2020 – propast a krása fraktálového chaosu

Každému ukázal rok 2020 jinou tvář. Pro každého z nás byl výzvou a každý z nás se jí postavil různě. Někomu rozdal hodně náročné karty, se kterými se hodně blbě hraje a ještě hůř vyhrává. Někdo měl v ruce trumfy a teď třeba i slaví. Ale berme v úvahu, že je to jen jedna hra, jeden rok. Nakonec jde o něco jiného než o výhry. Jde o transformaci. 

Tenhle článek je o tom, jakou tvář ukázal rok 2020 mně, jak jsem se k jeho výzvě postavila já a co všechno ve mně proměnil. 18. března jsem jako podporu všem potřebným založila FB skupinu Využijme Káčko (koronavirus) užitečně – byl to jen kec, nebo se to fakt dalo?? :-)

Na konci každého roku jsem zvyklá dělat shrnutí a dávat roku nějaký symbol. Jak možná víte, miluju symboliku. Dokáže jedním obrazem zahrnout vše zásadní.

Uplynulé roky se nesly v duchu Daru, Sněženky nebo Spiritu. Rok Freddyho Krugera z Noční můry v Elm Street už tu taky byl. Vzpomínám si na něj velmi dobře – to byl ten rok, kdy jsem měla pocit, že když se neproberu, tak mě to rozsápe. Takže rok 2020 nemohl už přijít s ničím moc překvapivým. A za to jsem svým ročním projektům STROM ŠTĚSTÍ fakt vděčná…

Letošní rok jsem symbolicky pojmenovala rokem Fraktálu.

Proč? To se dočtete ke konci článku. Ke čtení si letos můžete pustit mou oblíbenou skladbu ze seriálu Made in Abyss (Vyrobeno v Propasti). Jde, opět symbolicky, o hudební doprovod závěru celého seriálu, kde se jako divák můžete ohlédnout za tím vším, co hlavní představitelé na cestě dolů Propastí už prožili. A že to občas bylo nečekané, děsivé, bolestivé i smrtelné podobně jako rok 2020. A zároveň se na konci ohlédnete za tím, co vás hluboce zasáhlo, a vydáte se dál. Hlouběji. Zvědavě, odvážně. I když víte, že ještě není všemu trápení konec.

Myslím, že článek přečtete rychleji, než hudba dozní. Ale třeba si ji budete chtít poslechnout až do konce a číst zvolna… Pokračovat ve čtení…

Cesta z Absurdistánu do jiného, šťastnějšího, světa

Hmm, můj pocit, že žijeme v Absurdistánu se mnou teď asi sdílí spousta lidí. Svět jako by se zbláznil, že? Nic najednou nedává smysl, na logiku člověk může zapomenout a v podstatě vůbec na to, že bychom si mohli být jistí, jak se věci vlastně mají. Řekla bych ale, že teď je jen krásně vidět, do jaké míry vůbec dokážeme vnímat, jak se věci vlastně mají, a do jaké míry vidíme jen to, čeho se bojíme a co si představujeme…

Na téhle korona době je prostě i něco velmi vzácného… také to vnímáte??

Když jsem se v roce 2014 vydala na cestu z Absurdistánu, měla jsem na mysli právě tenhle druh absurdity. To, jak sami sobě absurdně stojíme ve štěstí, protože svět vnímáme skrz filtry svých představ. Protože se jimi necháváme spoutat. Vším tím strachem a touhou ten strach nějak přehlušit. Čeho se teď nejvíc bojíte?? A všimli jste si, jak se to všechno rozpadá na dvě hlavní skupinky zastávající opačná místa barikády?? Na které straně stojíte?? Nebo už té zjevné dualitě nepodléháte??

Můžete slyšet nejrůznější krásná slova o odvaze, svobodě, lásce, obětavosti a vztazích. O transformacích a ohledupnosti. Ale co vlastně znamenají? Když jsem se na tu cestu z Absurdistánu vydávala, netušila jsem, jak moc se obvykle mýlíme v tom nejzákladnějším chápání světa kolem sebe a nejrůznějších ideálů. Právě proto, že si většinou neumíme v tom našem dualitou ovládaném světě představit i něco jiného.

 

O štěstí prý ve skutečnosti vůbec nestojíme

Tvrdí A. de Mello. Vždycky se prý najde něco, co je pro nás důležitější. (Třeba nejrůznější sny, které si budeme chtít splnit?? A až to budeme mít, budeme šťastní??) Já jsem ve svém životě chtěla na té cestě z Absurdistánu otevřít prostor štěstí, kterému nebudu klást žádné podmínky. Žádné – to ano a to ne. Tohle se mi líbí a to chci, a tohle zásadně odmítám. Protože mi došlo, že štěstí, kterému se kladou podmínky, jak jsme zvyklí, nikoho nikdy neuspokojí.

Jsou to buď bubliny, které se vám rozpadnou pod rukama. Nebo fata morgány, které se rozplynou, když se k nim přiblížíte. Jsou to domečky z písku, které rozmočí první voda. Co je to za svobodu, kterou něco omezuje? Co je to za lásku, která miluje „jen když”? Opravdu O TOHLE stojíte??

Nenapadlo mě ale, čemu že se to tím také ve svém životě otevírám… :-)

 

Když chcete vnést krásná slova do reality svého každodenního života

Najednou zjistíte, co vlastně znamenají. :-) Já si to uvědomila hned na samotném začátku prvního roku Absurdistánu. Ten děs, že pokud chci být svobodná, budu se muset postavit tváří v tvář tomu, co mě poutá. Troufli byste si???

Já se k tomu samozřejmě moc neměla. Ale stalo se cosi, díky čemu jsem rok 2014 na jeho konci symbolicky pojmenovala rokem Daru. (A od té doby jsem i každému dalšímu roku dávala symbol, který co nejlépe vyjadřoval jeho hlavní poselství. Ten další byl třeba rokem Noční můry z Elm Street. Ale o tom později.)

Dostala jsem tenkrát dar lásky – coby síly, která dokáže člověkem pohnout, nadchnout ho, lapit a nepustit. Znáte to přece. To rčení, že láska hory přenáší?? Ale zároveň to byla výzva naučit se milovat dospěleji. V dobrém i zlém. Bez růžových brýlí. Svobodně, jak o tom Mello ostatně také mluví. Podle motta mé FB stránky Žít je umění / Jiný život v Jiném světě – „není umění milovat život, když vám snáší modré z nebe. Je umění milovat život, když vás vláčí po kamení.”

Umíte si i v takovým časech nechat srdce otevřené?? Je to velmi, velmi těžké…

Dostala jsem ale i dar podpory, za který jsem velmi vděčná. Byl to ale jen takový rozjezd. První jemné nárazy (které mě ale šíleně rozhodily), první pochopení toho, oč na téhle cestě půjde. Došlo mi to naštěstí celkem svižně, protože to nebylo poprvé, kdy mi Život přihrál do cesty něco takového. Tenkrát v devadesátých letech to byl první pohled mimo ty běžné životní cestičky. První objevy zrcadel a symbolů v našem životě a jeho zákonitostí. (To se o tom ještě moc nemluvilo.) O 20 let později přišel čas to rozjet podstatně víc, protože jsem na to už byla připravená. :-) Třeba jste taky??

 

50 kamenů

Za těch pár let od roku 2014 jsem zjistila, jak moc mi na téhle cestě pomáhá 50 kamenů. :-) Každý rok díky nim dostal příběhový, až pohádkový, ráz. A byly to pohádky plné překážek, lásky, zázraků. Rok najednou nebyl jen shlukem událostí, které se zčistajasna dějí a člověk se v nich ztrácí. Měla jsem navíc pocit, jako by se mnou Život komunikoval, protože já jsem komunikovala s ním. Ať se dělo cokoliv, vždycky jsem mohla říct: „To mě nepřekvapuje. Přesně vím, oč teď jde.” Vždy to totiž nějak odpovídalo tématu daného týdne. A daná témata na sebe vždy nějakým zvláštním způsobem navazovala.

A když první rok Absurdistánu skončil tématem „Něco končí a něco začíná”, bylo mi jasné, že příští rok chci jít do toho zas! Bylo to totiž – světe div se – poslední z 50 témat týdne, které jsem si postupně náhodně tahala z připravených kartiček.  Vzpomínám, jak jsem si každý týden říkala, jestli to opět bude navazovat a jaké téma vyjde na konec. Hmm, kdo by to byl býval řekl?? :-) Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (16/50) – Co se skrývá pod maskou utrpení?

Když se dostaneme na dno, první reakcí bývá dostat se odtamtud co nejrychleji pryč, že? Odrazit se. Zaprvé tam dole na dně to fakt bolí. Zadruhé, před sebou ani před druhými tam dole nevypadáme jako ti, kteří jsou dobří a někam to dotáhli. A to také docela bolí.

Bývalo zvykem si prostě nasadit masku a předstírat, že jsme Ok, i když jsme Ok nebyli. Nyní bývá čím dál častější otevřenost. Když se lidé cítí špatně, prostě se cítí špatně. Pláčou. Nemají náladu. Nic nepředstírají. A to je úžasné. Dokud si totiž nepřiznáme, že se cítíme špatně, budeme se pod tou nasazenou maskou cítit špatně dál.

Ale jak už to v tom duálním světě chodí, rádi upadáme do extrémů. Buď A, nebo B. Buď maska, nebo upřímnost. A tak se buď tváříme děsně pozitivně, nebo ujíždíme do emocí. Co na to jít ale zase trochu jinosvětsky jinak? Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/15) – Fakt se vám v tomhle vězení líbí??

Na konci desetitýdenního období DŘEVO, které jsme v našem ročním projektu STROM ŠTĚSTÍ věnovali vnitřní svobodě, se opravdu nemohu nezeptat – „proč vlastně v tom vězení pořád zůstáváme?” Proč nevezmeme za kliku, nevylezeme ven a nenadechneme se čerstvého vzduchu? Je to jako s tou klecí a ptákem. Znáte to podobenství? O ptáku, který může vylétnout.  Ale on ne. Zůstává v kleci dál. Co nás to v tom našem vězení drží? A v čem vlastně spočívá to naše vězení?

Být na svobodě neznamená jen možnost dělat si, co chceme. Autonomie chování je jen částí toho, co svoboda je. Být na svobodě znamená i nebýt na ničem závislý. Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (13/50) – Nad propastí nejistoty

No jo, ale po minulých dvou dílech série si teď můžete říct: „Když přestaneme žít ve svých představách a přestaneme je životu navíc vnucovat, jak tedy vlastně žít? Čeho se v životě chytit? Kam směřovat? Čemu věřit?

Naše představy o sobě samých, o druhých, o situacích nebo o třeba o naší budoucnosti jsou velmi často jasně dané. Jako bychom v sobě měli zabudovaný určitý program, jak máme co vyhodnocovat. Program daný našimi minulými zkušenostmi, nebo tím, co nás kdo kdy učil. A čemu jsme kdy uvěřili.

Tohle se povedlo. Tohle není užitečné. Tenhle člověk je fajn. S tímhle se nedá mluvit. Na tohle nemám. S tímhle si poradím.

Je fajn mít v životě alespoň nějakou tu jistotu, že? Máme totiž asi všichni i tu zkušenost, kdy si najednou nevíme rady. Kdy váháme, co udělat. Nebo si nejsme jistí, že to, co jsme udělali, bylo správně. Kde tu jistotu brát? Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/12) – Když přestaneme životu své představy vnucovat

V minulém díle byla řeč o představách, ve kterých žijeme. A o nejrůznějších očekáváních s nimi spojenými. Ať už jsou růžové a svobodné, nebo temnější a spoutanější. Jsme v nich zabředlí, místo abychom se otevřeli světu neočekávaného, který není nějakými představami určován. Prostoru nekonečných nejrůznějších možností.

My ale nejenže žijeme v představách a očekáváních, my ty své představy a očekávání životu navíc vnucujeme. A pak se děsně divíme, když se svět netočí podle našich představ. Ta zklamání mohou být dost drsná.

I já jsem kdysi žila v takové té představě, že chci být stejně svobodná jako kůň. Znáte to, takový ten divoký hřebec! Volně si běží, překážky ladně přeskočí, nenechá se odradit. Takový kůň byl v mém dětství mým božstvem. (Ano, jeden z nich se jmenoval Diktant, stále si vzpomínám.)

Takovou představu svobody podle mě sdílí spousta lidí. Omezení berou jako porážku. Jako ponížení. Ponížení toho hrdého divokého mustanga v nás.

Postupně jsem opustila představu, že TOHLE je skutečná svoboda.

Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/11) – Když přestaneme žít jen v představách

Všichni žijeme v nějakých představách. O tom, jací jsme. Jací jsou druzí. O tom, co by se mělo dělat, a co by se nemělo dělat. O tom, co bude, nebo co bylo. Ale jsou to jen představy. Jenom představy. Iluzorní svět. Pro někoho růžovější a svobodnější, pro někoho temnější a svázanější. Ale pořád jen iluzorní svět, který nemá s realitou, nebo řekněme pravdou, nic společného.

A nejde ani tak o to, že by někdo věděl, co je ta opravdová pravda. Jde spíš o to, že nikdo pořádně nic neví, ani pán, ani kmán, ani vědec, ani šaman. A to je ten fór. Ta realita. Ta nekonečná otevřenost. Otevřenost možností.

A co je ten největší fór? Že místo abychom dál žili ve světě našich představ, můžeme se přestěhovat do světa neočekávaného. No nezní to lákavě??

Hmm, kdysi jsem si myslívala, jak je ten Jiný svět lákavý. Svoboda! Radost! Vnitřní klid! Odvaha! Jistota! No není to krása??  Jenže velmi brzy jsou začala zjišťovat, že čím vyšší hodnota, tím vyšší cena se platí.

A to je ten háček na cestě ke štěstí. Ta otázka – stojí nám TAHLE cena za to? Podívejme se na ty cenovky blíž. Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/10) – Semínko lásky

Světlo je tu! Nebyla tahle větička minule opravdu přitažená za vlasy, uvědomíme-li si, že to tenkrát v polovině března bylo opravdu všechno teprve na začátku?? Spousta zmatku, spousta strachu, ale možná i taková ta trocha sladké nevědomosti. Nevědomosti toho, jak přesně se nad našimi hlavami zatáhne. Jak se zatáhlo nad tou vaší?

Pojďme se ale ještě podívat zpět. Do té poloviny března. Kdy se témata elementu DŘEVO, ta jarní témata, která nás mají učit vnitřní svobodě, dostala také teprve do poloviny. Jak jste ty týdny využili? Vzpomínáte?

Jaká semínka jste zasadili? Semínka strachu? Nebo semínka důvěry? Ale hlavně – pomohla vám karanténa poznat, že vaši svobodu nemá v ruce ani nějaký virus, ani nějaká vláda?? Není to snadné poznat, že?

O tom, že i s rouškou a bez možnosti jít si sednout do kavárny nebo vyjet na výlet do zahraničí, jsme stále svobodní, jsem nikoho mluvit neslyšela. Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/8) – Zbavujeme se bordelu

Proč? Protože v bordelu se špatně žije.

Možná máte doma naklizeno a tu zkušenost nemáte. Tak až se budete někdy stěhovat? :-) Ale o určitém druhu bordelu jsme mluvili už minulý týden. O takovém tom bordelu, kdy přes všechny ty krabice plné našich potřeb, jsme se na naší cestě zasekli.

Problém s našimi potřebami navíc ještě je, že dokud jsme závislí na tom, co pro nás kdo udělá, budeme na té cestě stát a čekat a čekat a čekat…

Někdy se možná dočkáte. To je pak nádherný pocit úlevy a štěstí, že?

Někdy ale ne. Co pak? Pokračovat ve čtení…