DEVATENÁCTKA (13) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Opřít se do vzduchu

To není lampa, když je to jen odražená lampa,” bránil se včera klučina fíglu jedné holčiny. Nechala ho totiž na obrázku hledat lampu, ale celou dobu myslela tu v zrcadle a ne tu před ním. Musela jsem se smát.

A samozřejmě mě hned napadlo – je ta lampa, které říkáme skutečná, fakt lampou, když je vlastně jen shlukem informací, které donesli „závodníci” do mozku?? Mihotáním elektrických impulzů v našem mozku? Vzpomínáte na tu pohádku Byl jednou jeden život??

Máme pocit, že to, čeho se můžeme dotknout, je skutečnější než to, čeho se dotknout nemůžeme. A přitom máme všichni jistě zkušenost s tím, jak moc je pro nás skutečné to, nač pomyslíme. To, co slyšíme v televizi. To, co vidíme v kině.

Zajděte si někdy zase na nějaký 3D nebo XD film a pak mi řekněte – báli jste se? Smáli jste se? Měli jste dojem, jako ve snu, že padáte nebo letíte? Ve chvíli, kdy jste se zapomněli, jste se vlastně teleportovali do úplně jiného světa, že?? Hotový Star Trek.

Jak absurdní pak je, když se snažíme uhnout před 3D dinosaury, chytit do ruky 3D rybičku… nebo se opřít o 3D zeď??

Stejně absurdně se v životě často bojíme toho, co nás vůbec neohrožuje, snažíme se něco udržet nebo se o něco nebo o někoho opřít. A pak se děsně divíme, když šlápneme do prázdna a zlámeme si nohu. Ano, můj případ.

Je to, jako když bychom se snažili opřít do vzduchu.

Zkuste to, až budete příště skákat z letadla…

A přece ptákům stačí pouze roztáhnout křídla.

Nepotřebují ke svému pohybu pevnou zemi, o kterou by se mohli opřít. Nic hmatatelného. Jen ví, jak se v tom zdánlivě prázdném prostoru pohybovat.


Právě jste dočetli třináctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma NĚCO, OČ SE MOHU OPŘÍT elementu DŘEVO. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.  

> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Jako Aves (pták) jsem si obzvlášť oblíbila tu nádhernou symboliku krásy i náročnosti života, o které mluví Pema Chodron – Život je neustálé vypadávání z hnízda – jak jinak se naučit létat

A tentokrát ještě jeden speciální legrační bonus o strachu z létání. Snad Vás pobaví…

Těším se na další online setkání příští týden!

Království za trochu beznaděje…

Když se na mě známý naštval (a já vlastně vůbec nechápala proč), doufala jsem, že mi odpustí. Kdo by také v takové chvíli stál o to cítit beznaděj?

V takových chvílích máte přece obvykle dvě možnosti – buď v sobě chováte naději, nebo dostanete strach, že tohle pro něj byla už opravdu poslední kapka. 

Když jsem zrovna nezkoumala, co že jsem to tak strašného vlastně provedla, že tak vyletěl (a že jsem přišla na spoustu zajímavých věcí, které bych asi jinak nebyla nikdy ochotná vidět), tak jsem mezi nadějí a strachem (spíš na straně naděje) také lavírovala.

A přece nebude tento článek o tom, jak je hlavně potřeba mít naději a věřit, že všechno dobře dopadne.

To se tak obvykle tvrdívá, ne?? Co si v hlavě představujeme a čemu věříme, to se prý stane. Taková poučka. A vím, že je platná. Také vím, že dokážu odhadnout, kterým směrem se ta která událost bude ubírat. Zda má potenciál růstu, nebo pádu. Běžné by nejspíš bylo říct, zda má potenciál pozitivní, nebo negativní. Jenže to je právě to, co nikdo neví… je opravdu každý pád negativní?? A musí nutně být???

Já tady chci psát o něčem jiném. O daru beznaděje. O tom, že teprve ve chvíli, kdy jsem přestala lavírovat mezi nadějí a strachem, kdy jsem přestala doufat, že všechno dobře dopadne (ale i bát se, že ne), se mi konečně ulevilo a  cítila jsem se úžasně :-) 

Pokračovat ve čtení…