„Prchavý stín je život, špatný herec, co chvilku křičí na jevišti světa a potom zmlkne navždy. Pustý žvást idiota je to, jen hluk a vřava, a neznamená nic. ” (Macbeth, Shakespeare/Hilský)
Dceři se splnil velký sen – vidět na vlastní oči svého idola Davida Tennanta. Možná ho neznáte. Já ho taky neznala, ale děti nám někdy ukazují nové obzory. Třeba korejský pop, japonské anime a tohoto skotského herce. :-)
Já třeba netušila, že Doktor Who (ve kterém Tennant před mnoha lety hrál, a nedávno znovu) je tak zábavný a podobně letitý seriál jako můj oblíbený Star Trek. (Ne nadarmo oběma seriálům dělá na youtube rozbory stejná parta a ne nadarmo jsou oba tak kultovní, včetně herců.)
Každopádně Tennant je slavná hvězda a vidět ho na vlastní oči je pro fanoušky velká věc.
Mně se zase splnil sen, který by mě ani nenapadlo mít – jako angličtinářka, kterou na překladatelství učil Josek, jeden z hlavních českých překladatelů Shakespearovských her, jsem viděla Shakespeara v originále v Londýně. :-)
Macbethovi se taky splnil sen. Stát se králem. Jenže…
Někdy, podobně jako teď my v divadle, nevidíte jeviště svého života úplně jasně.
CO VŠECHNO NÁM VADÍ VE VÝHLEDU
Když se mi před pár měsíci podařilo sehnat lístky na tohle speciální představení, kde herci na jevišti šeptají, a vy je i tak slyšíte, říkala jsem si, co je to za divadlo, ve kterém je uprostřed hlediště sloup? O anglických divadlech a o tom, jak se do divadla v Londýně ve West Endu, v té Mekce divadel, někdy chodí oblečení, jsem moc nevěděla.
Koho napadne postavit divadlo tak, že máte dole ve výhledu sloup??
Jen aby ti, co sedí v tzv. Royal Circle, byli jevišti blíž??
Nakonec se ale ukázalo, že ať je to jakkoliv divné, viděla jsem všechno (někdy stačilo jen mírně pohnout hlavou a nakouknout za sloup). A že to celé je vlastně nádhernou metaforou toho, co všechno nám může být skryté, když se spoléháme jen na to, co vidíme na první pohled.
I tomu Macbethovi mělo být hned na začátku jasné, že ty 3 čarodějnice, které se zjevily spíš jako to zjevení v mlhách než jako živé bytosti z masa a kostí, mu nabízejí jen povrchní pohled na jeho budoucnost:
„All hail Macbeth, that shalt be King hereafter.”
(Buď zdráv, Macbethe, brzo budeš král!)
Už neřekly, že na konci zjistí, že život je jen žvást idiota, hluk a vřava, co vlastně neznamená nic. Dlouho králem nepobyl, protože se nechal zlákat svou touhou a království si ukradl vraždou.
Tématem uplynulého týdne elementu KOV bylo „Nic nepotřebuji a ničeho se nebojím.“Spousta lidí, obzvlášť mladých, řeší, co je a co není trapný. Co si mohou troufnout říct a udělat, aniž by se ztrapnili. Aby byli přijatí druhými. Existuje jedna osůbka jménem Aurora, která to už zjevně neřeší a která v tom může pomoct i dalším nejistým mladým lidem. A nejen těm mladým.
Starší generaci (i já už mezi ně zjevně patřím, protože jsem vyrůstala za dob komunismu) se při slově Aurora vybaví jedna loď. Ta, která svou střelbou zahájila Velkou říjnovou revoluci. (Ano, tu, která byla v listopadu.)
Někomu se možná vybaví polární záře (aurora).
A někomu norská zpěvačka Aurora Aksnes.
HLAS ZVOUCÍ OBJEVIT SEBE SAMA
Prvně jsem na ni narazila v jednom hodně známém filmu. (Tedy hlavně mezi dětmi a jejich rodiči. Tehdy to bylo velké haló a všichni nakupovali oblečky, školní tašky, trička, šaty atd. atd. s motivy tohoto filmu.)
Nebyla v něm vidět, ale byla v něm slyšet. Jako onen hlas volající Elsu na cestu, na kterou se moc vydat nechtěla. Na cestu za hlubším poznáním sebe sama.
Ten hlas mě zaujal. Pátrala jsem, kdo to je. A objevila videa z koncertů téhle norské zpěvačky a nadšené ohlasy fanoušků. Už tehdy jich měla hodně, ale řekla bych, že díky Frozen jí objevilo mnohem víc lidí. Podobně jako já.
MLADIČKÁ, SVÁ, MILUJÍCÍ PŘÍRODU
Pak jsem narazila na krásný koncert (v rámci celého dokumentu o tajném koncertu, který pro ní připravili) v lese. Včetně jednoho mého oblíbeného songu Seed. („Just like the seed, I do not know where to go. Through dirt and shadow I grow, I am reaching light through the struggle.”)
Jen si ji poslechněte. Krásný hlas. Krásná poselství, která má potřebu sdílet. (Sama si písně píše.)
Člověk by řekl, že Aurora působí velmi nenormálně. :-) Jako by vůbec neřešila, co si o ní kdo myslí. Když zpívá, je ponořená sama v sobě a její tělo tančí a hýbe se, po jevišti pobíhá bosa. Říká věci, které by jiní lidé nevypustili z úst, velmi spontánně. A chvilku na to mluví vážně o Zemi a o tom, jak ji ničíme, o Palestině, o lásce, o tom, jak si všichni zaslouží být milováni. Dodává svým fanouškům sebevědomí.
A rozdává něco, co fakt neumím popsat.
NADPOZEMSKÉ COSI
Na videích a na albech mě oslovuje její hlas a její texty. Sdílím s ní zkušenost toho, že člověk má dojem, že se narodil do světa, kterému nerozumí. Necítí se zde doma. Ten svět je plný zla, násilí, utrpení. Ona se snad na obranu ponořila do písní a přírody a snahy chránit právě to. Já jsem s tím také dlouho bojovala.
Postupně jsem objevovala, že jsem onou fraktální součástí celého Universa. Zažívala jsem, že mám podporu, když ji potřebuju. A ano, že na světě je spousta utrpení a zla, ale že ani já nejsem bez chyby.
Jen to, co jiní dělají ve velkém a škodí ve velkém, já dělám v malém a škodím primárně sama sobě…
Člověk si uvědomí, že sem patří víc, než by si byl chtěl připustit.
Její koncert byl ale něco úplně jiného. Fakt nadpozemského. Nyní chápu, proč tolik fanoušků je z jejích koncertů nadšených.
Ano, na mém žebříčku koncertů, jak jsem cestou domů prohlásila, je na prvním místě IU. Její hlas, její osobnost, její písně, její kontakt s fanoušky, způsob, jakým vlastně všichni jihokorejští zpěváci/skupiny fanoušky zapojují do svých koncertů. Dlouhá léta její kariéry, její bohatost, její schopnost ustát to vše a dál růst.
ZMĚNĚNÉ VĚDOMÍ
Aurora je taková její mladší sestřička ve světovém hudebním businessu a člověk jí fandí, aby dál rostla. Aby jednou vznikl koncert, který jsem cítila, že by si zasloužila. Který by lidi uvedl do jiných sfér – bez psychedelických a jiných pomůcek. :-)
Protože po dlouhých meditacích mi psychedelika stále připadají buď jako náhražka, nebo jako brána někam, kde se pohybovat nepotřebujeme. (Tedy pokud v této sféře neleží rychlá a silná podpora v našich depresích, problémech apod.)
Není to vyšší vědomí, ke kterému máme prý směřovat. Je to jen jiné vědomí, které není a nemá být člověku vlastní.
Na jejím koncertu jsem ale měla dojem, že díky ní můžeme dosáhnout jiného typu vědomí.
Toho, které nám nemění to, jak věci vidíme a slyšíme, ale toho, které nás zavádí do sfér vnitřního klidu, lásky, důvěry, jistoty, naprosté svobody. Teď a tady. Přesně tam, kde tedy minimálně já skrze projekty 5 elementů mířím. Vnitřní rovnováhy.
OBKLOPIT, ZACHYTIT A POVZNÉST
Seděli jsme od ní poměrně daleko (navíc mám brýle v opravě, takže jsem na ni moc neviděla a to ani skrz mobil, který také odmítal pořádně zaostřovat. :-)) Žádná projekce zaměřená pouze na ni na pódiu v Hale Fortuna nebyla.
A přece jako by zaplnila sama sebou celý prostor.
Ale něco jako by tomu stále chybělo.
Neměla být jen tam někde daleko, měla být přímo uprostřed nás. Nad námi, mezi námi, před námi i za námi. Její hlas naplňoval celý prostor, ale byl sám. A já měla najednou dojem, že stejně jako je pro ni tak důležitá hmota Země, je opravdu důležitá i její hmotná bytost. Byť třeba v podobě nějaké projekce. Protože ty projekce za ní (viz třeba video z When the Dark Dresses Lightly) byly stylizované a byly úchvatné.
Jak se říká – jsme tělo, energie a mysl. Vzít jen něco a zapomenout na jiné je jako udusit část sebe sama.
Ať v životě, nebo na koncertě.
Kupodivu, ačkoliv její bytost se zdá být nadpozemská a její hlas pohne celou halu, až ta hmotná technologie pokročí natolik, že to vystoupení nebude jen tam někde daleko na pódiu, ale všude zároveň, stane se něco, co by člověk od obyčejného koncertu nečekal.
Něco takového by si Aurora jistě zasloužila…
Nové články se k vám dostanou i v nedělních e-mailech, stačí se o ně přihlásit:
Kurzy Goenkovy vipassany v každém případě nejsou žádný relax. Místo, kam se přijedete nechat opečovávat, dělat různé rituály, povídat si. Kurz je náročný z mnoha důvodů. Ale je to sekta? Někteří se toho obávají a i já jsem velmi obezřetná. A přece tam pravidelně jezdím.
Když na kurz přijdete (kamkoliv ve světě, všude to funguje stejně), zavazujete se vydržet celých 10 dní. Ptají se vás několikrát. Jste ochotní se podřídit pravidlům? Opravdu za všech těch podmínek, o kterých víte dopředu, zůstanete až do konce?? Vezmou si váš mobil, klíče od vašeho auta a kdesi to zamknou.
Bránila jsem se hodně, ale bylo mi to platné jen trochu. Vipassana holt asi počítá i s tím, že jsou chvíle, kdy bránit se fakt jen znásobuje utrpení. :-)
Koneckonců přesně to se na desetidenních kurzech meditace vipassana podle Goenky učíme – že příčinou utrpení není to, co se děje tam venku, ale naše reakce na to. (A hlavně jak přestat i na té nevědomé automatické úrovni reagovat způsobem, který nám škodí.)
Existují dva hlavní způsoby:
Odmítání, odpor, vzdor. Snaha uniknout. V případě toho, co se nám nelíbí, co nechceme. (Ne, nejde o to, že byste měli měli trpět a nedělat nic proto, abyste změnili to, co vás trápí. Jde spíš o to, abyste si svým vzdorem nepřidělávali utrpení navíc. Abyste jen nereagovali (obvykle se strachem, hněvem, nepochopením apod.), ale jednali s klidnou, čistou a jasnou myslí. Jen tak se dá stejně něco nějak rozumně měnit. :-))
Nebo lpění na tom, co se nám líbí. Neochota vzdávat se toho, co nám dělá dobře. (A ne, opět nejde o to, že si to pořádně neužijete, nebo že byste se měli vyhýbat tomu, co vám dělá dobře. Jde jen o to zůstávat svobodní. Přestat být závislí na štěstí zvenku. Neukazovat prstem tam ven jako na HLAVNÍ PŘÍČINU vašeho trápení.)
KDYŽ JSEM BYLA SERVERKA NA DESETIDENNÍM KURZU MEDITACE VIPASSANA
V minulém článku MĚSÍC MEDITACE VIPASSANA V POLSKÉ DHAMMA PALLAVA jsem psala o tom, jaké to bylo být popáté studentem na takovém kurzu. (Ono se to vždy mění podle toho, s čím tam přijíždíte.) A avízovala jsem, že jsem tentokrát zůstala v polské Dhamma Pallavě ještě i na další kurz. (Centrum je vybudované pouze za účelem meditace a koná se tam mnoho kurzů ročně. Letos v létě třeba i třicetidenní.)
Jediná možnost, jak zůstat v centru déle, je pomáhat s organizací kurzů.
(Jinak je počet kurzů omezen na 2 ročně s tříměsíčním odstupem. Tak nějak. :-)) Vipassana kurzy totiž probíhají na bázi dobrovolných příspěvků a organizaci zajišťují takzvaní serveři.(Z angličtiny, česky vlastně nevím, jak se jim tady říká. :-)) Dobrovolníci.
V Dhamma Pallava mají na starosti všechno možné – vaření, úklid, přípravu jídelny, péči o zahradu, základní údržbu areálu, gong oznamující meditaci nebo jídlo aj. V Dhamma Pallava jsou i dlouhodobí serveři, kteří v centru žijí i několik měsíců a zajišťují chod celého centra, registraci účastníků apod.
Za svou práci nedostávají zaplaceno nic podobně jako učitelé kurzů. Všichni nabízejí své služby a podporu studentům zdarma.
Nevím, jak v případě učitelů, ale v případě serverů, obzvlášť pokud se nenaplní celá kapacita 12 lidí (6 žen a 6 mužů), tak je to hodně náročná práce.
Uf, uf, uf. Letos to byla síla! Ale to se u kurzů meditace vipassana dá asi očekávat. :-) Koneckonců nás učí budovat vnitřní sílu a klid mysli. Jak jinak než skrz to, co představuje pro oboje velkou výzvu?
V červnovém článku Vipassana popáté najdete spoustu informací. O tom, s čím letos na vipassanský pobyt do Polska odjíždím, co mi pobyty dávají nebo co tam tak celé dny dělám.
Také odkaz na články z minulých let i odkaz na stránky, kde se můžete na základní desetidenní kurz meditace vipassana přihlásit taky.
Pokud umíte anglicky, můžete jet kamkoliv po světě a kdykoliv. Pokud chcete kurz podle Goenky, na který jezdím léta já, v češtině, máte většinou možnost 2x ročně.
Nejbližší je 20.-31.12. v Dhamma Pallava v Polsku. Cena je dobrovolná (doporučuju darovat minimálně tolik, kolik jsou náklady na dalšího studenta) a v Polsku jsou nadstandardní podmínky v podobě single pokojů s příslušenstvím a plně vybaveným centrem postaveným pouze pro vipassanské meditační kurzy.
PŘÍPRAVA NA DVACETIDENNÍ KURZ
Od mého prvního kurzu ještě v Beskydech (Čeladná) v roce 2017, je mým cílem jednou zažít dvacetidenní kurz meditace vipassana. Jak jsem psala v článku Vipassana popáté – 10 dní je brána do světa bdělosti, blaženosti a klidu. Nesrovnatelné s ničím, co může člověk jinde prožít. Právě proto, že je to tak náročné.
Protože je snadné být šťastný, když nám Život hraje do karet, je náročnější být klidný a šťastný, když vám hází klacky pod nohy.
(Třeba když se rozbije cold room, kde se uchovávají potraviny pro probíhající kurz a venku jsou téměř třicítky…). Ostatně celý projekt STROMU ŠTĚSTÍ je o tom nepodmíněném štěstí a jiné mě už nezajímá.
Ano, můžete si vizualizovat, kvantovat, programovat si, že vše bude Ok podle vašich představ, ale vždycky je dobré si přiznat, jestli vizualizujete proto, že vnímáte, že tak je to správné, nebo proto, že se snažíte všemi možnými způsoby vyhnout utrpení.
Není to jen únik? Třeba spirituální bypass? Snaha nevidět, neslyšet?
Jste si jistí?
I já čerpám a i během kurzu jsem čerpala sílu z optimismu a víry v to dobré, ale ne proto, že bych se chtěla vyhnout tomu špatnému. (Tedy doufám. :-))
Desetidenní kurz nabízí možnost tu schopnost nepodmíněného štěstí (vnitřní svobody, radosti, klidu, důvěry, bdělé odevzdanosti – dle pěti elementů / semínek STROMU ŠTĚSTÍ) trénovat. Dvacetidenní kurz umožňuje jít dál a hlouběji. Proto mě tak láká.
Podmínkou ale je absolvovat minimálně 5 desetidenních kurzů (tento byl můj pátý!), 1 kurz satipatthány, 1 kurz sloužit (to jsem také letos zvládla!) a mít 2 roky pravidelné denní meditační praxe (2 hodiny denně!).
Příští rok plánuji satipatthánu (totéž jako desetidenní, jen jiná večerní videa, zaměřená na text Buddhových rozprav vysvětlující podrobněji techniku vipassanské meditace). A další rok se uvidí.
Zvládnu hodinové meditace denně???????? Dosud mé nadšení po pár týdnech vždy vyšumělo…
Jak jsem psala v minulém článku, táhne mě to už léta mimo ten bludný kruh honby za štěstím, které buď za chvíli vyprchá, nebo která je závislá na všech možných až a kdyby.
Vždycky si připomenu onu vizi hororové jámy (nejistoty) a drásavého kyvadla (strachu a touhy) jak od E.A. Poea. Velmi názorná představa. Pořád dokola. Zdánlivě není úniku.
Věčné hledání, věčná snaha, věčné utrpení střídané s věčnými záblesky uklidnění toho věčného strachu a nejistoty.
Jak jsem psala, hledáme tam, kde nic není, a přehlížíme to, co máme přímo před očima.
JAK ALE VEN Z TOHO ABSURDISTÁNU??
Tuhle otázku jsem si jednou před více jak 10 lety položila. A jen jsem zbůhdarma nedumala. :-) Přišla jsem na způsob, jak na to, vymyslela jsem si pro sebe plán, takový hravý experiment, a aniž bych tušila, do čeho lezu, vlezla jsem do toho.
A nikdy nelitovala.
Naopak jsem se k tomu znovu a znovu vracela. :-)
Ta myšlenka Absurdistánu mě provázela už hodně hodně dlouho. Už snad kdysi na střední škole jsem psala povídky o tom, v jak absurdním světě žijeme. Bývaly to doby, kdy jsem myslela, že cesta z toho ven, je sebevraždou. Vždyť je to tady peklo a nic nemá smysl.
Naštěstí jsem si tehdy nemyslela, že se musím zbavit všech tužeb a nechala se nadnášet vlnou touhy vidět filmy, o kterých jsem věděla z časopisů, ale které se ještě do komunistického Československa nedostaly… jojo, nezahazujte touhy jen proto, že vám teď říkám, že je to jen drásavé kyvadlo.
Touha je branou k osvobození. A pak se na její vlně můžete svést. :-)
PĚT KOŘENŮ KE SPOKOJENOSTI
Často vidím různé návody, jak žít šťastně a spokojeně. Nabízejí cestu k tomu být sami sebou, spontánní, nalézt své poslání. Nebo cestu, jak si tvořit svůj svět. Nástroje jak zbohatnout, a vzít tak život do svých rukou. Případně cestu pozitivního myšlení a postavení se do vlastní síly (tento anglicismus jako bývalá překladatelka fakt nerada vidím…).
Nebo vedou k tomu nechat za sebou to, co s nimi neladí – práci, partnera, toxickou rodinu. Nebo na cestu sebelásky, kdy člověk pečuje v první řadě sám o sebe. Či na cestu, která se naopak snaží hledat rovnováhu mezi důrazem na práci, partnerství, koníčky a osobním rozvojem.
Cestu, která se zaměřuje hlavně na zdraví, zdravou stravu a cvičení. Vnitřní disciplínu. Cesty, které se zaměřují na duchovní rozvoj, na meditaci a mindfulness nebo na práci se stíny a traumaty. Na rozvíjení vděčnosti.
Kupodivu nevedou k tomu, jak se otevřít tomu, co se vám nelíbí…
To všechno může být v jistých ohledech fajn!
Ale jak se budete cítit, když zrovna nebudete žít své poslání, a nebudete mít pocit, že si tvoříte svůj svět? Co když zrovna nebudete pozitivně naladění, budete mít dojem, že víc pracujete, než se věnujete sami sobě, začne vám haprovat zdraví navzdory vší té zdravé stravě a pohybu? Co když vám nepůjde meditovat a budete mít dojem, že ne a ne být dost vědomý?? Partner vás opustí, přijdete o práci a ocitnete se bez peněz?
Asi nic moc, že?
Jak by ne. Nezvládli jste ani jeden z 5 kořenů spokojenosti, protože jste se zaměřili na spoustu jiných věcí a ztratili z dohledu to nejdůležitější.
(Pokud chcete být stejně překvapení jako kdysi já na jednom religionistickém semináři, že duše není nic víc než naše zápaďácké pojetí něčeho, čemu nikdo moc nerozumí, mrkněte na jeho úžasný knižní výstup sem.)
Každopádně každý známe to něco v nás, co se někdy ozývá, rozšiřuje naše obzory a směřuje nás. O tomhle volání budu mluvit.
Osobně to nevnímám jako něco, co se proměňuje, postupně očišťuje, co si vybírá zrození, aby se něco naučilo. Osobně si myslím (a jistě patřím k těm, kteří také ničemu nerozumí. :-)), že pokud dochází k nějakému znovuzrození, probíhá to spíš nevědomě a automaticky.
Podobně jako když jste si jako děti zvykli chodit do školy jednou ulicí, i když máte víc možností. Vyberete si ji bezmyšlenkovitě zas.
Ostatně reinkarnace je tak někdy popisována – zamíříte nevědomě tam, kam vás to volá, protože kdybyste byli opravdu vědomí, do dalšího zrození byste dobrovolně nešli. :-) (A ano, vím, že se také tvrdí, že právě vědomě do toho chceme jít zas, abychom se mohli dál učit, zlepšovat atd. atd. No, viz níže.)
Náš život (a i případné další životy) nejsou pak nakonec nic jiného než sled návyků, ze kterých se občas poučíme, a zkusíme to jinak, a občas ani to ne. A říkáme tomu pak osud.
Proč si myslíme, že je naše duše vědomější, než my? To jest, že má větší nadhled? (Protože něco si jistě uvědomujeme i my, i když nevíme, co děláme, jak naznačoval už Ježíš Kristus na kříži.)
To, co mě volá, není duše v tomto pojetí. To, co mě volá, je to cosi, co vnímám jako neměnné ve své proměnlivosti, jasné, zářivé, poklidné a přesto plné života. K čemu to přirovnat? Třeba k jasné zářivé obloze nad mraky?
Vytáhla jsem tu krabici ze sklepení do našeho třetího patra a zvážila. Cestou nahoru se mi totiž honila hlavou myšlenka, kolik ta krabice proboha váží?? :-) Jo, 7,2 kg a je to přesně ta krabice, kterou vidíte na úvodní fotce.
Před lety jsem si pro všechny své deníky koupila tuhle hezkou krabici a uložila jsem je tam. Nejsou tam tedy samozřejmě všechny, ale jsou tam ty první a jsou tam deníky i z roku 2015, jak jsem se dívala.
Pak se mým deníkem v podstatě stal můj blog, i když kroužkový deník STROMU ŠTĚSTÍ pořád mám a volné popsané papíry z něj každý rok ukládám do obálek a do skříňky.
Stále víc ale tíhnu právě k té elektronické formě. Ta hromada psaných deníků je sice impozantní, ale pravděpodobnost, že se k nim někdy vrátím a ještě z nich budu čerpat víc, než při samotném psaní, je docela mizivá.
Zalíbila se mi přehlednost blogových článků a přehledů týdnů a měsíců a let, kterou dělám už víc jak 10 let.
Ale zároveň vnímám, že není nad to psát rukou.
A pak jsem objevila Rocketbook, který je takový hybrid psaní rukou a PDF verze a pro mě finančně dostupný. Uvidíme, uvidíme, už jsem si ho objednala a budu ho zkoušet. Má i různě po světě pozitivní recenze, tak snad splní to, co od svých deníků dnes potřebuju a chci.
Aby nedošlo k mýlce: negarantuji, že až naplníte pět vizí, o kterých bude řeč níže (pokud se vám to tedy vůbec podaří), svět se změní v ráj a vy budete potkávat jen samé hodné lidi. Ale mohu vám slíbit, že vás již „to peklo“ nebude vyvádět z rovnováhy. A právě tím je možná také inspirujete ke změně.
A dále negarantuji, že se vám splní všechna vaše přání. Ale mohu vám slíbit, že se naplní přání, o kterých ani nevíte, že je máte, a že ve srovnání s nimi budou ta vaše původní nicotná. Nicméně má zkušenost říká, že to, s čím se setkávám, je jen určitý odraz toho, co se děje uvnitř.
„Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid, jen nevidět, jak žebrá poctivec, jak dme se pýchou pouhý parazit, jak pokřiví se každá dobrá věc, jak trapně září pozlátko všech poct, jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč, jak lidskou slušnost korumpuje moc, jak zchromlá vláda na nás bere bič, jak umění je pořád služkou mocných, jak blbost zpupně schopným poroučí,jak prostá pravda je všem jenom pro smích,jak zlo se dobru chechtá do očí. Znaven tím vším, už chci být, lásko, v hrobě, jen nemuset tím sbohem dát i tobě.“
Jak aktuální, že? Kdybych to trochu upravila a vydávala za své dílko, znělo by to, jako bych se pustila do kritizování dnešní zatrachtilé doby. Ta naše doba…
Je troufalé myslet si, že naše doba je nějak horší než jiná doba.
Je troufalé myslet si, že se to dá změnit dřív, než ta naše troufalost (a hamižnost) tuhle Zemi zničí úplně.
Vždyť je to takhle od nepaměti.
A lidé jsou prostě jen lidé, mají své mouchy…
JEDNA MOŽNOST BY ZDE PŘECE JEN SNAD EXISTOVALA
Jen nevím, jak moc lákavá… a jak moc snadná… ono to chce totiž přestat kritizovat, přestat nesmyslně házet vinu na druhé (třeba na ty děsivé politiky), na ty lotry (a že jich je), na ty zloduchy, zpupné, mocné a zlé parazity. Zvednout se a začít něco dělat!
Víte už přece, že vinit druhé nemá smysl – celý svět je v našich rukách (a myslích) a změna je snazší, než se zdá. Ale zároveň ne rychlá (žádnou revoluci tady nečekejte), ani prosta námahy. Je totiž potřeba přestat hrát tu absurdní hru, kterou hrajeme, a to vyžaduje uvědomit si, co SKUTEČNĚ chceme (a nejnovější mobil to fakt není), a že to můžeme mít.
ZMĚNA JE MOŽNÁ
Ale pouze a jedině skrze změnu sebe sama.
A změnit úhel pohledu, myšlení a zaběhané emoční reakce a návyky vyžaduje čas. Hodně času. A schopnost nepropadnout pocitům viny. A hlavně ochotu to udělat.
Ochotu věnovat ten čas spíš změně, než nadávání na poměry, nebo nadávání na partnera. Nebo tomu věčnému přemílání toho, co bylo, nebo snad – nedejbože – bude. Nebo nakupování zbytečností, které jsou jen takovou náhražkou a mají jen zahnat myšlenku na to, co nám opravdu chybí:
SVOBODA, LÁSKA, RADOST, VNITŘNÍ KLID, SPOKOJENOST, ODVAHA A JISTOTA.
Taková změna není právě snadná, pokud uvnitř naplno necítíte, že to je právě to, co chcete dělat.
Cítíte to?
Vztek na svět? Vztek na lidi? Smutek z toho, jak to chodí? Smutek z toho, že vám někdo ublížil? Tu nespokojenost, že něco nemáte a mít nebudete? Tu vnitřní nespokojenost, i když máte všechno?? Ten strach, že to špatně dopadne? Tu touhu dělat něco jiného, být někým jiným…
OBRAŤTE VŠECHNY TYHLE NEGATIVNÍ EMOCE V NĚCO POZITIVNÍHO
V motor, který vás požene dál. (Skoč, žabáku...:-) ) Ale ne k té dnešní materialistické honbě, ne k zbytečnému bušení hlavou do zdi, ale k honbě za změnou v sobě. Protože jen ta má smysl.
A až budete dost daleko, pochopíte, že i této touhy se budete muset vzdát.
Pak pocítíte opravdovou svobodu, lásku, vnitřní klid, spokojenost a vnitřní jistotu. A odvahu postavit se celému světu a těm jeho hrám. S klidem v srdci, odpuštěním a soucitem. A to je velký dar.
FAKT NEMÁ SMYSL MĚNIT DRUHÉ
(credit: Ruby Wang)
Říkáte si: a co tím jako změním? To ta vláda je k ničemu… to oni…
Když já budu ten dobrák, ostatní mě převálcujou…
Zapomeňte na to, že ty druhé změníte. Nemá ani smysl si to přát a snažit se o to. Můžete jim pomoci, můžete je podpořit, můžete je inspirovat, aby se něco v nich rozzářilo, ale nebuďme naivní – VŠICHNI LIDÉ (včetně nás) mají své kostlivce ve skříni a ty je někdy ponoukají dělat věci, které bychom my NIKDY druhým nedělali. Každý máme to své „nikdy“. Jen se často nestřetávají s těmi „nikdy“ druhých lidí.
A pouze šeptem: myslíte, že když nedokážete změnit ani své nejbližší (a vyčítat jim jejich slabiny vede většinou jen k jejich vzdoru), že dokážete změnit společnost? K čemu to všechno nadávání je? Pokud si tím alespoň neulevíte, může se lehko stát, že se kolem vás nakonec seběhnou další nadávači a váš pohled na svět bude díky nim ještě temnější…
A CO TEDY MŮŽETE UDĚLAT?
Vytvořte prostředí, ve kterém bude více radosti a méně smutku, vzteku a strachu. Pamatuji si, jak jsem před mnoha lety na rohu jedné pražské ulice málem vrazila do chodce, který přicházel z druhé strany. Normálně se oba zasmějeme a z karambolu se stane vtip.
Tentokrát na mě pán vyštěkl – a ve mně se probudil potlačovaný vztek (bývala jsem jako dítě malý vztekloun, ale pak jsem to „překonala“ – ne, spíš potlačila).
Svět se na vás otočí tou stranou, kterou mu vy sami nastavíte.
Nikoho neměníte, pouze jim umožníte (a sami sobě také), aby mohli případně projevit to pozitivní, co v nich je.
„Ale jak?” ptáte se? Pojďme se na to podívat – a pomůžeme si při tom čínským rozlišením na 5 druhů energií.
(credit:Chris)
Klasické řecké, ale ani indické ajurvédské dělení, mi nikdy nepřišlo tak podrobné, tak všezahrnující, tak přehledné.
DŘEVO, OHEŇ, ZEMĚ, KOV, VODA a jejich vzájemné vztahy ovlivňování či rovnováhy.
Vztah k přírodě, k životnímu prostoru, k ročním obdobím, chutím, tělesným orgánům, smyslům, energiím.
Číňané se projevili jako velcí systematici a to mi velmi vyhovuje. Proč se neinspirovat??
Pokud je každá z těchto 5 energií vyrovnaná – není jí ani moc (záplavy, požáry), ani málo (sucho, mráz) je i celý systém vyrovnaný. A každá z těchto pěti energií představuje i určitý ideál, kterému se můžeme snažit přiblížit.
Určitý krok ke změně světa v sobě… a potažmo i světa kolem nás.
Minulý týden se nesl ve znamení tématu Já, nebo Ty, na který zrovna, náhodička, připadl Londýn a koncert IU, jihokorejské hvězdy, zpěvačky a herečky (v roce 2022 byla s filmem Broker v Cannes na festivalu). Čekala jsem kvůli tématu nějaké rozepře. Vždycky se nějak téma projevilo. Ale ono přišlo propojení. Koneckonců, to pravé poselství tohoto tématu. :-)
Téma Já, nebo Ty umí navodit životní situace, kdy máte možnost poznat, čemu dáváte přednost, a co obětováváte.Sebe, nebo druhé?
Obvykle to jinak neumíme. Lpíme na tom, co chceme a potřebujeme, a pokud to neladí s tím, co chtějí a potřebují ostatní, máme obvykle dvě opačné možnosti: buď budeme prosazovat to své (máme přece dávat sami sebe na první místo a není to přece sobecké, že??), nebo ustoupíme (nejsme přece sobci, že?).
Málokdy nás napadne hledat propojení. Společnou řeč a společnou cestu. Buď Já, nebo Voni. A hotovo.
Používáme cookies k optimalizaci našich webových stránek a našich služeb.
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistiky
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.
