Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Třetí desetidenní vipassana aneb kam chodí motýli spát?

Ano, různé otázky si člověk může začít klást, když nemá možnost viset na síti, číst si, poslouchat hudbu, povídat si s ostatními nebo třeba koukat na televizi :-)

Najednou vás začnou zajímat věci zcela přízemní (někdy doslova) – třeba kam to vlečou mravenci mrtvého kamaráda, co je to za divný hmyz, který si zjevně ulovil jiný, a odnáší si ho pryč. Nebo kam se večer najednou vytratí všichni ti různobarevní motýly (viděla jsem i 4 na jedné rostlině!).

Uvědomíte si, jak moc jsme odtrhnutí od svého bezprostředního prostředí. A jak moc ve městech chybí všechna ta zeleň, trávy, květiny, stromy a hmyz. A jak nás to většinou vlastně vůbec nezajímá. I když říkáme, že ano. V praxi prostě nemáme prostor se do té přírody opravdu ponořit. Zlaté dovolené, které někdy rádi trávíme v lesích, u vody. A nebo na té vipassaně.

Na takovém desetidenním kurzu si člověk také velmi brzy uvědomí, jak moc vlastně žije jen ve svých myšlenkách. Vždycky mě fascinuje si uvědomit, že na takovém kurzu všichni děláme totéž, jíme totéž, spíme tamtéž… a přece žijeme každý v naprosto jiném světě a prožíváme ho zcela jinak. 

Pro někoho je těch 10 dní k nevydržení a pár lidí kurz zase nedokončilo. A pro někoho je to úžasná nezapomenutelná zkušenost a rádi si ji zase zopakují. Jako například já :-)

Co s vámi takový desetidenní kurz umí udělat?

Je toho tolik! A pro každého jistě něco jiného.

To nejdůležitější, co tenhle speciální kurz učí, je rovnováha mysli. Nenechat se vyvést z míry tím, co je nepříjemné. To asi chceme všichni, že? :-) A kurz nabízí prostor a techniku, jak to prakticky udělat. Protože i o tom se hezky mluví, ale naše automatické reakce nás většinou doběhnou….

Učí ale rovnováze mysli i v tom, co je příjemné :-)

Hmm, uvažovali jste někdy o tom, proč vůbec chtít i něco takového??

Člověk by si možná řekl, že když je v životě tolik utrpení všude možně (a to my tady si ještě na rozdíl od zbytku zeměkoule pískáme), tak proč nemít něco pozitivního?? Proč se nezaměřit na ty hezké pocity, hezké myšlenky a pěstovat si je a chránit si je??

Jenže na takovém kurzu si velmi rychle uvědomíte, kolik utrpení si člověk umí přivodit tím, když začne být na tom příjemném závislý. Protože během těch 10 hodin denních meditací se vám snadno může stát, že zažijete velmi krásné pocity a možná i mystické zážitky plné blaženosti. A na tom se dá tak snadno ulítnout…

A na krásné pocity a blaženost nepotřebujete ani meditaci. Na to někdy stačí mezilidské vztahy a mix hormonů zamilovanosti :-) Nebo tabulka čokolády. Nebo hora chipsů. Máte problém s tím, že se toho či onoho nemůžete vzdát, protože byste se cítili fakt špatně a na partnerovi nebo té tabulce čokoládě visíte jak na plástvi medu?? :-) To je super! Protože to pak můžete snadno pochopit, proč je fajn naučit se rovnováze mysli i v tom, co je tak příjemné :-)

O vipassaně jsem už psala hodně. Na mém blogu jsem loni připravila speciální shrnující článek s odkazy na články, které po mých kurzech vznikají. A nejen s mými. Jsou tam i informace o tom, jak to na takovém kurzu chodí, pár dobrých rad, abyste kurz lépe zvládli, ale i článek s kritickými ohlasy, protože ne pro každého ten kurz asi může být vhodný.

Rozhodně bych si dobře rozmyslela, jestli do toho jít, nebo ne, protože náročné to je velmi. Ale když do toho půjdete, budete to možná milovat stejně jako já a spousta dalších, kteří se vracejí. I tentokrát se tam kromě Poláků (byla jsem v super novém speciálně pro vipassanu vybudovaném centru, kde jsme bydleli na samostatných pokojích i s koupelnou) sešla partička lidí z celého světa – Němců, Holanďanů, Švédů, Slováků nebo i Čechů. A to vím jen o tom ženském osazenstvu. Kurzy jsou totiž vždy dvojjazyčné a angličtina je hlavním jazykem.

Navíc jsou kurzy bezplatné. Můžete dát na konci dar dle svých možností a ochoty. A to je něco, co tomu celému dává ještě rozměr ohromného daru, kterého jste dostali.  Díky všem těm, kteří to zcela zadarmo  zorganizovali a pomáhali třeba v kuchyni jste se vy mohli v klidu ponořit sami do sebe a do toho, jak fungujete ne jako lidská bytost, ale spíš jako robot reagující na tlačítka Líbí/Nelíbí.

Říká se, že největší dar je ten dar, který vám pomůže se osvobodit od toho, co vás trápí. Právě proto píšu každý rok své povipassanské články. Abych dala lidem vědět, že tenhle dar si mohou jít vyzvednout kamkoliv a kdykoliv (pokud mluvíte anglicky, jinak 2x ročně do Polska na český kurz.) Stačí chtít věnovat 10 dní svého času a nalézt v sobě odhodlání vydržet až do konce.

Kolikrát zjišťuji, jak si lidi stěžují na to, jak za všechno musí platit a že i to, co by mělo být zdarma, je dnes za peníze. A nakonec to, co se jim zdarma nabízí, nevyužívají ani z třetiny tak naplno, jak by mohli. A kupodivu radši využívají to, za co si zaplatí. Asi jsme ještě filozofii daru a vděčnosti nedorostli. A tak máme dál kam růst :-) A právě na vipassanském kurzu si můžete zažít sílu téhle filozofie.


Zmiňovaný shrnující článek najdete zde: Meditace Vipassana (Goenka) – na co se tak člověk může těšit?. Je tam i odkaz na možnost přihlásit se. Právě vzhledem k tomu, že je to zdarma, tak kurzy bývají velmi rychle plně obsazené. Je třeba hlásit se několik měsíců předem ideálně v první den registrace na daný kurz. Doufám, že i vám bude ku prospěchu.

DEVATENÁCTKA (25) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Ty jsi fakt děsnej

Někdy ta slova v nadpisu ani nemusíme říkat. A možná si je ani nemyslíme. Ale náš přístup to říká jasně: „Jsi fakt děsnej / Jsi fakt děsná.­” Takhle by to mělo být a tobě je to fuk. Tohle potřebuju a tebe to nezajímá. Tohle chci a ty…

Znáte to??

Vzpomínám na těch pár dní, které jsem kdysi strávila v egyptském Dhahabu. Ne, žádný hotel. V té době tam ještě snad ani nestály (tedy já žádný neviděla). Jen pláž, restaurace a chajdy. Turisti, mládež. A můj egyptský známý se svými kamarády z Austrálie a Singapuru, se kterým jsem si tam dala v období prázdnin (těch muslimských) sraz.

Nevím už tedy, jak jsem tenkrát dostala z ženských jordánských kolejí propustku. Asi se za mě přimluvil velvyslanec či kdo z ambasády. Přece jen, v Jordánsku jsem byla pouhá to dívka a bez povolení jsem nesměla ani na krok. Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (24) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Hledat jehlu v kupce sena je ještě v pohodě

Ale zkuste najít hliník v molekule vody. Voda vždycky bude jen dva vodíky a jeden kyslík. Nic víc a nic míň. Hledat hliník ve vodě je stejně absurdní jako hledat štěstí tam, kde ho obvykle tak vytrvale hledáme…

Známe to všichni. Tu představu, že když budeme mít to či ono, budeme konečně šťastní. A i když jsme už možná pochopili, že je to jen takové zbožné přání, kdesi v podvědomí stále doufáme. Možná už víme, že jsou to jen takové záblesky štěstí, ale dál se je snažíme hromadit. Co nejvíc záblesků, abychom nevnímali tu temnotu…

Máme větší či menší seznam položek, ze kterých bychom si chtěli vytvořit svůj vysněný sen. Máme už i nástroje (o Tajemství a Zákonu přitažlivosti jste slyšeli??), jak si ho vytvořit. A to je dobře. Ne snad proto, že tak konečně můžeme žít ten šťastný a naplněný život. Ale že mnohem dříve pochopíme, že tam štěstí nenajdeme stejně jako ve vodě nemůžeme najít hliník. Prostě tam není. I kdyby se někde uvolnil při vaření v ešusu, voda bude vždy H2O.

Když se přestaneme pohybovat na povrchu a podíváme se hlouběji, zjistíme, po čem to vlastně toužíme. Po tom být svobodní. Po tom, být milovaní a milovat. Po tom, cítit spokojenost, klid a jistotu. Po tom, mít odvahu. To vše ale najdete pouze ve světě nepodmíněného. Tam, kde nic a nikdo nestojí v cestě vaší svobodě, spokojenosti nebo klidu. Tam, kde nepotřebujeme nic a nikoho, abychom byli šťastní.

Tak co ještě hledáte??


Právě jste dočetli dvacátou čtvrtou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma OPRAVDU STÁLE JEŠTĚ VĚŘÍTE, ŽE JE KAM LÉZT? elementu OHEŇ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA (23) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Bojovat za mír je jako souložit za panenství

Dokud jsem před lety nenarazila na tuto větu, měla jsem pocit, že za to dobré je třeba bojovat. Přišlo mi to naprosto nezpochybnitelné. Možná stejně jako vám. Za to, že se světem šíří zlo, přece mohou i ti dobří, kteří se mu nepostaví…

A přece – bojovat za mír je stejně absurdní jako souložit za panenství. Vlastně to nedává smysl. Copak už někdy nějaký boj přinesl klid a mír? Máme tu snad už tu mírumilovnou společnost, kde si Američané s Rusy notují na vesmírné lodi jako ve Star Treku na Enterprise? Ne. Boj plodí jen sám sebe. Jen další boj. Když si to člověk představí – těch staletí a tisíciletí, kdy se smrt vykupovala smrtí, a odpuštění bylo považováno za zbabělost! Boj přinášel mír jen ve chvílích, kdy byl ten druhý poražen. Kdy už neměl sílu se zvednout a dál za to, co on sám pro sebe považoval za dobré, bojovat.

Boj přináší jen bolest, kterou nepřítel nezapomene tím, že ho donutíme boj vzdát.

Pokračovat ve čtení…

Čchi kung, co, proč a jak – orlí zápisky (2/energie)

Zajímá vás, jak mít víc energie?? Pro vás jsem tedy napsala druhou část orlích zápisků :-) V minulém článku (přečíst si ho můžete TADY) byla řeč o tom, jak inspirující byl pro mě poslední čchi kungový orlí seminář. O tom, že není čchi kung jako čchi kung . A také o tom, jak jsem se k čchi kungu a posléze i k Orlovi v hnízdě dostala. To jest, čím mě vlastně tak lákal a čím možná bude lákat i vás. Kdo ví.

Teď tedy asi nastal čas říct si něco o tom, co že je to ta čchi :-)

Často píšu, že čchi je to, co neexistuje :-) Pro spoustu lidí na západě je totiž čchi opravdu jakási báchorka z Číny, kterou nikdy nikdo vědecky nedokázal, a která proudí naším tělem drahami, které nikdy nikdo vědecky neodhalil.

Lítáme na Měsíc, ale po nějaké čchi ani vidu, ani slechu :-)

Na cestě ze semináře jsme v autě měli velmi zajímavou diskuzi o existenci a neexistenci čchi a meridiánů. Například o jedné kritice pocitů čchi při postojích – prý když stojím delší dobu bez hnutí, jak bych necítil mravenčení apod.? (Jako by člověk cítil čchi jen když stojí.) Ale je to fakt čchi?? Nebo o vztahu nervových vzruchů a pocitů proudění čchi.

Samozřejmě jsme se ničeho zásadního nedobrali, protože nevíme o moc víc, než to, co se říká na Západě i na Východě (a dost se rozchází). Jedné věci jsme se ale dobrali: že existence nějaké čchi pro nás vlastně není důležitá :-) Pro mě osobně je důležitá zkušenost, kterou mám a která je mi k něčemu dobrému užitečná. Z čeho vychází, ať si řeší ti, kteří se tím mají chuť a čas zabývat :-)

 

Čchi  jako energie, kterou cítí každý z nás

Odhlédněme teď tedy od teorií. (Pokud ale máte nějaké zajímavé, které stojí za to pro pořádek zmínit, budu ráda za komentář.) O čchi se mluví jako o energii. A každý jistě máme zkušenost s tím, jestli energii máme, nebo ne. A jak moc jí máme. Pokračovat ve čtení…

Čchi kung, co, proč a jak – orlí zápisky (1)

V neděli jsem se vrátila ze Svratky z víkendového semináře čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě. A to je pro mě vždycky velký zážitek. O to větší, když mám někdy tu možnost být součástí instruktorského týmu. Je to totiž mnohem větší zodpovědnost (najednou nejsem jen sama za sebe). Ale také mnohem intenzivnější vnímání, kolika lidem orlí čchi kung pomáhá natolik, že se pak s vděkem přicházejí rozloučit. A zase se příště vracejí :-) S některými „spolužáky” se mezi pokročilými studenty potkávám již přes 10 let. To setkávání lidí z celé republiky, kteří jsou podobně naladění, mě vždycky baví. Hlavně ty večery v baru :-)

A tak jsem se rozhodla, že kromě seriálu DEVATENÁCTKA a Zázraky neduality budu přes léto psát i sérii Orlích zápisků. Pro vás všechny, kteří byste se rádi dozvěděli, co je to ten orlí čchi kung vlastně zač a jestli by nebyl pro vás také to pravé. Byla by totiž škoda, kdybyste se o něm v tom případě nedozvěděli :-)

 

Proč začít cvičit nějaký čchi kung (či jakže se to čte a vyslovuje?)

Ano, nejenže většina lidí o žádném čchi kungu dosud nikdy neslyšela. A když už ho slyšela, netuší, co to je, k čemu to je a ani jak se to píše a vyslovuje :-)

Nebudu vám tu teď vyjmenovávat všechny přínosy. Zaprvé by to bylo na dlouho, za druhé jich hodně můžete najít v jiných článcích i u mě na blogu a za třetí i všude jinde na internetu. A zatřetí není nad vlastní zkušenost a tu může mít každý jinou. Ostatně pokud jste kdy nějaký čchi kung cvičili, můžete se v komentářích podělit o ty své :-)

V prvé řadě je ale třeba říct, že není čchi kung jako čchi kung. Ne, když se naučíte Orla v hnízdě, moderní západní styl, který vytvořil jeho anglický mistr Ješe Gyatso, nejenže si v Číně nezacvičíte totéž, nezacvičíte si totéž ani v České republice, když půjdete na jiný styl čchi kungu. Je to jako s jógou nebo taiji. Různé styly, různé přístupy, různé sestavy. Ale principy podobné.

Osobně bych řekla, že Orel v hnízdě vám přinese hlavně cestu k uvolnění. A od něj se pak všechno odvíjí tak nějak samo :-) 

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (22) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Jedeme na kafi

Znám jednu jedinou práci, ze které se vracívám nabitá energií a ne vycucnutá. To když učím orlí čchi kung. Neboli práci s energií. Včera mě za tu hodinu a půl přestala bolet achilovka. A často se říkávám, že je rychlejší nahodit si svůj vlastní generátor energie než si uvařit kafe.

Už jste si toho někdy všimli? Jak často frčíme na kafi? Kolik jich potřebujete, abyste přežili pracovní den? Jenže dopovat se kávou, když už jste vyčerpaní, je stejně absurdní jako snažit se něco vymáčknout z vycucaného citrónu tím, že ho budete zalévat vodou.

Nebo jako popohánět vyčerpaného závodního koně bičem.

Obdivujeme závodníky padající vyčerpáním do cíle. Dali to. Jeli na doraz, dostali ze sebe všechno. Porazili všechny. Vyhráli. Proč nás nenapadne, že vyměnit vlastní energii a sílu za vítězství je absurdní hloupost? Jsou za tím ta staletí bojů, kdy bylo potřeba položit vlastní život, aby celek zvítězil?

Proč tak milujeme tu písničku „Když nemůžeš, přidej víc”? Ano, vydržet ve chvílích, kdy máme pocit, že nám už docházejí síly, je velké umění. Udělat další krůček, když se cítíme tak mizerně, že bychom to nejradši celé zabalili. Propadli depresi a tomu začarovanému kruhu negativity, který se nám bude pomalu roztáčet v hlavě. A ze kterého se pak tak těžko vystupuje.

Podle mě ale nejde o umění jet na doraz, i když už nemůžeme. Pokračovat ve čtení…

Černobyl (DEVATENÁCTKA, 21)

Jaderný reaktor nemůže vybuchnout.”

Věta, která stála mnoho životů.

Jistota, která se ukázala být velikým omylem.

Přiznat sami sobě, jak málo toho víme, i když jsme studovaní, a dokonce posíláme lidi na Měsíc, chce odvahu. Odvahu otevřít se prostoru, který nás obvykle děsí.

Prostoru, který nemáme zcela pod kontrolou, a vždycky v něm může něco „bouchnout”.

Prostoru, který již od školních let ohrožuje naši snahu znát a být oceněn.

Prostoru, který nám nenabízí nic, čeho bychom se mohli chytit. Nic, co by nám náš neuchopitelný svět pomohlo nějak pojmout a nějak se v něm vyznat.

A tak se absurdně zaplétáme do dohadů a bojů o tu svou pravdu.

A co je ještě absurdnější, jsou okamžiky, kdy nechceme vědět nic. Kdy strkáme hlavu do písku a předstíráme, že se nic nestalo.

Je v šoku, odveďte ho na ošetřovnu,” byly některé z vět, které v miniseriálu Černobyl pronesl Ďatlov, který tenkrát řídil bezpečnostní test. Který tenkrát tak nebezpečně dopadl. Ale jaderný reaktor přece nemůže vybuchnout…

Podobných vět ve snaze zamést pod koberec to, co se stalo, padla spousta…

Není snadné přiznat, že něco nevíme.

Nebo že bychom něco radši nevěděli.

Ale otevírá nám to ještě jeden prostor – něco se dozvědět a objevit v sobě vnitřní sílu.


Právě jste dočetli dvacátou první část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma VÍM, ŽE NIC NEVÍM elementu OHEŇ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

Těším se na další online setkání příští týden!

Zázraky neduality – „Nic nedělat a všeho dosáhnout“ (3. část)

První část článku přibližující neduální obsah knihy W. Ablasse „Nic nedělat a všeho dosáhnout“ najdete ZDE. Dočtete se tam něco o nedualitě, nebo o iluzích, o které je fajn přijít. V tomto článku bude řeč o agapé (lásce) a v čem spočívá Ablassova „nikam nevedoucí metoda“.

Osobně si všímám, jak moc je všude sháňka po praktických metodách, jak dosáhnout toho či onoho. I sama občas píšu články à la 10x jak :-) V komentářích se pak často objevují díky za něco tak jednoduchého a praktického.

Problém bohužel je, že jednoduchá a praktická řešení fungují jen tak dlouho, dokud se neobjeví jiný problém, na který začneme hledat další jednoduché a praktické řešení. Je to, jako když nám pod rukama bují další a další problémy, sotva jsme jedny zdárně vyřešily. Pořád dokola.

Přitom by stačilo vytrhnout celou tu rozbujelou rostlinku přímo u kořene.

Jenže jak na to?

 

Nedualita a agapé (láska)

O síle lásky se mluví často. Nicméně většinou neslyšíte, že ona známá nepodmíněná láska je ve své podstatě láska, která patří do toho jiného, neduálního světa. Ale jak by to mohlo být jinak? Vždyť podmínky jsou to, co by lásce jinak stálo v cestě. Nepodmíněná láska ale zjevně nemá žádný protiklad. Ani strach. Ani nenávist.

O nepodmíněné lásce se mluví často. Je to jakýsi ideál, vrchol našich tužeb. Někteří lidé tvrdí, že je naivní v ní věřit. A hlavně se většinou nemluví o tom, kde ji vůbec najít. To proto, že o nedualitě se zatím ještě moc nepíše. Minimálně v našich luzích a hájích.

A tak můžete narazit na spoustu krásných rad, ale v praxi jsou nakonec neproveditelné, protože nám chybí ten základní klíč k tomu, jak na to.

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (20) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Cesta ke hvězdám

Když chceme objevovat neznámé světy a vstupovat tam, kam jsme dosud nevkročili, můžeme to dělat jako Klingoni, nebo jako Kirk se Spockem. Pokud nejste fandové do Star Treku, nejspíš teď vůbec netušíte, o čem mluvím. Nevadí. Stačí si uvědomit, že buď se můžete rozhodnout urvat si násilím to, co chcete. Jako Klingoni. Nebo na to jít s odvahou, moudrostí a fikaně …

Přesně jako ona hvězdná dvojka ze Star Treku.

Umíte si představit, jak by to asi tak vypadalo na takové vesmírné lodi na cestě ke hvězdám, kdyby si tam každý dělal, co chce? Kdyby se každý staral hlavně sám o sebe?

Hele, s negativníma bytostma se nebavím. Běž si s Klingony vyjednávat sám. Něco se ti na tom nelíbí? Tak za to já nemůžu, to se ti něco jen zrcadlí, tak si to v sobě vyřeš.

Tváří v tvář Klingonské lodi by něco takového mohlo být fatální…

Spock by nejspíš takového prudiče neváhal vysadit na ledové planetě plné žravých oblud. Zlatí negativní Klingoni. No a pak by si v sobě logicky vyřešil, že lidi mají táhnout jako jeden celek a když někdo nechce, tak na loď nepatří a ať si klidně táhne. Sám.

Jenže ono to není tak jednoduché. Najít tu správnou rovnováhu mezi bezbřehým individualismem (někdy snadno zaměnitelným se sebeláskou) a bezbřehým kolektivismem (à la dělej, co všichni, a necukej se) je srovnatelné se snahou rozlousknout zenový koán. Proto máme společnosti, které víc tíhnou k individualismu, a ty, které víc tíhnou ke kolektivismu. Ale ať se podíváte na východ, nebo za západ, zjistíte, že ani jedna z těchto cest není úplně ideální…

Však i dokud Spock odmítal brát v úvahu Kirkovu individualitu, byl jejich vztah jen vztahem sporů, nepochopení a nadávek. A vysadit Kirka z lodi pryč je z pohledu startrekovského fanouška největší absurdita pod hvězdami. Vždyť to on je ten, kdo patří na kapitánský můstek…


Právě jste dočetli dvacátou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma JÁ, NEBO TY elementu OHEŇ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

 

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Typická paradoxní hádanka  – Chtít, či nechtít, to je oč tu běží

Těším se na další online setkání příští týden!