Tao-te-ting a taoismus – úvod do nového cyklu

Tao-te-ťing na mě v knihovničce pomrkává již mnoho let. Mám doma překlad Berty Krebsové z roku 1997, který jsem si zamilovala. Je plný zajímavých výkladů a její překlad se mi moc líbil. Vy ho dnes už můžete najít k nahlédnutí i na netu. Včetně mnoha dalších, i novějších. (Přehled českých překladů je ZDE). Celá odkazovaná stránka se zdá být plná zajímavých odkazů a čeká ještě na mé prozkoumání :-)

Nicméně mně v současné době nejde o překladatelské zkoumání Tao-te-ťingu (překladatelská studia už mám za sebou) a ani o religionistické zkoumání taoismu (studium religionistiky i kurzy taoistické alchymie na Katedře Dálného východu mám také za sebou).

Před pár dny mě uchvátila představa získat konečně výklad Tao-te-ťingu přímo z úhlu pohledu čínských taoistů (ač zprostředkovaným západním taoistou). A nahlédnout také konečně do čínského originálu!

 

Pokračovat ve čtení…

Rozdmýchejme světlo v nás a nenechme ho zadusit…

Potkali jste někdy takového toho zářícího člověka?? Často to bývají děti. Ano, ta malá hravá stvořeníčka se zvláštními světýlky v očích, když jim podáváte jejich oblíbenou hračku :-) Nebo když jim dovolíte zůstat na hřišti ještě o chvíli déle :-) Světélka vděčnosti, radosti, hravosti a ponoření do přítomného okamžiku. Ještě totiž neumí moc mluvit, a tedy ani přemýšlet.

U dospělých už tu záři objevíte jen zřídkakdy. Jsme tak trochu pobouchaní životem, že ano? Někteří víc, někteří míň. A někteří mají ještě ten danajský dar vnímat velmi citlivě utrpení druhých, jako by bylo jejich vlastní. Občas možná zahlédnete nějakou tu jiskřičku ve chvílích, kdy prožíváte něco povznášejícího. Máme to tak asi všichni – když se cítíme dobře. Když cítíme lásku, nebo se cítíme milovaní. Když dostaneme něco, po čem jsme toužili. Když se nám něco podaří. Když se na chvíli vymotáme z toho všeho, co v nás to světlo zháší…

 

Zastavte se na chvíli a zadívejte se jiným směrem než obvykle

Obvykle se díváme do minulosti, nebo do budoucnosti. Když už se díváme na to, co je právě teď a tady, pořád se většinou díváme „na něco”. Na něco tam venku, jako bychom neustále utíkali sami od sebe. Jako bychom radši ani nechtěli vědět, co cítíme. Jako bychom nechtěli mít nic společného s tou záplavou myšlenek, která nám proudí myslí. Jako bychom chtěli zůstat blaženě nevědomí toho, jak moc jsme ovládáni zvenčí. A jak moc tím trpíme… Pokračovat ve čtení…

Symbolický Gott

Není to tak trochu symbolické samo o sobě, že Karel Gott zemřel právě v týdnu věnovaném speciálně symbolice? Podle mě byl Karel Gott jeden velký symbol. A přece si říkám, jak ráda bych byla poznala, jaký byl jako člověk. 

Zlatavý Gott :-)

Být na jeho koncertě musel být zážitek (který jsem nikdy nezažila). Setkat se s ním osobně nebo získat jeho podpis bylo jistě jako dotknout se letmo něčeho vzácného. Stát se jeho milenkou muselo být moc krásné :-)

I když kdo se až takto blízko přiblíží hvězdě, snadno se může spálit. Hvězdy svítí pro mnoho lidí a mnoho žen a člověk zde nemá vůbec nic jistého. Stát se jeho ženou muselo být jako vyhrát v loterii. Ale je známo, že někteří výherci tolik štěstí někdy také neunesou. Jsou muži, se kterými žít, ať jsou jakkoliv laskaví, galantní a úspěšní, vyžaduje silné ženy.

 

Jaký byl Gott opravdu?

Ať bych se ale Karlovi Gottovi ocitla jakkoliv blízko, i nejblíže jako jeho dcera, poznala bych opravdu, jaký byl? Pokračovat ve čtení…

Jak se s tím mám smířit??? (10 speciálních krůčků ke smíření)

Zkuste třeba cestičku, jejíž jednotlivé schůdky se mi postupně odhalovaly již před více jak 20 lety. Cestičku od trápení k vnitřní spokojenosti i radosti, kterou jsem na vlastní kůži procházela několikrát a díky které jsem mnohokrát to smíření našla.

Když jsem po ní šla úplně poprvé, trvalo to léta a bylo to zcela nevědomé. Pak vznikla její knižní symbolická podoba o záchranných kruzích v dobách nejistoty a já si poprvé uvědomila, jak univerzální tato cesta umí být.

Od té doby jsem jí prošla mnohokrát. Někdy ta cesta za smířením s trny, které nás někdy tak zraňují, trvala déle, někdy třeba jen pár okamžiků. Čím víc máte ty jednotlivé schůdky vyšlapané, tím rychleji se, zdá se, šlape :-)  Budeme je brát hopem – rovnou po třech. Tak jak se jimi prochází v měsíčním Mimoňském speciálu.

 

První tři schůdky ke smíření – poodstupme od toho, co nás trápí Pokračovat ve čtení…

Zázraky neduality – když jde islám do sebe a zrodí se Rúmí (4. část)

Rúmí byl jedním z hlavních hrdinů mé prázdninové četby. Spolu s autorem židovského Zoharu a křesťanským Mistrem Eckhartem (ne, nejde o Eckharta Tolleho). Jak jsem psala v článku o tak trochu zvláštní letošní dovolené (Dovolená může být víc než jen pláž a památky) – ta symbolika rozprostřenosti mezi různé světy (a jejich spojování) byla letos v létě zjevná. Různé kouty světa, různá náboženství, ale stejné období (13. st.) a pro mě i dost podobné poselství.

Ten, kdo vidí, a ten, kdo je viděn, je jen jeden, v Tobě (Mystické ódy, V)

Hledám srdce, rozervané odloučením, abych do něj vliv bolest touhy. Kdokoliv je odloučen od pramene, touží po okamžiku, kdy se s ním spojí (Mathnawí, I, 1)

Pojďme se podívat na to, čím bychom se ze 13. století a z nějakých tří náboženství vlastně mohli obohatit? :-)

 

Islámský súfismus jako dokonalá ukázka toho, kam může vést nepochopená nedualita

V učebnici zeměpisu pro 7. třídu jsem se včera dočetla, že “buddhisté věří v několik božstev, která považují za smrtelné a nevědomé bytosti podobné lidem.” Tak to vypadá, když se nedozvíte podstatu věci. Pak už jen stačí věřit autoritě (protože je to v učebnici nebo protože to někdo známý řekl) a pokroucená víra se začne šířit dál mezi lidi. Protože většina prostě přijímá to, co říká autorita… ta by přece měla vědět… nemůže být každý expert na všechno.

Nedualita je mnohem víc než jen to, že nic se nemá hodnotit a nic není špatně (protože dobro a zlo patří přece dualitě). Je to podobná pravda jako ta o buddhistických božstvech (a ano, buddhisté věří v božské světy). Taková nedualita nakonec sklouzne k fatalismu, jako se to stalo v dobách, kdy byl súfismus jako řekněme lidová forma islámu docela rozšířený. A kam se islám překlopil potom, všichni víme.

Na jeho počátcích (v podobě súfijských taríq) ale stál ve 13. století Rúmí. Taríqa je arabský název pro súfijský řád. Těchto řádů vzniklo během historie po celém islámském světě mnoho. Jako by naznačovaly, že těch cest (arabsky taríq) k božské realitě či pravdě (arabsky haqíqa) je mnoho. Škoda, že lidstvo tuto vpravdě neduální jednotu v mnohosti stále nepochopilo a stále vyzvedává jednu cestu (tu svou vlastní) nad jiné. A islám není na světě jediný, který si prosazuje tu svou jedinou pravdu.

 

Rúmí jako významný islámský mystik a básník

Islám dnes (a ostatně vlastně nikdy) nezažívá nějakou velkou oblibu. A ani klasický súfismus, ač se můžeme nechat zmást tím, že někteří súfí byli ortodoxií obžalováni z hereze a popraveni, není nějakou lepší verzí islámu. Pro súfismus byla šaría vždy základem, ze kterého se na té cestě k božské realitě vychází. Hereticky vyzníval hlavně konec té súfijské cesty – jednota s onou božskou realitou. Pro ortodoxní islám je představa, že by se snad člověk mohl stát Bohem absolutně nepřijatelná. Ostatně posměšky na téma Ježíš a Bůh, to je ale blbost, jsou na FB stránce Religion Discussion ze strany muslimů na denním pořádku.

Stejně tak se ortodoxii nikdy nezamlouval súfijský kult světců a touha po přímluvě lidí, proslulých svými ctnostmi, zatímco ortodoxie připouští hledání útočiště pouze u Boha.  Však i zbožnost lidového islámu, která byla silně súfismem ovlivněna, zná pojem požehnání (baraka) velmi dobře. Islámský reformismus se pak proti súfismu postavil. Někde byly súfijské praktiky zakazovány, někde společenským tlakem postupně vymizely.

Z Rúmího dervíšského tance (sema) je dnes nejen v Turecku hlavně atrakce pro turisty.

A nejlepším muršidem (mistrem) je věda.

Jak snadné bylo opět zneužít společenského trendu. Problémy súfismu a muršidů jsou velmi podobné problémům v rámci indických náboženství a buddhismu s gurui.

Ale přece nevylijeme dítě i s vaničkou, ne? Pojďme se tedy podívat na to, co nám o nedualitě může říct takový Rúmí…

(pokračování příště…)

 

 

 

 

Dovolená může být víc než jen pláž a památky

Už máte za sebou letošní dovolenou? Ta má dovolená byla hodně jiná než obvykle.

V úterý jsem se z ní za docela zábavných okolností vrátila. Tak trochu ale pokračuji pár dní dál – počasí a naše hruška u rodičů mi ještě dopřává klidu a pohody před školní agility :-)

A jak jste si dovolenou užili vy? U nás, nebo někde v zahraničí? U vody, na horách, nebo poznáváním památek? Nebo jste to všechno nějak propojili? Jaký druh dovolené vás baví nejvíc??

 

 Nezajímavé památky

Mně osobně už památky málokdy nadchnou. Mám za sebou průvodcovskou a delegátskou kariéru, památkami jsem přesycená a navíc celý ten turistický průmysl vidím tak trochu zevnitř.

Pokračovat ve čtení…

Třetí desetidenní vipassana aneb kam chodí motýli spát?

Ano, různé otázky si člověk může začít klást, když nemá možnost viset na síti, číst si, poslouchat hudbu, povídat si s ostatními nebo třeba koukat na televizi :-)

Najednou vás začnou zajímat věci zcela přízemní (někdy doslova) – třeba kam to vlečou mravenci mrtvého kamaráda, co je to za divný hmyz, který si zjevně ulovil jiný, a odnáší si ho pryč. Nebo kam se večer najednou vytratí všichni ti různobarevní motýly (viděla jsem i 4 na jedné rostlině!).

Uvědomíte si, jak moc jsme odtrhnutí od svého bezprostředního prostředí. A jak moc ve městech chybí všechna ta zeleň, trávy, květiny, stromy a hmyz. A jak nás to většinou vlastně vůbec nezajímá. I když říkáme, že ano. V praxi prostě nemáme prostor se do té přírody opravdu ponořit. Zlaté dovolené, které někdy rádi trávíme v lesích, u vody. A nebo na té vipassaně.

Na takovém desetidenním kurzu si člověk také velmi brzy uvědomí, jak moc vlastně žije jen ve svých myšlenkách. Vždycky mě fascinuje si uvědomit, že na takovém kurzu všichni děláme totéž, jíme totéž, spíme tamtéž… a přece žijeme každý v naprosto jiném světě a prožíváme ho zcela jinak. 

Pro někoho je těch 10 dní k nevydržení a pár lidí kurz zase nedokončilo. A pro někoho je to úžasná nezapomenutelná zkušenost a rádi si ji zase zopakují. Jako například já :-)

Co s vámi takový desetidenní kurz umí udělat?

Je toho tolik! A pro každého jistě něco jiného.

To nejdůležitější, co tenhle speciální kurz učí, je rovnováha mysli. Nenechat se vyvést z míry tím, co je nepříjemné. To asi chceme všichni, že? :-) A kurz nabízí prostor a techniku, jak to prakticky udělat. Protože i o tom se hezky mluví, ale naše automatické reakce nás většinou doběhnou….

Učí ale rovnováze mysli i v tom, co je příjemné :-)

Hmm, uvažovali jste někdy o tom, proč vůbec chtít i něco takového??

Člověk by si možná řekl, že když je v životě tolik utrpení všude možně (a to my tady si ještě na rozdíl od zbytku zeměkoule pískáme), tak proč nemít něco pozitivního?? Proč se nezaměřit na ty hezké pocity, hezké myšlenky a pěstovat si je a chránit si je??

Jenže na takovém kurzu si velmi rychle uvědomíte, kolik utrpení si člověk umí přivodit tím, když začne být na tom příjemném závislý. Protože během těch 10 hodin denních meditací se vám snadno může stát, že zažijete velmi krásné pocity a možná i mystické zážitky plné blaženosti. A na tom se dá tak snadno ulítnout…

A na krásné pocity a blaženost nepotřebujete ani meditaci. Na to někdy stačí mezilidské vztahy a mix hormonů zamilovanosti :-) Nebo tabulka čokolády. Nebo hora chipsů. Máte problém s tím, že se toho či onoho nemůžete vzdát, protože byste se cítili fakt špatně a na partnerovi nebo té tabulce čokoládě visíte jak na plástvi medu?? :-) To je super! Protože to pak můžete snadno pochopit, proč je fajn naučit se rovnováze mysli i v tom, co je tak příjemné :-)

O vipassaně jsem už psala hodně. Na mém blogu jsem loni připravila speciální shrnující článek s odkazy na články, které po mých kurzech vznikají. A nejen s mými. Jsou tam i informace o tom, jak to na takovém kurzu chodí, pár dobrých rad, abyste kurz lépe zvládli, ale i článek s kritickými ohlasy, protože ne pro každého ten kurz asi může být vhodný.

Rozhodně bych si dobře rozmyslela, jestli do toho jít, nebo ne, protože náročné to je velmi. Ale když do toho půjdete, budete to možná milovat stejně jako já a spousta dalších, kteří se vracejí. I tentokrát se tam kromě Poláků (byla jsem v super novém speciálně pro vipassanu vybudovaném centru, kde jsme bydleli na samostatných pokojích i s koupelnou) sešla partička lidí z celého světa – Němců, Holanďanů, Švédů, Slováků nebo i Čechů. A to vím jen o tom ženském osazenstvu. Kurzy jsou totiž vždy dvojjazyčné a angličtina je hlavním jazykem.

Navíc jsou kurzy bezplatné. Můžete dát na konci dar dle svých možností a ochoty. A to je něco, co tomu celému dává ještě rozměr ohromného daru, kterého jste dostali.  Díky všem těm, kteří to zcela zadarmo  zorganizovali a pomáhali třeba v kuchyni jste se vy mohli v klidu ponořit sami do sebe a do toho, jak fungujete ne jako lidská bytost, ale spíš jako robot reagující na tlačítka Líbí/Nelíbí.

Říká se, že největší dar je ten dar, který vám pomůže se osvobodit od toho, co vás trápí. Právě proto píšu každý rok své povipassanské články. Abych dala lidem vědět, že tenhle dar si mohou jít vyzvednout kamkoliv a kdykoliv (pokud mluvíte anglicky, jinak 2x ročně do Polska na český kurz.) Stačí chtít věnovat 10 dní svého času a nalézt v sobě odhodlání vydržet až do konce.

Kolikrát zjišťuji, jak si lidi stěžují na to, jak za všechno musí platit a že i to, co by mělo být zdarma, je dnes za peníze. A nakonec to, co se jim zdarma nabízí, nevyužívají ani z třetiny tak naplno, jak by mohli. A kupodivu radši využívají to, za co si zaplatí. Asi jsme ještě filozofii daru a vděčnosti nedorostli. A tak máme dál kam růst :-) A právě na vipassanském kurzu si můžete zažít sílu téhle filozofie.


Zmiňovaný shrnující článek najdete zde: Meditace Vipassana (Goenka) – na co se tak člověk může těšit?. Je tam i odkaz na možnost přihlásit se. Právě vzhledem k tomu, že je to zdarma, bývají kurzy velmi rychle plně obsazené. Je třeba hlásit se několik měsíců předem ideálně v první den registrace na daný kurz. Doufám, že i vám bude ku prospěchu.

Radost ze života – kde brát a nekrást??

Mnoho let jsem žila s pocitem, že „tady jsem nechtěla být”. Možná k tomu přispělo i vyprávění mé matky, jak jsem se nechtěla a nechtěla narodit :-) Nemůžu říct, že bych měla nějaké strašlivé dětství nebo dospívání. Asi jsem na tom nebyla nikdy hůř než průměr. A v některých ohledech určitě i líp. Minimálně se doma rodiče nerozčilovali, co nosím ze školy za známky. Nebo za poznámky. Když už, tak se spíš divili, co že jsem to zase zapomněla donést – třeba cvičky apod. :-)

A přece jsem si do deníku svého středoškolského Já jednou napsala: „Umři, když chceš, litovat toho nikdy nebudeš.” (To bylo ještě v dobách, kdy mě nějaká reinkarnace nebo peklo a ráj nezajímaly.)

 

Když berete smrt jako osvobození, radost ze života se těžko hledá

A tak dodnes, možná i díky této větičce, nepatřím k těm všem, kteří se bojí smrti. Jenže pak je pro mě bohužel také nepřístupná ona motivace: „Odřeknu si ten dortík, protože nechci umřít (na nějakou zlou chorobu způsobenou nezdravou stravou).” :-)

Všimli jste si, jak často je naše motivace poháněná pudem sebezáchovy?? Ale co když ve vás čas od času převládne spíš pud sebedestrukce, který veškeré vaše snahy nenápadně sabotuje?? Není to i váš případ??

Ze všeho nejtěžší ale pro mě bylo najít nějakou radost z toho, že jsem vůbec naživu.

Všechny ty možnosti, které s sebou život přináší – jídlo, zpěv, tanec, krásy přírody – mi nějak nestačily. Ani ten sex mi nestačil :-)  Nechápala jsem nadšení jednoho svého kamaráda, když se o té reinkarnaci kdysi po revoluci doslechl. „Super, budu moct žít ještě jednou”, říkal. Já totiž měla mnohem blíž k té části obyvatel indického poloostrova, kteří toužili po mókše. To jest po osvobození z toho koloběhu životů.

 

Ale když tu radost ze života ne a ne najít, může to být kupodivu i dar

Ano, za těch víc jak 20 let, co jsem se začala učit, jak mít radost z toho, že tedy jsem a dýchám (když už teda), jsem se něco málo naučila :-) Minimálně to, že možná právě díky tomu, že mě spousta toho, co většině lidí k radosti stačí (běhat bosky po louce nebo pařit s kamarády), nějak nestačila, mám trochu jednodušší cestu k tomu nacházet to, co většina hledat moc nemusí. Dokud třeba neskončí v nemocnici po mrtvici jako můj otec…

Tam totiž už pařit nemůžete a běhat bosky po louce taky ne. S trochou štěstí vidíte tak maximálně ven z okna. Tam máte jen pokoj, svou postel, pár dalších nemocných mužů kolem vás (ani ti radostí nesálají)… a svoji hlavu a to, co se vám v ní honí.

 

Kde pak hledat radost ze života v takto neradostných chvílích??

Vzpomínám, jak jsem před 2 lety stála na vlakové zastávce a telefonovala svému otci do nemocnice poté, co jsem dokončila svůj první desetidenní kurz meditace vipassana (podle Goenky). Bylo to zvláštní. Nikdy jsem neměla ke svému otci a jeho pocitům v nemocnici blíž než tehdy.

Měla jsem za sebou pobyt, i když krátkodobý, tam, kde si – v mém případě dobrovolně – necháte vzít všechno, v čem obvykle tu radost hledáme. Možnost bavit se s ostatními a usmívat se na ně. Číst si nebo psát. Surfovat na netu nebo prostě ujíždět na sociálních sítích. Dokonce i možnost jít kamkoliv chcete a jíst cokoliv chcete. A budíček je někdy ve 4 ráno…

Jediné, co vám zůstane, je vaše mysl, vaše tělo bolavé od mnoha hodin meditace a nejbližší okolí. Někdy slunce, někdy déšť. A je jen na vás, kam se případně v té mysli odeberete (po skončení kurzu jsem mnohokrát zjistila, jak jiný kurz jsem v prožila ve srovnání s ostatními, i když jsme dělali naprosto totéž).

Je jen na vás jestli v sobě objevíte způsob, jak najít tu vnitřní radost, kterou vám fakt už nic a nikdo nebude moci vzít. A ptáte se, jestli jsem ji tam našla?? Letos jedu potřetí s výzvou dál v sobě prodlužovat ty okamžiky, kdy se mi dařilo tu radost cítit, a s porozuměním a soucítěním se osvobozovat z toho, co mě stahovalo dolů :-)

 

Chcete se na tu vnitřní radost podívat hlouběji se mnou? 

Když jsem na tento kurz v roce 2017 jela poprvé, pročítala jsem si ve vlaku 10 článků, které jsem těsně předtím každý týden psala o tom, kde tu vnitřní radost hledat. Tenkrát z nich vznikl ebook a každé léto (protože léto je přece obdobím radosti a lásky) se k nim znovu vracím a každý týden nechávám jedno z jeho témat promluvit mi do života. A ono to vždycky udělá :-)

Je to pro mě způsob, jak objevovat těch 10 způsobů, jak v sobě tu radost ze života dusím. A taky to, jak v sobě ten vnitřní oheň (léto je obdobím elementu oheň) probouzet. Tak trochu jinak. Zevnitř…

Kupodivu ta nejšťastnější období jsem už dvakrát prožila na těchto desetidenních meditačních kurzech, i když na první pohled není kde tam tu radost brát, aniž by ji člověk nekradl z toho, co slíbil, že dělat nebude :-) A tak i proto letos v létě jedu na tento kurz znovu :-)

A  hlavně – znovu se chystám vnést témata elementu oheň do 10 týdnů svého života. V rámci svých ročních projektů už vlastně pošesté.

Na samotném začátku celého desetitýdenního období, v sobotu 25.5. od 15.00, pak opět pořádám tříhodinovku elementu OHEŇ. Tentokrát právě o těch 10 způsobech, jak v sobě tu radost ze života dusíme. A jak ji můžeme vykřesat i tam, kde ty běžné zdroje nejsou.

Příprava je nutnost :-) Pokud se chcete na léto tímto tak trochu nezvyklým způsobem připravit se mnou, přihlásit se můžete na odkaze níže.

>> Najděte v životě tu opravdovou radost <<

 

 

 

 

Symbolika není jen zrcadlení…

Pomalu se učíme vnímat to, co v životě prožíváme, tak trochu jinak. Bohužel většinou končíme jen u zrcadlení. Tj. u snahy číst svět kolem sebe jako zrcadlo, ve kterém se navenek odehrává to, co se děje uvnitř nás. Nelíbí se nám něco na druhém člověku? Podle teorie zrcadlení se nám jen ukazuje, co my sami děláme špatně. A očekává se od nás, že se nebudeme snažit měnit své okolí, ale sami sebe.

Je to takový první pohled pod povrch toho, co se nám předtím jevilo jasně jako vina toho druhého. Zahlédli jsme první symbol – odraz.

Vzpomínám, že cca před 25 lety, když jsem si teorii zrcadla sama pro sebe objevila, vytrhla mi velký bolavý trn z paty! S údivem jsem sledovala, jak ten, kterého jsem obviňovala z toho či onoho, se mi před očima mění vždy, když jsem sama v sobě změnila to, co jsem mu v duchu nebo i nahlas vyčítala.

Přiznávám, někdy jsem se bouřila a říkala si, proč to mám být já, kdo se má zamýšlet a měnit? Proč ne ten druhý??? Ale tenkrát dávno jsem byla velmi vděčná, že mi tento nástroj umožňuje nepřímo měnit to, co jsem změnit tak moc chtěla….

 

Ale symbolika znamená mnohem víc než jen zrcadlení!

Hodně lidí již naštěstí zjistilo, že teorie zrcadlení není samospásná. Že nejde o nějaký vzoreček, který lze jednoduše vztáhnout na vše, co se jim v životě děje.

A tato teorie má ještě jednu záludnost. Ve fanatických rukách se může jako vše, co je užitečné, zvrhnout. Může proměnit Váš život ve věčnou sebeanalýzu a věčné bičování se za to, kde všude děláte chybu, a za co všechno můžete. A může se Vám také nakonec stát, že v druhých lidech vyvoláte dojem, že jste to opravdu jen Vy, kdo je ten špatný. Velmi rádi sami nad sebou umyjí ruce a své vlastní chyby hodí na Vás. Však jste ji na sebe sami dobrovolně vzali…

Duální svět má totiž jeden velký problém – když ze sebe přestanete dělat oběť (jak se všude doporučuje), automaticky se z Vás stává viník :-(

Mnohem radši se na svět dívám jako symbol v tom hieroglyfickém pojetí, o kterém píšu ve své první hravě-poeticko-symbolické e-knize Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty). Takové pojetí je totiž mnohem komplexnější. A umožňuje Vám číst ve svém životě jako v knize :-) Všechny možné asociace proměňuje v jeden velký příběh. A ten umí být jak neuvěřitelně objevný, tak uklidňující. A rozhodně z Vás nedělá viníka.

 

Proč se učit vnímat svět symbolicky?

Značně se Vám ve Vašem trápení uleví :-)

  • Když v tom, co se děje, zahlédnete symboliku Vašeho niterného přání, lépe zjistíte, po čem to vlastně tak toužíte (nebo čeho se tak moc bojíte). Je to první krůček k tomu si uvědomit, že to, po čem toužíte, tam venku stejně nezískáte.
  • Čím častěji si vzpomenete, že se na svůj život můžete podívat symbolicky, s tím větším nadhledem budete postupně to, co se děje, vnímat. A může se Vám pak stát, podobně jako mně, že to, co by Vás předtím rozhodilo, Vás najednou rozesměje. Ano, život totiž někdy volí legrační cestičky, jak s Vámi komunikovat :-)
  • Život se Vám může proměnit v jeden velký příběh, který je asi tak stejně reálný jako film v kině, ale který ve Vás vyvolává silné emoce. Mnohem lépe pak budete chápat neduální vnímání, jak ho přibližuje neduální učitel Rupert Spira.
  • Asi největší síla symbolického vnímání pak spočívá v tom, že pochopíte, proč se již tisíciletí hovoří o životě jako o jednom velkém snu. Najednou nic, co se děje, není skutečné, ale je stejně symbolické jako obrazy ve snech.

Učit se vnímat svůj život symbolicky je způsob, jak se jednou probudit :-)

 

Nezapomínejte…

Nezapomínejte tedy na to, že vše může být jinak, než jak se Vám na první pohled zdá. Že nejde o to život analyzovat a sám sebe vinit a zlepšovat. Že jde v první řadě o to, přestat považovat to, co prožíváte, za tu jedinou realitu a brát život tak smrtelně vážně a dramaticky. Je to spíš hra. A může být někdy až zábavná, když ji prohlédnete.

A v druhé řadě jde o to vyskočit z těch zajetých kolejí obviňování (ať již druhých nebo sebe) a udělat ten další krok, který nás na té mimoňské cestě čeká následující tři dny. Podívat se dovnitř, ale tentokrát bez hodnocení, a otevřít se tak konečně možnosti vyléčit vnitřní zranění, kvůli kterým ostatně lidé obvykle jednají jako zraněná zvířata.


Článek je součástí měsíčního online kurzu zdarma Mimoňská cesta do Jiného světa.

 

 

 

 

DEVATENÁCTKA (6) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Pošahaná životní rozhodnutí

Každý máme nejspíš za sebou nějaké to své pošahané životní rozhodnutí. Někdo si vybral špatnou školu. Někdo špatné zaměstnání. Někdo špatného partnera. Někdo špatná slova.

A narazil. A i v té chvíli někteří udělali ještě další dost pošahané rozhodnutí – svedli své neštěstí na blbého partnera, blbou školu a blbé zaměstnání. Nebo na svou vlastní nebetyčnou blbost, za kterou si to všechno vlastně zaslouží.

Na druhou stranu to někdo možná vzal jako nic víc než jedno nepovedené kolo nějaké hry. Nic přece není nikdy špatně, dokud to slouží k něčemu ještě lepšímu! A to, co z nezdarů uděláme, záleží jen a jen na nás, ne??

Mně se v sobotu podařilo udělat hned několik špatných rozhodnutí. Některé z pohodlnosti, některé ze snahy vyhovět. Naštěstí to odnesla jen zdrcnutá bábovka. Ale vznikla z toho bábovková rodinná soutěž, kterou sice nejspíš prohraju, ale zato se třikrát dobře namlsám!

Existuje ale ještě jedno zásadní pošahané rozhodnutí, které děláme snad téměř všichni do jednoho každý den, každou hodinu. Několikrát.

Obvykle se totiž zabýváme jen tou školou, zaměstnáním, partnerem… nebo tou bábovkou. Naše životní rozhodnutí se smrsknou jen na to, jak se naučit na test, jak uspět v práci, jak vyjít s partnerem, nebo co zdravého jíst. Nebo někdy řešíte i něco jiného??

Absurdně zapomínáme na to nejzásadnější rozhodnutí našeho života – opustit otevřenými dveřmi ten koncentrák, ve kterém žijeme!

Ano, tento týden se mi konečně díky meziknihovní výpůjční službě dostala do ruky zajímavá knížka The Choice (Volba) od Edith Eger, ženy, která jako teenagerka přežila Auschwitz. Původem Maďarka z Košic, která působí jako psychoterapeutka v USA. Právě od ní pochází myšlenka, že ona měla vlastně štěstí, že věděla, že je uvězněná. My na rozdíl od ní ani nevíme, že žijeme ve vězení. V koncentráku vlastní mysli a vlastních rozhodnutí.

Snažit si ulevit v tom všem utrpení tím, že myslíme na jídlo nebo na vztahy, nebo že si snažíme najít místo, kde je větší pravděpodobnost, že přežijeme, je pochopitelné. Ale tam venku je svoboda. Stačí se rozhodnout z toho koncentráku odejít!

Můj oblíbený neduální učitel Rupert Spira (a nejen on) by možná mohl dodat, že žijeme v klamné představě toho, kým ve skutečnosti jsme. A právě to je příčinou našeho utrpení. Absurdně se trápíme kvůli nějakému Já (Egu), které vlastně vůbec neexistuje.

Ostatně právě o tom, jak jít právě za touto svobodou, je celý můj blog i následujících 10 týdnů jarního elementu DŘEVO.


Právě jste dočetli šestou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma ROZHODNĚTE SE, JAKÝ ŽIVOT CHCETE ŽÍT elementu DŘEVO. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.  

> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Rupert Spira, neduální učitel – Rupert Spira česky – poznejme uznávaného neduálního učitele i my

Těším se na další online setkání příští týden!