Radost ze života – kde brát a nekrást??

Mnoho let jsem žila s pocitem, že „tady jsem nechtěla být”. Možná k tomu přispělo i vyprávění mé matky, jak jsem se nechtěla a nechtěla narodit :-) Nemůžu říct, že bych měla nějaké strašlivé dětství nebo dospívání. Asi jsem na tom nebyla nikdy hůř než průměr. A v některých ohledech určitě i líp. Minimálně se doma rodiče nerozčilovali, co nosím ze školy za známky. Nebo za poznámky. Když už, tak se spíš divili, co že jsem to zase zapomněla donést – třeba cvičky apod. :-)

A přece jsem si do deníku svého středoškolského Já jednou napsala: „Umři, když chceš, litovat toho nikdy nebudeš.” (To bylo ještě v dobách, kdy mě nějaká reinkarnace nebo peklo a ráj nezajímaly.)

 

Když berete smrt jako osvobození, radost ze života se těžko hledá

A tak dodnes, možná i díky této větičce, nepatřím k těm všem, kteří se bojí smrti. Jenže pak je pro mě bohužel také nepřístupná ona motivace: „Odřeknu si ten dortík, protože nechci umřít (na nějakou zlou chorobu způsobenou nezdravou stravou).” :-)

Všimli jste si, jak často je naše motivace poháněná pudem sebezáchovy?? Ale co když ve vás čas od času převládne spíš pud sebedestrukce, který veškeré vaše snahy nenápadně sabotuje?? Není to i váš případ??

Ze všeho nejtěžší ale pro mě bylo najít nějakou radost z toho, že jsem vůbec naživu.

Všechny ty možnosti, které s sebou život přináší – jídlo, zpěv, tanec, krásy přírody – mi nějak nestačily. Ani ten sex mi nestačil :-)  Nechápala jsem nadšení jednoho svého kamaráda, když se o té reinkarnaci kdysi po revoluci doslechl. „Super, budu moct žít ještě jednou”, říkal. Já totiž měla mnohem blíž k té části obyvatel indického poloostrova, kteří toužili po mókše. To jest po osvobození z toho koloběhu životů.

 

Ale když tu radost ze života ne a ne najít, může to být kupodivu i dar

Ano, za těch víc jak 20 let, co jsem se začala učit, jak mít radost z toho, že tedy jsem a dýchám (když už teda), jsem se něco málo naučila :-) Minimálně to, že možná právě díky tomu, že mě spousta toho, co většině lidí k radosti stačí (běhat bosky po louce nebo pařit s kamarády), nějak nestačila, mám trochu jednodušší cestu k tomu nacházet to, co většina hledat moc nemusí. Dokud třeba neskončí v nemocnici po mrtvici jako můj otec…

Tam totiž už pařit nemůžete a běhat bosky po louce taky ne. S trochou štěstí vidíte tak maximálně ven z okna. Tam máte jen pokoj, svou postel, pár dalších nemocných mužů kolem vás (ani ti radostí nesálají)… a svoji hlavu a to, co se vám v ní honí.

 

Kde pak hledat radost ze života v takto neradostných chvílích??

Vzpomínám, jak jsem před 2 lety stála na vlakové zastávce a telefonovala svému otci do nemocnice poté, co jsem dokončila svůj první desetidenní kurz meditace vipassana (podle Goenky). Bylo to zvláštní. Nikdy jsem neměla ke svému otci a jeho pocitům v nemocnici blíž než tehdy.

Měla jsem za sebou pobyt, i když krátkodobý, tam, kde si – v mém případě dobrovolně – necháte vzít všechno, v čem obvykle tu radost hledáme. Možnost bavit se s ostatními a usmívat se na ně. Číst si nebo psát. Surfovat na netu nebo prostě ujíždět na sociálních sítích. Dokonce i možnost jít kamkoliv chcete a jíst cokoliv chcete. A budíček je někdy ve 4 ráno…

Jediné, co vám zůstane, je vaše mysl, vaše tělo bolavé od mnoha hodin meditace a nejbližší okolí. Někdy slunce, někdy déšť. A je jen na vás, kam se případně v té mysli odeberete (po skončení kurzu jsem mnohokrát zjistila, jak jiný kurz jsem v prožila ve srovnání s ostatními, i když jsme dělali naprosto totéž).

Je jen na vás jestli v sobě objevíte způsob, jak najít tu vnitřní radost, kterou vám fakt už nic a nikdo nebude moci vzít. A ptáte se, jestli jsem ji tam našla?? Letos jedu potřetí s výzvou dál v sobě prodlužovat ty okamžiky, kdy se mi dařilo tu radost cítit, a s porozuměním a soucítěním se osvobozovat z toho, co mě stahovalo dolů :-)

 

Chcete se na tu vnitřní radost podívat hlouběji se mnou? 

Když jsem na tento kurz v roce 2017 jela poprvé, pročítala jsem si ve vlaku 10 článků, které jsem těsně předtím každý týden psala o tom, kde tu vnitřní radost hledat. Tenkrát z nich vznikl ebook a každé léto (protože léto je přece obdobím radosti a lásky) se k nim znovu vracím a každý týden nechávám jedno z jeho témat promluvit mi do života. A ono to vždycky udělá :-)

Je to pro mě způsob, jak objevovat těch 10 způsobů, jak v sobě tu radost ze života dusím. A taky to, jak v sobě ten vnitřní oheň (léto je obdobím elementu oheň) probouzet. Tak trochu jinak. Zevnitř…

Kupodivu ta nejšťastnější období jsem už dvakrát prožila na těchto desetidenních meditačních kurzech, i když na první pohled není kde tam tu radost brát, aniž by ji člověk nekradl z toho, co slíbil, že dělat nebude :-) A tak i proto letos v létě jedu na tento kurz znovu :-)

A  hlavně – znovu se chystám vnést témata elementu oheň do 10 týdnů svého života. V rámci svých ročních projektů už vlastně pošesté.

Na samotném začátku celého desetitýdenního období, v sobotu 25.5. od 15.00, pak opět pořádám tříhodinovku elementu OHEŇ. Tentokrát právě o těch 10 způsobech, jak v sobě tu radost ze života dusíme. A jak ji můžeme vykřesat i tam, kde ty běžné zdroje nejsou.

Příprava je nutnost :-) Pokud se chcete na léto tímto tak trochu nezvyklým způsobem připravit se mnou, přihlásit se můžete na odkaze níže.

>> Najděte v životě tu opravdovou radost <<

 

 

 

 

DEVATENÁCTKA (11) – 50 absurdních způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Úsměv z kamínků

Objevil se před dvěma lety na cestičce, po které jsem chodívala stále dokola. Ne, nebylo to ve vězení :-) I když zpočátku jsem si tam tak připadala. Bylo to na desetidenním kurzu meditace vipassana. Na kurzu byl vymezený prostor, ve kterém jsme mohli venku trávit volný čas mezi jednotlivými meditacemi. Ženy měly ten svůj a muži také.

Jednomu z oněch prostorů jsem říkávala paddock. Jestli nevíte, oč jde, tak v paddocku krouží koně než jdou na start dostihu. V našem případě šlo o krásnou louku, po které jsme se často s gustem procházely bosé. Nebo jsme tam polehávaly a slunily se. Ten druhý prostor byla právě ona cestička, na které se jednoho dne objevil úsměv z kamínků. Cestička kroužila kolem několika stromů, laviček a šňůr, na kterých jsme sušívaly za hezkého počasí prádlo.

Na kurzu jsme spolu nesměli komunikovat. Žádná slova, žádné posunky, žádné psaní lístečků. Ani pohled. A to ani s tím, s kým jste sdíleli pokoj, což bylo zpočátku hodně zvláštní. Nemohli jsme psát, nemohli jsme číst. Neměli jsme k dispozici ani mobilní telefony, ani počítače.

Totální informační detox. Jen vy a vaše myšlenky. A prostředí, ve kterém jste se pohybovali. Bylo to úžasné!

Svět jako by se zastavil. Když se vám dařilo oprostit se od myšlenek, najednou jste si začali všímat, jak vítr zlehka ohýbá větve keřů. Pohybujících se oblak na modré obloze. Broučků na zemi. Toho pocitu, kdy se bosá noha dotýká trávy, nebo cestičky. Nezvyklých i běžných chutí jídla, které tam pro nás pomocníci na kurzu připravovali. Toho, že i když nemůžete jít dál tam do těch beskydských lesů, máte to údolí, ty lesy i tu oblohu jako by v sobě a zároveň jste její součástí…

Těch 10 dní jste mohli prožít buď v pekle vlastních myšlenek a rozbouřených emocí, nebo v ráji smyslů, nebo dokonce v podstatě vlastního bytí. Mohli jste zjistit, že i když žijete v prostředí, kde máte vše, co opravdu potřebujete (střechu nad hlavou, postel, jídlo, bezpečí, přátelské podporující prostředí a klid), je to vaše hlava, která z toho prostředí udělá peklo, nebo ráj.

Někdo kurz nedokončil. Někdo ho dokončil, ale byl pro něj tak náročný a možná i nesmyslný, že nezatoužil vyzkoušet si to ještě alespoň jednou. A někdo se vrátil v budoucnu zas (jako například já).

A někdo se dokonce v jedné chvíli cítil tak hezky, že na kraj cestičky, po které každý denně minimálně jedou prošel, stvořil z kamínků smajlíka. Netuším, kdo to byl. Netuším, jestli se chtěl prostě jen nějak zabavit, nebo jestli chtěl vyslat ostatním nějakou zprávu. Ale nakonec to zpráva byla nejen pro mě. Vedle kamenného smajlíka se totiž začaly objevovat i další…

Je absurdní honit se za štěstím tam někde v dáli, když ho můžeme mít teď a tady. A to dokonce tak silné, že i tam, kde jíte jen 2,5x denně, nesmíte dál než za vymezený prostor, vstáváte ve 4 ráno a cca 10 hodin denně sedíte a meditujete (a všechno vás bolí), s nikým nesmíte mluvit, ani se zabavit tím, čím jste obvykle zvyklí svou mysl uchlácholit, vykreslíte na cestu smajlíka.

Ne, štěstí nespočívá pouze v tom, že zpomalíte a všímáte si takříkajíc maličkostí. Ale ono zpomalení a zaměření pozornosti na to hezké, co vás obklopuje, je první krůček k tomu opravdovému štěstí. A proto se příští týden sejdeme u dalšího z týdenních témat. Tentokrát o kráse neočekávaného. Sama jsem zvědavá, co neočekávaného ten týden přinese…


Právě jste dočetli jedenáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma ZVOLNĚME NA CHVÍLI elementu DŘEVO. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.  

> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Přehled všech článků, které jsem napsala o desetidenních kurzech v roce 2017 (Beskydy) a 2018 (Polsko) – Meditace vipassana (Goenka)- na co se tak člověk může těšit?

Těším se na další online setkání příští týden!

Meditace vipassana (Goenka) – kritika (2. díl)

V prvním díle (najdete ho zde) jste se mohli dočíst o tom, co všechno může být na desetidenním kurzu vipassany problematické. Proč je třeba si velmi dobře rozmyslet, jestli na kurz chcete jet nebo ne. Pojďme se v tomto článku podívat blíž na některé z důvodů, proč se lidem kurz nelíbil.

Využiju jedno video (a článek, který video shrnuje) ženy, která na kurzu byla, ale nedokončila ho. Celé jí to přišlo takové nějaké divné. A ve videu (článku) uvedla spoustu důvodů. Vše je bohužel pouze v angličtině.

Článek k videu najdete zde: Why Vipassana might be a negative experience

Mezi důvody, proč se jí kurz nelíbil, uvedla tyto:

  • přišel jí depresivní. To je velmi relevantní postřeh! A na Vašem vlastním kurzu Vám může hodně pomoci, když budete s něčím takovým počítat. Na 10 dní budete mít zakázaný jakýkoliv běžný způsob, kterým si obvykle dodáváme dobrou náladu – konverzace s ostatními lidmi. Objetí. Nebo alespoň oční kontakt a úsměv. Zpěv, tanec, poslouchání hudby. Dokážete se bez všech těchto berliček obejít a najít tu vnitřní radost??? Je to jen na těchto 10 dní! Nikdo Vám nezakazuje přestat spontánně projevovat svou radost, až kurz skončí. Není pochyb o tom, že toto všechno je krásný způsob, jak žít šťastně. Ale co když jednou zůstanete sami? Nebudete se moci hýbat, abyste si za někým došli, a nikdo za Vámi moc chodit nebude? Ohluchnete nebo oslepnete? Končí tím Váš radostný život??

Celý kurz Vám hodně přijde vhod, až budete staří, nebo až budete umírat. Po loňském kurzu jsem volala svému otci, který v té době byl právě po druhé mrtvici v nemocnici. Ano, taková zkušenost by se mu byla v té chvíli sakra hodila…

Pokračovat ve čtení…

Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…

… takový byl nejen první, ale i druhý týden desetidenního kurzu meditace vipassana, ze kterého jsem se nedávno vrátila. Jednou bych si přála prožít celý kurz v přijetí toho, co bylo, je i bude. Protože kdykoliv se mi to tam dařilo, vždy to přinášelo záplavy vnitřního nepodmíněného štěstí :-) Té svobody, radosti, vnitřního klidu, síly a odvahy, po které všichni ve své podstatě toužíme. Těch 10 dní je totiž dokonalá bezpečná příprava na to vnést stejný přístup i do života mimo prostor meditačního centra. A kdo by se nechtěl cítit tak, jak někdy tam, ať to bylo jakkoliv náročné?? 

smutek, štěstíA stačilo vždycky udělat ten jeden jediný krůček – přijmout cokoliv se zrovna dělo. Ať to byly fyzické bolesti, nebo myšlenky a emoce, které se vynořovaly z hlubin nevědomí. Nebo ať to byly (pro mě tentokrát tedy ne) větší či menší vzdory vůči přísným pravidlům kurzu (nechodit mimo prostory centra, nemluvit, nepsat, nečíst, dodržovat časy meditací apod.)

Často se říká, že přijetí je vlastně rezignace. Že po sobě necháme šlapat. Žijeme v takové představě, že se pak budeme jen přiblble usmívat, zatímco někdo druhý na nás bude křičet. Budeme soucitně chápat hloubku utrpení druhého, zatímco nás ten druhý z popudu svého utrpení bude okrádat. Nebo nás vraždit. Budeme se trápit, ale necháme ho být. To se přece má, ne? Nechat to být. Nezabývat se tím. Odpouštět. Chápat. Chudáček cholerik, zloděj a vrah…

 

Žít v přijetí je ale žít v síle nenechat po sobě šlapat a najít tak vnitřní štěstí

Ano, není snadné najít ten správný způsob, jak na to :-) Vám můžu povídat. Nedávno jsem na toto téma měla celý seminář na úvod letního období elementu OHEŇ. Jeho tématem bylo právě přijetí. Protože to naše věčné hodnocení a kritizování nám bere radost ze života. A radost a láska je emocí elementu OHEŇ. Kdy jindy než v létě, kdy máme příznivé podmínky plné tepla, máme ideální příležitost tu vnitřní radost v sobě posilovat? Nebudeme přece čekat zase až za rok??

Nebo na někoho, kdo nám to teplo dá? Na někoho nebo na něco, díky komu se budeme moci šťastně radovat? Protože pro něj budeme důležití. Protože nám bude poskytovat to teplo a to pohlazení a tu lásku, po které tak prahneme…

Pokračovat ve čtení…

Být jen sám se sebou – jak těžké to pro Vás je??

Pro někoho je to noční můra. Nuda. Opuštění. Nutnost čelit tomu, co se děje uvnitř. Pro někoho je to způsob, jak si odpočinout. Od nároků druhých. Od svých rolí a masek. Já předminulý offline týden strávila zcela sama se sebou – na desetidenním meditačním kurzu. A byla to, už podruhé, zase síla. Příští rok jedu zas :-)

Desetidenní kurz meditace Vipassana (podle barmského učitele Goenky) je dokonalý způsob, jak strávit čas zcela sám se sebou. Máte zakázáno s kýmkoliv komunikovat. Ani gesty, psaním, pohledy. Můžete mluvit pouze s učitelem nebo s organizátory ohledně praktických záležitostí jako jsou problémy s ubytováním, jídlem apod. Máte zakázané všechno, na čem můžete uletět sami od sebe – tj. čtení, mobilní telefony, maily, internety.

A abyste jste se z toho nezbláznili, na oplátku dostanete pořádnou dávku meditace :-) (10,5 hodiny denně!) Co Vy na to??? Zní to děsivě, nebo lákavě???? :-) 

Spousta lidí chtěla o vipassanském kurzu slyšet. Už jsem ho loni jednou absolvovala. Většinou jsem pak slyšela něco takového jako: „To jsi statečná. Obdivuju, že to dáš.” „Jsi dobrá. Já bych to nedala.” A přitom jsou to všechno lidi s meditační zkušeností. Co pak asi říkají ti, kteří na kurz přijedou meditací zcela nepolíbení! A první den s děsem zjišťují, jak divokou mysl mají, že ji zaboha nejde uklidnit. A jak meditace bolí…

 

Jo, meditace není jen relaxační zábava

Poslední dobou se snad roztrhl pytel s vedenými meditacemi. Příjemná hudba, příjemný hlas, příjemné vize a představy. Nic proti tomu. Všichni potřebujeme jako sůl vnitřní pohlazení a naději, že naše sny život nezadupává pod návalem povinností.

Nicméně mi to spíš připomíná dávné relaxační nahrávky, které jsme si s kamarádkou pouštívaly za komoušů u ní doma z kazeťáku (jestli tedy víte, co to bylo). Je to úžasná věc. Ale je to jen relaxace. Prostor, kde se mysl může zklidnit a uvolnit. Odpočinout si. Načerpat sil. Případně získat vhledy, které by té rozdivočené mysli jinak zůstaly skryté.

Ale dokud se budeme spoléhat na vedené meditace, ztrácíme možnost naučit se to, co meditace učí – ovládnout mysl. Sami. Bez toho, abychom nejdřív museli někde štrachat po něčím vedení. A příjemné hudbě. Však si to představte – zrovna jste v tom až po uši a řeknete druhým: „Hele, sorry, já si potřebuju dáchnout. Vytáhnete nějakou tu nahrávku, sednete si a pokoušíte se zklidnit.

 

Meditace bolí a to je na ní úžasné

Pokračovat ve čtení…

Jaké to bylo na desetidenním kurzu meditace Vipassana?

Stručně a jasně – podle mě by měl být kurz meditace Vipassana povinný pro každého (podobně jako prý v některých částech Indie).

Je to poklad, díky kterému člověk konečně najde praktický i teoretický přístup k vnitřnímu štěstí. Bolí to, ale nakonec pročistí uvnitř i vně nejrůznější škodlivé nánosy. A nakonec, když na bolest nereaguje, pronikne tam, kde cítí jen štěstí a soucítění. Zažere se to do mozku tak dokonale, že to zažíváte nejen na kurzu ale i poté. I v těch bouřích, kterých byste se předtím děsili :-) Alespoň taková je má osobní zkušenost.

Jsem už týden po skončení kurzu v úžasu!

Pokračovat ve čtení…

Vipassana a puzzlíky aneb vzhůru do hlubin (blaženosti?)

Pravda je, že blaženosti jsem při meditacích zažila spoustu. Už dávno se čas od času přelévá i do každodenního života. Stačí se zastavit. Ono to ve své podstatě není moc těžké. Věřím, že nakonec to může zvládnout každý. (Ostatně, co jsem tak slyšela, desetidenní vipassana dělá divy s kdekým a nemusí pršet blaženost, hlavně když kape, že?? :-))

To, co je těžké, je prodrat se skrz ty trny, které ten Jiný svět zakrývají. Ostny zklamání a nepříjemných zkušeností, které se kolem nás ovíjejí, a nechtějí nás pustit dál. Postavit se jim někdy bolí a ne vždy máme dost síly a hlavně dost důvěry v to, že to má vůbec smysl. Většinou se nakonec sebereme a odjedeme do té pomyslné vesnice pod zámkem spící Růženky. Místní hospoda, jídlo a pospolitost tam je totiž jistota :-)

I vipassana bolí. A stejně se tam těším! Ačkoliv znám, jaké to je sedět hodiny v meditaci, těším se.

  • Ano, člověku se chce spát (my jsme loni začínali v 5 ráno!). Dokud si nezvykne na jiný režim.
  • Ano, člověka bolí tu nohy, tu záda, tu za krkem. Dokud si nezvykne sedět.

meditace vipassana

Ano, zažila jsem loni jen mírnou kratší verzi. Mohli jsme si číst a psát. Mohli jsme mít i mobil. Méně jsme seděli a více chodili. Když jsem si chtěla zacvičit orlí čchi kung (styl Orel v hnízdě), mohla jsem. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, jen mluvit ne. A to mi vyhovovalo…

Za to všechno, co člověku taková intenzivní meditační praxe v přírodě dá, to stojí! O Jiném světě si totiž můžete stokrát číst a můžete mu i rozumět (což ovšem není žádná hračka), ale k čemu Vám ta znalost je, když ji nedokážete vnést do praktického života?? A to bez trpělivé práce s myslí (meditace), ale i s tělem prostě nejde! Můj manžel říká, že to není nic pro něj. Příroda? Super. Ale něco tam dělat. Někam jít, rozdělat oheň a postavit stan (kde je to možné). Až dojde na blackout (hope not), nebojím se. Manžel se o rodinu v lese postará a ještě si to bude ohromně užívat :-)

Pokračovat ve čtení…