nějak vymykal, byl vyobcován a bez podpory rodiny či kmene jen velmi těžko přežil.

Stačí se podívat, jak reagujeme ve chvílích, kdy nám smrt hrozí (teroristické útoky, první informace o covidu). Nebo jak reagujeme ve chvílích, kdy někdo z našeho okolí umírá či zemře. Nebo ve chvílích, kdy máme pocit, že nás nikdo nemá rád a jsme sami.

V dobách, kdy jsem procházela ročním projektem STROM ŠTĚSTÍ, bylo zimní období tím ideálním časem hledat v sobě vnitřní odvahu, důvěru a jistotu. Jít hodně do hloubky a objevit v té tiché nehybné hloubce zimy základ našeho bytí. A během jara si pak uvědomovat, jaká semínka to vlastně sázíme. Zda nevycházejí ze strachu. Jaké je vlastně to naše proč?

 

Nejvíc se loni změnilo ve chvíli, kdy jsem se konečně dokázala smířit s tím, co je

Pokračovat ve čtení…

2021 – rok shazování, rok KOVU (kovového buvola)

Jaký symbol asi dostane tento rok? A také jste už nějak ten svůj rok shrnuli?

Shrnuli jste si ho do nějakého jednoho slova, které vám i po letech připomene – jo, tak přesně takový ten rok byl! Tohle pro mě bylo to nejdůležitější. Tohle mi dal. Tohle mě naučil. Tohle mě bavilo nejvíc. Pro TOHLE si ho budu pamatovat!

Můj každý rok takový symbol ode mě nějaký dostane – asi nejvíc si pamatuji roky Daru, Freddyho Krugera, nebo Spiritu. Vzpomínám, že loni mi bylo líto, že jsem po dlouhé době přestala psát shrnutí týdnů a měsíců a neměla tedy dost materiálu pro shrnutí roku. Jen si to představte – zrovna u roku 2020! :-)

Shrnutí jsem ale přece jen napsala a celému roku dala nakonec symbol Fraktálu. Proč? To si můžete přečíst v článku 2020 – propast a krása fraktálového chaosu. 

Je ideální, když máte shrnutí týdnů nebo měsíců. Ale i když je nemáte a vaříte jen z těch hlavních bodů, které zjístíte, že vám utkvěly v paměti, vaříte z toho pro vás nejdůležitějšího. Já nicméně ráda znovuobjevuji ty ztracené střípky, které pro mě byly důležité, a které bych nerada zapomněla. A proto jsem letos o shrnutí týdnů nebo celých desetitýdenních období některých z pěti elementů dbala opět mnohem víc.

Jsou totiž lekce, které si nechcete opakovat. A dary, na které je nevděčné zapomínat. A schůdky, které je zbytečné šlapat znovu.

Snad pro vás bude mé shrnutí roku 2021 inspirací k tomu ohlédnout se za tím svým rokem 2021. Co pozitivního vám přinesl? Co neužitečného odnesl? A kterým směrem se budete chtít dál vydat? Je totiž zbytečné ho kritizovat. Pojďme ho využít k něčemu dobrému. :-)



Na začátku tohoto shrnutí roku pár těch nejsilnějších momentů, na které nebude tak snadné zapomenout. A na konec pak i spoustu drobných poznatků a odkazů, na které bych nerada zapomněla.

A proč vlastně mluvím o roku KOVU? Protože se opravdu ukazuje, jak moc do sebe i tento rok nasál témata elementu KOV. Však podle čínského horoskopu to byl rok kovového buvola. Kov obvykle bývá celkem náročný, nutí nás vzdávat se toho, co už nepotřebujeme, být disciplinovanější, uměřenější, bdělejší. A přesně takový pro mě uplynulý rok byl. A možná i pro vás. A teď ještě lépe víte, proč.

A jaký dostal rok 2021 nakonec symbol? 

LUNA!

Proč? To zjistíte níž…



Pokračovat ve čtení…

Když se cítíte na Vánoce sami…

O Vánocích se velmi často mluví jako o rodinných svátcích. O svátcích, kdy se rodiny sházejí a obdarovávají. A tak se Vánoce bohužel staly pro velké množství lidí svátky, které nejenže vlastně najednou nejsou pro ně, ale které zákonitě prožívají smutně nebo i naštvaně.

A přitom Vánoce nejsou v prvé řadě rodinnými svátky. Jen naše společnost už na to, zdá se, dávno zapomněla…

  • Narazila jsem na příspěvky lidí, které trápí to, že si nerozumí s rodiči nebo sourozenci. O během Vánoc, kdy by přece měli být šťastně pospolu, ta bolest ještě víc vypluje na povrch.
  • Narazila jsem na vtipný článek o tom, jak současné rozdělení na očko a neočko může zasáhnout do rodinných vztahů. Protože ano, někdy je to tak na hlavu, až se té absurditě člověk musí chtě nechtě smát.
  • Sama jsem se stala terčem jedné nešťastné duše, která mě během štědrého dne a i předtím zavalila e-maily, z části nesrozumitelnými, z části stavějícími mě do role Antikrista a choré makovice. Hmm. Smutné.
  • A samozřejmě nemohu zapomenout na všechny ty, kteří tento rok prožívají ty rodinné svátky bez někoho důležitého v rodině. Někdo jim zemřel. Někdo je opustil. A to zákonitě velmi bolí.

Vánoce ale přeci nejsou hlavně rodinnými svátky. A nejsou o dárcích, kterými se zahrneme. Pokračovat ve čtení…

Rýpat se ve svých traumatech je někdy zbytečné…

Možná vždy.

Těžko říct.

Vzpomínám na desetidenní kurzy meditace vipassana, na které jsem jezdívala, než nám přišel do cesty covid. A už mnohokrát jsem si řekla: díky za ně! Protože nic vás lépe nepřipraví na to, co přišlo, než čas strávený zavření na jednom místě, kde máte jasně daný rozvrh dne a očekává se, že se podle něj budete řídit. Že budete v 5 ráno meditovat. A že se nebudete courat po okolí, ale jen ve vymezeném prostoru. Nebo že nebudete chodit jíst tam, kde je to jen pro muže. (S více pohlavími se zde nějak nepočítá.) A tak. :-)

Mnohdy lidé nejspíš ani netuší, proč vlastně by se měli něčemu takovému podřídit (a proto také někteří buď odjedou hned na začátku, nebo natáčejí rozhořčená videa po skončení). Ale když se tomu na těch pár dní podřídíte, odjedete s velmi silnou zkušeností, která se vám pak hodí vždy, když život nejde zrovna podle vašich představ. Tak proč se takové zkušenosti neotevřít?

To, co nás tam v praxi učili, bylo vnímat a ne dumat. Vracet se k objektu meditace a ne přemýšlet nad tím, co za emoce a myšlenky se začaly objevovat. Nebylo to mnohdy snadné. Začne se objevovat to, co vás trápí. Vzpomínky a emoce, které se těžko zvládají. Zároveň se učíte vyrovnávat i s těmi všemi omezeními, na které nejsme zvyklí. Ale nikdy nám nikdo nekladl na srdce, ať to, co se objeví, začneme nějak řešit. Jedinými instrukcemi prostě bylo – buďte si vědomi objektu své meditace. Nesnažte se něco odehnat. Nesnažte se, aby bylo líp. Jen buďte a vnímejte.

A ano, protože vipassana pracuje s tělem a myslí zároveň tak, jak pracuje, pokud ve vás nějaká traumata uložená jsou (jako že jsou), tak za těch 10 dní se jich spousta prostě vypařila. Rozplynula. Přestala vás trápit. Jako by nikdy nebyla. A to vše bez nějakých dlouhých sezení s psychoterapeutem a silných emocí. Jen na úrovni mysli a těla.

Jako byste najeli na jiné koleje a to, co vás předtím rozčilovalo, už vás tak nerozčiluje.

To, čeho jste se předtím báli, už vás tak neděsí. Pokračovat ve čtení…

Trauma je někdy neviditelné, o to více působí…

Je zajímavé, jak procházíme životem s myšlenkou, že jsme Ok. A přitom je cosi v nás, co za nás myslí, cítí i jedná a čím častěji to dělá, tím ve skutečnosti s tím, co je v nás ok, ztrácíme kontakt. Co v nás vždycky bylo ok a vždycky bude. Jen my to ztrácíme z dohledu a čím dál hlouběji se noříme do matrixu, který nemá s realitou nic společného. To je to skutečné trauma, které si v sobě neseme, a mnohdy to o sobě vůbec netušíme.

Ne do toho filmového Matrixu, který jen vzal tu představu buddhistického snu / hinduistické máji, neboli neskutečnosti zakrývající poklidnou skutečnost, a narouboval ji na něco, co nás mělo zaujmout a pobavit. Tím západním způsobem – dodat nám důvod k pocitu zrady a boje za svobodu.

Protože dualistický pohled na svět, ten boj dobra a zla, je v nás hluboce zakořeněný a infikujeme jím všechno, na co se podíváme.

Je paradoxní, že křesťanství, který nám tento pohled vlil krví našich předků i do naší krve, má i jiný pohled. Ten neduální. Podobně jako islám. Podobně jako taoismus, buddhismus nebo hinduismus. (Či lépe řečeno, ty nejrůznější náboženské směry, které jsme si zahrnuli pod nějaké zastřešující pojmenování, protože něco společného sdílejí.) Stačí se podívat trochu hlouběji.

 

KDO BY ALE CHTĚL VĚDĚT, ŽE NENÍ OK?? 

A tak raději, než si myslet, že my sami nejsme Ok, tak ukážeme prstem na něco nebo na někoho.

To ti nahoře, za to můžou.

To on nebo ona, za to můžou.

To tahle situace za to může.

Ano, to je ono klasické „já jsem oběť okolností a druhých”.

 

ALE ONO NESTAČÍ PROKOUKNOUT HRU NA OBĚŤ


Ano, občas to někdo prokoukne. Tak často se mluví o tom, že nemusíme být obětí, že můžeme být tvůrci! A ano, my tuto moc máme, tvořit si vlastní realitu. Už jen tím, že nějakým směrem zaměříme pozornost. Slyšeli jste už o konfirmačním zkreslení?? Mozek má tendenci upřednostňovat ty informace, vzpomínky a interpretace, které podporují naše přesvědčení. To, co je v rozporu, máme tendenci odmítat. Nebo prostě nevidět.

Už se vám někdy stalo, že jste si řekli, že něco někde není, a tak jste to neviděli, i když to tam bylo?? Já ano. Kdysi v hloučku dětí byla moje neteř a volala na mě. Já byla přesvědčená, že mezi nimi nemůže být, neslyšela jsem a neviděla. :-)

Co všechno právě proto nevidíte a odmítáte vidět, abyste nezjistili něco, co si váš mozek a vaše Ego myslí, že by pro vás nebylo dobré vědět? Naše Ego má za úkol nás i chránit a dělá to, jak umí. Někdy bohužel tak trochu jako zlá macecha, která vás zavře do věže, abyste náhodou nepřišli tam venku k úhoně. Umíte vnímat skrytá poselství pohádek?? :-)

VIDÍTE DAR I TAM, KDE TOHO MÁTE AŽ NAD HLAVU?

Tvořit si vlastní realitu můžeme prostě i tak, že změníme úhel pohledu na věc. To, co pro nás předtím bylo trápením, může být najednou požehnáním. Nemusíme si to namlouvat, abychom se cítili lépe. Můžeme to tak opravdu zažít… že něco, co nás mohlo srazit na kolena, využijeme k něčemu užitečnému.

A pak, když se ohlédneme zpět, můžeme říct: „Jo, kdyby mě tenkrát nedali výpověď, nenašla bych si současnou práci, která mě baví rozhodně víc! Jo, ještě štěstí že mi dal/a kopačky. Teď jsem šťastnější.

Zažili jste někdy něco takového? Tak proč by to nemohlo být i u toho, co teď právě prožíváte jako nepříjemné a těžké?? Proč čekat, až co se z toho jednou vyklube za dar? Proč to nevnímat jako dar teď hned? Neztrácet čas smutkem nebo vztekem a poohlédnout se hned po tom, jak to k něčemu využít??

 

KDYŽ SE VÁM NEDAŘÍ TVOŘIT A NEJSTE OBĚŤ, TAK JSTE VINEN??

To je to neštěstí dualistického uvažování. Dokud myslíme na to, kdo je oběť, máme tu i viníka. Ono „můžeš si za to sám.“ A to je docela drsné odsouzení, které na sobě páchá spousta těch, kteří si chtějí tvořit vlastní realitu. A zas padají do pasti toho, že nejsou Ok. Protože něco v nich je špatně, když se necítí Ok.

Je to pak jen začarovaný kruh – pořád se vyhlíží, kdo že to vlastně není Ok??

Někdo totiž vždycky musí být, aby bylo co zlepšovat, co měnit, za co bojovat.

A my tak rádi bojujeme za nějaké to dobro.

Jako bychom ho někdy za ty tisíce let opravdu vybojovali?

Kolik traumat si právě proto generaci za generací neseme?

 

A PŘITOM SE JEN NECHÁVÁME ZMÁST

Jsme lapení v dualistickém světě a dualistickém vnímání. A je to přirozené, vždyť přesně to kolem sebe vidíme. Světlo a tmu. Den a noc. To, co nás bolí, a to, co nám dělá radost. Vždyť je to přece jasné a logické ne?? Postavme se na stranu světla, bojujme za to, aby dobro zvítězilo nad zlem.

Jenže to jediné skutečné zlo je právě ono dualistické vnímání. Ono rozdělování na dobro a zlo. Však vzpomínáte, proč Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje? Jo, možná mu vadilo, že neposlechli jeho zákaz. Alespoň tak se to tisíciletí vykládá, protože poslušnost je přece potřeba podporovat. Podobně jako se některé děti pořád straší čertem, aby byly poslušné.

Jenže tady nešlo jen o zákaz a poslušnost. Tady jde o to, co to utrhli a snědli a proč proto v ráji nemohli zůstat!

Protože jak můžete zůstat v ráji, když vnímáte zlo? 

A když se podle tohoto svého vnímání i začnete chovat?

(Zakrývat se listem, cítit vinu, bát se a schovávat se?)

Bůh Adama a Evu z ráje nevyhnal. Oni se vyhnali sami. Tím, že se nechali dualistickým vnímáním zmást, začali si myslet, že je s nimi něco špatně, začali se bát a snažili se nějak ochránit. Zapomněli, že byli stvořeni k obrazu Božímu. Že s nimi dosud špatně nic nebylo a že jim něco zvenčí nemůže ve skutečnosti ublížit. Nějak je zásadně změnit.

Jen jim to může otevřít oči vůči tomu, že vše není růžové ani černobílé. Že neexistuje jen ráj, ale i peklo. I lidské soužití, které je tak zasažené tím dělením na dobré a zlé, příjemné a nepříjemné, to chci a to nechci, že je jedním velkým koloběhem utrpení.

Člověk si často myslí, že bojuje za dobro, ale už dávno bylo řečeno, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly. To, co chce, si člověk plete se svobodou. A nepříjemné považuje za překážku místo za odrazový můstek. Ano, to jablko v nás přerušilo kontakt s něčím pro nás oživujícím. Ale nemohlo za to ani jablko, ani had, ani Eva. Jen to, že vnímat svět ve všech jeho barvách je výzva hodná božské energie.

Dualistické uvažování je naše prvotní trauma, ten prvotní hřích, které nás jako lidstvo pronásleduje.

A dědí se z generaci na generaci. Od něj se pak odrážejí všechna další traumata. Ta menší jako je  zlý pohled či nešikovná slova, ta větší, jako je poraněné koleno, úraz nebo operace, i ta větší jako je znásilnění, přepadení, vražda, válka. Nebo i epidemie.

Každý si nějaké takové trauma v sobě neseme a čím víc si ho nejsme vědomi, tím nevědoměji na nás působí a o to zrádnější může být. A přidávají se další a další. Další naše mělo by se naráží na zklamání. A my nevíme, jak reagovat jinak než způsobem, který pro nás není zdravý a navíc nakonec k ničemu pozitivnímu ani nevede. Protože nejde na kořen problému. Nemění dualistické vnímání na to nedualistické.


Článek je inspirován osmým tématem Mimoňské cesty do Jiného světa týkající se neduálního vnímání a šestým tématem STROMU ŠTĚSTÍ věnovaným našim traumatům.

Co je na té odvrácené straně? (Aneb jihokorejci netočí jen Squid Game.)

Poslední dobou srovnávám české a americké seriály s těmi jihokorejskými, které mi pouští má téměř patnáctiletá dcera. A říkám si, proč jsme tak strašně povrchní??

Ano, řekněme, že americký Dexter, kterého opět dávají a o kterém tu každý týden píšu, byl vždy tak trochu neortodoxním seriálem. Teď opravdu ještě potemněl a řeší se tam takové věci jako, odkud se berou násilnické tendence, proč lidé propadají drogám a jestli je možné se tomu všemu v sobě nějak postavit. A jak. Z takové napůl komedie o sériovém vrahovi, který čistí ulice od zločinců, se navíc letos stala sonda do vztahu otec – syn. Mimo jiné.

Jihokorejský seriál Squid Game vtrhl do západního zábavního průmyslu s tématem zadluženosti a smrti. Možná už dnes fakt málo koukám na seriály, ale všechny ty rodinné komedie, ulice, ordinace a detektivky na jedno brdo jsou sice zábavné, ale fakt plytké. Nebo jste našli v televizi něco opravdu zajímavého?

 

NEVIDĚT, JEN SE BAVIT?

Možná se mýlím. Ale přijde mi, že dokud dcera nepřišla s Je Ok nebýt Ok, seriál jsem opravdu chápala jako zábavný či napínavý sled epizod, nebo přinejlepším jako nějaký příběh. Nejlépe akční, nebo o zamotaných vztazích. (Squid Game jsem nikdy celý neviděla, na mě moc drsný.)

A pak se objevil Je Ok nebýt Ok (který má mimochodem na ČSFD vysoké hodnocení) a já jím byla podobně okouzlená jako jihokorejskými písněmi a videi (K-pop). Nádherná kinematografie. Je vidět, že do seriálů jdou velké peníze, podobně jako do videoklipů. Profesionální výkony, ať už herců nebo zpěváků a tanečníků. Ale hlavně ten příběh! Pokračovat ve čtení…