Radost ze života – kde brát a nekrást??

Mnoho let jsem žila s pocitem, že „tady jsem nechtěla být”. Možná k tomu přispělo i vyprávění mé matky, jak jsem se nechtěla a nechtěla narodit :-) Nemůžu říct, že bych měla nějaké strašlivé dětství nebo dospívání. Asi jsem na tom nebyla nikdy hůř než průměr. A v některých ohledech určitě i líp. Minimálně se doma rodiče nerozčilovali, co nosím ze školy za známky. Nebo za poznámky. Když už, tak se spíš divili, co že jsem to zase zapomněla donést – třeba cvičky apod. :-)

A přece jsem si do deníku svého středoškolského Já jednou napsala: „Umři, když chceš, litovat toho nikdy nebudeš.” (To bylo ještě v dobách, kdy mě nějaká reinkarnace nebo peklo a ráj nezajímaly.)

 

Když berete smrt jako osvobození, radost ze života se těžko hledá

A tak dodnes, možná i díky této větičce, nepatřím k těm všem, kteří se bojí smrti. Jenže pak je pro mě bohužel také nepřístupná ona motivace: „Odřeknu si ten dortík, protože nechci umřít (na nějakou zlou chorobu způsobenou nezdravou stravou).” :-)

Všimli jste si, jak často je naše motivace poháněná pudem sebezáchovy?? Ale co když ve vás čas od času převládne spíš pud sebedestrukce, který veškeré vaše snahy nenápadně sabotuje?? Není to i váš případ??

Ze všeho nejtěžší ale pro mě bylo najít nějakou radost z toho, že jsem vůbec naživu.

Všechny ty možnosti, které s sebou život přináší – jídlo, zpěv, tanec, krásy přírody – mi nějak nestačily. Ani ten sex mi nestačil :-)  Nechápala jsem nadšení jednoho svého kamaráda, když se o té reinkarnaci kdysi po revoluci doslechl. „Super, budu moct žít ještě jednou”, říkal. Já totiž měla mnohem blíž k té části obyvatel indického poloostrova, kteří toužili po mókše. To jest po osvobození z toho koloběhu životů.

 

Ale když tu radost ze života ne a ne najít, může to být kupodivu i dar

Ano, za těch víc jak 20 let, co jsem se začala učit, jak mít radost z toho, že tedy jsem a dýchám (když už teda), jsem se něco málo naučila :-) Minimálně to, že možná právě díky tomu, že mě spousta toho, co většině lidí k radosti stačí (běhat bosky po louce nebo pařit s kamarády), nějak nestačila, mám trochu jednodušší cestu k tomu nacházet to, co většina hledat moc nemusí. Dokud třeba neskončí v nemocnici po mrtvici jako můj otec…

Tam totiž už pařit nemůžete a běhat bosky po louce taky ne. S trochou štěstí vidíte tak maximálně ven z okna. Tam máte jen pokoj, svou postel, pár dalších nemocných mužů kolem vás (ani ti radostí nesálají)… a svoji hlavu a to, co se vám v ní honí.

 

Kde pak hledat radost ze života v takto neradostných chvílích??

Vzpomínám, jak jsem před 2 lety stála na vlakové zastávce a telefonovala svému otci do nemocnice poté, co jsem dokončila svůj první desetidenní kurz meditace vipassana (podle Goenky). Bylo to zvláštní. Nikdy jsem neměla ke svému otci a jeho pocitům v nemocnici blíž než tehdy.

Měla jsem za sebou pobyt, i když krátkodobý, tam, kde si – v mém případě dobrovolně – necháte vzít všechno, v čem obvykle tu radost hledáme. Možnost bavit se s ostatními a usmívat se na ně. Číst si nebo psát. Surfovat na netu nebo prostě ujíždět na sociálních sítích. Dokonce i možnost jít kamkoliv chcete a jíst cokoliv chcete. A budíček je někdy ve 4 ráno…

Jediné, co vám zůstane, je vaše mysl, vaše tělo bolavé od mnoha hodin meditace a nejbližší okolí. Někdy slunce, někdy déšť. A je jen na vás, kam se případně v té mysli odeberete (po skončení kurzu jsem mnohokrát zjistila, jak jiný kurz jsem v prožila ve srovnání s ostatními, i když jsme dělali naprosto totéž).

Je jen na vás jestli v sobě objevíte způsob, jak najít tu vnitřní radost, kterou vám fakt už nic a nikdo nebude moci vzít. A ptáte se, jestli jsem ji tam našla?? Letos jedu potřetí s výzvou dál v sobě prodlužovat ty okamžiky, kdy se mi dařilo tu radost cítit, a s porozuměním a soucítěním se osvobozovat z toho, co mě stahovalo dolů :-)

 

Chcete se na tu vnitřní radost podívat hlouběji se mnou? 

Když jsem na tento kurz v roce 2017 jela poprvé, pročítala jsem si ve vlaku 10 článků, které jsem těsně předtím každý týden psala o tom, kde tu vnitřní radost hledat. Tenkrát z nich vznikl ebook a každé léto (protože léto je přece obdobím radosti a lásky) se k nim znovu vracím a každý týden nechávám jedno z jeho témat promluvit mi do života. A ono to vždycky udělá :-)

Je to pro mě způsob, jak objevovat těch 10 způsobů, jak v sobě tu radost ze života dusím. A taky to, jak v sobě ten vnitřní oheň (léto je obdobím elementu oheň) probouzet. Tak trochu jinak. Zevnitř…

Kupodivu ta nejšťastnější období jsem už dvakrát prožila na těchto desetidenních meditačních kurzech, i když na první pohled není kde tam tu radost brát, aniž by ji člověk nekradl z toho, co slíbil, že dělat nebude :-) A tak i proto letos v létě jedu na tento kurz znovu :-)

A  hlavně – znovu se chystám vnést témata elementu oheň do 10 týdnů svého života. V rámci svých ročních projektů už vlastně pošesté.

Na samotném začátku celého desetitýdenního období, v sobotu 25.5. od 15.00, pak opět pořádám tříhodinovku elementu OHEŇ. Tentokrát právě o těch 10 způsobech, jak v sobě tu radost ze života dusíme. A jak ji můžeme vykřesat i tam, kde ty běžné zdroje nejsou.

Příprava je nutnost :-) Pokud se chcete na léto tímto tak trochu nezvyklým způsobem připravit se mnou, přihlásit se můžete na odkaze níže.

>> Najděte v životě tu opravdovou radost <<

 

 

 

 

Symbolika není jen zrcadlení…

Pomalu se učíme vnímat to, co v životě prožíváme, tak trochu jinak. Bohužel většinou končíme jen u zrcadlení. Tj. u snahy číst svět kolem sebe jako zrcadlo, ve kterém se navenek odehrává to, co se děje uvnitř nás. Nelíbí se nám něco na druhém člověku? Podle teorie zrcadlení se nám jen ukazuje, co my sami děláme špatně. A očekává se od nás, že se nebudeme snažit měnit své okolí, ale sami sebe.

Je to takový první pohled pod povrch toho, co se nám předtím jevilo jasně jako vina toho druhého. Zahlédli jsme první symbol – odraz.

Vzpomínám, že cca před 25 lety, když jsem si teorii zrcadla sama pro sebe objevila, vytrhla mi velký bolavý trn z paty! S údivem jsem sledovala, jak ten, kterého jsem obviňovala z toho či onoho, se mi před očima mění vždy, když jsem sama v sobě změnila to, co jsem mu v duchu nebo i nahlas vyčítala.

Přiznávám, někdy jsem se bouřila a říkala si, proč to mám být já, kdo se má zamýšlet a měnit? Proč ne ten druhý??? Ale tenkrát dávno jsem byla velmi vděčná, že mi tento nástroj umožňuje nepřímo měnit to, co jsem změnit tak moc chtěla….

 

Ale symbolika znamená mnohem víc než jen zrcadlení!

Hodně lidí již naštěstí zjistilo, že teorie zrcadlení není samospásná. Že nejde o nějaký vzoreček, který lze jednoduše vztáhnout na vše, co se jim v životě děje.

A tato teorie má ještě jednu záludnost. Ve fanatických rukách se může jako vše, co je užitečné, zvrhnout. Může proměnit Váš život ve věčnou sebeanalýzu a věčné bičování se za to, kde všude děláte chybu, a za co všechno můžete. A může se Vám také nakonec stát, že v druhých lidech vyvoláte dojem, že jste to opravdu jen Vy, kdo je ten špatný. Velmi rádi sami nad sebou umyjí ruce a své vlastní chyby hodí na Vás. Však jste ji na sebe sami dobrovolně vzali…

Duální svět má totiž jeden velký problém – když ze sebe přestanete dělat oběť (jak se všude doporučuje), automaticky se z Vás stává viník :-(

Mnohem radši se na svět dívám jako symbol v tom hieroglyfickém pojetí, o kterém píšu ve své první hravě-poeticko-symbolické e-knize Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty). Takové pojetí je totiž mnohem komplexnější. A umožňuje Vám číst ve svém životě jako v knize :-) Všechny možné asociace proměňuje v jeden velký příběh. A ten umí být jak neuvěřitelně objevný, tak uklidňující. A rozhodně z Vás nedělá viníka.

 

Proč se učit vnímat svět symbolicky?

Značně se Vám ve Vašem trápení uleví :-)

  • Když v tom, co se děje, zahlédnete symboliku Vašeho niterného přání, lépe zjistíte, po čem to vlastně tak toužíte (nebo čeho se tak moc bojíte). Je to první krůček k tomu si uvědomit, že to, po čem toužíte, tam venku stejně nezískáte.
  • Čím častěji si vzpomenete, že se na svůj život můžete podívat symbolicky, s tím větším nadhledem budete postupně to, co se děje, vnímat. A může se Vám pak stát, podobně jako mně, že to, co by Vás předtím rozhodilo, Vás najednou rozesměje. Ano, život totiž někdy volí legrační cestičky, jak s Vámi komunikovat :-)
  • Život se Vám může proměnit v jeden velký příběh, který je asi tak stejně reálný jako film v kině, ale který ve Vás vyvolává silné emoce. Mnohem lépe pak budete chápat neduální vnímání, jak ho přibližuje neduální učitel Rupert Spira.
  • Asi největší síla symbolického vnímání pak spočívá v tom, že pochopíte, proč se již tisíciletí hovoří o životě jako o jednom velkém snu. Najednou nic, co se děje, není skutečné, ale je stejně symbolické jako obrazy ve snech.

Učit se vnímat svůj život symbolicky je způsob, jak se jednou probudit :-)

 

Nezapomínejte…

Nezapomínejte tedy na to, že vše může být jinak, než jak se Vám na první pohled zdá. Že nejde o to život analyzovat a sám sebe vinit a zlepšovat. Že jde v první řadě o to, přestat považovat to, co prožíváte, za tu jedinou realitu a brát život tak smrtelně vážně a dramaticky. Je to spíš hra. A může být někdy až zábavná, když ji prohlédnete.

A v druhé řadě jde o to vyskočit z těch zajetých kolejí obviňování (ať již druhých nebo sebe) a udělat ten další krok, který nás na té mimoňské cestě čeká následující tři dny. Podívat se dovnitř, ale tentokrát bez hodnocení, a otevřít se tak konečně možnosti vyléčit vnitřní zranění, kvůli kterým ostatně lidé obvykle jednají jako zraněná zvířata.


Článek je součástí měsíčního online kurzu zdarma Mimoňská cesta do Jiného světa.

 

 

 

 

DEVATENÁCTKA (6) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Pošahaná životní rozhodnutí

Každý máme nejspíš za sebou nějaké to své pošahané životní rozhodnutí. Někdo si vybral špatnou školu. Někdo špatné zaměstnání. Někdo špatného partnera. Někdo špatná slova.

A narazil. A i v té chvíli někteří udělali ještě další dost pošahané rozhodnutí – svedli své neštěstí na blbého partnera, blbou školu a blbé zaměstnání. Nebo na svou vlastní nebetyčnou blbost, za kterou si to všechno vlastně zaslouží.

Na druhou stranu to někdo možná vzal jako nic víc než jedno nepovedené kolo nějaké hry. Nic přece není nikdy špatně, dokud to slouží k něčemu ještě lepšímu! A to, co z nezdarů uděláme, záleží jen a jen na nás, ne??

Mně se v sobotu podařilo udělat hned několik špatných rozhodnutí. Některé z pohodlnosti, některé ze snahy vyhovět. Naštěstí to odnesla jen zdrcnutá bábovka. Ale vznikla z toho bábovková rodinná soutěž, kterou sice nejspíš prohraju, ale zato se třikrát dobře namlsám!

Existuje ale ještě jedno zásadní pošahané rozhodnutí, které děláme snad téměř všichni do jednoho každý den, každou hodinu. Několikrát.

Obvykle se totiž zabýváme jen tou školou, zaměstnáním, partnerem… nebo tou bábovkou. Naše životní rozhodnutí se smrsknou jen na to, jak se naučit na test, jak uspět v práci, jak vyjít s partnerem, nebo co zdravého jíst. Nebo někdy řešíte i něco jiného??

Absurdně zapomínáme na to nejzásadnější rozhodnutí našeho života – opustit otevřenými dveřmi ten koncentrák, ve kterém žijeme!

Ano, tento týden se mi konečně díky meziknihovní výpůjční službě dostala do ruky zajímavá knížka The Choice (Volba) od Edith Eger, ženy, která jako teenagerka přežila Auschwitz. Původem Maďarka z Košic, která působí jako psychoterapeutka v USA. Právě od ní pochází myšlenka, že ona měla vlastně štěstí, že věděla, že je uvězněná. My na rozdíl od ní ani nevíme, že žijeme ve vězení. V koncentráku vlastní mysli a vlastních rozhodnutí.

Snažit si ulevit v tom všem utrpení tím, že myslíme na jídlo nebo na vztahy, nebo že si snažíme najít místo, kde je větší pravděpodobnost, že přežijeme, je pochopitelné. Ale tam venku je svoboda. Stačí se rozhodnout z toho koncentráku odejít!

Můj oblíbený neduální učitel Rupert Spira (a nejen on) by možná mohl dodat, že žijeme v klamné představě toho, kým ve skutečnosti jsme. A právě to je příčinou našeho utrpení. Absurdně se trápíme kvůli nějakému Já (Egu), které vlastně vůbec neexistuje.

Ostatně právě o tom, jak jít právě za touto svobodou, je celý můj blog i následujících 10 týdnů jarního elementu DŘEVO.


Právě jste dočetli šestou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma ROZHODNĚTE SE, JAKÝ ŽIVOT CHCETE ŽÍT elementu DŘEVO. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.  

> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Rupert Spira, neduální učitel – Rupert Spira česky – poznejme uznávaného neduálního učitele i my

Těším se na další online setkání příští týden!

Dolní Morava – jaké bylo lyžování a wellness??

Lyžování?

Závisí na tom, kdy :-)

Ale nikdy nebylo zcela dokonalé. Buď sněžilo, nebo pršelo, nebo byla mlha, nebo byl moc měkký sníh, nebo byla zima, nebo byly fronty. Ale kolikrát jste za svou lyžařskou „kariéru” lyžovali za ideálních podmínek vy??

 

Lyžování – nahoru a doprava

Během týdne se nám podařilo projet všechny sjezdovky, které Dolní Morava nabízí (včetně černé, ufff – o tom ale v jiném děsuplném článku :-)).  Začínaly jsme s dcerou u Slona, protože kousek od tamní lanovky jsme byli ubytovaní. Konečně jsme nebyly závislé na manželovi, který nás obvykle odváží z chaty na vzdálenější sjezdovky (sama jsem řidič-neřidič).

Sešly jsme si ten kopec samy a taky jsme si ho samy vyšlapaly (dcera to brala zkratkami hlubokým sněhem a válela se, kde mohla :-)).

Ideální trasa pro nás byla:

  • sjet po modré k druhé lanovce
  • vyjet nahoru a pustit se kolem Stezky v oblacích zpět do údolí ke Slonovi

Kdo chce po modré??

Vzpomínám, když jsme jely po modré doleva k druhé lanovce úplně poprvé. Byla mlha a já netušila, co nás kde čeká. Sjezdovka na můj vkus trochu úzká a kolem lyžaři a snowboardisti. Po levé straně navíc sráz a záchranné sítě.

Jsem si tak představovala, jak se tam někdy někdo (třeba já) zřítí. Ale o žádných mrtvolách v této části sjezdovky jsem neslyšela… 

Jedna mladá holčina se prý před lety zabila nárazem do stromu. Pochopitelně jinde – tam, kde nějaké stromy jsou. A nějaký pán prý možná dostal infarkt na černé (se mu ani nedivím). Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA – kniha našeho života (4)

Jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá (nebo blbej…)

No fakt, to si někteří lidi říkají!

Také jste to už u někoho slyšeli?? Možná i sami u sebe :-)

Někdy je zajímavé, co nám zničehonic vypadne z pusy. Kde se to v nás vlastně bere?? Stačí na ulici zakopnout – „Bože, já jsem blbá.” Nebo na něco zapomenout… a zaboha si nevzpomenout… a zase  – „Bože, já jsem blbej.” Slyšela jsem i jednu matku, jak se otočila na svého malého syna: „Seš snad blbej, nebo co??

Myslím, že to ani nemyslela nijak špatně. Prostě „blbej/blbá” je pro spoustu lidí slovo stejného rázu jako třeba mobil :-) Používáme ho tak často, že už si ani neuvědomujeme, co všechno nám vlastně bere…

Slyšela jsem ale ještě jeden příběh. A v té chvíli mi došlo, jak nebezpečně si s podobnými slovy zahráváme.

Byl to příběh jednoho páru. On v jedné chvíli svou partnerku vynášel do nebes. Člověk by pomalu věřil, že TOHLE bude ta největší romantika na světě. Jenže nebyla. V druhé chvíli častoval svou partnerkou slovy, které se mi tady ani psát nechtějí. „Seš blbá” je proti tomu kalibru dřevěná pistolka. A co myslíte? Nepřišlo jí to zvláštní. Vulgarity a urážky jsou přece běžnou součástí našeho slovníku.

I toho vašeho?? Jak pak poznáte, že TOHLE nemusíte poslouchat? Od nikoho? Ani od sebe? Pokračovat ve čtení…

Vedené meditace a nesnášenlivost…

Zúčastnila jsem se jako „pokusný králík” velmi zajímavého experimentu. Jako bývalá doktorandka na religionistice mi to prostě nedalo a musela jsem podpořit své kolegy v jejich výzkumu. Téma? Léčivý potenciál vedené meditace. Vliv vedené meditace na práh bolestivosti. A testovaly se i další záležitosti.

Jak se Vám osobně líbí vedené meditace? Praktikujete je? Jaké z nich máte pocity?? Vnímáte jejich případný léčebný potenciál?? 

Já jsem si díky tomuto experimentu potvrdila to, co jsem už tušila. Ale o tom o něco později…

 

Jak experiment probíhal?? 

Vyplnit pár papírů/dotazníků/testů. Kratší interview o zkušenostech během meditace. Samotná vedená meditace. Pak cvičení se zavázanýma očima. A hlavně jedna speciální věc – test na práh bolestivosti. Před meditací a po meditaci. A to byla pro mě hodně zajímavá zkušenost :-)

Jsem tedy zvědavá na data, která prý dostaneme.

Ale má osobní zkušenost mi říká, že před meditací jsem byla schopná a ochotná snášet celkem velký tlak, aniž bych měla pocit, že to musím utnout, protože by ta bolest byla příliš veliká. Ale po meditaci (která mě měla zjevně naladit na to, abych bolest tak necítila), jsem cítila dost slušnou podrážděnost, že mě někdo chce působit bolest a utla jsem to mnohem dřív. Bolest mi byla nepříjemná výrazně rychleji.

Tak nevím…

Co vlastně měla ta léčivá vedená meditace způsobit?? Snížit práh bolestivosti, nebo vyvolat neochotu bolest snášet??? :-)))

 

Nesnáším vedené meditace

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA – kniha našeho života (1)

Jak nejlépe začít den? Nevstávat :-)

Jen si to představte…

Nemusíte vůbec nic…

Ale zato spoustu věcí můžete. Třeba přetáhnout si deku přes hlavu a zase usnout (to dělá moc ráda má dvanáctiletá dcera v 7 hodin ráno. I v 7.15 ráno). Nebo jen tak sladce polehávat. Nebo si vzít knížku. Nebo vytáhnout ze zásuvky Diář a podívat se na slogan Kurzu zázraků k danému dni. Nebo si udělat Léčebný kód (a u toho si třeba představovat, jak si hovíte na pláži a koupete se ve slunci). Nebo Jin Shin Jyutsu. Nebo to speciální cvičení, co mě ve čtvrtek naučila má studentka (ano, studenti jsou pro své učitele ti nejlepší učitelé…).

A pozor – to všechno pořád ještě v posteli! :-) Teplé měkké posteli…

Brát ten start do nového dne velmi pozvolna je pro mě prostě nutnost. Ranní meditace, ranní protažení, ranní cvičení poté, co člověk z té postele tak zvolna vyleze, je většinou signálem, že je vše Ok.

Ale když jen tak vypnu cinkání na mobilu, vylezu a doploužím se probudit dceru, není to Ok…

No a pak se objeví ten základní otazník.

V čem dokážu být vytrvalejší?

V tom ploužení se po bytě a touze zase zalézt do postele?

Nebo v té ranní pohodičce??

Vytrvalost je totiž zákeřná věc!

Většina z nás nejspíš dokáže být zatraceně vytrvalá. Copak?? Nevěříte, že jste přeborníci ve vytrvalosti?? A to jste pro to nemuseli udělat ale vůbec nic!

Ano. Vytrvale totiž děláme potisící to, co se devětstetkrátdevadesátdevětkrát ukázalo jako naprostá ztráta času. Vytrvale si druhý den po kocovině a zapřísáhávání, že už nikdy, otevíráme další flašku (tedy to se mě netýká, abyste si nemysleli :-)). Vytrvale zapomínáme na domácí úkoly (v tom je přebornice má dcera). Vytrvale…

… no, doplňte si sami. Určitě na něco přijdete. Jsme v tom totiž dokonalí.

No řekněte, nechováme se absurdně??

Ale buďme vděční i za tuhle vytrvalost. Ona je to totiž prostě setrvačnost. A se stejnou setrvačností můžeme být nakonec vytrvalí i v té ranní pohodičce. I té celodenní pohodičce. Třeba i celoživotní pohodičce, když budeme dost vytrvalí :-)

Zlaté stereotypy…

A prý na žádné změny nejsme sami, tvrdí mi téma dalšího týdne. Tak to jsem tedy zvědavá. Vy tomu věříte??


Právě jste dočetli první část série Devatenáctka (kniha našeho života), tentokrát na téma VYTRVALOST. Série bude mít 50 dílů. Roční projekt STROM ŠTĚSTÍ, z jehož 50 týdenních témat série vychází, najdete ZDE. Můžete se kdykoliv přidat (je to zdarma) a tu svou knihu života si také aktivně psát. S tímto projektem to bylo již 5 let hodně zajímavé psaní a čtení :-) A víte, že tenkrát začal jako roční projekt ABSURDISTÁN? Pojďme se tedy bavit tím, jak absurdně se někdy chováme a jak absurdně si sami šlapeme po štěstí. 50x! :-)

>> Úvodní část Devatenáctky najdete ZDE. <<

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Kurz zázrakůBojím se, ale ze všeho nejvíc si přeji vidět jinak

Léčebný kódSmutek v sobě skrývá lásku. Smrt skrývá radost

Jin Shin JyutsuDokonalý ranní rituál!

Diář Diář STROM ŠTĚSTÍ 2019

Těším se na další online setkání příští týden!

 

DEVATENÁCTKA – kniha našeho života (0)

Jaká bude devatenáctka?

Kdo ví?

Je to jako když otevíráte novou knížku. Netušíte, jaký příběh se v ní bude odvíjet. Jací lidé a jaké situace se v něm objeví a co do něj vnesou. Ani kam ten příběh hlavního hrdinu – vás – zanese.

Ano, devatenáctka je rok :-) A hrdiny této knihy jsme my všichni.

Tu knihu píše sám Život. Ale my s ním. Svými reakcemi. Svým úhlem pohledu.

Někdy to, co měla být jen komedie plná gagů, prožijeme jako drama. Někdy je to zase naopak.  Jakoby kouzlem proměníme tragický příběh v tragikomedii nebo v drama s katarzí a dobrým koncem. Nebo v hrdinský příběh. Nebo přímo v pohádku plnou překážek, díky kterým rosteme. Až nakonec na konci knihy porazíme draka, získáme skrytý poklad, osvobodíme princeznu, nebo prince.

Tak co myslíte, jaká bude devatenáctka??

Ta moje? Nebo ta vaše?

Já osobně mám nejradši pohádkové komedie :-)


Právě jste dočetli úvodní část série Devatenáctka (kniha našeho života). Série bude mít 50 dílů. Roční projekt STROM ŠTĚSTÍ, z jehož 50 týdenních témat série vychází, najdete ZDE. Můžete se kdykoliv přidat (je to zdarma) a tu svou knihu života si také aktivně psát. S tímto projektem to bylo již 5 let hodně zajímavé psaní a čtení :-) A víte, že tenkrát začal jako roční projekt ABSURDISTÁN? Pojďme se tedy bavit tím, jak absurdně se někdy chováme a jak absurdně si sami šlapeme po štěstí. 50x! :-)

>> Druhou část Devatenáctky – Jak nejlépe začít den? Nevstávat :-) najdete ZDE. <<

 

 

Prověřuj, ale důvěřuj…

Tak zní název jedné z kapitol mé druhé e-knihy Vdechněte život poselstvím svého dětství. Ano, je to trochu otočené klasické přísloví. Klasická verze mi přijde příliš podezřívavá :-)  A důvěra, ale ta správně chápaná, byla i tématem tohoto týdne. 

Ona je totiž důvěra a důvěra. Někdy si ji pleteme s rezignací nebo s naivitou. Důvěra je totiž důvěrou jen ve chvíli, kdy jde ruku v ruce s moudrostí. A někdy to není úplně snadné vychytat…

Jak jste tento týden prožili Vy? Důvěřovali jste druhým? Důvěřovali jste sami sobě? Důvěřovali jste, že nějaká situace se vyvine tak, aby to bylo nakonec pro Vás dobré? (Všímáte si, že neříkám „Jak byste si přáli?”)

 

Jaké to je, když důvěra z našeho života vymizí?

Tento týden přinesl nakonec docela hezkou ukázku.

Jednu pětku z domácího úkolu...

Pokračovat ve čtení…

Láska, se kterou neseme svůj kříž

Láska byla hlavním tématem léta. Vzpomínáte? V té době vládne element Oheň – srdce, láska a radost. V létě jsme se učili hledat radost jinde než ve vnějším světě. Učili jsme se milovat nepodmíněně. Na podzim se nám totiž tato schopnost šikne :-) 

láskaMilovat v létě je tak snadné. Teplo a slunce v nás probouzí radost. Dozrávají rudé třešně. Sladké jahody. V létě se opalujeme u vody, jezdíme na dovolené, poznáváme nová místa… a nové lidi. Kolik letních lásek kdo prožil??

Právě v létě máme možnost tu lásku v sobě objevit. A ve chvíli, kdy ji objevíte, už je jen na Vás, jestli se do ní naučíte vstupovat i bez toho léta, tepla, jahod, třešní, dovolené a letních lásek. Jestli pochopíte, že nic z toho ve skutečnosti nepotřebujete.

Poprvé jsem si to uvědomila před více jak 20 lety díky písničce George Michaela – Jesus to a child, kterou napsal, když mu zemřel přítel. Je to krásná píseň, která Vám neustále připomíná, že když jednou lásku poznáte… když jednou poznáte, že OPRAVDU něco takového jako láska existuje, už zůstává ve Vás. Toho druhého fyzicky nepotřebujete, abyste byli plní lásky…

A je to také více jak 20 let díky své cestě do Izraele a Jeruzaléma, kdy mi došlo základní Ježíšovo učení – když svůj kříž nesete s láskou, nese se mnohem lehčeji, než když ho nesete s odporem…

Jenže umíme něco takového vůbec?? Pokračovat ve čtení…