První část článku najdete ZDE. Pojďme se nyní tedy podívat přímo na knihu „Nic nedělat a všeho dosáhnout (odhalte svou pravdou podstatu)” od Wernera Ablasse. Co se v ní dá užitečného o nedualitě v praxi najít? A co si o tom myslím já?

Zajímavý je jeden komentář k této knize na Databázi knih: „Na jedné straně by bylo příjemné najít svoji pravou podstatu a zažít ten hluboký mír, na druhé straně cesta přes naprostou prázdnotu a ztrátu veškerých iluzí může být velmi depresivní.”

Ano, cesta neduality není ta růžovoučká lákavá cesta, kde si vizualizujeme své sny s tím, že se nám začnou plnit. Není to ta cesta, kde se zabejčíme a přes všechny překážky dosáhneme svého. Každý toho svého vysněného Mount Everestu. A potvrdíme si tak, jak jsme fakt dobří a úspěšní.

Je to cesta, kdy si uvědomíme, že sny jsou prostě jen sny. Iluze. Kterých sice můžeme dosáhnout vizualizací nebo úsilím, ale které se po té vteřině štěstí rozplynou. A my zas zůstaneme prázdní a roztoužení.

Pro spoustu lidí je ale právě ta touha tím, co je baví a žene v životě dál. Co jejich životu dává smysl. Proto tolik lidí touží po lepším životě. Nebo dokonce po lepší reinkarnaci. Ale jen málokdo touží po tom přestat toužit. Co by potom z jejich života zbylo??

A kdo touží po tom uvědomit si, že to, v co věřil, jsou jen iluze?? Kdo touží vidět realitu? Řekněte,  jakou pilulku byste si v Matrixu zvolili – to modrou, nebo tu červenou?

 

Co dělat, až vás ta honba za štěstím přestane bavit?

Ano, i to se vám může jednoho dne stát :-) Z nejrůznějších důvodů. Život má své cestičky, jak vás jednoho dne dovést k poznání, že existuje něco mnohem lepšího než to krátkodobé štěstí, které známe.

Sami si totiž moc neumíme něco jiného představit. A tuhle cestu většinou volíme až ve chvíli, kdy jsme všechny ty jednodušší cesty vyzkoušeli a zjistili jsme, že byly jen ztrátou času. (Maximálně užitečnou zkušeností, kudy ne.) Někdy to nastane až ve stáří. Nebo v nemocnici. Tam, kde ty staré známé nástroje, jak si vytvořit štěstí, už nebudete mít k dispozici.

V té chvíli buď propadnete depresi, nebo najdete cestu do toho tak trochu jiného světa, než jste dosud znali. Do toho neduálního.

Různá učení a různí autoři vás tam vedou různými cestičkami. Závisí na kultuře a osobních zkušenostech. Werner Ablass, o kterém bude řeč v tomto článku, tam vede cestičkou zbavování iluzí a agapé.

Iluze a realita

Vzpomínáte na Matrix? Když žijete v Matrixu, jdete ulicemi nebo jíte potraviny, které jsou ale pouhou iluzí. Virtuální realitou. Hodně lidí si Matrix vyložilo tak, že nás někdo ovládá. Což je vlastně jen nová moderní varianta oné starobylé víry v Satana, který nás drží ve své moci.

Pravda ale spíš je, že my ovládáme sami sebe.

Matrix je vlastně moderní verzí indického učení o Máji – iluzi, ve které žijeme. Dokonalý způsob, jak i naší generaci jasně a pochopitelně naservírovat, jak se to se světem má. Jen se podle toho zařídit.

O jakých iluzích hovoří ve své knize Werner Ablass?

Hovoří o 16 iluzích a o nadmíru kladném procesu jejich ztráty (jak zní druhá část jeho knihy). Tyto iluze podle něj vytvářejí klamnou představu, že jsme oddělení od své pravé podstaty, a proto hledáme to, co se mylně domníváme, že se nám nedostává. Ztráta těchto iluzí nám pomáhá odhalit naši pravou podstatu. Podobně jako když při vernisáži odhalujeme sochu. Když objevíme neduální svět, nezískáváme nic nového. Jen odhalujeme to, co už tu dávno je, a konečně se zbavujeme toho, co nám to brání vidět.

 

Iluze, které je podle Ablasse výhodné ztratit

Centrálním tématem Ablassovy knihy je agapé. Neboli láska. Nicméně ne ta erotická (eros). Jde o lásku bez objektu. Jednou z iluzí, o které mluví, je tedy představa, že láska je nějaká emoce. Že milující člověk se nemůže rozzlobit. I duchovní učitel může být mírný i nesmlouvavý. Pokud je milující.

Agapé je stav vědomí, ne emoce. A protože nezávisí na znamínku plus nebo mínus, je neduální. Další iluzí, která s tím souvisí, je představa, že člověk nemůže být šťastný bez romantické lásky. Nebo představa, že mír je bezhlučný.

Klid a láska totiž není jen to, co si obvykle myslíme.

Další iluzí, které je výhodné se zbavit, je představa, že ten báječný život se odehrává někde jinde. Ne teď a tady. Je to takový ten pocit, že asi hrajeme v nějakém nesprávném filmu. Jde o to zbavit se dojmu, že naše situace, taková, jaká je, je nesprávná nebo nesmyslná. Naše snaha najít něco lepšího někde jinde nám totiž brání v tom najít to lepší, co už tu je :-) V podstatě našeho bytí.

S tím souvisejí další iluze, kterým věříme: že ten, kdo nebojuje, nemůže vyhrát. Nebo že komu se nelení, tomu se zelení. Nebo že každý krok vpřed mě dovádí blíž k cíli. Ale naše přání tu možná nejsou od toho, aby se nakonec splnila. Možná to není tak, že každé přání lze splnit, stačí mít tu správnou techniku. Možná tu jsou spíš proto, abychom se zklamali :-) A v té prázdnotě objevili to, co jsme vlastně hledali.

Život jde vnímat jako hru. A pak už jde jen o to, jakou strategii zvolíme. Není nutné bojovat. Stejně tak není nutné se neustále za něčím honit. Je to jen točení se v kruhu. Točení se kolem vlastní osy, abychom měli pocit, že se něco děje. Jako by byl problém se zastavit a podívat se hluboko dovnitř tam, kde jsou naše iluze. Ale i naše štěstí.

 

Náš život neslouží žádnému zvláštnímu účelu

Další iluze souvisí právě s onou prázdnotou. Iluzí č. 13 je v Ablassově knize v prázdnotě není naplnění. Iluzí č. 14 je můj život slouží k nějakému zvláštnímu účelu. Všichni bychom asi chtěli, aby náš život nakonec sloužil něčemu zvláštnímu, že? Abychom tím i my sami (naše Ego) mohli být něčím zvláštní. Dokud lpíme na cíli (obzvlášť nějak zvláštním), ztrácíme ze zřetele to, co nás naplňuje samo o sobě – tvůrčí činnost. Prázdnota neznamená nicotu. Znamená otevřený prostor s nepřeberným množstvím možností.

Podle Ablasse (a v tom neduálním světě není jediný) je i osoba pouhou iluzí. Na známou neduální otázku „Kdo jsi?“ nedostaneme odpověď – žádné neměnné prostě neexistuje. A tak stačí umožnit tomu neosobnímu vnímání, aby se dostalo do popředí. Moc hezky Ablass ve své knize vysvětluje i další klasickou neduální představu – že ani naše vnímání není zcela pravdivé.

Asi největší iluzí duálního světa, na kterou Ablass také poukazuje, je ale představa, že jsem svým neomezeným pánem. To je myšlenka s dalekosáhlými důsledky, které zcela odporují tomu, čemu obvykle věříme.

Bere nám svobodnou vůli. Bere nám zodpovědnost za naše činy. (Bere ji ale i druhým). S tím nám ulevuje od pocitů viny. Ale zbavuje nás i zásluh. Obav a výčitek. A to proto, že neexistuje žádné nebo Ty, které by jednalo. Existuje pouze jednání, ale to kormidlo v ruce žádný člověk sám netřímá.

 

Láska jako naše podstata

Ablass vnímá jako naši podstatu lásku. Ale jak už bylo řečeno výše, nejde o tu emoční. O tu romantickou a dramatickou, jak o ní většinou mluvíme. Má na mysli onu agapé. Stav vědomí.

Tato podstata je za všemi těmi nálepkami, které naše mysl dává věcem, které vnímá. Je podle něj celkem jedno, jak ji nazveme, ale láska není jen koncept (jako např. tao). Každý ji někdy zažil. Láska, když se živí, nevyvolává, na rozdíl od čistě rozumových konceptů a pravd, spory :-)

Jak je možné tuto agapé využít a v čem vlastně spočívá jeho nikam nevedoucí metoda (pokud už nějakou metodu tedy hledáme) si zase řekneme příště :-)


Pokud vás zajímá ten jiný neduální svět, vstoupit do něj můžete ZDE, postupně se o něm budete dozvídat víc a žádný nový článek z toho Jiného neduálního světa vám neuteče :-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *