vipassana Archivy - Žít je umění milovat

Cesta z Absurdistánu do jiného, šťastnějšího, světa

Hmm, můj pocit, že žijeme v Absurdistánu se mnou teď asi sdílí spousta lidí. Svět jako by se zbláznil, že? Nic najednou nedává smysl, na logiku člověk může zapomenout a v podstatě vůbec na to, že bychom si mohli být jistí, jak se věci vlastně mají. Řekla bych ale, že teď je jen krásně vidět, do jaké míry vůbec dokážeme vnímat, jak se věci vlastně mají, a do jaké míry vidíme jen to, čeho se bojíme a co si představujeme…

Na téhle korona době je prostě i něco velmi vzácného… také to vnímáte??

Když jsem se v roce 2014 vydala na cestu z Absurdistánu, měla jsem na mysli právě tenhle druh absurdity. To, jak sami sobě absurdně stojíme ve štěstí, protože svět vnímáme skrz filtry svých představ. Protože se jimi necháváme spoutat. Vším tím strachem a touhou ten strach nějak přehlušit. Čeho se teď nejvíc bojíte?? A všimli jste si, jak se to všechno rozpadá na dvě hlavní skupinky zastávající opačná místa barikády?? Na které straně stojíte?? Nebo už té zjevné dualitě nepodléháte??

Můžete slyšet nejrůznější krásná slova o odvaze, svobodě, lásce, obětavosti a vztazích. O transformacích a ohledupnosti. Ale co vlastně znamenají? Když jsem se na tu cestu z Absurdistánu vydávala, netušila jsem, jak moc se obvykle mýlíme v tom nejzákladnějším chápání světa kolem sebe a nejrůznějších ideálů. Právě proto, že si většinou neumíme v tom našem dualitou ovládaném světě představit i něco jiného.

O štěstí prý ve skutečnosti vůbec nestojíme

Tvrdí A. de Mello. Vždycky se prý najde něco, co je pro nás důležitější. (Třeba nejrůznější sny, které si budeme chtít splnit?? A až to budeme mít, budeme šťastní??) Já jsem ve svém životě chtěla na té cestě z Absurdistánu otevřít prostor štěstí, kterému nebudu klást žádné podmínky. Žádné – to ano a to ne. Tohle se mi líbí a to chci, a tohle zásadně odmítám. Protože mi došlo, že štěstí, kterému se kladou podmínky, jak jsme zvyklí, nikoho nikdy neuspokojí.

Jsou to buď bubliny, které se vám rozpadnou pod rukama. Nebo fata morgány, které se rozplynou, když se k nim přiblížíte. Jsou to domečky z písku, které rozmočí první voda. Co je to za svobodu, kterou něco omezuje? Co je to za lásku, která miluje „jen když”? Opravdu O TOHLE stojíte??

Nenapadlo mě ale, čemu že se to tím také ve svém životě otevírám… :-)

Když chcete vnést krásná slova do reality svého každodenního života

Najednou zjistíte, co vlastně znamenají. :-) Já si to uvědomila hned na samotném začátku prvního roku Absurdistánu. Ten děs, že pokud chci být svobodná, budu se muset postavit tváří v tvář tomu, co mě poutá. Troufli byste si???

Já se k tomu samozřejmě moc neměla. Ale stalo se cosi, díky čemu jsem rok 2014 na jeho konci symbolicky pojmenovala rokem Daru. (A od té doby jsem i každému dalšímu roku dávala symbol, který co nejlépe vyjadřoval jeho hlavní poselství. Ten další byl třeba rokem Noční můry z Elm Street. Ale o tom později.)

Dostala jsem tenkrát dar lásky – coby síly, která dokáže člověkem pohnout, nadchnout ho, lapit a nepustit. Znáte to přece. To rčení, že láska hory přenáší?? Ale zároveň to byla výzva naučit se milovat dospěleji. V dobrém i zlém. Bez růžových brýlí. Svobodně, jak o tom Mello ostatně také mluví. Podle motta mé FB stránky Žít je umění / Jiný život v Jiném světě – „není umění milovat život, když vám snáší modré z nebe. Je umění milovat život, když vás vláčí po kamení.”

Umíte si i v takovým časech nechat srdce otevřené?? Je to velmi, velmi těžké…

Dostala jsem ale i dar podpory, za který jsem velmi vděčná. Byl to ale jen takový rozjezd. První jemné nárazy (které mě ale šíleně rozhodily), první pochopení toho, oč na téhle cestě půjde. Došlo mi to naštěstí celkem svižně, protože to nebylo poprvé, kdy mi Život přihrál do cesty něco takového. Tenkrát v devadesátých letech to byl první pohled mimo ty běžné životní cestičky. První objevy zrcadel a symbolů v našem životě a jeho zákonitostí. (To se o tom ještě moc nemluvilo.) O 20 let později přišel čas to rozjet podstatně víc, protože jsem na to už byla připravená. :-) Třeba jste taky??

50 kamenů

Za těch pár let od roku 2014 jsem zjistila, jak moc mi na téhle cestě pomáhá 50 kamenů. :-) Každý rok díky nim dostal příběhový, až pohádkový, ráz. A byly to pohádky plné překážek, lásky, zázraků. Rok najednou nebyl jen shlukem událostí, které se zčistajasna dějí a člověk se v nich ztrácí. Měla jsem navíc pocit, jako by se mnou Život komunikoval, protože já jsem komunikovala s ním. Ať se dělo cokoliv, vždycky jsem mohla říct: „To mě nepřekvapuje. Přesně vím, oč teď jde.” Vždy to totiž nějak odpovídalo tématu daného týdne. A daná témata na sebe vždy nějakým zvláštním způsobem navazovala.

A když první rok Absurdistánu skončil tématem „Něco končí a něco začíná”, bylo mi jasné, že příští rok chci jít do toho zas! Bylo to totiž – světe div se – poslední z 50 témat týdne, které jsem si postupně náhodně tahala z připravených kartiček. Vzpomínám, jak jsem si každý týden říkala, jestli to opět bude navazovat a jaké téma vyjde na konec. Hmm, kdo by to byl býval řekl?? :-) Continue reading „Cesta z Absurdistánu do jiného, šťastnějšího, světa“ →

Radostný blog - RADOST VYCHÁZÍ Z LÁSKY A SOUCÍTĚNÍ.

Máte za sebou týden ve tmě? Nebo byste ho rádi vyzkoušeli? (2)

V tomhle článku bych se s vámi chtěla podělit o pár tipů na to, co se dá dělat týden ve tmě. Bez pracovních povinností, mobilů, internetu, televize, knížek nebo kamarádů, se kterými si můžete jít posedět (nebo postát u výdejního okénka) a popovídat. A hlavně chci poskytnout prostor všem, kteří pobyt ve tmě mají za sebou, aby se mohli podělit o své tipy na to, která místa mohou doporučit. A proč třeba pobyt absolvovat taky.

Osobně mi pro rozhodnutí, zda jet a kam jet, chyběly zpětné vazby účastníků, které jsou tak nějak roztroušené po internetu. A hlavně jsou obvykle součástí referencí toho kterého místa.

Takže komentáře jsou více než vítané, včetně případných odkazů, pokud jste o svém pobytu sami něco napsali nebo natočili. :-) Snad bude jednou článek takovým zdrojem informací pro ty, kteří o pobytu ve tmě uvažují.

Které místo jsem si vybrala?

Já jsem strávila týden v jedné ze 3 maringotek v Hodoníně u Kunštátu. Je to městečko, kam jezdíme lyžovat a dcera se tam naučila samostatně jezdit na lyžích a loni i na snowboardu. Malá sjezdovka, které obvykle nemusím, ale tam to mám ráda. (Většinou totiž zcela bez front.)

Inspirovala mě Michaela Marinková v okamžiku, kdy nasdílela do své FB skupiny Sám sobě vítězem své první video o pobytu ve tmě v Hodoníně, ze kterého se právě vrátila. Pak už jen stačila věta mého manžela: „Klidně jeď teď, já tu školu s Kristýnou týden zvládnu.” To bylo v době, kdy nebylo jasné, jak dlouho ještě budu stejně plus mínus sedět doma – čchi kungové lekce jsem ještě učit nemohla a do angličtiny online šlo jen minimum lidí.

Tady jsem strávila svých 6 dní a 7 nocí

Postel jsem milovala. :-) Pro někoho možná moc měkká, ale pro mě příjemné místo, kde jsem strávila spoustu času. Větrák na fotce se hodil také – když se venku zvedla teplota, což naštěstí nebylo moc často, bylo v maringotce dost velké horko. (Podle toho se ale docela dobře poznalo, jestli je den nebo noc.)

Na židli vedle postele jsem měla oblečení a vedle židle na zemi termosku s horkou vodou, krabičku se sušenými švestkami a sklenku „poslední záchrany.” Ne, žádný alkohol na posilněnou – to je myslím oficiálně zakázané – ale sklenku plnou oříšků, sušeného ovoce a semínek, kdyby na mě padl hlad. (V podstatě jsem nevyužila.) Pod postelí batůžek s pár dalšími věcmi, kdybych je potřebovala snadno nahmatat. A samozřejmě vedle batůžku věc nejdůležitější – igelitku s čokoládou a případně s bonbóny proti škrábání v krku. Jedno protože jídlo bez zákusku není prostě ono. Druhé proto, že škrábání v krku mě nebaví. :-)

Continue reading „Máte za sebou týden ve tmě? Nebo byste ho rádi vyzkoušeli? (2)“ →

Nezařazené, Poklidný blog - VŠE JE HRA PARADOXŮ, KTEROU MYSL NEMŮŽE POCHOPIT.

Radost ze života – kde brát a nekrást??

Mnoho let jsem žila s pocitem, že „tady jsem nechtěla být”. Možná k tomu přispělo i vyprávění mé matky, jak jsem se nechtěla a nechtěla narodit :-) Nemůžu říct, že bych měla nějaké strašlivé dětství nebo dospívání. Asi jsem na tom nebyla nikdy hůř než průměr. A v některých ohledech určitě i líp. Minimálně se doma rodiče nerozčilovali, co nosím ze školy za známky. Nebo za poznámky. Když už, tak se spíš divili, co že jsem to zase zapomněla donést – třeba cvičky apod. :-)

A přece jsem si do deníku svého středoškolského Já jednou napsala: „Umři, když chceš, litovat toho nikdy nebudeš.“ (To bylo ještě v dobách, kdy mě nějaká reinkarnace nebo peklo a ráj nezajímaly.)

Když berete smrt jako osvobození, radost ze života se těžko hledá

A tak dodnes, možná i díky této větičce, nepatřím k těm všem, kteří se bojí smrti. Jenže pak je pro mě bohužel také nepřístupná ona motivace: „Odřeknu si ten dortík, protože nechci umřít (na nějakou zlou chorobu způsobenou nezdravou stravou).” :-)

Všimli jste si, jak často je naše motivace poháněná pudem sebezáchovy?? Ale co když ve vás čas od času převládne spíš pud sebedestrukce, který veškeré vaše snahy nenápadně sabotuje?? Není to i váš případ??

Ze všeho nejtěžší ale pro mě bylo najít nějakou radost z toho, že jsem vůbec naživu.

Všechny ty možnosti, které s sebou život přináší – jídlo, zpěv, tanec, krásy přírody – mi nějak nestačily. Ani ten sex mi nestačil :-) Nechápala jsem nadšení jednoho svého kamaráda, když se o té reinkarnaci kdysi po revoluci doslechl. „Super, budu moct žít ještě jednou”, říkal. Já totiž měla mnohem blíž k té části obyvatel indického poloostrova, kteří toužili po mókše. To jest po osvobození z toho koloběhu životů.

Ale když tu radost ze života ne a ne najít, může to být kupodivu i dar

Ano, za těch víc jak 20 let, co jsem se začala učit, jak mít radost z toho, že tedy jsem a dýchám (když už teda), jsem se něco málo naučila :-) Minimálně to, že možná právě díky tomu, že mě spousta toho, co většině lidí k radosti stačí (běhat bosky po louce nebo pařit s kamarády), nějak nestačila, mám trochu jednodušší cestu k tomu nacházet to, co většina hledat moc nemusí. Dokud třeba neskončí v nemocnici po mrtvici jako můj otec…

Tam totiž už pařit nemůžete a běhat bosky po louce taky ne. S trochou štěstí vidíte tak maximálně ven z okna. Tam máte jen pokoj, svou postel, pár dalších nemocných mužů kolem vás (ani ti radostí nesálají)… a svoji hlavu a to, co se vám v ní honí.

Kde pak hledat radost ze života v takto neradostných chvílích??

Vzpomínám, jak jsem před 2 lety stála na vlakové zastávce a telefonovala svému otci do nemocnice poté, co jsem dokončila svůj první desetidenní kurz meditace vipassana (podle Goenky). Bylo to zvláštní. Nikdy jsem neměla ke svému otci a jeho pocitům v nemocnici blíž než tehdy.

Měla jsem za sebou pobyt, i když krátkodobý, tam, kde si – v mém případě dobrovolně – necháte vzít všechno, v čem obvykle tu radost hledáme. Možnost bavit se s ostatními a usmívat se na ně. Číst si nebo psát. Surfovat na netu nebo prostě ujíždět na sociálních sítích. Dokonce i možnost jít kamkoliv chcete a jíst cokoliv chcete. A budíček je někdy ve 4 ráno…

Jediné, co vám zůstane, je vaše mysl, vaše tělo bolavé od mnoha hodin meditace a nejbližší okolí. Někdy slunce, někdy déšť. A je jen na vás, kam se případně v té mysli odeberete (po skončení kurzu jsem mnohokrát zjistila, jak jiný kurz jsem v prožila ve srovnání s ostatními, i když jsme dělali naprosto totéž).

Je jen na vás jestli v sobě objevíte způsob, jak najít tu vnitřní radost, kterou vám fakt už nic a nikdo nebude moci vzít. A ptáte se, jestli jsem ji tam našla?? Letos jedu potřetí s výzvou dál v sobě prodlužovat ty okamžiky, kdy se mi dařilo tu radost cítit, a s porozuměním a soucítěním se osvobozovat z toho, co mě stahovalo dolů :-)

Chcete se na tu vnitřní radost podívat hlouběji se mnou?

Když jsem na tento kurz v roce 2017 jela poprvé, pročítala jsem si ve vlaku 10 článků, které jsem těsně předtím každý týden psala o tom, kde tu vnitřní radost hledat. Tenkrát z nich vznikl ebook a každé léto (protože léto je přece obdobím radosti a lásky) se k nim znovu vracím a každý týden nechávám jedno z jeho témat promluvit mi do života. A ono to vždycky udělá :-)

Je to pro mě způsob, jak objevovat těch 10 způsobů, jak v sobě tu radost ze života dusím. A taky to, jak v sobě ten vnitřní oheň (léto je obdobím elementu oheň) probouzet. Tak trochu jinak. Zevnitř…

Kupodivu ta nejšťastnější období jsem už dvakrát prožila na těchto desetidenních meditačních kurzech, i když na první pohled není kde tam tu radost brát, aniž by ji člověk nekradl z toho, co slíbil, že dělat nebude :-) A tak i proto letos v létě jedu na tento kurz znovu :-)

A hlavně – znovu se chystám vnést témata elementu oheň do 10 týdnů svého života. V rámci svých ročních projektů už vlastně pošesté.

Na samotném začátku celého desetitýdenního období, v sobotu 25.5. od 15.00, pak opět pořádám tříhodinovku elementu OHEŇ. Tentokrát právě o těch 10 způsobech, jak v sobě tu radost ze života dusíme. A jak ji můžeme vykřesat i tam, kde ty běžné zdroje nejsou.

Příprava je nutnost :-) Pokud se chcete na léto tímto tak trochu nezvyklým způsobem připravit se mnou, přihlásit se můžete na odkaze níže.

>> Najděte v životě tu opravdovou radost <<

DEVATENÁCTKA (absurdní hříčky)

DEVATENÁCTKA (11) – 50 absurdních způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Úsměv z kamínků

Objevil se před dvěma lety na cestičce, po které jsem chodívala stále dokola. Ne, nebylo to ve vězení :-) I když zpočátku jsem si tam tak připadala. Bylo to na desetidenním kurzu meditace vipassana. Na kurzu byl vymezený prostor, ve kterém jsme mohli venku trávit volný čas mezi jednotlivými meditacemi. Ženy měly ten svůj a muži také.

Jednomu z oněch prostorů jsem říkávala paddock. Jestli nevíte, oč jde, tak v paddocku krouží koně než jdou na start dostihu. V našem případě šlo o krásnou louku, po které jsme se často s gustem procházely bosé. Nebo jsme tam polehávaly a slunily se. Ten druhý prostor byla právě ona cestička, na které se jednoho dne objevil úsměv z kamínků. Cestička kroužila kolem několika stromů, laviček a šňůr, na kterých jsme sušívaly za hezkého počasí prádlo.

Na kurzu jsme spolu nesměli komunikovat. Žádná slova, žádné posunky, žádné psaní lístečků. Ani pohled. A to ani s tím, s kým jste sdíleli pokoj, což bylo zpočátku hodně zvláštní. Nemohli jsme psát, nemohli jsme číst. Neměli jsme k dispozici ani mobilní telefony, ani počítače.

Totální informační detox. Jen vy a vaše myšlenky. A prostředí, ve kterém jste se pohybovali. Bylo to úžasné!

Svět jako by se zastavil. Když se vám dařilo oprostit se od myšlenek, najednou jste si začali všímat, jak vítr zlehka ohýbá větve keřů. Pohybujících se oblak na modré obloze. Broučků na zemi. Toho pocitu, kdy se bosá noha dotýká trávy, nebo cestičky. Nezvyklých i běžných chutí jídla, které tam pro nás pomocníci na kurzu připravovali. Toho, že i když nemůžete jít dál tam do těch beskydských lesů, máte to údolí, ty lesy i tu oblohu jako by v sobě a zároveň jste její součástí…

Těch 10 dní jste mohli prožít buď v pekle vlastních myšlenek a rozbouřených emocí, nebo v ráji smyslů, nebo dokonce v podstatě vlastního bytí. Mohli jste zjistit, že i když žijete v prostředí, kde máte vše, co opravdu potřebujete (střechu nad hlavou, postel, jídlo, bezpečí, přátelské podporující prostředí a klid), je to vaše hlava, která z toho prostředí udělá peklo, nebo ráj.

Někdo kurz nedokončil. Někdo ho dokončil, ale byl pro něj tak náročný a možná i nesmyslný, že nezatoužil vyzkoušet si to ještě alespoň jednou. A někdo se vrátil v budoucnu zas (jako například já).

A někdo se dokonce v jedné chvíli cítil tak hezky, že na kraj cestičky, po které každý denně minimálně jedou prošel, stvořil z kamínků smajlíka. Netuším, kdo to byl. Netuším, jestli se chtěl prostě jen nějak zabavit, nebo jestli chtěl vyslat ostatním nějakou zprávu. Ale nakonec to zpráva byla nejen pro mě. Vedle kamenného smajlíka se totiž začaly objevovat i další…

Je absurdní honit se za štěstím tam někde v dáli, když ho můžeme mít teď a tady. A to dokonce tak silné, že i tam, kde jíte jen 2,5x denně, nesmíte dál než za vymezený prostor, vstáváte ve 4 ráno a cca 10 hodin denně sedíte a meditujete (a všechno vás bolí), s nikým nesmíte mluvit, ani se zabavit tím, čím jste obvykle zvyklí svou mysl uchlácholit, vykreslíte na cestu smajlíka.

Ne, štěstí nespočívá pouze v tom, že zpomalíte a všímáte si takříkajíc maličkostí. Ale ono zpomalení a zaměření pozornosti na to hezké, co vás obklopuje, je první krůček k tomu opravdovému štěstí. A proto se příští týden sejdeme u dalšího z týdenních témat. Tentokrát o kráse neočekávaného. Sama jsem zvědavá, co neočekávaného ten týden přinese…

Právě jste dočetli jedenáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) z roku 2019, o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma ZVOLNĚME NA CHVÍLI elementu DŘEVO. Série vychází z témat ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ. K dispozici ji má celou (také zdarma) každý, kdo se do projektu hlásí. Je fajn se někdy podívat sami na sebe s humorem, co říkate?

> STROM ŠTĚSTÍ – čas na opravdovou změnu od kořenů <

Odvážný blog - STRACH MÁ VELKÉ OČI

S tímhle už dál nemůžu žít…

Možná jednou ve Vašem životě nadejde okamžik, kdy si řeknete slova z nadpisu tohoto článku – „S tímhle už dál nemůžu žít.” Možná už někdy nadešel. K podobnému závěru můžeme dojít v životě i mnohokrát. A vždy je to dobrý závěr. Protože nás osvobozuje a léčí…

Každý za sebou máme nějakou zkušenost, která nás bolestně ovlivnila. Většinou je jich navíc spousta…

Každý z nás na ni reaguje tak trochu jinak.

Někdo se stáhne. Snaží se být tou „hodnou holčičkou/chlapečkem”. Jen aby se nemusel konfrontovat s tím, co se ho dotklo, nebo s tím, kdo mu tu ránu zasadil. Jen aby to nemusel prožít znovu. Tu ránu uvnitř to ale nezahojí…

Někdo vyrazí do boje. Vydupe si to své. Brání se. Mstí se. Dává druhým lekce. Nemůže to přece tak nechat! Jinak by nedostal to, co mu patří. Jinak se něco podobného stane znovu. Tu ránu uvnitř ale ani toto nezahojí…

Naše obvyklá reakce je klasická automatická reakce útěk/únik/zamrznutí. Je to obranná reakce. Reakce našeho Ega, které se nás snaží chránit, ale nikdy se mu to nepodaří. Protože, jak už bylo tady na blogu kdysi řečeno, Ego je destruktivní mechanismus – útočí buď na nás nebo na druhé. A nevyléčí nic… Continue reading „S tímhle už dál nemůžu žít…“ →

Odvážný blog - STRACH MÁ VELKÉ OČI

Trauma – když nás bolí duše (a nejen ta)

Některé týdny projektu STROM ŠTĚSTÍ mohou být náročnější než druhé. Bývají to obvykle ty, které jen nechodí kolem té horké kaše (kdy sbíráte odvahu a sílu se do ní pustit), ale zavádějí Vás přímo tam, kde to může bolet. Týden tématu JAK VYLÉČIT TRAUMA může být jedním z nich.

Někdy se nám daří bolestem naší duše úspěšně vyhýbat. A ono to vlastně není ani nic špatného chvíli zapomenout na bolest, kterou v sobě nosíme. Proto do nemocnic chodí k dětem zdravotní klauni.

Smích by měl být ostatně v nemocnici dostupný i dospělým, řekla bych. Bolest, fyzická i psychická, nás totiž umí stáhnout do bažin depresí a z bažin se těžko leze a stejně těžko se pak člověk uzdravuje.

Někdy ale nastane čas, kdy přijde sestřička s injekcí. A ta bolí, že? Nebo přijde lékař s výsledky. A ty někdy nechceme slyšet, že? Nebo přijde čas, kdy nás připraví a odvezou na sál a začnou léčit. A bývaly doby (a není to zas tak dávno), kdy i toto si člověk musel prožít s plným vědomím. I když i staří Egypťané prý při operacích používali nějaká ta sedativa, nejspíš bychom o takovou operaci moc nestáli…

Jaký byl ten Váš týden léčby traumatu? Chodili kolem spíš zdravotní klauni (či jste Vy sami nějak odvedli pozornost od toho, co Vás trápí?), nebo se začali objevovat sestřičky a lékaři, nebo případně operační sál??

Netrapme sami sebe zbytečně

Když už se bolest naší duše vyplaví na povrch, nezahánějme ji. Právě teď je totiž ta nejlepší chvíle ji začít léčit. Snažit se ji zase zatlačit pod povrch čímkoliv, co nás zabaví, je jen krátkodobé řešení a ta bolest pod povrchem se jen rozrůstá. Podobně jako rakovina… Continue reading „Trauma – když nás bolí duše (a nejen ta)“ →

Radostný blog - RADOST VYCHÁZÍ Z LÁSKY A SOUCÍTĚNÍ.

Buďme k sobě laskaví. Teď a tady. Vždy.

A to nejen k lidem kolem nás. I když se někdy mračí, odsekávají, jsou na nás nepříjemní, nebo nás křivě obviňují z kde čeho. Buďme laskaví sami k sobě. A hlavně ve výše popsaných situacích. V těchto chvílích to totiž my i ti druzí potřebujeme nejvíc. V těchto chvílích totiž trpíme my i oni. Vždyť kdo by se mračil, byl nepříjemný a obviňoval, kdyby netrpěl??

Ale právě v těchto chvílích je to zatraceně těžké, co?? Jako by ta negativní vlna přeskočila na nás a už se vezem. A máme přece to svaté právo se do toho druhého člověka pustit, že? Tohle by neměl. A tamto by neměl. Začne to v nás vřít a pak už je jen otázka, kdo z Vás bouchne dřív, jak silný ten výbuch bude, co všechno z toho vulkánu vyletí a kde všude způsobí zranění. Zranění, která se hodně blbě léčí.

Nestačí totiž na ně jen nemyslet… a naopak si myslet, že když byť jen myšlenku na to vše budeme dostatečně dlouho zahánět, tak se to všechno nějak samo rozplyne. Nerozplyne. Zůstane to jako ta rána někde hluboko v nás, kterou místo abychom začali včas léčit, tak ji zavážeme obinadly a tváříme se, že tím se všechno vyřeší. Nevyřeší. Tu ránu je třeba vyléčit. Myšlenka na to, co se stalo, nás už nesmí bolet. Vítejme tedy každou myšlenku s nadějí jako tu, která už bolet nebude.

Samozřejmě to nehorší, co můžeme s myšlenkami dělat, je nimrat se v nich :-) Přiživovat je. Opakovat si, jak moc trpíme a jak je ten druhý děsný, že nám tohle způsobil. Nepotlačovat neznamená žít v bolesti. Znamená to dovolit si bolest cítit a léčit ji. Soucítěním a laskavostí.

Síla laskavosti a soucítění je kouzelná

Jednou jedinkrát se mi v podobném okamžiku podařilo naladit na vlnu soucítění a laskavosti. A přestože se mi nakonec nepodařilo nenechat se tím vším zasáhnout, ten prvotní okamžik soucítění a laskavosti byl prostě úžasný. Vzpomínám, jak jsem seděla ve vlaku, četla ten příliv smsek, jedna horší než druhá, jedna křivda za druhou se závěrečným šlehem, který dodnes bolí jako rána bičem… a já se usmívala! Šokem, že mi to v té chvíli vůbec nevadí!

Bylo to pár dní poté, co jsem poprvé absolvovala desetidenní kurz vipassany, takže jsem na tu sílu soucítění v bolesti byla naladěná :-) Když sedíte 10,5 hodiny denně v meditaci a 3x denně byste se neměli během hodiny pohnout, vybudujete si postupně hodně silnou soucitnou reakci. K bolesti své i druhých. To byl asi jeden z nejsilnějších prožitků mého prvního kurzu.

Tento týden, poslední týden elementu OHEŇ, byl právě o laskavosti

A o tom, jak ji poznáme.

Ona totiž nespočívá v tom, jak moc pro někoho děláme (partnera, děti, zaměstnavatele, kolegy atd.), ale v tom, jaký je stav naší energie. To je totiž ta pravá láska. Když se vyšťavíme a když i kvůli tomu začneme vyzařovat napjatou, podrážděnou energii, jak moc prospějeme těm, pro koho chceme něco z laskavosti svého srdce udělat??

Vyzkoušeli jste si tento týden, jak moc dokážete být laskaví – k sobě a tím i k druhým??

Někdy i víme, že bychom se k sobě měli chovat laskavě, ale zapomínáme na to. Pokud jste součástí projektu STROM ŠTĚSTÍ, měli jste stejně jako já tento týden příležitost si prakticky zjistit, jak na tom jste. A pak se podle toho zařídit. Co jste zjistili?? :-)

Continue reading „Buďme k sobě laskaví. Teď a tady. Vždy.“ →

Nezařazené

Desetidenní kurz meditace vipassana (Goenka) – blbé návyky a jejich rozpouštění :-)

Co se s Vámi na takovém kurzu vlastně děje? Po té vnitřní stránce…

Pokud chcete vědět, jak to na kurzu vypadá po té vnější stránce (pravidla, zkušenosti, pozitivní i negativní, mé i jiných), nachystala jsem pro Vás speciální článek – rozcestník. Tam to všechno najdete. Můžete si udělat představu, co Vás čeká, a možná nahlédnete i do toho, co se tam vlastně s Vámi uvnitř může dít… jaké návyky se tam učíte odbourávat a jaké návyky Vám mohou stát v cestě si kurz naplno užít se vším, co Vám může nabídnout.

Meditace Vipassana (Goenka) – na co se tak člověk může těšit?

Vipassana a čchi kung stylu Orel v hnízdě

Goenka často mluví o tom, že na kurzu probíhá operace mysli (bez anestezie, chachá) :-) Ale co to vlastně znamená a jak to probíhá? V tomto článku popíšu můj osobní pohled daný mým praktikováním čchi kungu (styl Orel v hnízdě). Je to jen jeden z mnoha úhlů pohledů a zcela jistě ne úplný. Ale mně právě orlí čchi kung hodně pomáhal si uvědomovat smysl toho, co tam děláme.

Je to vtipné, protože když jsem jela na první kurz, musela jsem slíbit, že na kurzu čchi kung dělat nebudu. (Během kurzu se má člověk věnovat jen dané technice, aby její benefity vnímal nepromíchané s ničím jiným.) Jaké ale bylo mé překvapení, když samotná technika nebyla nic jiného než to, co někdy během hodin čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě děláme :-)

divoký kůň, návyky

Čištění mysli I – zkrocení divokého koně mysli

První 3 dny kurzu jsou velmi důležité! Ale také velmi náročné! Berte to v potaz, když si budete první 3 dny říkat, kde že jste se to ocitli a co to vlastně děláte?? Co je to za divný sadomasochismus? :-)

První 3 dny (a půlku čtvrtého) praktikujete meditaci anapána (tedy ne vipassanu samotnou). Sledujete dech. Zcela přirozený dech. A další dny přidáváte pocity na nosu a pod nosem.

Postupně se tak dostáváte do kontaktu sami se sebou. Překonáváte své první běžné návyky – odbíhat k vnějším objektům v snaze najít v nich štěstí nebo ochranu.

Dech je něco tak prostého! Něco, co právě z tohoto důvodu často tak přehlížíme! Jenže to je jako přehlížet drahokam v kupě kamení…

Dech je pro Vás kotvou, na které se můžete udržet, když Vás budou chtít proudy myšlenek odvést od přístavu, ve kterém jste.
Dech je pro Vás nástrojem k vědomému uvolnění.
Dech je hlavně něco, co máte neustále s sebou.

První 3 dny tu nejsou pro to, abyste si říkali, jak strašní meditující jste, že Vám se na ten dech nejste schopní soustředit déle než pár nádechů. Ty první 3 dny jsou tu od toho, abyste začali svého divokého koně mysli krotit. Někdo má koně divočejšího a jde to holt hůř. No a co?? Nejste to Vy, je to jen kůň a návyky, které je možné změnit. Je tedy kontraproduktivní se stresovat. Budete se jen cítit jako lúzři. Radši si s tím trochu pohrajte.

Continue reading „Desetidenní kurz meditace vipassana (Goenka) – blbé návyky a jejich rozpouštění :-)“ →

Nezařazené

Meditace vipassana (Goenka) – kritika (2. díl)

V prvním díle (najdete ho zde) jste se mohli dočíst o tom, co všechno může být na desetidenním kurzu vipassany problematické. Proč je třeba si velmi dobře rozmyslet, jestli na kurz chcete jet nebo ne. Pojďme se v tomto článku podívat blíž na některé z důvodů, proč se lidem kurz nelíbil.

Využiju jedno video (a článek, který video shrnuje) ženy, která na kurzu byla, ale nedokončila ho. Celé jí to přišlo takové nějaké divné. A ve videu (článku) uvedla spoustu důvodů. Vše je bohužel pouze v angličtině.

Článek k videu najdete zde: Why Vipassana might be a negative experience

Mezi důvody, proč se jí kurz nelíbil, uvedla tyto:

přišel jí depresivní. To je velmi relevantní postřeh! A na Vašem vlastním kurzu Vám může hodně pomoci, když budete s něčím takovým počítat. Na 10 dní budete mít zakázaný jakýkoliv běžný způsob, kterým si obvykle dodáváme dobrou náladu – konverzace s ostatními lidmi. Objetí. Nebo alespoň oční kontakt a úsměv. Zpěv, tanec, poslouchání hudby. Dokážete se bez všech těchto berliček obejít a najít tu vnitřní radost??? Je to jen na těchto 10 dní! Nikdo Vám nezakazuje přestat spontánně projevovat svou radost, až kurz skončí. Není pochyb o tom, že toto všechno je krásný způsob, jak žít šťastně. Ale co když jednou zůstanete sami? Nebudete se moci hýbat, abyste si za někým došli, a nikdo za Vámi moc chodit nebude? Ohluchnete nebo oslepnete? Končí tím Váš radostný život??

Celý kurz Vám hodně přijde vhod, až budete staří, nebo až budete umírat. Po loňském kurzu jsem volala svému otci, který v té době byl právě po druhé mrtvici v nemocnici. Ano, taková zkušenost by se mu byla v té chvíli sakra hodila…

Continue reading „Meditace vipassana (Goenka) – kritika (2. díl)“ →

Nezařazené

Meditace Vipassana (Goenka) – kritika (1. díl)

meditace vipassana Goenka Dosud jsem sepsala spoustu článků na téma Jak je desetidenní kurz meditace vipassana podle Goenky naprosto jedinečný, úžasný a užitečný. Asi je čas i na ten druhý úhel pohledu :-) Všechny ty pozitivní články (a ostatně nejen můj) jsem shrnula do jednoho speciálního příspěvku, který slouží jako takový rozcestník (ZDE). Najdete v něm odkazy na články o zkušenostech na mém prvním i druhém kurzu. Pár praktických rad, jak kurz co nejlépe zvládnout a odnést si z něj maximum. I odkazy na články dvou mých kamarádek – jedna absolvovala kurzy v Austrálii (jsou všude stejné) a druhá, indoložka a religionistka, mimo jiné v Indii. A napsala o Goenkově vipassaně celou disertační práci. Odkaz na disertačku v článku taky najdete.

Není ale všechno zlato, co se třpytí

V záplavě všech těch nadšených článků bych určitě neměla zapomenout na kritický pohled na tyto desetidenní kurzy. Na netu najdete videa a články a diskuze nejen těch, pro které byl kurz nezapomenutelnou pozitivní zkušeností, ale i těch, které kurz z nejrůznějších důvodů kritizují. Než na kurz pojedete, doporučuju tyhle ohlasy nepřehlížet. Mohou Vám výrazně pomoci vyvarovat se toho, aby pro Vás byl kurz spíš utrpením než něčím užitečným. A kdo ví, možná pro Vás kurz PRÁVĚ TEĎ prostě není. Je to jako u všeho – nemá smysl se někam hnát, abyste si vyzkoušeli nějakou další techniku, která by Vám snad mohla pomoct.

Než na kurz odjedete, doporučuju si hodně dobře ujasnit, že víte, do čeho lezete a proč a že to fakt chcete :-))

V čem může být desetidenní kurz meditace vipassana podle Goenky problematický??

V prvé řadě – je extrémně náročný. Fyzicky i psychicky. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že někdy je ta fyzická stránka to nejmenší. Když Vás něco bolí, tak se prostě pohnete. Změníte pozici. Vstanete a jdete se projít. Meditujete u sebe na pokoji, opřete se o zeď, lehnete si. I při těch povinných hodinovkách v hale, kdy byste se neměli pohnout, Vám nikdo nezakazuje se hýbat! Berte to v potaz. V instrukcích je jasně dáno, že to nemá být mučení! Účelem oněch hodinovek bez pohnutí je vnímat tendence mysli utíkat před nepohodlím. A pokoušet se je postupně rozpouštět. Ne se utrápit k smrti, protože nějaký Goenka řekl, že se teď se nemám hýbat! Ne si říkat, že když se pohnu, je to důkaz, že jsem naprosto neschopné nemehlo, které ani nedokáže udržet na chvíli onu slavnou (na kurzu) vyrovnanost mysli :-)

Možná se o sobě dozvíte to, co nechcete vědět

Největším problémem jsou podle mě myšlenky a emoce, které na kurzu v tom prostoru ticha a pozornosti začnou vyplouvat na povrch. Všechny ty myšlenky a emoce jen odrážejí to, co máme uvnitř. Jak to tak na netu poslouchám a čtu, často se lidi sami o sobě dovídají (ale zdá se, že to moc nereflektují), jak moc jsou ovlivnění snahou po úspěchu. Když jim nejde první tři dny zklidnit mysl a dobrat se k vnímání nějakých tělesných pocitů, propadají malomyslnosti. Navzdory všem instrukcím, ať nad tím jen s úsměvem mávnou rukou a trpělivě se vracejí ke snaze tu opičí mysl dostat pod kontrolu. Nebo jak moc jsou ovlivněni tím věčným srovnáváním sebe s druhými – „chtěla bych si byla promluvit s ostatními o svých zkušenostech.” A přitom, v jednom okamžiku na právě skončeném kurzu jsem si říkala, jak je dobře, že právě tohle nemůžeme dělat. Bylo to ke konci čtvrtého dne, po té povinné trojhodinovce (plus mínus) v hale a následné první povinné hodinovce bez pohybu po svačině. Ve skupině to tak zahučelo. Cítila jsem takové to vzedmutí emocí „Bože, tohle je děsný, to už znova nedám!” Kdybychom mohly mluvit, hodiny bychom se bavily o tom, jak je to strašný. Ničemu by to moc nepomohlo… jen bychom si to udělaly ještě těžší. Dokonale umíme přiživovat vlastní utrpení. Ale vůbec ho neumíme umenšovat…

Potlačené nechtěné emoce

A ano, emoce – můžete se dostat hodně hluboko a nemusí to být příjemné. Pro někoho to může být až moc. Můžete prožívat smutek nebo strach. Mohou se Vám vynořovat nejrůznější příběhy a vyvolávat ve Vás nechtěné emoce. Ano, přesně ty emoce, které jste tak doufali, že už je nikdy cítit nebudete. Přesně ty emoce, které jste se v sobě snažili potlačit všemi těmi vnějšími potlačovadly. Jenže tady je najednou nemáte…

Pokud jste na kurz přijeli s vědomím, že se to může stát, a že jste tam, protože se je chcete naučit zvládnout, bude to pro Vás mnohem snazší, věřte mi.

V příštím článku odkážu na asi dva nejpodrobnější zdroje kritiky, které jsem na netu našla. A společně si je s Vámi projdu. Buď Vám pomohou si cestu na kurz rozmyslet. Nebo si díky nim ušetříte spoustu zbytečných pochyb, kde že to vlastně jste, k čemu Vám to jako má být dobré. Bude Vám tam mnohem líp a s největší pravděpodobností si s kurzu odnesete něco pozitivního… Pokračování najdete ZDE.