Rupert Spira a neduální pohled na to, co je to vlastně láska…

… a není to to, co si obvykle představujeme…

láskaJak už jsem na blogu mnohokrát psala (a ostatně obě moje e-knihy se v tomto duchu nesou), lásku si obvykle představujeme jako vznášení se na křídlech opojení. Ideálně, když nás ten druhý na rukách nosí, a co nám na očích vidí, to splní.

Blaho.

Proto se také říká, že většina lidí si osvícení (probuzení) představuje jako nějaký super special zážitek. Nějakou blaženost. Asi něco takového, jako když se zamilují. Aaaaaah…

Rupert Spira (a není sám) ale říká, že osvícení žádná blaženost není. Blaženost je jen zážitek. Přijde a odejde. Není to nic trvalého. Osvícení je spíš poznání (a prožívání) vnitřního štěstí a spokojenosti.

Co to tedy ta láska vlastně je??

 

Láska jako rozplynutí pocitu oddělenosti

Na mnoha videích (například ZDE) se Rupert Spira zmiňuje o tom, že láska je pocit ztráty oddělení mezi Já a Ty (řečeno mými slovy). Často připomíná, že právě takhle se přece často cítíme, když se zamilujeme – že Já a ten druhý jsme se stali jedním. Láska je rozpoznání společné podstaty našeho bytí. Láska se objeví ve chvíli, kdy zmizí osoba (video ZDE). Láska totiž není nějaký pocit, který má nějaká osoba (vůči jiné osobě), jak říká Rupert Spira. Když Vám zemře milovaný člověk, odejde s ním všechno. Ale láska, láska zůstává… právě ta byla základem Vaše vztahu…

Žal, který cítíme po smrti druhé bytosti, je ona Láska v nás. Kdyby nebylo té lásky, proč bychom cítili žal? Krásně o tom vypráví Rupert Spira na videu (ZDE), ve kterém provází ženu, které zemřel otec, od pocitu žalu, k vnímání Lásky, která je v pozadí utrpení. Jak říká, není nutné se poddávat tlaku naší kultury na to, co by měla cítit a dělat. (Ostatně, jak jsem minulý týden psala – smrt člověka v nás nemusí vyvolávat jen smutek. A to je i má osobní zkušenost, která vychází z trochu jiného pojetí smrti, než je v našich končinách běžná.)

Láska je také podle Ruperta Spiry něco, po čem velmi toužíme, když ji zrovna neprožíváme. Hledáme ji u druhých lidí. Myslíme, že to oni nám dají ten pocit, že milujeme a že jsme milováni.

Osobně bych řekla, že hlasy volající po sebelásce, jsou krůčkem o maličko dál. Ale na základě čeho dokážeme tu sebelásku opravdu realizovat, aniž bychom nesklouzli v tom dualistickém světě do druhého extrému?? Což je podle mě většinou přesně ten případ…

Láska a sebeláska

Řekla bych, že sebeláska ve většinovém podání není často nakonec nic jiného než milovat své Já na úkor druhého. Ať se to tváří jakkoliv vznešeně. Pořád je v tom sobectví (vím, že to asi neradi slyšíte :-)), protože pořád je v tom oddělené Já a jeho touhy a strachy.

O tom, že často jde pouze o únik a určitý způsob sebezáchovy (nic proti tomu), svědčí ony rady: „Straňte se negativních lidí.” Ano, jsou chvíle, kdy zachránit své zraněné Já před útoky zvenčí je to nejlaskavější, co můžeme sami pro sebe udělat. Ale nemá to s láskou v tom nepodmíněném neduálním pojetí nic společného. Stejně jako hlášky: „Budu si dělat to, co Já chci, a ať si s tím Oni nějak poradí.

A to hlavně proto, že Já jedná na základě svých strachů a tužeb. Na základě nepochopení své vlastní podstaty. Cokoliv takové Já udělá zanechává v druhém člověku jizvy. Jizvy nepochopení, odmítnutí, ublížení. Hodit zodpovědnost za následky svého chování na druhého (On si s tím nějak poradí) není projevem sebelásky a svobody, ale projevem sobectví a pýchy. 

Sebeláska není nakonec to nejlepší řešení, i když je rozhodně lepší, než si nechat ubližovat. Nejlepším řešením je Láska. Ona kvalita podstaty našeho bytí. Stav, kdy se rozplyne rozdíl mezi Já a Ty. Stav, kdy zjistíme, že nejsme odděleni od druhých. Že jsme s nimi jedno. V takovém stavu nedává smysl se někoho stranit. A můžeme si být jistí, že naše jednání druhým lidem neublíží, i když pro ně možná nebude úplně čitelné a jednoduché (pokud nebudeme chtít vyhovět nárokům jejich Ega).

 

Reagujeme z pozice odděleného Já, nebo z pozice našeho bytí (tj. i z Lásky)?

Podstata našeho bytí, to, čím opravdu jsme, má různé kvality. Těmi hlavními jsou podle Ruperta Spiry Štěstí a Láska. O štěstí už byla řeč. To je to, co cítíme ve chvíli, kdy se cítíme spokojení. Kdy se rozplyne náš pocit nedostatku, který je hlavním znakem, že myslíme a cítíme ve jménu odděleného Já. Když se rozplyne náš pocit oddělení, cítíme Lásku.

O tom, jak velký rozdíl je, když na situaci reagujeme z pozice zraněného Já (a Vy už z předchozích článků víte, že to trpící Já není možné ani najít), a když na ni reagujeme z pozice Lásky, mluví Rupert Spira ve videu Responding to a situation form our deepest love and understanding.

Vždy, když se cítíme zraněni, dotčeni, smutní nebo naštvaní, je dobré jít jednou z oněch 2 cest popsaných v prvním článku o neduálním pojetí utrpení. Ujasnit si díky tomu, na základě jakého Já vlastně chcete reagovat. (Zpočátku to může trvat i 20 minut, než se doberete ke své podstatě, ale postupem času je to mnohem rychlejší.

Čím častěji si zvyknete reagovat ne z pozice Ega, ale z pozice lásky a porozumění, tím méně se budete zaplétat do soubojů, která jsou pro Ega vlastní. 


Mimochodem, svou první neduální zkušenost si můžete udělat i skrze videohádanky u mě na blogu. To pokud neumíte anglicky natolik, abyste se nechali vést samotným Spirou…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *