NADŠENÍ (50/1)

Plný nadšení, takový je tenhle týden.

Samozřejmě že ne pořád, někdy je i naštvaný (distanční výuka mé dcery mi prostě někdy dává zabrat).

Ale když jsou na rozzářené obloze i mraky, čeho si všímáte? Mraků, nebo slunce??

Ano, někdy je ten správný čas věnovat se mrakům.

Pořádně prozkoumat, co jsou vlastně zač (a většinou zjistit, že je to zase jen voda…).

A někdy je čas nechat mraky mraky (je to tak česky vůbec správně??) a radovat se ze slunce.

 

Z čeho mé nadšení tento týden pramenilo??

Cosi ve mně se pohnulo a já se teď vezu na té vnitřní vlně, která je pro mě vždycky hodně důležitá. Protože na klasickou motivaci cukr/bič (ať už vnitřní, nebo vnější) už dávno nehraju. A tak jsem naskočila na vlnu a to jediné, oč se teď snažím, je z ní nespadnout.

Nenechat se zlákat vidinou nějaké dobrůtky.

Udržet si ten přerušovaný půst, ke kterému jsem se po Vánocích vrátila a který se mi už pár let osvědčuje jako bezvadný stravovací systém. U kterého se dá i zhubnout. (Po Vánocích často záhodno, že??) Víte, co je na něm nejlepší?? Že si můžete dát i to malinové želé s čokoládou (i když se mi moc nepovedlo). Chce to jen vědět, kdy je na ně ten nejlepší čas… Pokračovat ve čtení…

2020 – propast a krása fraktálového chaosu

Každému ukázal rok 2020 jinou tvář. Pro každého z nás byl výzvou a každý z nás se jí postavil různě. Někomu rozdal hodně náročné karty, se kterými se hodně blbě hraje a ještě hůř vyhrává. Někdo měl v ruce trumfy a teď třeba i slaví. Ale berme v úvahu, že je to jen jedna hra, jeden rok. Nakonec jde o něco jiného než o výhry. Jde o transformaci. 

Tenhle článek je o tom, jakou tvář ukázal rok 2020 mně, jak jsem se k jeho výzvě postavila já a co všechno ve mně proměnil. 18. března jsem jako podporu všem potřebným založila FB skupinu Využijme Káčko (koronavirus) užitečně – byl to jen kec, nebo se to fakt dalo?? :-)

Na konci každého roku jsem zvyklá dělat shrnutí a dávat roku nějaký symbol. Jak možná víte, miluju symboliku. Dokáže jedním obrazem zahrnout vše zásadní.

Uplynulé roky se nesly v duchu Daru, Sněženky nebo Spiritu. Rok Freddyho Krugera z Noční můry v Elm Street už tu taky byl. Vzpomínám si na něj velmi dobře – to byl ten rok, kdy jsem měla pocit, že když se neproberu, tak mě to rozsápe. Takže rok 2020 nemohl už přijít s ničím moc překvapivým. A za to jsem svým ročním projektům STROM ŠTĚSTÍ fakt vděčná…

Letošní rok jsem symbolicky pojmenovala rokem Fraktálu.

Proč? To se dočtete ke konci článku. Ke čtení si letos můžete pustit mou oblíbenou skladbu ze seriálu Made in Abyss (Vyrobeno v Propasti). Jde, opět symbolicky, o hudební doprovod závěru celého seriálu, kde se jako divák můžete ohlédnout za tím vším, co hlavní představitelé na cestě dolů Propastí už prožili. A že to občas bylo nečekané, děsivé, bolestivé i smrtelné podobně jako rok 2020. A zároveň se na konci ohlédnete za tím, co vás hluboce zasáhlo, a vydáte se dál. Hlouběji. Zvědavě, odvážně. I když víte, že ještě není všemu trápení konec.

Myslím, že článek přečtete rychleji, než hudba dozní. Ale třeba si ji budete chtít poslechnout až do konce a číst zvolna… Pokračovat ve čtení…

Nechci tu být aneb jak být šťastný, když svět je takový, jaký je??

Asi největší trauma mého života je samotný fakt, že jsem naživu. Kolik z vás si někdy říkalo, že se neměli nikdy narodit? Že sem nepatří?? A kolik z vás má naopak strach zemřít?? Ten pocit, že pak bude nic. Temno, mrtvo. Nyní v korona době je to asi velmi dobře vidět – koho představa smrti děsí? Podobně jako v imigračním teroristickém období stojíme před zásadní otázkou – jak moc se bojíme smrti?? Té, která jako by na nás číhala někde za rohem. Se kterou jsme dosud nepočítali. A která nám navzdory statistikám přijde děsivější než ty příčiny, na které zemřeme s mnohem větší pravděpodobností. Proč se například nebojíme sednout do auta??

Ať už se bojíte smrti, nebo života, tenhle článek vám může odhalit, proč se nebát. Proč jsme a vždycky zůstaneme součástí života. Proč sem patříme.

 

Jak být šťastný navzdory všemu

Pokračovat ve čtení…

Cesta z Absurdistánu do jiného, šťastnějšího, světa

Hmm, můj pocit, že žijeme v Absurdistánu se mnou teď asi sdílí spousta lidí. Svět jako by se zbláznil, že? Nic najednou nedává smysl, na logiku člověk může zapomenout a v podstatě vůbec na to, že bychom si mohli být jistí, jak se věci vlastně mají. Řekla bych ale, že teď je jen krásně vidět, do jaké míry vůbec dokážeme vnímat, jak se věci vlastně mají, a do jaké míry vidíme jen to, čeho se bojíme a co si představujeme…

Na téhle korona době je prostě i něco velmi vzácného… také to vnímáte??

Když jsem se v roce 2014 vydala na cestu z Absurdistánu, měla jsem na mysli právě tenhle druh absurdity. To, jak sami sobě absurdně stojíme ve štěstí, protože svět vnímáme skrz filtry svých představ. Protože se jimi necháváme spoutat. Vším tím strachem a touhou ten strach nějak přehlušit. Čeho se teď nejvíc bojíte?? A všimli jste si, jak se to všechno rozpadá na dvě hlavní skupinky zastávající opačná místa barikády?? Na které straně stojíte?? Nebo už té zjevné dualitě nepodléháte??

Můžete slyšet nejrůznější krásná slova o odvaze, svobodě, lásce, obětavosti a vztazích. O transformacích a ohledupnosti. Ale co vlastně znamenají? Když jsem se na tu cestu z Absurdistánu vydávala, netušila jsem, jak moc se obvykle mýlíme v tom nejzákladnějším chápání světa kolem sebe a nejrůznějších ideálů. Právě proto, že si většinou neumíme v tom našem dualitou ovládaném světě představit i něco jiného.

 

O štěstí prý ve skutečnosti vůbec nestojíme

Tvrdí A. de Mello. Vždycky se prý najde něco, co je pro nás důležitější. (Třeba nejrůznější sny, které si budeme chtít splnit?? A až to budeme mít, budeme šťastní??) Já jsem ve svém životě chtěla na té cestě z Absurdistánu otevřít prostor štěstí, kterému nebudu klást žádné podmínky. Žádné – to ano a to ne. Tohle se mi líbí a to chci, a tohle zásadně odmítám. Protože mi došlo, že štěstí, kterému se kladou podmínky, jak jsme zvyklí, nikoho nikdy neuspokojí.

Jsou to buď bubliny, které se vám rozpadnou pod rukama. Nebo fata morgány, které se rozplynou, když se k nim přiblížíte. Jsou to domečky z písku, které rozmočí první voda. Co je to za svobodu, kterou něco omezuje? Co je to za lásku, která miluje „jen když”? Opravdu O TOHLE stojíte??

Nenapadlo mě ale, čemu že se to tím také ve svém životě otevírám… :-)

 

Když chcete vnést krásná slova do reality svého každodenního života

Najednou zjistíte, co vlastně znamenají. :-) Já si to uvědomila hned na samotném začátku prvního roku Absurdistánu. Ten děs, že pokud chci být svobodná, budu se muset postavit tváří v tvář tomu, co mě poutá. Troufli byste si???

Já se k tomu samozřejmě moc neměla. Ale stalo se cosi, díky čemu jsem rok 2014 na jeho konci symbolicky pojmenovala rokem Daru. (A od té doby jsem i každému dalšímu roku dávala symbol, který co nejlépe vyjadřoval jeho hlavní poselství. Ten další byl třeba rokem Noční můry z Elm Street. Ale o tom později.)

Dostala jsem tenkrát dar lásky – coby síly, která dokáže člověkem pohnout, nadchnout ho, lapit a nepustit. Znáte to přece. To rčení, že láska hory přenáší?? Ale zároveň to byla výzva naučit se milovat dospěleji. V dobrém i zlém. Bez růžových brýlí. Svobodně, jak o tom Mello ostatně také mluví. Podle motta mé FB stránky Žít je umění / Jiný život v Jiném světě – „není umění milovat život, když vám snáší modré z nebe. Je umění milovat život, když vás vláčí po kamení.”

Umíte si i v takovým časech nechat srdce otevřené?? Je to velmi, velmi těžké…

Dostala jsem ale i dar podpory, za který jsem velmi vděčná. Byl to ale jen takový rozjezd. První jemné nárazy (které mě ale šíleně rozhodily), první pochopení toho, oč na téhle cestě půjde. Došlo mi to naštěstí celkem svižně, protože to nebylo poprvé, kdy mi Život přihrál do cesty něco takového. Tenkrát v devadesátých letech to byl první pohled mimo ty běžné životní cestičky. První objevy zrcadel a symbolů v našem životě a jeho zákonitostí. (To se o tom ještě moc nemluvilo.) O 20 let později přišel čas to rozjet podstatně víc, protože jsem na to už byla připravená. :-) Třeba jste taky??

 

50 kamenů

Za těch pár let od roku 2014 jsem zjistila, jak moc mi na téhle cestě pomáhá 50 kamenů. :-) Každý rok díky nim dostal příběhový, až pohádkový, ráz. A byly to pohádky plné překážek, lásky, zázraků. Rok najednou nebyl jen shlukem událostí, které se zčistajasna dějí a člověk se v nich ztrácí. Měla jsem navíc pocit, jako by se mnou Život komunikoval, protože já jsem komunikovala s ním. Ať se dělo cokoliv, vždycky jsem mohla říct: „To mě nepřekvapuje. Přesně vím, oč teď jde.” Vždy to totiž nějak odpovídalo tématu daného týdne. A daná témata na sebe vždy nějakým zvláštním způsobem navazovala.

A když první rok Absurdistánu skončil tématem „Něco končí a něco začíná”, bylo mi jasné, že příští rok chci jít do toho zas! Bylo to totiž – světe div se – poslední z 50 témat týdne, které jsem si postupně náhodně tahala z připravených kartiček.  Vzpomínám, jak jsem si každý týden říkala, jestli to opět bude navazovat a jaké téma vyjde na konec. Hmm, kdo by to byl býval řekl?? :-) Pokračovat ve čtení…

Bílý květ na stromu štěstí…

Je mi moc líto, že jsem tenhle rok do značné míry nechala jen tak plynout a nesnažila jsem se zachytit jeho jednotlivé vlnky. Ten obraz by mohl být letos obzvlášť zajímavý. Rok 2020. Nejsilnější a nejvýznamější rok novodobé historie. Na celé naší Zemi. A mně takhle proplul mezi prsty…

Tak snad zachytím pár tahy (údery klávesnice) ještě ty poslední týdny. Jak se zdá, bude to stát za to. A rozhodně bude zajímavé si pak zpětně (jestli to tedy přežiju…) připomenout, jak to člověk vlastně prožíval. A co všechno za změny mu tenhle rok přinesl. A nemusí být přece jen negativní, co myslíte?

Přinesl i vám nějaké změny v tom, jak vnímáte sami sebe a svět kolem sebe? Jak se učíte zvládat šikovněji jeho nároky? (A že každý rok přináší výzvy a tenhle rok obzvlášť!). Určitě by bylo zajímavé, kdyby se dole v komentářích sešly i vaše příběhy…

 

Letošní rok je prostě něčím prazvláštní

Poprvé po tolika letech jako bych se i tady na blogu zastavila spolu s celým světem a nabídla v sobě prostor pro nějakou změnu v tom, co, kdy a jak píšu. Předtím jsem roky každý týden zaznamenávala, čím mě daný rok fascinoval a co mě učil. Každý rok dokonce dostal svůj symbol – rok daru, rok Freddyho Krugera (je asi jasné, jaký byl) nebo rok sněženky či Spiritu.

Pokračovat ve čtení…

Otravuje vás rouška? Kdo se v ní nechce dusit?

Zajímavé. Rouška je v dnes spíš než symbolem lékařství symbolem rozbušky – řekněte rouška a v lidech se začne něco dít. A je celkem jedno, jestli jste pro, nebo proti. Covid a rouška má jakousi zázračnou moc se nás hodně nepříjemně dotýkat. I když je zrovna nemáme… síla…

Nejsem takový rebel, abych si dělala krajkové roušky nebo ji nenosila vůbec. I když na začátku jsem si říkala: Kašlu na to, vezmu nějakou látku, nastřižené punčochy (ano, tak to bylo v návodu) a z nich si udělám roušku za uši. Přece nezačnu šít?? Covidu se nedám a nezblázním se z něj! A nezačnu přece nosit ty nešikovné na zavazování? Ale ukázalo se, že v takové roušce se fakt nedá moc dýchat a z těch uší pořád padá.

Manžel nakonec donesl roušky na zavazování, ve kterých se dýchalo mnohem líp. Ale i to mi bylo málo. A tak jednoho jarního dne, když jsme čekali na bus mimo město (směr lesy a daleko od lidí!), mě napadlo si ji dole nezavázat. Udělala jsem si ze šňůrek pod bradu mašličku a přišlo mi to tak praštěné, že mi přestalo tolik vadit roušku nosit. Najednou to nebyla ta klasická nudná otravná rouška v boji proti zlému viru. Najednou to byla zábava. A i když podobně roušku nenosí v podstatě nikdo, jsem vděčná za každou vtipnou nebo hezkou roušku. Když už, že jo? Nejsme přece v nemocnici, abychom kolem sebe viděli jen ty jednorázovky? Co to pak v lidech vyvolává za asociace?? Co ty pak dělají s psychikou??

Měla jsem na sobě od té doby různé roušky, ale zůstala jsem u té své.

Výrazně líp se v ní dýchá.

Nos i ústa kryje, takže plní svůj účel.

A celkově se divím, že většina lidí pořád nosí (a kupuje) ty a la chirurgie a dobrovolně se v tom dusí.

Natočila jsem už i video, kde vám přesně ukazuju, jak se tak “na Popelku” dá chodit. A viděla jsem v Albertu i prodavačku, které měla ušitý klasický závojíček, což je ještě o krok dál. Má verze je ta nejjednodušší. Video ale není jen o tom, jak se nedusit v roušce (to najdete až na jejím konci). Je hlavně o tom, jak se dá všeobecně přistupovat k tomu, co se vám v životě nelíbí. 

Snad se budete i díky videu cítit o něco málo líp. A konečně se přestanete dobrovolně dusit v rouškách, které fakt nosit nemusíte tak, jak se většinově nosí…

 

Jízda autem může být cestou ke štěstí nezávislému na nikom a na ničem

Nepodmíněné štěstí se zdá být něčím vzdáleným. Možná i nemožným. Své štěstí tak radši většinou hledáme v něčem, co máme snadno po ruce. Můžeme si přece hned teď a tady udělat radost něčím, co si koupíme. :-) Můžeme se vydat na zajímavá místa. Nebo se prostě projít v parku nebo v lese. Poohlížíme se po partnerovi, vedle kterého nám bude dobře. (A když po nějaké době není, poohlídneme se zas někde jinde.) A já třeba miluju koupel ve vaně. To jsem alespoň na těch minut šťastná hned. :-)

To všechno jsou ale takové ty mušky jenom zlaté. Zatřepetají křidýlky a je po radosti.

Ve světě, kde se klade důraz na výkon a efektivitu, kde spousta lidí v podstatě už od školních dob žije ve stresu, kde je všechno tak rychlé a všechno se tak mění (dnes obzvlášť člověk neví, zda bude zítra platit to, co platí dnes), není vždycky řešením zpomalit a schovat se do lesa. Pro lidi citlivé (třeba HSP), kteří by tam museli být navíc většinu svého života, aby se cítili v pohodě, to většinou vůbec není řešením.

 

Umíte vnímat nehybnost na pozadí pohybu?

Je tam. Stejně jako se za všemi těmi zvuky (i hlukem) skrývá ticho. Jako plátno, na kterém to může hýřit barvami. A je jen na nás, jestli vnímáme spíš ty barvy, nebo to plátno. Nebo třeba i obojí jako nerozdělitelnou jednotu. :-) Ano, i to je definicí neduálního světa. Schopnost vnímat jednotu, neoddělitelnost protikladů. Chrání nás to předtím, abychom sklouzli do extrémů, které jsou dnešnímu světu taky tak vlastní. Bohužel. Chrání nás to před vyhořením, chrání nás to před depresemi. Vede nás střední cestou. Která nám tak chybí a která je ale bez poznání i toho neduálního světa v podstatě nepřístupná. Pokračovat ve čtení…

Štěstí hledejme v jiném světě

Je to už pár let, co jsem si uvědomila, že to, co hledám, nenajdu v tomhle světě. Protože co to vlastně tak moc hledáme? Na chvíli se zastavte a projděte si v hlavě touhy svého srdce. (Třeba si je i sepište.) V čem hledáte to své štěstí? Máte? Článek počká… a já taky. :-)

Jestli máte, zeptejte se sami sebe, zda najdete nějaké přání, které by nespadalo do jednoho z následujících 5 bodů:

  1. SVOBODA (včetně svobody žít naplno a autenticky své sny)
  2. LÁSKA A RADOST (včetně láskyplných mezilidských vztahů a radosti ze života a nejrůznějších maličkostí)
  3. KLID A VYROVNANOST (včetně vnitřní pohody, díky které se můžete uvolnit a přestat se stresovat)
  4. SPOKOJENOST (včetně ochoty a síly nechat jít to, co už do vašeho života dál nepatří)
  5. ODVAHA (včetně sebejistoty a důvěry v to, že zvládnete různé životní překážky)

Jestli žádné z vašich přání do těchto kategorií nezapadá, napište je, prosím, do komentáře. Můžeme se na ně podívat společně hlouběji. Anebo se ukáže, že se mýlím. :-)

 

ŠTĚSTÍ SE SKRÝVÁ VE SVĚTĚ NEPODMÍNĚNÉHO

Nepodmíněného a neočekávaného (či dokonce i neočekávatelného). Kdo by totiž stál o svobodu, která za určitých podmínek ustoupí nejrůznějším omezením? Stáli byste o lásku, jen když…? O radost, která se rozplyne jako barevná bublina? O spokojenost, která by někdy byla nespokojená? O odvahu, která by se něčeho bála??

Jestli vám stačí štěstí, které je jako ta muška jenom zlatá, takový ten euforický barevný záblesk, stačí dovolit si snít, vytyčit si cíl a jít za ním. A doufat a těšit se. Možná si užívat i tu cestu, která se může stát cílem. Užívat si přívaly dopaminu z drobných úspěchů na té cestě.

Já už to ale zažila tolikrát, že jsem se před pár lety začala po štěstí poohlížet jinde. Tam, kde svému štěstí neklademe žádné podmínky. :-) Kde není ve skutečnosti nic, co by nám mohlo stát v cestě. Žádný protiklad toho, po čem toužíme.

Jenže existuje něco takového v tom našem dualistickém světě, kde se světlem jde ruku v ruce i tma? S odvahou strach? Se svobodou omezení? No, odpověď je jasná. Neexistuje. Proto říkám, že štěstí najdeme v tom jiném světě. Ve světě nepodmíněného, neočekávaného. A hlavně – v tom neduálním světě.

 

O NEDUÁLNÍM SVĚTĚ SE MLUVÍ JIŽ TISÍCILETÍ

Ale jako by téměř nikdo nenaslouchal. Možná je to svět, který není v hledáčku většiny lidí, protože svobodu, lásku, radost, klid i odvahu stále ještě vidí v něčem jiném. Možná je to svět, jehož pravidla jsou pro nás hůř pochopitelná, protože tíhneme k tomu vnímat svět spíš černobíle a v extrémech (buď A, nebo B). Buď jsi s námi, nebo proti nám. Kolikrát jste se v životě rozhodovali mezi dvěma protikladnými možnostmi?

Ale dokud se nenaučíme vnímat i pravidla toho jiného světa, jak dokážeme překonat nejrůznější vnitřní a vnější konflikty? Jak se můžeme naučit respektovat druhé, ale zároveň i sami sebe? Neobětovávat pro svou vlastní svobodu a vlastní cíle, svobodu a cíle druhých? O lásce se mluví jako o největší síle, protože je to ona, která nás může učit spojovat to protikladné. Ale dokud nechápeme, jak to může fungovat, z lásky nám nakonec zůstanou bolavá srdce.

Já sama se učím pravidla toho neduálního Jiného světa nepodmíněného a neočekávaného poznávat a hlavně žít. Pokud se na tu cestu chcete vydat se mnou, můžete třeba začít jednostránkovým PDF o 5 omylech osobního rozvoje a esoteriky. 

>>STÁHNOUT SI HO MŮŽETE ZDARMA ZDE.<<

Máte staženo? (Mimochodem, najdete tam víc než to. :-)) Pak vás zvu ještě i na můj youtube, kde jsem pro vás nově připravila i sérii krátkých videí o základních charakteristikách toho Jiného světa. Můžete si vybrat:

Jak se vám takové malé seznámení se mnou osobně a Jiným světem líbilo? Můžete pak jít klidně i dál. Třeba k celoročnímu projektu (je také zdarma) STROM ŠTĚSTÍ , nebo přímo k neduálním videohádankám.

Skrze stažení PDF se postupně dostanete k tzv. Mimoňskému rozcestníku a tam budete moci vybírat ty své cestičky pro poznávání Jiného světa. :-) Jste vítáni. :-)

Dovolená, kde by to člověk fakt nečekal…

Každé léto najdete na mém blogu tipy na to, kam i vy můžete vyrazit na dovolenou. Kde jsme to prozkoumali a jak moc (nebo málo) se nám tam líbilo. Pár vět o tom, co se tam dá zažít. (Odkazy na pár takových článků najdete na konci článku.)

Ale hlavně – tipy na to, jak si z dovolené nedělat jen prohlídku památek apod. Ale jak si dovolenou užít tak trochu jinak a využít ji opravdu naplno. Ale nikdy by mě nenapadlo, co nás v létě čeká letos. :-)

S koronou (Káčkem, jak mu říkám) se spousta věcí v našich životech změnila. Co vy? Vyrazili jste letos k moři? Nebo prostě do zahraničí? My obvykle jezdíme. Manžel do hor s kamarády a já s matkou a dcerou k moři. Pro matku je i to tak trochu týden, kdy si může odfrknout. Pečuje o mého otce, který je po druhé mrtvici. A umíte si možná aspoň představit, že to není dvakrát snadné. Takhle kolem osmdesátky věku. Jako bývalá rehabilitační sestra zná sice různé triky, jak se zbytečně nedřít a díky své práci má sílu ještě teď, ale přece jen.

 

Dovolená fakt už úplně postavená na hlavu

Obvykle se snažíme vyjet na dovolenou někam jinam, než kde bydlíme. :-) Je to čas cestování, poznávání nových míst. Vypadnutí ze stereotypu všedních dní. Někdo si najde nějaké místečko u nás v republice (a že je jich spousta!), někdo vyrazí za humna.

Jak jsem psala výše, my jezdíme. Každý rok. Tu Španělsko, tu Sicílie, tu Turecko, tu Korfu, tu dokonce Albánie. Letošní Španělsko jsme ale s pochopitelných důvodů odložili. Ale aby matka o ten svůj čas na odfrknutí nepřišla, pozvala jsem ji k nám do Brna. Ačkoliv já tady žiju už dlouhé roky, máma tady nikdy nepobyla víc než maximálně 1 noc. A to jen výjimečně. Otec a pes na ni vždycky věrně čekali.

Pro ni je to změna. Pro mě zas taková ne. Chybí mi tu ono ponoření do ticha mysli, ono napojení se na sílu moře. Ale objevila jsem tu zas něco jiného a ze stereotypu všedních dní jsme určitě vyskočili. :-) 

Připomněla jsem si své průvodcovské roky, kdy jsem prováděla turisty třeba na Srí Lance. Ano, i tam jsem byla na jednom místě nepočítaně. A přece to bylo pokaždé jiné. I tentokrát to bylo jiné. Špilberk a kasematy. Kapucínská hrobka s mumiemi. Hvězdárna.

Sex, utrpení a smrt

Pokračovat ve čtení…

KDYŽ SE VÁM OTEVŘE SRDCE…

Někdo tomu říká zamilovanost.

Někdo tomu říká láska.

Je to ten okamžik, když se z onoho zaběhnutého světa, kde vás toho už moc nepřekvapí, zčistajasna vynoří něco nového. Něco okouzlujícího. Něco, co ve vás probudí život. Něco, co vám rozbuší srdce a rozvíří energii v podbřišku. Na místě, kterému se v jiné než západní kultuře říká spodní tan tchien. :-)

Je to povznášející pocit, že? Barvy jsou jasnější, svět je zářivější, smích jiskřivější… ale i pláč jaksi bolavější. Když nemůžete být s ním nebo s tou, která ve vás tenhle ráj probouzí.

Co uděláte (děláte), když se vám něco takového přihodí??? Pokračovat ve čtení…