Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

LONDÝN A STRACH VSTOUPIT DO NEZNÁMA

Už jste někdy byli v Londýně? Já jsem velmi dlouho považovala Velkou Británii za tak trochu zprofanovanou zemi a vůbec mě nelákalo tam jet. Až jednou před asi 20 lety. Strávila jsem tehdy 3 týdny na jazykové škole ve Wimbledonu a od té doby jsem si Londýn zamilovala. Proč a jaké to bylo tentokrát v září 2022, i o tom bude tento článek. Ale pro mě bylo cestování vždy hodně vrstevnatá zkušenost. 

Brigádničila jsem tehdy při studiu na religionistice v Asianě, ve firmě, kterou znáte spíš jako tvůrce Letušky. Ale ona prodává i jazykové pobyty. (Ty mimochodem vřele doporučuju!) V rámci své pozice jsem mohla využít nabídky studovat v nějaké jazykové škole zdarma, pouze za cenu ubytování u hostitelské rodiny. Byla bych hloupá, kdybych ji nevyužila. :-) A vybrala jsem si tehdy právě Londýn.

Z toho pobytu ostatně čerpám doteď. Třeba jako lektorka, která připravuje studenty k CAE zkoušce z angličtiny. Nemluvě o mapě Londýnského metra a knižní mapy Londýna, kterou jsme tam vezli i tentokrát. (Mapa metra se šikla, i když letos vznikla ještě další trasa – Elizabeth line. Jak příhodně, zrovna letos.)

 

CO NA LONDÝNĚ MILUJU?

Znám lidi, které Londýn zklamal. (Možná jako mě při mé první návštěvě zklamal Tower Bridge – přišla jsem na něj ze špatné strany a viděla ho jen zdálky, nebyla jsem ani pod ním.) I mou dceru to táhne spíš víc na východ (Asie).

Ale já miluju ten londýnský vibe, jak říká dnešní mládež. :-) Tu celkovou atmosféru. Typickou architekturu domků mimo centrum, londýnské metro a londýnské parky. 

Během 3 týdnů v Londýně jsem toho viděla spoustu (a se školou jsem byla na výletě ve Stonehenge a Bath). Ale asi nejvíc času mimo školu jsem trávila po parcích. Včetně japonské zahrady. Proto jsem taky letos vybrala pro naši trojčlennou rodinku ubytování v Greenwich (Staycity Aparthotels). Chtěla jsem to mít blízko právě tam. Je to stále jen skok do centra (asi 20 minut místní MHD, stále ještě v 2. zóně), ale už je to v poklidné čtvrti nedaleko spousty zajímavostí! (Navíc apartmán byl i s vybavenou kuchyňkou a fakt vřele doporučuju.)

Observatoř s nultým poledníkem.

Park s nádherným výhledem na Londýn.

Cutty Sark, obrovská plachetnice v suchém doku.

Námořní muzeum.

Queen’s house.

 

HISTORICKÁ UDÁLOST – KRÁLOVNINA SMRT

V Greenwich je k vidění Královnin dům. Ne tedy Alžběty II. Ale to ničemu nevadí. Vůbec by mě původně nenapadlo tam jít, kdybych ho nenašla mezi památkami, které je možné navštívit zdarma. Proto tam také není tolik lidí jako v třeba známější Národní galerii, kam jsme také šli. Ale i v Královnině domě je spousta zajímavých obrazů a architektonicky je také úžasný. Však dcera si tam nakonec vyfotila mnohem víc obrazů, které ji zaujaly, než v galerii. :-)

Jak už to tak chodívá, cestování s sebou nese spoustu překvapení a nečekaných událostí. 

Možná proto spousta lidí jezdí opakovaně na to samé místo. Nepotřebují poznávat nic nového, potřebují si prostě jen odpočinout. Změnit prostředí. Jet někam, kde to už znají a nestresovat se. Jako strategie vyrovnávající náročné pracovní dny je to ideál.

Právě na cestování je ale krásně vidět, s jakým nadhledem člověk zvládá ony vstupy do neznáma.

První, co třeba mého manžela zarazilo, byla smrt královny. Bál se, že Londýn bude plný lidí. Že tam budou možná hrozit i nějaké teroristické útoky. Tu cestu už ale nebylo možné zrušit, bylo do toho třeba jít. Měli jsme totiž už asi měsíc koupené lístky na páteční koncert LOONY, K-pop skupiny. A ten koncert se kvůli úmrtí královny nerušil. (Jen měla být minuta ticha, ale to buď nějak mládež zazdila, nebo ani netušili, co tam hlásí.)

 

NOVÉ SVĚTY, NOVÝ JAZYK, NOVÉ ZVYKY – STRACH Z NEZNÁMA

Když cestuju sama, neuvědomuji si, jak zásadní problém může pro spoustu lidí být právě strach z neznáma. Ať už při cestování, tak při oněch cestách dovnitř sebe samých…

Já osobně miluju poznávání nových světů, miluju učení se novým jazykům a sledování, čím vším se kulturně lišíme od druhých národů. Určitě jsem za ta léta, co jsem objela evropské, africké i asijské země, udělala spoustu faux pas. O některých i vím. :-) Ale mám ve zvyku se nad tím společně s tím druhým prostě zasmát. Nehledím na to, zda působím nepatřičně či patřičně.

Ostatně dobré lidi poznáte právě podle toho, že se s vámi umí zasmát a neřešit hlouposti.

Ano, první krůčky nějakým směrem jsou vždycky prvními krůčky. Je to něco, co jste nikdy nezkoušeli, nevíte, jak na to. V Londýně třeba přibyla další linka metra. Nebo se začalo platit za jejich MHD podobně jako v Brně – platební kartou. Najednou se ocitnete v oněch pověstných neznámých vodách.

Právě při cestování můžete poznat, jak se v takových neznámých vodách cítíte:

  • znervózníte, nebo jste prostě jen zvědaví? (a)
  • chcete se dozvědět víc, nebo byste raději tam, kde to už znáte? (b)

 

UVOLNĚNĚ PLOUT ŽIVOTEM

Právě při cestování si to můžete zkoušet!

Kdysi jsem psala článek o různých turistech (mám za sebou průvodcovskou zkušenost). O tom, kolik si jich svým neustálým stěžováním umí skazit i dovolenou. A ano, někdy jsou ty stížnosti oprávněné. Ale tak často jsou to věci, nad kterými je možné sepsat reklamaci, udělat foto a pak mávnout rukou a jít si užít těch pár dní volna a zábavy.

I já jsem to kdysi jako turista zažila. Přesun do jiného hotelu. Vykulení recepční, kteří s námi nepočítali. Čekání a nejistota. Stěhování z pokoje do pokoje. Otrávilo mi to dovolenou? Ne, jen jsem měla pár dní pocit, že jsem zas spíš ten delegát, než turista. :-) Ale necítila jsem v sobě napětí, strach ani vztek. Nějak jsem počítala s tím, že vše bude Ok. :-)

V Londýně mě zaujalo toto místo: 

Objevili jsme ho na Tottenham Court Road po výstupu z metra. Londýn má tedy v ruchu velkoměsta místečko, kde si člověk může sednout a nechat na sebe působit uklidňující scenérii.

To mi přijde úžasné!

Ve městech jsme tak moc odpojení od přírody a klidu! Ten ruch je nepříjemný hlavně pro citlivější lidi (třeba HSP), ale on ovlivňuje i ty, kteří si to tolik neuvědomují a nepřipouštějí. Ostatně proto tolik lidí tíhne k tomu, brát si dovolenou někde u moře nebo u přírody. Takže jakákoliv zákoutí ve městech, kde se člověk může uvolnit, jsou k nezaplacení. I tato.

Při studijním pobytu v Káhiře mi extrémně chyběly parky. Nadechnout jsme se jezdívaly na Nil (na feluky) nebo na koně kolem pyramid. Kontakt s vodou, větrem, zvířaty. Ale zeleň je zeleň. Proto v Londýně tak miluji parky. Jsou dostatečně velké na to, abyste zapomněli, že jste uprostřed velkoměsta…

 

ŽÍT S NADHLEDEM

Nedávno jsem narazila na příspěvek o tom, že čím je člověk vědomější, tím hůř se mu žije. Do určité míry s ním mohu souznět, ale do určité míry si myslím, že je to velký omyl. Opravdu vědomý člověk není ten, který najednou procitl tomu, jak s ním společnost zacházela, kde všude přišel k nějakému traumatu a kde všude potlačoval sám sebe. To je jen takové první pootevření očka. :-) Naprosto zásadní a často velmi bolestivé i šokující. Spousta lidí právě z tohoto důvodu jde raději zase spát.

Jde nejen o strach z neznáma, ale i o strach z bolesti, kterou si v sobě neseme.

Ale tady to fakt nekončí, jen je důležité tuto část překonat. A to nemusí být snadné. Je důležité v sobě pěstovat ono cestovatelské nadšení – otevřenost novému, zvídavost, uvolněné plutí, pravidelné chvilky pro napojení na klid a určitý nadhled.

Kdykoliv pojedete na kratší či delší dovolenou, uvědomte si, že teď máte tu nejlepší příležitost se něco takového učit. A všímat si, jak na neznámá místa a výzvy reagujete. Čím uvolněji vám půjde se postavit k nečekaným událostem, tím blíž k opravdu vědomému životu jste. Protože ten je uvolněný, laskavý, klidný.


A jen závěrečné foto z koncertu, který by určitě vydal na celý další článek. :-)

Ale řeknu je – tancujte (dance) životem. :-)

CO MI V ŽIVOTĚ NEJVÍC POMOHLO? ČCHI KUNG A…

Asi jako každý z vás, i můj život není vždycky pohodička jahodička, jak říkává můj manžel. Každý máme ty své sešupy a každý z jiných příčin. Když mi bylo v životě nejhůř, byla jsem ráda, že vím, co s tím. Pomohl mi právě čchi kung. Jinak nevím, co bych byla dělala.

Platí, že to, co je hračka pro jednoho, může být klidně pro druhého velký problém. A tak netrapte sebe ani druhé oním  „Však druzí jsou na tom ještě hůř.“ To nikdy nevíme, když nejsme v jejich kůži. I nesrovnávat vás čchi kung naučí, protože pochopíte, že to nemá smysl. Třeba vy ten svůj problém, jakkoli malý se může ostatním zdát, prožíváte hůř proto, že jste citlivější. A na tom není nic špatného.

Jen máte v životě o to náročnější úkol.

Já kdysi na střední i uvažovala o sebevraždě. Dnes se mi to může zdát hloupé, protože jsem se přece měla docela dobře. Ale když máte pocit, že život nemá smysl žít, tak hůř vám už být ani nemůže.

Jak říkal už Viktor Frankl, známý psycholog a autor koncepce Logoterapie – když najdete v životě smysl, přežijete i koncentrák. Což byla jeho osobní zkušenost, proto mu věřím.

 

ČCHI KUNG JAKO CESTA, NE JAKO CÍL

Než jsem se dostala k čchi kungu, na který nedám dopustit, pomohla mi i spousta jiných věcí. Asi to taky znáte. I bez čchi kungu se dá žít. :-)

  • V první řadě láska. Jak jinak. :-) Život hned dostane smysl. A pro svého milovaného jste schopní i ty hory přenášet! Bylo mi tehdy přes 20 let a já najednou rozkvetla. Práskla jsem s VŠ oborem, který mě už neoslovoval, a zamířila jiný směrem. Najednou jsem přestala mít strach, co tomu kdo řekne. :-)
  • V druhé řadě astrologie a tarot. Učily mě symbolickému pohledu na život, hlubšímu pochopení toho, co se děje a proč. Zákonitostem.
  • Pohyb, zvířata (hlavně koně a psi) a příroda. Co k tomu říct. Asi chápete. :-)
  • A samozřejmě neduální učení. :-) Jen jsem je tehdy ještě moc nechápala, jen mě nesmírně přitahovala.

A i to všechno má s čchi kungem nakonec hodně společného.

A vlastně i to, že čchi kung sám není cíl, ale může vás dál navést.

Otevírá další a další brány, mě třeba zavedl k vipassaně nebo dzogčhenu.

 

Čchi kung ale pro mě zůstává základem

Díky němu se umím mnohem lépe otevírat tomu, co mi má životní cesta může dát. Uvolňuje to, co je zatuhlé. Ať je to tělo nebo mysl. :-)

A nakonec je pro mě čchi kung i způsobem, jak milovat ještě opravdověji a hlouběji, protože má praxe na otevírání srdce. Ale i kdyby neměl, sám o sobě otevírá celou vaši bytost.

Hýbat se, vnímat svět neduálně a symbolicky a jeho zákonitosti je ostatně také součástí čchi kungu. Jen nyní se to vnímání přesunulo i na úroveň energie. Takže můžete zasáhnout dřív, než se manifestuje něco, co jsme nechtěli. A to mi přijde super!

Vždycky jsem se totiž pídila po tom, co je „správné“ (jako správná Kozorožka).

Jeden známý se mně kdysi dávno snažil ukázat, jak se mýlím. Že všechno, co se nám stane, je správné, a že se tedy nemusím trápit tím, abych udělala to správné. Myslel si, že se prostě jen snažím být dokonalá…

Kolikrát se mě už lidé snažili vysvětlit něco, co si mysleli, že ještě nechápu. Že jsem tomu ještě nedorostla, zatímco oni už ano?? :-) A přitom já jsem se už jen hleděla ze stejných míst do těch jiných bran, které se mi otevíraly a které byly mému naladění bližší. A ze strachem z odsouzení nebo pocitů viny to nemělo nic společného, i když to je většinou to první, co každého napadne.

Jenže mému naladění je nejbližší ono propojování protikladů, které je pro spoustu lidí velmi těžko představitelné. A tak ano – v jistém smyslu je vše, co se nám přihodí, správné. Však jsem tomu věnovala i celý ebook Trápení je dar.

Ale zároveň není nutné se v životě trápit. A dá se to naučit stejně jako se učíme číst a psát. Jen tohle nás ve škole bohužel neučí…

 

ČÍM MĚ ČCHI KUNG PŘED LÉTY UCHVÁTIL?

Pokračovat ve čtení…

KLADETE SI TYTO OTÁZKY??

Proč chci to, čemu se tak bráním??

Třeba tuto? Jde o jednu z důležitých otázek ke konci Mimoňského Speciálu. Ono to chce totiž trochu přípravy, než si člověk byť i jen připustí, že by to tak mohlo být. :-)

A moc mě potěšilo, že i někdo takový jako je Scott Kiloby, který léta učil neduální dotazování (Unfindable Inquiry), i s takovou otázkou pracuje v jeho novějším projektu.

Protože neduální vnímání je základ všeho ostatního, ne konečné řešení všech problémů na světě. :-) 

Bez něj, jak to tak kolem sebe často vnímám, se ale člověk snadno ztratí v řešení minulých traumat, ve snaze něčeho dosáhnout a něčím být. A snadno zapomíná, že není čeho se bát a nic nepotřebuje, protože je ve své podstatě něčím úplně jiným, než si myslí. (A není nad to, když to třeba právě pomocí Unfindable Inquiry umí zjistit.)

Často se také ztrácí ve vnitřních konfliktech. Tak často lidé nevidí tu zlatou střední cestu a žijí v dojmu, že jsou vždy jen dvě možnosti, kudy jít.

Tak se ale člověk (i lidstvo) vlastně jen točí v začarovaném kruhu a nemá šanci z něj vyskočit.

ODPOVĚDI NA OTÁZKY NEJSOU JEN V HLAVĚ

Pokračovat ve čtení…

NECHTE TO BÝT ANEB SMÍŘENÍ…

Jak už to někdy bývá, lidé si občas rádi vezmou nějakou větičku – třeba „Já jsem jen tvoje zrcadlo, můj problém to není“ – a pak ji používají vždy, když nechtějí vidět, že příslovečné máslo na hlavě mají i oni. Tak doufám, že totéž se nestane větičce „Nech to být.“  Je totiž jednou z bran do neduálního prostoru, kde najdeme to, co nám chybí. :-)

Každá taková větička má svůj kontext a svůj smysl. Může nám pomáhat dívat se na věci i jinak. Trochu poodstoupit od toho, co řešíme, a nesjet do zaběhaných kolejí. Takže ani tyto větičky by se neměly stát zaběhanou kolejí, aby nám správně fungovaly.

Podobně jako je někdy velmi užitečné podívat se na sebe i očima druhých, může být také velmi užitečné nenechávat věci být tak, jak jsou. Mohou být totiž mnohem lepší. :-)

Ale někdy právě díky tomu, že sami sobě (i druhým) dovolíte nechat něco být, otevřete prostor k tomu, aby se to všechno mohlo vůbec udát.

Když jsem tedy toto zdůraznila, pojďme se podívat na to, kdy a proč je užitečné nechávat věci být. A jak na to.

 

NEJVÍC SE TRÁPÍME, KDYŽ…

Pokračovat ve čtení…

SMÍŘENÍ NENÍ REZIGNACE…

Jsme natolik ponoření do toho duálního světa, že je pro nás velmi nepřirozené vnímat svět jinak než skrze protiklady. Všechno je tak pro nás tak jasné – tohle je den a tohle je noc. A tohle je dobré a tohle je jasně špatně, ne? Takže jaképak smíření! Copak bych mohla rezignovat na to, co je jasně špatně, a nechat věci být tak, jak jsou??

Jenže ono je to často jinak, než si myslíme, že to je.

Ten hlavní problém je, že většinou ani netušíme, jak se věci ve skutečnosti mají a svět kolem sebe filtrujeme svými vlastními přesvědčeními a zkušenostmi.

Můžete si myslet, že smíření je rezignace.

Ale smíření nemusí být rezignace, když víte, jak na to.

Líbí se mi ona Hopkinsova nejkratší modlitba, na kterou jsem nedávno narazila na facebooku – „Seru na to.“  A možná jste narazili i na knížku „Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele“ od Marka Mansona??

Tu jsem tedy nikdy nečetla, ale věřím, že je to hodně přitažlivý způsob, jak prostě nad něčím, co nám vadí, konečně mávnout rukou.

Protože ono to není snadné, že?? :-)

Však velmi dlouho bylo mottem mého blogu „Jak přijmout nepřijatelné?”

Protože v tomto jsem zcela jasně Kozorožka – něco má svá pravidla a ta by se měla dodržovat. A hotovo!

Ono to ale nikdy není takhle černobílé (viz můj minulý článek o nevyžádaných radách,) nebo jestli chcete raději video?).

  • Jsou chvíle, kdy zjistíte, že je ještě něco důležitějšího než dodržovat pravidla nebo být dokonalý podle nějakých měřítek. (Když má navíc každá kultura, každá rodina a ba i každý člověk ta měřítka úplně jiná!)
  • A jsou chvíle, kdy zjistíte, že na té neduální zlaté střední cestě se můžete smířit i s tím nepřijatelným, ale zároveň po sobě nenechat šlapat. Protože na ní v sobě objevíte prostor, do kterého nemůže nikdo vpadnout. A ve kterém najdete vnitřní sílu, inspiraci i moudrost rozlišit, za co je nutné se postavit a kdy z vás mluví jen strach a snaha vše kontrolovat.

 

MÁVNOUT NAD NĚČÍM RUKOU NEZNAMENÁ TO, CO SI MOŽNÁ MYSLÍTE

Narazila jsem na to už tolikrát!

S výrazem „Seru na to,“ nebo „Mám to u prdele” lidi obvykle ve skutečnosti nemávli nad tím, co se stalo, rukou. Nakonec v tom bylo spíš  nasrané odmítnutí. Pocit, že „tímhle se už dál nehodlám zabývat, protože to nemá smysl. Protože ten druhý je blb. Nebo protože já jsem ten blb a nic se mi nedaří.” 

Prostě negativní emoce. Odpor. Touha, aby to bylo bývalo jinak. Nebo lhostejnost. Takový ten pocit, že je to stejně fuk. Jinými slovy – rezignace.

A touha, odpor a lhostejnost buddhisté považují za 3 základní jedy.

A já to rozhodně jako jedy vnímám. Proč? Může se vám zdát, třeba na touze přece nemůže být nic špatného. Vždyť je to něco, co nás pohání… třeba dál se rozvíjet. Učit se. Že cítit odpor je přece zdravé, protože nám to pomáhá vyhýbat se tomu, co nám ubližuje. A lhostejnost je přece přirozená ne? Konečně nám něco nevadí, ne?? :-)

Jenomže touha je nakonec vlastně chamtivostí (a nic nám není dost dobré), odpor je nakonec nenávistí nebo strachem (a co s námi pak tyto emoce dělají?) a kvůli lhostejnosti jsme pak otupělí a depresivní. A přehlížíme to, co je zjevné. Kdo jsme a co je svět kolem nás.

A ještě hůř – to všechno totiž vychází z jedné premisy:

Že nám něco chybí, že nejsme Ok takoví, jací jsme, že nám něco může ublížit a že bychom se měli před něčím chránit. A že dobrým způsobem, jak se před něčím bránit, je najít si něco, kde se budeme cítit v bezpečí, odstrčit od sebe něco, co nám nedělá dobře, nebo to prostě potlačit a nevnímat to. 

 

A TAK SMÍŘENÍ VYCHÁZÍ Z POCHOPENÍ, ŽE VE SKUTEČNOSTI NIC NEPOTŘEBUJEME A NIC NÁM NEMŮŽE UBLÍŽIT

To se snadno řekne a hůř udělá, že? :-) Pokračovat ve čtení…

Kdo stojí o nevyžádané rady??

Už jste to určitě mnohokrát slyšeli: „Hlavně nedávej nevyžádané rady!“ Ale jestli jste v duchovním světě noví, možná nevíte, jak velký prohřešek to je. Možná si říkáte, že poradit někomu přece nemůže být velký hřích. Jenže ono je to celé složitější…

A o to víc se v tom zamotáte, pokud onomu nedávej nevyžádané rady budete stoprocentně věřit. 

Jak už to chodí – v dualistickém světě máme tendenci vnímat svět černobíle. Buď něco platí, nebo to neplatí… a hotovo. No a pak se  chytnene nějaké pravdy a držíme se jí. V biblických dobách se tak chovali farizejové, kteří nehleděli na nic jiného než na literu Zákona.  A od nepaměti všichni ti, kteří slepě věří jednoduchým a zjevným výkladům a nejdou víc do hloubky.

Kolhberg to ve svém výzkumu stádií morálního rozvoje dělil do několika stupňů. Ten zákonický (např. je červená, tak budu stát, i když nic nikde nejede) patří mezi ty nejvyšší stupně. Pochopitelně. Pravidla nám pomáhají přežít, pomáhají nám se tady nepřizabít, pravidla nám pomáhají nemuset neustále přemýšlet, co je správně a co ne, reagovat automaticky. Zjednodušuje nám to život i soužití.

Ale mrkněte se na Kohlberga. Není to ten jediný stupeň. A i když spousta náboženských směrů nás naučila ctít Zákon, který jsme si pak jen modernizovali a upravovali, najdou se i takové, kteří vnímají, že Zákon má svá omezení. Mrkněte se na taoismus (třeba 57. kapitolu Tao-te-ťingu). Mrkněte se na dzoghčen. A mrkněte se na druhou stranu teď do USA na problematiku potratů. A nejspíš vám to bude jasné.

Ano, je rozhodně moudré nedávat nevyžádané rady. Však je také základním pravidlem taoismu nevměšovat se (wu-wei). Ale někdy je velmi moudré ji dát, i za cenu toho, že vám ji někdo omlátí o hlavu. I za cenu toho, že vás možná někdo nepochopí. A hlavně – je velmi moudré nepranýřovat ty, kteří poselství přinášejí. Protože možná mají co říct.

 

UDĚLALA JSEM CHYBU?

Pokračovat ve čtení…

Svět se dál propadá… a co bude dál??

Svět se začal vlastně propadat už docela dávno, i když my jsme si mysleli, jak žijeme v době neustálého růstu… 

A tak  už to bývá – to jsou ty okamžiky, kdy se začnou objevovat první náznaky, ale ještě je nevnímáme a netušíme, co za problém se z toho všeho vyvine.  Nejspíš jste to zažili ve svém vlastním osobním životě. Ale podobně se to děje i v lidské historii…

Vzpomínám, jak jsem si kdysi říkala, jak je zvláštní, že se začaly objevovat filmy jako Harry Potter (a pán Zla) nebo Pár prstenů (a Mordor). A hrdinové, kteří začali proti tomu zlu bojovat. Za velkých obětí. A týkalo se to i dětí…  a dnešní mladá generace na těchto příbězích vyrůstala…

Začala jsem si už tehdy říkat: „Co se chystá??

A ne proto, že bych si myslela, že to chystá tam někdo nahoře, kdo tahá za šňůrky. I politiků. Spíš proto, že umělci byli odjakživa ti, kteří vnímali přicházející trendy.  Jako HSP, kteří se přirovnávají ke kanárkům v dole. I ti vědí, že vzduch je toxický a smrtelně nebezpečný, dlouho předtím, než všichni v dole pomřou…

 

SVĚT SE ŘÍTÍ DO PROPASTI, PROTOŽE MU CHYBÍ ROVNOVÁHA

Představte si, že stojíte nad propastí.

Pokud ztratíte rovnováhu, není možné nezřítit se.

Představte si, že balancujete na houpačce.

Pokud ztratíte rovnováhu, spadnete.

Rovnováha není o tom, že se vše zastaví v nějaké rovnovážné pozici. Rovnováha je dynamická. A rovnováha vládne tomuto světu.

Moc krásně to popisuje čínská filosofie ve svém učení o jin a jang a 5 prvcích, které ovlivňují naprosto všechno. Od střídání dne a noci, ročních období, růstu člověka i jeho nejrůznějších stavů mysli a emocí. A také jeho zdraví. Když je moc jinu, nakonec se překlopí v jang (či naopak) a vývoj pokračuje dál. Věčný koloběh, věčné vyrovnávání sil a protikladů.

Často tady na blogu mluvím o té zlaté střední cestě. Proč? Protože chci zdůraznit něco, o čem jsme již všichni slyšeli, co všichni víme, že je správné… ale zaprvé jsme na to zapomněli. A zadruhé vlastně ani nevíme, jak na to.

Protože ta zlatá střední cesta je uzoulinká a je tak snadné šlápnout vedle do propasti. Moc vpravo, moc vlevo. I politicky. :-) A pak se v tom tak plácáme, vpravo, vlevo… kyvadlo se rozhoupe… a nás jako v tom Poevě hororu začne postupně drásat..

A teď si představte Zemi, kterou ovládla jedna malá zemička. A pár dalších větších zemí. A globalizaci si usurpovala způsobem, před kterou Theirhard de Chardin před cca 100 lety, kdy on už o potřebě i trendu globalizace mluvil, varoval. Protože připomíná spíš rakovinové bujení než živý propojený organismus podobný lidskému tělu.

Jednota, ale přitom každá část těla zůstává svá a právě tím přispívá ke správnému fungování a k harmonii.

Pokračovat ve čtení…

Psycholog pomáhá, nebo stigmatizuje??

Bývaly doby, kdy jít k psychologovi (ke cvokařovi, jak se říkávalo), znamenalo, že jste prostě slaboch. Že jste slabý článek evoluce a v tom boji o přežití nejsilnějšího jste na nejlepší cestě k prohře. Psycholog = stigma.

Dnes už to tak neplatí, řekla bych.

Nicméně zeptejte se sami sebe nebo svého okolí – co oni a psycholog? Jak byste se cítili, kdybyste měli k někomu takovému jít? A šli byste vůbec? Jak byste se dívali na někoho, kdo k psychologovi chodí?

Možná to vlastně stále tak trochu stigma je??

 

PSYCHOLOG? NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ

Jak už to tak bývá, najít tu zlatou střední cestu, o které v rámci článků o neduálním vnímání tak často mluvím, není snadné. Obzvlášť tam, kde ještě není dost jasná a dost vyšlapaná. A tak se objevují nejrůznější extrémy – absolutní odmítání psychologické pomoci i absolutní zneužívání psychologické pomoci.

O té první možnosti už byla řeč.

Co tedy ta druhá?

  • To jsou ty okamžiky, kdy neuděláte žádné rozhodnutí bez toho, aniž byste se poradili se svým psychologem.
  • To jsou ty okamžiky, kdy vás posílají k psychologovi prostě jen proto, že jste třeba moc aktivní, nebo málo aktivní. Určitě to nějaká terapie přece spraví! Když jste tak nějak vadní…
  • To jsou ty okamžiky, kdy máte pocit, že si musíte vyřešit všechna svá minulá traumata a bolístky, a na život teď a tady vám pak už nějak nezbývá čas a prostor. A psycholog to možná udělá za vás?
  • To jsou ty okamžiky, kdy se neřeší toxické prostředí (fyzicky i psychicky), ale pošlou vás k psychologovi, protože ještě nejste dost necitliví (nebo dost silní??) a nezvládáte ho.
  • To jsou ty okamžiky, kdy se začnete dožadovat speciálních ohledů, protože vy přece…. a dosaďte si jakoukoliv nálepku. A psycholog vám ji rád dá.

Bývaly doby, kdy jsem se dívala na americké filmy, kde se to hemžilo těmi klasickými pohovkami psychologů, a říkala jsem si – jo, to je fajn, že se tam psychické problémy řeší a nezametají pod koberec. Jenže najednou, při pohledu na to, co se tam v rámci tzv. woke kultury nyní odehrává, si říkám, jestli to náhodou s tím psychologickým pitváním a snahou nešlápnout nikomu na kuří oko nepřehnali.

 

POMÁHAT SVĚT ZVLÁDAT, NE PŘED NÍM UTÍKAT. ALE ZÁROVEŇ POMÁHAT SVĚT MĚNIT.

Pokračovat ve čtení…

Proč mě vlastně tak baví učit se cizí jazyky??

Nedá mi to si zrovna teď tuhle otázku, proč se vlastně všechny ty cizí jazyky učím, nepoložit. Ve chvíli, kdy jsem v Rubínové lize na Duolingu druhá (zatím), protože jsem si ho asi před měsícem stáhla do mobilu. To jsem se tenkrát chtěla trochu seznámit s ukrajinštinou…. ale vzešlo z toho nakonec o dost víc…

Na ukrajinštinu si teď už ale Duolingo už nepřepínám – určitou představu o tom, jak ukrajinština funguje, už totiž mám. A mí ukrajinští studenti, které minulé dva týdny učím česky, oceňují i to málo, co znám. (Jaký jazyk tam teď mám, o tom víc níž. :-))

Ostatně jeden z hlavních důvodů, proč mě baví učit se cizí jazyky je prostě fakt, že ta změť zvuků se najednou přemění v něco alespoň trochu srozumitelného. A pak ten nadšený výraz v očích druhých, když zjistí, že jim alespoň trochu rozumíte… :-)

Jako lektorka angličtiny mám někdy dojem, že studenti se na cizí jazyk dívají pouze jako na prostředek dorozumění. Ať už na čistě turistické bázi, nebo na profesní bázi. Jistě, jazyk slouží k dorozumění. A jak jsem psala výše, ten nadšený výraz…

Ale studium cizích jazyků není zdaleka pouze o dorozumění.

Není o tom nějak do sebe nasoukat cizí slovíčka a gramatiku. Když už tedy z nějakého důvodu musím (i chci). Není jen o tom, jak moc těch slovíček do sebe nasoukám, kolik si toho pamatuji a co všechno z hodiny na hodinu zapomenu. Protože když redukuji studium cizího jazyka jen na toto, pak se jen velmi těžko udrží motivace.

 

MOZEK VÁM POMÁHÁ

Pokračovat ve čtení…

Kabala, Star Trek a naše místo ve vývoji světa… (3. díl)

Co má kabala společného s černou dírou na obrázku? Jestli jste na to zvědaví, najdete o tom něco víc právě v tomto článku. :-) První díl série je  ZDE. O kabalistickém kurzu, jehož pár střípků vám v článcích předkládám, zase něco ZDE. A najdete tam i něco o symbolickém vnímání světa, nebo o kabalistickém vnímání touhy a Ega. Kabala je možná něco jiného, než si myslíte.

Stát se v minulosti kabalistou nebylo tak úplně snadné. Možná právě proto začalo o kabale kolovat spousta různých fám? Protože o ní nikdo nic moc nevěděl? :-)

Abyste se kdysi mohli stát kabalistou, museli jste být Židé (a tím jste se museli narodit, žádná konverze nebyla možná).  A muselo vám být minimálně 40 let.

Navíc bez znalosti Tóry (5 knih Mojžíšových v Bibli) a Talmudu(rabínských diskuzí na nejrůznější témata zákona, etiky apod.) nemáte vlastně nač navazovat. Kabala je taková nadstavba. A ach ano, musel jste být Žid – muž. Viděli jste film Yentl s Barbrou Streisand? Tam to najdete.

 

EZOTERIKA V PŮVODNÍM SLOVA SMYSLU

Pokračovat ve čtení…