11 ZPŮSOBŮ, JAK PEČOVAT O SVÉ NEGATIVNÍ POCITY

Postavit se tváří v tvář tomu, co nás trápí, nebývá úplně snadné. Jenže přesně to bylo téma tohoto týdne. Snadno se to řekne, ale i když se už rozhodneme, že si na něco takového troufneme, jak vlastně na to?? Však jsme se tomu dlouho vyhýbali právě proto, že to je tak těžké! Že jsme měli pocit, že to nezvládneme! Že chceme raději něco růžovějšího a radostnějšího….

Ne, rozhodně nedoporučuju rýpat se ve svých emocích. Nechat jim zcela volný průběh a řádně si v tom všem bolavém vymáchat čumák. (I když někdy i to zabere.) Není nutné hned řešit svou minulost a znovuprožívat, kdy vám kdy co řekl a udělal, abyste ze sebe tuhle polapenou energii traumatu dostali. To není to, co myslím, oním postavit se tváří v tvář tomu, co nás trápí. Však stačí pracovat i na úrovni energie (třeba čchi kungem). Pokračovat ve čtení…

PROČ SE NEVYHÝBAT TOMU, CO NÁS TRÁPÍ??

Tohle téma pro mě bývalo v mém ročním projektu ABSURDISTÁN / STROM ŠTĚSTÍ vždycky docela náročné. Jak jinak poznat to proč, než když narazíte na něco, co vás trápí?? Logické, ne??

Tento projekt opravdu není jen o tom cítit se líp, ale také o tom nebát se podívat tváří v tvář i na to, co v nás vyvolává nepříjemné pocity. Nestrkat je pod koberec. Vědět, že ač se nakonec stane cokoliv, vy to ustojíte.

A jak se říká, co chcete, to i dostanete. Tak proč se tím trápit? :-)

Když jsem toto téma otevírala v roce 2014 poprvé, úvodní článek týdne se jmenoval „Hra na slepou bábu kolem rozpálených kamen”. (Kdo jste v projektu se mnou, odkaz na něj najdete pod hlavičkou týdenního plánovače.) Jednou z 50 věcí, které mi totiž přišla fakt absurdní, je nevidět, že tam ta kamna jsou. Či spíš předstírat, že je nevidíme. Chovat se, jako by tam nebyly… a vlastní slepotou si pak přivodit popáleniny.

Není nutné se kamen bát.

Je nutné o kamnech vědět.

Ten rok jsem pak na konci týdne popsala, jak jsem se během víkendu sama doma (manžel s dcerou zřejmě kamsi vyrazili), propadla do těch hlubin myšlenek a emocí. Ne tak, že bych se v tom jen utápěla. Ale jako když se potápěč noří do hlubin, aby vytáhl nějakou tu zářivou perlu. :-)

V roce 2018 jsem zase popsala, jak jsem si právě tento týden stála na křižovatce – jít cestou, která pro mě přestavuje výzvu, nebo si najít nějakou pohodlnější a radostnější. Ale možná nakonec méně přínosnou? Psala jsem o snu, který jsem ten týden měla – o tom, jak jsem chtěla odjet z nějaké párty a tak dlouho jsem tam kohosi přemlouvala, až mi tedy vyhověli. Myslela jsem si, že konečně bude po mém. Že konečně pojedu tam, kam chci. Ale byl to omyl. V autě nakonec kohosi zabili a já skončila opět na oné párty.

Že prý ještě není konec a o to nejlepší bych byla přišla.

Někdy se chceme něčemu vyhnout, protože to není podle našich představ, ale pak přijdeme o ten bonbónek na konci. Nebo jak jsem psala před více jak 20 lety v jedné ze svých básní (dneska je najdete v e-knize Žít je umění milovat aneb záchranný kruh ve chvílích nejistoty) – Život je jako milenec. Když se mu plně neodevzdáte, přijdete o to závěrečné vyvrcholení. :-) Pokračovat ve čtení…

Co z nás vysává nejvíc energie??

Téma minulého týdne a vůbec téma, které jako by rezonovalo v tolika lidech. I ve mně. Třeba dnes se cítím hodně unaveně. A jsem za to ráda. :-)

Proč proboha?? Vždyť jsem zažila týden, kdy bych měla odpočívat a tu energii čerpat. (Strávila jsem týden na dovolené v Bulharsku.) Ale zatím jsem o spoustu energie kupodivu přišla.

Přišla jsem totiž o ten zaběhaný režim, který jsem měla.

O zaběhané stravování, o zaběhaný pohyb (a ne, běhat není mým zvykem). :-)

Snažila jsem se vnést do svých dovolenkových dnů i trochu toho pohybu, ale bylo to málo. Asi nejvíc mi chyběly K-pop tance, u kterých vydržím klidně i hodinu. (A snadno se to pak propojí s nějakým tím strečinkem.) Plavání ani procházky po pláži to fakt nenahradí…

S matkou toho většinou navíc stejně už moc nenachodíme, ta už moc té energie nemá, takže opravdu pořádných procházek po pláži bylo jen málo. Zato hned první den jsme vyrazily s matkou na ranní strečink v rámci animátorských aktivit. Byla jsem překvapená, že chtěla jít. A ještě víc překvapená, že některé věci zvládala v osmdesáti letech líp než mlaďoši před ní. :-))))

A tak jsem se během dovolené vrátila tak trochu do starších dob, asi abych zjistila, jak moc jsem se za pár uplynulých měsíců posunula a jak snadné je energii načerpat. A zase o ni přijít. Co všechno mi dělá dobře. A co ne. A hlouběji se rozhodnout pro to, co mi dělá dobře.

A to se nebavíme o čchi kungu, protože to je velmi specifické cvičení, díky kterému vím ze zkušenosti, jak se dá energie načerpat a jak se cítit lehce a spokojeně. Ale čchi kung moc lidí nezná. Ale i bez něj je možné cítit se mnohem líp. Stačí vnést do života trochu pohybu a jíst to, co vám dělá dobře. :-)

Máte ho a znáte to?? Pokračovat ve čtení…

Neduálně vděčná…

Bulharsko se nám přesunulo z oranžové zóny do červené. Dcera, 14 let na to prohlásila, že by nejradši nikam nejela. Že to bude děsně stresové. Test před odletem tam, test před odletem zpět, karanténní meč nad hlavou, kdyby náhodou. A zcela jistě samoizolace po návratu. Což, vzhledem k tomu, že by nemusela do školy, jí vadí ze všeho nejmíň. :-)

Na její slova o stresové dovolené jsem já reagovala: „Ne, bude to dobrodružství!!” Jestli mám být tento týden za něco vděčná, pak za to, že se mi v některých okamžicích stres přesouvá do kolonky dobrodružství. :-)

Vzpomínám, jak jsem kdysi před lety začala poprvé vnímat, že strach je energeticky stejný jako vzrušení. Jen ta myšlenka, kterou to provází, je jiný. „To nedám” vs „To bude zajímavý.” Není tak snadné přecvaknout z mysli na to energetické vnímání a uvolnit se. O něco jednodušší je uvažovat trochu jinak. Ale když vám srdce divoce buší a vy nejste zvyklí to vnímat energeticky ale skrze emoce a myšlenky, ani pozitivní myšlení vás nemusí zachránit.

Tento týden věnovaný vděčnosti jsem se často přistihla, že se v myšlenkách vracím k jedné otázce: „Zač jsem vlastně vděčná??“ Jako bych si chtěla připomenout všechno to, zač jsem ve svém životě ráda. Do naší FB skupiny jsem sdílela třeba fotku lesa. Protože po letech prožitých na Blízkém Východě oceňuju každičký strom. (A také déšť.)

Ale ze všeho nejvíc mě napadala jedna myšlenka. Že to, čemu jsem se tak dlouho bránila, je vlastně docela Ok. Že to, co jsem ta dlouhá léta vždycky cítila, že na to nemám, najednou zvládám! (A zač jiného být vděčný??) Kdysi dávno jsem měla pocit, že bych bez toho ztratila pevnou půdu pod nohama… a jo, zanedlouho jsem ji při jednom dobíhání tramvaje fakt ztratila. A zlámala si takovou malou kůstku v levé noze.

Dneska jako bych konečně měla přístup k tomu, co jsem vždycky chtěla – k vnitřní motivaci, která nevychází ani ze strachu, ani z touhy. K té neduální motivaci. Protože, jak praví psychologie, jednáme buď z touhy po tom, abychom se cítili líp, nebo ze strachu, že zažijeme něco nepříjemného. Mě často popohánělo to, co by se dalo nazvat: „Když to neumím udělat pro sebe, udělám to pro druhé.” S tím, že dokud pro druhé děláte to, co vám osobně dělá dobře, co je pak na tom špatného??

Špatného v podstatě nic. :-) Ale nevýhoda to je ve chvíli, kdy na všechno zůstanete sami. Takže zlatý covid, který mě oddělil od toho všeho, co mě popostrkovalo vpřed. Nebo co jsem chtěla, aby mě popostrkovalo vpřed. Nemluvě o tom, že jsem právě takto covidové období i vědomě využila. Odstříhnout se. Když lockdown, tak lockdown. :-) Já jsem totiž ráda sama. :-) (A s rodinou samozřejmě. :-))

Když jsem se ptala sebe sama, zač jsem vděčná, vzpomínala jsem také Na všechna ta videa Yeonmi Park o tom, jak to chodí v Severní Koreji. Dlouhá léta jsem slýchávala jedno buddhistické moudro, že máme být vděční za své lidské zrození a využít ho naplno pro dobro své i ostatních bytostí. Zní to hezky, ale já nemívala pocit, že jsem o ten život zrovna stála.

Paradoxně videa Yeonmi Park, která mě přece mohla jen utvrdit v přesvědčení, že svět není místo, kde by se chtěl člověk dobrovolně narodit, zafungovala k mému překvapení jinak. Najednou jsem měla opravdu pocit, jak ohromné priviligium je narodit se v Evropě.

I když jsem viděla chudé egyptské děti prodávat ve starobylé kavárně Fíšáwí na Chán al-Chalílí papírové kapesníčky a i když jsem byla jednou pozvaná na večeři do rodiny klučiny, který nám připravoval koně k jízdě kolem pyramid (a kuchyň byla, pokud si vzpomínám, jen vařič před vchodem), asi mi to v mých dvaceti nedocházelo. Takže i za to, že jsem jsem měla to štěstí narodit se v Československu jsem vděčná. :-)

Těch věcí, které mi v životě dělají radost, je spousta! Ale čím dál víc mi dělá radost hlavně fakt, že to, co by mě před lety vyvádělo z míry, umím dnes už využít líp. A to je asi to hlavní, tak trochu neduální, poznání, které mi týden vděčnosti přinesl.


Článek je shrnutím týdne věnovaného tématu VDĚČNOST v rámci podzimní části ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ. Při jeho psaní jsem se vrátila k technice terapie psaním (víc o ní ZDE).

To jest, psala jsem, co mi prsty na klávesnici přinesly. :-) A čekala jsem, s čím přijdou a kam mě zavedou.

STROM ŠTĚSTÍ už dnes není celý otevřený celý rok zdarma, ale pokud si budete chtít zdarma vyzkoušet mezidobí věnovaná elementu ZEMĚ (a vnitřnímu klidu a vyrovnanosti), můžete si na ně počkat. A mezitím každou neděli dostávat zprávy z Jiného světa. :-) 

VSTUP DO JINÉHO SVĚTA

VZPAMATUJME SE… (pokračování)

(…první část článku je zde…)

Je to právě váš psychický stav, který máte do značné míry ve svých rukách. Určitě víte, že se můžete cítit svobodně i ve vězení, bohatě, i když máte hluboko do kapsy, a klidně, i když je kolem bouře. Protože tohle všechno jsou stavy mysli, které nemusí být závislé na tom, co se děje tam venku. Možná jste to i někdy zažili?? Možná jste někdy cítili tu opojnou vnitřní svobodu ve chvíli, kdy jste se najednou nenechali vytočit nebo vyděsit něčím, co by se vás bylo předtím dotklo?

Žádná vláda vám ale nepřikáže postarat se o svůj psychický stav. To je na vás. A já doufám, že až se dostanete ke konci tohoto článku, budete mít v ruce něco, co vám pomůže najít v téhle nejisté době tu vnitřní jistotu.

 

To nejdůležitější, co je teď potřeba

Pokračovat ve čtení…

Vzpamatujme se… to slunce tam stále ještě září…

TAHLE HRA UŽ JE ROZEHRANÁ.

Každého z nás, a to globálně, nějak zasáhne.

Menším, či větším omezením toho, nač jsme byli dosud zvyklí. Menšími, či většími ekonomickými problémy. Menšími, či většími zdravotními problémy. A někoho možná až na životě. Osobně, nebo u blízkých, přátel nebo známých…

S tím, zda se to stane, a do jaké míry, toho můžeme udělat jen velmi málo. Jsou tady ve hře větší síly, než jsme jen my. I když jednu věc ve svých rukách přece jen máme, a právě díky těm větším silám. O tom ale bude řeč až dále.

Navíc vlastně moc nevíme, jaké všechny síly to jsou a co přesně za hru se tu hraje. Snahy všechno propočítat a vykoumat jsou marné, protože nikdo, včetně odborníků i nejvyšších politiků, nemá dost informací. Kdo by je komu sděloval, když chce mít navrch? Čemu a komu se dá vůbec věřit? A od které doby se vědci umí shodnout na tom, co zkoumají? Obzvlášť když je to něco nového?

Já vím, že to není snadné (a často prostě nechceme být za hlupáky), ale jsou chvíle, kdy je třeba se naučit žít s oním známým: „vím, že vlastně nic moc nevím”. V určité nejistotě. Ve vzduchoprázdnu. Tam, kde není čeho se pořádně chytit. Kde nevíme, co vlastně máme dělat.

 

Máte strach?

Pokračovat ve čtení…

Pohled do propasti života a jak ho snést (Made in Abyss)

Víte, co vás v životě motivuje? Do čeho jste vložili své srdce… a smysl svého života? Máte podobně jako Riko z Made in Abyss jasnou a dost silnou představu, která by vám na cestě životem mohla pomoct?? Protože tam v Propasti (Abyss) života je to životně důležité. Teď na podzim, jestli rádi plujete s rytmy přírody, máte dokonalou příležitost podívat se na to blíž.

Zjistit, co vám slouží, a co vás naopak zbytečně souží. A nechat pak podzimní vítr, aby to odvál daleko pryč, podobně jako odnáší listí.

Je to totiž právě podzim a zima, díky kterým se můžeme zastavit a zapátrat v hlubinách. Za čím to vlastně jdeme? Před čím případně utíkáme?? A opravdu to tak chci??

Já tento týden přesně tohle udělala. Týden tématu NIC NEPOTŘEBUJI A NIČEHO SE NEBOJÍM v rámci projektu STROM ŠTĚSTÍ byl totiž k něčemu takovému jako dělaný. A k tomu pohledu do propasti mě inspirovalo kupodivu právě anime Made in Abyss. :-) Člověk nikdy neví, kde objeví inspiraci. :-)

 

Co všechno může symbolizovat taková Propast (Abyss)?

Jestli jste na tom s manga a anime podobně jako já, nijak extra vás něco takového nezajímá. :-) Ale má dcera je fanynka a nebýt korony, chodila by v květnu s rouškou po Výstavišti v rámci animefestu. Ne kvůli nařízení. Ale protože tam se kupovali už loni (i já kupovala jí) a bylo to tak nějak in. :-)

A přece mi občas předhodí něco zajímavého. Loni v létě to byla Madoka Magica. Japonskou říkanku z tohoto anime jsme se učili  letadle z Itálie domů. :-) Co mě na ní tak fascinovalo? O tom víc v článku Cena, kterou platíme za svá přání. Pokud jste přesvědčení, že snažit se naplnit svá přání, i ta sebevznešenější, je ten směr, který svému životu dát, pak tohle anime vám tohle přesvědčení asi nabourá. (Mimochodem, animace ovlivněná Švankmajerem. :-))

Možná je to ten východní vliv. Však Buddha už před tisíciletími říkal, že příčinou utrpení je touha (tanhá). A některá anime se nebojí ukázat, kam až člověka mohou jeho touhy zahnat. A nebývá to hezké….

Propast v Made in Abyss je někdy přirovnávána k Danteho peklu z Božské komedie. A přece musím říct společně se spoustou ostatních diváků anime i čtenářů mangy, že Propast je fascinující, krásná i děsivá zároveň. A přispívá k tomu i z mého pohledu nadpozemská hudba, kterou pro japonské anime složil australský skladatel. A natočili to ve Vídni. :-) Menší ochutnávka, ať víte, o čem je řeč (užijte si to, třeba při čtení článku):

Líbí? Můžu vám zaručit, a nejsem jediná, že po shlédnutí anime vám při některých skladbách zpětně začnou téct slzy. Ano, hudba vám velmi bolestně připomene některé scény. A ano, ani seriál, ani filmy nedoporučuji nikomu, kdo není připraven podívat se do Propasti… nebo jí dokonce sestoupit až na samotné dno. Na cestě totiž můžete narazit na nejrůznější věci, které nechcete vidět. Ani znát.

Ale jak už to v životě chodí, bez toho, aniž bychom přestali utíkat před traumaty a snažit se na ně nějak – jakkoliv – zapomenout, tu opravdovou svobodu a štěstí nenajdeme. Svět umí být krutý a není možné před tím zavírat oči. Dokážete se podívat kráse i hrůzám životní Propasti od očí??

 

Jak moc je moc, než vás to zlomí??

Hlavními hrdiny tohoto anime jsou děti. 12 let. Děvče Riko a chlapec Reg (tak trochu robot a tak trochu chlapec). Vzpomeňme si na to, jací jsme byli jako děti? Hraví? Nevinní? Žijící v přítomnosti? Někdy jsme se nebáli neopatrně vběhnout do ulice, auto nauto. Někdy jsme se báli příšer pod postelí a ve skříních. Někdy jsme měli milované rodiče, někdy jsme v životě neměli to štěstí. V každém případě jsme ale netušili, co všechno život obnáší. (Ozvlášť pokud nás ve škole spíš než dějepis a zeměpis bavilo si kreslit nebo číst pod lavicí.)

A pak jsme, rok za rokem, začali objevovat svět. Podobně jako Riko a Reg vrstvu za vrstvou objevují Propast, do které se jedné noci potají vydali. Tak nějak tušili, že to nebude jednoduché. Ale netušili, jak moc kruté to někdy bude… co všechno tam potkají a zažijí…

A přece, jak zaznělo v jedné z recenzí tohoto anime, jak moc je moc, než vás to zlomí? Riko má totiž jasný cíl – najít svou matku, která na ní má podle vzkazu čekat na dně Propasti. Snad tedy ještě žije?? Při jedné z halucinací, když táhne omdlelého Rega nahoru k východu z jeskyně, se jí honí hlavou, ať se vrátí zpět na povrch Propasti. Ale čím níž v Propasti jsou, tím méně je možné se vrátit zpět. (Funguje to podobně jako při sestupu do hlubin oceánu.)

Nezbývá než jít dál a čelit překážkám, které se zdají nepřekonatelné. Jak silný je ten motor, který Riko žene? Jak silný je ten náš??

A nejde jen o to jít si za svým snem. Ať už ho máme jakýkoliv. Jde o to, neztratit tu zvídavost. To nadšení. Tu laskavost. Tu odvahu. Jak jsem už před lety napsala, když jsem chtěla co nejlépe přiblížit, odkud vyrůstá onen strom štěstí:

Jak silné je vaše odhodlání??


Článek i všech 5 bodů je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ (vstup zde), který je ZDARMA otevřený všem. I vám. :-)

 

Dovolená, kde by to člověk fakt nečekal…

Každé léto najdete na mém blogu tipy na to, kam i vy můžete vyrazit na dovolenou. Kde jsme to prozkoumali a jak moc (nebo málo) se nám tam líbilo. Pár vět o tom, co se tam dá zažít. (Odkazy na pár takových článků najdete na konci článku.)

Ale hlavně – tipy na to, jak si z dovolené nedělat jen prohlídku památek apod. Ale jak si dovolenou užít tak trochu jinak a využít ji opravdu naplno. Ale nikdy by mě nenapadlo, co nás v létě čeká letos. :-)

S koronou (Káčkem, jak mu říkám) se spousta věcí v našich životech změnila. Co vy? Vyrazili jste letos k moři? Nebo prostě do zahraničí? My obvykle jezdíme. Manžel do hor s kamarády a já s matkou a dcerou k moři. Pro matku je i to tak trochu týden, kdy si může odfrknout. Pečuje o mého otce, který je po druhé mrtvici. A umíte si možná aspoň představit, že to není dvakrát snadné. Takhle kolem osmdesátky věku. Jako bývalá rehabilitační sestra zná sice různé triky, jak se zbytečně nedřít a díky své práci má sílu ještě teď, ale přece jen.

 

Dovolená fakt už úplně postavená na hlavu

Obvykle se snažíme vyjet na dovolenou někam jinam, než kde bydlíme. :-) Je to čas cestování, poznávání nových míst. Vypadnutí ze stereotypu všedních dní. Někdo si najde nějaké místečko u nás v republice (a že je jich spousta!), někdo vyrazí za humna.

Jak jsem psala výše, my jezdíme. Každý rok. Tu Španělsko, tu Sicílie, tu Turecko, tu Korfu, tu dokonce Albánie. Letošní Španělsko jsme ale s pochopitelných důvodů odložili. Ale aby matka o ten svůj čas na odfrknutí nepřišla, pozvala jsem ji k nám do Brna. Ačkoliv já tady žiju už dlouhé roky, máma tady nikdy nepobyla víc než maximálně 1 noc. A to jen výjimečně. Otec a pes na ni vždycky věrně čekali.

Pro ni je to změna. Pro mě zas taková ne. Chybí mi tu ono ponoření do ticha mysli, ono napojení se na sílu moře. Ale objevila jsem tu zas něco jiného a ze stereotypu všedních dní jsme určitě vyskočili. :-) 

Připomněla jsem si své průvodcovské roky, kdy jsem prováděla turisty třeba na Srí Lance. Ano, i tam jsem byla na jednom místě nepočítaně. A přece to bylo pokaždé jiné. I tentokrát to bylo jiné. Špilberk a kasematy. Kapucínská hrobka s mumiemi. Hvězdárna.

Sex, utrpení a smrt

Pokračovat ve čtení…

Město robotů – “Nejlepší elektřina je ta pražská”

Čím blbější otázku asi položíte, tím geniálnější odpovědi se možná dočkáte?? Robotka Kika na robotické výstavě Město robotů (mimochodem jmenovkyně mé dvanáctileté dcery) se ukázala být duchaplnější, než jsem od robota očekávala :-)

Ano, nedalo nám to a také jsme s dcerou na výstavu v pondělí vyrazily. Manžel to nakonec vzdal, a tak možná právě díky tomu jsem měla možnost si s Kikou v klidu popovídat. Kdo ví, jak by to tam bylo vypadalo v neděli odpoledne :-)

V pondělí kolem poledne tam bylo dost lidí na to, aby mě živá Kika tahala z fronty na výtah do vesmíru. Už jsme tam čekaly určitě dobrých 20 minut a ona se už opravdu nudila.

Ale zase tam bylo dost málo lidí na to, abychom si mohly bez velkých front vyzkoušet jiné virtuální hrátky.  Nebo nechaly robotického herce deklamovat slavnou scénu z Blade Runnera nebo zahrát zlatého robota ze Star Wars. Byl úžasný! Ani na kafe od robotického baristy (mimochodem dvakrát mi to cappuccino nechutnalo) jsem moc dlouho nečekala.

Nejvíc jsem se ale třískala smíchy u robotky Kiky. Snažila jsem se ji na něco nachytat, ale nedala se. Pokračovat ve čtení…

Když jde člověk vlastní cestou, může někdy narazit…

… a otázka pak zní, zda šel špatnou cestou, nebo ne. Podobnou otázku si kladu tento týden, ale odpověď se asi dozvím až nějaký další. 

Jak už to tak v projektu STROM ŠTĚSTÍ bývá, téma týdne se zhmotní a dá Vám zažít hmatatelně to, co může být velmi poučné prožít. Je to jako byste si přivolali nějakou svou vlastní životní lekci. Hmm, co myslíte? Není to lepší, než když Vám Život nějakou přihraje sám a Vy pak valnou většinu té hodiny strávíte tím, že se té lekci bráníte?

Tématem tohoto týdne bylo PO SVÉM, ALE MOUDŘE :-)

Ano, zaběhané cesty jsou přece tak jednoduché a jasné. Nalajnované. Stačí jít a dojdete zcela jistě do cíle. A v podstatě proti tomu vůbec nic nemám.

Vzpomínáte na můj oblíbený symbol labyrintu?

Tak to je přesně ona jednoduchá a jasná cesta, po které se prostě šlape, dokud nedojdete do středu. Bušit hlavou do zdi a snažit se jít jinudy, nějakými zkratkami přímo do středu, prostě nefunguje.

Kdo by proti takové cestě něco namítal? A není snad pochopitelné, že právě takovou cestu se lidé snaží prosazovat? Máte spoustu různých skupin s jejich vlastními zaběhanými cestami a je pomalu hřích (a někdy i smrtelný zločin) se od takové cesty odchýlit. Je jednou daná, vyzkoušená a vede do „ráje”.

Pokračovat ve čtení…