buddhismus Archivy - Žít je umění milovat

Trauma – když nás bolí duše (a nejen ta)

Některé týdny projektu STROM ŠTĚSTÍ mohou být náročnější než druhé. Bývají to obvykle ty, které jen nechodí kolem té horké kaše (kdy sbíráte odvahu a sílu se do ní pustit), ale zavádějí Vás přímo tam, kde to může bolet. Týden tématu JAK VYLÉČIT TRAUMA může být jedním z nich.

Někdy se nám daří bolestem naší duše úspěšně vyhýbat. A ono to vlastně není ani nic špatného chvíli zapomenout na bolest, kterou v sobě nosíme. Proto do nemocnic chodí k dětem zdravotní klauni.

Smích by měl být ostatně v nemocnici dostupný i dospělým, řekla bych. Bolest, fyzická i psychická, nás totiž umí stáhnout do bažin depresí a z bažin se těžko leze a stejně těžko se pak člověk uzdravuje.

Někdy ale nastane čas, kdy přijde sestřička s injekcí. A ta bolí, že? Nebo přijde lékař s výsledky. A ty někdy nechceme slyšet, že? Nebo přijde čas, kdy nás připraví a odvezou na sál a začnou léčit. A bývaly doby (a není to zas tak dávno), kdy i toto si člověk musel prožít s plným vědomím. I když i staří Egypťané prý při operacích používali nějaká ta sedativa, nejspíš bychom o takovou operaci moc nestáli…

Jaký byl ten Váš týden léčby traumatu? Chodili kolem spíš zdravotní klauni (či jste Vy sami nějak odvedli pozornost od toho, co Vás trápí?), nebo se začali objevovat sestřičky a lékaři, nebo případně operační sál??

Netrapme sami sebe zbytečně

Když už se bolest naší duše vyplaví na povrch, nezahánějme ji. Právě teď je totiž ta nejlepší chvíle ji začít léčit. Snažit se ji zase zatlačit pod povrch čímkoliv, co nás zabaví, je jen krátkodobé řešení a ta bolest pod povrchem se jen rozrůstá. Podobně jako rakovina… Continue reading „Trauma – když nás bolí duše (a nejen ta)“ →

Odvážný blog - STRACH MÁ VELKÉ OČI

Bojím se. Ale ze všeho nejvíc si přeji vidět jinak…

… když má totiž člověk chuť se vším praštit, může být právě tohle ten jediný způsob, jak z toho ven.

Slogan uvedený v nadpisu článku mě provázel druhý týden projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Byl to jeden z mnoha, které na tento týden připadly v rámci Kurzu zázraků. A byla jsem za ně vděčná. Protože téma týdne bylo „Je Váš strach oprávněný?” A s čistým svědomím tedy můžu říct, že za celé 4 roky, co tohle dělám, se tenhle týden zařadil na roveň těm nejnáročnějším. Ufff. Jsem ráda, že je za mnou… a zdá se, že opět úspěšně… dvojité uff…

Pokud jste se do projektu přidali, jak se strach projevil v tom Vašem životě?? Zjistili jste, čeho se nejvíc bojíte a proč? Zjistili jste, jestli je ten zakopaný pes spíš v tom, že máte ve zvyku malovat čerty na zeď, nebo spíš v tom, že se prostě jen musíte naučit plavat, když chcete lézt do vody??

Čeho se bojíš?? Bojím?? Bojíme??

Já vlastně celý týden nebyla pořádně schopná identifikovat, čeho se bojím. Neměla jsem ani pocit, že se něčeho bojím. Jen jsem měla silný pocit, že „s tímhle se prostě nemůžu zaboha smířit!” Ani jsem nebyla naštvaná. Spíš smutná. Zahnaná do kouta. Nevěděla jsem, co si s tím počít. Měla jsem jen dvě alternativy – buď se vším praštit, protože na to nemám, nebo se utrápit k smrti. Díky Kurzu zázraků a zábleskům jasnosti mysli se objevovala i ta třetí alternativa – prostě zjistit, že na to mám. Nedělat ukvapené závěry a najít v tom houští onu skrytou cestičku, jak se přestat trápit. Osvobodit se. Tak nějak se tomu říká, ne? :-)

Tu cestičku jsem hledala různě. První záblesk se objevil už minulý týden (vzpomínáte na ten příběh o zázračně uzdraveném Clemensu Kuby, který skončil na vozíku s poraněnou míchou a navzdory doktorům chodí??). Mental Healing je úžasná knížka, ale já tento týden zjistila, že musím jít ještě dál a propsat se k uvolnění jinak. Tak, jak jsem zvyklá. Tak, jak to roky dělávám ve svých denících nebo i tady na blogu, nebo kdysi před 20 lety ve svých básních (ty jsou dnes v té e-knize Žít je umění milovat).

Takové propsání se k vyřešení svého problému může být úžasné – když ho doplníte pojídáním pořádného ovocného dortíku v Rebiu :-)

Cestičku z problému ven jsem hledala i jinde a jinak…

Continue reading „Bojím se. Ale ze všeho nejvíc si přeji vidět jinak…“ →

Přítomný blog - ZÁKON BDĚLÉ POZORNOSTI A VDĚČNOSTI

Království za trochu beznaděje…

Když se na mě známý naštval (a já vlastně vůbec nechápala proč), doufala jsem, že mi odpustí. Kdo by také v takové chvíli stál o to cítit beznaděj?

V takových chvílích máte přece obvykle dvě možnosti – buď v sobě chováte naději, nebo dostanete strach, že tohle pro něj byla už opravdu poslední kapka.

Když jsem zrovna nezkoumala, co že jsem to tak strašného vlastně provedla, že tak vyletěl (a že jsem přišla na spoustu zajímavých věcí, které bych asi jinak nebyla nikdy ochotná vidět), tak jsem mezi nadějí a strachem (spíš na straně naděje) také lavírovala.

A přece nebude tento článek o tom, jak je hlavně potřeba mít naději a věřit, že všechno dobře dopadne.

To se tak obvykle tvrdívá, ne?? Co si v hlavě představujeme a čemu věříme, to se prý stane. Taková poučka. A vím, že je platná. Také vím, že dokážu odhadnout, kterým směrem se ta která událost bude ubírat. Zda má potenciál růstu, nebo pádu. Běžné by nejspíš bylo říct, zda má potenciál pozitivní, nebo negativní. Jenže to je právě to, co nikdo neví… je opravdu každý pád negativní?? A musí nutně být???

Já tady chci psát o něčem jiném. O daru beznaděje. O tom, že teprve ve chvíli, kdy jsem přestala lavírovat mezi nadějí a strachem, kdy jsem přestala doufat, že všechno dobře dopadne (ale i bát se, že ne), se mi konečně ulevilo a cítila jsem se úžasně :-)

Continue reading „Království za trochu beznaděje…“ →