Zvu vás do jiného světa…

A budu moc ráda, když mé pozvání přijmete. Myslím totiž, že v tom uspěchaném a utrápeném světě stejně není o co stát. Co myslíte?

Já o jiném světě snila už jako malá holka. Už když jsem chodila do první třídy, vzpomínám, že jsem si ve fantazii vykouzlila úplně jinou školu. (Už jsem uměla číst natolik, že jsem se z učebnice svého dědečka začala učit německy. Chápete tedy, že škola pro mě fakt byla docela nuda. :-))

(Mamaia v Rumunsku)

V té škole jsem se chtěla  spíš než číst a psát učit o „tajemství světa“. Už tenkrát pro mě byl ten svět, ve kterém jsem už nějakých 6 let žila, naprostou záhadou, které jsem chtěla přijít na kloub. Proto možná i ta fascinace cizími jazyky a cestováním. (A to byla republika ještě obehnaná ostnatým drátem.) A také vesmírem a sci-fi příběhy. Mí rodiče se dodnes smějí, že jsem jako malá toužila pracovat ve Hvězdném městečku v SSSR. :-)

 

CO SI PŘEDSTAVÍTE, KDYŽ SE ŘEKNE JINÝ SVĚT

Dlouhá léta pro mě byl jiný svět synonymem zahraničí. Svůj sen žít v cizině jsem si nakonec splnila a úplně jiný svět jsem tam sice, pravda, objevila, ale nebylo to „to ono”. Bylo to vzrušující, exotické (třeba Egypt a Srí Lanka) a objevné, ale také smutné. Čím větší exotika, tím víc utrpení mi tenhle svět ukazoval. Žebrající děti ve slavné káhirské kavárně Al-Fíšáwí. Miny u moře na východním pobřeží Srí Lanky. A tím víc mi připomínal, co jsem věděla už jako malá holka – že jsem tady nechtěla být.

Toužila jsem žít v úplně jiném světě a myslela jsem, že to druzí se musí změnit. Chovat se slušněji, nezabíjet se mezi sebou, neokrádat se, nezraňovat se. Až jednou, vzpomínám si na to jako dnes (protože jsem si to tehdy zapsala do deníku), při středoškolské praxi na Městském úřadu, mi to došlo. Pokračovat ve čtení…

Miluju Clubhouse a poslouchám ho na Androidu

Jsem tam nováček, tak 14 dní? A tak není divu, že jsem z CH (Clubhouse) nadšená. Je to pro mě něco úplně jiného a kdykoliv procházím tou hlavní chodbou, která vede do nejrůznějších pokojíků (rooms), někdy nevím, kam se jít podívat dřív. A tak jsem se nedávno ocitla i v místnosti s názvem Clubhouse is boring (Clubhouse je nudný). A tam jsem si mohla vyslechnout zas tu druhou stranu mince. :-)

Ano, tak je to snad téměř pravidlem – vždycky je tu i ta druhá strana mince. Však žijeme v duálním světě. Vtip neduality spočívá v tom, nezůstat jen na té jedné straně. A už vůbec neukazovat si na tu druhou, že jsou to naivkové, nebo že si jen stěžují a nic nedělají.

Obě strany si mohou naslouchat. A tak to ostatně i v té místnosti nakonec bylo. A to je přesně to, co se mi na Clubhouse tak líbí! 

Setkávání různých úhlů pohledu, setkávání různých zkušeností, setkávání různých kultur a pravidla slušné konverzace. Není totiž nic snazšího, než toho, kdo se vyjadřuje vulgárně, zesměšňuje, skáče do řeči apod. prostě vykopnout z pódia. A případně i nahlásit.

 

JAKÉ SI TO UDĚLÁŠ, TAKOVÉ TO MÁŠ

Pokračovat ve čtení…

V čem vám mohu KONKRÉTNĚ pomoci??

Chystám totiž zbrusu novou knížku a chtěla bych, aby byla co nejužitečnější.

Píšu ji hodně i sama kvůli sobě – chci v ní shrnout všechno, co už vím o tom, jak žít v tom tak trochu jiném, neduálním, světě nepodmíněného a neočekávaného (jak jsem si ho pro sebe nazvala). Protože jsem za ta léta mnohokrát narazila na nepříjemný fakt – že zažívám znovu něco, co už přece vím. Jen jsem na to zapomněla. A já už nechci zbytečně zapomínat. Spíš rozvíjet to, co už vím, a objevovat další nuance a zázraky. :-)

A píšu ji i kvůli vám. :-) Kvůli všem, kteří by mohli chtít nahlédnout do stejného světa nepodmíněného štěstí a neduálního vnímání. Kteří by se chtěli dozvědět něco nového, nebo to známé převést do každodenního života. Které něco trápí a nevědí si s tím rady.

Není to má první knížka,
ale je podobně unikátní jako má první.

Ta první (Žít je umění milovat – záchranný kruh ve chvílí nejistoty) je kratičká, stručná, hravá a symbolická. Většina textů, které obsahuje, je cca 20 let stará – z dob, kdy jsem s údivem přišla na to, jak nám psaní umí otevírat tajemná zákoutí a dávat odpovědi na otázky. Symbolicky. To jest stejný text vám může dát odpověď teď, nebo za 10 či 20 let.  Texty vznikaly tak nějak samy, knížečka vznikla celkem rychle a vždycky jsem měla pocit, že to spíš ona si našla mě, abych ji napsala, než naopak. :-) Nacenila jsem ji symbolicky a nikdy jsem ji od roku 2016 nezlevnila. Nezasloužila by si takové zacházení – snížit její hodnotu??? :-) Naopak – vznikl k ní i konkrétní ebook ze života TRÁPENÍ MŮŽE BÝT DAR i online kurz Mimoňská cesta do Jiného světa zdarma. Prostě unikátní knížka. :-)

Další e-kniha a ebooky (Vdechněte život poselstvím svého dětství, ebooky 5 elementů, DEVATENÁCTKA) také nesou svá poselství a jsou svým způsobem v něčem jiné, než bývá zvykem. Ale tak niterný vztah jako k té první k nim nemám. :-)

Ta připravovaná je pro mě zcela unikátní ale už teď. Chystám ji totiž ve spolupráci s těmi, kteří ji budou číst! A to jsem nikdy nedělala. Vždy to byla knížka spíš pro mou vlastní potřebu s tím, že možná inspiruje i někoho dalšího. (A inspirovaly!) Teď bych chtěla tyto dva póly – já/vy – propojit. (Jak jinak, v neduálním světě.)

 

A TAK MÁM PRO VÁS VÝZVU!

Stáhněte si dole na odkaze připravované kapitoly.

Napište mi, co si o nich myslíte.

Ale hlavně:

Napište mi, jak KONKRÉTNĚ  vám mohu v knížce pomoci.

Co vás trápí? Jaký problém řešíte a nevíte si třeba rady?

Na jaké své otázky nenacházíte odpovědi?

Udělejte to ideálně ještě předtím, než se do těch prvních kapitol knížky začtete. Hned, jak vám přijde email. :-) Dokud na to myslíte. Teď vám totiž určitě běží hlavou, co všechno byste mi napsali. S čím vším byste chtěli v životě pohnout, co změnit, co zlepšit, co pochopit.  Chystám totiž tento a příští týden dokončit dalších 5 kapitol a je možné, že své odpovědi už v nich najdete.

 

CO BYSTE ALE MĚLI VĚDĚT

Jednotlivé kapitoly mají svá nosná témata (vycházejí z 50 témat ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ), která na sebe navazují a rozvíjejí jednotlivé elementy (dřevo, oheň, země, kov, voda).
Je tedy možné, že ta vaše témata přijdou na řadu až později. Je ale pro mě důležité je znát co nejdříve, protože mnoho problémů, se kterými se potýkáme, vyrůstá z několika kořenů.
Aby bylo možné je vyřešit, je často nejdřív potřeba si posvítit na to, z čeho vyrůstají. A já to v knížce mohu zdůraznit a na tu cestu vás navést :-)

HLAVNÍ TÉMA CELÉ KNÍŽKY

Tím hlavním kořenem je pak samozřejmě téma celé knížky:
  • fakt, že kupodivu vlastně nevíme, kdo jsme
  • že se snažíme řešit své problémy tam, kde nejsou
  • a protože jsme se naučili vnímat svět jen duálně, ani nemáme možnost vidět, kde ten hlavní problém je, a co s ním. :-(
  • I fakt, že zapomínáme, že naše problémy jsou komplexnější, než se zdá.  A že bez toho, abychom uvedli do harmonie jednotlivé elementy v nás a vnímali i to, jak se vyvažují a vyživují, se jen těžko hneme z místa. Každá část v nás potřebuje vyslechnout! Každá část v nás potřebuje, abychom se jí věnovali a dali jí to, co potřebuje.

Teprve pak se ten koloběh může spontánně rozběhnout podobně jako člověk nemusí přesvědčovat strom, aby na jaře rozkvetl, později dal plody a na podzim shodil listí. Nebo už jste někdy viděli strom, který by řešil, jak být tím, čím od přírody (přirozenosti) je?? :-)))

Proto vám knížka může připadat i příliš obecná. Ale ona vychází z jedné důležité myšlenky – že ve své podstatě řešíme všichni stejný problém a to řešení je v podstatě pořád stejné. Na konkrétních problémech zas až tak nezáleží, když už víte, jak se na svět dívat jinak. :-) Nicméně je mi jasné, že právě na konkrétních problémech se to dá nejlépe pochopit. :-) A proto tato výzva!

♦ ♦ ♦

Pište, sdílejte, dáte tím knížce ještě další vrstvu, na kterou jsem původně ani nepomyslela. A sami sobě tak nadělíte dárek. :-))))) A mockrát děkuji za důvěru, se kterou se mnou budete případně sdílet to, o čem byste se chtěli v knížce jednou dočíst!

Poslední dopsané kapitoly si můžete stáhnout
♣ ZDE ♣. 
(I se stručným PDF o tom, co to ten Jiný svět vlastně je.)
A pak už mě máte na dosah emailu. Mockrát se těším na vaše tipy, co by v knížce nemělo chybět!

 

 

Jak mně psaní pomohlo najít cestu (terapie psaním)

Dlouhá léta jsem netušila, že to, co tak nějak intuitivně provozuji, se dá nazvat terapie psaním. Mluvila jsem o tom jako o tvořivé síle. O síle kreativity, kdy se napojíte na cosi ve vás skrze papír a tužku (ale i skrze klávesnici to jde, jak jsem později zjistila) a necháte se vést. A pak už jen zíráte, kam vás to vlastně dovedlo a co všechno to s vámi vnitřně vlastně udělalo. :-)

I když jsem takhle psala už jako malá, poprvé jsem si asi uvědomila, oč jde, díky Ray Bradburymu a jeho knížce Zen a umění psát. Věděli jste, že Ray Bradbury se ve svých povídkách vypisoval ze svých vlastních strachů a tužeb? Ano, v knížce mluví o tom, že psaní je pro něj určitým druhem terapie – jako by nahlédl do hluboké studny svého nevědomí.  V něm se objevil obraz a ten pak zpracoval do příběhu. Znáte třeba 451 ° Fahrenheita?

Ano, Ray Bradbury je známý spisovatel. Ale abyste využili všechno to, co vám terapie psaním nabízí, nemusíte být žádní spisovatelé. Tenhle nástroj máme k dispozici všichni. Stačí vědět, jak na to.

 

JAK TEDY NA TO?

Pokračovat ve čtení…

Koronavirus a já…

Už to bude rok, co se tady zjevil. A pěkně nám to tu rozsvítil. Abychom viděli, jak na tom jako jednotlivci, státy i zeměkoule jsme. Co jste o sobě zjistili?? Co vás děsí? Co vás rozčiluje? Jen málokdy takhle jasně vidíte, co s vámi mává.

Všimli jste si toho a děláte s tím něco (přece nechcete být jak hadr ve větru??), nebo jen útočíte a užíráte se??

Proč to píšu?? No, aby to nevypadalo, že jsem tak dokonalá. :-) Protože dosud je můj vztah ke koroně jako vztah k vlně tsunami, když se na ní díváte z kopce. Ale ono „nebýt jak hadr ve větru“ jsem právě v uplynulých týdnech poznala, protože každý máme to své, co se nás dotýká a s čím se učíme nějak zacházet. Pro mě to zatím není korona, pro vás možná ano??

 

Už taky víte, co je Absurdistán?? :-)

Pokračovat ve čtení…

KDO SE CHCE TRÁPIT? (50/4)

Trápení může být dar, ale kdo se chce trápit?

Trápení nám může ukázat, co nám ve spokojenějším životě chybí.

Ale chybí nám ve skutečnosti vůbec něco??

Kdo se to vlastně trápí? A proč??

 

Jak moc jsem se trápila tento týden? Nebo netrápila??

Podle čeho vlastně poznáte, že se trápíte?? Co se vám musí dít, abyste se cítili špatně? A jak moc se vlastně chcete cítit dobře?? Já jsem tento týden zkoušela jednu zajímavou meditaci – měla jsem si v ní představit nějaký okamžik, ve kterém mi v poslední době nebylo dobře. Tak jsem si představila tu chvíli, kdy mi dcera tvrdila, že všemu rozumí, že nic počítat nemusí a písemku zvládne. A pak jsem zjistila, že vůbec netuší, která bije. Pokračovat ve čtení…

NADŠENÍ (50/1)

Plný nadšení, takový je tenhle týden.

Samozřejmě že ne pořád, někdy je i naštvaný (distanční výuka mé dcery mi prostě někdy dává zabrat).

Ale když jsou na rozzářené obloze i mraky, čeho si všímáte? Mraků, nebo slunce??

Ano, někdy je ten správný čas věnovat se mrakům.

Pořádně prozkoumat, co jsou vlastně zač (a většinou zjistit, že je to zase jen voda…).

A někdy je čas nechat mraky mraky (je to tak česky vůbec správně??) a radovat se ze slunce.

 

Z čeho mé nadšení tento týden pramenilo??

Cosi ve mně se pohnulo a já se teď vezu na té vnitřní vlně, která je pro mě vždycky hodně důležitá. Protože na klasickou motivaci cukr/bič (ať už vnitřní, nebo vnější) už dávno nehraju. A tak jsem naskočila na vlnu a to jediné, oč se teď snažím, je z ní nespadnout.

Nenechat se zlákat vidinou nějaké dobrůtky.

Udržet si ten přerušovaný půst, ke kterému jsem se po Vánocích vrátila a který se mi už pár let osvědčuje jako bezvadný stravovací systém. U kterého se dá i zhubnout. (Po Vánocích často záhodno, že??) Víte, co je na něm nejlepší?? Že si můžete dát i to malinové želé s čokoládou (i když se mi moc nepovedlo). Chce to jen vědět, kdy je na ně ten nejlepší čas… Pokračovat ve čtení…

2020 – propast a krása fraktálového chaosu

Každému ukázal rok 2020 jinou tvář. Pro každého z nás byl výzvou a každý z nás se jí postavil různě. Někomu rozdal hodně náročné karty, se kterými se hodně blbě hraje a ještě hůř vyhrává. Někdo měl v ruce trumfy a teď třeba i slaví. Ale berme v úvahu, že je to jen jedna hra, jeden rok. Nakonec jde o něco jiného než o výhry. Jde o transformaci. 

Tenhle článek je o tom, jakou tvář ukázal rok 2020 mně, jak jsem se k jeho výzvě postavila já a co všechno ve mně proměnil. 18. března jsem jako podporu všem potřebným založila FB skupinu Využijme Káčko (koronavirus) užitečně – byl to jen kec, nebo se to fakt dalo?? :-)

Na konci každého roku jsem zvyklá dělat shrnutí a dávat roku nějaký symbol. Jak možná víte, miluju symboliku. Dokáže jedním obrazem zahrnout vše zásadní.

Uplynulé roky se nesly v duchu Daru, Sněženky nebo Spiritu. Rok Freddyho Krugera z Noční můry v Elm Street už tu taky byl. Vzpomínám si na něj velmi dobře – to byl ten rok, kdy jsem měla pocit, že když se neproberu, tak mě to rozsápe. Takže rok 2020 nemohl už přijít s ničím moc překvapivým. A za to jsem svým ročním projektům STROM ŠTĚSTÍ fakt vděčná…

Letošní rok jsem symbolicky pojmenovala rokem Fraktálu.

Proč? To se dočtete ke konci článku. Ke čtení si letos můžete pustit mou oblíbenou skladbu ze seriálu Made in Abyss (Vyrobeno v Propasti). Jde, opět symbolicky, o hudební doprovod závěru celého seriálu, kde se jako divák můžete ohlédnout za tím vším, co hlavní představitelé na cestě dolů Propastí už prožili. A že to občas bylo nečekané, děsivé, bolestivé i smrtelné podobně jako rok 2020. A zároveň se na konci ohlédnete za tím, co vás hluboce zasáhlo, a vydáte se dál. Hlouběji. Zvědavě, odvážně. I když víte, že ještě není všemu trápení konec.

Myslím, že článek přečtete rychleji, než hudba dozní. Ale třeba si ji budete chtít poslechnout až do konce a číst zvolna… Pokračovat ve čtení…

Nechci tu být aneb jak být šťastný, když svět je takový, jaký je??

Asi největší trauma mého života je samotný fakt, že jsem naživu. Kolik z vás si někdy říkalo, že se neměli nikdy narodit? Že sem nepatří?? A kolik z vás má naopak strach zemřít?? Ten pocit, že pak bude nic. Temno, mrtvo. Nyní v korona době je to asi velmi dobře vidět – koho představa smrti děsí? Podobně jako v imigračním teroristickém období stojíme před zásadní otázkou – jak moc se bojíme smrti?? Té, která jako by na nás číhala někde za rohem. Se kterou jsme dosud nepočítali. A která nám navzdory statistikám přijde děsivější než ty příčiny, na které zemřeme s mnohem větší pravděpodobností. Proč se například nebojíme sednout do auta??

Ať už se bojíte smrti, nebo života, tenhle článek vám může odhalit, proč se nebát. Proč jsme a vždycky zůstaneme součástí života. Proč sem patříme.

 

Jak být šťastný navzdory všemu

Pokračovat ve čtení…

Cesta z Absurdistánu do jiného, šťastnějšího, světa

Hmm, můj pocit, že žijeme v Absurdistánu se mnou teď asi sdílí spousta lidí. Svět jako by se zbláznil, že? Nic najednou nedává smysl, na logiku člověk může zapomenout a v podstatě vůbec na to, že bychom si mohli být jistí, jak se věci vlastně mají. Řekla bych ale, že teď je jen krásně vidět, do jaké míry vůbec dokážeme vnímat, jak se věci vlastně mají, a do jaké míry vidíme jen to, čeho se bojíme a co si představujeme…

Na téhle korona době je prostě i něco velmi vzácného… také to vnímáte??

Když jsem se v roce 2014 vydala na cestu z Absurdistánu, měla jsem na mysli právě tenhle druh absurdity. To, jak sami sobě absurdně stojíme ve štěstí, protože svět vnímáme skrz filtry svých představ. Protože se jimi necháváme spoutat. Vším tím strachem a touhou ten strach nějak přehlušit. Čeho se teď nejvíc bojíte?? A všimli jste si, jak se to všechno rozpadá na dvě hlavní skupinky zastávající opačná místa barikády?? Na které straně stojíte?? Nebo už té zjevné dualitě nepodléháte??

Můžete slyšet nejrůznější krásná slova o odvaze, svobodě, lásce, obětavosti a vztazích. O transformacích a ohledupnosti. Ale co vlastně znamenají? Když jsem se na tu cestu z Absurdistánu vydávala, netušila jsem, jak moc se obvykle mýlíme v tom nejzákladnějším chápání světa kolem sebe a nejrůznějších ideálů. Právě proto, že si většinou neumíme v tom našem dualitou ovládaném světě představit i něco jiného.

 

O štěstí prý ve skutečnosti vůbec nestojíme

Tvrdí A. de Mello. Vždycky se prý najde něco, co je pro nás důležitější. (Třeba nejrůznější sny, které si budeme chtít splnit?? A až to budeme mít, budeme šťastní??) Já jsem ve svém životě chtěla na té cestě z Absurdistánu otevřít prostor štěstí, kterému nebudu klást žádné podmínky. Žádné – to ano a to ne. Tohle se mi líbí a to chci, a tohle zásadně odmítám. Protože mi došlo, že štěstí, kterému se kladou podmínky, jak jsme zvyklí, nikoho nikdy neuspokojí.

Jsou to buď bubliny, které se vám rozpadnou pod rukama. Nebo fata morgány, které se rozplynou, když se k nim přiblížíte. Jsou to domečky z písku, které rozmočí první voda. Co je to za svobodu, kterou něco omezuje? Co je to za lásku, která miluje „jen když”? Opravdu O TOHLE stojíte??

Nenapadlo mě ale, čemu že se to tím také ve svém životě otevírám… :-)

 

Když chcete vnést krásná slova do reality svého každodenního života

Najednou zjistíte, co vlastně znamenají. :-) Já si to uvědomila hned na samotném začátku prvního roku Absurdistánu. Ten děs, že pokud chci být svobodná, budu se muset postavit tváří v tvář tomu, co mě poutá. Troufli byste si???

Já se k tomu samozřejmě moc neměla. Ale stalo se cosi, díky čemu jsem rok 2014 na jeho konci symbolicky pojmenovala rokem Daru. (A od té doby jsem i každému dalšímu roku dávala symbol, který co nejlépe vyjadřoval jeho hlavní poselství. Ten další byl třeba rokem Noční můry z Elm Street. Ale o tom později.)

Dostala jsem tenkrát dar lásky – coby síly, která dokáže člověkem pohnout, nadchnout ho, lapit a nepustit. Znáte to přece. To rčení, že láska hory přenáší?? Ale zároveň to byla výzva naučit se milovat dospěleji. V dobrém i zlém. Bez růžových brýlí. Svobodně, jak o tom Mello ostatně také mluví. Podle motta mé FB stránky Žít je umění / Jiný život v Jiném světě – „není umění milovat život, když vám snáší modré z nebe. Je umění milovat život, když vás vláčí po kamení.”

Umíte si i v takovým časech nechat srdce otevřené?? Je to velmi, velmi těžké…

Dostala jsem ale i dar podpory, za který jsem velmi vděčná. Byl to ale jen takový rozjezd. První jemné nárazy (které mě ale šíleně rozhodily), první pochopení toho, oč na téhle cestě půjde. Došlo mi to naštěstí celkem svižně, protože to nebylo poprvé, kdy mi Život přihrál do cesty něco takového. Tenkrát v devadesátých letech to byl první pohled mimo ty běžné životní cestičky. První objevy zrcadel a symbolů v našem životě a jeho zákonitostí. (To se o tom ještě moc nemluvilo.) O 20 let později přišel čas to rozjet podstatně víc, protože jsem na to už byla připravená. :-) Třeba jste taky??

 

50 kamenů

Za těch pár let od roku 2014 jsem zjistila, jak moc mi na téhle cestě pomáhá 50 kamenů. :-) Každý rok díky nim dostal příběhový, až pohádkový, ráz. A byly to pohádky plné překážek, lásky, zázraků. Rok najednou nebyl jen shlukem událostí, které se zčistajasna dějí a člověk se v nich ztrácí. Měla jsem navíc pocit, jako by se mnou Život komunikoval, protože já jsem komunikovala s ním. Ať se dělo cokoliv, vždycky jsem mohla říct: „To mě nepřekvapuje. Přesně vím, oč teď jde.” Vždy to totiž nějak odpovídalo tématu daného týdne. A daná témata na sebe vždy nějakým zvláštním způsobem navazovala.

A když první rok Absurdistánu skončil tématem „Něco končí a něco začíná”, bylo mi jasné, že příští rok chci jít do toho zas! Bylo to totiž – světe div se – poslední z 50 témat týdne, které jsem si postupně náhodně tahala z připravených kartiček.  Vzpomínám, jak jsem si každý týden říkala, jestli to opět bude navazovat a jaké téma vyjde na konec. Hmm, kdo by to byl býval řekl?? :-) Pokračovat ve čtení…