Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Otužování není pro každého…

Bývaly doby, kdy videa zimních otužilců plavajících v řece, připomínaly televizní záběry na roztomilé kočičky. Měly na závěr zpráv přinést něco odlehčujícího a zajímavého. Otužilec bylo něco obdivuhodného, ale zároveň i něco vzdáleného. Něco, na co se z tepla obýváku hezky dívá.

Pak přišel Wim Hof. 

Sešel se s trendem dosahování nemožného, naplňování snů, překonávání hranic apod. Nedávno jsem četla článek lektorky angličtiny, která se dala na otužování s myšlenkou „čeho se bojím, tam mám jít.Miluju to, co překonání této hranice udělalo s jejím sebevědomím. S její ochotou zamířit i jako lektorka jinam. Ale připomíná mi to onen příběh muslimské konvertitky, která mezi muslimy nalezla pocit komunity a zájmu, ale už si neuvědomila, že není všechno zlato, co se třpytí.

A jak často říkávám – zapomíná se na to nejdůležitější. Na tu ZLATOU STŘEDNÍ CESTU! Že ne každý strach je tohoto charakteru (v mé připravované knížce o té neudální zlaté střední cestě píšu i o tom, že je třeba se toho sluhy Stracha zeptat, proč vlastně přišel.) A na to, že ne všechno, co zrovna letí, je vhodné pro každého a za každé situace. 

Jsme individuální bytosti s individuálně namíchanými silnými a slabými stránkami. Individuálně namíchané energeticky. Tolik lidí touží být autentičtí, být sami sebou a zapomínají na to, že to neznamená dělat to, co pro to dělají ostatní. :-)

Ale naladit se na svou jedinečnost a žít v souladu s ní. Víte, v čem jste jedineční? Víte, jak jste na tom teď energeticky? Jak je ve vás namícháno 5 elementů/ energií?Element dřeva, ohně, země, kovu a vody?? A slyšeli jste už o nich někdy?? Poznáte, jak se kolem vás a ve vás projevují?

 

Na otužování si dejte pozor, pokud…

Nezpochybňuji všechny pozitivní vlivy otužování. Když se na to jde správně.

Ale pokud máte problémy se srdcem (z pohledu západní medicíny), nebo pokud máte oslabené ledviny (z pohledu východní medicíny), tak na otužování zapomeňte. 

Že máte problémy se srdcem, to nejspíš víte.

Čínská medicína a její pohled na svět u nás není zas až tak všeobecně známý a to je velká škoda. Čínská medicína totiž učí dívat se na člověka komplexně a v jednotě s jeho okolím, ročnímy rytmy atd. A byla by veliká škoda, se na sebe právě takhle nedívat!

Jak tedy poznáte, že máte oslabené ledviny?

Že pro vás otužování v žádném případě není? Co vám může provést, i když se nejdřív budete cítit podobně plní energie a nadšení, jako když se po ránu nakopnete kávou?? Už jste někdy zažili, jaké to je, takhle oblafnout svůj unavený oslabený organismus??

Našla jsem krásný přehledný článek na toto téma. Vřele doporučuju!

(Jo, chce to zdravý rozum a neskočit hned na vše, co letí, i když to vypadá úžasně.)

 

Koronavirus a já…

Už to bude rok, co se tady zjevil. A pěkně nám to tu rozsvítil. Abychom viděli, jak na tom jako jednotlivci, státy i zeměkoule jsme. Co jste o sobě zjistili?? Co vás děsí? Co vás rozčiluje? Jen málokdy takhle jasně vidíte, co s vámi mává.

Všimli jste si toho a děláte s tím něco (přece nechcete být jak hadr ve větru??), nebo jen útočíte a užíráte se??

Proč to píšu?? No, aby to nevypadalo, že jsem tak dokonalá. :-) Protože dosud je můj vztah ke koroně jako vztah k vlně tsunami, když se na ní díváte z kopce. Ale ono „nebýt jak hadr ve větru“ jsem právě v uplynulých týdnech poznala, protože každý máme to své, co se nás dotýká a s čím se učíme nějak zacházet. Pro mě to zatím není korona, pro vás možná ano??

 

Už taky víte, co je Absurdistán?? :-)

Pokračovat ve čtení…

KDO SE CHCE TRÁPIT? (50/4)

Trápení může být dar, ale kdo se chce trápit?

Trápení nám může ukázat, co nám ve spokojenějším životě chybí.

Ale chybí nám ve skutečnosti vůbec něco??

Kdo se to vlastně trápí? A proč??

 

Jak moc jsem se trápila tento týden? Nebo netrápila??

Podle čeho vlastně poznáte, že se trápíte?? Co se vám musí dít, abyste se cítili špatně? A jak moc se vlastně chcete cítit dobře?? Já jsem tento týden zkoušela jednu zajímavou meditaci – měla jsem si v ní představit nějaký okamžik, ve kterém mi v poslední době nebylo dobře. Tak jsem si představila tu chvíli, kdy mi dcera tvrdila, že všemu rozumí, že nic počítat nemusí a písemku zvládne. A pak jsem zjistila, že vůbec netuší, která bije. Pokračovat ve čtení…

JAK TO ZVLÁDNOUT (50/3)

Když se přižene velká vlna, je hloupost hrdě se jí postavit.

A je hloupost dělat, že není.

Je moudré najít vyvýšené místo, kam vlna nedosáhne.

Nebo se zhluboka nadechnout a udělat to nejlepší, co můžeme.

 

Jak jsem to zvládala tento týden??

Mám dojem, že ta největší vlna už se přehnala.

Zanechala sice pár škrábanců, ale tak když člověk ještě pořádně neumí v takových vlnách plavat, nedá se nic jiného dělat. Úspěch vždycky je, když to přežijete bez dlouhotrvajících následků. Znáte to, když vás něco v životě zasáhne tak, že nad tím nemůžete přestat přemýšlet. Že nemůžete odpustit. Že se s tím nemůžete vyrovnat. Že vám to zasáhne do života tak, že se s tím ještě roky poté potýkáte. Že třeba už nikdy nebude nic tak, jako předtím.

To jsou ty horší případy.

Pak jsou ale i ty lepší.

Když se jen po té vlně otřesete a zůstanou vám vzpomínky, díky kterým o sobě víte mnohem víc. Ne to, jak jste případně neschopní. Ale spíš to, kde máte své slabiny, co vás v hloubi duše trápí a kde je vás snadné vyvést z rovnováhy.

Je totiž úžasné tohle vědět! 

Díváte se i vy takhle na ty náročnější časy ve svém životě??

 

Hlavně klíííííííd a nohy v teple

Hlavně v zimě se samozřejmě doporučuje dbát na chodidla a bedra. Nedovolit chladu, aby nám vstoupil do těla. S emocemi je to asi dost podobné – není dobrý nápad nechat je usadit se uvnitř nás. Když je těch negativních emocí až moc, srdce pomalu ochládá, chřadne a uzavírá se….

Jak to ale ustát? Jak to zvládnout?

Mně tento týden nejvíc pomáhalo si uvědomovat, že je to jen ozvěna mého volání. Že jsem chtěla zjistit všechno to, na co jsem se podle plánovače měla tento týden zaměřit – třeba kde hledám sílu v náročných okamžicích? Tak to je, dostanete přesně to, co chcete a potřebujete.

Já už delší dobou hledám odpověď na jednu svou zásadní otázku  spojenou s motivací. Znovu mi ji připomněl i motivační pětidenní kurz, který jsem upravovala – je sice pro angličtináře, ale jak v něm píšu, je univerzální. Znáte ono  své CHCI (narozdíl od měl bys či musím) je hned prvním krokem! A tento týden mi znovu předložil tu největší překážku, kterou v sobě vnímám, ale ještě jsem si ji nedokázala zpracovat. Třeba tento týden??

Uvidíme, je teprve pátek…

 

Trénink…

Ale jak to tak chodí, na začátku týdne přišla výzva, kdy jsem měla chuť všechno zahodit. Také jsem rušila výuku, protože když učím, mou zodpovědností je být pozitivně naladěná a to naladění šířit dál. Mí studenti se mají na angličtinu těšit, mají se smát, mají se uvolnit. Má to být pro ně jako ostrůvek pohody uprostřed stresu a povinností. A tak to musím vnímat i já – ne jako povinnost, ale jako příjemný čas strávený tím, že někomu pomáhám jinak uvažovat, jinak mluvit a rozumět tomu, čemu snad dosud nerozuměli…

V půlce týdne se to ještě vystupňovalo – tak víte, distanční výuka není pro rodiče úplně snadná. Jako by k jednomu problému přibyl ještě další, jiný, ale ve své podstatě dost podobný. Nebývá někdy snadné si toho všimnout, ale velmi často se stává, že dvě odlišné věci sdílejí stejnou podstatu. A zatímco to, co mě trápilo původně, se začalo řešit, druhý problém se stupňoval… až mě donutil jednat. A o to asi často jde. Dostrkat vás tam daleko, až už s tím prostě musíte něco udělat. 

A pak se vše zklidnilo a zůstává jen vědomí toho, oč vlastně šlo a co s tím…

A jednou, až se takhle vlna přižene znovu, možná už ji přijmu jen jak spršku. Budu možná trošku promočená, ale to bude tak všechno. Však zas uschnu. Nebo se můžu převléknout. :-) A jaký byl váš týden?? Jste na břehu, jste promočení, nebo vás to spláchlo víc??


Tak takový byl můj třetí týden ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ, v rámci elementu VODA. Pokud si chcete takhle se Životem hrát taky, ráda vás v projektu uvítám. Je to zdarma. :-) Vstoupit můžete ZDE. A jestli máte pocit, že i někdo z vašich přátel by rád ve svém životě objevil PROPOJENÍ, můžete tenhle článek sdílet dál. Třeba se i v nich něco pohne.

PROPOJENÍ (50/2)

S každým nádechem stvrzujeme, že sem patříme. Že jsme nedílnou součástí tohoto světa a že bez něj nemůžeme žít.

S každým výdechem stvrzujeme, že navazujeme vztah s tím, co nás obklopuje.

Všimli jste si, že nejšťastnější jsme ve chvílích, kdy se kocháme krásnými přírodními scenériemi ve společnosti lidí, se kterými si rozumíme?? Kdy se naše vnitřní pohoda propojí s vnitřní pohodou ostatních v prostředí, které nás nabíjí energií??

Jsme zodpovědní za to, co do světa vnášíme – svou vlastní vnitřní pohodu. Ale nebýt dokonalí a vždy v pohodě není zločin, ta nejdůležitější sociální síť je tu právě od toho, abychom se vzájemně podpořili, když to někdo potřebuje. Někde bereme a někde dáváme.

Bez fungujícího propojení, s přírodou i lidmi, je ale i naše štěstí jen polovičaté. Přiznejme si to.

(Mimochodem, vzpomínáte na článek o roku 2020, roku Fraktálu?? Právě proto je úvodním obrázkem květinový fraktál, který je i symbolem pětitýdenní cesty za motivací. I vy si ji můžete na odkaze projít. )

 

Kde jsem tento týden vnímala propojení??

Mám ohromné štěstí na podporu, které se mi vždycky dostávalo. Rodiče, učitelé i úplně cizí lidé. Někdy stačí jen úsměv a cosi se ve vás překlopí do té pohodovější pozice. Však to asi znáte. :-) Pokud ne, vřele doporučuju nešetřit úsměvy a určitě se vám jich dostane od některých lidí zpět. Třeba i od těch původně zakaboněných. Chce to jen, aby ten úsměv byl od srdce. Jako byste jim v duchu přáli opravdu dobrý den. Jako byste je chtěli v duchu povzbudit. Jak byste jim chtěli v duchu říct: „Rozumím vám.” Nebo „Taky to vidíte? Je to sranda, že?

Klidně dolů do komentáře připište, co tak svým úsměvem někdy druhým beze slov sdělujete. Pokračovat ve čtení…

NADŠENÍ (50/1)

Plný nadšení, takový je tenhle týden.

Samozřejmě že ne pořád, někdy je i naštvaný (distanční výuka mé dcery mi prostě někdy dává zabrat).

Ale když jsou na rozzářené obloze i mraky, čeho si všímáte? Mraků, nebo slunce??

Ano, někdy je ten správný čas věnovat se mrakům.

Pořádně prozkoumat, co jsou vlastně zač (a většinou zjistit, že je to zase jen voda…).

A někdy je čas nechat mraky mraky (je to tak česky vůbec správně??) a radovat se ze slunce.

 

Z čeho mé nadšení tento týden pramenilo??

Cosi ve mně se pohnulo a já se teď vezu na té vnitřní vlně, která je pro mě vždycky hodně důležitá. Protože na klasickou motivaci cukr/bič (ať už vnitřní, nebo vnější) už dávno nehraju. A tak jsem naskočila na vlnu a to jediné, oč se teď snažím, je z ní nespadnout.

Nenechat se zlákat vidinou nějaké dobrůtky.

Udržet si ten přerušovaný půst, ke kterému jsem se po Vánocích vrátila a který se mi už pár let osvědčuje jako bezvadný stravovací systém. U kterého se dá i zhubnout. (Po Vánocích často záhodno, že??) Víte, co je na něm nejlepší?? Že si můžete dát i to malinové želé s čokoládou (i když se mi moc nepovedlo). Chce to jen vědět, kdy je na ně ten nejlepší čas… Pokračovat ve čtení…

2020 – propast a krása fraktálového chaosu

Každému ukázal rok 2020 jinou tvář. Pro každého z nás byl výzvou a každý z nás se jí postavil různě. Někomu rozdal hodně náročné karty, se kterými se hodně blbě hraje a ještě hůř vyhrává. Někdo měl v ruce trumfy a teď třeba i slaví. Ale berme v úvahu, že je to jen jedna hra, jeden rok. Nakonec jde o něco jiného než o výhry. Jde o transformaci. 

Tenhle článek je o tom, jakou tvář ukázal rok 2020 mně, jak jsem se k jeho výzvě postavila já a co všechno ve mně proměnil. 18. března jsem jako podporu všem potřebným založila FB skupinu Využijme Káčko (koronavirus) užitečně – byl to jen kec, nebo se to fakt dalo?? :-)

Na konci každého roku jsem zvyklá dělat shrnutí a dávat roku nějaký symbol. Jak možná víte, miluju symboliku. Dokáže jedním obrazem zahrnout vše zásadní.

Uplynulé roky se nesly v duchu Daru, Sněženky nebo Spiritu. Rok Freddyho Krugera z Noční můry v Elm Street už tu taky byl. Vzpomínám si na něj velmi dobře – to byl ten rok, kdy jsem měla pocit, že když se neproberu, tak mě to rozsápe. Takže rok 2020 nemohl už přijít s ničím moc překvapivým. A za to jsem svým ročním projektům STROM ŠTĚSTÍ fakt vděčná…

Letošní rok jsem symbolicky pojmenovala rokem Fraktálu.

Proč? To se dočtete ke konci článku. Ke čtení si letos můžete pustit mou oblíbenou skladbu ze seriálu Made in Abyss (Vyrobeno v Propasti). Jde, opět symbolicky, o hudební doprovod závěru celého seriálu, kde se jako divák můžete ohlédnout za tím vším, co hlavní představitelé na cestě dolů Propastí už prožili. A že to občas bylo nečekané, děsivé, bolestivé i smrtelné podobně jako rok 2020. A zároveň se na konci ohlédnete za tím, co vás hluboce zasáhlo, a vydáte se dál. Hlouběji. Zvědavě, odvážně. I když víte, že ještě není všemu trápení konec.

Myslím, že článek přečtete rychleji, než hudba dozní. Ale třeba si ji budete chtít poslechnout až do konce a číst zvolna… Pokračovat ve čtení…

Nechci tu být aneb jak být šťastný, když svět je takový, jaký je??

Asi největší trauma mého života je samotný fakt, že jsem naživu. Kolik z vás si někdy říkalo, že se neměli nikdy narodit? Že sem nepatří?? A kolik z vás má naopak strach zemřít?? Ten pocit, že pak bude nic. Temno, mrtvo. Nyní v korona době je to asi velmi dobře vidět – koho představa smrti děsí? Podobně jako v imigračním teroristickém období stojíme před zásadní otázkou – jak moc se bojíme smrti?? Té, která jako by na nás číhala někde za rohem. Se kterou jsme dosud nepočítali. A která nám navzdory statistikám přijde děsivější než ty příčiny, na které zemřeme s mnohem větší pravděpodobností. Proč se například nebojíme sednout do auta??

Ať už se bojíte smrti, nebo života, tenhle článek vám může odhalit, proč se nebát. Proč jsme a vždycky zůstaneme součástí života. Proč sem patříme.

 

Jak být šťastný navzdory všemu

Pokračovat ve čtení…

Cesta z Absurdistánu do jiného, šťastnějšího, světa

Hmm, můj pocit, že žijeme v Absurdistánu se mnou teď asi sdílí spousta lidí. Svět jako by se zbláznil, že? Nic najednou nedává smysl, na logiku člověk může zapomenout a v podstatě vůbec na to, že bychom si mohli být jistí, jak se věci vlastně mají. Řekla bych ale, že teď je jen krásně vidět, do jaké míry vůbec dokážeme vnímat, jak se věci vlastně mají, a do jaké míry vidíme jen to, čeho se bojíme a co si představujeme…

Na téhle korona době je prostě i něco velmi vzácného… také to vnímáte??

Když jsem se v roce 2014 vydala na cestu z Absurdistánu, měla jsem na mysli právě tenhle druh absurdity. To, jak sami sobě absurdně stojíme ve štěstí, protože svět vnímáme skrz filtry svých představ. Protože se jimi necháváme spoutat. Vším tím strachem a touhou ten strach nějak přehlušit. Čeho se teď nejvíc bojíte?? A všimli jste si, jak se to všechno rozpadá na dvě hlavní skupinky zastávající opačná místa barikády?? Na které straně stojíte?? Nebo už té zjevné dualitě nepodléháte??

Můžete slyšet nejrůznější krásná slova o odvaze, svobodě, lásce, obětavosti a vztazích. O transformacích a ohledupnosti. Ale co vlastně znamenají? Když jsem se na tu cestu z Absurdistánu vydávala, netušila jsem, jak moc se obvykle mýlíme v tom nejzákladnějším chápání světa kolem sebe a nejrůznějších ideálů. Právě proto, že si většinou neumíme v tom našem dualitou ovládaném světě představit i něco jiného.

 

O štěstí prý ve skutečnosti vůbec nestojíme

Tvrdí A. de Mello. Vždycky se prý najde něco, co je pro nás důležitější. (Třeba nejrůznější sny, které si budeme chtít splnit?? A až to budeme mít, budeme šťastní??) Já jsem ve svém životě chtěla na té cestě z Absurdistánu otevřít prostor štěstí, kterému nebudu klást žádné podmínky. Žádné – to ano a to ne. Tohle se mi líbí a to chci, a tohle zásadně odmítám. Protože mi došlo, že štěstí, kterému se kladou podmínky, jak jsme zvyklí, nikoho nikdy neuspokojí.

Jsou to buď bubliny, které se vám rozpadnou pod rukama. Nebo fata morgány, které se rozplynou, když se k nim přiblížíte. Jsou to domečky z písku, které rozmočí první voda. Co je to za svobodu, kterou něco omezuje? Co je to za lásku, která miluje „jen když”? Opravdu O TOHLE stojíte??

Nenapadlo mě ale, čemu že se to tím také ve svém životě otevírám… :-)

 

Když chcete vnést krásná slova do reality svého každodenního života

Najednou zjistíte, co vlastně znamenají. :-) Já si to uvědomila hned na samotném začátku prvního roku Absurdistánu. Ten děs, že pokud chci být svobodná, budu se muset postavit tváří v tvář tomu, co mě poutá. Troufli byste si???

Já se k tomu samozřejmě moc neměla. Ale stalo se cosi, díky čemu jsem rok 2014 na jeho konci symbolicky pojmenovala rokem Daru. (A od té doby jsem i každému dalšímu roku dávala symbol, který co nejlépe vyjadřoval jeho hlavní poselství. Ten další byl třeba rokem Noční můry z Elm Street. Ale o tom později.)

Dostala jsem tenkrát dar lásky – coby síly, která dokáže člověkem pohnout, nadchnout ho, lapit a nepustit. Znáte to přece. To rčení, že láska hory přenáší?? Ale zároveň to byla výzva naučit se milovat dospěleji. V dobrém i zlém. Bez růžových brýlí. Svobodně, jak o tom Mello ostatně také mluví. Podle motta mé FB stránky Žít je umění / Jiný život v Jiném světě – „není umění milovat život, když vám snáší modré z nebe. Je umění milovat život, když vás vláčí po kamení.”

Umíte si i v takovým časech nechat srdce otevřené?? Je to velmi, velmi těžké…

Dostala jsem ale i dar podpory, za který jsem velmi vděčná. Byl to ale jen takový rozjezd. První jemné nárazy (které mě ale šíleně rozhodily), první pochopení toho, oč na téhle cestě půjde. Došlo mi to naštěstí celkem svižně, protože to nebylo poprvé, kdy mi Život přihrál do cesty něco takového. Tenkrát v devadesátých letech to byl první pohled mimo ty běžné životní cestičky. První objevy zrcadel a symbolů v našem životě a jeho zákonitostí. (To se o tom ještě moc nemluvilo.) O 20 let později přišel čas to rozjet podstatně víc, protože jsem na to už byla připravená. :-) Třeba jste taky??

 

50 kamenů

Za těch pár let od roku 2014 jsem zjistila, jak moc mi na téhle cestě pomáhá 50 kamenů. :-) Každý rok díky nim dostal příběhový, až pohádkový, ráz. A byly to pohádky plné překážek, lásky, zázraků. Rok najednou nebyl jen shlukem událostí, které se zčistajasna dějí a člověk se v nich ztrácí. Měla jsem navíc pocit, jako by se mnou Život komunikoval, protože já jsem komunikovala s ním. Ať se dělo cokoliv, vždycky jsem mohla říct: „To mě nepřekvapuje. Přesně vím, oč teď jde.” Vždy to totiž nějak odpovídalo tématu daného týdne. A daná témata na sebe vždy nějakým zvláštním způsobem navazovala.

A když první rok Absurdistánu skončil tématem „Něco končí a něco začíná”, bylo mi jasné, že příští rok chci jít do toho zas! Bylo to totiž – světe div se – poslední z 50 témat týdne, které jsem si postupně náhodně tahala z připravených kartiček.  Vzpomínám, jak jsem si každý týden říkala, jestli to opět bude navazovat a jaké téma vyjde na konec. Hmm, kdo by to byl býval řekl?? :-) Pokračovat ve čtení…

Bílý květ na stromu štěstí…

Je mi moc líto, že jsem tenhle rok do značné míry nechala jen tak plynout a nesnažila jsem se zachytit jeho jednotlivé vlnky. Ten obraz by mohl být letos obzvlášť zajímavý. Rok 2020. Nejsilnější a nejvýznamější rok novodobé historie. Na celé naší Zemi. A mně takhle proplul mezi prsty…

Tak snad zachytím pár tahy (údery klávesnice) ještě ty poslední týdny. Jak se zdá, bude to stát za to. A rozhodně bude zajímavé si pak zpětně (jestli to tedy přežiju…) připomenout, jak to člověk vlastně prožíval. A co všechno za změny mu tenhle rok přinesl. A nemusí být přece jen negativní, co myslíte?

Přinesl i vám nějaké změny v tom, jak vnímáte sami sebe a svět kolem sebe? Jak se učíte zvládat šikovněji jeho nároky? (A že každý rok přináší výzvy a tenhle rok obzvlášť!). Určitě by bylo zajímavé, kdyby se dole v komentářích sešly i vaše příběhy…

 

Letošní rok je prostě něčím prazvláštní

Poprvé po tolika letech jako bych se i tady na blogu zastavila spolu s celým světem a nabídla v sobě prostor pro nějakou změnu v tom, co, kdy a jak píšu. Předtím jsem roky každý týden zaznamenávala, čím mě daný rok fascinoval a co mě učil. Každý rok dokonce dostal svůj symbol – rok daru, rok Freddyho Krugera (je asi jasné, jaký byl) nebo rok sněženky či Spiritu.

Pokračovat ve čtení…