Harrachov – můj druhý domov

Vyrůstala jsem v Nymburce a stále se tam poměrně často vracím. Má rodina tam má už od čtyřicátých let (ne-li dřív) dům. Vyrůstala v něm má matka, vyrůstala jsem v něm já a značnou část svého života tam strávila i má dcera. Třeba celé loňské prázdniny, kdy tam byla na své první brigádě.

Líbí se jí tam stejně jako mě. Je to klidné město, máme tam zahradu a kolem Labe se úžasně jezdí na longboardu. Může vyrazit téměř hned ze dveří. Nemusí nikam daleko autobusem ke Svitavě.

Pár let jsem celkově strávila i v Káhiře (a v Egyptě), v Ammánu (a v Jordánsku) nebo na Srí Lance. Byla to léta pro mě celkem důležitá, z různých důvodů. V mládí se toho člověk naučí tolik!

Ale za svůj druhý domov nepovažuju ani tak parčík v campusu Jordánské univerzity, kde jsem trávila studiem arabštiny a přípravou na státnice dost času. Ani náš káhirský byt na Labanu, kde jsem v zimě spala v bundě a v létě na balkóně, kde byl příjemný noční větřík.

Za svůj druhý domov považuju Harrachov. 

Trávila jsem tam totiž své dětství i dospívání a vyrazila jsem tam i s nastávajícím manželem.

Sledovala jsem, jak se Harrachov proměňuje.

Jak tam rostou můstky, včetně Mamuta.

Nová lanovka kousek od naší chaty.

Hurá!

 

HARRACHOVSKÁ CHATA

Nymburská nemocnice, kde kdysi oba mí rodiče pracovali, mívala chatu v Harrachově. (A snad stále má, ale naposledy jsme tam byli, než se dcera narodila. A to už je 16 let.)

Matka nedávno vyprávěla, jak jsme tam kdysi jeli komplikovaně s lyžičkami autobusem. Já zase vzpomínám, jak jsme tam kdysi přespávali ve spodní místnosti na přistýlkých vylepšených židlemi. A jak jsem si představovala, že za dveřmi do sklepa (či kam to vedly) je oběšenec. To byly doby. :-) Stačilo nám málo…

Na cvičnou louku za lesem jsem se chodívala učit lyžovat (a prý mě honili, abych nespadla do vody). Mám odtamtud někde doma i fotky na pekáči. (Já a pekáč, o tom ještě bude víc.) Dnes je tam vlek pro začátečníky. (Snad nepadají do vody.) To za mých mladých let bylo potřeba si ten kopeček vyšlapat. :-) Vzpomínám, jak si tam děti stavěly malé skokánky, a na tom jsme se pak také bavily.

Ostatně matka mi vyprávěla, že za jejich mladých let nebyl v Harrachově ani vlek z Rýžoviště! Není tedy divu, že máme v rodině takovou historku, kterou kdysi psala má matka jako sloh pro mou sestru. (Nevím, jestli věřili, že ho psala ona, protože to bylo tenkrát úžasně sepsané a neuvěřitelně vtipné.)

 

HARRACHOVSKÁ ČERNÁ

Nikdo z nich neuměl a neumí pořádně lyžovat. Tedy naši odjakživa jen běžkovali, ale naštěstí mě nenutili a nechávali mě většinou jezdit na sjezdovkách. Samotnou. Už na základní škole. (Starší sestra nechtěla s tou mladší nic mít a já byla ráda, že mě nikdo nekomanduje. :-))

Jednoho dne se ale stalo, že když už vlek z Rýžoviště postavili a oni na něm vyjeli nahoru, že to matka mírně spletla. A zabočila na černou…. 

Nevím, jestli jste kdy v Harrachově na černé lyžovali. Já jednou v životě. Když oni, tak já to přece taky musím zkusit, že jo? No, byla jsem tam opravdu jen jednou jedinkrát. Myslím, že lyžovat umím celkem slušně, ale v životě jsem dala černou jen 2x. Za ten strach, že někde nedejbože spadnu a potkám se sama se sebou až o pár metrů níž, mi to fakt víckrát nestálo. :-)

Jak je psáno v článku zde, harrachovská černá bývala postrach lyžařů a stále zůstává jednou z nejprudších a nejtěžších tratí v Česku. A ano, mate úvodními pár metry. A pak přijde prudký dlouhý svah dolů bez zatáček a možnosti si odpočinout. Já ho ještě zažila bez jakéhokoliv upravování, samou bouli. A stejně tak i mí rodiče.

Matka prý dolů dojela, ale kalhoty měla děravé. :-)

A na otce prý ještě asi půl hodiny čekala.

Přežili jsme nakonec všichni tři.

Doufám, že dceru nenapadne tam lézt…

Do Harrachova totiž v neděli odjela se školou na lyžařský kurz. 

 

HARRACHOV SE MI MĚNIL PŘED OČIMA

Jsou ubytovaní v hotelu, který za mých mladých let samozřejmě neexistoval. Pod těmi velkými můstky, které za mých mladých let taky neexistovaly. U lanovky, která taky neexistovala.

Zatímco oni mohou obout lyže a dobruslit k lanovce, já jsem kdysi nasadila boty, hodila lyže s kandaháry přes rameno a šlapala na Rýžoviště na vleky, které tam byly. Jezdila jsem i na Plešivci (tam mi říkali: „Tak co chlapečku, už pojedeš?“, když jsem stála na kopci a hleděla do dáli.)

Nemám ten svah ale spojený s příjemnými vzpomínkami. Že si mě pletli s klukem, to nic. Na to jsem byla zvyklá. (A jsem ráda, že jsem nežila v dobách, kdy by mě snad chtěli nakonec předělávat na kluka.) Ale jako malá jsem tam měla slušný karambol na pekáči, rozkousla si ret a vyrazila dech.

A tak nejvíc jsem jezdila na modré z Čerťáku. Styl šus. (Zatáčky jsem se učila až těsně před lyžákem v sedmičce.)  Rodiče sjezdovat neuměli, lyžařskou školu jsem neaobsolvovala, učila jsem se odkoukáváním od druhých. A můj styl šus s pár krkolomnými pády rodiče tedy naštěstí neviděli. Dodnes obdivuju tu odvahu pustit mě samotnou na svah.

Výstavbu můstků v roce 1978 jsem zaregistrovala. Však to byla velká věc. Mamut! A z okna chaty jsem pak často sledovala, jak se tam skáče. (A zároveň po očku sledovala i přímý přenos v TV.) O pár let později pak postavili i lanovku a já byla nadšená.

Konečně jsem mohla přestat chodit až na Rýžoviště (ono také v přaskáčích by to nebylo nic moc.) Lanovku jsme měli jen pár metrů od chaty. Stačilo seběhnout kolem svatého Jana na cestu a za minutku už jsem stála ve frontě na Čerťák.

A jak léta ubíhala, nebylo už pomalu ani možné Mamut z okna sledovat, protože svah u chaty, na kterém jsem jako malá bobovala, zarostl vysokými stromy.

 

CELOROČNÍ DOVÁDĚNÍ

Do Harrachova jsme ale nejezdili jen v zimě lyžovat. Chata se využívala celoročně a i já tam trávila spoustu dovolených mých rodičů. Prolezla jsem les za chatou mnohokrát. A vzpomínala na ty doby vždy, když jsme vyrazili na čchi kung do Svratky, kde jsem dělala úplně totéž. Žádné cesty, prostě les. :-)

Prolezla jsem i lesy za Mumlavou. Šlapala jsem jimi až nahoru na Čerťák. Přes Mumlavu skákala po kamenech. A v lese u chaty jsem si hrála na špiónku. (Což byla vůbec má nejoblíběnější dětská činnost, ať už v Nymburce na místním nádraží u domu, nebo v Harrachově.)

Lezla jsem po stromech, případně se jako Old Shatterhand, můj hrdina, plížila lesem. Sousedům ze spodního okálu se tedy moc tahle moje hra nelíbila, protože jsem se jednou nechala nachytat, jak je sleduju. :-)

S rodiči jsme chodili na Dvoračky (v zimě na běžkách, v létě po nohách. :-)). K Mumlavským vodopádům. A tam jsem pak brala i své kamarády a kamarádky, když jsem povyrostla a na chatu jsem začala jezdit bez rodičů.

 

HARRACHOVSKÉ DISKOTÉKY

Když druhý domov, tak se vším všudy. S dětskými hrátkami i s dospíváním. Jak to šlo, začala jsem na chatu jezdit sama. Vzala jsem lyže, zabalila si batoh, a jela vlakem. (V Harrachově je nádraží, ale vysoko na kopci a minimálně půl hodiny cesty na chatu.)

Trávila jsem tam zimy na lyžích (většinou sama). Jsem prostě nadšený lyžař a k lyžaření nikoho nepotřebuju. Po večerech jsem s ostatními na chatě ve společenské místnosti sledovala TV a pojídala speciální ovocné saláty. Harrachov a ovocné saláty, to bylo moje. Případně si na pokoji četla. Chata je maličká. Různě přestavovaná, naposledy tam byly 4 pokoje.

Ale na chatu jsem začala jezdit i s kamarádkami. V zimě i na podzim nebo na jaře, možná i v létě. Vymetly jsme spolu spoustu diskoték. :-) Byly na vodopádech.

A nakonec jsem tam pozvala i svého nastávajícího. :-) Vzpomínám, že jsme vyrazili s kamarádkou a jejím nastávajícím (nebo už manželem?). Podnikali různé akce. A s manželem jsme vyrazili i na běžky.

 

PŘEDPOSLEDY V HARRACHOVĚ

(Protože naposledy to určitě nebylo.)

Naposledy jsem v Harrachově byla před pár lety během vánočních svátků, které jsme trávili v Nymburce. To už i s dcerou. Vyrazili jsme tam společně na jednodenní výlet na běžky. Přesvědčila jsem muže, že fakt nemusíme trávit čas šlapáním do kopce. Že můžeme vyjet lanovkou na Čerťák a pak dojet až na Ručičky a ještě výš na Dvoračky. Že toho odlyžujeme víc. Že to bude hezčí a větší zábava.

A tak máme zase tu krásnou vzpomínku, kdy jsme všichni tři při výjezdu z lanovky upadli. Nevím, kdo byl ten první, který pak nejspíš složil i ostatní. Fakt je, že manžel není moc zvyklý lanovkou na kopce s běžkami jezdit. Já zas nejsem zvyklá jezdit lanovkou na běžkách. Možná jsme se měli stydět, co jsme to za lyžaře. Ale já se vždycky musím smát, když se něco takového stane.

A tak teď, když dcera vyrazila do Harrachova na týden, vzpomínám. A moc ráda bych se zas do Harrachova vrátila taky. Mám v plánu už pár let nějaké special akce, které s Harrachovem souvisí. A jednou jsme už téměř i odjeli. Ale zatím to nevyšlo. Tak snad teď. A co vy? Máte také nějaký svůj druhý domov, kde jste toho už tolik zažili??

 

 

 

 

OHLÉDNĚME SE LETOS POPRVÉ

Už jste se ohlédli za tím vším, co se dělo v lednu našeho nového roku 2023? S takovou slávou jsme ho na Silvestra vítali. (Některé z toho možná ráno pak bolela hlava, ale to jiná…)

Svá shrnutí jsem letos začala ohlédnutím nejen za loňským rokem, ale za celým obdobím ročních projektů. Protože tento rok je desátý! Special. :-) A já jsem moc zvědavá, jak tuhle desetiletku zakončím.

A proto jsem se vrátila i ke shrnutím měsíců.

Psala jsem je dlouhá léta. Když jsem ale před časem přestala, jako na potvoru přišly ty nejextrémnější roky (2020, 2021, 2022). Tak raději zase začínám psát, ať je tento rok nakonec tak trochu nudný a pro chod tohoto světa spíš nezajímavý…

Máme opravdu vliv na to, jaký je svět kolem nás?

Nejen na to, jak ho vnímáme, a jak se k nám pak staví??

Jak si jej svým vnímáním, myšlením, postoji a chováním tvoříme?

Akce – reakce?

 

ZNAMENÍ LEDNA

Pokračovat ve čtení…

Vize a nové začátky (4/23)

Silný týden.

Jestli to nebude i tím, že se právě tento týden probudila energie spojovaná s příchodem nových začátků, jara, s probouzením se přírody?? Ano, začal lunární nový rok, tentokrát rok Zajíce. Oproti nebezpečnému Tygru prý slibuje lepší vyhlídky, tak doufejme, že se situace uklidní. Pro 3 miliony lidí se tento týden uklidnila situace minimálně na Hradě. :-)

Ale o volbách, tedy těch prezidentských, až nakonec, i když i ty s vizemi a novými začátky souvisí.

Jak se ty nové začátky projevily v mém týdnu? 

  • Po letech jsem se rozhodla otevřít opět čistě začátečnický kurz čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě pro všechny, kteří mi kdy psali, nebo se byli osobně poptávat. A taky pro všechny ty, kteří ještě vůbec netuší, co to ten čchi kung je a k čemu je vůbec dobrý. Tak doufám, že se k nim všem tahle informace dostane a dorazí se od půlky února naučit, jak mít víc energie i životní pohody a nadhledu. Jak jsem poslední dobou viděla, tak je to sakra důležité. Pokud jste z Brna a okolí, víc info o čchi kungu i cvičení a možnost registrace najdete ZDE.


  • Také jsem se rozhodla vrátit k projektu STROM ŠTĚSTÍ, i když trošku jinak. A zatím ho nikde nabízet nebudu. I když e-kniha elementu DŘEVO, který s novým lunárním rokem už také začal působit, snad již brzy elektronicky opravdu vyjde. :-) A v ní najdete všechno, co potřebujete, abyste mohli taky naskočit na vlnu téhle osvobozující kreativní energie. Zatím jsem si opět jen připravila Diář a snažím se najít způsob, jak během roku všech těch 5 energií využít naplno. Ten určitý řád a struktura mi totiž loňský rok, kdy jsem poprvé po letech STROM ŠTĚSTÍ vynechala, chyběla. Vrátila jsem se k němu s prvním shrnutím týdne před měsícem a teď mám chuť jít hlouběji.

  • Z prvního tématu elementu DŘEVO z e-knihy (Rozhodněte se, jaký život chcete žít) se mnou tento týden rezonuje hlavně ona myšlenka VIZE. Všimla jsem si, že i v celé prezidentské volbě letos hodně rezonovalo tohle téma. A bylo vidět, že většina lidí se ztotožnila spíš s onou vizí, než se strachem. Kdysi dávno ANO vyhrálo s vizí, že bude líp. Je vidět, že vize mají moc nás ovlivňovat. :-) Ale také proměňovat. Babišovi se nepodařilo tenhle národ jako celek přesvědčit, že to s námi myslí dobře. Co pan prezident?? Uvidíme, jak sám říkal v rozhovoru pro ČT – když se změní nálada, může se něco začít samospádem proměňovat. 

VIZE DO DALŠÍCH TÝDNŮ??

Pokračovat ve čtení…

NOVÉ SMĚRY ROKU 2022

Rok 2022 byl pro spoustu z nás dalším z řady let, kdy se toho hodně dělo a hodně měnilo. Jako by covidové roky nestačily. Jako bychom ztratili ten pocit jistoty, který jsme kdy předtím snad měli.

A každý se s tím pocitem nejistoty učíme nějak pracovat. Umíte se položit s důvěrou na onen oceán nejistoty, jak jsem o tom psala ve shrnutí uplynulých let? Jak velký strach se vás zmocňuje z budoucnosti??

Já si koncem roku 2022 uvědomila, že má snaha se upíchnout někde na jistém místě, není nakonec vůbec nic jiného než strach z nejistoty, který se zmocnil i mě. Není divu, covid mi přinesl finanční ztrátu, protože mi ubral studenty. A tedy mi přinesl i chvíle, kdy jsem si říkala, jak moc dobře rozumím všem těm, kteří začínají mít finanční problémy.

Maslow měl pravdu.

V prvé řadě potřebujeme cítit ty základní jistoty.

Bezpečí. Mít střechu nad hlavou. Mít co jíst a pít.

A s válkou za humny (a v TV) a covidem jsme viděli, jak vratká tato jistota je.

A i když mám v manželovi jisté zázemí, nechci viset pouze na něm, a tak tu nejistou pozici, ve které jsem, vnímám velmi dobře. A čím jsem starší a čím má naše dcera náročnější požadavky (třeba touží po cestě do Jižní Koreje), tím víc si říkám, že to chce nějakou změnu.

Že je možná čas ukončit ty dlouhé roky na volné noze, které mi pomáhaly se rozvíjet, dávaly mi čas pomáhat druhým a být tu i pro dceru, která to třeba právě během posledních let základní školy hodně potřebovala.

A tak chápu, jak nelehká a nejistá je doba pro spoustu lidí v této zemi.

Pokračovat ve čtení…

KUDY JSEM ŠLA A JAKÝ BUDE DESÁTÝ ROK?? (OHLÉDNUTÍ)

Zjistila jsem, že na konci roku 2023 uplyne DESET LET od doby, kdy jsem vyrazila na cestu za nepodmíněným štěstím. A vlastně téměř 30 let od chvíle, kdy jsem se po návratu z Egypta rozhodla překopat svůj život od základu. Začala jsem tehdy aktivně objevovat to, co jsem předtím už jako dítě jen tušila nebo po čem jsem toužila a kolem čeho kroužila.

Co všechno se za tu dobu stalo???

Třeba Freddy Kruger. :-)

Každému roku jsem začala v průběhu projektů ABSURDISTÁN a STROM ŠTĚSTÍ dávat symboly.

A ano, tohle byl ten rok, kdy jsem měla pocit, že sním a že když se neprobudím, rozsápe mě to.

Rok 2015.

Ale pojďme se podívat, jak to všechno začalo.

ROK 2014 (DAR)

Pokračovat ve čtení…

Rušivé elementy??

Mám takový jeden rušivý element v jedné třídě.

Jeden den pořád ruší, vybavuje se s holčinou, která sedí vedle ní, a další hodinu je jako vyměněná.

Holt, elementy se neustále proměňují.

Někdy ukáží, co v nich je, jindy jsou takové nenápadné a jindy je jich všude až moc.

V tom případě obvykle přijde i nějaký ten zásah zvenčí, který se snaží daný element „srovnat“.

Řeč je sice o studentce, ale totéž platí všeobecně.

Mí čtenáři se ale neustále ptají po nějakých příkladech. :-)

 

ŽÍT V SOULADU S PŘÍRODOU

To, jak zjevné jsou projevy pěti elementů (DŘEVO, OHEŇ, ZEMĚ, KOV a VODA) , mě vždycky fascinovalo. Můžete je vnímat všude kolem nás i v nás. Je to univerzální zákon, který nám vládne. Však ho také měli staří Číňané odpozorovaný z přírody. A protože my jsme její nedílnou součástí a fungujeme na podobných principech, učení o 5 elementech je i nedílnou součástí čínské medicíny.

A takový přístup ke zdraví (i nemoci) je pak přirozeně komplexní.

Vnímá, že existuje vztah mezi emocemi a zdravím.

Jak moc důležité je nepřetěžovat svou mysl na úkor prožívání.

A jídlo je jedním ze základních léků i preventivních opatření.

Stejně jako pohyb. Nebo speciální druh pohybu – čchi-kung.

Protože ne každý pohyb může rovnováze vašich elementů udělat dobře.

 

OBJEVOVAT ELEMENTY JE OHROMNĚ ZAJÍMAVÉ

A tak jsem se už před cca 20 lety za svých vysokoškolských studií dostala k lékaři zabývajícím se čínskou medicínou. Byla jsem na jeho kurzu o čínské dietetice, kde jsem se například dozvěděla, že citrón do čaje nemusí být vždy úplně chytrý nápad, když se chcete vypotit.

Připravovala si tehdy z bylinek speciální driáky, ale hlavně jsem se učila chápat svůj zdravotní problém, se kterým mi západní medicína neuměla poradit. Učila jsem se vnímat, jak jsem ho vlastně řešila intuitivně správně, a čím k němu život v dnešní přejangované společnosti může přispívat.

Ze studií jsem znala naše západní filozofické pojetí 4 elementů. (Ale kdo ještě věří, že dřevo hoří jen proto, že obsahuje element ohně??) O pár let později jsem se jako delegátka a průvodkyně na Srí Lance seznámila i s pojetím tří elementů/ dóš (kapha, váta, pitta). Ale teorie pěti elementů mě uchvátila. Všechno, všecičko můžete vnímat skrze energie těchto elementů.

Roční období i období lidského života.

Barvy i zvuky.

Chutě i potraviny.

Vnitřní orgány i emoce.

 

TO, ŽE VŠE JE ENERGIE, MŮŽETE ZAŽÍT I V PRAXI

A když žijete v harmonii s těmito energiemi, prospíváte svému fyzickému i mentálnímu zdraví a můžete rozvíjet i svou duchovní stránku. Pokud věříte, že vše je energie a že energii není možné zničit ani vytvořit, ale pouze přeměňovat z jednoho stavu do druhého (což je základní fyzika) a chcete energie vnímat, teorie 5 elementů je nakonec hodně praktická. 

Energie elementů je možné vnímat mnoha způsoby. Projevují se kolem nás i v nás. Já si třeba právě skrze elementy uvědomila, proč jsem byla ve skutečnosti v dětství tak vzteklá a jak velký problém zrovna mě nadělali všichni ti, kteří mi jako malé chtěli bránit v rozletu. Ne každé dítě má totiž tak silnou energii DŘEVA, jako ji mám vrozenou já. I když každé dítě ji v sobě má mnohem silněji než ve stáří. Usměrňovat děti je nutné, ale musí se to dělat moudře.

Díky pěti elementům mi také došlo, jak zásadní je střed. To v době, kdy jsem se víc zabývala feng shui, které s elementy také pracuje. Ve středu pozemku, na kterém stojí náš dům, stojí už dlouhá léta hrušeň. Nestarší bytost v rodině. V létě se schováváme pod stínem její košaté koruny, na podzim nám dává plody.

Díky elementům jsem se také naučila svou energií šetřit, protože v přírodě neexistuje věčný růst, aniž byste vyčerpali své kořeny. A i když jste od přírody jang, nikdy jej nesmíte zapomínat vyvažovat i poklidem a stabilitou jinu. A možná proto jsem vždy intuitivně milovala řeky, trávila léto u vody a cákala se v moři.

Elementy jsou stejné pro všechny, ale jejich rovnováhu musíme udržovat každý po svém, protože jsme každý jiný. Svým temperamentem, svou prací, svým věkem. Neexistuje univerzální návod na to, jak být v rovnováze. Existuje jen univerzální teorie pěti elementů, jejichž dynamiku stačí pochopit a žít podle ní.

 


TEORIE V PRAXI

Před lety jsem o pěti elementech napsala pět ebooků a věnovala jsem jim celý roční projekt STROM ŠTĚSTÍ, který nejen mě samotné pomáhal vnímat poselství jednotlivých elementů v každodenním životě. Týden za týdnem jsme se učili hledat onu harmonii. Neduální rovnováhu v dualistickém světě. Abychom elementy my sami moc nerušili a využívali jejich dary naplno. :-)

Projekt už skončil, ale to, co jsem se během těch let naučila, vtěluji do pěti knížek pěti elementů. První si můžete projít zcela zdarma, když budete chtít. :-) Je věnovaná elementu DŘEVO a jeho energii růstu a tvořivosti. A svobodě. A tomu, abychom si svobodu nepletli se strachy a touhami našeho ega. Abychom uměli prokouknout jeho masky a nenechali se jím zmást. Ego nejsme my.

Přístup k 1. kapitole najdete ZDE.


 

 

 

 

 

CO MI V ŽIVOTĚ NEJVÍC POMOHLO? ČCHI KUNG A…

Asi jako každý z vás, i můj život není vždycky pohodička jahodička, jak říkává můj manžel. Každý máme ty své sešupy a každý z jiných příčin. Když mi bylo v životě nejhůř, byla jsem ráda, že vím, co s tím. Pomohl mi právě čchi kung. Jinak nevím, co bych byla dělala.

Platí, že to, co je hračka pro jednoho, může být klidně pro druhého velký problém. A tak netrapte sebe ani druhé oním  „Však druzí jsou na tom ještě hůř.“ To nikdy nevíme, když nejsme v jejich kůži. I nesrovnávat vás čchi kung naučí, protože pochopíte, že to nemá smysl. Třeba vy ten svůj problém, jakkoli malý se může ostatním zdát, prožíváte hůř proto, že jste citlivější. A na tom není nic špatného.

Jen máte v životě o to náročnější úkol.

Já kdysi na střední i uvažovala o sebevraždě. Dnes se mi to může zdát hloupé, protože jsem se přece měla docela dobře. Ale když máte pocit, že život nemá smysl žít, tak hůř vám už být ani nemůže.

Jak říkal už Viktor Frankl, známý psycholog a autor koncepce Logoterapie – když najdete v životě smysl, přežijete i koncentrák. Což byla jeho osobní zkušenost, proto mu věřím.

 

ČCHI KUNG JAKO CESTA, NE JAKO CÍL

Než jsem se dostala k čchi kungu, na který nedám dopustit, pomohla mi i spousta jiných věcí. Asi to taky znáte. I bez čchi kungu se dá žít. :-)

  • V první řadě láska. Jak jinak. :-) Život hned dostane smysl. A pro svého milovaného jste schopní i ty hory přenášet! Bylo mi tehdy přes 20 let a já najednou rozkvetla. Práskla jsem s VŠ oborem, který mě už neoslovoval, a zamířila jiný směrem. Najednou jsem přestala mít strach, co tomu kdo řekne. :-)
  • V druhé řadě astrologie a tarot. Učily mě symbolickému pohledu na život, hlubšímu pochopení toho, co se děje a proč. Zákonitostem.
  • Pohyb, zvířata (hlavně koně a psi) a příroda. Co k tomu říct. Asi chápete. :-)
  • A samozřejmě neduální učení. :-) Jen jsem je tehdy ještě moc nechápala, jen mě nesmírně přitahovala.

A i to všechno má s čchi kungem nakonec hodně společného.

A vlastně i to, že čchi kung sám není cíl, ale může vás dál navést.

Otevírá další a další brány, mě třeba zavedl k vipassaně nebo dzogčhenu.

 

Čchi kung ale pro mě zůstává základem

Díky němu se umím mnohem lépe otevírat tomu, co mi má životní cesta může dát. Uvolňuje to, co je zatuhlé. Ať je to tělo nebo mysl. :-)

A nakonec je pro mě čchi kung i způsobem, jak milovat ještě opravdověji a hlouběji, protože má praxe na otevírání srdce. Ale i kdyby neměl, sám o sobě otevírá celou vaši bytost.

Hýbat se, vnímat svět neduálně a symbolicky a jeho zákonitosti je ostatně také součástí čchi kungu. Jen nyní se to vnímání přesunulo i na úroveň energie. Takže můžete zasáhnout dřív, než se manifestuje něco, co jsme nechtěli. A to mi přijde super!

Vždycky jsem se totiž pídila po tom, co je „správné“ (jako správná Kozorožka).

Jeden známý se mně kdysi dávno snažil ukázat, jak se mýlím. Že všechno, co se nám stane, je správné, a že se tedy nemusím trápit tím, abych udělala to správné. Myslel si, že se prostě jen snažím být dokonalá…

Kolikrát se mě už lidé snažili vysvětlit něco, co si mysleli, že ještě nechápu. Že jsem tomu ještě nedorostla, zatímco oni už ano?? :-) A přitom já jsem se už jen hleděla ze stejných míst do těch jiných bran, které se mi otevíraly a které byly mému naladění bližší. A ze strachem z odsouzení nebo pocitů viny to nemělo nic společného, i když to je většinou to první, co každého napadne.

Jenže mému naladění je nejbližší ono propojování protikladů, které je pro spoustu lidí velmi těžko představitelné. A tak ano – v jistém smyslu je vše, co se nám přihodí, správné. Však jsem tomu věnovala i celý ebook Trápení je dar.

Ale zároveň není nutné se v životě trápit. A dá se to naučit stejně jako se učíme číst a psát. Jen tohle nás ve škole bohužel neučí…

 

ČÍM MĚ ČCHI KUNG PŘED LÉTY UCHVÁTIL?

Pokračovat ve čtení…

NECHTE TO BÝT ANEB SMÍŘENÍ…

Jak už to někdy bývá, lidé si občas rádi vezmou nějakou větičku – třeba „Já jsem jen tvoje zrcadlo, můj problém to není“ – a pak ji používají vždy, když nechtějí vidět, že příslovečné máslo na hlavě mají i oni. Tak doufám, že totéž se nestane větičce „Nech to být.“  Je totiž jednou z bran do neduálního prostoru, kde najdeme to, co nám chybí. :-)

Každá taková větička má svůj kontext a svůj smysl. Může nám pomáhat dívat se na věci i jinak. Trochu poodstoupit od toho, co řešíme, a nesjet do zaběhaných kolejí. Takže ani tyto větičky by se neměly stát zaběhanou kolejí, aby nám správně fungovaly.

Podobně jako je někdy velmi užitečné podívat se na sebe i očima druhých, může být také velmi užitečné nenechávat věci být tak, jak jsou. Mohou být totiž mnohem lepší. :-)

Ale někdy právě díky tomu, že sami sobě (i druhým) dovolíte nechat něco být, otevřete prostor k tomu, aby se to všechno mohlo vůbec udát.

Když jsem tedy toto zdůraznila, pojďme se podívat na to, kdy a proč je užitečné nechávat věci být. A jak na to.

 

NEJVÍC SE TRÁPÍME, KDYŽ…

Pokračovat ve čtení…

SMÍŘENÍ NENÍ REZIGNACE…

Jsme natolik ponoření do toho duálního světa, že je pro nás velmi nepřirozené vnímat svět jinak než skrze protiklady. Všechno je tak pro nás tak jasné – tohle je den a tohle je noc. A tohle je dobré a tohle je jasně špatně, ne? Takže jaképak smíření! Copak bych mohla rezignovat na to, co je jasně špatně, a nechat věci být tak, jak jsou??

Jenže ono je to často jinak, než si myslíme, že to je.

Ten hlavní problém je, že většinou ani netušíme, jak se věci ve skutečnosti mají a svět kolem sebe filtrujeme svými vlastními přesvědčeními a zkušenostmi.

Můžete si myslet, že smíření je rezignace.

Ale smíření nemusí být rezignace, když víte, jak na to.

Líbí se mi ona Hopkinsova nejkratší modlitba, na kterou jsem nedávno narazila na facebooku – „Seru na to.“  A možná jste narazili i na knížku „Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele“ od Marka Mansona??

Tu jsem tedy nikdy nečetla, ale věřím, že je to hodně přitažlivý způsob, jak prostě nad něčím, co nám vadí, konečně mávnout rukou.

Protože ono to není snadné, že?? :-)

Však velmi dlouho bylo mottem mého blogu „Jak přijmout nepřijatelné?”

Protože v tomto jsem zcela jasně Kozorožka – něco má svá pravidla a ta by se měla dodržovat. A hotovo!

Ono to ale nikdy není takhle černobílé (viz můj minulý článek o nevyžádaných radách,) nebo jestli chcete raději video?).

  • Jsou chvíle, kdy zjistíte, že je ještě něco důležitějšího než dodržovat pravidla nebo být dokonalý podle nějakých měřítek. (Když má navíc každá kultura, každá rodina a ba i každý člověk ta měřítka úplně jiná!)
  • A jsou chvíle, kdy zjistíte, že na té neduální zlaté střední cestě se můžete smířit i s tím nepřijatelným, ale zároveň po sobě nenechat šlapat. Protože na ní v sobě objevíte prostor, do kterého nemůže nikdo vpadnout. A ve kterém najdete vnitřní sílu, inspiraci i moudrost rozlišit, za co je nutné se postavit a kdy z vás mluví jen strach a snaha vše kontrolovat.

 

MÁVNOUT NAD NĚČÍM RUKOU NEZNAMENÁ TO, CO SI MOŽNÁ MYSLÍTE

Narazila jsem na to už tolikrát!

S výrazem „Seru na to,“ nebo „Mám to u prdele” lidi obvykle ve skutečnosti nemávli nad tím, co se stalo, rukou. Nakonec v tom bylo spíš  nasrané odmítnutí. Pocit, že „tímhle se už dál nehodlám zabývat, protože to nemá smysl. Protože ten druhý je blb. Nebo protože já jsem ten blb a nic se mi nedaří.” 

Prostě negativní emoce. Odpor. Touha, aby to bylo bývalo jinak. Nebo lhostejnost. Takový ten pocit, že je to stejně fuk. Jinými slovy – rezignace.

A touha, odpor a lhostejnost buddhisté považují za 3 základní jedy.

A já to rozhodně jako jedy vnímám. Proč? Může se vám zdát, třeba na touze přece nemůže být nic špatného. Vždyť je to něco, co nás pohání… třeba dál se rozvíjet. Učit se. Že cítit odpor je přece zdravé, protože nám to pomáhá vyhýbat se tomu, co nám ubližuje. A lhostejnost je přece přirozená ne? Konečně nám něco nevadí, ne?? :-)

Jenomže touha je nakonec vlastně chamtivostí (a nic nám není dost dobré), odpor je nakonec nenávistí nebo strachem (a co s námi pak tyto emoce dělají?) a kvůli lhostejnosti jsme pak otupělí a depresivní. A přehlížíme to, co je zjevné. Kdo jsme a co je svět kolem nás.

A ještě hůř – to všechno totiž vychází z jedné premisy:

Že nám něco chybí, že nejsme Ok takoví, jací jsme, že nám něco může ublížit a že bychom se měli před něčím chránit. A že dobrým způsobem, jak se před něčím bránit, je najít si něco, kde se budeme cítit v bezpečí, odstrčit od sebe něco, co nám nedělá dobře, nebo to prostě potlačit a nevnímat to. 

 

A TAK SMÍŘENÍ VYCHÁZÍ Z POCHOPENÍ, ŽE VE SKUTEČNOSTI NIC NEPOTŘEBUJEME A NIC NÁM NEMŮŽE UBLÍŽIT

To se snadno řekne a hůř udělá, že? :-) Pokračovat ve čtení…

Kdo stojí o nevyžádané rady??

Už jste to určitě mnohokrát slyšeli: „Hlavně nedávej nevyžádané rady!“ Ale jestli jste v duchovním světě noví, možná nevíte, jak velký prohřešek to je. Možná si říkáte, že poradit někomu přece nemůže být velký hřích. Jenže ono je to celé složitější…

A o to víc se v tom zamotáte, pokud onomu nedávej nevyžádané rady budete stoprocentně věřit. 

Jak už to chodí – v dualistickém světě máme tendenci vnímat svět černobíle. Buď něco platí, nebo to neplatí… a hotovo. No a pak se  chytnene nějaké pravdy a držíme se jí. V biblických dobách se tak chovali farizejové, kteří nehleděli na nic jiného než na literu Zákona.  A od nepaměti všichni ti, kteří slepě věří jednoduchým a zjevným výkladům a nejdou víc do hloubky.

Kolhberg to ve svém výzkumu stádií morálního rozvoje dělil do několika stupňů. Ten zákonický (např. je červená, tak budu stát, i když nic nikde nejede) patří mezi ty nejvyšší stupně. Pochopitelně. Pravidla nám pomáhají přežít, pomáhají nám se tady nepřizabít, pravidla nám pomáhají nemuset neustále přemýšlet, co je správně a co ne, reagovat automaticky. Zjednodušuje nám to život i soužití.

Ale mrkněte se na Kohlberga. Není to ten jediný stupeň. A i když spousta náboženských směrů nás naučila ctít Zákon, který jsme si pak jen modernizovali a upravovali, najdou se i takové, kteří vnímají, že Zákon má svá omezení. Mrkněte se na taoismus (třeba 57. kapitolu Tao-te-ťingu). Mrkněte se na dzoghčen. A mrkněte se na druhou stranu teď do USA na problematiku potratů. A nejspíš vám to bude jasné.

Ano, je rozhodně moudré nedávat nevyžádané rady. Však je také základním pravidlem taoismu nevměšovat se (wu-wei). Ale někdy je velmi moudré ji dát, i za cenu toho, že vám ji někdo omlátí o hlavu. I za cenu toho, že vás možná někdo nepochopí. A hlavně – je velmi moudré nepranýřovat ty, kteří poselství přinášejí. Protože možná mají co říct.

 

UDĚLALA JSEM CHYBU?

Pokračovat ve čtení…