DEVATENÁCTKA (48) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Je mi fuk, že krvácím

Už se vidím – jdu rozesmátá po ulici a teče mi krev. Ale to neva, hlavně že jsem děsně pozitivní. Hlavně že tím nikoho neotravuju. Ta rána zatraceně bolí, ale to taky neva. Nenechám se přece nějakou tou otevřenou zlomeninou vyvést z míry, že jo? Jdu, však se nic tak strašného neděje. Však ono to přejde.

Jo a klidně mě do té zlomeniny ještě kopněte, s tím jsem taky v pohodě.

Přijde vám to absurdní? Postavené dokonale na hlavu? Mně taky. Ale přesně tohle se tak často děje! Když do někoho vrazím, ten někdo spadne a rozbije si hlavu, nejspíš se k němu skloním a pokusím se mu nějak pomoci. I kdyby to mělo být jen zvednout telefon a zavolat záchranku, která ví, jak na rozbití hlavy. To asi většině přijde normální. Když do někoho vrazím symbolicky, tj. „něco zraňujícího mu řeknu”, a jeho to fakt zraní, co uděláte? Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (47) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Dobře, a co když se nechci cítit dobře?

Negativní emoce nás někdy smetou jako tsunami. Nemáme nad tím, co námi projde za vlnu, v té chvíli, kdy se objeví, už dvakrát velký vliv. Někdy je ta vlna menší a jen nás tak trochu zkropí. Někdy je větší, ale už jsme se naučili surfovat. A někdy zalapáme po dechu a omlátí nás o kameny pod vodou.

Takže se ještě navíc trápit tím, že se trápím, je dost absurdní, co myslíte? Ze slov „nebreč, to přejde,” si člověk akorát tak odnese pocit, že cítit se blbě je prostě blbě. Když je všechno přece pomíjivé, tak kdybych za něco stál, tak tu teď přece neskuhrám…

Jenže trápit se je přirozené. Nejsme přece kamení, kterému nevadí, když se po nás šlape.

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (46) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Bažiny smutku

Každý určitě nějakou tu svou bažinu máme. Podobnou té, ve které zahynul kůň v Nekonečném příběhu. Také si na to vzpomínáte? Prý je to vzpomínka, kterou si v sobě uchová každý, kdo ten film kdy viděl. A kterou chápou nejen dospělí, ale i malé děti. I ti někdy přišli o něco, co pro ně hodně znamenalo. Byť by to byla „jen” oblíbená hračka.

Teď si představte, že byste tu bažinu už zdálky viděli. Víte moc dobře, co je zač a co vás tam čeká. Je temná a podlamují se vám v ní kolena a to ještě nejste ani zdaleka „v tom”. I ten zápach bažiny, který se z ní line, není nic moc. A co uděláte vy? Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (45) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Hadi, kam se podíváš. Nebo ne?

Temné syčení v temné místnosti může udělat své. Už jste slyšeli, že i u nás se občas nahánějí hadi, které někomu utekli z terária?? Čím bujnější představivost, tím větší had se v té naší temné místnosti najednou může skrývat.

Tma dělá s naším mozkem divy. Instinktivně jsme prý nastaveni na to, abychom reagovali i na ten nejjemnější šramot – však šlo někdy o život. Kdo nereagoval, toho geny už pak nemuseli mít šanci.

Ale ne vždy jsou hadi, kam se podíváš. A ne vždy je nutné se hned začít bát.  Už jste si v té temné místnosti rozsvítili, nebo se pořád ještě absurdně klepete strachem?

Ono někdy stačí prostě jen nevědět a už začneme fantazírovat. Vytvářet si v hlavě děsivé scénáře jak z Čelistí (doplňte horor či thriller dle své obliby). Proč si nerozsvítíte? Proč se v prvé řadě nepodíváte svému strachu do tváře a nezjistíte, jestli je opravdu oprávněný??

Tisíckrát nebude. Tisíckrát bude, ale vy si můžete vzpomenout, že na to máte. A pak je tu ten případ, kdy v sobě budete muset vybudovat sílu a schopnosti mu čelit. No a pak tu bude ten strach, před kterým je lepší vzít nohy na ramena a utéct. Zatím :-) Dokud si neopatříte sérum.

Kdo by se chtěl jen třást strachy, schovávat se nebo utíkat, když stačí vstát a naučit se pískat těm hadům na píšťalu??

 


Právě jste dočetli čtyřicátou pátou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma JE NÁŠ STRACH OPRÁVNĚNÝ? elementu VODA. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. 

Pokud vám ještě absurdní hříčky do mailu nechodí, napište si o ně (zdarma):

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA (44) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Důvěra, nebo naivita?

To zvládneš. Stačí si důvěřovat.

Jak snadné dvě věty. Jak rád jim člověk uvěří. Skočí do té vody – a šup, utopí se. Důvěra totiž někdy hraničí s naivitou. Víra hory přenáší, ale jak poznáme, že je na to naše víra dost silná?

To nedáš. Vždyť se známe.

Věty, které spousta lidí říká. Které spousta lidí slyšela. Není to možné. Nálož negativních zkušeností na zádech. Jak by to teď mohlo být jinak? A do té vody nikdy neskočí. Nikdy se nenaučí plavat. A buď ze strachu nesedne na žádnou loď, nebo sedne – a šup, utopí se. Stačí, když loď ztroskotá.

Není to absurdní? Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (43) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Hlavou proti zdi

Znáte ony obrázky, na kterých se člověk probourává k diamantům? Má už za sebou spoustu práce. Kdo ví, kolik dní se dřel? Už už je má na dosah. A on to těsně před cílem vzdá.

Už nemůže. Už nevěří dost na to, aby ještě alespoň jednou jedinkrát do té skály udeřil… a radoval se.

Znáte ono „když nemůžeš, ještě přidej?” Mentalita závodníka, který se snaží vyhrát. Mentalita bojovníka, který si snaží vybojovat to své místo na světě navzdory všem překážkám. Jedno podnikání nevyjde? Nevadí. Nevzdám se, zkusím to znovu. Třeba i jinak. Ten člověk mě nemiluje? Nevadí, však já si ho vybojuju.

A pak se ocitnete v labyrintu a dojde vám, jak praštěné to celé je.

V parku loučeňského zámku je labyrintů spousta. Různé velikosti, různé podoby. Vstoupíte do nich a dlouho a dlouho se točíte tam a zpět, dokud nedojdete do samotného středu labyrintu. Častokrát to vypadá, že vás cesta vede zpět. Že se od toho místa, za kterým míříte, jen vzdalujete. Ano, vzdát to je hloupost. Už nemůžeš? Ztrácíš důvěru? Jdi dál. Ale proč si to dělat ještě náročnější a snažit se do středu k tomu pokladu prokopat?? Vždyť stačí jen trpělivě jít.

I život si tak často absurdně pleteme s bludištěm, ve kterém bloudíme, místo abychom šli tam, kam nás Život sám vede. S důvěrou a trpělivě. Kolikrát jste už měli pocit, že jste v životě zabloudili? Kolikrát jste zatoužili vyzkoušet nějakou tu zkratku, která by vás zavedla za tím, po čem jste toužili? Jenže je to právě naše touha po tom třpytivém, co tam v dálce ve středu vnímáme, co nás svádí z cesty.

Někdy nejsme vytrvalí, ale pouze tvrdohlaví. Někdy nejdeme za tím, co opravdu chceme, ale pouze za lákavým třpytem. A těsně před cílem únavou odpadáme. Musí to být strašný pocit. Někdy všechno chceme teď a tady, místo abychom dočkali času (jako ta husa klasu). Někdy máme strach pokračovat po té cestě labyrintem dál těmi temnými tunely a hledáme způsob, jak tyto důležité úseky obejít. Jak zbytečné. Ten poklad tam na nás čeká, stačí jít bez zbytečných obav tudy, kudy nás Život vede. Umíte číst životní symboly?


Právě jste dočetli čtyřicátou druhou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma BLUDIŠTĚ, NEBO LABYRINT elementu ZEMĚ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. 

Pokud vám ještě absurdní hříčky do mailu nechodí, napište si o ně (zdarma):

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

 

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

O tom, jak nahlížet pod povrch dění, a rozumět jazyku, kterým s námi Život komunikuje – Symbolické vnímání – cesta do světa tajemství a zázraků

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA (42) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Vymyšlený svět

Co prvního vás napadne, když se ráno vzbudíte? Nevíte? Proč si to nevyzkoušet? Několik následujících rán se můžete pokusit zachytit tu první myšlenku, která vám ráno přijde na mysl. A pak si všimněte, kolik minut každý den trávíte v tom reálném světě a kolik minut trávíte v tom světě svých myšlenek. V umyšleném světě. Ve vymyšleném světě.  Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (41) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Strašidýlka

Halloweenská strašidýlka nás nemají děsit, ale pobavit. A možná je stačí jen uplatit pár sladkostmi?  Co straší vás? A čím krmíte ta svá strašidýlka? Nebo před nimi zavíráte dveře? A radši rovnou i okna na petlice?

Vzpomínáte na tu bouli pod kobercem z toho všeho, co jste pod něj zametli? Nechtělo by to ale spíš zamést v celém tom domě a ještě i před vlastním prahem?

Utíkat před pavouky může být zábava. „Hele, sekáč, zdrheeej!” Bojovat s nimi se může zdát trochu praštěné, ale tak dejme tomu. V životě děláme spoustu praštěných věcí, které nedávají smysl. Otázka zní, jestli by ale nebylo užitečnější zamést pavučiny a pavoukům ukázat, kde by se jim žilo líp. Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (40) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Stížnostmi ke světlým zítřkům

Už to vidím – tak dlouho ryju do své dcery, až mi konečně vyhoví a ten úkol si napíše. Světlý zítřek je tady! Žádná pětka za nedonesený úkol. Dcera obstála jako žák, já jako matka a učitel jako učitel. Ale fakt jsme si právě takto ten světlý zítřek představovali??

A tak je to často. Tak dlouho ryjeme, až dosáhneme svého. Ale dosáhneme skutečně toho, po čem jsme tak toužili?? Fakt nás baví hrát si na Sisyfa, který tlačí ten svůj těžký kámen na kopec? Protože i když někdy dosáhneme svého, může se to jednou pěkně obrátit proti nám. Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (39) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Být svůj po svém

Bylo by opravdu absurdní snažit se být někým jiným. Jen si představte ten zmatek – každou chvíli byste museli zapojit své chameleonské schopnosti, abyste nevyčnívali. Koho bychom si vůbec nakonec vybrali jako toho, kým bychom chtěli být? Kolik individuálních originálních jedinců, podle kterých by se žilo, by vůbec na zeměkouli vlastně zůstalo? A jak by si těch pár zbývajících, kteří by byli sami sebou, sami se sebou ujasnili, že oni budou ti, kteří se už „chameleonit” nebudou?

Nebylo by logičtější najít tu společnou řeč spíš v tom, že budeme společně uznávat originální odlišnost, než neustále vyžadovat stejnost. Stádnost?

Jenže jak už to tak v duálním světě chodí, rádi se tu kloníme k různým extrémům. Jednou máme tendenci bedlivě studovat, co zrovna frčí. Ono to totiž pomáhá vzájemně si rozumět a předcházet nejrůznějším konfliktům. Jsou jasně daná pravidla, tohle ano a tohle ne. Společnost pak prosperuje. Bohužel se vždycky najde pár lidí, kterým daná pravidla přistřihují křídla. A nemusí to být hned zločinci. Pokračovat ve čtení…