Mnoho let jsem žila s pocitem, že „tady jsem nechtěla být”. Možná k tomu přispělo i vyprávění mé matky, jak jsem se nechtěla a nechtěla narodit :-) Nemůžu říct, že bych měla nějaké strašlivé dětství nebo dospívání. Asi jsem na tom nebyla nikdy hůř než průměr. A v některých ohledech určitě i líp. Minimálně se doma rodiče nerozčilovali, co nosím ze školy za známky. Nebo za poznámky. Když už, tak se spíš divili, co že jsem to zase zapomněla donést – třeba cvičky apod. :-)

A přece jsem si do deníku svého středoškolského Já jednou napsala: „Umři, když chceš, litovat toho nikdy nebudeš.” (To bylo ještě v dobách, kdy mě nějaká reinkarnace nebo peklo a ráj nezajímaly.)

 

Když berete smrt jako osvobození, radost ze života se těžko hledá

A tak dodnes, možná i díky této větičce, nepatřím k těm všem, kteří se bojí smrti. Jenže pak je pro mě bohužel také nepřístupná ona motivace: „Odřeknu si ten dortík, protože nechci umřít (na nějakou zlou chorobu způsobenou nezdravou stravou).” :-)

Všimli jste si, jak často je naše motivace poháněná pudem sebezáchovy?? Ale co když ve vás čas od času převládne spíš pud sebedestrukce, který veškeré vaše snahy nenápadně sabotuje?? Není to i váš případ??

Ze všeho nejtěžší ale pro mě bylo najít nějakou radost z toho, že jsem vůbec naživu.

Všechny ty možnosti, které s sebou život přináší – jídlo, zpěv, tanec, krásy přírody – mi nějak nestačily. Ani ten sex mi nestačil :-)  Nechápala jsem nadšení jednoho svého kamaráda, když se o té reinkarnaci kdysi po revoluci doslechl. „Super, budu moct žít ještě jednou”, říkal. Já totiž měla mnohem blíž k té části obyvatel indického poloostrova, kteří toužili po mókše. To jest po osvobození z toho koloběhu životů.

 

Ale když tu radost ze života ne a ne najít, může to být kupodivu i dar

Ano, za těch víc jak 20 let, co jsem se začala učit, jak mít radost z toho, že tedy jsem a dýchám (když už teda), jsem se něco málo naučila :-) Minimálně to, že možná právě díky tomu, že mě spousta toho, co většině lidí k radosti stačí (běhat bosky po louce nebo pařit s kamarády), nějak nestačila, mám trochu jednodušší cestu k tomu nacházet to, co většina hledat moc nemusí. Dokud třeba neskončí v nemocnici po mrtvici jako můj otec…

Tam totiž už pařit nemůžete a běhat bosky po louce taky ne. S trochou štěstí vidíte tak maximálně ven z okna. Tam máte jen pokoj, svou postel, pár dalších nemocných mužů kolem vás (ani ti radostí nesálají)… a svoji hlavu a to, co se vám v ní honí.

 

Kde pak hledat radost ze života v takto neradostných chvílích??

Vzpomínám, jak jsem před 2 lety stála na vlakové zastávce a telefonovala svému otci do nemocnice poté, co jsem dokončila svůj první desetidenní kurz meditace vipassana (podle Goenky). Bylo to zvláštní. Nikdy jsem neměla ke svému otci a jeho pocitům v nemocnici blíž než tehdy.

Měla jsem za sebou pobyt, i když krátkodobý, tam, kde si – v mém případě dobrovolně – necháte vzít všechno, v čem obvykle tu radost hledáme. Možnost bavit se s ostatními a usmívat se na ně. Číst si nebo psát. Surfovat na netu nebo prostě ujíždět na sociálních sítích. Dokonce i možnost jít kamkoliv chcete a jíst cokoliv chcete. A budíček je někdy ve 4 ráno…

Jediné, co vám zůstane, je vaše mysl, vaše tělo bolavé od mnoha hodin meditace a nejbližší okolí. Někdy slunce, někdy déšť. A je jen na vás, kam se případně v té mysli odeberete (po skončení kurzu jsem mnohokrát zjistila, jak jiný kurz jsem v prožila ve srovnání s ostatními, i když jsme dělali naprosto totéž).

Je jen na vás jestli v sobě objevíte způsob, jak najít tu vnitřní radost, kterou vám fakt už nic a nikdo nebude moci vzít. A ptáte se, jestli jsem ji tam našla?? Letos jedu potřetí s výzvou dál v sobě prodlužovat ty okamžiky, kdy se mi dařilo tu radost cítit, a s porozuměním a soucítěním se osvobozovat z toho, co mě stahovalo dolů :-)

 

Chcete se na tu vnitřní radost podívat hlouběji se mnou? 

Když jsem na tento kurz v roce 2017 jela poprvé, pročítala jsem si ve vlaku 10 článků, které jsem těsně předtím každý týden psala o tom, kde tu vnitřní radost hledat. Tenkrát z nich vznikl ebook a každé léto (protože léto je přece obdobím radosti a lásky) se k nim znovu vracím a každý týden nechávám jedno z jeho témat promluvit mi do života. A ono to vždycky udělá :-)

Je to pro mě způsob, jak objevovat těch 10 způsobů, jak v sobě tu radost ze života dusím. A taky to, jak v sobě ten vnitřní oheň (léto je obdobím elementu oheň) probouzet. Tak trochu jinak. Zevnitř…

Kupodivu ta nejšťastnější období jsem už dvakrát prožila na těchto desetidenních meditačních kurzech, i když na první pohled není kde tam tu radost brát, aniž by ji člověk nekradl z toho, co slíbil, že dělat nebude :-) A tak i proto letos v létě jedu na tento kurz znovu :-)

A  hlavně – znovu se chystám vnést témata elementu oheň do 10 týdnů svého života. V rámci svých ročních projektů už vlastně pošesté.

Na samotném začátku celého desetitýdenního období, v sobotu 25.5. od 15.00, pak opět pořádám tříhodinovku elementu OHEŇ. Tentokrát právě o těch 10 způsobech, jak v sobě tu radost ze života dusíme. A jak ji můžeme vykřesat i tam, kde ty běžné zdroje nejsou.

Příprava je nutnost :-) Pokud se chcete na léto tímto tak trochu nezvyklým způsobem připravit se mnou, přihlásit se můžete na odkaze níže. Stačí zaškrtnout kolonku OHEŇ. V pondělí se pak ozvu s informacemi o platbě (400 Kč).


Mimochodem, zaškrtnout můžete i kolonku jiných elementů, pokud by vás zaujaly. U elementů ZEMĚ, KOV a VODA to beru jako nezávazný zájem. Budete pak mít navíc možnost podílet se na obsahu daného semináře podobně jako ti, kteří se předběžně hlásili na seminář elementu OHEŇ :-)

>> Živé semináře o harmonizaci 5 elementů (5 pokladů v nás) <<

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *