Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Ode dna do hlubin (20/4) – Existuje jiný způsob, jak se na svět dívat

Letošním rokem mě provází Kurz zázraků. Ten speciální kurz, o kterém se zmiňoval i Eckart Tolle (a tak jsem se o něm také poprvé dozvěděla). Provázel mě již párkrát, ale ještě nikdy mi nevydržel víc než pár měsíců. Není to totiž dvakrát snadné – úkoly nedostáváte 1x týdně, ani 2x a ani 3x týdně.  A to už v této chvíli u Mimoňské cesty lidé obvykle začínají chápat, proč jim nabízím možnost projít si můj vlastní měsíční kurz kolikrát budou chtít.

Kurz zázraků vyžaduje každodenní práci. Zpočátku jen minutu dvě denně plus pročíst si úkol dne. A možná i něco navíc, pokud ještě nechápete, proč máte vlastně dělat to, co máte dělat. Ale už během prvních dvou měsíců se časové nároky i nároky na pozornost vůči tématu dne zvyšují. Každičký den. Není divu, že každý rok se mé nadšení pro tenhle kurz postupně rozpouští (protože  ho přehluší spousta zdánlivě důležitějších věcí), až z něj zůstane jen ta poslední kapička. S tou potom každým Novým rokem v sobě zase zaliju ono semínko zvědavosti.

Zatím se ale i tento týden Kurzu zázraků držím. I když stále tvoří jen určité zabarvení týdne. Určitou lupu, kterou se čas od času podívám na svět kolem sebe trochu důkladněji. (Fakt nemusíme být dokonalí, co myslíte??) A protože celý příběh roku 2020 se na stránkách blogu odvíjí o týden později, každý týden se k tématům dne vracím zpětně a je to ještě zajímavější. Propojují se, odkrývají podobné zaměření a dokonce mi pomáhají lépe zpracovávat zkušenosti právě probíhajícího týdne.

Jako právě tento týden, který v mém vlastní ročním projektu celý patřil jednomu z nejdůležitějších poznání, které v sobě můžeme probudit – jsme dost dobří.

A ano, k tomu, abychom to viděli, je potřeba se na sebe a na druhé podívat jinak, než jsme zvyklí. Jinak než přes oči druhých lidí a jejich požadavků na nás. A také jinak než přes své vlastní oči a své vlastní požadavky na sebe. Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin(20/3) – Kde čerpat sílu?

Snadno se řekne ono „buďte Sluncem”, jak tu minule zaznělo. Nespoléhejte na druhé. Nic moc od nich nečekejte – hlavně ne to, co sami sobě neumíte dát. Neřešte druhé, nechte druhé být. I kdyby to snad byli hromadní vrahové?? Ale kde na to vzít? Myslím sílu…

Snadno se řekne – „Slunce vždy září, tam nad mraky a oblaky. Tam na druhé straně polokoule.” Stačí dát tomu všemu čas. Stačí změnit úhel pohledu. Ale někdy právě proto, že máme noc, není snadné vnímat Slunce. A nemusíme mít sílu čekat. Proto tak často v takových okamžicích hledáme někoho, kdo nám posvítí. Alespoň baterkou…

Ale kdo chce být navěky závislý na žárovkách??

Šli jste někdy temnou chodbou? Jeli autem po silnici bez osvětlení? (A málem vjeli do pangejtu?) Jaké pocity máte tam, kde vůbec nevíte, kam šlapete, na co šlapete a zda vůbec jdete správně? Kde nevíte, jestli jste tam sami, nebo jestli náhodou nestojí někdo za rohem a nečíhá na vás??

V takovém „temnu” je ideální hodně zpomalit, že? Kdo chce zakopnout nebo se praštit hlavou o zeď? Nebo někam spadnout?

A pak to chce ze sebe setřást strach a zapojit místo něj bdělost. Podobně jako to dělají slepci, kteří se nemohou spolehnout na svůj zrak, ale ostatní smysly mají možná právě o to bystřejší. Ale to jsme zas tam, kde jsme byli. U krásných mouder à la buďte Sluncem.

Očekávat takové umění od sebe nebo od druhých je totiž stejně absurdní jako chtít skočit do moře, když neumíte plavat (vzpomínáte na absurdní hříčky loňského roku?). Už ve školkách se učíme plavat. Kdy jsme se ale učili zpomalit, setřást ze sebe strach nebo budovat bdělost a vnímavost vůči něčemu víc než jen tomu, co je vidět na povrchu??

A tak se to učím sama. A mnoho dalších také. Krok za krokem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem, dál a hlouběji. Kam mě život na té cestě vede. A nyní jsme opět na samotném začátku a kdo ví, co přinese další etapa. Ona další filmová série… Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin – Ten pocit, že jsme na všechno sami… (20/2)

Tam na dně ho máme často.

Nikoho nezajímáme. Nikdo nám nerozumí, s nikým si nemáme co říct. Nikdo nás nemá rád, spíš naopak. Nikdo nám nepomůže. Také spíš naopak. Klacky naházené pod nohy, úšklebky, samota.

Kdo by se za takových okolností necítil na dně? A kdo by se necítil ještě hůř, když vám někdo začne vykládat: „Vždyť v tom je přece ta krása! V tom,  že jsme na všechno sami.“ Protože v tom je přece ta skutečná svoboda! Jenže někdy nás právě tahle moudra umí stáhnout ještě hlouběji. Znáte ten pocit, že nejste dost dobří a měli byste na sobě nějak zapracovat?? (Ale ten bude tématem jiného týdne.)

Navíc možná cítíte, že nechcete a nemůžete hrát tu hru na „každý je tu sám za sebe a druzí nás nemusejí zajímat.” Cítíte, že jsme propojení a že je smutné, když to lidé nevnímají a myslí jen sami na sebe. Ať již klasicky sobecky, nebo ezo-sobecky. S oním „pokud se jim to nelíbí, je to jejich zrcadlo a jejich problém.” A  já si můžu dělat, co chci. Když chci a dělá mi to dobře.

A přitom jde jen o to, jak se k onomu propojení postavíme. Zda jako moucha na mucholapku, nebo jako buňka k tělu. Ne, fakt se nemusíme snažit odtrhnout (a utrhnout si tak třeba nožičku). Stačí si uvědomit, že každá buňka je zcela přirozeně samostatná jednotka. Ale zároveň je součástí něčeho, co ji přesahuje. Co by byla bez ostatních buněk? Stejně jako my.

A pak si můžeme uvědomit – sami, bez všech těch mouder – že vlastně opravdu nejsme na nic sami.

Že celý svět je tu pro nás a my pro něj. Že můžeme i tam venku najít podporu.  A že zas my ji můžeme dávat druhým. A to aniž bychom na nich byli závislí nebo aniž bychom jim „kecali do života”.

Takže jak? Jste si opravdu tak jistí, že jste na všechno sami? Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin – Dno, ze kterého se odrážíme (20/1)

Dno, o kterém nemluvíme.

O těch chapadlech, které nás vtahují do temnot. Mají ostny zkušeností a bodavé myšlenky, které nám ty bolavé zkušenosti neustále připomínají. A které kouzlí v naší představivosti barvité děsivé obrazy budoucnosti.

Někdy ho nechceme vidět. Někdy je jako ta černá díra, tak pohlcující, že ani není možné to dno vidět.  Někdy o něm víme a čas od času se ho uvnitř sebe i dotýkáme a v těch temnotách zjištujeme, jak moc hluboké je, kudy všude se vine jako děsivý had a jakých všech tvarů umí nabývat.

Je hlubší, bolestivější a děsivější, než starosti a trápení, kterými je někdy přebíjíme a které někdy sdílíme s druhými jako malé děti, které onemocní, aby cítily pozornost a lásku. Kdo by jim to vyčítal?

Ale kdo dokáže zaplnit onu hlubší nezaplnitelnou prázdnotu? Zpřetrhat chapadla temnoty, která omotávají celý svět. Lidi, zvířata, stromy, vodu…

Dno, o kterém někdy nechceme mluvit proto, aby někdo nezneužil naší slabosti. Aby nevěděl, čeho v nás se dotknout, až nám jednoho dne bude chtít za nějakého důvodu ublížit. Abychom se my sami nemuseli té temnoty v nás dotýkat znovu, kdyby se někdo toho citlivého místa v nás dotkl nechtíc.

A někdy o něm nechceme mluvit prostě proto, protože nechceme posilovat temnotu v nás, kolem nás a v druhých lidech. Chceme zahlédnout světlo, rozžehnout světlo a poukázat na světlo. V nás, kolem nás i v druhých lidech.

Do té doby, než vám někdo řekne: „Tvoje starosti bych chtěl mít.

Pokračovat ve čtení…

Na novoroční předsevzetí je sice ještě brzy, ale…

… proč se neohlížet zpět i v lednu a neprobouzet v sobě motivaci k případným změnám?? :-) Ono totiž není tak úplně jedno, jaká semínka tam na začátku toho opravdového roku (na jaře) zasadíme. Co opravdu budeme chtít??

Čekali jste, že vás také budu vyzývat k nějakým novoročním předsevzetím?? Pak jste dosud nečetli ten první článek, který obvykle provází první týden mého ročního projektu a ani první část shrnutí roku 2019 :-) Rok psa totiž ještě neskončil a zimní roční období také ne :-)

Ale než STROM ŠTĚSTÍ v roce 2020 začne, pojďme se ještě na nějaká předsevzetí vyprdnout a ještě se poohlédněme zpět na rok 2019 (první část shrnutí roku najdete ZDE). Třeba z něj vyčteme, kterým směrem se automaticky překlápí. Pak se nebudeme muset přemáhat k nějakým předsevzetím :-)

Nejradši totiž plynu s proudem, i když mívám silné tendence pádlovat i proti němu… a co vy? :-)

 

Rok štěstí

Minulý článek jsem zakončila vzpomínkou na absurdistickou sérii DEVATENÁCTKA. Nic podobného letos neplánuji. Zato celý nový ebook plánuji použít v novém běhu STROMU ŠTĚSTÍ, protože každá z 50 absurdních hříček přece zpracovávala jedno z témat tohoto ročního projektu. Teď tak máme k dispozici další úhel pohledu, který nám, doufám, pomůže s některými zažranými problémy s nadhledem zatočit :-))

Začínáme 13.1. 2020 a já už se moc těším! Možná opět uspořádám všech 5 seminářů 5 elementů (což se loni povedlo a já jsem za to moc vděčná!). Jen nevím, zda opět napůl teoreticky a napůl prakticky, nebo ještě trochu jinak. Ze všeho nejvíc bych se tento rok chtěla rozhodně mnohem víc nořit do toho, co všechno mi život již přinesl a čím mě inspiroval! Cítím čím dál větší touhu po tichu a klidu. Plánovala jsem to již loni, ale i když jsem sice vypsala jeden Měsíc pro sebe (i pro tebe), nakonec to byl spíš rok nových a nových vhledů a shrnutí.

A protože jde o štěstí neduální (tj. nepodmíněné ničím a nikým), dál pro vás budu na blogu zpracovávat neduální témata v sérii Zázraků neduality.

Pokračovat ve čtení…

Co nám ještě může přinést rok prasete?? A co už přinesl?

Myslíte, že rok končí? Možná rok 2019, ale rok prasete ještě ne :-) 

Tedy ne že bych si to tak od půlky roku 2019, když jsem si uvědomila, co je tenhle rok vlastně zač, nepřála. Ale celý cyklus jaro-léto-podzim-zima ještě nekončí. Tak to je, zima nám ještě neskončila.

Vzpomínáte, jak jsem tu kdysi psala, že staré generace prý slavili období slunovratu/Vánoc setkáváním a jídlem i proto, že to bylo nejspíš naposledy, kdy se s některými viděli a mohli pojíst? Pak přišla tuhá zima a mnozí zemřeli…

My nyní máme pocit, že jsme to po slunovratu vyhráli. Že temnota předala své žezlo světlu. Ale ještě máme pár mrazivých dní před sebou. Slunovrat i Vánoce nám jen měly dodat naději. Že jaro je již na cestě.

 

Rok prasete

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (50) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Útěkem vpřed

Jiný svět je paradoxní, to ano. Ale některé věci nedávají smysl ani tam. Třeba snaha mít se líp tak, že utečeme před svými problémy. Že je zastrkáme pod onen koberec. Že si je narveme na záda v podobě onoho balvanu z minulé hříčky. Budeme se snad mít líp, když budeme předstírat, že je vše ok? Možná chvíli.

Tu kratičkou chvíli čítající pár let, kdy si budeme střádat ony smradlavé drobky pod koberec. Kdy si budeme nakládat deka za dekem na záda. Kdy budeme neustále někam utíkat a říkat si, že si vlastně posilujeme svaly a plíce. Pokračovat ve čtení…

Tao-te-ťing (7) – vzdát se sám sebe a být sám sebou

(Úvodní část k cyklu je ZDE. Najdete tam i odkazy na materiály, včetně čínských, do kterých se na mnoho týdnů chystám ponořit.  A vnést díky nim ducha tao do svého života. Doufám, že se vám cyklus bude líbit a třeba vás inspiruje k bližšímu seznámení s Tao-te-ťingem, tou nevyčerpatelnou studnou moudrosti. A možná i k ponoru do ní. Různé české překlady všech kapitol najdete ZDE.)

Tao-te-ťing nabízí možnost nejrůznějších výkladů. O tom tady již byla řeč. A sedmá kapitola je jednou z těch, na kterých je to krásně vidět. Zatímco Berta Krebsová téma kapitoly shrnuje ve slovu „trvalost”, Derek Lin mluví spíš o službě druhým bez toho, aniž bychom očekávali uznání a chválu.

A můj oblíbenec Bruce Frantzis na to jde ještě jinak. Ale o tom až později.

 

Vše je pomíjivé, až na tao

Různá náboženská učení mluví o trvalosti (věčnosti) toho čehosi, co vnímají jako nadpřirozené. Nebo spíše řekněme jako mimo onen běžný svět, který můžeme vnímat svými smysly. Podle taoismu je tao také mimo běžný svět složený z kombinace jin a jang. Nerodí se a neumírá. Je stálý. A stejně tak trvá pouze to, co je v harmonii s tao.

Kdo v sobě kultivuje tao a chce být jedno s tao, logicky se tedy učí oprostit od toho, co je pomíjivé. V předchozích kapitolách byla řeč o dvou druzích oproštěnosti – o  oproštění od žádostivosti (touhy) a oproštění od zaujatosti. (Vzpomínáte na onoho slaměného psa?)

V sedmé kapitole jde Tao-te-ťing ještě dál a mluví o potřebě oprostit se od sebe sama. Alespoň tak čte tuto kapitolu Berta Krebsová.

 

Jak něco může být trvalé (věčné)?

Derek Lin ve svém komentáři nabízí velmi zajímavý názor – věčnost nezávisí na tom, zda se něco mění, či nemění. Však i nebe a země (o kterých je nejen v této kapitole řeč) se mění. Nebe se mění s podnebím a počasím. A země například s ročními obdobími. Pokračovat ve čtení…

Ledové království 2 (Frozen 2) – to jsem tedy nečekala

Pokusila jsem se nespoilerovat, ale náznaky tam najdete, takže je možná lepší článek číst, až uvidíte film.

Na Frozen 2 jsem šla do kina pouze ze dvou důvodů – protože má dcera slavila 13. narozeniny a protože jsem slyšela, že je to snad i lepší než jednička. Jednička mě totiž kdysi nějak moc nebrala (i když ano, je to zajímavé, pěkné a je to zábava).  A co se týká Let it go (Najednou), to nadšení z téhle písně šlo zcela mimo mě.

Žádné vyjádření svobody jsem v té písni neviděla, jen vzdor a útěk. Opravdu si někdo takhle představuje svobodu a svobodné vyjádření sebe sama?

Před 5 lety jsem ostatně svůj názor na celou tu pohádku popsala v článku s celkem trefným názvem Otravná Frozen. Najdete tam i ten jeden jediný důvod, proč mě pohádka nakonec po nějaké době oslovila. Jaké nečekané poselství o mně samé mi přinesla. Ale trvalo, než jsem byla ochotná to vidět :-)

 

Frozen 2  je všem jiný kalibr

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (49) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Jednou z lesa balvan si nesa

Znáte onu píseň Voskovce a Wericha o Ezopovi? Já ji mám moc ráda. Hrávala jsem si ji kdysi dávno na kazetě. A pak jsem ji hrávala na kazetě i v našem starém autě manželovi a malé dcerce. Ty písně o Golemovi, vodníkovi nebo Ezopovi.

Jednou z lesa, domů se nesa, moudrý Ezop. Potká vrabce, který brabence málem sezob. Brabenec se chechtá, Ezop se ho hned ptá. Čemu že se na trávě v lese právě řechtá. Já, povídá brabenec, se taky rád hlasitě chechtám, chechtám, když pupenec kyselinou leptám. Vím, totiž ten brabenec, mravenečník, že se mě neptá, pozře mě, ať se chechtám, nechechtám. Kampak by to došlo třeba s pouhou ponravou, kdyby měla plakat, že je ptačí potravou. Ty, ač nejsi brabenec, se taky rád hlasitě chechtej a na svou bídu si nezareptej.Pokračovat ve čtení…