Ptala jsem se na to svých čtenářů. Dokonce jsem se i vsadila o svou první e-knihu. :-) Že cokoliv budou tipovat, nebude TO ONO, co mám na mysli. Bohužel, nikdo nevyhrál. Taková škoda, že něco tak důležitého si lidé neuvědomují…
Dostala jsem nicméně spoustu nádherných odpovědí. Četla jsem takové skvosty jako je láska, přijetí, přátelství s Bohem, radost, pozornost, dech apod. Řeč byla také o hojnosti, žití svých snů a svého poslání. Také vás něco takového napadlo? Zdá se to být jasné, že?
Jenže tomu všemu něco chybí. Tušíte co?
Jsou to buď ideály, nebo nástroje, které můžeme použít k tomu, abychom tyto ideální stavy prožívali. Jistě důležité ideály a užitečné nástroje, ale otázka stále zní:
„Jak překonat to, co nám brání je použít? A ty vysněné ideály zažívat, kdykoli chceme a potřebujeme?”
Nestačí totiž ani to, že jste měli to štěstí vůbec na vlastní kůži poznat, že je to opravdu vaše vlastní volba a že tu vnitřní sílu i klid máte vlastně na dosah ruky. Důležité je rozlousknout TENHLE oříšek. Určitě jste totiž už ve svém životě mnohokrát narazili na to, že víte, co byste chtěli a měli, ale z nějakého záhadného důvodu to neděláte. Kdo by nechtěl cítit lásku a radost? Kdo by si dobrovolně vybral cítit se mizerně?
Ne, ego není ten největší problém
Když přestaneme obviňovat ze svých nesnází druhé, nebo svou vlastní neschopnost, slabost apod., hodí se to pak obvykle na ego. Na to malé traumatizované zraněné dítě v nás, které se všemi možnými způsoby jen snaží chránit. (Protože ego nemá s naší skutečnou identitou nic společného.)
Je určitě důležité si uvědomit, že se nemusíme nechat ovládat negativními prožitky svého dětství a dospívání. Někdo v terapiích dochází dokonce až do minulých životů a pročišťuje všechny ty temné nánosy. Podobně jako se ony děti v tom krásném příběhu Made in Abyss noří hlouběji a hlouběji do Propasti (Abyss), jak jsem popisovala v posledním článku „Pohled do propasti života a jak ho snést”, i my poznáváme na takové cestě krásy i hrůzy, které se v nás skrývají. A máme příležitost před nimi dál neprchat, ale postavit se jim tváří v tvář. Rozvíjet svou odvahu, důvěru, přijetí i lásku. Objevovat, kým jsme.
Krásné, že? Ano, je krásné vidět, že víc a víc lidí se odhodlává právě k tomuto procesu. Problém ale je, že v něm jsme pak lapení jako v začarovaném kruhu. Vždycky se vynoří něco nového a my místo abychom konečně pochopili, čím ten kruh dál a dál roztáčíme, myslíme si, že se transformujeme a osvobozujeme. Jak absurdní je tenhle proces.
Jak ten začarovaný kruh zastavit?
Hmm, to není snadné. Když už se nám náhodou podaří neskočit na lep snaze hlavně nic neřešit a nějak na to všechno zapomenout (třeba si někam vyrazit nebo si něco dobrého dát), vletíme do druhého extrému. Začneme to naopak děsně řešit. :-) Přemýšlíme, hledáme, dumáme. Ta radost, když máme pocit, že jsme přišli na to, kde je zakopaný pes. Ta úleva, že?
Ale i když ani na tenhle lep naší dualistické mysli už neskočíte, možná znáte tu další radu – nechat sebou všechny ty emoce, myšlenky i tělesné pocity projít. Vzpomínám na své tři desetidenní pobyty na kurzu vipassany. Přesně to jsme se tam učili. Velmi účinně. S vyrovnanou myslí přijímat jak bolest (100 hodin meditace v sedě umí své), tak blaženost (a jakou!). Neutíkat, neulítávat. Být ponoření v tom, čím jsme, a nenechat se zlákat.
Jenže – kolikrát se člověk za těch 100 hodin meditace zlákat nechal?? I když v těch krásných meditačních centrech uprostřed lesů, kde o něj bylo po všech stránkách postaráno, neměl na starosti nic než sedět a zlákat se nenechat? Jak snadné je zůstat ponořený v tom, čím jsme? V oné lásce, radosti, vědomí, v propojení s naším srdcem nebo tím, čemu někteří říkají božství?
Ani meditace tedy není to nejdůležitější
Důležitá meditace nicméně je. Bez ní člověk nemá šanci takříkajíc vyplavat nad hladinu rozbouřeného oceánu svých myšlenek a vzít svůj život víc do vlastních rukou. :-) Nadechnout se na chvíli. Zahlédnout jasnou modrou oblohu zalitou sluncem. Svou vlastní podstatu, ve které by mohl konečně šťastně spočinout.
Co je tedy v životě to nejdůležitější??
- Vědět, PROČ do toho prostoru můžeme vstoupit a proč v něm můžeme zůstat.
- Vědět, JAK rozpustit všechny ty myšlenky, které se najednou zdají tak důležité.
- Vědět, CO je a co není ta správná cesta, kterou se můžeme s klidem v srdci vydat.
ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA
Duální a neduální uvažování
O zlaté střední cestě jste už určitě někdy slyšeli, že?? Zní to hezky, že? Podobně hezky jako láska, přijetí, přátelství s božstvím, žití svých snů a poslání.
Ale zatímco láska apod. jsou velmi abstraktní pojmy, které nás někdy zavádějí tam, kam jsme jít nikdy nechtěli, zlatá střední cesta je zcela konkrétní, ač našemu běžnému pohledu bývá skrytá.
Kolikrát jste slyšeli třeba o opičí lásce? O tom, že ten, kdo miluje, se má obětovat pro druhé. Jako bychom ve chvíli, kdy se řekne láska, nevěděli, co to vlastně je. Co si pod ní představit. Jestli prožíváme lásku, nebo jen zamilovanost nebo posedlost. Zda milujeme, nebo jsme jen připoutaní k objektu svých tužeb. Je to tak, či tak??
Kolikrát jste se zastavili a začali jste přemýšlet – mám to přijmout, nebo nemám? Co je správně? Když to přijmu, nesouhlasím s tím? Nešířím to dál? Ale je správné to nepřijmout? Jak to tedy je, tak, či tak??
O spojení s Bohem mají různí lidé také různé představy a velmi často velmi černobílé. (Jako by mohl být Bůh černobílý…). Ve jménu a z vnuknutí Boha už bylo napácháno tolik bezbožností. Jak člověk může poznat, že k němu opravdu promlouvá Bůh nebo jen jeho představa o něm a potlačené strachy a touhy? Když často ani nerozpoznáme lásku od posedlosti? Je to tak, či tak?
Vidíte to už taky? Ten začarovaný kruh roztáčíme svým uvažováním, které je dualitní. Buď tak, či tak. Buď je na vině ten druhý, nebo já. Buď mám pravdu, nebo ji nemám. Buď jsem dobrý, nebo zlý. Aristotelská logika. Pak často skáčeme z extrému do extrému. Kapitalismus, socialismus. Roušky nosit, nebo nenosit. Imigranty přijmout, nepřijmout. Hádky, konflikty. Války.
Proč je zlatá střední cesta v životě nejdůležitější?
Když už jste se dostali až takhle daleko (na konec článku), možná už sami chápete, proč je to právě ta zlatá střední cesta. Je to totiž právě ona, která nás umí zavést k opravdové lásce, přijetí i božství. Která nám umí ukázat, jaké je naše poslání.
Která umí zastavit vnitřní konflikty a nerozhodnost, které nás nutí přemýšlet a hledat z nich nejakou cestu ven. Jenže mysl jinak než dualisticky uvažovat neumí a chytá nás do věčné pasti. Jakkoli hluboká bude naše meditace a propojení s tím, čím jsme, vždycky nás pak něco rozptýlí a my si s tím nebudeme vědět rady.
Která umí zastavit vnější konflikty a skutečnost, že ať je naše společnost sebemodernější a technologicky sebevyzpělejší a životní úroveň v některých částech světa sebevyšší, hraje se pořád stejná hra, jen ve vymazlenějších kulisách. A Země jako celek, ekologicky i lidsky, padá do hlubší a hlubší nerovnováhy.
Zlatá střední cesta je známá věc. Jak po ní jít už ale tak známé není, i když i o tom se už tisíce let píše a mluví. Zlatá střední cesta je cestou, která umí propojit protiklady. Jako když smícháte vodu s ohněm a vznikne pára.
Propojování protikladů vyžaduje jiný způsob uvažování než ten dualitní aristotelský. Ten neduální. Právě o něm z mnoha úhlů pohledu na svém blogu píšu. :-) Protože podle mě je ze všecho nejdůležitější teď pochopit, kudy vede ta cesta za láskou, radostí, božstvím i naším opravdovým životním posláním.
No a pak je ještě jeden krůček – rozhodnout se po téhle cestě jít. Ale to je zas jiná kapitola. :-)
Jestli se chcete o neduálním jiném světě dozvědět něco víc, vstupte do něj. :-)
Můžete třeba TUDY.
(Přijdou vám dvě jednostránkové PDF o té jediné věci, která nám stojí v cestě ke štěstí, a o 5 omylech osobního rozvoje a esoteriky. A pak série mailů, která ještě naťukne víc a případně vás navede ještě k hlubšímu poznávání v online programech, která jsou všem otevřené zdarma. :-))