Úsměv z kamínků
Objevil se před dvěma lety na cestičce, po které jsem chodívala stále dokola. Ne, nebylo to ve vězení :-) I když zpočátku jsem si tam tak připadala. Bylo to na desetidenním kurzu meditace vipassana. Na kurzu byl vymezený prostor, ve kterém jsme mohli venku trávit volný čas mezi jednotlivými meditacemi. Ženy měly ten svůj a muži také.
Jednomu z oněch prostorů jsem říkávala paddock. Jestli nevíte, oč jde, tak v paddocku krouží koně než jdou na start dostihu. V našem případě šlo o krásnou louku, po které jsme se často s gustem procházely bosé. Nebo jsme tam polehávaly a slunily se. Ten druhý prostor byla právě ona cestička, na které se jednoho dne objevil úsměv z kamínků. Cestička kroužila kolem několika stromů, laviček a šňůr, na kterých jsme sušívaly za hezkého počasí prádlo.
Na kurzu jsme spolu nesměli komunikovat. Žádná slova, žádné posunky, žádné psaní lístečků. Ani pohled. A to ani s tím, s kým jste sdíleli pokoj, což bylo zpočátku hodně zvláštní. Nemohli jsme psát, nemohli jsme číst. Neměli jsme k dispozici ani mobilní telefony, ani počítače.
Totální informační detox. Jen vy a vaše myšlenky. A prostředí, ve kterém jste se pohybovali. Bylo to úžasné!
Svět jako by se zastavil. Když se vám dařilo oprostit se od myšlenek, najednou jste si začali všímat, jak vítr zlehka ohýbá větve keřů. Pohybujících se oblak na modré obloze. Broučků na zemi. Toho pocitu, kdy se bosá noha dotýká trávy, nebo cestičky. Nezvyklých i běžných chutí jídla, které tam pro nás pomocníci na kurzu připravovali. Toho, že i když nemůžete jít dál tam do těch beskydských lesů, máte to údolí, ty lesy i tu oblohu jako by v sobě a zároveň jste její součástí…
Těch 10 dní jste mohli prožít buď v pekle vlastních myšlenek a rozbouřených emocí, nebo v ráji smyslů, nebo dokonce v podstatě vlastního bytí. Mohli jste zjistit, že i když žijete v prostředí, kde máte vše, co opravdu potřebujete (střechu nad hlavou, postel, jídlo, bezpečí, přátelské podporující prostředí a klid), je to vaše hlava, která z toho prostředí udělá peklo, nebo ráj.
Někdo kurz nedokončil. Někdo ho dokončil, ale byl pro něj tak náročný a možná i nesmyslný, že nezatoužil vyzkoušet si to ještě alespoň jednou. A někdo se vrátil v budoucnu zas (jako například já).
A někdo se dokonce v jedné chvíli cítil tak hezky, že na kraj cestičky, po které každý denně minimálně jedou prošel, stvořil z kamínků smajlíka. Netuším, kdo to byl. Netuším, jestli se chtěl prostě jen nějak zabavit, nebo jestli chtěl vyslat ostatním nějakou zprávu. Ale nakonec to zpráva byla nejen pro mě. Vedle kamenného smajlíka se totiž začaly objevovat i další…
Je absurdní honit se za štěstím tam někde v dáli, když ho můžeme mít teď a tady. A to dokonce tak silné, že i tam, kde jíte jen 2,5x denně, nesmíte dál než za vymezený prostor, vstáváte ve 4 ráno a cca 10 hodin denně sedíte a meditujete (a všechno vás bolí), s nikým nesmíte mluvit, ani se zabavit tím, čím jste obvykle zvyklí svou mysl uchlácholit, vykreslíte na cestu smajlíka.
Ne, štěstí nespočívá pouze v tom, že zpomalíte a všímáte si takříkajíc maličkostí. Ale ono zpomalení a zaměření pozornosti na to hezké, co vás obklopuje, je první krůček k tomu opravdovému štěstí. A proto se příští týden sejdeme u dalšího z týdenních témat. Tentokrát o kráse neočekávaného. Sama jsem zvědavá, co neočekávaného ten týden přinese…
Právě jste dočetli jedenáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) z roku 2019, o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma ZVOLNĚME NA CHVÍLI elementu DŘEVO. Série vychází z témat ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ. K dispozici ji má celou (také zdarma) každý, kdo se do projektu hlásí. Je fajn se někdy podívat sami na sebe s humorem, co říkate?