Kabala, Star Trek a naše místo ve vývoji světa (1. díl)

Kabala nemá úplně pozitivní zvuk. Však ve Star Treku Enterprise tak dokonce pojmenovali nebezpečnou mimozemskou organizaci Sulibanů, která měla prsty v časové studené válce. Takže se divím, že jsem ještě neslyšela o žádné konspirační teorii, která by obviňovala zlé kabalisty z cestování časem a snahy ovlivňovat minulost a potažmo pak i budoucnost. V zájmu svých mocenských ambicí.

Něco podobného jako ve filmu Zítra vstanu a opařím se čajem. Nebo jste již o takové konspiraci slyšeli?

Jak už to tak bývá, když si o něčem nebo o někom nemyslíme hned to nejhorší a podíváme se na to blíž, často pod povrchem objevíme nejrůznější poklady. Určitě to znáte – funguje to podobně jako u lidí, kteří mohou na venek působit odměřeně nebo agresivně. Pod povrchem ale skrývají nejrůznější traumata, ty své stíny. A ještě hlouběji zraněnou citlivou a vnímavou duši.

Nicméně funguje to i naopak – pod usměvavou tváří se může skrývat psychopat a manipulátor. Vždy tedy platí, že je třeba dívat se pod povrch, protože tam se vždy dozvíme víc.

 

CO SE SKRÝVÁ POD POVRCHEM?

Pokračovat ve čtení…

K-pop do života = trochu poznání, změny a radosti do života (2. díl)

Pojďme se tedy podívat blíž na to, co je v rámci K-pop možné vidět a slyšet. Pokud jste nečetli první díl článku, najdete ho ZDE.

 

ZAČNĚME TAM, KDE TO ZAČALO U MĚ

LOONA.

Fascinovaly mě tím, kolik jich je. 12!

Fascinovaly mě poselstvím, které jejich písně nesou.

Fascinovaly mě příběhem, který se jejich videi prolíná.

Fascinovaly mě tím, že než debutovaly jako skupina, měla každá z nich svůj vlastní debut. Což se snad do té doby nikdy nestalo. Každá z nich měla možnost se představit jednotlivě. A už tenkrát bylo všech 12 videí, která jejich společnost BBC během více jak roku zveřejňovala, propojená jednotným příběhem. A na závěr, na závěr se jejich osudy setkaly.

Mezi jejich songy najdete všechno možné. Mezi neznámější patří Why Not? a So What? A samozřejmě Butterfly s exkluzivní choreografií. Jako ukázku jedno živé vystoupení, ale i samotné video je považováno ze exkluzivní. Vizuálem i poselstvím.

A pokud chcete vidět jejich zatím poslední nejúspěšnější kousek, pak je tu PTT (Paint The Town). Když se mrknete, zjistíte, jak úplně jiný styl než Butterfly to je. A ano, má to Bollywoodský nádech. :-)

A tentokrát tedy video, protože LOONA je známá nejen tím, že má náročné choreografie a že jsou děvčata neuvěřitelně synchronizované, ale že jejich videa mají úžasnou kvalitu. Však se podívejte sami:

 

NEJSLAVNĚJŠÍ K-POP SKUPINA VŮBEC

BTS. 

Partička 7 kluků, za kterou podobně jako za LOONOU stojí menší společnost a jejichž videa v sobě mají skrytý příběh. Jsou známí i tím, že jejich začátky nebyly úplně snadné. Ale nakonec prorazili a jejich alba získávají nominace a ocenění nejen v Jižní Koreji a Japonsku, ale i v USA (třeba Grammy). Pokračovat ve čtení…

K-pop do života = trochu poznání, změny a radosti do života

Jasně, vše má dvě stránky. Ani K-pop není výjimkou.  Můžete v něm najít spoustu temných zákoutí, které vám (a hlavně tzv. „idolům“) radost dělat nebudou. Je to prostě tvrdý business. Ale jak už to bývá, právě v temných nocích jsou vidět hvězdy. (A někdy září z Jižní Koreje po celém světě.) A ty vám mohou tu noc projasňovat.  A tak když přišel covid a lockdowny, já objevila K-pop. :-)

A s K-pop jsem objevila i spoustu nových impulzů a radosti.

Přišel ke mně přes mou dceru. A k ní přes její bývalou kamarádku ze školy. Nikdy bych si nemyslela, že zrovna K-pop. Ani na moderní západní hudbu už dvakrát nejsem – jsem věrná fanynka Depeche Mode a naposledy mě zaujala tak trochu neortodoxní Melanie Martinez. Ještě jsme s dcerou stihly její vídeňský koncert v únoru 2020. K-pop je, řekla bych, opravdu hlavně záležitost teenagerů a dvacátníků a možná třicátníků, i když jsem narazila už i na fanoušky mé generace.

Věhlas se prostě šíří skrz generace. :-)

Je vidět, že Jižní Korea udělala před lety velmi dobré rozhodnutí…

 

K-POP – CO TO VLASTNĚ JE? A PROČ LEŽÍ ČÍNĚ ASI V ŽALUDKU?

K ve slově K-pop znamená korejský. Takže, když uslyšíte o K-pop nebo o K-drama, bude vám jasné, oč jde. I Hra na oliheň (Squid Game), která loni nadchla i tolik Čechů, kteří třeba o korejských filmech, seriálech a skupinách v životě neslyšeli, je vlastně svého druhu K-drama. Postupně, nenápadně, korejské filmy, seriály a hudba proniká mimo hranice Jižní Koreje. Korea už má v kapse Oscara. A v USA už se účastní asi nejslavnější K-popová skupina (BTS) i udílení Grammy. A loni byla dokonce nominována.

Zdá se, že pokud tam nepatříte mezi ty, co nesnáší Asiaty, milujete BTS a skupujete všechno. Protože s K-pop nepřichází jen hudba. A i má dcera si kupuje jejich CD. Neposlouchá je (má to online), ale to, co přijde s nimi, to je jako sbírat Pokemony. :-)

Začalo to takovým vtípkem Gangham Style. Vzpomínáte? Na toho obtloustlého chlápka hopsajícího ve videu? I malé děti si pak hrály na kovboje. Na vlastní oči jsem to na jedné dětské diskotéce před lety viděla. Dnes je na vrcholu BTS, který díky své slávě přináší do jihokorejského rozpočtu spoustu peněz. Tolik, že se dokonce začalo zvažovat, zda bude pro členy této chlapecké skupiny platit vojenská povinnost či kdy si ji vlastně budou muset splnit.

Někdy si říkám, že Čína musí být z Jižné Koreje dost rozladěná. (Ostatně začala K-pop fanouškovské skupiny různě regulovat a zakazovat, protože K-pop zpěváci nejsou dost macho. :-)) Čína by ráda urvala nějaké ty peníze a prestiž, ale populárnější, v tom pozitivním slova smyslu, je dnes Jižní Korea.

 

GENIÁLNÍ TAH JIHOKOREJSKÉ VLÁDY

Kdesi jsem kdysi četla, že Jižní Korea se před lety rozhodla, že právě skrze umění začne vydělávat a šířit svou kulturu ve světě. Podobně jako to dnes dělá Západ a hlavně USA. Písně, seriály, filmy. Zajděte si dnes do kina a řekněte, kdo většinu těch filmů natočil? A kdo v nich hraje? Které západní herce znáte? A zná je celý svět?? Jihokorejský vláda prý investovala nějakou tu miliardu a řekla bych, že to byl geniální tah. Který se dnes, za dob končící třetí generace K-popu a začínající čtvrté generace, začíná vyplácet. 

  • Lidé touží jet do Jižní Koreje. Ať již jako turisté, studenti nebo učitelé angličtiny.
  • A počet studentů korejštiny (a uživatelů Duolingo  kurzů) se výrazně zvedl.

Zatímco v devadesátých letech byla má spolužačka za exotku, protože studovala na VŠ korejštinu, dnes se učí korejsky i některé děti základní školou povinné. Včetně mé dcery. :-) Protože chtějí rozumět tomu všemu, co s K-popem přichází. A nejsou to jen písně.

K-pop je, jak jsem psala, tvrdý business. Na jihokorejském trhu funguje pár velkých společností a nejspíš spousta dalších, menších. A Ministerstvo kultury do K-pop a propagace korejské kultury sype také peníze. Marketing jede ve velkém a jihokorejští umělci produkují spoustu písní, videí, rozhovorů. Ano, ty hlavní jsou dnes již překládané do angličtiny, ale když vy jim chcete rozumět! A všemu. A na koncertě v Soulu, kam jako správný fanda toužíte jet,  vám totiž ani ta angličtina nebude moc platná…

 

K-POP SI SVÉ UMĚLCE VYCHOVÁVÁ A NENÍ TO SRANDA

Každá ze společností si své umělce vybírá v konkurzech, které se odehrávají po celém světě, protože Korejci nežijí jen v Jižní Koreji. :-) Není ale úplně obvyklé mít ve skupině cizince, přece jen, Korejci chtějí vidět hlavně Korejce.

Ale jedna z nejslavnějších jihokorejských zpěvaček, Lisa (a tu tedy znají i některé děti z českých ZŠ, protože je spojená právě s Hrou na oliheň), která je součástí jedné z nejslavnějších dívčích skupin, Blackpink, je Thajka. A ve skupině má Australanku (ale jihokorejského původu). A samozřejmě mezi skupinami najdete i Japonce či Číňany. Prostě zpěváky asijského původu.

Když mladí adepti na roli tzv. idolů projdou náročnými konkurzy, čeká je náročný život. Celodenní trénink (a spoustu z nich ještě i školní docházka, případně pro cizince výuka korejštiny), život ve společném ubytování pod dohledem. Žádné randění, žádné rozptylování, rodiče spíš na obrazovce než v reálu. Lekce tance, zpěvu, rapu. Taková konzervatoř, ale drsnějšího rázu, řekla bych. Trénovat ještě někdy o půlnoci na sále nejspíš nebude úplně neběžné. A diety také.

Navíc mladí adepti se musí připravit na to, že pokud budou mít to ohromné štěstí a budou mít svůj debut v nějaké K-pop skupině, nedostatek spánku je bude pár let provázet. Pracovní program skupin je nabitý, nejen samotnými vystoupeními, ale i nejrůznějšími marketingovými akcemi, účastí v nejrůznějších soutěžích apod. Skupin každý rok debutuje spousta a není snadné se prosadit. A vydělat si.

Ve chvíli, kdy totiž máte to štěstí a debutujete, musíte zároveň ze svých výdělků začít splácet to, co do vás společnost investovala. A za roky tréninku, ubytování, stravování atd. atd. to je samozřejmě spousta peněz. A ten tlak na to, aby ta investice nepřišla úplně vniveč, musí být ohromný.

 

K-POP UMĚLEC JE KOMPLEXNÍ UMĚLEC – ZPÍVÁ, TANČÍ A JEŠTĚ MUSÍ DOBŘE VYPADAT

A je jedno, jestli jste holka, nebo kluk. Stejně jako se v každé skupině určuje, kdo je hlavní tanečník a vokalista, hledá se i hlavní vizuál. Ve své podstatě ale musíte umět všechno.

K-pop je totiž unikátní tím, že nejde jen o písně.

Důležitou součástí každého songu je choreografie.

A většinou mají nejen pěveckou část, ale i rapovou část. 

Ano, některé skupiny kladou větší důraz na zpěv, jiné na tanec, jiné na vzhled a jiné na rap. Ale každý umělec v sobě v nějakém poměru musí snoubit všechno. Navíc comeback od comebacku se může měnit i koncept skupiny a po vás se pořád chce učit se něco nového. A comebacky tu nejsou jednou za 2, 3 nebo 4 roky jako na Západě. Klidně 2x do roka. Přijít s novým songem a ideálně s celým minialbem s novým konceptem je dobré aspoň jednou do roka! (Trochu jiné pojetí comebacku než u nás, že?? :-))

 

MARKETING OBSTARÁ I GENIÁLNÍ K-POP KONCEPT SÁM

Stačí vymyslet chytlavý song a něčím unikátní choreografii. A pak se strhne mela. Youtube, Facebook a Instagram zaplaví ukázky originálu. Pak nejrůznější legrační varianty či tzv. Relay Dance. (To jest jednotlivé části tančí zpěváko-tanečníci v řadě za sebou a střídají se vepředu.) Pak nejrůznější covery. Pak nejrůznější tutoriály, jak choreografii tančit. Buď refrénu, nebo celého songu. A pak tzv. K-POP IN PUBLIC, to jest, taneční skupiny tančí danou choreografii někde venku. A někdy je kolem spousta diváků. Takové akce najdete opět po celém světě.

A asi největší fór? K-POP RANDOM DANCE IN PUBLIC. :-) 

Fandové se sejdou ve velkém někde venku, pouští se náhodně refrény jednotlivých K-pop songů a kdo zná originální choreografii, přidá se. A někdy jsou to davy. :-))

A já mám moc ráda K-pop workouts – jednodušší verze choreografií, které slouží k tomu si prostě zacvičit a zatancovat. K-pop choreografie jsou totiž většinou dost rychlé a mají nejrůznější vtipné prvky v choreografii. A ty se ve workoutech často objevují. A je sranda je zkoušet. (Tady je třeba můj oblíbený srandovní Umpah-Umpah od Red Velvet na kanálu jednoho Thajce. Jestli jednou pojedu do Bangoku, tak si s nimi půjdu zatancovat.)

Pokud chcete cvičit, nechcete nic nudného (a zumba vás už omrzela) a nechcete někam chodit, vřele doporučuju. Youtube je toho plný. :-)

 

A JAKÝ ŽÁNR TO VLASTNĚ JE?

Všechno možné. Pomalé balady, rychlé songy. Jemné i tvrdé. Různě inspirované Západem i Východem. Co je asi na K-popu unikátní je ale to, že se v jednom songu prolíná zpěv i rap. A já si najednou ty rapové části užívám, i když ten západní moc nemusím. (Ok, Eminem by někdy šel.)

Dál je unikátní i to, že K-pop zpěvák je i tanečník. A dobrý tanečník. Však se podívejte sami. Níž najdete pár mých oblíbených songů a skupin.

Jinak sólisté samozřejmě také existují, ale často si tak odskočí někdo ze skupiny a udělá sólový projekt. I když se skupina rozpadne, členové, kteří chtějí pokračovat, své místo najdou zase v jiné, nové skupině. Zdá se, že na K-popu se ukazuje, jak moc dávají v Asii kulturně přednost skupině (kolektivu) před jednotlivcem.

Nejde tu o to, který jednotlivec je nejlepší a neznámější. Ale o skupiny a jejich vzájemnou spolupráci. Je tam i krásně vidět ona věková hierarchie ve skupinách i ve vztazích mezi skupinami. A pořád se vzájemně klaní. :-)

Ale asi nejoblíbenější sólistka (hlavně tedy mé dcery) je IU. Ta je zároveň i známá herečka. A její seriály jsou rozhodně zajímavé…

Ale nyní tedy nějaké ty konkrétní příklady. Videa, nejslavnější skupiny a songy, starší i nové. Třeba si mezi nimi najdete něco, co pro vás bude nové, jiné i zábavné. Teď třeba sjíždím Tiger Inside od SuperM. Když zpěváci občas zavrčí a tančí jako tygři, tak kdo by na to nehleděl s úžasem?? :-)

Chcete to vidět na vlastní oči?

A pár dalších videí, live představení nebo třeba i to, jak se tančí K-pop v New Yorku na Time Square??

Pokračování ZDE!

Soud nad lidstvem nikdy nekončí…

Možná vám to přijde jako hodně drsný titulek nového článku… ale již dlouho mi nepřišlo, že něco je třeba napsat. Až teď.

3.3. 2022 jako by se v mém životě objevila připomínka toho, že lidstvo má své zkoušky. A také lepší budoucnost.

The trial never ends – soud nikdy nekončí” – jsou slova, která zazněla v mém oblíbeném seriálu z dob dospívání, Star Trek Nová Generace. Viděli jste ho někdy?? Sledovali jste ho někdy podobně jako já? Epizodu za epizodou? Film za filmem?

Sci-fi příběh z budoucnosti, který si nejspíš tenkrát na přelomu osmdesátých a devadesátých let nemohl moc akčně vyskakovat (přece jen na to nebyla ta správná technika), a tak se zabýval spíš tím, co to znamená být člověkem. A zabalil to do vtipného, napínavého dobrodružství objevování míst, kam lidská noha dosud nevkročila. A já to tenkrát hodně žrala.

Však jsem chtěla být astronautka nebo aspoň pracovat v Hvězdném městečku. :-)

Moderní návrat kapitána Kirka mě zklamal. Byl moc akční. Prostě moderní. Ale pravda, „Sherlock Holmes” jako jeden z hlavních antagonistů jednoho z nových filmů, to celkem zachraňoval. A také pár fórků, à la nový Spock vyhazující Kirka z lodi na mrazivou planetu. O to víc jsem se těšila na návrat kapitána Picarda z Nové Generace hvězdné flotily.

Jak Patrick Stewart, dnes již osmdesátiletý anglický herec, který hrál i v Shakespearových hrách, zvládne hrát kapitána, který tak často musí tahat lidstvo a svou posádku z nejrůznějších meziplanetárních problémů?

První řada nebyla špatná, ale… a pak přišla 3.3. tohoto roku řada další. A vypadá velmi nadějně. Klasickým startrekovským posunem v čase se vrací do roku 2024 a člověka o to víc opět napadá jak jiná je Země 21. století a 24. století. 

 

JE LIDSTVO OPRAVDU NESCHOPNÉ SE DOMLUVIT A ZAJISTIT SLUŠNÉ ŽIVOBYTÍ VŠEM?

Pokračovat ve čtení…

Když je kolem nás utrpení…

Asi 20 % lidí prý patří mezi takzvaně vysoce citlivé (HSP). Ale ani těch zbývajících 80 % není necitlivých. Jen nejsou geneticky předurčení vnímat tak citlivě své okolí a vyhlížet jakékoliv nebezpečí. Aby ochránili onu většinu. A netýká se to pouze lidí, ale i zvířat, u kterých se tato dědičná odchylka také našla.

HSP lidé se tak již narodili a někdy nezvládají ani válečné záběry ve filmech. Najdete mezi nimi i ty, kteří mají dojem, že tento svět není pro ně, protože nechápou, proč se lidi k sobě chovají tak, jak se chovají. A nepomáhá ani to, že se o tom zrovna nehovoří ve zprávách. A ani to, že se zaměří na práci, kamarády nebo zábavu.

Někdy je to prostě příliš živé, příliš naléhavé, příliš nepochopitelné, příliš znepokojující, příliš děsivé.

Jak v takovém světě žít? Jak to všechno zvládat?

Řeknu vám, co jsem sama jako HSP zjistila. Třeba vám to pomůže nyní, kdy je to vše příliš naléhavé i pro tu většinu.

Poprvé jsem si uvědomila, že v takovém světě žít nechci, koncem základní školy a hlavně pak na střední. Co mi tenkrát pomáhalo to vše nějak přežít? Zvídavost, pohyb, knížky a filmy.

  • Cokoliv, co mě směřovalo s nadějí do budoucna (až se k nám třeba dostane nějaký Oscarový film).
  • Cokoliv, co mi pomáhalo cítit se uvolněně a šťastně (trénink).
  • Cokoliv, co mi pomáhalo vnímat, že je tady vždy něco nového, kam se mohu jet podívat. Nejdříve jen u nás v republice. A pak, po pádu železné opony, i tam venku. Milovala jsem přírodu a zvířata a z nich jsem čerpala radost, i když v hloubi duše jsem ji necítila.

A to stále platí – naděje, pohyb, ideálně v přírodě – nám umí pomoci načerpat sílu zvenčí, i když nemáme přístup k tomu vnímat vnitřní klid.

 

VNITŘNÍ KLID VE CHVÍLÍCH UTRPENÍ

To je něco, co vnímám, že je velmi kontroverzní. Jak může být člověk v klidu, když se děje to, co se děje??

Přirovnávám to k chirurgovi, který se vám právě chystá zachránit život. Operuje mozek, nebo srdce, nebo jakoukoliv jinou životně důležitou část vašeho těla. Vidí, že jste na pokraji smrti. Vidí, že pokud nějak nezasáhne, tak buď zemřete, nebo budete trpět. Pokračovat ve čtení…

ŽIVOT JE TVRDEJ, NAUČ SE TO SNÁŠET, MAKEJ.

Je to jako prokletí tohoto světa.

Ta představa, že lezeme nahoru po tom žebříku vzhůru do nebes a někde nad námi se otevírá ten šťastný okamžik, ten úspěch. Ať už materiální, sportovní, nebo spirituální. Pořád přece máme kam lézt. Pořád se máme co učit. Pořád máme vzhlížet vzhůru k těm dokonalejším výšinám, než jsme my sami. Pořád jsou nějací ti méně vyspělí jedinci někde pod námi. Pořád nejsme dost dobří.

Klesáte pod vším tím tlakem?

Tak to je smůla – vzpamatuj se!

Zatni zuby, přemož se a lez!

Život se s tebou mazlit nebude, tak si na to zvykej.

Něco se ti nezdá? Tak to je smůla. Asi na to prostě nemáš…

Že by byl život opravdu to darwinovské „přežije jen ten nejsilnější“?

Možná ano.

Ale to neznamená, že nemáme právo si říct: „A fakt to takto chceme??

Ano, je to naivní představa. Lidé si v sobě globálně nesou příliš mnoho bolesti a touhy po přežití, že je snad téměř nemožné něco opravdu od podlahy změnit. Nicméně zároveň mají v sobě také spousty touhy po pochopení, lásce, přijetí. Protože jinak by v sobě neměli tolik strachu o přežití.

A právě tato touha je snad tou jedinou touhou, která, když se správně uchopí, nemusí vést k utrpení. Ale k ostrůvkům sounáležitosti v moři utrpení.

Co mě to tak napadlo, že jsem sedla a plná rozhořčení jsem se rozhodla, že teď sepíšu tento článek?? Sešlo se toho povícero – ale tou poslední rozbuškou je nejspíš onen případ patnáctileté ruské krasobruslařky. Sama mám patnáctiletou dceru a vnímám, jak i na ně se kladou nesmyslné požadavky. Jak je vyřazuje ze hry už jen samotný fakt, že je někdo citlivější a vnímavější a nechce hrát hru na tvrďáka.

Už od školy jde hlavně o výkon a o to, aby děti dělaly, co se po nich chce. Ať jim to přijde smysluplné, nebo ne. Když jste ambiciózní, může vás to semlít. Když nejste, jste divní.

O olympiádu se již léta nezajímám, ale mám na angličtině postarší studentku, která krasobruslení miluje. A tak jsem za uplynulých pár dní viděla spoustu youtube videí o metodách oné ruské trenérky, které Rusko vděčí za zlaté, stříbrné i bronzové medaile z velkých soutěží. Má svůj tým děvčat, které dostane na výsluní. Člověk by řekl, že pak na tom výsluní vydrží třeba do další olympiády. Jak to tak bývalo. Ale omyl. Nevydrží. Odchází obvykle kvůli zraněním nebo problémům s anorexií.

S postpubertálními děvčaty tato trenérka nepočítá, protože jejich tělo už nezvládá skákat čtverné skoky. Řekli byste, že v patnácti přece teprve dospívají a učí se a sílí?? Také omyl. Jsou na vrcholu a pak už to s nimi jde jen z kopce. Nemůžeš trénovat, protože tě bolí záda, nebo jsi zraněná? Smůla. Na tvé místo čeká kopa dalších. A ano, na původní hvězdičky se zapomnělo, protože teď tu máme nový patnáctiletý zázrak. Tedy měli jsme. Dokud nedošlo na aférku s dopingem.

Pokračovat ve čtení…

Co když je to, na čem stojí věda a civilizace, naprostá blbost???

Blbost? No, já bych to neřekla až tak drsně. Ale přesně tak to nazval Bernardo Kastrup dokonce v názvu jedné své knížky. Pro mě to bylo navíc v té době neznámé anglické slovíčko baloney. Slyšeli jste ho někdy?? Já ne – ale to bude nejspíš tím, že nadávkám jsem do doby Dextera a jeho sprostě mluvící sestry Debry moc nedala. Sama je nepoužívám, nikoho je neučím a řeknu vám, někdy je lepší něčemu nerozumět a jen se tak usmát. Tím toho, kdo vám nadává, vždycky odzbrojíte. :-)

Ale tento článek nemá být o angličtině, ani o tom, jak reagovat na urážky, ani o Dexterovi, i když i o tom všem ráda píšu. Tento článek má být o člověku a jeho filozofii, která slibuje naprostou změnu paradigmatu. Mám někdy pocit (podobně jako spousta lidí v komentářích pod jeho videi), že sledujeme v přímém přenosu zrození nového Newtona, Einsteina apod. Prostě historický okamžik.  Pokračovat ve čtení…

KONČÍM SE STRACHEM I S DŮVĚROU…

Je konec.

Je to tady.

8 let je za mnou a já opět vidím, že to všechno mohu uzavřít. Že to, proč jsem s tím vším začala, je tu. A to mi dělá radost.

Oč jde?

Je to 8 let (vlastně už pomalu 9), kdy jsem začala se svými ročními projekty. Nejdřív byly jen pro mě samotnou. Ale sdílela jsem je se světem. Pak jsem i ten svět do svého projektu zapojila.

Ale musím říct, že vždycky je dobré sdílet se světem to, jakým směrem míříte. Je to určitý veřejný závazek. A je to i způsob, jak můžete inspirovat každého, kdo by se rád podobným směrem vydal také. A hlavně je to způsob, jak se případně naučit ustát, když vám bude chtít svět házet klacky pod nohy. Ale to se mi nestalo, spíš naopak. A je krásné zažít, že vás někdo podporuje a že se s vámi dokonce na tu cestu chce vydat také!

Jakým směrem?

Otevřít se. Nebát se být tím, kým jsem. Mluvit o tom, co vás zajímá, i když máte strach, že si lidé budou klepat na čelo. Přestat hrát role, ale stát si s odvahou za tím, kým jste. To byl důvod, proč jsem se odhodlala psát před lety blog. A ne, nic nikdy není tak zlé, jak nám to strach našeptává. :-) 

 

JENŽE JSEM SI UVĚDOMILA, ŽE CHCI JÍT JEŠTĚ DÁL

Asi po půl roce psaní blogu jsem si řekla, že chci vlastně víc než jen psát a žít sama za sebe a ne za nějakou roli. A přišlo mi málo chtít si jen plnit sny (už se mi jich tolik splnilo!) a vyhýbat se tomu, co mi přišlo nepříjemné. Měla jsem totiž pocit, že jsem uzavřená v nějakém svém ideálním světě, jak by co MĚLO BÝT, ale bojím se naplno vkročit do toho, co je.

Aniž by mě to zničilo.

Aniž by mě to donutilo uzavřít své srdce vůči těm, kteří se nechali jen pohltit svými vnitřními běsi a chovají se tak, jak se chovají.

Aniž bych měla chuť zase někam utéct, do nějakého lepšího světa.

Aniž bych se nechala svést k tomu myslet si, že druzí jsou nějací špatní, na nižší úrovni než já.

Protože v neduálním světě, který ke mně už léta promlouval, nic takového nedávalo smysl. A já se chtěla naučit to, co ke mě promlouvalo, pochopit v praxi a žít to. Pochopit, jak přijímat i to nepřijatelné, milovat, kde zdánlivě není co milovat, nacházet řešení, které by smiřovalo protiklady a konflikty. Vnitřní i vnější.  Pokračovat ve čtení…

SMRT – BOJÍTE SE JÍ?

Smrt – možná strach ze smrti znáte.

Myslím, že spousta lidí ho zná.

Někdo si smrt vůbec nedokáže představit – tu temnotu.

Někdo s ní má potřebu laškovat. Pokoušet ji. Ten adrenalin jim za to stojí.

A pak jsou tu i ti, kteří by raději zemřeli.

Ti, kteří využívají možnost eutanazie.

Ti, kteří odcházejí do lesa sebevrahů.

Ti, kteří skáčou pod vlaky…

 

Když se potkáme se smrtí, potkáváme se i se životem…

Před lety jsem psala o své kamarádce, nadějné zpěvačce, citlivé týrané duši, matce dvou malých dětí. Všechno se to tak nějak najednou nahrnulo, možná i ten rozvod připomněl pár nepříjemných věcí – neustála to. Skočila pod vlak.

Někdy si říkám, že je škoda, že jsem už v té době neučila čchi kung a neměla kurzy. Třeba by jí to dalo nový směr, důvod překlenout to všechno. Ale já věřím, že vše je pro všechny přesně tak, jak to má být. Ať je to jakkoliv tvrdé. Jak zní název mého prvního ebooku – Trápení může být dar. Stačí ho tak vidět.

Tenkrát pro mě její smrt byla mementem – jak se teprve tváří v tvář smrti potkáváme se životem.

Jak se vlastně v každém okamžiku rozhodujeme – pro ten živoucí život, nebo pro pouhé živoření.

A jsou chvíle, kdy je potřeba si toto uvědomovat.

Najděme ve smrti i tuto možnost oslavit život.

A lásku, díky které cítíme smutek.

 

Přijmout smrt není snadné

Pokračovat ve čtení…

JAKOU ZMĚNU VLASTNĚ CHCETE – ZÁVĚR

První část článku najdete ZDE

Každičkou věc, na kterou vám padne zrak, nebo kterou zaslechnete, nebo které se dotknete, můžete vnímat úplně jinak, než jste zvyklí. Nebo než vás naučila škola, rodiče a společnost.

Někdy není snadné to pochopit. Jde totiž o zásadní změnu perspektivy. Ta vám umožní jednat zevnitř, a ne pouze reagovat na to, čeho se venku bojíte, nebo po čem tak toužíte. Když svět konečně uvidíte takový, jaký je, vše tam venku se najednou promění a ztratí to nad vámi svou moc. (Což ovšem neznamená, že vy najednou začnete mít moc nad ním, jak se někdy říká! Ano a ne. Tak neduálně. :-))

A není možné se s něčím smířit, dokud to ve své mysli nějak negativně hodnotíte. Jenže jsou na světě věci, kterým můžete jen velmi těžko přiřadit pozitivní znamínko, aniž by to neznělo nepatřičně pseudoezotericky. Aniž by to postrádalo empatii a moudrost. Ale můžete se dostat do světa, kde vlatně není s čím se smiřovat, protože v neduálním světě není jak hodnotit.

Neduální bdělost a neduální uvažování jsou tedy dalšími dvěma krůčky, jak najít v duši klid.

 

Strach…

Na samotném konci té cesty za smířením je to, co leží hluboko v nás a co obvykle nechceme vnímat. Strach. Strach ze smrti. Strach z bolesti. Strach z toho, že zůstaneme sami. Existenciální obavy. Jak už bylo výše řečeno.

To, s čím se nám nedaří a nedaří smířit, má obvykle své kořeny právě zde. Je to něco, u čeho vám nestačí vyléčit drobný škrábanec nebo zlomeninu. Nejsou to rány, na které do roka zapomenete. Naopak, přijde vám, že něco takového byste si nepřáli ani v tom nejdivočejším zlém snu. Není to nic, co by se rozplynulo ve chvíli, kdy vám dojde, že si za to můžete vlastně sami, a že to můžete sami i napravit.

Tady se po vás chce přiznat si, že ve skutečnosti nemáte nad životem žádnou kontrolu, i když máte magickou moc vnášet do života, to nač pomyslíte.

Dojde vám totiž, že vám toho ještě tolik uniká! Je to jako když pochopíte, že čím víc víte, tím víc toho nevíte. Je to jako když kvantový fyzik pochopí, že čím víc se snaží něco o světě zjistit, tím víc si s ním svět hraje. Tím víc mu uniká. Proměňuje se. Že je neměřitelný. Neuchopitelný. Ve své podstatě tajemný.

Děsí vás to? Odmítáte to?

Najednou se znovu dotýkáte onoho fascinans tremens. Toho starodávného tajemství.  A přestanete si hrát na Boha, jen se tomu božskému v sobě otevřete a poddáte. Naučíte se vnímat jistotu v nejistotě. Roztáhnete křídla a v tom na prvním pohled prázdném prostoru se rozletíte do dálky a do výšky. No není to krásná představa?

Je to možná něco, co jste ještě nikdy nezažili. Nebo jen ve chvílích, kdy se něco ve vás uklidnilo, byť na zlomek vteřiny. A přitom to máme kdykoliv k dispozici. TAKOVOU moc máme!

 

 

Co k té letošní úlevě nakonec pomohlo mně?

Byla to dlouhá cesta ke smíření. Rozehrála za ta léta spoustu emocí, o kterých jsem ani nevěděla, že je v sobě nosím. Samozřejmě jsem proto vůbec netušila, co s nimi. A strach, ten existenciální, byl jednou z nich. Pojmenovala jsem ho kdysi Honza (protože ten se přece ničeho nebojí) a ptávala se ho, proč tu je.

Mottem zimního období elementu VODA s jeho tématem odvahy se stala větička STRACH MÁ VELKÉ OČI. A často jsem si připomínala, že strach je v takových případech velmi špatný rádce. Že spousta toho, čeho se bojíme, je jen a jen v naší hlavě.

Drobné obavy se díky tomu rozplývaly a postupně se odkrýval ten hlubší strach. Asi nejvíc mi pomohlo to, že jsem se za ta léta postupně naučila najít pevnou půdu pod nohama. Tu kotvu, o kterou se mohu opřít, když se cítím nejistě a vyděšeně. Pochopila jsem, že zvládnu víc, než si myslím. Že tedy fakt není čeho se bát. A tedy není ani po čem toužit.

 

Měla jsem za ty roky své nástroje

Čchi kung Orla v hnízdě (ten mi hlavně dával každodenní praxi v uvolnění), neduální učení (ta mi hlavně odkrývala, jak se věci mají), pomoc, když jsem potřebovala sdílet své problémy s někým, kdo měl nadhled, vipassanu, své roční a měsíční online programy (ty mi připomínaly, co vím, motivovaly mě ke každodenní praxi a odhalovaly mi díky tomu nové a nové věci).

A koneckonců i ten K-pop, tanec, písně a filmy. Jsem fakt vděčná za svou angličtinu, která mi tuhle ohromnou část internetového světa otevřela. Však je to nakonec komunikační prostředek celého světa!

A díky tomu všemu, co jsem se za ta léta naučila, jsem letos nakonec zažila to, co jsem potřebovala zažít. Reálnou zkušenost. Něco natolik náročného, co by mi ukázalo, jestli už nebudu vnímat svobodný prostor jako tmavou černou propast. Jestli  už nebudu vnímat energii vzrušení jako energii strachu.

Jestli jsem se dostala až na samotný konec téhle mimoňské cesty za vnitřním nepodmíněným štěstím, na kterou jsem se před 8 lety vědomě vydala prostřednictvím svého ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ (původně ABSURDISTÁN). :-)

Jako by to byla závěrečná zkouška toho, co zvládnu. Co ustojím. Co už umím. A já to zvládla! A pak jsem cítila ohromnou radost a ohromnou úlevu. A přijetí toho, co je, bylo i bude. Ochotu do toho všeho jít naplno, s odhodláním, radostí a láskou. A to je pro mě něco úchvatného! Byl to opravdu výjimečný rok. :-)


Jsem moc ráda, že jste dočetli až sem. :-) Který z těch krůčků ke smíření s vámi nejvíc rezonoval? Nebo vám nebyl některý dost jasný? Jak už to bývá, nejvíc člověk pochopí v praxi. :-) Pokud je ve vás něco, s čím se chcete smířit, nějaký vnitřní vztek, smutek, nebo strach, prostě něco tíživého, ráda vám pomůžu lépe pochopit tu neduální cestu za smířením, za kterou jsem já tak vděčná.

Čas od času otevírám pro max. 10 účastníků tzv. Mimoňský Speciál s názvem „Jak se s tím mám smířit.“ Třeba vám přijde vhod. :-) 

 VÍCE INFO K MIMOŇSKÉMU SPECIÁLU „JAK SE S TÍM MÁM SMÍŘIT?“ ZDE 

(Nejnovější běh začíná již v pondělí 10.1. 2022! Ale vstup je pouze do soboty 8.1. o půlnoci!)