KDYŽ SE VÁM OTEVŘE SRDCE…

Někdo tomu říká zamilovanost.

Někdo tomu říká láska.

Je to ten okamžik, když se z onoho zaběhnutého světa, kde vás toho už moc nepřekvapí, zčistajasna vynoří něco nového. Něco okouzlujícího. Něco, co ve vás probudí život. Něco, co vám rozbuší srdce a rozvíří energii v podbřišku. Na místě, kterému se v jiné než západní kultuře říká spodní tan tchien. :-)

Je to povznášející pocit, že? Barvy jsou jasnější, svět je zářivější, smích jiskřivější… ale i pláč jaksi bolavější. Když nemůžete být s ním nebo s tou, která ve vás tenhle ráj probouzí.

Co uděláte (děláte), když se vám něco takového přihodí??? Pokračovat ve čtení…

TOHLE mi přijde na stravování fakt praštěný…

Pobyt ve tmě mi přinesl nejrůznější zkušenosti. Odpovědi na otázky. Velmi zajímavá poznání. Co jsem ale rozhodně nečekala, bylo, že mě přiměje napsat článek o stravování. Ale asi je nejvyšší čas trochu zašťourat do stojatých vod a podívat se jedné důležité věci na zoubek….

To, jak se dnes na stravování většinou hledí, mi připadá, jako by někdy někdo zjistil, že miluje salsu. Nemyslím tu omáčku. Myslím tanec. :-) Nechápejte mě špatně. Milovat salsu je v naprostém pořádku (i já ji miluju!). A navíc, někdo jsme přirozeně spíš salsa typ, někdo spíš baletní typ, někdo spíš valčíkový typ.

Ale je fakt nutný tančit salsu, i když zrovna hrají valčík??????

Vám to nepřijde praštěný?

Se stravováním je to velmi podobné, řekla bych. Člověk se shlédne v nějakém typu stravování (paleo, raw, veganské, vegetariánské, „masožroutské”, masterchefovsky vytuněné apod.) a drží se ho, i kdyby venku trakaře padaly. A to myslím zcela doslova. Přitom existuje ještě další, logičtější, svobodnější a zábavnější možnost, která ale zatím není asi tak in či co. :-)

 

U stravování nevidíme jednu zásadní věc

Jídlo nás nemá jen zasytit, vyživit, léčit nebo potěšit všechny naše smysly. I když to všechno je nedílnou součástí toho, co nám jídlo může poskytnout.

Jídlo totiž není jen něco, co nám má pouze posloužit. S takovou mentalitou pak vypadá živočišná výroba tak, jak vypadá. A z projektu zelenina a ovoce do škol se stává ve chvíli, kdy děti dostanou do ruky sáček s nakrájenou mrkví, fraška.

Jídlo je dar. Jídlo je něco, co se stává naší součástí, koluje naší krví, buduje naše tkáně. Kosti, svaly, vlasy. I srdce. A my jsme buď v harmonii s tím, co necháváme, aby nás formovalo, nebo jsme jako ten tanečník salsy, který je logicky za zvuků valčíku mimo rytmus.

Navíc podobně jako se jídlo stává naší součástí, i my jsme neoddělitelnou součástí vesmíru, ve kterém žijeme. A buď je ten náš vesmírný tanec v harmonii s ním, nebo jsme opět jako ten zatuhlý tanečník salsy…

 

Žijete v harmonii se světem, jehož jste součástí?

Naučili nás, že život je boj. Že vyhrává jen ten nejsilnější. Že co si neurveme, to nemáme. Že jsme pány tvorstva a že si se zvířaty, lesy, půdou, vodou a rostlinami můžeme dělat, co si zamaneme.

Ale jako kdybychom od té doby, co jsme vylezli z džungle a postarali se o to, aby naše přežití nebylo tak závislé na ročních obdobích a hrozbách přírody, žili v domnění, že příroda nad námi už nemá moc.

A přitom jsme vodou, která v nás koluje, minerály, které nás budují, i sluneční energií, která nás oživuje a zahřívá. A mnohem víc než to!

Ale my jako bychom chtěli přírodě ukázat: „Hele, překonal jsem Tě! Jahody si dám i v zimě! A doma si pořádně zatopím a dám si k nim i zmrzlinu!” V jahodách jsou přece vitamíny a ve zmrzlině vápník. Jo a je to moc dobré. :-) Ale to se opět chováme jako ten tanečník salsy, který si tančí to své a vůbec nehledí na to, že už se dávno hraje zase pro změnu polka.

 

Svoboda jíst, co mi vyhovuje

Přes všechny nejrůznější stravovací styly jako bychom zapomněli, co to vlastně znamená svoboda jíst si, co mi vyhovuje. Že nejde o svobodu vybrat si salsu (tj. svůj vlastní stravovací styl) a toho se držet, ať venku mrzne nebo paří slunce. Ale o svobodu tančit i cokoliv jiného, abyste mohli být v harmonii s přírodou a jejími cykly a také v harmonii sami se sebou.

Při svém pobytu ve tmě jsem narazila na tolik klišé a nepochopení, co se stravování týká! Jako by se z toho stávalo další náboženství.

Měla jsem tam pouze dvě možnosti – raw stravu a vegetariánskou stravu. (Haha, kdo můj blog o nedualitě už nějakou dobu čtete, víte, co si o A, či B obvykle myslím). Raw mi byla prezentována jako něco lepšího, duchovnějšího, jemnějšího. Asi mi to mělo naservírovat ona setkání s bytostmi, které tolik lidí tak láká. Když jsem řekla, že potřebuju i něco teplého, slyšela jsem ezoterickou mantru moderní doby: „To je jen v hlavě.” A asi se ode mě čekalo, že si to duchovně vezmu k srdci a tohoto novodobého ďábla ze sebe vymetu. :-)

Ano, spousta věcí je v hlavě. Ale je to i správná strava, která umí hlavu uklidnit. Navíc fakt je, že podle Tibeťanů, kteří mají se pobyty ve tmě hodně zkušeností, se nedoporučuje být tam pouze na zelenině a ovoci, protože vás to, zjednodušeně řečeno, energeticky rozhodí. Což se mi také stalo.

Když jsem tedy po pár dnech řekla, že nemohu usnout, slyšela jsem: „To jste už tak nabitá, že už spánek tolik nepotřebujete.” Ano, čím déle ve tmě jste, tím méně potřebujete spát. Ale nespavostí by nikdo trpět neměl. Od té doby jsem ale ráno začala dostávat teplé jídlo a večer meduňkový čaj. A díky za to! A co myslíte? Bylo hned líp. :-)

 

Jaké stravování mě baví mnohem víc?

Takové, které je šité na míru mně osobně. Takové, které umí pružně reagovat na to, že v každé chvíli, v každém psychickém i zdravotním rozpoložení i v každém ročním období mohu potřebovat něco jiného. Fakt nechci zapadnout do nějaké krabičky stravovacího stylu a nemít tuhle naprostou svobodu v souladu s přírodou, jejíž jsem součástí. Chci být v harmonii sama se sebou i se světem kolem sebe.

Je to ale stravování, které člověk nevypočítá. To nejdůležitější na něm není, kolik vitamínů, minerálů, bílkovin, sacharidů nebo tuků ta která potravina má. I když i to je velmi důležité. Ale my tak rádi počítáme a analyzujeme a jsme tak moc v hlavě, že jsme bohužel ztratili schopnost jemnějšího vnímání. Jak moc, to člověk snadno a poměrně rychle zjistí, když se začne věnovat čchi kungu, meditaci bdělosti nebo třeba meditaci vipassana. Vím, že spousta lidí byla hodně překvapená zjištěním, o jakou škálu vnímání běžně přicházejí. A jak náročné je se k ní přes ten hukot v hlavě dostat.

Celé roky jsem neměla potřebu o tomhle způsobu stravování nikomu vykládat. (Jen má třináctiletá dcera na něm vyrůstala a její večeře se stále nesou v jeho duchu.) Ale ve tmě, tak trochu frustrovaná tím, že ti lidé beztak nebudou mít potuchu o tom, co to vlastně chci a proč, jsem si říkala, že je ohromná škoda, když se o tom víc nemluví a lidé netuší, co všechno jim tenhle způsob stravování nabízí. Miluju tanec, tak proč pomyslně netančit podle té vesmírné hudby, jejíž jsme součástí? Proč se chovat absurdně jako ten tanečník salsy? :-)

A tak si říkám, že se tématu stravování podle 5 elementů (5E), který pro mě představuje ucelený komplexní svobodný systém (a ne pouze seznam potravin a jejich energetického působení, viz můj roční projekt STROM ŠTĚSTÍ), začnu věnovat víc i tady na blogu.

Otázka zní, jestli by vás to vůbec zajímalo?? Pokud ano, budu ráda, když se přihlásíte mezi zájemce. Pokud bude z Vaší strany zájem, začnu o tom víc psát a budu vás pak pravidelně informovat, co se v tomto ohledu děje na blogu nového. :-)

> MEZI ZÁJEMCE SE MŮŽETE PŘIHLÁSIT ZDE  <<

 

 

 

 

Světlo ve tmě aneb zkušenosti z týdenního pobytu (3)

Říkali jste si někdy, jaké to asi je žít jako krtek v noře? :-) Nic nevidíte, jen tmu. Tedy alespoň byste to čekali. Ale když se začtete a zaposloucháte do příběhů těch, kteří tento prazvláštní experiment absolvovali, ve tmě zas taková tma není. A i kdybyste žádné světlo nakonec neviděli, jedno světlo třeba najdete – to v temnotě svých dosud nezodpovězených otázek. :-)

Podle mě jsou zkušenosti velmi individuální. Proč tedy vůbec podobný článek psát? A číst?? :-)

  • Mohu vám říct, co mě osobně na pobytu lákalo. A inspirovat vás se zamyslet nad tím, jestli by mohl být užitečný i pro vás. Ten první článek ze série najdete ZDE.

  • Mohu vám říct, co se tak dá například při pobytu ve tmě dělat, abyste se zabavili, nebo abyste z něj prostě získali maximum. Druhý článek ze série najdete ZDE. (Je tam i foto místa, kde jsem týden žila.)

Ale nerada bych přispěla článkem o zkušenostech k tomu, že se z pobytů ve tmě stane jen sbírání zkušeností. Podle mě o tom pobyt ve tmě není. Je o poznání toho, kým jsme, když nejsme determinováni svou prací, svým bydlištěm, svými známými, svým studiem. Je o tom, poskytnout si prostor to zjistit a chvíli neutíkat k mobilu, internetu nebo i těm knížkám. :-)  Pokračovat ve čtení…

Pobyt ve tmě aneb 7 dní jen sama se sebou…

Dlouho to kolem mě kroužilo. Ani nevím, kdy jsem poprvé o možnosti zkusit pobyt ve tmě slyšela poprvé. Když jsem hledala knížečku, kterou jsem si před časem stáhla, o praxích, které je dobré při pobytu ve tmě dělat, zjistila jsem, že ji mám v počítači od roku 2015! Fakt už tak dlouho?? Ještě jedna věc se ale stala už velmi velmi dlouho. Už snad 30 let?

To bylo poprvé, když jsem slyšela píseň Waiting For The Night (Čekání na noc) od Depeche Mode. Byla hluboká, podmanivá a právě ona mě asi nakonec  přivedla na cestu do tmy. Ale hlavně v první řadě na cestu, o které jsem až později s údivem zjistila, že jsem po ní šla nevědomě právě s Depeche Mode, ještě než jsem se po ní rozhodla jít vědomě.

Byl to můj manžel, který se o takové věci vůbec nezajímá a říkává, že strávit byť jediný den ve tmě by mu přišlo jako ztráta času, kdo kupodivu četl Duškovu knihu o tom, jaké to v té tmě bylo. Já ne. Nikdy. A ani onen nový film jsem neviděla. Jít do tmy pro mě totiž nebylo téma. Proč bych tam chodila? Jedna místnost a tma? To přece musí být strašně těžký.  Ostatně – prý to je to nejhorší mučení zajatců…

A tak jsem radši každé léto jezdila na desetidenní kurzy vipassany. Taky strašně těžký. Ale při všech těch pravidlech a omezeních (a za tu zkušenost jsem s nástupem karantény byla vděčná, protože na vipassaně bylo ještě hůř), které je potřeba tam dodržovat, máte k dispozici zrak a přírodu. Ne jen černočernou tmu.

Ale má první vipassana proběhla nedaleko Čeladné, kde u nás s pobyty ve tmě prý začal Alois Urbiš. Kdo ví, možná se kruh uzavírá??

S korona karanténou přišel zcela jasný impulz. Když už máš být zavřená doma a bez práce, tak ať už to má nějaký hlubší smysl! Proč se třeba nezavřít do té tmy? Na vipassanu do Polska, kde je teď pro Čechy jediné středisko, letos asi nepojedeš, jak to tak v březnu vypadalo. A když jsem pak na FB narazila na video Míši Marinkové, měla jsem jasno. Právě totiž dokončila pobyt ve tmě nedaleko od Brna na místě, které vlastně hodně dobře znám. A už ho mám dávno oblíbené. Pokračovat ve čtení…

Nenechme si vzít radost ze života a láskyplné vztahy

Kolik už je to let, co jsem přišla s projektem Absurdistán o 50 způsobech, jak si absurdně šlapeme po štěstí?? Na každý týden pěkně jeden. Vzpomínám, že první rok jsem si kartičky jednotlivých témat tahala zcela nahodile. A co myslíte, jaká kartička připadla na poslední týden v roce?? Něco končí, něco začíná. :-) Kdyby mě celá ta hra nefascinovala už předtím, teď by mě jistě dostala. :-)

Další roky jsem projekt různě upravovala. Od druhého roku už jsem si jednotlivá témata losovala v rámci desetitýdenních období pěti elementů. (Ano, i proto od začátku těch 50 témat.) Víc jsem si hlídala, aby to byla spíš legrace a hra. I tak mě život skrze tuhle hru vedl hodně do hloubky. A tak jsem si mohla třeba říct: „Jasně, že mě tohle tak zabolelo. Vždyť tenhle týden jedu téma – Jak na odpuštění jinak.” Nevěřili byste, jak úžasně tohle vědomí vždycky pomáhá!

Letos jsem se rozhodla dát tématům ustálené pořadí. Každý element má tak svých 10 týdnů, aby mohl postupně ukazovat, jak nejlépe krůček za krůčkem zharmonizovat jeho energii. Aby se mohlo co nejplněji projevit to, co je danému elementu vlastní. Jaru (elementu DŘEVO) například vnitřní svoboda. Nejen růst a rozvíjet se. :-) Nebo létu (elementu OHEŇ) vnitřní radost a otevřené vřelé láskyplné srdce.

10 darů elementu DŘEVO již máme v mém ročním projektu za sebou. V pondělí 18.5. 2020 se vlády ujme element OHEŇ. Jsem moc zvědavá, s čím přijde! Pokračovat ve čtení…

1. Nenechme si vzít vlastní svobodu (a co pro to udělat)

Jako dítě vyrůstající za ostnatými dráty jsem si usmyslela, že budu cestovat po světě. Bláznivé, že? Ale tenhle sen se mi splnil (a dokonce mi za to zaplatili), podobně jako se mohou splnit ty vaše, když budete podobně zabejčení jako já. :-) Zjevně jsem velmi toužila mít svobodu a žít si po svém navzdory všemu a všem.

Ale zjistila jsem, že bez té vnitřní svobody není šance si ono „budu žít, jak chci” vychutnat. Že i když je velmi důležité nenechat si vzít tu vnější svobodu říkat, co chceme, jezdit, kam chceme, nebo oblékat si, co chceme, kterou jsme si historicky vybojovali, bez té vnitřní jsme jak orel, který se svobodně rozhodl žít jako slepice.

Co jsem za uplynulých více jak 20 let o vnitřní svobodě zjistila či napsala, jsem stručně shrnula v následujících 10 bodech. Třeba mezi nimi najdete ten svůj důvod, proč nerozvíjet jen svobodu autonomie (tohle chci), ale nezapomínat ani na tuto svobodu nezávislosti (tohle mě netrápí).

 

Kde všude ztrácíme vlastní svobodu?

Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (13/50) – Nad propastí nejistoty

No jo, ale po minulých dvou dílech série si teď můžete říct: „Když přestaneme žít ve svých představách a přestaneme je životu navíc vnucovat, jak tedy vlastně žít? Čeho se v životě chytit? Kam směřovat? Čemu věřit?

Naše představy o sobě samých, o druhých, o situacích nebo o třeba o naší budoucnosti jsou velmi často jasně dané. Jako bychom v sobě měli zabudovaný určitý program, jak máme co vyhodnocovat. Program daný našimi minulými zkušenostmi, nebo tím, co nás kdo kdy učil. A čemu jsme kdy uvěřili.

Tohle se povedlo. Tohle není užitečné. Tenhle člověk je fajn. S tímhle se nedá mluvit. Na tohle nemám. S tímhle si poradím.

Je fajn mít v životě alespoň nějakou tu jistotu, že? Máme totiž asi všichni i tu zkušenost, kdy si najednou nevíme rady. Kdy váháme, co udělat. Nebo si nejsme jistí, že to, co jsme udělali, bylo správně. Kde tu jistotu brát? Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/12) – Když přestaneme životu své představy vnucovat

V minulém díle byla řeč o představách, ve kterých žijeme. A o nejrůznějších očekáváních s nimi spojenými. Ať už jsou růžové a svobodné, nebo temnější a spoutanější. Jsme v nich zabředlí, místo abychom se otevřeli světu neočekávaného, který není nějakými představami určován. Prostoru nekonečných nejrůznějších možností.

My ale nejenže žijeme v představách a očekáváních, my ty své představy a očekávání životu navíc vnucujeme. A pak se děsně divíme, když se svět netočí podle našich představ. Ta zklamání mohou být dost drsná.

I já jsem kdysi žila v takové té představě, že chci být stejně svobodná jako kůň. Znáte to, takový ten divoký hřebec! Volně si běží, překážky ladně přeskočí, nenechá se odradit. Takový kůň byl v mém dětství mým božstvem. (Ano, jeden z nich se jmenoval Diktant, stále si vzpomínám.)

Takovou představu svobody podle mě sdílí spousta lidí. Omezení berou jako porážku. Jako ponížení. Ponížení toho hrdého divokého mustanga v nás.

Postupně jsem opustila představu, že TOHLE je skutečná svoboda.

Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/10) – Semínko lásky

Světlo je tu! Nebyla tahle větička minule opravdu přitažená za vlasy, uvědomíme-li si, že to tenkrát v polovině března bylo opravdu všechno teprve na začátku?? Spousta zmatku, spousta strachu, ale možná i taková ta trocha sladké nevědomosti. Nevědomosti toho, jak přesně se nad našimi hlavami zatáhne. Jak se zatáhlo nad tou vaší?

Pojďme se ale ještě podívat zpět. Do té poloviny března. Kdy se témata elementu DŘEVO, ta jarní témata, která nás mají učit vnitřní svobodě, dostala také teprve do poloviny. Jak jste ty týdny využili? Vzpomínáte?

Jaká semínka jste zasadili? Semínka strachu? Nebo semínka důvěry? Ale hlavně – pomohla vám karanténa poznat, že vaši svobodu nemá v ruce ani nějaký virus, ani nějaká vláda?? Není to snadné poznat, že?

O tom, že i s rouškou a bez možnosti jít si sednout do kavárny nebo vyjet na výlet do zahraničí, jsme stále svobodní, jsem nikoho mluvit neslyšela. Pokračovat ve čtení…

Na novoroční předsevzetí je sice ještě brzy, ale…

… proč se neohlížet zpět i v lednu a neprobouzet v sobě motivaci k případným změnám?? :-) Ono totiž není tak úplně jedno, jaká semínka tam na začátku toho opravdového roku (na jaře) zasadíme. Co opravdu budeme chtít??

Čekali jste, že vás také budu vyzývat k nějakým novoročním předsevzetím?? Pak jste dosud nečetli ten první článek, který obvykle provází první týden mého ročního projektu a ani první část shrnutí roku 2019 :-) Rok psa totiž ještě neskončil a zimní roční období také ne :-)

Ale než STROM ŠTĚSTÍ v roce 2020 začne, pojďme se ještě na nějaká předsevzetí vyprdnout a ještě se poohlédněme zpět na rok 2019 (první část shrnutí roku najdete ZDE). Třeba z něj vyčteme, kterým směrem se automaticky překlápí. Pak se nebudeme muset přemáhat k nějakým předsevzetím :-)

Nejradši totiž plynu s proudem, i když mívám silné tendence pádlovat i proti němu… a co vy? :-)

 

Rok štěstí

Minulý článek jsem zakončila vzpomínkou na absurdistickou sérii DEVATENÁCTKA. Nic podobného letos neplánuji. Zato celý nový ebook plánuji použít v novém běhu STROMU ŠTĚSTÍ, protože každá z 50 absurdních hříček přece zpracovávala jedno z témat tohoto ročního projektu. Teď tak máme k dispozici další úhel pohledu, který nám, doufám, pomůže s některými zažranými problémy s nadhledem zatočit :-))

Začínáme 13.1. 2020 a já už se moc těším! Možná opět uspořádám všech 5 seminářů 5 elementů (což se loni povedlo a já jsem za to moc vděčná!). Jen nevím, zda opět napůl teoreticky a napůl prakticky, nebo ještě trochu jinak. Ze všeho nejvíc bych se tento rok chtěla rozhodně mnohem víc nořit do toho, co všechno mi život již přinesl a čím mě inspiroval! Cítím čím dál větší touhu po tichu a klidu. Plánovala jsem to již loni, ale i když jsem sice vypsala jeden Měsíc pro sebe (i pro tebe), nakonec to byl spíš rok nových a nových vhledů a shrnutí.

A protože jde o štěstí neduální (tj. nepodmíněné ničím a nikým), dál pro vás budu na blogu zpracovávat neduální témata v sérii Zázraků neduality.

Pokračovat ve čtení…