Pobyt ve tmě – měsíc poté (4)

Neuvěřitelně to letí! Už je to něco málo přes měsíc, co jsem vyšla ze tmy. Pokud jste předchozí 3 články o tom, jaké to bylo, ještě nečetli, najdete je ZDE (před pobytem), ZDE (prakticky) a ZDE (zážitky a zkušenosti). Původně jsem myslela, že tato trojice bude stačit. Ale mám dojem, že tma si zaslouží ještě doušku. :-) 

Proč? Protože když si zmiňované články přečtete, zjistíte, že jsem zas tak nadšená, jak někteří, nebyla. :-) A na otázku, kterou jsem sama sobě tehdy kladla – zda bych šla zas – jsem odpovídala jasně: ne.

Dnes bych odpověděla jinak. Šla bych. A ráda. Na 3 dny.

Obvykle se 3 dny považují za takový základ. Čas na to, aby se organismus srovnal. Aby se mysl uklidnila. Abyste z toho teprve něco mohli mít.

Já to tak ale neměla a už od samotného začátku, ty první 3 dny, se mi ve tmě žilo velmi pohodově a poklidně. Byl to velký balzám na duši. Ticho. Tma. A tak ráda jsem do tohoto prostoru vklouzla.

Bohužel to ale bylo jako při porodu – čím víc mi do toho prostoru někdo vstupoval a čím víc jsem dostatečně nedbala na své potřeby, i když byly nezvyklé, tím komplikovanější to bylo. Prostě HSP (hypersenzitivka), která je velmi citlivá na to sladit vnitřní stav s tím vnějším. Jinak se tělo i mysl začne bouřit. Jsem tmě velmi vděčná za tohle poznání, které mi zprostředkovala.

 

Co ještě mi tma dala?

Pokračovat ve čtení…

KDYŽ SE VÁM OTEVŘE SRDCE…

Někdo tomu říká zamilovanost.

Někdo tomu říká láska.

Je to ten okamžik, když se z onoho zaběhnutého světa, kde vás toho už moc nepřekvapí, zčistajasna vynoří něco nového. Něco okouzlujícího. Něco, co ve vás probudí život. Něco, co vám rozbuší srdce a rozvíří energii v podbřišku. Na místě, kterému se v jiné než západní kultuře říká spodní tan tchien. :-)

Je to povznášející pocit, že? Barvy jsou jasnější, svět je zářivější, smích jiskřivější… ale i pláč jaksi bolavější. Když nemůžete být s ním nebo s tou, která ve vás tenhle ráj probouzí.

Co uděláte (děláte), když se vám něco takového přihodí??? Pokračovat ve čtení…

Máte za sebou týden ve tmě? Nebo byste ho rádi vyzkoušeli? (2)

V tomhle článku bych se s vámi chtěla podělit o pár tipů na to, co se dá dělat týden ve tmě. Bez pracovních povinností, mobilů, internetu, televize, knížek nebo kamarádů, se kterými si můžete jít posedět (nebo postát u výdejního okénka) a popovídat. A hlavně chci poskytnout prostor všem, kteří pobyt ve tmě mají za sebou, aby se mohli podělit o své tipy na to, která místa mohou doporučit. A proč třeba pobyt absolvovat taky.

Osobně mi pro rozhodnutí, zda jet a kam jet, chyběly zpětné vazby účastníků, které jsou tak nějak roztroušené po internetu. A hlavně jsou obvykle součástí referencí toho kterého místa.

Takže komentáře jsou více než vítané, včetně případných odkazů, pokud jste o svém pobytu sami něco napsali nebo natočili. :-) Snad bude jednou článek takovým zdrojem informací pro ty, kteří o pobytu ve tmě uvažují. 

 

Které místo jsem si vybrala?

Já jsem strávila týden v jedné ze 3 maringotek v Hodoníně u Kunštátu. Je to městečko, kam jezdíme lyžovat a dcera se tam naučila samostatně jezdit na lyžích a loni i na snowboardu. Malá sjezdovka, které obvykle nemusím, ale tam to mám ráda. (Většinou totiž zcela bez front.)

Inspirovala mě Michaela Marinková v okamžiku, kdy nasdílela do své FB skupiny Sám sobě vítězem své první video o pobytu ve tmě v Hodoníně, ze kterého se právě vrátila. Pak už jen stačila věta mého manžela: „Klidně jeď teď, já tu školu s Kristýnou týden zvládnu.” To bylo v době, kdy nebylo jasné, jak dlouho ještě budu stejně plus mínus sedět doma – čchi kungové lekce jsem ještě učit nemohla a do angličtiny online šlo jen minimum lidí.

 

Tady jsem strávila svých 6 dní a 7 nocí

Postel jsem milovala. :-) Pro někoho možná moc měkká, ale pro mě příjemné místo, kde jsem strávila spoustu času. Větrák na fotce se hodil také – když se venku zvedla teplota, což naštěstí nebylo moc často, bylo v maringotce dost velké horko. (Podle toho se ale docela dobře poznalo, jestli je den nebo noc.)

Na židli vedle postele jsem měla oblečení a vedle židle na zemi termosku s horkou vodou, krabičku se sušenými švestkami a sklenku „poslední záchrany.” Ne, žádný alkohol na posilněnou – to je myslím oficiálně zakázané –  ale sklenku plnou oříšků, sušeného ovoce a semínek, kdyby na mě padl hlad. (V podstatě jsem nevyužila.) Pod postelí batůžek s pár dalšími věcmi, kdybych je potřebovala snadno nahmatat. A samozřejmě vedle batůžku věc nejdůležitější – igelitku s čokoládou a případně s bonbóny proti škrábání v krku. Jedno protože jídlo bez zákusku není prostě ono. Druhé proto, že škrábání v krku mě nebaví. :-)

Pokračovat ve čtení…

Buďme k sobě laskaví. Teď a tady. Vždy.

A to nejen k lidem kolem nás. I když se někdy mračí, odsekávají, jsou na nás nepříjemní, nebo nás křivě obviňují z kde čeho. Buďme laskaví sami k sobě. A hlavně ve výše popsaných situacích. V těchto chvílích to totiž my i ti druzí potřebujeme nejvíc. V těchto chvílích totiž trpíme my i oni. Vždyť kdo by se mračil, byl nepříjemný a obviňoval, kdyby netrpěl??

Ale právě v těchto chvílích je to zatraceně těžké, co?? Jako by ta negativní vlna přeskočila na nás a už se vezem. A máme přece to svaté právo se do toho druhého člověka pustit, že? Tohle by neměl. A tamto by neměl. Začne to v nás vřít a pak už je jen otázka, kdo z Vás bouchne dřív, jak silný ten výbuch bude, co všechno z toho vulkánu vyletí a kde všude způsobí zranění. Zranění, která se hodně blbě léčí.

Nestačí totiž na ně jen nemyslet… a naopak si myslet, že když byť jen myšlenku na to vše budeme dostatečně dlouho zahánět, tak se to všechno nějak samo rozplyne. Nerozplyne. Zůstane to jako ta rána někde hluboko v nás, kterou místo abychom začali včas léčit, tak ji zavážeme obinadly a tváříme se, že tím se všechno vyřeší. Nevyřeší. Tu ránu je třeba vyléčit. Myšlenka na to, co se stalo, nás už nesmí bolet. Vítejme tedy každou myšlenku s nadějí jako tu, která už bolet nebude.

Samozřejmě to nehorší, co můžeme s myšlenkami dělat, je nimrat se v nich :-) Přiživovat je. Opakovat si, jak moc trpíme a jak je ten druhý děsný, že nám tohle způsobil. Nepotlačovat neznamená žít v bolesti. Znamená to dovolit si bolest cítit a léčit ji. Soucítěním a laskavostí.

Síla laskavosti a soucítění je kouzelná

Jednou jedinkrát se mi v podobném okamžiku podařilo naladit na vlnu soucítění a laskavosti. A přestože se mi nakonec nepodařilo nenechat se tím vším zasáhnout, ten prvotní okamžik soucítění a laskavosti byl prostě úžasný. Vzpomínám, jak jsem seděla ve vlaku, četla ten příliv smsek, jedna horší než druhá, jedna křivda za druhou se závěrečným šlehem, který dodnes bolí jako rána bičem… a já se usmívala! Šokem, že mi to v té chvíli vůbec nevadí!

Bylo to pár dní poté, co jsem poprvé absolvovala desetidenní kurz vipassany, takže jsem na tu sílu soucítění v bolesti byla naladěná :-) Když sedíte 10,5 hodiny denně v meditaci a 3x denně byste se neměli během hodiny pohnout, vybudujete si postupně hodně silnou soucitnou reakci. K bolesti své i druhých. To byl asi jeden z nejsilnějších prožitků mého prvního kurzu.

 

Tento týden, poslední týden elementu OHEŇ, byl právě o laskavosti

A o tom, jak ji poznáme.

Ona totiž nespočívá v tom, jak moc pro někoho děláme (partnera, děti, zaměstnavatele, kolegy atd.), ale v tom, jaký je stav naší energie. To je totiž ta pravá láska. Když se vyšťavíme a když i kvůli tomu začneme vyzařovat napjatou, podrážděnou energii, jak moc prospějeme těm, pro koho chceme něco z laskavosti svého srdce udělat??

Vyzkoušeli jste si tento týden, jak moc dokážete být laskaví – k sobě a tím i k druhým??

Někdy i víme, že bychom se k sobě měli chovat laskavě, ale zapomínáme na to. Pokud jste součástí projektu STROM ŠTĚSTÍ, měli jste stejně jako já tento týden příležitost si prakticky zjistit, jak na tom jste. A pak se podle toho zařídit. Co jste zjistili?? :-)

Pokračovat ve čtení…

8 lekcí o štěstí od Depeche Mode

Takové ty extatické zážitky plné blaženosti jsem v životě zažila několikrát. Nepotřebovala jsem k tomu nic. Často se to stalo prostě při meditaci.

Ale kdybych měla mluvit o vnějších pozitivních okolnostech, které ve mně tu extázi vyvolaly, pak by to byl desetidenní kurz meditace vipassana. A koncerty Depeche Mode :-)

Ta atmosféra tam je prostě magická.  Když do toho koktejlu ještě přidáte hudbu a texty a výkon kapely, protřepete a promícháte, dostanete manu nebeskou :-)

Na blogu jsem o tom, jak moc mě v životě DM ovlivnily, psala už nespočtukrát. Kromě spousty článků s odkazy na koncerty, nebo písně (i s texty), tam najdete osmidílný (!) seriál o tom, Kde hledat průvodce na naší cestě? Může to být překvapivé. Jo, řeč je o Depeche Mode :-) A najdete tam i článek o tom, jak moc ke mně promlouval loňský květnový koncert (A květen kladl otázku – miluješ opravdu?).

Depeche Mode, štěstí

A loni v září mě Depeche Mode drželi nad vodou.

Přesněji řečeno jejich 3 písně – Enjoy the Silence, Behind the Wheel a Halo. Jinak bych asi neunesla všechny ty emoce – ohromný smutek, strach, pocit křivdy, nepochopení, hněv, lítost.

Tenkrát se to ve mně tak mlelo. Prožívala jsem noční můru svého života. A přece se na to všechno dnes z mnoha důvodů dívám jako na to nejlepší období svého života, které přineslo tolik vhledů, prozření a pozitivních změn. I díky Depeche Mode, kteří mi pomohli nenapáchat ještě víc škod a ještě víc si neublížit. I o tom jsem napsala článek :-) (Depešácký víkend, aneb jak zklidnit emoce.)

Pokračovat ve čtení…

Máte ráno radost??

Já vím, možná trochu provokuju. Obzvlášť, pokud se k tomuto článku dostanete v pondělí. Nebo jakýkoliv jiný den v pracovním týdnu. Ale já to myslím naprosto vážně. Jaký je to život, když ráno nemáte radost? A máte také tu zkušenost, že jaké ráno, takový obvykle i celý den??

radost, spánekPravda, ne vždy to takhle funguje. Někdy se člověk ráno probudí a má pocit, že je to snad za trest. Nechce se mu vstávat (a do práce už vůbec). Nejradši by si ještě zalezl do peřin.

Má dcera ráno obvykle vstává tak, že nejdřív vystrčí jednu nohu z postele, pak druhou, pak se pomalu sesouvá, až se sesune úplně. Čím déle člověk dokáže předstírat, že vlastně leží, tím asi líp :-)

Tak nějak napůl spící se člověk dostane ke snídani (jestli na ni má vůbec čas). A celý den se tak nějak vleče. Chtěli bychom být úplně někde jinde. (Nejradši v posteli.)

Ale pak se něco stane. Potkáme kámoše. Dáme se do řeči a napadají nás jen samé vtípky. Nebo zaslechneme v rádiu oblíbenou písničku, kterou jsme už dlouho neslyšeli. A hned je nám do zpěvu. Nebo nám někdo řekne něco hezkého. Nebo my potkáme někoho, kdo nás na první pohled zaujme. A vše se změní. Den je najednou moc krátký a do postele se nám už nechce :-)

Máte také takovou zkušenost??

 

Jak na ranní radost?

Pokračovat ve čtení…

Jste také hypersenzitivní? Našla jsem cestu, která mi pomáhá…

Pokud máte někdy pocit, že je tenhle svět na Vás tak trochu moc, je docela dobře možné, že nejste jen přecitlivělý a že byste se měli konečně vzmužit nebo vzženštit :-) To jest ukázat, že jste chlap, který je silný a všechno zvládne. Nebo že jste ta správná ženská do nepohody, která zvládne práci, domácnosti, děti i manžela :-) A samozřejmě s úsměvem na rtech a otevřenou náručí :-))

Je totiž docela dobře možné, že s Vámi není vůbec nic špatně. Že prostě jen patříte mezi hypersenzitivní lidi.

Nejsou zas tak vzácní – je jich prý kolem 20 %. A to jsou lidi, kteří dostali do vínku pro některé tak trochu danajský dar – větší vnímavost. A dobré srdce. A těch impulzů a negativit kolem je někdy prostě tak trochu moc…

hypersenzitivní, motýl

Co mně osobně tedy pomáhá se s hypersenzitivitou vyrovnávat?

Pokračovat ve čtení…

Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…

… takový byl nejen první, ale i druhý týden desetidenního kurzu meditace vipassana, ze kterého jsem se nedávno vrátila. Jednou bych si přála prožít celý kurz v přijetí toho, co bylo, je i bude. Protože kdykoliv se mi to tam dařilo, vždy to přinášelo záplavy vnitřního nepodmíněného štěstí :-) Té svobody, radosti, vnitřního klidu, síly a odvahy, po které všichni ve své podstatě toužíme. Těch 10 dní je totiž dokonalá bezpečná příprava na to vnést stejný přístup i do života mimo prostor meditačního centra. A kdo by se nechtěl cítit tak, jak někdy tam, ať to bylo jakkoliv náročné?? 

smutek, štěstíA stačilo vždycky udělat ten jeden jediný krůček – přijmout cokoliv se zrovna dělo. Ať to byly fyzické bolesti, nebo myšlenky a emoce, které se vynořovaly z hlubin nevědomí. Nebo ať to byly (pro mě tentokrát tedy ne) větší či menší vzdory vůči přísným pravidlům kurzu (nechodit mimo prostory centra, nemluvit, nepsat, nečíst, dodržovat časy meditací apod.)

Často se říká, že přijetí je vlastně rezignace. Že po sobě necháme šlapat. Žijeme v takové představě, že se pak budeme jen přiblble usmívat, zatímco někdo druhý na nás bude křičet. Budeme soucitně chápat hloubku utrpení druhého, zatímco nás ten druhý z popudu svého utrpení bude okrádat. Nebo nás vraždit. Budeme se trápit, ale necháme ho být. To se přece má, ne? Nechat to být. Nezabývat se tím. Odpouštět. Chápat. Chudáček cholerik, zloděj a vrah…

 

Žít v přijetí je ale žít v síle nenechat po sobě šlapat a najít tak vnitřní štěstí

Ano, není snadné najít ten správný způsob, jak na to :-) Vám můžu povídat. Nedávno jsem na toto téma měla celý seminář na úvod letního období elementu OHEŇ. Jeho tématem bylo právě přijetí. Protože to naše věčné hodnocení a kritizování nám bere radost ze života. A radost a láska je emocí elementu OHEŇ. Kdy jindy než v létě, kdy máme příznivé podmínky plné tepla, máme ideální příležitost tu vnitřní radost v sobě posilovat? Nebudeme přece čekat zase až za rok??

Nebo na někoho, kdo nám to teplo dá? Na někoho nebo na něco, díky komu se budeme moci šťastně radovat? Protože pro něj budeme důležití. Protože nám bude poskytovat to teplo a to pohlazení a tu lásku, po které tak prahneme…

Pokračovat ve čtení…

Být jen sám se sebou – jak těžké to pro Vás je??

Pro někoho je to noční můra. Nuda. Opuštění. Nutnost čelit tomu, co se děje uvnitř. Pro někoho je to způsob, jak si odpočinout. Od nároků druhých. Od svých rolí a masek. Já předminulý offline týden strávila zcela sama se sebou – na desetidenním meditačním kurzu. A byla to, už podruhé, zase síla. Příští rok jedu zas :-)

Desetidenní kurz meditace Vipassana (podle barmského učitele Goenky) je dokonalý způsob, jak strávit čas zcela sám se sebou. Máte zakázáno s kýmkoliv komunikovat. Ani gesty, psaním, pohledy. Můžete mluvit pouze s učitelem nebo s organizátory ohledně praktických záležitostí jako jsou problémy s ubytováním, jídlem apod. Máte zakázané všechno, na čem můžete uletět sami od sebe – tj. čtení, mobilní telefony, maily, internety.

A abyste jste se z toho nezbláznili, na oplátku dostanete pořádnou dávku meditace :-) (10,5 hodiny denně!) Co Vy na to??? Zní to děsivě, nebo lákavě???? :-) 

Spousta lidí chtěla o vipassanském kurzu slyšet. Už jsem ho loni jednou absolvovala. Většinou jsem pak slyšela něco takového jako: „To jsi statečná. Obdivuju, že to dáš.” „Jsi dobrá. Já bych to nedala.” A přitom jsou to všechno lidi s meditační zkušeností. Co pak asi říkají ti, kteří na kurz přijedou meditací zcela nepolíbení! A první den s děsem zjišťují, jak divokou mysl mají, že ji zaboha nejde uklidnit. A jak meditace bolí…

 

Jo, meditace není jen relaxační zábava

Poslední dobou se snad roztrhl pytel s vedenými meditacemi. Příjemná hudba, příjemný hlas, příjemné vize a představy. Nic proti tomu. Všichni potřebujeme jako sůl vnitřní pohlazení a naději, že naše sny život nezadupává pod návalem povinností.

Nicméně mi to spíš připomíná dávné relaxační nahrávky, které jsme si s kamarádkou pouštívaly za komoušů u ní doma z kazeťáku (jestli tedy víte, co to bylo). Je to úžasná věc. Ale je to jen relaxace. Prostor, kde se mysl může zklidnit a uvolnit. Odpočinout si. Načerpat sil. Případně získat vhledy, které by té rozdivočené mysli jinak zůstaly skryté.

Ale dokud se budeme spoléhat na vedené meditace, ztrácíme možnost naučit se to, co meditace učí – ovládnout mysl. Sami. Bez toho, abychom nejdřív museli někde štrachat po něčím vedení. A příjemné hudbě. Však si to představte – zrovna jste v tom až po uši a řeknete druhým: „Hele, sorry, já si potřebuju dáchnout. Vytáhnete nějakou tu nahrávku, sednete si a pokoušíte se zklidnit.

 

Meditace bolí a to je na ní úžasné

Pokračovat ve čtení…

Když se snažíte odpustit to, co Vás hluboce zranilo…

… není to vůbec snadné, že?? Už jen ten první krok – pocítit, jak moc to bolí, je někdy náročný natolik, že to celé potlačíme tak hluboko, jak jen je možné. Jen abychom se tím nemuseli zabývat. Naše ego-obranné mechanismy pracují velmi dobře a buďme jim za to vděční. Jenže jednou možná přijde čas, kdy bude potřeba to chráněné zraněné místo konečně vyléčit a ne ho jen chránit.

odpustit Nebeský stromTento týden byl i pro mě o odpuštění. Snažila jsem se odpustit něco, co mě hluboce zasáhlo a s čímž se peru vlastně od narození. Vím, bude se to zdát divné, ale je to karma. A věřte, neutečete úkolu napravovat to, co jste kdy pokazili. V jednom ze svých prvních blogových článků před 5 lety jsem si z reinkarnace dělala tak trochu legraci (Jak jsem zachránila svou prapraprababičku). Dneska už se nesměju.

Přišlo to samo. A doporučuju – nepátrejte jen tak ze zvědavosti po svých minulých životech. Až přijde čas a bude opravdu potřeba, dozvíte se určitě to, co je nutné. A pak se s tím budete muset smířit. A odpustit. Sobě, nebo někomu druhému. A ani jedno není dvakrát snadné. A navíc – to, co jsme raději hluboko potlačili, obvykle nebývá nic příjemného…

Já nebyla u žádných terapeutů. Jak je znát z mého článku, nepřišlo mi to zajímavé. Můj minulý život se mi začal odkrývat postupně. A trvalo několik let, než jsem fakt uvěřila tomu, že to, co se mi odkrývá, bych měla brát fakt vážně.

 

Jsou minulé životy vůbec reálné??

Ano, pořád mám tu představu, že ten život možná nebyl opravdu reálný. Že je to jen vize, symbol, který mě má vést. Ale vzhledem k tomu, že i současný život je podle některých jen nereálný sen, není nakonec jedno, jestli se na minulé životy koukáme jako na něco reálného, nebo snového a symbolického? Podle mě je důležitá ta naléhavost toho poselství, které k Vám přichází s příběhem tak konkrétním, jako byste ho prožili Vy sami někdy jindy a někde jinde. Ale je to Váš příběh a hluboce se Vás dotýká. A právě tím Vás proměňuje…

Jednou z prvních vlaštovek, kdy mi bleskla hlavou představa mého minulého života, byla vize, která se mi pak propojila s jedním příběhem z jedné knížky, kterou jsem jako mladá milovala. Málokdy si pamatuju příběh knížek. U téhle jsem si ho pamatovala. Kniha se jmenovala Nebeský strom. (Mimochodem, nebylo to poprvé, co se můj život propojil z příběhem knihy. Tenkrát to byla kniha, kterou jsem překládala.)

Pokračovat ve čtení…