Archiv rubriky: Nezařazené

… proč se neohlížet zpět i v lednu a neprobouzet v sobě motivaci k případným změnám?? :-) Ono totiž není tak úplně jedno, jaká semínka tam na začátku toho opravdového roku (na jaře) zasadíme. Co opravdu budeme chtít??

Čekali jste, že vás také budu vyzývat k nějakým novoročním předsevzetím?? Pak jste dosud nečetli ten první článek, který obvykle provází první týden mého ročního projektu a ani první část shrnutí roku 2019 :-) Rok psa totiž ještě neskončil a zimní roční období také ne :-)

Ale než STROM ŠTĚSTÍ v roce 2020 začne, pojďme se ještě na nějaká předsevzetí vyprdnout a ještě se poohlédněme zpět na rok 2019 (první část shrnutí roku najdete ZDE). Třeba z něj vyčteme, kterým směrem se automaticky překlápí. Pak se nebudeme muset přemáhat k nějakým předsevzetím :-)

Nejradši totiž plynu s proudem, i když mívám silné tendence pádlovat i proti němu… a co vy? :-)

 

Rok štěstí

Minulý článek jsem zakončila vzpomínkou na absurdistickou sérii DEVATENÁCTKA. Nic podobného letos neplánuji. Zato celý nový ebook plánuji použít v novém běhu STROMU ŠTĚSTÍ, protože každá z 50 absurdních hříček přece zpracovávala jedno z témat tohoto ročního projektu. Teď tak máme k dispozici další úhel pohledu, který nám, doufám, pomůže s některými zažranými problémy s nadhledem zatočit :-))

Začínáme 13.1. 2020 a já už se moc těším! Možná opět uspořádám všech 5 seminářů 5 elementů (což se loni povedlo a já jsem za to moc vděčná!). Jen nevím, zda opět napůl teoreticky a napůl prakticky, nebo ještě trochu jinak. Ze všeho nejvíc bych se tento rok chtěla rozhodně mnohem víc nořit do toho, co všechno mi život již přinesl a čím mě inspiroval! Cítím čím dál větší touhu po tichu a klidu. Plánovala jsem to již loni, ale i když jsem sice vypsala jeden Měsíc pro sebe (i pro tebe), nakonec to byl spíš rok nových a nových vhledů a shrnutí.

A protože jde o štěstí neduální (tj. nepodmíněné ničím a nikým), dál pro vás budu na blogu zpracovávat neduální témata v sérii Zázraků neduality.

Pokračovat ve čtení…

Myslíte, že rok končí? Možná rok 2019, ale rok prasete ještě ne :-) 

Tedy ne že bych si to tak od půlky roku 2019, když jsem si uvědomila, co je tenhle rok vlastně zač, nepřála. Ale celý cyklus jaro-léto-podzim-zima ještě nekončí. Tak to je, zima nám ještě neskončila.

Vzpomínáte, jak jsem tu kdysi psala, že staré generace prý slavili období slunovratu/Vánoc setkáváním a jídlem i proto, že to bylo nejspíš naposledy, kdy se s některými viděli a mohli pojíst? Pak přišla tuhá zima a mnozí zemřeli…

My nyní máme pocit, že jsme to po slunovratu vyhráli. Že temnota předala své žezlo světlu. Ale ještě máme pár mrazivých dní před sebou. Slunovrat i Vánoce nám jen měly dodat naději. Že jaro je již na cestě.

 

Rok prasete

Pokračovat ve čtení…

Pokusila jsem se nespoilerovat, ale náznaky tam najdete, takže je možná lepší článek číst, až uvidíte film.

Na Frozen 2 jsem šla do kina pouze ze dvou důvodů – protože má dcera slavila 13. narozeniny a protože jsem slyšela, že je to snad i lepší než jednička. Jednička mě totiž kdysi nějak moc nebrala (i když ano, je to zajímavé, pěkné a je to zábava).  A co se týká Let it go (Najednou), to nadšení z téhle písně šlo zcela mimo mě.

Žádné vyjádření svobody jsem v té písni neviděla, jen vzdor a útěk. Opravdu si někdo takhle představuje svobodu a svobodné vyjádření sebe sama?

Před 5 lety jsem ostatně svůj názor na celou tu pohádku popsala v článku s celkem trefným názvem Otravná Frozen. Najdete tam i ten jeden jediný důvod, proč mě pohádka nakonec po nějaké době oslovila. Jaké nečekané poselství o mně samé mi přinesla. Ale trvalo, než jsem byla ochotná to vidět :-)

 

Frozen 2  je všem jiný kalibr

Pokračovat ve čtení…

Potkali jste někdy takového toho zářícího člověka?? Často to bývají děti. Ano, ta malá hravá stvořeníčka se zvláštními světýlky v očích, když jim podáváte jejich oblíbenou hračku :-) Nebo když jim dovolíte zůstat na hřišti ještě o chvíli déle :-) Světélka vděčnosti, radosti, hravosti a ponoření do přítomného okamžiku. Ještě totiž neumí moc mluvit, a tedy ani přemýšlet.

U dospělých už tu záři objevíte jen zřídkakdy. Jsme tak trochu pobouchaní životem, že ano? Někteří víc, někteří míň. A někteří mají ještě ten danajský dar vnímat velmi citlivě utrpení druhých, jako by bylo jejich vlastní. Občas možná zahlédnete nějakou tu jiskřičku ve chvílích, kdy prožíváte něco povznášejícího. Máme to tak asi všichni – když se cítíme dobře. Když cítíme lásku, nebo se cítíme milovaní. Když dostaneme něco, po čem jsme toužili. Když se nám něco podaří. Když se na chvíli vymotáme z toho všeho, co v nás to světlo zháší…

 

Zastavte se na chvíli a zadívejte se jiným směrem než obvykle

Obvykle se díváme do minulosti, nebo do budoucnosti. Když už se díváme na to, co je právě teď a tady, pořád se většinou díváme „na něco”. Na něco tam venku, jako bychom neustále utíkali sami od sebe. Jako bychom radši ani nechtěli vědět, co cítíme. Jako bychom nechtěli mít nic společného s tou záplavou myšlenek, která nám proudí myslí. Jako bychom chtěli zůstat blaženě nevědomí toho, jak moc jsme ovládáni zvenčí. A jak moc tím trpíme… Pokračovat ve čtení…

Zkuste třeba cestičku, jejíž jednotlivé schůdky se mi postupně odhalovaly již před více jak 20 lety. Cestičku od trápení k vnitřní spokojenosti i radosti, kterou jsem na vlastní kůži procházela několikrát a díky které jsem mnohokrát to smíření našla.

Když jsem po ní šla úplně poprvé, trvalo to léta a bylo to zcela nevědomé. Pak vznikla její knižní symbolická podoba o záchranných kruzích v dobách nejistoty a já si poprvé uvědomila, jak univerzální tato cesta umí být.

Od té doby jsem jí prošla mnohokrát. Někdy ta cesta za smířením s trny, které nás někdy tak zraňují, trvala déle, někdy třeba jen pár okamžiků. Čím víc máte ty jednotlivé schůdky vyšlapané, tím rychleji se, zdá se, šlape :-)  Budeme je brát hopem – rovnou po třech. Tak jak se jimi prochází v měsíčním Mimoňském speciálu.

 

První tři schůdky ke smíření – poodstupme od toho, co nás trápí Pokračovat ve čtení…

Rúmí byl jedním z hlavních hrdinů mé prázdninové četby. Spolu s autorem židovského Zoharu a křesťanským Mistrem Eckhartem (ne, nejde o Eckharta Tolleho). Jak jsem psala v článku o tak trochu zvláštní letošní dovolené (Dovolená může být víc než jen pláž a památky) – ta symbolika rozprostřenosti mezi různé světy (a jejich spojování) byla letos v létě zjevná. Různé kouty světa, různá náboženství, ale stejné období (13. st.) a pro mě i dost podobné poselství.

Ten, kdo vidí, a ten, kdo je viděn, je jen jeden, v Tobě (Mystické ódy, V)

Hledám srdce, rozervané odloučením, abych do něj vliv bolest touhy. Kdokoliv je odloučen od pramene, touží po okamžiku, kdy se s ním spojí (Mathnawí, I, 1)

Pojďme se podívat na to, čím bychom se ze 13. století a z nějakých tří náboženství vlastně mohli obohatit? :-)

 

Islámský súfismus jako dokonalá ukázka toho, kam může vést nepochopená nedualita

V učebnici zeměpisu pro 7. třídu jsem se včera dočetla, že “buddhisté věří v několik božstev, která považují za smrtelné a nevědomé bytosti podobné lidem.” Tak to vypadá, když se nedozvíte podstatu věci. Pak už jen stačí věřit autoritě (protože je to v učebnici nebo protože to někdo známý řekl) a pokroucená víra se začne šířit dál mezi lidi. Protože většina prostě přijímá to, co říká autorita… ta by přece měla vědět… nemůže být každý expert na všechno.

Nedualita je mnohem víc než jen to, že nic se nemá hodnotit a nic není špatně (protože dobro a zlo patří přece dualitě). Je to podobná pravda jako ta o buddhistických božstvech (a ano, buddhisté věří v božské světy). Taková nedualita nakonec sklouzne k fatalismu, jako se to stalo v dobách, kdy byl súfismus jako řekněme lidová forma islámu docela rozšířený. A kam se islám překlopil potom, všichni víme.

Na jeho počátcích (v podobě súfijských taríq) ale stál ve 13. století Rúmí. Taríqa je arabský název pro súfijský řád. Těchto řádů vzniklo během historie po celém islámském světě mnoho. Jako by naznačovaly, že těch cest (arabsky taríq) k božské realitě či pravdě (arabsky haqíqa) je mnoho. Škoda, že lidstvo tuto vpravdě neduální jednotu v mnohosti stále nepochopilo a stále vyzvedává jednu cestu (tu svou vlastní) nad jiné. A islám není na světě jediný, který si prosazuje tu svou jedinou pravdu.

 

Rúmí jako významný islámský mystik a básník

Islám dnes (a ostatně vlastně nikdy) nezažívá nějakou velkou oblibu. A ani klasický súfismus, ač se můžeme nechat zmást tím, že někteří súfí byli ortodoxií obžalováni z hereze a popraveni, není nějakou lepší verzí islámu. Pro súfismus byla šaría vždy základem, ze kterého se na té cestě k božské realitě vychází. Hereticky vyzníval hlavně konec té súfijské cesty – jednota s onou božskou realitou. Pro ortodoxní islám je představa, že by se snad člověk mohl stát Bohem absolutně nepřijatelná. Ostatně posměšky na téma Ježíš a Bůh, to je ale blbost, jsou na FB stránce Religion Discussion ze strany muslimů na denním pořádku.

Stejně tak se ortodoxii nikdy nezamlouval súfijský kult světců a touha po přímluvě lidí, proslulých svými ctnostmi, zatímco ortodoxie připouští hledání útočiště pouze u Boha.  Však i zbožnost lidového islámu, která byla silně súfismem ovlivněna, zná pojem požehnání (baraka) velmi dobře. Islámský reformismus se pak proti súfismu postavil. Někde byly súfijské praktiky zakazovány, někde společenským tlakem postupně vymizely.

Z Rúmího dervíšského tance (sema) je dnes nejen v Turecku hlavně atrakce pro turisty.

A nejlepším muršidem (mistrem) je věda.

Jak snadné bylo opět zneužít společenského trendu. Problémy súfismu a muršidů jsou velmi podobné problémům v rámci indických náboženství a buddhismu s gurui.

Ale přece nevylijeme dítě i s vaničkou, ne? Pojďme se tedy podívat na to, co nám o nedualitě může říct takový Rúmí…

(pokračování příště…)