DEVATENÁCTKA (25) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Ty jsi fakt děsnej

Někdy ta slova v nadpisu ani nemusíme říkat. A možná si je ani nemyslíme. Ale náš přístup to říká jasně: „Jsi fakt děsnej / Jsi fakt děsná.­” Takhle by to mělo být a tobě je to fuk. Tohle potřebuju a tebe to nezajímá. Tohle chci a ty…

Znáte to??

Vzpomínám na těch pár dní, které jsem kdysi strávila v egyptském Dhahabu. Ne, žádný hotel. V té době tam ještě snad ani nestály (tedy já žádný neviděla). Jen pláž, restaurace a chajdy. Turisti, mládež. A můj egyptský známý se svými kamarády z Austrálie a Singapuru, se kterým jsem si tam dala v období prázdnin (těch muslimských) sraz.

Nevím už tedy, jak jsem tenkrát dostala z ženských jordánských kolejí propustku. Asi se za mě přimluvil velvyslanec či kdo z ambasády. Přece jen, v Jordánsku jsem byla pouhá to dívka a bez povolení jsem nesměla ani na krok. Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (24) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Hledat jehlu v kupce sena je ještě v pohodě

Ale zkuste najít hliník v molekule vody. Voda vždycky bude jen dva vodíky a jeden kyslík. Nic víc a nic míň. Hledat hliník ve vodě je stejně absurdní jako hledat štěstí tam, kde ho obvykle tak vytrvale hledáme…

Známe to všichni. Tu představu, že když budeme mít to či ono, budeme konečně šťastní. A i když jsme už možná pochopili, že je to jen takové zbožné přání, kdesi v podvědomí stále doufáme. Možná už víme, že jsou to jen takové záblesky štěstí, ale dál se je snažíme hromadit. Co nejvíc záblesků, abychom nevnímali tu temnotu…

Máme větší či menší seznam položek, ze kterých bychom si chtěli vytvořit svůj vysněný sen. Máme už i nástroje (o Tajemství a Zákonu přitažlivosti jste slyšeli??), jak si ho vytvořit. A to je dobře. Ne snad proto, že tak konečně můžeme žít ten šťastný a naplněný život. Ale že mnohem dříve pochopíme, že tam štěstí nenajdeme stejně jako ve vodě nemůžeme najít hliník. Prostě tam není. I kdyby se někde uvolnil při vaření v ešusu, voda bude vždy H2O.

Když se přestaneme pohybovat na povrchu a podíváme se hlouběji, zjistíme, po čem to vlastně toužíme. Po tom být svobodní. Po tom, být milovaní a milovat. Po tom, cítit spokojenost, klid a jistotu. Po tom, mít odvahu. To vše ale najdete pouze ve světě nepodmíněného. Tam, kde nic a nikdo nestojí v cestě vaší svobodě, spokojenosti nebo klidu. Tam, kde nepotřebujeme nic a nikoho, abychom byli šťastní.

Tak co ještě hledáte??


Právě jste dočetli dvacátou čtvrtou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma OPRAVDU STÁLE JEŠTĚ VĚŘÍTE, ŽE JE KAM LÉZT? elementu OHEŇ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA (23) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Bojovat za mír je jako souložit za panenství

Dokud jsem před lety nenarazila na tuto větu, měla jsem pocit, že za to dobré je třeba bojovat. Přišlo mi to naprosto nezpochybnitelné. Možná stejně jako vám. Za to, že se světem šíří zlo, přece mohou i ti dobří, kteří se mu nepostaví…

A přece – bojovat za mír je stejně absurdní jako souložit za panenství. Vlastně to nedává smysl. Copak už někdy nějaký boj přinesl klid a mír? Máme tu snad už tu mírumilovnou společnost, kde si Američané s Rusy notují na vesmírné lodi jako ve Star Treku na Enterprise? Ne. Boj plodí jen sám sebe. Jen další boj. Když si to člověk představí – těch staletí a tisíciletí, kdy se smrt vykupovala smrtí, a odpuštění bylo považováno za zbabělost! Boj přinášel mír jen ve chvílích, kdy byl ten druhý poražen. Kdy už neměl sílu se zvednout a dál za to, co on sám pro sebe považoval za dobré, bojovat.

Boj přináší jen bolest, kterou nepřítel nezapomene tím, že ho donutíme boj vzdát.

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (22) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Jedeme na kafi

Znám jednu jedinou práci, ze které se vracívám nabitá energií a ne vycucnutá. To když učím orlí čchi kung. Neboli práci s energií. Včera mě za tu hodinu a půl přestala bolet achilovka. A často se říkávám, že je rychlejší nahodit si svůj vlastní generátor energie než si uvařit kafe.

Už jste si toho někdy všimli? Jak často frčíme na kafi? Kolik jich potřebujete, abyste přežili pracovní den? Jenže dopovat se kávou, když už jste vyčerpaní, je stejně absurdní jako snažit se něco vymáčknout z vycucaného citrónu tím, že ho budete zalévat vodou.

Nebo jako popohánět vyčerpaného závodního koně bičem.

Obdivujeme závodníky padající vyčerpáním do cíle. Dali to. Jeli na doraz, dostali ze sebe všechno. Porazili všechny. Vyhráli. Proč nás nenapadne, že vyměnit vlastní energii a sílu za vítězství je absurdní hloupost? Jsou za tím ta staletí bojů, kdy bylo potřeba položit vlastní život, aby celek zvítězil?

Proč tak milujeme tu písničku „Když nemůžeš, přidej víc”? Ano, vydržet ve chvílích, kdy máme pocit, že nám už docházejí síly, je velké umění. Udělat další krůček, když se cítíme tak mizerně, že bychom to nejradši celé zabalili. Propadli depresi a tomu začarovanému kruhu negativity, který se nám bude pomalu roztáčet v hlavě. A ze kterého se pak tak těžko vystupuje.

Podle mě ale nejde o umění jet na doraz, i když už nemůžeme. Pokračovat ve čtení…

Černobyl (DEVATENÁCTKA, 21)

Jaderný reaktor nemůže vybuchnout.”

Věta, která stála mnoho životů.

Jistota, která se ukázala být velikým omylem.

Přiznat sami sobě, jak málo toho víme, i když jsme studovaní, a dokonce posíláme lidi na Měsíc, chce odvahu. Odvahu otevřít se prostoru, který nás obvykle děsí.

Prostoru, který nemáme zcela pod kontrolou, a vždycky v něm může něco „bouchnout”.

Prostoru, který již od školních let ohrožuje naši snahu znát a být oceněn.

Prostoru, který nám nenabízí nic, čeho bychom se mohli chytit. Nic, co by nám náš neuchopitelný svět pomohlo nějak pojmout a nějak se v něm vyznat.

A tak se absurdně zaplétáme do dohadů a bojů o tu svou pravdu.

A co je ještě absurdnější, jsou okamžiky, kdy nechceme vědět nic. Kdy strkáme hlavu do písku a předstíráme, že se nic nestalo.

Je v šoku, odveďte ho na ošetřovnu,” byly některé z vět, které v miniseriálu Černobyl pronesl Ďatlov, který tenkrát řídil bezpečnostní test. Který tenkrát tak nebezpečně dopadl. Ale jaderný reaktor přece nemůže vybuchnout…

Podobných vět ve snaze zamést pod koberec to, co se stalo, padla spousta…

Není snadné přiznat, že něco nevíme.

Nebo že bychom něco radši nevěděli.

Ale otevírá nám to ještě jeden prostor – něco se dozvědět a objevit v sobě vnitřní sílu.


Právě jste dočetli dvacátou první část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma VÍM, ŽE NIC NEVÍM elementu OHEŇ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA (20) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Cesta ke hvězdám

Když chceme objevovat neznámé světy a vstupovat tam, kam jsme dosud nevkročili, můžeme to dělat jako Klingoni, nebo jako Kirk se Spockem. Pokud nejste fandové do Star Treku, nejspíš teď vůbec netušíte, o čem mluvím. Nevadí. Stačí si uvědomit, že buď se můžete rozhodnout urvat si násilím to, co chcete. Jako Klingoni. Nebo na to jít s odvahou, moudrostí a fikaně …

Přesně jako ona hvězdná dvojka ze Star Treku.

Umíte si představit, jak by to asi tak vypadalo na takové vesmírné lodi na cestě ke hvězdám, kdyby si tam každý dělal, co chce? Kdyby se každý staral hlavně sám o sebe?

Hele, s negativníma bytostma se nebavím. Běž si s Klingony vyjednávat sám. Něco se ti na tom nelíbí? Tak za to já nemůžu, to se ti něco jen zrcadlí, tak si to v sobě vyřeš.

Tváří v tvář Klingonské lodi by něco takového mohlo být fatální…

Spock by nejspíš takového prudiče neváhal vysadit na ledové planetě plné žravých oblud. Zlatí negativní Klingoni. No a pak by si v sobě logicky vyřešil, že lidi mají táhnout jako jeden celek a když někdo nechce, tak na loď nepatří a ať si klidně táhne. Sám.

Jenže ono to není tak jednoduché. Najít tu správnou rovnováhu mezi bezbřehým individualismem (někdy snadno zaměnitelným se sebeláskou) a bezbřehým kolektivismem (à la dělej, co všichni, a necukej se) je srovnatelné se snahou rozlousknout zenový koán. Proto máme společnosti, které víc tíhnou k individualismu, a ty, které víc tíhnou ke kolektivismu. Ale ať se podíváte na východ, nebo za západ, zjistíte, že ani jedna z těchto cest není úplně ideální…

Však i dokud Spock odmítal brát v úvahu Kirkovu individualitu, byl jejich vztah jen vztahem sporů, nepochopení a nadávek. A vysadit Kirka z lodi pryč je z pohledu startrekovského fanouška největší absurdita pod hvězdami. Vždyť to on je ten, kdo patří na kapitánský můstek…


Právě jste dočetli dvacátou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma JÁ, NEBO TY elementu OHEŇ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

 

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Typická paradoxní hádanka  – Chtít, či nechtít, to je oč tu běží

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA (19) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Takové hučení v hlavě

To musí být asi slast.

Umíte si to představit? Ten neustálý hukot? Toužíte po tichu, ale to pořád nepřichází. Je to, jako když se ponoříte ušima pod hladinu vody – ve vaně, v bazénu, v rybníce. Znáte to? Nejdřív to může být velmi zajímavé. Jako byste se ocitli v jiném světě. Ale pak vám z toho zůstane jen ten hukot…

Už dávno není uklidňující.

Vzpomínám, jak se mi při jedné z mých prvních meditací stalo cosi, čemu říkám „vyplout nad hladinu”. Najednou ustal ten hukot myšlenek a já konečně pochopila, co to znamená „být přítomen”, nebo „být si bděle vědom”. Najednou jsem prostě jen byla. Dýchala. Ale už jsem se na dech tak nesoustředila. Vnímala jsem zpěv ptáků. Cinkot nádobí z kuchyně pod námi. Lidi sedící kolem mě. Ticho ve mně.

Stávalo se mi to pak na víkendovkách velmi často. Dnes už bohužel (nebo bohudík?) ne. Neříkám, že se často nepohybuju pod hladinou. Ale meditační hodiny na seminářích už pro mě nejsou bojem o vyplutí nad hladinu. S tím nádherným pocitem, když se čas od času nakonec zadaří…

Někdy si v tramvaji říkám, co se asi děje v hlavách lidí kolem mě. Když někde řeknu, že právě v tramvaji se mi nejlíp medituje (pěkně s otevřenýma očima a bez sluchátek na uších), obvykle slýchávám, že on nebo ona potřebují právě ta sluchátka a zavřené oči. Odříznout se od světa, aby je nerozptyloval.

Už si neumím představit, že bych chodila po světě s tím neustálým hukotem v hlavě – čím víc mezi lidmi, tím větší hukot. Necháváme se světem pohltit a pak se před ním snažíme utéct. Nasadit sluchátka, pustit si nějakou příjemnou hudbu (nebo vedenou meditaci) a najít trochu klidu a ticha.

A přitom – absurdně – se světem ztrácíme čím dál víc kontakt. Kdo ještě vnímá se sluchátky na uších zpěv ptáků? Kdo ještě vnímá, ponořený do mobilního telefonu, lidi kolem sebe?

A když pak  sluchátka vyndá a oči zvedne, kdo se na svět a na lidi kolem podívá, aniž by mu v hlavě začaly hučet myšlenky jedna za druhou?? Kdo se prostě jen dívá a naslouchá? Tichu?

Tichu bez komentáře a hodnocení?


Právě jste dočetli devatenáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma TICHO BEZ HODNOCENÍ elementu OHEŇ (ano tento týden začalo desetitýdenní období elementu OHEŇ!) Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete přímo: Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde.

A pokud chcete přijít v so 25.5. od 15.00 (Brno) na trojhodinovku elementu OHEŇ o 10 tématech elementu OHEŇ a 10 způsobech, jak sami v sobě dusíme radost ze života, hlásit se můžete zde:  SEMINÁŘ „Najděte v životě tu opravdovou radost”.

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA (18) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Z noční můry motýlem

Kdo by nechtěl mít klid a jasno?

Ano, vím, jsou i lovci adrenalinových zážitků. Pro ty tato absurdní hříčka není. (Ale určitě by se našla zase jiná.) Je právě pro ty, kteří chtějí mít klid a jasno. Jasnou cestičku. Jasnou představu o tom, co ano a co ne. Jasnou představu o tom, co je dobré a co je špatné.

Je to tak uklidňující…

A je to tak černobílé…

Jenže kdo by fakt chtěl žít v černobílém světě??

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (17) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Myslím, že vím, a přitom houby vím

Děláme to všichni a děláme to snad pořád.

Myslíme si, že víme.

Buď proto, že si myslíme, že jsme chytří. Nebo že jsme vzdělaní. Nebo že tak to říkali v televizi. Ve zprávách nebo v dokumentu na dvojce. Protože nám to řekli ve škole. Protože je to napsané v nějaké knize. Protože nám to řekl někdo, koho považujeme za znalce nebo autoritu. Osobně miluju FB skupinu Religion Discussion. Tam je totiž krásně vidět, kam to vede, když si myslíme, že víme, protože jsme si někde přečetli, že někdo něco ví…

Já vím a ty říkáš něco jiného, pak houby víš.

Kdo si přizná, že ne všechno ví? A že i ten druhý může mít pravdu, i když ta jeho pravda se s tou naší pravdou zdá být v rozporu?? Máte alespoň snahu najít společnou základnu? Třeba jen maličký bod, ve kterém se to vaše A propojí s B toho druhého a jakýmsi zázrakem popře představu, že to nejde? Že stojíte proti sobě?

Kladete si někdy otázku: „Co když má i ten druhý pravdu??

Někdy nespoléháme na to, co jsme slyšeli, četli nebo nastudovali. Někdy si uvědomíme, že to nestačí. Že musíme mít svou vlastní zkušenost, ze které můžeme vycházet. Díky které si můžeme všechno to, co si jen myslíme, že víme, také ověřit.

Ale myslet si, že naše osobní zkušenost něco vypovídá o tom, jak se věci opravdu mají, je stejně absurdní jako myslet si, že o ní vypovídá nějaká kniha nebo nějaký jeden člověk nebo třeba i skupina lidí a jejich osobní zkušenost.

Je to stejně absurdní jako si myslet, že slon vypadá jako kůl nebo lano…

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (16) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Jsme dobrovolně zavření v kleci

Zdá se, že v tom absurdním světě s oblibou děláme pravý opak toho, po čem vlastně toužíme. V jedné z minulých absurdních hříček už jsme narazili na to, že se někdy dereme zpět do vězení. Že děláme, co můžeme, abychom se utopili. Že zůstáváme v tom svém peklíčku (a malujeme si ho rajskými barvami). Nebo že se dobrovolně  zavíráme do klece…

Do klece našich myšlenek.

Ve svých myšlenkách obvykle hledáme nějakou tu stabilitu. Rozum nám pomáhá  analyzovat a porozumět. Pomáhá nám nahlížet kriticky na záchvaty našich vnitřních děsů či tužeb. Rozum je prostě racionální a logický.

Dobrý sluha. Ale velmi velmi špatný pán.

Už jste to také na vlastní kůži zažili? Jak vám umí udělat ze života peklo??

Je ale samozřejmě hloupost na rozum úplně zanevřít. Je hloupost umeditovat se k smrti ve snaze vypnout myšlenky. Zažít to velké prázdno. O prázdnotě přece buddhisté tak nadšeně mluví. Zažít prázdnotu je ale jen malý krůček na cestě k tomu vylézt z té klece našich myšlenek ven. Stejně tak je hloupost  odevzdat se proudu našich pudových impulzů. Pořád platí, že když budeme dělat každou hloupost, která nás napadne, a nebudeme trochu přemýšlet, pořád budeme v kleci našich nápadů – myšlenek…

Jak absurdní…

Pro začátek by možná stačilo nad tím vším moc nedumat a prostě vylézt z toho virtuálního světa našich myšlenek. Rozhlédnout se kolem sebe. Takříkajíc vyplout nad hladinu všech těch myšlenek, ve kterých se někdy topíme. Ano, to byl ten velmi příjemný pocit, který jsem na začátku svých meditačních pokusů zažívala.

Nebo alespoň poodstoupit. Neodhánět své myšlenky, ale zkoumat je. Hrát si s nimi. Do příští absurdní hříčky. To se vyrazíme podívat na slona v temné místnosti a zjistíme, co nás o naší mysli může naučit on…


Právě jste dočetli šestnáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma NEROZUMNÝ ROZUM elementu ZEMĚ (ano element DŘEVO již skončilo a brzy začne element OHEŇ). Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

 

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Úsměvný příběh o tom, jak to pak v praxi vypadá, když si uvědomíte, co to vlastně se svou hlavou a svými emocemi děláme  – O čempak to budu zase rozumovat

Těším se na další online setkání příští týden!