Symbolika není jen zrcadlení…

Pomalu se učíme vnímat to, co v životě prožíváme, tak trochu jinak. Bohužel většinou končíme jen u zrcadlení. Tj. u snahy číst svět kolem sebe jako zrcadlo, ve kterém se navenek odehrává to, co se děje uvnitř nás. Nelíbí se nám něco na druhém člověku? Podle teorie zrcadlení se nám jen ukazuje, co my sami děláme špatně. A očekává se od nás, že se nebudeme snažit měnit své okolí, ale sami sebe.

Je to takový první pohled pod povrch toho, co se nám předtím jevilo jasně jako vina toho druhého. Zahlédli jsme první symbol – odraz.

Vzpomínám, že cca před 25 lety, když jsem si teorii zrcadla sama pro sebe objevila, vytrhla mi velký bolavý trn z paty! S údivem jsem sledovala, jak ten, kterého jsem obviňovala z toho či onoho, se mi před očima mění vždy, když jsem sama v sobě změnila to, co jsem mu v duchu nebo i nahlas vyčítala.

Přiznávám, někdy jsem se bouřila a říkala si, proč to mám být já, kdo se má zamýšlet a měnit? Proč ne ten druhý??? Ale tenkrát dávno jsem byla velmi vděčná, že mi tento nástroj umožňuje nepřímo měnit to, co jsem změnit tak moc chtěla….

 

Ale symbolika znamená mnohem víc než jen zrcadlení!

Hodně lidí již naštěstí zjistilo, že teorie zrcadlení není samospásná. Že nejde o nějaký vzoreček, který lze jednoduše vztáhnout na vše, co se jim v životě děje.

A tato teorie má ještě jednu záludnost. Ve fanatických rukách se může jako vše, co je užitečné, zvrhnout. Může proměnit Váš život ve věčnou sebeanalýzu a věčné bičování se za to, kde všude děláte chybu, a za co všechno můžete. A může se Vám také nakonec stát, že v druhých lidech vyvoláte dojem, že jste to opravdu jen Vy, kdo je ten špatný. Velmi rádi sami nad sebou umyjí ruce a své vlastní chyby hodí na Vás. Však jste ji na sebe sami dobrovolně vzali…

Duální svět má totiž jeden velký problém – když ze sebe přestanete dělat oběť (jak se všude doporučuje), automaticky se z Vás stává viník :-(

Mnohem radši se na svět dívám jako symbol v tom hieroglyfickém pojetí, o kterém píšu ve své první hravě-poeticko-symbolické e-knize Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty). Takové pojetí je totiž mnohem komplexnější. A umožňuje Vám číst ve svém životě jako v knize :-) Všechny možné asociace proměňuje v jeden velký příběh. A ten umí být jak neuvěřitelně objevný, tak uklidňující. A rozhodně z Vás nedělá viníka.

 

Proč se učit vnímat svět symbolicky?

Značně se Vám ve Vašem trápení uleví :-)

  • Když v tom, co se děje, zahlédnete symboliku Vašeho niterného přání, lépe zjistíte, po čem to vlastně tak toužíte (nebo čeho se tak moc bojíte). Je to první krůček k tomu si uvědomit, že to, po čem toužíte, tam venku stejně nezískáte.
  • Čím častěji si vzpomenete, že se na svůj život můžete podívat symbolicky, s tím větším nadhledem budete postupně to, co se děje, vnímat. A může se Vám pak stát, podobně jako mně, že to, co by Vás předtím rozhodilo, Vás najednou rozesměje. Ano, život totiž někdy volí legrační cestičky, jak s Vámi komunikovat :-)
  • Život se Vám může proměnit v jeden velký příběh, který je asi tak stejně reálný jako film v kině, ale který ve Vás vyvolává silné emoce. Mnohem lépe pak budete chápat neduální vnímání, jak ho přibližuje neduální učitel Rupert Spira.
  • Asi největší síla symbolického vnímání pak spočívá v tom, že pochopíte, proč se již tisíciletí hovoří o životě jako o jednom velkém snu. Najednou nic, co se děje, není skutečné, ale je stejně symbolické jako obrazy ve snech.

Učit se vnímat svůj život symbolicky je způsob, jak se jednou probudit :-)

 

Nezapomínejte…

Nezapomínejte tedy na to, že vše může být jinak, než jak se Vám na první pohled zdá. Že nejde o to život analyzovat a sám sebe vinit a zlepšovat. Že jde v první řadě o to, přestat považovat to, co prožíváte, za tu jedinou realitu a brát život tak smrtelně vážně a dramaticky. Je to spíš hra. A může být někdy až zábavná, když ji prohlédnete.

A v druhé řadě jde o to vyskočit z těch zajetých kolejí obviňování (ať již druhých nebo sebe) a udělat ten další krok, který nás na té mimoňské cestě čeká následující tři dny. Podívat se dovnitř, ale tentokrát bez hodnocení, a otevřít se tak konečně možnosti vyléčit vnitřní zranění, kvůli kterým ostatně lidé obvykle jednají jako zraněná zvířata.


Článek je součástí měsíčního online kurzu zdarma Mimoňská cesta do Jiného světa.

 

 

 

 

Neduální učení – 3x v čem je tak výjimečné

O neduálních učeních se toho v českých luzích a hájích moc nedozvíme. A to je velká škoda. Neduální učení jsou totiž tisíce let stará a dají se najít napříč různými náboženskými směry. Ať už na Západě nebo na Východě. Někdy jsou celkem na očích (například v indické advaitě). Někdy se skrývají (např. v súfismu).

Jsou něčím, co lidstvo jako celek sdílí, protože zkušenost neduálního vnímání je ve své podstatě stejná a ještě mnohem víc – je to podstata našeho vnímání, podstata nás samotných a podstata lidí a světa kolem nás! Je nám všem blízká, a přece jako by nám unikala. Za tím množstvím podnětů našich smyslů nevidíme, jak se věci doopravdy mají.

Ale hlavně – je zdrojem naší vnitřní síly, spokojenosti a štěstí. A přece se tak často cítíme vyvedení z míry a vystresovaní.

Znáte příběh o slonovi v temné místnosti??

Cílem tohoto článku není podat vám vyčerpávající výklad o různém pojetí neduality, různých směrech neduálních učení, různých učitelích, teoriích a praxích. Na to možná někdy opravdu dojde :-) Zatím se v mém počítači skrývá jeden nepublikovaný odborný religionistický článek na toto téma. Včetně srovnání dvou západních moderních neduálních učitelů – Ruperta Spiry (advaita) a Roberta Fennera (buddhismus).

Chci Vám pouze ukázat, co všechno může znamenat vstup do neduálního světa. Kterému já říkám Jiný svět :-)

 

3 x co všechno neduální učení umí

Pokračovat ve čtení…

Rupert Spira o tom, jak vyléčit sám sebe, a osvobodit se z tyranie svého Já (1. část)

Neduální učení nejsou jen nějaké teorie. Pochopení neduality je základem štěstí, které nic a nikdo nedokáže zlomit. Je totiž nepodmíněné. Nezávislé na ničem a na nikom. Pochopení neduality nám totiž pomůže vyléčit sám sebe – nechat rozpustit nánosy starých negativních emocí a zvyků…

Dokud sami sebe a svět vnímáme čistě duálně, nepodaří se nám nebrat si věci osobně, netrápit se tím, co nám chybí, a nebát se vykročit ze své komfortní zóny… 

V minulých článcích jsme se z neduálního hlediska podívali na utrpení (ZDE), mezilidské vztahy (ZDE) a lásku (ZDE).

Myslím, že je nejvyšší čas jít ještě hlouběji a podívat se, kudy vede v neduálním Jiném světě ta cesta ke svobodě a vyléčení se z toho, co nás trápí.

Říká se, že většina řešení je jako osekávat větvičky na stromě našeho trápení. Je jich spousta a další a další ještě vyrostou. Neduální řešení je prý jako vytrhnout ten strom trápení přímo z kořenů. Sebrat mu základ, ze kterého vyrůstá.

Pokračovat ve čtení…

Rupert Spira a neduální pohled na to, co je to vlastně láska…

… a není to to, co si obvykle představujeme…

láskaJak už jsem na blogu mnohokrát psala (a ostatně obě moje e-knihy se v tomto duchu nesou), lásku si obvykle představujeme jako vznášení se na křídlech opojení. Ideálně, když nás ten druhý na rukách nosí, a co nám na očích vidí, to splní.

Blaho.

Proto se také říká, že většina lidí si osvícení (probuzení) představuje jako nějaký super special zážitek. Nějakou blaženost. Asi něco takového, jako když se zamilují. Aaaaaah…

Rupert Spira (a není sám) ale říká, že osvícení žádná blaženost není. Blaženost je jen zážitek. Přijde a odejde. Není to nic trvalého. Osvícení je spíš poznání (a prožívání) vnitřního štěstí a spokojenosti.

Co to tedy ta láska vlastně je??

 

Láska jako rozplynutí pocitu oddělenosti

Na mnoha videích (například ZDE) se Rupert Spira zmiňuje o tom, že láska je pocit ztráty oddělení mezi Já a Ty (řečeno mými slovy). Často připomíná, že právě takhle se přece často cítíme, když se zamilujeme – že Já a ten druhý jsme se stali jedním. Láska je rozpoznání společné podstaty našeho bytí. Láska se objeví ve chvíli, kdy zmizí osoba (video ZDE). Láska totiž není nějaký pocit, který má nějaká osoba (vůči jiné osobě), jak říká Rupert Spira. Když Vám zemře milovaný člověk, odejde s ním všechno. Ale láska, láska zůstává… právě ta byla základem Vaše vztahu…

Žal, který cítíme po smrti druhé bytosti, je ona Láska v nás. Kdyby nebylo té lásky, proč bychom cítili žal? Krásně o tom vypráví Rupert Spira na videu (ZDE), ve kterém provází ženu, které zemřel otec, od pocitu žalu, k vnímání Lásky, která je v pozadí utrpení. Jak říká, není nutné se poddávat tlaku naší kultury na to, co by měla cítit a dělat. (Ostatně, jak jsem minulý týden psala – smrt člověka v nás nemusí vyvolávat jen smutek. A to je i má osobní zkušenost, která vychází z trochu jiného pojetí smrti, než je v našich končinách běžná.)

Láska je také podle Ruperta Spiry něco, po čem velmi toužíme, když ji zrovna neprožíváme. Hledáme ji u druhých lidí. Myslíme, že to oni nám dají ten pocit, že milujeme a že jsme milováni.

Osobně bych řekla, že hlasy volající po sebelásce, jsou krůčkem o maličko dál. Ale na základě čeho dokážeme tu sebelásku opravdu realizovat, aniž bychom nesklouzli v tom dualistickém světě do druhého extrému?? Což je podle mě většinou přesně ten případ…

Pokračovat ve čtení…

Rupert Spira a neduální pohled na to, proč se vlastně tak trápíme (3. část)

Spousta lidí zná ona slavná slova „neberte si to osobně”. Ano, známé 4 dohody. Nebýt Duška, asi by u nás nebyly tak proslavené. Možná jste je někdy slyšeli zrovna ve chvíli, kdy se Vás něco fakt dotklo. A v té chvíli jste buď chtěli onoho rádce poslat k čertu… nebo si řekli: „No jo, ale jak to mám asi udělat??

Ve třetím článku se podíváme právě na to. Co Rupert Spira radí jednomu z účastníků svého semináře, že má právě v takové situaci udělat? (Originální video najdete ZDE.)

Opět se vracíme k oněm 2 způsobům, jak zacházet s tím, co nás trápí (viz první část článku). Vzpomínáte? Buď prozkoumat toho, kdo trpí, nebo prozkoumat bolest samu. V tomto případě Rupert Spira vyráží tou první cestou…

V neduálním učení (a tedy i v učení Ruperta Spiry) je poznání podstaty našeho bytí důležitým předpokladem našeho šťastného života. Jestli chcete neduálnímu učení OPRAVDU rozumět, nestačí o tom jen číst. Myslet si, že víte. Je potřeba mít živou zkušenost toho, kdo jste.

Kdo jste? Položte si onu slavnou neduální otázku: „Kdo jsem?

A nehledejte odpověď jako ve škole u tabule :-) Nikdo nečeká, že mu na tuto otázku odpovíte. Na tuto otázku neexistuje odpověď, kterou byste mohli vyslovit. Nebo popsat. Na tuto otázku musíte odpověď zažít… ale nebojte. K oné podstatě našeho bytí se ještě vrátíme. Pojďme se spíš podívat na to, jak se ta odpověď dá použít v praxi…

 

Pokračovat ve čtení…

Rupert Spira a neduální pohled na to, proč se vlastně tak trápíme

Kdo nezná trápení?? Kdo se někdy jen tak ztěžka neposadil, nehonily se mu v hlavě myšlenky a necítil se pod psa?? A netřásl s ním tichý nebo hlasitý smutek… nebo vztek?? Myslím, že něco takového jsme každý někdy prožil. Ty chvíle, kdy jsme hledali cestu z toho všeho ven… 

Byly doby, kdy jsem utrpení nějak zvlášť neřešila. Prostě jsem asi život brala tak, že někdy se cítím dobře a někdy blbě. Netušila jsem, že existuje způsob, jak ke svým bolístkám, ať už větším nebo menším, přistupovat jinak. Před cca 20 lety jsem se začala snažit něco dělat – ale celá má snaha se smrskla z toho, že jsem přestala tolik tlačit na druhé (za A), aby se změnili, na to, že jsem se začala snažit změnit můj vlastní přístup (za B). Nebo řekněme většinou jsem oscilovala někde mezi A a B. Tak asi jako většina lidí, že? :-)

Hodně dlouho jsem pro změnu zase netušila, že je možné na to jít ještě úplně jinak :-) Neměnit ani druhé, ale ani sebe. Neházet vinu ani na druhé, ale ani na sebe. To totiž nakonec vždycky vedlo jen k neustálé nespokojenosti a vnitřnímu nebo vnějšímu nátlaku. Místo toho tu dualitu vs. Ty, dobré vs. špatné – protože to ONA stojí logicky na samotném začátku všech problémů – prostě rozpustit. A když jsem to už začala tušit, netušila jsem zase, jak to prakticky udělat. Jak se prodrat skrz všechny ty paradoxy…

Neduální učení má hluboké kořeny. Je rozšířené všude možně. Najdete ho v podhoubí náboženství a učení celého světa. Ale jak proměnit teorii v praxi??

Ale oni se vždycky najdou lidé, kteří Vám přinesou odpovědi, když se začnete ptát :-)))

 

Rupert Spira a neduální vnímání světa

Rupert Spira je pro mě jedním z nejdůležitějších učitelů. Ve chvíli, kdy jsem dlouho nedokázala proniknout za oponu dualistického vnímání, o které jsem už nějakou dobu logicky i intuitivně věděla, že mi brání být v životě opravdu šťastná, objevil se on.

Nabídl mi cestu tak přímou, tak prostou, tak hmatatelnou, že nad tím stále žasnu. Blízkou mému racionálnímu uvažování, ale zároveň založenou na osobní zkušenosti. Člověka do ní uvede a Vy najednou chápete, jak to vlastně je… protože prožíváte to, co mysl nedokáže pochopit. Mysl dokáže jen nasměrovat. Však to znáte – prst, který ukazuje na Měsíc :-)

Už jsem o něm na webu párkrát psala. Tentokrát jsem se rozhodla zaměřit se na pár jeho videí a shrnout témata, která v nich probírá. Pro mě, abych měla čeho se chytnout, když se začnu ztrácet. A pro Vás, abyste případně objevili, čeho se chytnout :-)

Prvním tématem bude právě utrpení. Dalším budou mezilidské vztahy. A budou ještě další. Pokud chcete líp porozumět tomu, co Rupert Spira učí, doporučuju pročíst postupně všechny články, protože by se Vám jinak mohlo stát, že se zaseknete v něčem, co Vám další článek vysvětlí líp. Ne všechno je možné postihnout jen z jednoho úhlu pohledu :-)

Pokračovat ve čtení…

Cítíte, že nic není nikdy špatně a že všechno zvládnete??

To jsou totiž dvě věty, které shrnují dva základní předpoklady toho, abychom dokázali něco zázračného. A co že to je? Přijetí. Přijmout sám sebe, přijmout druhé, přijmout život. Prostě přijmout to, co je.

přijetí, spokojený tygrCelý týden jsem věnovala tématu, které je pro mě poslední dobou hodně důležité. Přijetí. Prošla jsem na netu všechno, co mi přišlo pod ruku, a zdálo se být pro mě užitečné. A dočetla jsem konečně knížku od Jeffa Fostera – „Nejhlubší přijetí.“

 

Přijetí je téma jako hrom. Otázka totiž může znít: „A jak mám jako přijmout to, co je nepřijatelné??“ 

Pokračovat ve čtení…