Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

JAK DOBŘE TO VE VÁS SPOLUPRACUJE??

V minulém článku jsem psala o Star Treku. O tom, jak moc mě v mém dospívání učil o tom, co znamená být člověkem. Skrze umělou inteligenci, pana Data. :-) Už v 90. letech. :-) (Viz článek Příběhy lidství a lidského kontaktu)

O 30 let později jako bychom se ocitli mnohem blíž době, kterou tehdejší Star Trek popisoval – v době online konferencí, tabletů, Alexy, hlasového ovládání příbytků, pochodování s přístrojem v ruce. :-))

Už slyšíme i zvěsti o první výpravě k Marsu. A lidé začínají experiementovat s Chat GPT, naší umělou inteligencí, která jen ještě není zdaleka tak vyspělá jako android Dat. (Ale jednoho Androida mám… mobil… :-))

Vnímáme, jak moc nás technologie ovlivňují, kolik času trávíme na sociálních sítích, jak moc to ovlivňuje naše děti… a i nás samotné.

Jak náročné je hledat tu mou oblíbenou zlatou střední cestu.

Využít technologie, ale nenechat se jimi polapit. Pokračovat ve čtení…

PŘÍBĚHY LIDSTVÍ A LIDSKÉHO KONTAKTU (Star Trek)

Právě skončil poslední díl třetí série sci-fi seriálu Star Trek: Picard. :-(

Pokud nejste fanouškové sci-fi knih a filmů, dejte mi chvilku. Je na nich totiž něco víc než jen nepochopitelné technologické hrátky budoucnosti, mimozemšťani apod. A jestli svět vnímám tak, jak jej dnes vnímám, jistě za to do určité míry vděčím právě Star Treku s kapitánem Picardem, který vznikal na přelomu 80. a 90. let.

A podle všech těch komentáří ůod videi nejsem jistě jediná. Není divu, že se tento nový seriál očekával s takovým nadšením a zvědavostí.

Jak Patrick Stewart ve svých 80 letech zvládne znovu svou ikonickou roli kapitána hvězdné lodi?? Vždyť se narodil jen o pár měsíců později než můj otec, který je doma po dvou mrtvicích….

 

POZITIVNÍ VIZE BUDOUCNOSTI

Jak už jsem v jednom oslavném článku na Star Trek psala, je pravděpodobné, že právě Star Trek mě v době mého dospívání podpořil v pozitivním pohledu na budoucnost. Nebylo to možná tak těžké, protože jsem byla od malička smíšek a ze spousty věcí jsem si hlavu nedělala, ale jak člověk dospívá a lépe vnímá svět dál než jen za hranice domova a školy, přicházívá první období ztráty iluzí.

Řekněme si to upřímně, tahle zeměkoule není v současné době místo, které si lidé osídlili tak, aby se v něm měli všichni co nejlépe. Pořád jsme spíš zvířata bojující o teritoria a postavení než lidé…

A tak možná právě díky kapitánovi Picardovi nepropadám konspiracím a nevidím za každým šustnutím hned nějakou tragédii. Jak říkal android Dat v jednom z prvních dílů Nové Generace: „Ani jí nevěřím, ani o jejím vyprávění nepochybuji. Prostě jenom ověřuji její tvrzení.

Android Dat, dnes bychom řekli umělá inteligence, který mě v mém mládí fascinoval, velmi toužil být člověkem. Snažil se lidi pochopit. Neměl přístup k emocím a i tuto větu pronesl jako fakt. Bez té vší nevědomé emoční zátěže, kterou si s sebou neseme, a která zabarvuje naše uvažování a jednání. A z lan pak děláme hady a z hnědých tašek na zemi psy. :-) (Jak jsem slyšela nedávno.)

Zároveň to byl často právě Dat, který dokázal zjistit, když něco nebylo tak, jak se zdálo. A i Picard často narážel na nejrůznější konspirace a snahy získat moc.

Jejich přístup mi ale přišel ideálně vyvážený.

A já mám přece ráda rovnováhu a ty zlaté střední cesty.

A právě proto tak často odmítám hned dělat negativní závěry a malovat temné časy, i když se to může zdát naivní, nevědomé, neprobuzené a já nevím, co ještě. :-) A i z jiného důvodu – kdo hledá temnotu, najde ji. Kdo hledá světlo, najde ho. To je má zkušenost.

 

KAM LIDSKÁ NOHA JEŠTĚ NEVKROČILA

Pokračovat ve čtení…

Meditace vipassana kurz – vyhledávaný lockdown offline

Přihlásila jsem na svůj čtvrtý desetidenní kurz meditace vipassana!

Pro mě je to zcela jistě vyhledávaný „lockdown”. A to ještě v mnohem drsnější verzi, než v jaké jsme ho zažili. Tady nemůžete mluvit, ani se koukat na televizi, ani si číst, nebo psát (na obrázku jsou zápisky z celého pobytu ve formě pár symbolů), ani pořádat domácí party. :-)

A nejsem jediná. Starších studentů (kteří přijeli minimálně podruhé) je na každém kurzu vždycky několik řad. A další na kurzu vždy „slouží”, tj. mají jako dobrovolníci na starosti přípravu jídla, úklid a organizaci celého kurzu. Celý kurz je vlastně organizován i vyučován na dobrovolnické bázi a proto i platba je čistě na vás. Kurz můžete absolvovat i zdarma, když na to přijde. 

Něco na té vipassaně tedy musí být, když se lidi vrací, a dokonce tam zadarmo pracují.

 

CO NA TÉ MEDITACI VIPASSANA JE??

Pokračovat ve čtení…

Umělá inteligence? Co to vlastně znamená být člověkem?? (element DŘEVO)

Ne, nemusíte být dřevo, abyste byli člověkem. :-) Ale třeba vám umělá inteligence ukáže, jak jím být??

Jde jen o to, že právě tento element v rámci čínské filozofie představuje energii zrození a růstu. Když se dostaneme pod vliv tohoto elementu (ideálně na jaře, ale i každé ráno, nebo jako děti), dostáváme se do prostoru a času, kdy je fajn si říct: „Proč tu vlastně jsme, co chceme a co jsme pro to ochotní udělat? Za čím budeme stát a co jsme pro to ochotní obětovat?“ 

Letošních deset týdnů elementu DŘEVO nebylo o moc jiných než v předchozích letech. Opět se kolem těchto otázek točilo. A kolem dalších témat, která s tímto elementem souvisí  – s naší vizí a motivací, ale i s trpělivostí (protože i rostlince trvá, než vzklíčí a vyroste), ochotou něco obětovat, s otevřeností nejrůznějším možnostem.

 

Hodně se objevovalo téma smrti, znovuzrození a toho, co nás v minulosti formovalo.

Pokračovat ve čtení…

NEMÁ TO SMYSL … (13/23)

Říkala jsem si – jak zakončím letošní období elementu DŘEVO??

Protože vždycky, když projdu deseti týdny a jejich deseti tématy, nabízí se otázka: „A k čemu ti to bylo?? Má to vůbec smysl??“ 

Shrnutí 10 týdnů elementu DŘEVO teprve dělat budu (a nebude to zas tak těžké, protože mám všechna shrnutí týdne!). Ale už na konci toho desátého mohu říct, že k nějaké zásadnější změně mě tento element dovedl (už zas). :-)

Jen to nebyla změna, kterou jsem si představovala. Ale to už tak holt bývá. (Nicméně, kdo ví, třeba to ještě se závěrečným shrnutím doběhne…)

 

CO VLASTNĚ NEMÁ SMYSL??

Pokračovat ve čtení…

Pláčí… (12/23)

Zvláštní týden…

Slyšela jsem Martina Gora v jednom rozhovoru říct: „Life is a contradiction.“ (V podstatě, že život je plný protikladů…)

To je ten muž, který píše pro Depeche Mode písně. A pokud jste četli třeba tento můj článek, tak víte, jak moc pro mě DM po té duchovnější stránce znamenají. A slyšela jsem, kolik lidí nové DM songy na novém albu Memento Mori rozplakaly

A nejen to….

 

CHTÍT NECHTÍT

Pokračovat ve čtení…

NEVZDOROVAT, NEREZIGNOVAT, DŮVĚŘOVAT (10 a 11/23)

Za celá léta, co na blog píšu shrnutí týdne, se mi nestalo, že bych psala rovnou dvě naráz. :-)

Jarní prázdniny ale vždycky trávím bez počítače, snažím se být online co nejméně a třeba číst a číst. (Před pár lety jsem hltala třeba Kindle knížky o kvantové fyzice… moc zajímavé.) Vždycky si ráda zalezu na svou horní postel na palandě. Líbí se mi tam.

Máte raději spodní část, horní část, nebo raději na palandě nespíte vůbec a vybrali byste si klasickou postel nebo dvoupostel dole??

A tak jsem to nejsilnější z minulého týdne shrnula v krátkém příspěvku na FB (viz níže).

A tento týden najdete hned pod ním.

* * *

Kapitola 7 elementu DŘEVO – Víte, co vše nám může život dát, když mu nebudete vzdorovat? 

NEVZDOROVAT A NEREZIGNOVAT….

Na jarní prázdniny si počítač neberu, a tak nepíšu ani klasické shrnutí týdne na blog, ani neposílám email.
A přece bych se chtěla podělit o krásný závěr týdne věnovaného vzdoru.
První den lyžování.
Krásné počasí… tedy ještě předtím, než jsem toto vyfotila. Slunce svítilo natolik, že známí pátrali po opalovacím krému.
Dcera se zasekla, že lyžovat nechce. Já chtěla z X dobrých důvodů, aby šla.
Navíc další 2 dny má pršet…
Mám ji nechat na chatě? 16 let, můžu být ráda, že nekoulí puberťácky očima.
Nevzdorovat tomu, jak to chce?
Ale co kdyby nevzdorovala ona? A prostě šla? :-) Kdo je ten, kdo má ustoupit??
Nakonec jsme nevzdorovala ani jedna tomu, jak to má ta druhá. Zlatá střední cesta, ty miluju, však víte.
Vyšly jsme si vzájemně vstříct. Chvíli jsme lyžovaly, chvíli jsme se jen tak na Skalce kochaly výhledem na nadšenější lyžaře než je zrovna má dcera.  Šly jsme na lyže déle, než jsem původně chtěla, ale tak normálně, jak obvykle stejně chodíme.
Užily jsme si to nakonec obě a nadýchaly jsme se té čerstvé čchi.
Bez velkých hádek, vzdorovitých scén, nucení a otrávenosti.
Našly jsme si ten proud, kterým jsme mohly tu překážku obeplout… Bez vzdoru i rezignace…
Miluju, když se takto projevují témata týdne.
Jen si říkám… ten příští je o tom, oč se opřít, když jde do tuhého…??
* * *

A jak tedy dopadl týden věnovaný 8. tématu??

OČ SE OPŘÍT, JAK DŮVĚŘOVAT ŽIVOTU…
8. kapitola nabízí mnoho témat, na které je možné se zaměřit. Zamyslet se nad tím, proč nám dělá potíže pohnout se směrem, kterým bychom se pohnout chtěli. Zkoumat zdroje důvěry v to, že cokoliv se děje, má smysl. Najít, oč se dá opřít, když najednou ztratíme pevnou půdu pod nohama – v té prázdnotě, v okamžicích, kdy jako by se nám hroutilo všechno, nač jsme dosud spoléhali.

Pokračovat ve čtení…

To jsem fakt nečekala… (9/23)

Když jsem pročítala kapitolu z e-knížky věnovanou tématu tohoto týdne – KRÁSE NEOČEKÁVANÉHO – netušila jsem, že se mi to téma propíše do života až takhle.

Ale naštěstí mě opět spíš překvapilo, než nějak moc vykolejilo.

To už je dar těchto ročních projektů.

Z bankovního účtu mi zmizelo cca 12 000 Kč.

Překvápko! :-)

A to neznamená, že bych byla nějak bohatá, takže bych si řekla, Ok, deset tisíc sem, deset tisíc tam. Věřím, že pro některé je to částka, která sice zamrzí, ale v oceánu je to nakonec jen kapka.

Už od covidu je má situace ale spíš pravým opakem. Jako bych prožívala období, které si opravdu hraje s těmi základními potřebami jistoty a bezpečí. Pokud někdo z vás ekonomicky trpí, vězte, že i když mám určitý polštář ve svém manželovi, i tak vnímám, jaké to je, když je na účtu tak málo, až z toho mrazí.

Jak jsem už před časem psala, začala jsem uvažovat i o mírné změně profese. Ostatně, i manžel už přišel na to, že ho anglicky před cestou na Aljašku (kam já s ním nepojedu) učit nemusím. Že si vystačí s mobilem a různými překladači, i hlasovými. :-)

Kdo se bude chtít učit anglicky za 10 let?? Jen šílenci jako já, kteří milují výzvy, a chtějí druhým lidem a kulturám porozumět skrze jazyk, kterým mluví a hlavně… kterým myslí.

 

CO NÁM PŘINÁŠÍ NEJISTOTA?

Pokračovat ve čtení…

Únorové ohlédnutí o životě a smrti…

Až takový byl únor?? :-)

O životě a smrti??

Když jsem procházela týdenní shrnutí, asi nejvýraznějším tématem uplynulého měsíce byla otázka: Co chci? Proč jsem na tomhle světě? Má to či ono opravdu smysl?? Vracelo mě to do minulosti a ke všemu, co mě formovalo, inspirovalo. K oněm ideálům, o kterých se píše hned v první kapitole e-knížky elementu DŘEVO, jehož týdny teď procházíme.

Ideály? Které máte? Které jste měli? Zapomněli jste je? Naplňujete je?

Jste ochotní pro ně žít i zemřít??

A stojí vůbec za to??

 

TESTOVÁNÍ

To čemu jsem chtěla únor věnovat – hledání nové práce v rámci testování softwaru – bylo zdánlivě odsunuté na vedlejší kolej. To, o čem jsem v prvním shrnutí měsíce psala (testování toho, co je pro mě pravé, skrze zkušenost) se přeneslo do reálného života. Ale tak už to chodí. Události jsou nakonec jen vnějším vyjádřením vnitřních hnutí. Alespoň u mě to tak velmi často je. U vás taky??

Ano, zjistila jsem, že ráda experimentuju a nerada poslouchám, co mi kdo řekne. Naslouchám inspiracím, ne pokynům. Uvědomila jsem si, že i když ráda pluji s proudem (flow), svobodně, jde to ruku v ruce se strukturou. I řeka má své hranice a směr. Do oceánu. :-) Propojit se s něčím, co je víc než my, ale čeho jsme nedílnou součástí a naše síla čerpá z tohoto zdroje a my sami do tohoto zdroje přispíváme.

Znáte ono podobenství o kapce a oceánu??

Před časem tuším Bernardo Kastrup nebo nějaký fyzik, už nevím, hovořil o tom, že i elektrony jsou prostě jen excitací ve kvantovém poli.

Ať už to znamená cokoliv. :-))

A tak mi úvodní únorový týden připomněl, že existují super nástroje, jak udržovat proud a směr. :-) I když jsem psala o nástrojích jako je Jira, nebo GitHub. :-) Hodně ve mě rezonovalo dělej, co ti dělá dobře. A já ty nástroje mám. Jen je použít. :-)

Ale otázka stále zněla – proč vlastně, když se člověk nemá nechat zmást egem a jeho touhou po tom, mít se dobře, a vyhýbat se nesnázím? Protože to je velmi často zavádějící. Naše západní civilizace tohle umění dovádí k upadající dokonalosti.

Ostatně byl to také týden, kdy jsem řešila s dcerou rentgen, otisky, rovnátka a případnou operaci čelisti. Což je něco, s čím jsme nemohly dopředu nic moc dělat. Ale otázka, která tehdy vyvstala byla: „Kdy se máme smířit s tím, jakým směrem nás život vede, a kdy jde spíš o to vzepřít se tomu, kam jsme dovedli sami sebe??”

 

CO NÁS FORMOVALO?

Velkým únorovým tématem byly vzpomínky na to, co nás formovalo. A co z toho je ideální vzít a dál rozvíjet a co s sebou do dospělosti raději dál netahat. :-) Však jedním z témat týdne bylo vzdát se toho, co nám dobře nedělá. Což někdy není úplně jednoduché, protože jsem si tak zvykli…

Já druhý únorový týden věnovala návratu k přerušovanému půstu. Prostě jsem se rozhodla vzdát všech těch chutí, které jsem občas mívala. A dát téhle rozbředlé řece nějaké hranice. :-)

Původně jsem ani netušila, jaké téma týdne podle e-knížky máme, protože jsem neměla čas ji upravovat. Ale ani mě moc nepřekvapilo, že se zrovna věnuje detoxikaci. Například. :-) Ale to už tak bývá.

Navíc jsem dostala náhodou (?) tip na super aplikaci Fastic, která mi pomáhá sledovat i pitný režim a ve chvílích, kdy bych si chtěla něco zobnout. To když vám někdo řekne, že s přerušovaným půstem začal také, aniž ví, že vy jste se k němu také vrátili. :-) Zvládala jsem ho i bez aplikace, ale nakonec je fajn, že mám teď něco, díky čemu si mohu říct, že za ten ztracený streak mi přerušení půstu nějakými chutěmi fakt nestojí…

Přerušovaný půst jsem kdysi objevila po druhé vipassaně v Polsku a zjistila jsem, že mi vyhovuje. Vzpomínky mě zavedly ale ještě dál než k cestám do Polska na meditační kurz.

Zavedly mě až do mého dětství a dospívání (Harrachov) nebo k Depeche Mode.

Dcera totiž odjela na týdenní lyžařský kurz právě do Harrachova.  Ale sjezdovky, které jsem brázdila v ještě mladším věku než ona, ji tedy neuchvátily. Holt už zažila lepší, uznávám. Jak snadné je cítit se zklamaně, když jsme poznali něco lepšího, než to, co nám život naservíroval. A zároveň – jak náročné je poznat, že nežijeme to naše nejlepší, když jsme nic lepšího ještě nepoznali?

Tolik lidí se cítí dobře, protože má pocit, že to, jak se cítí, je běžné.

Možná běžné, ale ne jedině možné.

A zjistí to ve chvíli, kdy začnou cvičit čchi kung. Třeba. :-)

 

ŽIVOT A SMRT

Druhý únorový týden vyšel nový single Depeche Mode – Ghosts Again. A s ním mi přišlo do února téma smrti. A když jednou narazíte na smrt, máte na výběr. Buď propadnout tíživému smutku, nebo se víc otevřít životu. Protože si uvědomíte, jak cenný pro vás je, a jak ho promrháváte něčím, co nakonec tváří v tvář smrt nebude mít valného smyslu.

Třetí týden mi připomněl, že jestli jsem si z dospívání něco odnesla, co mě formovalo, byli to nejen Depeche Mode (sepsala jsem znovu shrnující článek o tom, co všechno mi dali DM – Memento Mori aneb pamatuj, že i ty jednou zemřeš), ale i optimistická vize Gena Roddenberryho ve Star Treku. I Picardovi, kapitánovi lodi Enterprise-D z Nové Generace, a příběhům jeho posádky jsem v únoru věnovala celý článek! A že už jsem dlouho takové články nepsala!

Jinak se třetí týden nesl ve znamení tématu týdne KLÍÍÍÍÍD. Otevřela jsem nový čchi kungový kurz pro začátečníky, snad lidem pomůže. Zklidnit se. :-) Mě čchi kung vždycky právě v tomto pomáhal. Hlavně ve chvíli, kdy mi hacknuli Facebook účet (19.2.) a pak i ukradli peníze z bankovního účtu (27.2.). Ať jsem dělala cokoliv, jakékoliv preventivní opatření.

Když se holt zadaří, tak se zadaří.

Hlavně tedy podvodníkům. Šikulové. :-)

Už dlouho jsem tak dlouze nemeditovala jako ráno 28.2. :-)

Zkrotit emoce a myšlenky je celkem snadné, když už jste v tom celkem zběhlí, a už jste něco na té cestě za zklidněním emocí a myšlenek zažili. A že já toho za ta léta ročních projektů a také předtím už zažila. A může se vám to podařit, i když jste jako děti byli vzteklí a tvrdohlaví. Jako Berani a Kozorozi dohromady. :-)))) 

 

V ŘÍŠI DIVŮ PO JAPONSKU

I konec února se nesl ve znamení smrti. Jako by mi celý únor chtěl ukazovat, proč je možné žít, jaký smysl se dá životu dávat. Jaká semínka má tedy cenu sázet, abychom se nenechali zmást představami, iluzemi nebo strachy ega. A rozum nám někdy také dvakrát nepomůže.

A to všechno bylo krásně ztvárněno v seriálu, který mi během pár posledních únorových dní pouštěla má šestnáctiletá dcera. (Opravdu nevím, proč ji zajímá toto a ne třeba kluci a šminky. :-)). Ale možná je po mně. Já v jejích letech…. :-))

Pokud jste někdy viděli Squid Games a tento jihokorejský seriál se vám líbil, pak se vám možná bude líbit i japonský seriál Alice in the Borderland. A možná i víc. Spousta lidí, včetně mě, ho považuje za ještě mnohem lepší. Navíc už své dvě série má a jeho příběh je ukončený. (Tedy možná… s tím závěrem…. ale manga, podle které byl seriál natočený, už žádnou další hru nenabízí.)

Nebudu spoilerovat, pokud byste se chtěli dívat. Jen zmíním, že podobně jako Squid Games, i tady musí hlavní hrdinové zvítězit v různých hrách, ve kterých jde o život. Těch her je víc, než ve Squid Games. Děj se odehrává v opuštěném Tokyu, odkud záhadně zmizeli všichni lidé. Otázek mají hlavní hrdinové spoustu – co je to za svět? Kam zmizeli všichni lidé? Mohu se vrátit zpět do svého světa? Proč musím hrát všechny ty hry? Jak v nich mohu přežít? A chci je vůbec hrát??

Jenže, kdo nehraje, je po vypršení víza zabit bleskem z nebes.

V tomto světě máte na výběr jen dvě možnosti – buď to vzdát a zemřít. Nebo hrát a pokusit se přežít.

 

GENIÁLNÍ SERIÁL

Přijde mi tak. Zatímco Squid Game byl vlastně obžalobou dravého kapitalismu, ve kterém lidé na okraji raději volí šanci na zbohatnutí a dobrovolně se účastní hry na život a na smrt, než by se zase vrátili tam ven, v tomto seriálu jde o něco víc.

Proč vlastně žijeme??

Jak moc jsme ochotní udělat pro to, abychom přežili??

Všichni hrdinové si tuto otázku často kladou. A velmi akutně vždy, když jsou v některých hrách postaveni před těžká rozhodnutí. Některé hry jsou čistě fyzické, v jiných musíte prokázat svou inteligenci, ale jsou tam i týmové hry a hry, ve kterých jde o vzájemnou důvěru. Nebo nedůvěru. Všichni hrdinové musí prokázat vůli žít a všichni si projdou zkouškami, které je vnitřně promění.

Je to opravdu jak v Alence v říši divů – vstoupíte do zvláštního světa, kde platí zvláštní nezvyklá pravidla. A když se vám podaří najít cestu ven, jste jiní. Moudřejší.

A tenhle seriál to dokázal udělat způsobem, který je určitě blízký dnešním mladým lidem, kteří jsou už zvyklí na drsné hry a seriály. Ale v průběhu všech těch dílů jim předhazuje hluboké ponory do toho, co to znamená žít a co je pro spokojený život zásadní. 

Těch paralel s Alenkou v říši divů je tam spousta. Včetně jména hlavního hrdiny – Arisu. :-) Najdete tam i Hattera. Nebo Chishiyu. :-) A na konci nejoblíbenější hrdinku mé dcery – Srdcovou královnu. A i ta je úžasně zahraná a i když hra, kterou je s ní potřeba hrát (samozřejmě kroket) vypadá neškodně, a vlastně ani není potřeba vyhrát, je sakra záludná.

Nechá se zmanipulovat? Podaří se Srdcovou královnu překonat?

A hlavně – co je zač ten svět, ve kterém se všichni ocitli???

Seriál je napěchovaný existencialismem…

 

SPOLUPRÁCE, NEBO BOJ?

Zajímavým opakujícím se motivem v seriálu byl důraz na spolupráci. Najednou jako by evoluce nebyla bojem o přežití, kde vyhrává ten silnější a chytřejší (i když v některých hrách ano). Nešlo totiž jen o to překonat tyto hry. Byly tam i ty ostatní a v nich bylo potřeba přestat vzájemně bojovat, ale spolupracovat. A ty hry byly nakonec ty, které rozhodovaly o tom, jestli se lidé mohou dostat zpět do svého světa, nebo jestli zůstanou v této záhadné říši her na život a na smrt.

Ostatně už v první hře byli potřeba pro úspěšné dokončení hry dva. Kdyby vám šlo jen o sebe a nesnažil jste se pomoci tím, co víte, k přežití i ostatním, tak byste zemřeli tak jako tak. A bylo by to na samotném konci hry hodně drsné probuzení.

Ten poslední únorový týden, jak jsem psala v jeho shrnutí, se točil nejen kolem života a smrti, ale právě také kolem spolupráce. Znovu jsem narazila na Sadhguru, nebo Bruce Liptona. Nemusím dvakrát ani jednoho z nich, ale na youtube vám je občas připomenou. A oni mi připomněli elektrické tělo a ty miliony buněk a miliony mikroorganismů, které nás dělají tím, kým jsme. A rozhodně by se neměly plicní buňky pustit do války s bráničními buňkami, protože chtějí víc prostoru.

A také Theilarda de Chardin a jeho knížku Vesmír a lidstvo. Knížku o tom, že nás do budoucna čeká a nemine období globalizace, která se nesmí zvrhnout. (T.de Chardin žil v první polovině 20. století zemřel pár let po druhé světové, kdy myšlenka globalizace byla fakt hodně předčasná… nebo nadčasová??)

Byl to ale také měsíc oněch optimistických vizí (vzpomínka na Gena Roddenberryho), navzdory všem těm problémům s FB účtem. Uvidíme, co všechno přinese březen. Kromě toho opravdového hmatatelného jara. Já během února rozhodně zjistila, že ze mě vždycky mluví spíš ta zvídavost než strach. A za to jsem vděčná. :-) Jak jste na tom vy??

Na život a na smrt?? (8/23)

Asi jste to ve škole také slyšeli. Vývoj života na této planetě je dán evolucí – a v evoluci jde o přežití toho, kdo je lépe na dané prostředí adaptován. Prostě vyhrává ten silnější.

Na studiích v Ammánu jsem ale od turecké spolužačky poprvé slyšela, že evoluce je jen taková zápaďácká teorie. Sice se o ní v Turecku také učila (byla to v té době sekulárnější země), ale pak je tu ještě ta z Koránu. A potažmo z Bible. A vykládejte některým Američanům, že věříte v evoluci, a budou se na vás dívat jako na nemorálního neznaboha.

Můj úplně první sešit Putování kdesi z devadesátých let začínal výpisky z úžasné knížky Theilarda de Chardin Vesmír a lidstvo, křesťanského filozofa z počátku 20.století. Tam jsem se dočetla o jiné teorii, na kterou jsem si dnes vzpomněla, když jsem objevila pár videí Bruce Liptona, kterému se jinak celkem úspěšně vyhýbám.

Nějak úplně nesouzním s onou představou, která se skrze něj šíří, že si člověk může stvořit, co chce. Ne, že by nemohl, ale nijak se to neliší od představ východu, že když budete žít správně, vysloužíte si ráj. Přijde mi to prostě málo. :-) Protože z takového ráje se pak obvykle padá do pekel. A můžeme určitě tvořit víc než jen to, co nám říká naše ego. Jako že většinou tvoříme právě podle něho. Staletí za staletím, tisíciletí za tisíciletím. Tolik se toho změnilo! A tolik toho zůstalo v základě stále stejně špatně…

Ostatně právě o egu a jeho maskách a představách a tužbách a obavách, kterými nás řídí, byl uplynulý týden.

 

SPOLUPRACOVAT, NEBO BOJOVAT?

Pokračovat ve čtení…