Cesta z Absurdistánu do jiného, šťastnějšího, světa

Hmm, můj pocit, že žijeme v Absurdistánu se mnou teď asi sdílí spousta lidí. Svět jako by se zbláznil, že? Nic najednou nedává smysl, na logiku člověk může zapomenout a v podstatě vůbec na to, že bychom si mohli být jistí, jak se věci vlastně mají. Řekla bych ale, že teď je jen krásně vidět, do jaké míry vůbec dokážeme vnímat, jak se věci vlastně mají, a do jaké míry vidíme jen to, čeho se bojíme a co si představujeme…

Na téhle korona době je prostě i něco velmi vzácného… také to vnímáte??

Když jsem se v roce 2014 vydala na cestu z Absurdistánu, měla jsem na mysli právě tenhle druh absurdity. To, jak sami sobě absurdně stojíme ve štěstí, protože svět vnímáme skrz filtry svých představ. Protože se jimi necháváme spoutat. Vším tím strachem a touhou ten strach nějak přehlušit. Čeho se teď nejvíc bojíte?? A všimli jste si, jak se to všechno rozpadá na dvě hlavní skupinky zastávající opačná místa barikády?? Na které straně stojíte?? Nebo už té zjevné dualitě nepodléháte??

Můžete slyšet nejrůznější krásná slova o odvaze, svobodě, lásce, obětavosti a vztazích. O transformacích a ohledupnosti. Ale co vlastně znamenají? Když jsem se na tu cestu z Absurdistánu vydávala, netušila jsem, jak moc se obvykle mýlíme v tom nejzákladnějším chápání světa kolem sebe a nejrůznějších ideálů. Právě proto, že si většinou neumíme v tom našem dualitou ovládaném světě představit i něco jiného.

 

O štěstí prý ve skutečnosti vůbec nestojíme

Tvrdí A. de Mello. Vždycky se prý najde něco, co je pro nás důležitější. (Třeba nejrůznější sny, které si budeme chtít splnit?? A až to budeme mít, budeme šťastní??) Já jsem ve svém životě chtěla na té cestě z Absurdistánu otevřít prostor štěstí, kterému nebudu klást žádné podmínky. Žádné – to ano a to ne. Tohle se mi líbí a to chci, a tohle zásadně odmítám. Protože mi došlo, že štěstí, kterému se kladou podmínky, jak jsme zvyklí, nikoho nikdy neuspokojí.

Jsou to buď bubliny, které se vám rozpadnou pod rukama. Nebo fata morgány, které se rozplynou, když se k nim přiblížíte. Jsou to domečky z písku, které rozmočí první voda. Co je to za svobodu, kterou něco omezuje? Co je to za lásku, která miluje „jen když”? Opravdu O TOHLE stojíte??

Nenapadlo mě ale, čemu že se to tím také ve svém životě otevírám… :-)

 

Když chcete vnést krásná slova do reality svého každodenního života

Najednou zjistíte, co vlastně znamenají. :-) Já si to uvědomila hned na samotném začátku prvního roku Absurdistánu. Ten děs, že pokud chci být svobodná, budu se muset postavit tváří v tvář tomu, co mě poutá. Troufli byste si???

Já se k tomu samozřejmě moc neměla. Ale stalo se cosi, díky čemu jsem rok 2014 na jeho konci symbolicky pojmenovala rokem Daru. (A od té doby jsem i každému dalšímu roku dávala symbol, který co nejlépe vyjadřoval jeho hlavní poselství. Ten další byl třeba rokem Noční můry z Elm Street. Ale o tom později.)

Dostala jsem tenkrát dar lásky – coby síly, která dokáže člověkem pohnout, nadchnout ho, lapit a nepustit. Znáte to přece. To rčení, že láska hory přenáší?? Ale zároveň to byla výzva naučit se milovat dospěleji. V dobrém i zlém. Bez růžových brýlí. Svobodně, jak o tom Mello ostatně také mluví. Podle motta mé FB stránky Žít je umění / Jiný život v Jiném světě – „není umění milovat život, když vám snáší modré z nebe. Je umění milovat život, když vás vláčí po kamení.”

Umíte si i v takovým časech nechat srdce otevřené?? Je to velmi, velmi těžké…

Dostala jsem ale i dar podpory, za který jsem velmi vděčná. Byl to ale jen takový rozjezd. První jemné nárazy (které mě ale šíleně rozhodily), první pochopení toho, oč na téhle cestě půjde. Došlo mi to naštěstí celkem svižně, protože to nebylo poprvé, kdy mi Život přihrál do cesty něco takového. Tenkrát v devadesátých letech to byl první pohled mimo ty běžné životní cestičky. První objevy zrcadel a symbolů v našem životě a jeho zákonitostí. (To se o tom ještě moc nemluvilo.) O 20 let později přišel čas to rozjet podstatně víc, protože jsem na to už byla připravená. :-) Třeba jste taky??

 

50 kamenů

Za těch pár let od roku 2014 jsem zjistila, jak moc mi na téhle cestě pomáhá 50 kamenů. :-) Každý rok díky nim dostal příběhový, až pohádkový, ráz. A byly to pohádky plné překážek, lásky, zázraků. Rok najednou nebyl jen shlukem událostí, které se zčistajasna dějí a člověk se v nich ztrácí. Měla jsem navíc pocit, jako by se mnou Život komunikoval, protože já jsem komunikovala s ním. Ať se dělo cokoliv, vždycky jsem mohla říct: „To mě nepřekvapuje. Přesně vím, oč teď jde.” Vždy to totiž nějak odpovídalo tématu daného týdne. A daná témata na sebe vždy nějakým zvláštním způsobem navazovala.

A když první rok Absurdistánu skončil tématem „Něco končí a něco začíná”, bylo mi jasné, že příští rok chci jít do toho zas! Bylo to totiž – světe div se – poslední z 50 témat týdne, které jsem si postupně náhodně tahala z připravených kartiček.  Vzpomínám, jak jsem si každý týden říkala, jestli to opět bude navazovat a jaké téma vyjde na konec. Hmm, kdo by to byl býval řekl?? :-) Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (13) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Opřít se do vzduchu

To není lampa, když je to jen odražená lampa,” bránil se včera klučina fíglu jedné holčiny. Nechala ho totiž na obrázku hledat lampu, ale celou dobu myslela tu v zrcadle a ne tu před ním. Musela jsem se smát.

A samozřejmě mě hned napadlo – je ta lampa, které říkáme skutečná, fakt lampou, když je vlastně jen shlukem informací, které donesli „závodníci” do mozku?? Mihotáním elektrických impulzů v našem mozku? Vzpomínáte na tu pohádku Byl jednou jeden život??

Máme pocit, že to, čeho se můžeme dotknout, je skutečnější než to, čeho se dotknout nemůžeme. A přitom máme všichni jistě zkušenost s tím, jak moc je pro nás skutečné to, nač pomyslíme. To, co slyšíme v televizi. To, co vidíme v kině.

Zajděte si někdy zase na nějaký 3D nebo XD film a pak mi řekněte – báli jste se? Smáli jste se? Měli jste dojem, jako ve snu, že padáte nebo letíte? Ve chvíli, kdy jste se zapomněli, jste se vlastně teleportovali do úplně jiného světa, že?? Hotový Star Trek.

Jak absurdní pak je, když se snažíme uhnout před 3D dinosaury, chytit do ruky 3D rybičku… nebo se opřít o 3D zeď??

Stejně absurdně se v životě často bojíme toho, co nás vůbec neohrožuje, snažíme se něco udržet nebo se o něco nebo o někoho opřít. A pak se děsně divíme, když šlápneme do prázdna a zlámeme si nohu. Ano, můj případ.

Je to, jako když bychom se snažili opřít do vzduchu.

Zkuste to, až budete příště skákat z letadla…

A přece ptákům stačí pouze roztáhnout křídla.

Nepotřebují ke svému pohybu pevnou zemi, o kterou by se mohli opřít. Nic hmatatelného. Jen ví, jak se v tom zdánlivě prázdném prostoru pohybovat.


Právě jste dočetli třináctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma NĚCO, OČ SE MOHU OPŘÍT elementu DŘEVO. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.  

> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Jako Aves (pták) jsem si obzvlášť oblíbila tu nádhernou symboliku krásy i náročnosti života, o které mluví Pema Chodron – Život je neustálé vypadávání z hnízda – jak jinak se naučit létat

A tentokrát ještě jeden speciální legrační bonus o strachu z létání. Snad Vás pobaví…

Těším se na další online setkání příští týden!

Království za trochu beznaděje…

Když se na mě známý naštval (a já vlastně vůbec nechápala proč), doufala jsem, že mi odpustí. Kdo by také v takové chvíli stál o to cítit beznaděj?

V takových chvílích máte přece obvykle dvě možnosti – buď v sobě chováte naději, nebo dostanete strach, že tohle pro něj byla už opravdu poslední kapka. 

Když jsem zrovna nezkoumala, co že jsem to tak strašného vlastně provedla, že tak vyletěl (a že jsem přišla na spoustu zajímavých věcí, které bych asi jinak nebyla nikdy ochotná vidět), tak jsem mezi nadějí a strachem (spíš na straně naděje) také lavírovala.

A přece nebude tento článek o tom, jak je hlavně potřeba mít naději a věřit, že všechno dobře dopadne.

To se tak obvykle tvrdívá, ne?? Co si v hlavě představujeme a čemu věříme, to se prý stane. Taková poučka. A vím, že je platná. Také vím, že dokážu odhadnout, kterým směrem se ta která událost bude ubírat. Zda má potenciál růstu, nebo pádu. Běžné by nejspíš bylo říct, zda má potenciál pozitivní, nebo negativní. Jenže to je právě to, co nikdo neví… je opravdu každý pád negativní?? A musí nutně být???

Já tady chci psát o něčem jiném. O daru beznaděje. O tom, že teprve ve chvíli, kdy jsem přestala lavírovat mezi nadějí a strachem, kdy jsem přestala doufat, že všechno dobře dopadne (ale i bát se, že ne), se mi konečně ulevilo a  cítila jsem se úžasně :-) 

Pokračovat ve čtení…