Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Dno, ze kterého se odrážíme (20/1)

Dno, o kterém nemluvíme.

Ta chapadla, která nás vtahují do temnot. S ostny zkušeností a bodavými myšlenkami, které nám je neustále připomínají. A které kouzlí v naší představivosti barvité děsivé obrazy budoucnosti.

Někdy ho nechceme vidět. Někdy ho ani jen tak snadno vidět nemůžeme, tak moc je pohlcující. Někdy o něm víme a čas od času se ho uvnitř sebe i dotýkáme a v těch temnotách zjištujeme, jak moc hluboké je, kudy všude se vine a jakých všech tvarů umí nabývat.

Je hlubší, bolestivější a děsivější, než starosti a trápení, kterými je někdy přebíjíme a které někdy sdílíme s druhými jako malé děti, které onemocní, aby cítili pozornost a lásku. Kdo by jim to vyčítal? Ale kdo dokáže zaplnit onu nezaplnitelnou prázdnotu? Zpřetrhat chapadla temnoty, která omotávají celý svět. Lidi, zvířata, stromy, vodu…

Dno, o kterém někdy nechceme mluvit proto, aby někdo nezneužil naší slabosti. Aby nevěděl, čeho v nás se dotknout, až nám jednoho dne bude chtít za nějakého důvodu ublížit. Abychom se my sami nemuseli té temnoty v nás dotýkat znovu.

A někdy o něm nechceme mluvit prostě proto, protože nechceme posilovat temnotu v nás, kolem nás a v druhých lidech, ale poukazujeme na světlo v nás, kolem nás a v druhých lidech.

Do té doby, než vám někdo řekne: „Tvoje starosti bych chtěl mít.


Myslíte si také, že ty vaše starosti jsou větší než starosti druhých lidí?? Zapomínáte také na to, že i druzí se mohou trápit a právě proto jednají někdy tak, jak jednají? Proč máme někdy pocit, že to my jsme ti největší chudáci?

Možná je to proto, jak moc se bojíme o těch našich dnech otevřeně mluvit a mluvíme hlavně o štěstí, bohatství, zdraví a naplněných snech?? Vytváříme auru úspěchu a radosti jako nějakou filmovou iluzi, kterou se tak rádi necháváme pohltit. Ale je to jen iluze. Jen povrch. Tam hluboko je černá díra, do které se nechceme dívat. A když se do ní nedíváme, myslíme, že tím je všechno v pořádku.

Všechno v pořádku bude ale až ve chvíli, kdy tu jámu přestaneme mít potřebu nějak něčím zaplácnout. Kdy se ale těmi temnými chapadly ani nenecháme stahovat dolů. Všechno bude v pořádku až ve chvíli, kdy do té jámy skočíme a najednou si uvědomíme, že tam žádná černá díra a ani opravdové dno vlastně není. Teprve pak se „odrazíme”.

Všechno začíná a končí u našeho úhlu pohledu. U toho, jak vidíme sami sebe a svět kolem nás. Nejen zda se vidíme jako oběti, nebo jako tvůrci. Ale zda se vidíme jako oddělení od dění kolem nás, nebo jako součást toho všeho. Zda vidíme jen povrch, ať už temný, nebo hrající veselými barvami, nebo zda vidíme i pod povrch.

Je tolik cestiček, které nás učí měnit úhel pohledu. Nahlížet do těch všech možných jiných světů. Vipassanský kurz vás nechá prožít onu proměnlivou vibrující podstatu nás všech. Je to tak úžasný prožitek, že jsou prý lidé, kteří na vipassanských kurzech hledají pouze to vibrující blaho – a tím temnější je pak jejich svět, když o ně přicházejí. Protože takové blaho je pomíjivé.

Kurz Zázraků vás nechá vidět zázraky kolem sebe skrze božský pohled na božské stvoření kolem vás, které našemu běžnému zraku uniká.  Tao-te-ťing vás ladí na onu paradoxní cestu (tao) života, díky které budete sami sebou ve chvíli, kdy se sami sebe vzdáte. A čchi kung vás na tu cestu zavede :-) A to jsou jen střípky náhledů, prožitků a neduálních cest, skrze které se umí rozpouštět onen pocit, že nás něco ohrožuje a že potřebujeme něco, co nás ochrání či naplní.

Závislost na našem okolí a na jeho přijetí se najednou jako zázrakem promění v oživující propojení, kde není možné nepřijmout, co se již jednou projevilo.

Život nám nabízí film, který se odvíjí před našimi zraky i skrze nás. A je jen na nás, jak si v tom filmu zahrajeme. Zda se necháme unášet jednotlivými scénami a nadáváme, co nám to zas ten scénárista vymyslel za zápletku, nebo zda si začneme všímat kulis a třeba i trochu kecat do replik a celkového směřování filmu. Jak moc chceme být kreativní??

Každý začátek roku je jako začátek další série. Každý začátek měsíce jako začátek nového dílu. Každý začátek týdne jako začátek nové zápletky. A každý začátek dne jak jako začátek nové scény. Vždy máme možnost přestat být pasivní, ale začít si fakt hrát.

Vytrvale, krůček za krůčkem sbírat střípky radostí i smutků, poznání i nepochopení. Navlékat je jako perly na šňůru – takovou, kterou bychom se na konci roku rádi ozdobili. Nebo jako ozdoby na onom stromu štěstí, který na Vánoce ozdobíme a nějakou dobu se jím pak kocháme.

Co jste tento týden prožili? Co nejvíc pohnulo vaším srdcem? Kde jste hledali či nacházeli vnitřní radost? (Já při víkendovém lyžování a samozřejmě při taiji s mečem! To mě vždycky vrací do dob mého dětství, kdy jsem v Maďarsku hltala svůj první anglický film Return of the Jedi.)

Co ve vás rozvlnilo ona temná chapadla a táhlo vás to do hlubin podobně jako mně ona věta „Tvé starosti bych chtěl mít”? Otevřte se tomu, co za zprávy vám Život přináší. Otevřte se i těm, kteří mají odvahu se sdílet s vámi, neodmítejte je, ale važte si toho, že vám důvěřují. Zrazená důvěra bolí, to asi sami víte.

A nezapomeňte, jak důležitá je naše mysl a náš pohled na sami sebe a na svět. Když jsem byla minulý týden na EEG (a ne poprvé ve svém životě), zaujalo mě, jak často se mluví o hladinách alfa jako by to bylo něco speciálního a těžko dosažitelného. A přitom předpokládám, že kdykoliv jsem tam měla mít zavřené oči a být uvolněná, tak právě tyhle signály by měly převažovat.

No, uvidíme, jak se mi to v mysli vlní, jen co příští týden budou výsledky (tento týden jsem tam šla zbytečně, občas se mi vlny zamotají a já si napíšu špatný termín). A uvidíme, k jaké nové zápletce se film série 20 bude ubírat.


Pokračování příště. Najdete ho na mém blogu Žít je umění milovat, nebo na mém FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)

 

 

 

 

Na novoroční předsevzetí je sice ještě brzy, ale…

… proč se neohlížet zpět i v lednu a neprobouzet v sobě motivaci k případným změnám?? :-) Ono totiž není tak úplně jedno, jaká semínka tam na začátku toho opravdového roku (na jaře) zasadíme. Co opravdu budeme chtít??

Čekali jste, že vás také budu vyzývat k nějakým novoročním předsevzetím?? Pak jste dosud nečetli ten první článek, který obvykle provází první týden mého ročního projektu a ani první část shrnutí roku 2019 :-) Rok psa totiž ještě neskončil a zimní roční období také ne :-)

Ale než STROM ŠTĚSTÍ v roce 2020 začne, pojďme se ještě na nějaká předsevzetí vyprdnout a ještě se poohlédněme zpět na rok 2019 (první část shrnutí roku najdete ZDE). Třeba z něj vyčteme, kterým směrem se automaticky překlápí. Pak se nebudeme muset přemáhat k nějakým předsevzetím :-)

Nejradši totiž plynu s proudem, i když mívám silné tendence pádlovat i proti němu… a co vy? :-)

 

Rok štěstí

Minulý článek jsem zakončila vzpomínkou na absurdistickou sérii DEVATENÁCTKA. Nic podobného letos neplánuji. Zato celý nový ebook plánuji použít v novém běhu STROMU ŠTĚSTÍ, protože každá z 50 absurdních hříček přece zpracovávala jedno z témat tohoto ročního projektu. Teď tak máme k dispozici další úhel pohledu, který nám, doufám, pomůže s některými zažranými problémy s nadhledem zatočit :-))

Začínáme 13.1. 2020 a já už se moc těším! Možná opět uspořádám všech 5 seminářů 5 elementů (což se loni povedlo a já jsem za to moc vděčná!). Jen nevím, zda opět napůl teoreticky a napůl prakticky, nebo ještě trochu jinak. Ze všeho nejvíc bych se tento rok chtěla rozhodně mnohem víc nořit do toho, co všechno mi život již přinesl a čím mě inspiroval! Cítím čím dál větší touhu po tichu a klidu. Plánovala jsem to již loni, ale i když jsem sice vypsala jeden Měsíc pro sebe (i pro tebe), nakonec to byl spíš rok nových a nových vhledů a shrnutí.

A protože jde o štěstí neduální (tj. nepodmíněné ničím a nikým), dál pro vás budu na blogu zpracovávat neduální témata v sérii Zázraků neduality.

Pokračovat ve čtení…

Co nám ještě může přinést rok prasete?? A co už přinesl?

Myslíte, že rok končí? Možná rok 2019, ale rok prasete ještě ne :-) 

Tedy ne že bych si to tak od půlky roku 2019, když jsem si uvědomila, co je tenhle rok vlastně zač, nepřála. Ale celý cyklus jaro-léto-podzim-zima ještě nekončí. Tak to je, zima nám ještě neskončila.

Vzpomínáte, jak jsem tu kdysi psala, že staré generace prý slavili období slunovratu/Vánoc setkáváním a jídlem i proto, že to bylo nejspíš naposledy, kdy se s některými viděli a mohli pojíst? Pak přišla tuhá zima a mnozí zemřeli…

My nyní máme pocit, že jsme to po slunovratu vyhráli. Že temnota předala své žezlo světlu. Ale ještě máme pár mrazivých dní před sebou. Slunovrat i Vánoce nám jen měly dodat naději. Že jaro je již na cestě.

 

Rok prasete

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (50) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Útěkem vpřed

Jiný svět je paradoxní, to ano. Ale některé věci nedávají smysl ani tam. Třeba snaha mít se líp tak, že utečeme před svými problémy. Že je zastrkáme pod onen koberec. Že si je narveme na záda v podobě onoho balvanu z minulé hříčky. Budeme se snad mít líp, když budeme předstírat, že je vše ok? Možná chvíli.

Tu kratičkou chvíli čítající pár let, kdy si budeme střádat ony smradlavé drobky pod koberec. Kdy si budeme nakládat deka za dekem na záda. Kdy budeme neustále někam utíkat a říkat si, že si vlastně posilujeme svaly a plíce. Pokračovat ve čtení…

Tao-te-ťing (7) – vzdát se sám sebe a být sám sebou

(Úvodní část k cyklu je ZDE. Najdete tam i odkazy na materiály, včetně čínských, do kterých se na mnoho týdnů chystám ponořit.  A vnést díky nim ducha tao do svého života. Doufám, že se vám cyklus bude líbit a třeba vás inspiruje k bližšímu seznámení s Tao-te-ťingem, tou nevyčerpatelnou studnou moudrosti. A možná i k ponoru do ní. Různé české překlady všech kapitol najdete ZDE.)

Tao-te-ťing nabízí možnost nejrůznějších výkladů. O tom tady již byla řeč. A sedmá kapitola je jednou z těch, na kterých je to krásně vidět. Zatímco Berta Krebsová téma kapitoly shrnuje ve slovu „trvalost”, Derek Lin mluví spíš o službě druhým bez toho, aniž bychom očekávali uznání a chválu.

A můj oblíbenec Bruce Frantzis na to jde ještě jinak. Ale o tom až později.

 

Vše je pomíjivé, až na tao

Různá náboženská učení mluví o trvalosti (věčnosti) toho čehosi, co vnímají jako nadpřirozené. Nebo spíše řekněme jako mimo onen běžný svět, který můžeme vnímat svými smysly. Podle taoismu je tao také mimo běžný svět složený z kombinace jin a jang. Nerodí se a neumírá. Je stálý. A stejně tak trvá pouze to, co je v harmonii s tao.

Kdo v sobě kultivuje tao a chce být jedno s tao, logicky se tedy učí oprostit od toho, co je pomíjivé. V předchozích kapitolách byla řeč o dvou druzích oproštěnosti – o  oproštění od žádostivosti (touhy) a oproštění od zaujatosti. (Vzpomínáte na onoho slaměného psa?)

V sedmé kapitole jde Tao-te-ťing ještě dál a mluví o potřebě oprostit se od sebe sama. Alespoň tak čte tuto kapitolu Berta Krebsová.

 

Jak něco může být trvalé (věčné)?

Derek Lin ve svém komentáři nabízí velmi zajímavý názor – věčnost nezávisí na tom, zda se něco mění, či nemění. Však i nebe a země (o kterých je nejen v této kapitole řeč) se mění. Nebe se mění s podnebím a počasím. A země například s ročními obdobími. Pokračovat ve čtení…

Ledové království 2 (Frozen 2) – to jsem tedy nečekala

Pokusila jsem se nespoilerovat, ale náznaky tam najdete, takže je možná lepší článek číst, až uvidíte film.

Na Frozen 2 jsem šla do kina pouze ze dvou důvodů – protože má dcera slavila 13. narozeniny a protože jsem slyšela, že je to snad i lepší než jednička. Jednička mě totiž kdysi nějak moc nebrala (i když ano, je to zajímavé, pěkné a je to zábava).  A co se týká Let it go (Najednou), to nadšení z téhle písně šlo zcela mimo mě.

Žádné vyjádření svobody jsem v té písni neviděla, jen vzdor a útěk. Opravdu si někdo takhle představuje svobodu a svobodné vyjádření sebe sama?

Před 5 lety jsem ostatně svůj názor na celou tu pohádku popsala v článku s celkem trefným názvem Otravná Frozen. Najdete tam i ten jeden jediný důvod, proč mě pohádka nakonec po nějaké době oslovila. Jaké nečekané poselství o mně samé mi přinesla. Ale trvalo, než jsem byla ochotná to vidět :-)

 

Frozen 2  je všem jiný kalibr

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (49) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Jednou z lesa balvan si nesa

Znáte onu píseň Voskovce a Wericha o Ezopovi? Já ji mám moc ráda. Hrávala jsem si ji kdysi dávno na kazetě. A pak jsem ji hrávala na kazetě i v našem starém autě manželovi a malé dcerce. Ty písně o Golemovi, vodníkovi nebo Ezopovi.

Jednou z lesa, domů se nesa, moudrý Ezop. Potká vrabce, který brabence málem sezob. Brabenec se chechtá, Ezop se ho hned ptá. Čemu že se na trávě v lese právě řechtá. Já, povídá brabenec, se taky rád hlasitě chechtám, chechtám, když pupenec kyselinou leptám. Vím, totiž ten brabenec, mravenečník, že se mě neptá, pozře mě, ať se chechtám, nechechtám. Kampak by to došlo třeba s pouhou ponravou, kdyby měla plakat, že je ptačí potravou. Ty, ač nejsi brabenec, se taky rád hlasitě chechtej a na svou bídu si nezareptej.Pokračovat ve čtení…

Tao-te-ťing (6) – Mystická žena

(Úvodní část k cyklu je ZDE. Najdete tam i odkazy na materiály, včetně čínských, do kterých se na mnoho týdnů chystám ponořit.  A vnést díky nim ducha tao do svého života. Doufám, že se vám cyklus bude líbit a třeba vás inspiruje k bližšímu seznámení s Tao-te-ťingem, tou nevyčerpatelnou studnou moudrosti. A možná i k ponoru do ní. Různé české překlady všech kapitol najdete ZDE.)

O jin a jang jsem už mnohokrát slyšela (a nejspíš i vy). Byly také tématem druhé kapitoly (viz Jin, jang a wu-wei neboli to, co lidem motá hlavy). Ale jak ostatně zaznělo v podnadpisu onoho článku, jin a jang v sobě umí skrývat různá překvapení.

Ano, vím, že jin je obvykle přisuzována ženská charakteristika a jang mužská. Ano, všichni víme, že ženy jsou prostě jiní než muži :-) Že někdy máme pocit, že stojí proti sobě – vzájemně si vzdálení, nepochopitelní, nebo naopak až bolestně blízko plní konfliktu až nenávisti.

Ale nebyla již řeč o tom, že jin a jang nestojí v taoismu proti sobě, ale že se vzájemně doplňují? A také že jin přechází v jang a jang přechází v jin? A že každé jin v sobě obsahuje světlou tečku jang a každý jang v sobě obsahuje tmavou tečku jin?

 

Posvátné ženství

Nejsem typ pro ženské kruhy, bohyně apod., ačkoliv chápu potřebu žen se napojovat na ženskou energii, probouzet ji v sobě a posilovat. A jsem vlastně ráda, že ženské a mužské kruhy vznikají i jako určitá podoba vnitřní terapie ženství i mužství. Žena a muž jsou totiž víc než jen společenské role nebo stavba těla. Mnohem víc.  A jen málokterá žena a muž v historii nebyli zraněni ve svém skutečném ženství či ve svém skutečném mužství, ať už je to cokoliv :-) Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (48) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Je mi fuk, že krvácím

Už se vidím – jdu rozesmátá po ulici a teče mi krev. Ale to neva, hlavně že jsem děsně pozitivní. Hlavně že tím nikoho neotravuju. Ta rána zatraceně bolí, ale to taky neva. Nenechám se přece nějakou tou otevřenou zlomeninou vyvést z míry, že jo? Jdu, však se nic tak strašného neděje. Však ono to přejde.

Jo a klidně mě do té zlomeniny ještě kopněte, s tím jsem taky v pohodě.

Přijde vám to absurdní? Postavené dokonale na hlavu? Mně taky. Ale přesně tohle se tak často děje! Když do někoho vrazím, ten někdo spadne a rozbije si hlavu, nejspíš se k němu skloním a pokusím se mu nějak pomoci. I kdyby to mělo být jen zvednout telefon a zavolat záchranku, která ví, jak na rozbití hlavy. To asi většině přijde normální. Když do někoho vrazím symbolicky, tj. „něco zraňujícího mu řeknu”, a jeho to fakt zraní, co uděláte? Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (47) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Dobře, a co když se nechci cítit dobře?

Negativní emoce nás někdy smetou jako tsunami. Nemáme nad tím, co námi projde za vlnu, v té chvíli, kdy se objeví, už dvakrát velký vliv. Někdy je ta vlna menší a jen nás tak trochu zkropí. Někdy je větší, ale už jsme se naučili surfovat. A někdy zalapáme po dechu a omlátí nás o kameny pod vodou.

Takže se ještě navíc trápit tím, že se trápím, je dost absurdní, co myslíte? Ze slov „nebreč, to přejde,” si člověk akorát tak odnese pocit, že cítit se blbě je prostě blbě. Když je všechno přece pomíjivé, tak kdybych za něco stál, tak tu teď přece neskuhrám…

Jenže trápit se je přirozené. Nejsme přece kamení, kterému nevadí, když se po nás šlape.

Pokračovat ve čtení…