V minulém článku jste se mohli dočíst, že i když se nepovažuji za křesťanku, Ježíš má pro mě od dob návštěvy v Izraeli osobní význam. A že podle mého vnímání přinesl i neduální učení. To ale klasickému učení církve už moc neodpovídá.
A tak je mi blíž Ježíš, než křesťanství.
Celá ta cesta do Izraele v roce 1996 za mých studií v Egyptě byla tak trochu neočekávaný zázrak/dar. Děly se tam zvláštní věci a odnesla jsem si z té cesty pro mě zásadní prozření – s láskou se jakýkoliv kříž nese lehčeji. Tu cestu od trápení k radosti jsem si pak v následujících pár letech prošla. O pár let později jsem texty, které na ní vznikaly jako můj průvodce zveřejnila ve své první e-knize Žít je umění milovat. Pořád byly totiž relevantní…
Proč si ale myslím, že Ježíš přinesl i neduální učení? A jak to, že je tak přehlížené, když je vlastně tak nápadné??
CO JE VLASTNĚ NEDUÁLNÍ UČENÍ?
O různých druzích pojetí neduality by se daly psát knížky. Jednoduše (a tedy hodně zjednodušeně) řečeno – tam, kde obvykle stavíme JEDNO proti DRUHÉMU, vidí neduální učení JEDNO SPOLEČNÉ. A tak neduální učení propojují protiklady – transcendují je v něco, co zahrnuje oba póly. Neduální učení ruší rozdíl mezi subjektem (já) a objektem (předmět, který vidíte, nebo slyšíte). Mizí rozlišování na dobré a zlé.
Klasickým neduálním pojetím je mystická myšlenka JÁ A BŮH JSME JEDNO.
Případně úplné vyvanutí toho, čemu říkáme Já.
Má první neduální zkušenost s Ježíšovým poselstvím byla právě neduální. Nešlo o víru ve vzkříšení. Šlo o rozpoznání toho, že utrpení je možné prolnout láskou, transcendovat ho. Neexistuje snad na světě už o moc větší utrpení, které nevinný člověk musel podstoupit – a Ježíš přesto prý pronesl: „Odpusť jim, protože nevědí, co činí.“
Radikální odpuštění pramení z neduálního pochopení, že to, co nám přijde jako zlé, může být dobré v tom, že míří k vítězství nad zlem.
Trápení k radosti a svobodě.
Není totiž větší svobody a síly, než když vás ani trápení nepřiměje uzavřít srdce.
