Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Jaké to mimoňství také může být??

Být mimoň může být docela drsný…

Možná to znáte (jinak byste tenhle článek asi ani neodklikli) – cítíte se takoví nějací jiní než ostatní. Neřešíte to, co většina kolem vás. Nezajímá vás to, co většinu kolem vás. Nemůžete si najít kamarády, přátele, partnery, protože jste takoví jacísi ulítlí. Ale zatímco někteří jsou třeba také ulítlí, ale tak, jak to letí i mezi ostatními, vy jste se rozletěli někam úplně jinam…

Jen to spíš zrovna vypadá, že se kamsi vlečete…

Ale uvědomili jste si někdy, že právě vaše mimoňství pro vás může být ohromná výhoda??

Máte totiž mnohem… mnohem… mnóooooohem blíž do toho Jiného světa, o kterém tady na blogu píšu. On je, pravda, otevřený i těm, kteří se zrovna jako mimoňové necítí a s radostí se vezou na té velké vlně. Může jim nabídnout jiný pohled a vtáhnout někam, čeho by si jinak třeba nevšimli. Dodat další dimenzi jejich životu. Může to pak být ještě větší jízda. :-) Vy ale máte výhodu, že už v tom jedete. Jaksi od přirozenosti.

 

Když byste chtěli zapadnout…

Pokračovat ve čtení…

Pobyt ve tmě – měsíc poté (4)

Neuvěřitelně to letí! Už je to něco málo přes měsíc, co jsem vyšla ze tmy. Pokud jste předchozí 3 články o tom, jaké to bylo, ještě nečetli, najdete je ZDE (před pobytem), ZDE (prakticky) a ZDE (zážitky a zkušenosti). Původně jsem myslela, že tato trojice bude stačit. Ale mám dojem, že tma si zaslouží ještě doušku. :-) 

Proč? Protože když si zmiňované články přečtete, zjistíte, že jsem zas tak nadšená, jak někteří, nebyla. :-) A na otázku, kterou jsem sama sobě tehdy kladla – zda bych šla zas – jsem odpovídala jasně: ne.

Dnes bych odpověděla jinak. Šla bych. A ráda. Na 3 dny.

Obvykle se 3 dny považují za takový základ. Čas na to, aby se organismus srovnal. Aby se mysl uklidnila. Abyste z toho teprve něco mohli mít.

Já to tak ale neměla a už od samotného začátku, ty první 3 dny, se mi ve tmě žilo velmi pohodově a poklidně. Byl to velký balzám na duši. Ticho. Tma. A tak ráda jsem do tohoto prostoru vklouzla.

Bohužel to ale bylo jako při porodu – čím víc mi do toho prostoru někdo vstupoval a čím víc jsem dostatečně nedbala na své potřeby, i když byly nezvyklé, tím komplikovanější to bylo. Prostě HSP (hypersenzitivka), která je velmi citlivá na to sladit vnitřní stav s tím vnějším. Jinak se tělo i mysl začne bouřit. Jsem tmě velmi vděčná za tohle poznání, které mi zprostředkovala.

 

Co ještě mi tma dala?

Pokračovat ve čtení…

Blade Runner – filmy, o které je velká škoda přijít

Viděli? Neviděli? Měli jste to štěstí chytnout některý z Blade Runner filmů ještě v kině? Možná byste měli navíc to štěstí, že by kolem vás nebylo plno diváků chroupajících popcorn. :-) Tyto filmy totiž nebyly taháky, které by vás jen na chvíli pobavily. Tohle byly taháky pro ty, kteří chtějí hluboký dlouhotrvající zážitek, který si s sebou ponesou ještě léta. A spoustu, spoustu otázek…

 Je mi jasné, že ne každého oslovují hluboká témata jako „co z nás dělá člověka, kdo jsem, kam směřuje naše společnost?” Ale možná vás ano? A možná vás chytne (nebo už chytla?) úchvatná vizuální stránka. Možná příběh. A se něco ve vás pohne a vy si  ty otázky začnete také klást. A někdy nejde o odpověď, ale právě o tu otázku, která má moc něco zásadního v našich životech měnit. :-) Pokračovat ve čtení…

KDYŽ SE VÁM OTEVŘE SRDCE…

Někdo tomu říká zamilovanost.

Někdo tomu říká láska.

Je to ten okamžik, když se z onoho zaběhnutého světa, kde vás toho už moc nepřekvapí, zčistajasna vynoří něco nového. Něco okouzlujícího. Něco, co ve vás probudí život. Něco, co vám rozbuší srdce a rozvíří energii v podbřišku. Na místě, kterému se v jiné než západní kultuře říká spodní tan tchien. :-)

Je to povznášející pocit, že? Barvy jsou jasnější, svět je zářivější, smích jiskřivější… ale i pláč jaksi bolavější. Když nemůžete být s ním nebo s tou, která ve vás tenhle ráj probouzí.

Co uděláte (děláte), když se vám něco takového přihodí??? Pokračovat ve čtení…

TOHLE mi přijde na stravování fakt praštěný…

Pobyt ve tmě mi přinesl nejrůznější zkušenosti. Odpovědi na otázky. Velmi zajímavá poznání. Co jsem ale rozhodně nečekala, bylo, že mě přiměje napsat článek o stravování. Ale asi je nejvyšší čas trochu zašťourat do stojatých vod a podívat se jedné důležité věci na zoubek….

To, jak se dnes na stravování většinou hledí, mi připadá, jako by někdy někdo zjistil, že miluje salsu. Nemyslím tu omáčku. Myslím tanec. :-) Nechápejte mě špatně. Milovat salsu je v naprostém pořádku (i já ji miluju!). A navíc, někdo jsme přirozeně spíš salsa typ, někdo spíš baletní typ, někdo spíš valčíkový typ.

Ale je fakt nutný tančit salsu, i když zrovna hrají valčík??????

Vám to nepřijde praštěný?

Se stravováním je to velmi podobné, řekla bych. Člověk se shlédne v nějakém typu stravování (paleo, raw, veganské, vegetariánské, „masožroutské”, masterchefovsky vytuněné apod.) a drží se ho, i kdyby venku trakaře padaly. A to myslím zcela doslova. Přitom existuje ještě další, logičtější, svobodnější a zábavnější možnost, která ale zatím není asi tak in či co. :-)

 

U stravování nevidíme jednu zásadní věc

Jídlo nás nemá jen zasytit, vyživit, léčit nebo potěšit všechny naše smysly. I když to všechno je nedílnou součástí toho, co nám jídlo může poskytnout.

Jídlo totiž není jen něco, co nám má pouze posloužit. S takovou mentalitou pak vypadá živočišná výroba tak, jak vypadá. A z projektu zelenina a ovoce do škol se stává ve chvíli, kdy děti dostanou do ruky sáček s nakrájenou mrkví, fraška.

Jídlo je dar. Jídlo je něco, co se stává naší součástí, koluje naší krví, buduje naše tkáně. Kosti, svaly, vlasy. I srdce. A my jsme buď v harmonii s tím, co necháváme, aby nás formovalo, nebo jsme jako ten tanečník salsy, který je logicky za zvuků valčíku mimo rytmus.

Navíc podobně jako se jídlo stává naší součástí, i my jsme neoddělitelnou součástí vesmíru, ve kterém žijeme. A buď je ten náš vesmírný tanec v harmonii s ním, nebo jsme opět jako ten zatuhlý tanečník salsy…

 

Žijete v harmonii se světem, jehož jste součástí?

Naučili nás, že život je boj. Že vyhrává jen ten nejsilnější. Že co si neurveme, to nemáme. Že jsme pány tvorstva a že si se zvířaty, lesy, půdou, vodou a rostlinami můžeme dělat, co si zamaneme.

Ale jako kdybychom od té doby, co jsme vylezli z džungle a postarali se o to, aby naše přežití nebylo tak závislé na ročních obdobích a hrozbách přírody, žili v domnění, že příroda nad námi už nemá moc.

A přitom jsme vodou, která v nás koluje, minerály, které nás budují, i sluneční energií, která nás oživuje a zahřívá. A mnohem víc než to!

Ale my jako bychom chtěli přírodě ukázat: „Hele, překonal jsem Tě! Jahody si dám i v zimě! A doma si pořádně zatopím a dám si k nim i zmrzlinu!” V jahodách jsou přece vitamíny a ve zmrzlině vápník. Jo a je to moc dobré. :-) Ale to se opět chováme jako ten tanečník salsy, který si tančí to své a vůbec nehledí na to, že už se dávno hraje zase pro změnu polka.

 

Svoboda jíst, co mi vyhovuje

Přes všechny nejrůznější stravovací styly jako bychom zapomněli, co to vlastně znamená svoboda jíst si, co mi vyhovuje. Že nejde o svobodu vybrat si salsu (tj. svůj vlastní stravovací styl) a toho se držet, ať venku mrzne nebo paří slunce. Ale o svobodu tančit i cokoliv jiného, abyste mohli být v harmonii s přírodou a jejími cykly a také v harmonii sami se sebou.

Při svém pobytu ve tmě jsem narazila na tolik klišé a nepochopení, co se stravování týká! Jako by se z toho stávalo další náboženství.

Měla jsem tam pouze dvě možnosti – raw stravu a vegetariánskou stravu. (Haha, kdo můj blog o nedualitě už nějakou dobu čtete, víte, co si o A, či B obvykle myslím). Raw mi byla prezentována jako něco lepšího, duchovnějšího, jemnějšího. Asi mi to mělo naservírovat ona setkání s bytostmi, které tolik lidí tak láká. Když jsem řekla, že potřebuju i něco teplého, slyšela jsem ezoterickou mantru moderní doby: „To je jen v hlavě.” A asi se ode mě čekalo, že si to duchovně vezmu k srdci a tohoto novodobého ďábla ze sebe vymetu. :-)

Ano, spousta věcí je v hlavě. Ale je to i správná strava, která umí hlavu uklidnit. Navíc fakt je, že podle Tibeťanů, kteří mají se pobyty ve tmě hodně zkušeností, se nedoporučuje být tam pouze na zelenině a ovoci, protože vás to, zjednodušeně řečeno, energeticky rozhodí. Což se mi také stalo.

Když jsem tedy po pár dnech řekla, že nemohu usnout, slyšela jsem: „To jste už tak nabitá, že už spánek tolik nepotřebujete.” Ano, čím déle ve tmě jste, tím méně potřebujete spát. Ale nespavostí by nikdo trpět neměl. Od té doby jsem ale ráno začala dostávat teplé jídlo a večer meduňkový čaj. A díky za to! A co myslíte? Bylo hned líp. :-)

 

Jaké stravování mě baví mnohem víc?

Takové, které je šité na míru mně osobně. Takové, které umí pružně reagovat na to, že v každé chvíli, v každém psychickém i zdravotním rozpoložení i v každém ročním období mohu potřebovat něco jiného. Fakt nechci zapadnout do nějaké krabičky stravovacího stylu a nemít tuhle naprostou svobodu v souladu s přírodou, jejíž jsem součástí. Chci být v harmonii sama se sebou i se světem kolem sebe.

Je to ale stravování, které člověk nevypočítá. To nejdůležitější na něm není, kolik vitamínů, minerálů, bílkovin, sacharidů nebo tuků ta která potravina má. I když i to je velmi důležité. Ale my tak rádi počítáme a analyzujeme a jsme tak moc v hlavě, že jsme bohužel ztratili schopnost jemnějšího vnímání. Jak moc, to člověk snadno a poměrně rychle zjistí, když se začne věnovat čchi kungu, meditaci bdělosti nebo třeba meditaci vipassana. Vím, že spousta lidí byla hodně překvapená zjištěním, o jakou škálu vnímání běžně přicházejí. A jak náročné je se k ní přes ten hukot v hlavě dostat.

Celé roky jsem neměla potřebu o tomhle způsobu stravování nikomu vykládat. (Jen má třináctiletá dcera na něm vyrůstala a její večeře se stále nesou v jeho duchu.) Ale ve tmě, tak trochu frustrovaná tím, že ti lidé beztak nebudou mít potuchu o tom, co to vlastně chci a proč, jsem si říkala, že je ohromná škoda, když se o tom víc nemluví a lidé netuší, co všechno jim tenhle způsob stravování nabízí. Miluju tanec, tak proč pomyslně netančit podle té vesmírné hudby, jejíž jsme součástí? Proč se chovat absurdně jako ten tanečník salsy? :-)

A tak si říkám, že se tématu stravování podle 5 elementů (5E), který pro mě představuje ucelený komplexní svobodný systém (a ne pouze seznam potravin a jejich energetického působení, viz můj roční projekt STROM ŠTĚSTÍ), začnu věnovat víc i tady na blogu.

Otázka zní, jestli by vás to vůbec zajímalo?? Pokud ano, budu ráda, když se přihlásíte mezi zájemce. Pokud bude z Vaší strany zájem, začnu o tom víc psát a budu vás pak pravidelně informovat, co se v tomto ohledu děje na blogu nového. :-)

> MEZI ZÁJEMCE SE MŮŽETE PŘIHLÁSIT ZDE  <<

 

 

 

 

Světlo ve tmě aneb zkušenosti z týdenního pobytu (3)

Říkali jste si někdy, jaké to asi je žít jako krtek v noře? :-) Nic nevidíte, jen tmu. Tedy alespoň byste to čekali. Ale když se začtete a zaposloucháte do příběhů těch, kteří tento prazvláštní experiment absolvovali, ve tmě zas taková tma není. A i kdybyste žádné světlo nakonec neviděli, jedno světlo třeba najdete – to v temnotě svých dosud nezodpovězených otázek. :-)

Podle mě jsou zkušenosti velmi individuální. Proč tedy vůbec podobný článek psát? A číst?? :-)

  • Mohu vám říct, co mě osobně na pobytu lákalo. A inspirovat vás se zamyslet nad tím, jestli by mohl být užitečný i pro vás. Ten první článek ze série najdete ZDE.

  • Mohu vám říct, co se tak dá například při pobytu ve tmě dělat, abyste se zabavili, nebo abyste z něj prostě získali maximum. Druhý článek ze série najdete ZDE. (Je tam i foto místa, kde jsem týden žila.)

Ale nerada bych přispěla článkem o zkušenostech k tomu, že se z pobytů ve tmě stane jen sbírání zkušeností. Podle mě o tom pobyt ve tmě není. Je o poznání toho, kým jsme, když nejsme determinováni svou prací, svým bydlištěm, svými známými, svým studiem. Je o tom, poskytnout si prostor to zjistit a chvíli neutíkat k mobilu, internetu nebo i těm knížkám. :-)  Pokračovat ve čtení…

Máte za sebou týden ve tmě? Nebo byste ho rádi vyzkoušeli? (2)

V tomhle článku bych se s vámi chtěla podělit o pár tipů na to, co se dá dělat týden ve tmě. Bez pracovních povinností, mobilů, internetu, televize, knížek nebo kamarádů, se kterými si můžete jít posedět (nebo postát u výdejního okénka) a popovídat. A hlavně chci poskytnout prostor všem, kteří pobyt ve tmě mají za sebou, aby se mohli podělit o své tipy na to, která místa mohou doporučit. A proč třeba pobyt absolvovat taky.

Osobně mi pro rozhodnutí, zda jet a kam jet, chyběly zpětné vazby účastníků, které jsou tak nějak roztroušené po internetu. A hlavně jsou obvykle součástí referencí toho kterého místa.

Takže komentáře jsou více než vítané, včetně případných odkazů, pokud jste o svém pobytu sami něco napsali nebo natočili. :-) Snad bude jednou článek takovým zdrojem informací pro ty, kteří o pobytu ve tmě uvažují. 

 

Které místo jsem si vybrala?

Já jsem strávila týden v jedné ze 3 maringotek v Hodoníně u Kunštátu. Je to městečko, kam jezdíme lyžovat a dcera se tam naučila samostatně jezdit na lyžích a loni i na snowboardu. Malá sjezdovka, které obvykle nemusím, ale tam to mám ráda. (Většinou totiž zcela bez front.)

Inspirovala mě Michaela Marinková v okamžiku, kdy nasdílela do své FB skupiny Sám sobě vítězem své první video o pobytu ve tmě v Hodoníně, ze kterého se právě vrátila. Pak už jen stačila věta mého manžela: „Klidně jeď teď, já tu školu s Kristýnou týden zvládnu.” To bylo v době, kdy nebylo jasné, jak dlouho ještě budu stejně plus mínus sedět doma – čchi kungové lekce jsem ještě učit nemohla a do angličtiny online šlo jen minimum lidí.

 

Tady jsem strávila svých 6 dní a 7 nocí

Postel jsem milovala. :-) Pro někoho možná moc měkká, ale pro mě příjemné místo, kde jsem strávila spoustu času. Větrák na fotce se hodil také – když se venku zvedla teplota, což naštěstí nebylo moc často, bylo v maringotce dost velké horko. (Podle toho se ale docela dobře poznalo, jestli je den nebo noc.)

Na židli vedle postele jsem měla oblečení a vedle židle na zemi termosku s horkou vodou, krabičku se sušenými švestkami a sklenku „poslední záchrany.” Ne, žádný alkohol na posilněnou – to je myslím oficiálně zakázané –  ale sklenku plnou oříšků, sušeného ovoce a semínek, kdyby na mě padl hlad. (V podstatě jsem nevyužila.) Pod postelí batůžek s pár dalšími věcmi, kdybych je potřebovala snadno nahmatat. A samozřejmě vedle batůžku věc nejdůležitější – igelitku s čokoládou a případně s bonbóny proti škrábání v krku. Jedno protože jídlo bez zákusku není prostě ono. Druhé proto, že škrábání v krku mě nebaví. :-)

Pokračovat ve čtení…

Pobyt ve tmě aneb 7 dní jen sama se sebou…

Dlouho to kolem mě kroužilo. Ani nevím, kdy jsem poprvé o možnosti zkusit pobyt ve tmě slyšela poprvé. Když jsem hledala knížečku, kterou jsem si před časem stáhla, o praxích, které je dobré při pobytu ve tmě dělat, zjistila jsem, že ji mám v počítači od roku 2015! Fakt už tak dlouho?? Ještě jedna věc se ale stala už velmi velmi dlouho. Už snad 30 let?

To bylo poprvé, když jsem slyšela píseň Waiting For The Night (Čekání na noc) od Depeche Mode. Byla hluboká, podmanivá a právě ona mě asi nakonec  přivedla na cestu do tmy. Ale hlavně v první řadě na cestu, o které jsem až později s údivem zjistila, že jsem po ní šla nevědomě právě s Depeche Mode, ještě než jsem se po ní rozhodla jít vědomě.

Byl to můj manžel, který se o takové věci vůbec nezajímá a říkává, že strávit byť jediný den ve tmě by mu přišlo jako ztráta času, kdo kupodivu četl Duškovu knihu o tom, jaké to v té tmě bylo. Já ne. Nikdy. A ani onen nový film jsem neviděla. Jít do tmy pro mě totiž nebylo téma. Proč bych tam chodila? Jedna místnost a tma? To přece musí být strašně těžký.  Ostatně – prý to je to nejhorší mučení zajatců…

A tak jsem radši každé léto jezdila na desetidenní kurzy vipassany. Taky strašně těžký. Ale při všech těch pravidlech a omezeních (a za tu zkušenost jsem s nástupem karantény byla vděčná, protože na vipassaně bylo ještě hůř), které je potřeba tam dodržovat, máte k dispozici zrak a přírodu. Ne jen černočernou tmu.

Ale má první vipassana proběhla nedaleko Čeladné, kde u nás s pobyty ve tmě prý začal Alois Urbiš. Kdo ví, možná se kruh uzavírá??

S korona karanténou přišel zcela jasný impulz. Když už máš být zavřená doma a bez práce, tak ať už to má nějaký hlubší smysl! Proč se třeba nezavřít do té tmy? Na vipassanu do Polska, kde je teď pro Čechy jediné středisko, letos asi nepojedeš, jak to tak v březnu vypadalo. A když jsem pak na FB narazila na video Míši Marinkové, měla jsem jasno. Právě totiž dokončila pobyt ve tmě nedaleko od Brna na místě, které vlastně hodně dobře znám. A už ho mám dávno oblíbené. Pokračovat ve čtení…

Nenechme si vzít radost ze života a láskyplné vztahy

Kolik už je to let, co jsem přišla s projektem Absurdistán o 50 způsobech, jak si absurdně šlapeme po štěstí?? Na každý týden pěkně jeden. Vzpomínám, že první rok jsem si kartičky jednotlivých témat tahala zcela nahodile. A co myslíte, jaká kartička připadla na poslední týden v roce?? Něco končí, něco začíná. :-) Kdyby mě celá ta hra nefascinovala už předtím, teď by mě jistě dostala. :-)

Další roky jsem projekt různě upravovala. Od druhého roku už jsem si jednotlivá témata losovala v rámci desetitýdenních období pěti elementů. (Ano, i proto od začátku těch 50 témat.) Víc jsem si hlídala, aby to byla spíš legrace a hra. I tak mě život skrze tuhle hru vedl hodně do hloubky. A tak jsem si mohla třeba říct: „Jasně, že mě tohle tak zabolelo. Vždyť tenhle týden jedu téma – Jak na odpuštění jinak.” Nevěřili byste, jak úžasně tohle vědomí vždycky pomáhá!

Letos jsem se rozhodla dát tématům ustálené pořadí. Každý element má tak svých 10 týdnů, aby mohl postupně ukazovat, jak nejlépe krůček za krůčkem zharmonizovat jeho energii. Aby se mohlo co nejplněji projevit to, co je danému elementu vlastní. Jaru (elementu DŘEVO) například vnitřní svoboda. Nejen růst a rozvíjet se. :-) Nebo létu (elementu OHEŇ) vnitřní radost a otevřené vřelé láskyplné srdce.

10 darů elementu DŘEVO již máme v mém ročním projektu za sebou. V pondělí 18.5. 2020 se vlády ujme element OHEŇ. Jsem moc zvědavá, s čím přijde! Pokračovat ve čtení…

1. Nenechme si vzít vlastní svobodu (a co pro to udělat)

Jako dítě vyrůstající za ostnatými dráty jsem si usmyslela, že budu cestovat po světě. Bláznivé, že? Ale tenhle sen se mi splnil (a dokonce mi za to zaplatili), podobně jako se mohou splnit ty vaše, když budete podobně zabejčení jako já. :-) Zjevně jsem velmi toužila mít svobodu a žít si po svém navzdory všemu a všem.

Ale zjistila jsem, že bez té vnitřní svobody není šance si ono „budu žít, jak chci” vychutnat. Že i když je velmi důležité nenechat si vzít tu vnější svobodu říkat, co chceme, jezdit, kam chceme, nebo oblékat si, co chceme, kterou jsme si historicky vybojovali, bez té vnitřní jsme jak orel, který se svobodně rozhodl žít jako slepice.

Co jsem za uplynulých více jak 20 let o vnitřní svobodě zjistila či napsala, jsem stručně shrnula v následujících 10 bodech. Třeba mezi nimi najdete ten svůj důvod, proč nerozvíjet jen svobodu autonomie (tohle chci), ale nezapomínat ani na tuto svobodu nezávislosti (tohle mě netrápí).

 

Kde všude ztrácíme vlastní svobodu?

Pokračovat ve čtení…