Ode dna do hlubin (50/5) – To absurdní bušení hlavou do zdi

Ve snaze odrazit se ode dna často děláme spoustu absurdních zbytečností. Podobně jako když kolem sebe ve vodě začnete v panice plácat ve snaze udržet se na hladině. Jen se vysílíte a utopíte.

Ostatně loni jsem takových absurdních zbytečností sepsala hned padesát. Abych se měla padesátkrát čemu zasmát. Pomáhá mi to. Například o té absurdní představě, že jsme na všechno sami, už tady byla nedávno řeč. Vzpomínáte? A o tom, že pak máme často pocit, že už nemůžeme dál, taky. A taky o tom, jak často se zapomínáme na svět podívat z trochu jiného úhlu pohledu. A to i když víme, že nám to vždycky nakonec ukázalo cestu. A že se nám pak díky tomu ulevilo.

Někdy jsme prostě jak vlak ženoucí se po zajetých kolejích… nebo jak ten autobus v Nebezpečné rychlosti. Vzpomínáte? Jak Keenu Reevese a Sandru Ballock poslali na dálnici, která nebyla dostavěná?? Tahle scéna mě vždycky pobaví. Dokonalá země splněných snů.

A uplynulý týden byl pro změnu zase o tom, jak někdy umanutě bušíme hlavou do zdi…

Říkáme o sobě, že máme vizi a jdeme si za ní. Že nás žádné překážky neodradí. Že víme, co chceme. Ale umíme rozpoznat, kdy jsme jen umanutí a kdy jsme vytrvalí?? Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/4) – Existuje jiný způsob, jak se dívat na svět

Letošním rokem mě provází Kurz zázraků. Ten speciální kurz, o kterém se zmiňoval i Eckart Tolle (a tak jsem se o něm také poprvé dozvěděla). Provázel mě již párkrát, ale ještě nikdy mi nevydržel víc než pár měsíců. Není to totiž dvakrát snadné – úkoly nedostáváte 1x týdně, ani 2x a ani 3x týdně.  A to už v této chvíli u Mimoňské cesty lidé obvykle začínají chápat, proč jim nabízím možnost projít si můj vlastní měsíční kurz kolikrát budou chtít.

Kurz zázraků vyžaduje každodenní práci. Zpočátku jen minutu dvě denně plus pročíst si úkol dne. A možná i něco navíc, pokud ještě nechápete, proč máte vlastně dělat to, co máte dělat. Ale už během prvních dvou měsíců se časové nároky i nároky na pozornost vůči tématu dne zvyšují. Každičký den. Není divu, že každý rok se mé nadšení pro tenhle kurz postupně rozpouští (protože  ho přehluší spousta zdánlivě důležitějších věcí), až z něj zůstane jen ta poslední kapička. S tou potom každým Novým rokem v sobě zase zaliju ono semínko zvědavosti.

Zatím se ale i tento týden Kurzu zázraků držím. I když stále tvoří jen určité zabarvení týdne. Určitou lupu, kterou se čas od času podívám na svět kolem sebe trochu důkladněji. (Fakt nemusíme být dokonalí, co myslíte??) A protože celý příběh roku 2020 se na stránkách blogu odvíjí o týden později, každý týden se k tématům dne vracím zpětně a je to ještě zajímavější. Propojují se, odkrývají podobné zaměření a dokonce mi pomáhají lépe zpracovávat zkušenosti právě probíhajícího týdne.

Jako právě tento týden, který v mém vlastní ročním projektu celý patřil jednomu z nejdůležitějších poznání, které v sobě můžeme probudit – jsme dost dobří.

A ano, k tomu, abychom to viděli, je potřeba se na sebe a na druhé podívat jinak, než jsme zvyklí. Jinak než přes oči druhých lidí a jejich požadavků na nás. A také jinak než přes své vlastní oči a své vlastní požadavky na sebe. Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin(50/3) – Kde čerpat sílu?

Snadno se řekne ono „buďte Sluncem”, jak tu minule zaznělo. Nespoléhejte na druhé. Nic moc od nich nečekejte – hlavně ne to, co sami sobě neumíte dát. Neřešte druhé, nechte druhé být. I kdyby to snad byli hromadní vrahové?? Ale kde na to vzít? Myslím sílu…

Snadno se řekne – „Slunce vždy září, tam nad mraky a oblaky. Tam na druhé straně polokoule.” Stačí dát tomu všemu čas. Stačí změnit úhel pohledu. Ale někdy právě proto, že máme noc, není snadné vnímat Slunce. A nemusíme mít sílu čekat. Proto tak často v takových okamžicích hledáme někoho, kdo nám posvítí. Alespoň baterkou…

Ale kdo chce být navěky závislý na žárovkách??

Šli jste někdy temnou chodbou? Jeli autem po silnici bez osvětlení? (A málem vjeli do pangejtu?) Jaké pocity máte tam, kde vůbec nevíte, kam šlapete, na co šlapete a zda vůbec jdete správně? Kde nevíte, jestli jste tam sami, nebo jestli náhodou nestojí někdo za rohem a nečíhá na vás??

V takovém „temnu” je ideální hodně zpomalit, že? Kdo chce zakopnout nebo se praštit hlavou o zeď? Nebo někam spadnout?

A pak to chce ze sebe setřást strach a zapojit místo něj bdělost. Podobně jako to dělají slepci, kteří se nemohou spolehnout na svůj zrak, ale ostatní smysly mají možná právě o to bystřejší. Ale to jsme zas tam, kde jsme byli. U krásných mouder à la buďte Sluncem.

Očekávat takové umění od sebe nebo od druhých je totiž stejně absurdní jako chtít skočit do moře, když neumíte plavat (vzpomínáte na absurdní hříčky loňského roku?). Už ve školkách se učíme plavat. Kdy jsme se ale učili zpomalit, setřást ze sebe strach nebo budovat bdělost a vnímavost vůči něčemu víc než jen tomu, co je vidět na povrchu??

A tak se to učím sama. A mnoho dalších také. Krok za krokem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem, dál a hlouběji. Kam mě život na té cestě vede. A nyní jsme opět na samotném začátku a kdo ví, co přinese další etapa. Ona další filmová série… Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin – Ten pocit, že jsme na všechno sami… (50/2)

Tam na dně ho máme často.

Nikoho nezajímáme. Nikdo nám nerozumí, s nikým si nemáme co říct. Nikdo nás nemá rád, spíš naopak. Nikdo nám nepomůže. Také spíš naopak. Klacky naházené pod nohy, úšklebky, samota.

Kdo by se za takových okolností necítil na dně? A kdo by se necítil ještě hůř, když vám někdo začne vykládat: „Vždyť v tom je přece ta krása! V tom,  že jsme na všechno sami.“ Protože v tom je přece ta skutečná svoboda! Jenže někdy nás právě tahle moudra umí stáhnout ještě hlouběji. Znáte ten pocit, že nejste dost dobří a měli byste na sobě nějak zapracovat?? (Ale ten bude tématem jiného týdne.)

Navíc možná cítíte, že nechcete a nemůžete hrát tu hru na „každý je tu sám za sebe a druzí nás nemusejí zajímat.” Cítíte, že jsme propojení a že je smutné, když to lidé nevnímají a myslí jen sami na sebe. Ať již klasicky sobecky, nebo ezo-sobecky. S oním „pokud se jim to nelíbí, je to jejich zrcadlo a jejich problém.” A  já si můžu dělat, co chci. Když chci a dělá mi to dobře.

A přitom jde jen o to, jak se k onomu propojení postavíme. Zda jako moucha na mucholapku, nebo jako buňka k tělu. Ne, fakt se nemusíme snažit odtrhnout (a utrhnout si tak třeba nožičku). Stačí si uvědomit, že každá buňka je zcela přirozeně samostatná jednotka. Ale zároveň je součástí něčeho, co ji přesahuje. Co by byla bez ostatních buněk? Stejně jako my.

A pak si můžeme uvědomit – sami, bez všech těch mouder – že vlastně opravdu nejsme na nic sami.

Že celý svět je tu pro nás a my pro něj. Že můžeme i tam venku najít podporu.  A že zas my ji můžeme dávat druhým. A to aniž bychom na nich byli závislí nebo aniž bychom jim „kecali do života”.

Takže jak? Jste si opravdu tak jistí, že jste na všechno sami? Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin – Dno, ze kterého se odrážíme (50/1)

Dno, o kterém nemluvíme.

O těch chapadlech, které nás vtahují do temnot. Mají ostny zkušeností a bodavé myšlenky, které nám ty bolavé zkušenosti neustále připomínají. A které kouzlí v naší představivosti barvité děsivé obrazy budoucnosti.

Někdy ho nechceme vidět. Někdy je jako ta černá díra, tak pohlcující, že ani není možné to dno vidět.  Někdy o něm víme a čas od času se ho uvnitř sebe i dotýkáme a v těch temnotách zjištujeme, jak moc hluboké je, kudy všude se vine jako děsivý had a jakých všech tvarů umí nabývat.

Je hlubší, bolestivější a děsivější, než starosti a trápení, kterými je někdy přebíjíme a které někdy sdílíme s druhými jako malé děti, které onemocní, aby cítily pozornost a lásku. Kdo by jim to vyčítal?

Ale kdo dokáže zaplnit onu hlubší nezaplnitelnou prázdnotu? Zpřetrhat chapadla temnoty, která omotávají celý svět. Lidi, zvířata, stromy, vodu…

Dno, o kterém někdy nechceme mluvit proto, aby někdo nezneužil naší slabosti. Aby nevěděl, čeho v nás se dotknout, až nám jednoho dne bude chtít za nějakého důvodu ublížit. Abychom se my sami nemuseli té temnoty v nás dotýkat znovu, kdyby se někdo toho citlivého místa v nás dotkl nechtíc.

A někdy o něm nechceme mluvit prostě proto, protože nechceme posilovat temnotu v nás, kolem nás a v druhých lidech. Chceme zahlédnout světlo, rozžehnout světlo a poukázat na světlo. V nás, kolem nás i v druhých lidech.

Do té doby, než vám někdo řekne: „Tvoje starosti bych chtěl mít.

Pokračovat ve čtení…