Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Kde hledáte kotvu, když je vám blbě?

Někdy to slušně bouří, že?

Jestli bývaly doby, kdy bouře nebyla tak citelně vnímaná celou společností, tak ty jsou teď pryč.

Co proti tomu, co se děje nyní, byly debaty o terorismu nebo migrantech.

A i to byla velká témata, která spoustu lidí strašila.

A která spousta politiků zneužívala ve svůj prospěch.

Nechci se ale pouštět do rozbouřených vod všech těch diskuzí, o tom, jak to je, a kdo za to může, a co by se mělo dělat atd. atd. Myslím, že teď je pro většinu z nás zásadní najít v těch rozbouřených vodách nějakou kotvu. Něco, co nás dokáže podržet nad vodou. Něco, co nás dokáže podpořit, stabilizovat, zklidnit.

A navíc, je to téma třetího týdne STROMU ŠTĚSTÍ (pro ty z vás, kteří jím procházejí stejně jako já). A ve čtvrtek bývá vždy takový první milník, kdy se dívám na to, co mi toto téma dává.

 

Kde všude se dají hledat kotvy. Kde všude je hledáte vy??

  • Důležitou kotvou je pro mě to, že nevnímám svůj život jako sbírku nějakých náhodných událostí, které se mi dějí. Jak říkával psycholog Frankl, smysl (logos) zásadně rozhoduje o tom, zda se v životě cítíme spokojení, nebo nespokojení. I v koncentračním táboře ten smysl Frankl našel a to mu pomohlo přežít. Osobně jsem dělala pro Centropu rozhovory s několika přeživšími z Terezína a třeba i Osvětimi. Neumím si moc představit prožít něco ještě horšího.

  • Poslední roky jsou to pro mě hlavně témata STROMU ŠTĚSTÍ nebo MIMOŇSKÉ CESTY, které dávají mým dnům ještě trochu jiný nádech. Každodenní události vnímám pak skrze daná témata, mohu je využít k tomu, abych se v daných oblastech rozvíjela, nebo abych se alespoň sama o sobě něco víc dozvěděla. Vše má pro mě nějaký smysl. A nejen to, stále tam funguje i ono „To si snad ze mě dělá Život srandu, ne? Když se chci o něčem dozvědět víc, tak mi to téma hned předhodí??” Takže často to, čemu bych se normálně bránila, vítám přesně jako ten dárek pro mě od Života, o který jsem si sama řekla. :-) A úžasně se tím bavím!

  • Když už je řeč o MIMOŇSKÉ CESTĚ, asi také není náhodička, že právě tento týden se zabýváme dvěma důležitými kotvami – symbolickým uvažováním a praxí tonglenu. Symbolika právě nabízí možnost vidět onen Franklův smysl! Proč se mi právě tohle děje?? Ale zároveň mě symbolika může vést! Slouží jako poselství, jako ukazatelé. Kdy si vyzkoušíte hieroglyfické myšlení v mé e-knize Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty), zjistíte, že i papír na stole, nebo pták v koruně stromů, nebo poskakující pes, nebo střecha domu, nebo prostě cokoliv, co vás napadne, pro vás nese kopec propojených významů. Přímo je na vás křičí! Sděluje vám poselství o tom, co před sebou skrýváte, nebo jak můžete žít šťastněji. Je to jako když se ptáte tarotových karet a z jejich symboliky se snažíte vyčíst, kudy vede cesta ven z toho, co vás trápí.

  • Tonglen je jedna z meditativních praxí. Učí nás právě to, co v náročných dobách nejvíc potřebujeme. Schopnost přijmout temnotu. A projasnit ji. :-) Přijmout ji v sobě i v druhých. Pokud vás někdy jako mě trápí snad osud celého lidstva, tak tohle je praxe, která vám pomůže to břemeno empatie snést.

  • Nakonec jakákoliv meditace vám může poskytnout určitý druh kotvy. Meditace jsou různé a každá má svůj vlastní účel. I kdybyste meditovali jen čistě relaxační řízené meditace, je to úžasná kotva! Nenechávat se jen vést, ale zjistit, že sami pro sebe jste těmi nejlepšími vůdci, je ještě o fous lepší. :-) Taková tichá meditace, kdy jste jen se svými myšlenkami a emocemi a učíte se nenechat se jimi příliš unést, je výzva. Ale ta odměna pak!

  • Pro mě je hodně zásadní kotvou čchi kung. Konkrétně styl Orel v hnízdě, který cvičím už 13 let a učím asi 8. Teď jsem čerstvě absolvovala roční intenzivní instruktorský výcvik s novými praxemi a novými zkušenostmi. Jak vidíte, čchi kung je nekončící cesta… hloubce uvolnění se meze fakt nekladou! Když má člověk dost energie, která může volně plynout, jen máloco ho pak vyvede z míry. Super kotva. :-)

 

A PAK NĚCO TROCHU PŘÍZEMNĚJŠÍHO…

  • A pak něco přízemnějšího – cokoliv, co vám vykouzlí úsměv na tváři! Radost uvolňuje a nadnáší. Jestli vám přináší radost přátelé, dobré jídlo nebo filmy, jen do toho! Já teď čerpám radost z tance (K-pop mě fakt bere hodně!). Ty písně jsou jako dělané pro tanec (protože K-pop a choreografie jdou ruku v ruce) a jsou většinou plné nadšení a motivace. Třeba taková Not today (Dnes ne!) od BTS pro mě je vždycky takovým dopingem. Ne, dnes se nenechám tím či oním srazit na kolena!

  • Symboliku a radost mi propojuje nová série Dextera – už máme za sebou třetí díl. A jestli chcete vidět, jak se hledá kotva, tak tam to máte. Dexter, náš starý dobrý sériový vrah, to už po deseti letech nevydržel a zabil jednoho chlápka, který se choval děsně. A zabil předtím 5 nevinných lidí. Nevinný bílý jelen symbolizuje nevinnost. Touhu žít lépe. Snahu držet si svých zaběhaných rituálů, která mu jsou tou kotvou. Není to tak, jak někdo napsal v komentáři, že nechápe, koho zajímá nějaký zastřelený jelen, proč tam není víc akce. Tak to je, když nechápeme symboliku a nenecháme se jí hluboce oslovit. A prožít to mystérium.

    Kotvou vám pak může být po vzoru Dextera i to, že máte vnitřního spojence, který vás motivuje, radí vám, nebo se vám i posmívá. Ale jde mu hlavně o to, abyste byli v pořádku. A abyste se do stejného průšvihu už nedostali. Kotvou vám může být i to, že před svým problémem nezavíráte oči, ale snažíte se ho chytře vyřešit.

Jaké jsou ty vaše kotvy? Co vám pomáhá nenechat se spolknout tím vším, co se venku děje? Ne to ignorovat, ale mít sílu to vnímat, pochopení hlubšího smyslu toho, co se děje světu i vám osobně? A tím i jasnou mysl a klidnou sílu reagovat nějak konstruktivně. Protože stěžovat si a děsit se fakt nepomáhá.


Pokud se učíte anglicky (nebo se chcete učit), můžete si jednu takovou kotvu vyzkoušet. :-) Připravila jsem projekt ANGLIČTINA MEDITATIVNĚ, a ta vám dá jak tu praktickou radost z pokroků, tak tu zklidňující meditaci, tak tu vnitřní sílu skrze afirmace. A ve mně budete mít spojence, když o to budete stát. :-)

MRKNĚTE SEM

Láska a trápení, povrchnost a symbolika. A cesta do hlubin.

Láska nám umí někdy pěkně zamotat hlavu, že??

Hlavně ve chvíli, kdy se bezhlavě zamilujeme.

A kdy ta láska neprobíhá tak, jak v romantických filmech – něco tam prostě nehraje.

Já vlastně nevím, co mi tam tenkrát před více jak 20 lety nehrálo.

Ten klučina mi přišel zajímavý. Vtipný. Zatraceně vtipný. Obletovaný ženami, takže možná o to víc zajímavý?? Kdo ví, byla jsem mladé tele, možná jsem to tenkrát tak vnímala. A měla jsem pocit, že mi nějak prazvláštně rozumí. Že i já jsem pro něj nějak zajímavá.

Že vidí za tu hradbu, za kterou jsem tehdy ve svých cca 20 letech žila. Bylo to lákavé, ale možná se mi to právě pro to zdálo tak trochu nebezpečné.

Když se mě pak na Americké ambasádě v Káhiře zeptal, jestli bych s ním nechtěla chodit, zaskočil mě. Jo? Ne? Jo? Ne?

A tohle jo/ne se pak s námi mělo táhnout ještě pár let.

Na ten okamžik na balkóně ambasády si ale ráda vzpomínám. To bylo jako z romantického filmu. Večer, hudba v pozadí asi nějaké americké songy), v ruce drink. Nejspíš rum s kolou, protože vzpomínám, že ten den to bylo poprvé, kdy jsem něco takového pila. Výhled na Káhiru. Prostě romantika. Teplý… listopad? Cikády a tak. Znáte Kristiána?

Úplně nadšeně jsem se tenkrát k jeho návrhu nevyjádřila. Přišlo mi to hrrr. Ale zároveň mi to imponovalo. Tohle byl kluk, se kterým bych konečně i ráda chodila. (Jakékoliv vztahy předtím ke mě tak nějak přišly a mně přišlo hloupé je pořád odmítat. Však některé spolužačky z gymplu byly v té době už vdané.)

A přece jsem mu pár týdnů poté, co se tak neustále snažil o nějaký bližší kontakt, řekla, že si myslím, že já a on není ta úplně nejlepší kombinace. I když jsem potají doufala, že mě nenechá tak snadno jít. Že se mu nějak podaří za ty hradby, které jsem si kolem sebe vystavěla, dostat. A ačkoliv se mu to, ani za dlouhá léta, kdy jsme kolem sebe neustále s oním ano/ne kroužili, nikdy nepovedlo, za ty hradby jsem jednoho dne vystoupila sama.

A objevila jsem, že to, co nazýváme nešťastnou láskou, může přinést něco vzácného. 

Že tam, kde je trápení, se může pod hladinou skrývat dar.

Že láska se neptá kdo, koho a proč. 

A když nemá objekt, vrátí se ke svým kořenům.

Ke své podstatě.

A tu nám může odhalit.

Když ji chceme vidět a ne se pouze trápit.

Byly to dlouhé roky objevování úplně nového jiného světa právě díky této nenaplněné lásce a skrze ni. Světa, kde se nemusím bát být sama sebou. Tehdy jsem si totiž uvědomila jednu zásadní věcže pokud chci někdy zažít vztah, do kterého bych byla ochotná bez obav vstoupit, musím do něj vstoupit já. Ne nějaká maska, za kterou bych se schovávala. Sice usměvavá, milá a přátelská, ale zároveň nejistá.

Vždyť já tenkrát ani nevěděla, co vlastně cítím! Emoce jsem měla zašlapané někde hodně hluboko, abych nad nimi neztratila vládu. Už roky. Od té doby, co jsem byla malá vzpurná vzteklá holka, která se pohádala i s učitelkou v první třídě. Jen proto, že nás nespravedlivě nechala po škole a já nutně musela jít do rytmiky. :-)

Jsou okamžiky, kdy se všechny ty zasuté zážitky, zkušenosti a obavy začnou drát na povrch. Kdy zjistíte, že se před nimi nemůžete, a vlastně už ani nechcete, schovávat.  Nacházela jsem nejrůznější způsoby, jak se s tím vším vyrovnávat. Ale ten nejpřekvapivější jsem objevila úplně náhodou!

V té době jsem studovala překladatelství a kamarádka za mnou tenkrát přišla s vtipnou představou, že určitě dokážu nějak ohodnotit její verše o lásce. No, mně se zdály hezké. Ale hlavně byly inspirativní.

Tenkrát jsem poprvé sedla a rozhodla se také začít psát.

V mysli mi vytanula představa skály, kterou omývá příboj.

A následující slova:

Již milióny a milióny let doráží rozbouřené moře na útesy.

Co ještě zbývá z té hrdé, tvrdé skály?

Každou vteřinou, částečku po částečce, se stává součástí vod – 

nezaniká, jen nabývá jiné podoby. 

Kdyby skála měla srdce,

s každým zrníčkem, které by odplavilo moře, by se žalem zachvělo.

Kdyby skála měla tvář, 

s každou vlnou, která by po ní nemilosrdně šlehla, by její oči uronily jednu slzu.

Jen pojď, ponoř svou tvář i své srdce do chladivých vod života a ochutnej všechny ty slzy.

Byla to síla.

Napadal mě verš za veršem. Nikdy jsem se k nim už nevracela a nepřepisovala je. A ty verše mě postupně vedly dál a dál, do hlubin toho moře – do toho dokonalého symbolu života. Do radostí i utrpení, které se tam, mimo zraky většiny lidí, odehrávají. A pak zpět na břeh.

S důležitým poselstvím. Jako by mě právě ten text zavedl až ke spočinutí a vnitřnímu klidu. K oné perle na dně moří.

To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že jsem dostala do rukou neuvěřitelný nástroj, jak se dotýkat vnitřního klidu (samotné podstaty Života) a jak z něj ten klid čerpat.

A poselství.

Směr.

Pochopení.

Takových textů v těch dobách vzniklo nespočtu. Některé podobně nabité, některé jen jako pokus, který se úplně nezdařil. Pak sem přestala mít potřebu psát, všechny ty životní vlny se uklidnily. A pak jsem se vdala, narodila se mi dcera a já našla inspiraci jinde. Hlavně v ní.

Děti mají takovou moc rozehrát v nás další struny, na které jsme možná už dávno zapomněli. A u mě to byly většinou ty hravé, ty ponořené do přítomného okamžiku, ty kreativní.

Až když jsem na doktorandském studiu religionistiky narazila na básníka, vzpomněla jsem si na texty, které jsem kdysi psala já. Našla jsem je a znovu jsem jimi procházela.

A najednou jsem vnímala, jak mě znovu zavádějí do stejných hlubin a stavů jako tenkrát.

Znovu mi říkají, co je důležité a kudy dál jít. Jako by ožily.

Jako by hovořily univerzálním jazykem a i když jsem po dvaceti letech byla už úplně jinde, prožívala něco jiného a měla spoustu jiných nástrojů, znovu mířily přímo do srdce!

Jednoduše, stručně, symbolicky.

Jak se to někdy dělává v rámci neduálních učení – místo abyste řešili, co se děje, co se kdy stalo, co vám kdo kdy řekl nebo co vy jste měli udělat jinak, je tu ta neduální cesta přímo ke kořenům.

A kořen je přece jen jediný! Ať z něj vyroste sebekošatější strom. Nemusíte prořezávat větve stromu, nepomůže skácet ho. Dokud tam ten kořen je, ten základ všeho, vždycky se dříve nebo později objeví nějaký další výhonek. Nějaké další trápení z něj vyrůstající.

Je to pořád dokola, taková samsára.

A postupně to člověka nutně unaví.

Všimla jsem si, že některé z té spousty textů v sobě obsahují cestu, po které jsem za ty roky mnohokrát šla, když jsem se potřebovala cítit líp. Od toho Moře plného slz až po Probuzení. Až po ten text, ve kterém jsem právě po probuzení volala, a které se pak na trajektu z egyptského Dhahabu (vlastně z Nuweiby) do jordánského Ammánu naplnilo.

Prý na stejném místě, kde se Rudé moře rozestoupilo před Mojžíšem. A kde jsem před těmi 20 lety na cestě z Izraele do Egypta poprvé pochopila křesťanské poselství o síle lásky. Se kterou se i kříž nese lehčeji.

Jak prosté a jednoduché je vlastně Ježíšovo poselství lásky, když se svleče ze všech těch církevních nánosů! A jak silné je nejspíš to místo na březích Rudého moře.

V roce 2016 jsem se tedy rozhodla i já vydat sbírku svých textů. Ale ne samostatně, nýbrž právě jako onu cestu od utrpení k vnitřnímu klidu. Jako takové perly na šňůrce – propojené symbolikou textů a fotografií. A aby byla knížečka i praktická (a hravá), sepsala jsem do ní nově také  několik hrátek.

Způsobů, jak si témata jednotlivých textů a kapitol osahat a prožít.

Jak využít jejich sílu podobně jako jsem ji už mnohokrát využila já.

E-kniha teď čeká i na vás, pokud se do ní budete chtít začíst a něco z její síly si vzít i pro sebe.

Bude vás učit kudy vede ta cesta od utrpení.

Jak udělat z trápení dar.

Jak se naučit vnímat symboliku dění.

V čem spočívá ta přímá cesta neduálního vnímání.

A jaké to v tom neduálním Jiném světě neočekávaného a nepodmíněného vlastně je.

E-knihu můžete mít teď hned.

A k ní dostanete i přístup do měsíčního online kurzu Mimoňská cesta do Jiného světa, která vás jejími kapitolami provede a bude vás motivovat vnést její témata do života. Vyrážíme už v pondělí 22.11.!

Stačí si kliknout na její obrázek.

Cena je symbolických 323 Kč
 Dvojka symbolizuje vstup za bránu duality tarotové Velekněžky a trojka tvořivost v souladu s podstatou bytí tarotové Císařovny.


Mimochodem, já do měsíčního online kurzu vstupuji po pár letech také. :-) Rozhodla jsem se ho oprášit, upravit graficky i obsahem a znovu si ho projít. Protože mám dojem, že teď opět nastal ten ideální čas…

Dexter a strach

Další díl a další téma týdne v rámci ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ.

Je náš strach oprávněný??

Dexter mě už před lety tak úžasně zaváděl do těch sfér, kde to naše jasné dělení na zlé a dobré naprosto ztrácelo smysl. A jak jsem nedávno slyšela, Dexter v mnoha lidech probouzí takový prazvláštní pocit, že vlastně fandí sériovému vrahovi. Že dělá něco, co je špatně, ale přitom něco, co je dobře (vraždí jen jiné nenapravitelné vrahy).

Mé duši učící se vnímat neduální svět a to, jak to v něm vlastně chodí, se tenhle seriál velmi líbil.

Přinášel spoustu zajímavých impulzů a zamyšlení.

Teď se nám Dexter k milému překvapení fanoušků vrátil. 

  • Se symbolikou bílého jelena v prvním díle.

Tak moc mi připomíná hieroglyfické a symbolické myšlení, které popisuji hned v první kapitole své první e-knihy Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty). A také hned v prvním díle měsíčního online kurzu Mimoňská cesta do Jiného světa. Jo, symbolikou je potřeba začít. Svět přece není jen o tom, co se děje na povrchu! A lov na bílého jelena není jen lovem na bílého jelena.

  • A se spoustou znepokojujících náznaků v druhém díle.

Však to má být zase napínavé. :-)

Nebudu vám tu spoilerovat. Díly si můžete stáhnout (i s titulky) třeba na Hellshare, což je můj oblíbený poskytovatel seriálů a filmů. Rychlý přístup si už pár let dokonce i platím. Jen zmíním, že scéna s Dexterovou mrtvou sestrou Deb byla třeba úchvatná. A jak z hororu.

Chci se spíš zamyslet nad tématem tohoto týdne ve vztahu k tomuto dílu.

Jak moc je strach hlavních hrdinů oprávněný?


  • Máme tu jeden problém, do kterého se Dexter na konci prvního dílu dostal. Celkem oprávněně se může bát toho, jaké to může mít následky. I když se snažil, co mohl (a Deb to dost bavilo), aby to následky nemělo.
  • Máme tu vztah otec – syn. A temné tendence. Určitou nejistotu a obavy se zcela otevřít.
  • Máme tu jednu hrdinku ve velmi prekérní situaci (s trochu děsivým nápisem na kameře, která ji sleduje Už jsi vlastně mrtvá).

Jak poznáme, kdy je náš vlastní strach oprávněný? 

Obvykle to nepoznáme do té doby, dokud se opravdu nestane to, čeho se bojíme. :-)

Do té doby jsou to jen strašáci. Možná podobně hororoví jako Deb v oné zmiňované scéně, která měla za cíl Dextera varovat. Vyděsit. Uvědomit si, že se řítí do problému. Být opatrnější.

A to je velmi často i důvod, proč se začneme bát – abychom byli bdělejší a opatrnější.

Což ale neznamená, že se máme nechat tím strachem vyděsit. A zblbnout. :-)

A tak, když se začnete něčeho bát:

  • nevytvářejte hned katastrofické scénáře
  • nepropadejte představě, že je s vámi fakt už ámen
  • že to, čeho se bojíte, se opravdu děje a opravdu stane (třeba je to jen vaše představa)
  • zůstávejte bdělí
  • ve skutečné bdělosti totiž není pro strach vlastně místo, protože strach čerpá z minulosti a bojí se budoucnosti

V té souvislosti se mi vybavuje výzva Báry Englishové, abychom přestali myslet na to, co je blbě, ale zaměřili svou pozornost spíš na to, jakou realitu bychom si přáli mít. Věřím, že to je rozhodně lepší, než přiživovat svým odporem to, co se nám nelíbí nebo čeho se bojíme, že se stane (nová totalita).  Nicméně já bych pro vás měla ještě trochu jinou výzvu – buďte prostě bdělí. V prostoru, kde nemáte potřebu myslet na to, co všechno je blbě, a co všechno se může stát.

V té bdělosti nemůžeme nebýt opatrní a moudří.

Není to zaslepená pasivita. Ale naše reakce jsou jiné, vycházejí z jiného nastavení než z toho, co všechno nechceme, nebo z toho, co bychom si přáli jiného. Ani ze strachu z toho špatného, ani z touhy po tom lepším.

Vycházejí z neduálního světa, kde se nehodnotí a nestěžuje a odkud pramení síla, která umí proměnit nejen vás, z hloubky, ale cokoliv. Když jí do toho nebudeme svými sebepozitivnějšími představami a touhami kecat. :-)

Jestli moc netušíte, o čem mluvím, naskočte se mnou do nově upraveného měsíčního online kurzu (zdarma) Mimoňská cesta do Jiného světa. :-)

Začínáme už teď v pondělí 22.11. :-)

Víc info a přihlášku najdete ZDE.

 

 

 

Když toho máte až nad hlavu…

Když začal týden o důvěře, začalo mi být špatně.

V úterý jsem si zašla na PCR test – a ejhle, byl pozitivní.

A tak jsme už doma pozitivní dvě – čtrnáctiletá dcera i já.

Jedna neočkovaná (dcera) a jedna očkovaná (já).

Teď by se člověk mohl rozepsat o tom, jak je děsné, že chtějí ty děti očkovat. A jak je to očkování vlastně k ničemu, když jsem TO stejně chytla. A mohla bych se pustit do všech těch příběhů, které kolem covidu a očkování a vlády bují. Jako trní růžového keře. A tam někde ve věži spí zakletá princezna. A přes všechny ty trny se k ní žádný princ nemůže dostat.

Hmm, řekla bych, že přesně toto je dokonalá ukázka, jak funguje terapie psaním. Jak se najednou prsty rozepíší a skončí u vize, která krásně dokládá, co si v hloubi duše kdo myslí. :-) Stejně jsem psala své první texty před cca 20 lety. Tenkrát jsem poprvé zjistila, jak užitečné je nechat se takto vést do hlubin duše.

Stejně jsem pak začala psát i své první blogové články. Protože jsem zjistila, jak moc mi pomáhají nacházet stabilitu tam, kde jsem se cítila stát na pokraji propasti. Jak moc mi pomáhají nacházet cestu tam, kde jsem se ztrácela a nevěděla kudy kam. Continue reading „Když toho máte až nad hlavu…“

Různé podoby lásky a jak nás umí proměnit

Máte nějakou zemi, která vás umí chytit za srdce? 

Myslím, že pro mého muže by to byla Česká republika. :-) Ano, viděl lední medvědy na Svalbardu a papuchálky na Faerských ostrovech, ale stejně asi nejraději bloumá po našich lesích. Možná to máte taky tak?

To já jsem bývala větší blázen do cestování. Ostatně i proto jsem se začala už jako malá sama učit cizí jazyky (včetně arabštiny). :-) A v knihovně jsem si půjčovala cestopisy a snila, že budu jednou jako Haliburton.

Nejvíc jsem ale asi toužila být egyptoložkou a už na základce jsem znala základy egyptské historie. Opět knihovna. :-) Zlatá nymburská knihovna a oddělení pro dospělé, kam mě pouštěli.

Egypt byla má vysněná destinace. Taková má první láska. 
Egyptologie mi ale zůstala zavřená – obor se otevíral, když jsem byla ve třeťáku. A pak až kdo ví kdy. To jsem ale já už byla na arabistice. Řekla jsem si tenkrát totiž fikaně, že je dobré někde začít, abych se jednou dostala tam, kam chci.

Ale pak už jsem nechtěla skončit. Ocitla jsem se na desetiměsíční studijní stáži v Egyptě a ukázalo se, že mé dětské poblouzení starým Egyptem bylo vlastně takovým voláním, ať jedu do Egypta. Nic víc. Ale hlavně nic míň.

 

Těch 10 měsíců pro mě bylo převratných

Continue reading „Různé podoby lásky a jak nás umí proměnit“

DEXTER A VNITŘNÍ KONFLIKTY (a je to tu zas)

Když jsem v roce 2013 začala psát své první blogové články, psávala jsem hodně o písních, filmech nebo seriálech a o tom, jaké asociace ve mně vyvolávaly. Co mně osobně třeba zrcadlily. Byla to přesně taková terapie psaním, o které jsem nedávno psala třeba tady a kterou tedy fakt hodně doporučuju. Hlavně těm, kteří teď vstoupili do STROMU ŠTĚSTÍ – element VODA. :-)

Asociace nám toho totiž umí odhalit hodně ze sfér naší mysli, která nám tak úplně nebývá vědomě přístupná.

Zajímavé bývá, co vás vlastně zaujme. Jaké téma si pro sebe odnášíte. Z let studií překladatelství si velmi dobře pamatuji, jak každý překlad je vlastně interpretace. A jak každý čtenář si interpretuje texty (ať už jde o knihy, písně nebo i ty scénáře) jinak. V každém zarezonují na jinou strunu. A je velmi zajímavé vnímat, co to v nás rozezvučí. :-)

Jak říkává můj oblíbenec neduální učitel Rupert Spira – je v nás cosi, co se zvedá a staví se do cesty tomu, co prožíváme. Slova, která se dotknou nás, se nemusí dotknout ostatních.

A tak DEXTER nemusí být jen příběh o sériovém vrahovi

Nevím, jestli jste ten seriál viděli. Rozhodně stojí za to, pokud máte rádi něco neotřelého, vtipného a napínavého. Něco o tom, proč je to unikátní a geniální seriál třeba na videu zde.

Pro mě to ale byl seriál i o paradoxech života (Dexter aneb paradoxy života), o trpělivosti (Dexter a trpělivost), o svobodné volbě (Dexter a jak je to se svobodnou volbou?) nebo třeba o tom, jaké to je, když zjistíte, že váš blízký je vrah (ZDE). To poslední téma se zdá být hodně přitažené za vlasy, ale berte v úvahu, že právě v té době má šéfová zjistila, že její blízký je sňatkový podvodník. A bylo zle pro ni, pro jazykovku i pro nás, její zaměstnance a lektory.

Jak vidíte, na seriály se dá dívat různě. Nejen jako na zábavu na večery a podvečery. Continue reading „DEXTER A VNITŘNÍ KONFLIKTY (a je to tu zas)“

DŮVĚŘUJETE, NEBO JSTE JEN NAIVNÍ??

Toť otázka, že? Velmi často vnímám, že se lidé dělívají na dvě skupiny. Jedna věří v A a druhá v B. Přičemž obě si myslí, že mají pravdu. A že ti druzí se mýlí. Jak jinak taky. Vždyť věří v pravý opak! A my jsme jako společnost tak ponoření do duality, že se často zmítáme buď ve vnějších konfliktech, nebo v těch vnitřních.

Už mnoho let nám život tohle rozpolcení, tuhle dualitu ukazuje. A jistě mi dáte za pravdu, že teď během covidu je to rozehrané na plné pecky.

Klasicky dualistické je také to, že nám dělá velký problém nevnímat sebe, druhé i svět černobíle. Jaksi zjednodušeně, šablonovitě. Ano, je to jednodušší a to je pro naši mysl mnohdy důležité. Šetří to energii. Je snazší se rozhodovat. Asi nikdo nechceme skončit jako ten pověstný Buridanův osel, který se tak dlouho rozhodoval mezi dvěma kupkami sena, až pošel hlady.

Jenže svět přece není černobílý! Je mnohem barevnější, komplexnější. A pokud jste už se mnou prošli tématy elementu ZEMĚ (jehož hlavním smyslem je harmonická dynamická rovnováha), zažili jste už také na vlastní kůži, jak důležité je vylézt z pasti svého myšlení a dotknout se světa svými smysly. Uvědomit si, že pravda je paradoxní, a proto ji mysl nemůže nikdy pochopit. Ať se bude snažit sebevíc. Continue reading „DŮVĚŘUJETE, NEBO JSTE JEN NAIVNÍ??“

Zimní ladění na sílu vnitřní důvěry, jistoty a odvahy

Bude to víc o strachu, či o odvaze?

Trápení nespočívá v bolesti, ale ve snaze jí utéct.

Největším štěstím je nebát se negativních emocí a zkušeností. Jakékoliv jiné štěstí je prchavé a povrchní. 

To jsou 4 věty, které jsem teď objevila, když jsem pročítala shrnutí svých zážitků a zkušeností z minulých zimních let. Už pondělí startuje v mém ročním projektu období elementu VODA (mimochodem, také se můžete přidat...) a protože to bývá jedno z nejsilnějších období roku, zalistovala jsem ve svých zápiscích.

Protože kdo by chtěl opakovat stejné lekce? Kdo by chtěl oprašovat už jednou poznané? To, co někde zapadlo, i když to třeba ještě loni, nebo předloni, nebo předpředloni silně rezonovalo??

Chceme se točit v kruhu, nebo se chceme od toho, co už jsme zažili a pochopili odrazit ještě dál (či hlouběji)??

  • Jestli sami ještě nemáte svá shrnutí týdnů či ročních elementů a toho, co vám do života umí přinést (a přinášejí), co vám v tom brání?? Je to rozhodně užitečná věc, jak se brzy budete moci dočíst.
  • A pokud je máte a už svůj život prožíváte bděleji a vědoměji a ve větším kontaktu se Životem a jeho poselstvími, možná pro vás bude zajímavé vnímat vše ještě z neduálního úhlu pohledu. Bývá dost neortodoxní, překvapivý a může vám otevřít ještě úplně jiné obzory. :-)

Continue reading „Zimní ladění na sílu vnitřní důvěry, jistoty a odvahy“

Čchi kungový týden aneb jak do hloubky prozkoumávat tělo

Mám za sebou jeden z nejzajímavějších a nejsilnějších týdnů, co jsem za dlouhou dobu zažila. Týden instruktorského kurzu čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě. Čchi kung znáte??

Existuje spousta druhů čchi kungu, možná znáte 8 brokátů?? Orel v hnízdě je hodně jiný – jde nejen o sestavu pohybů, ale naučí vás i načerpat energii, zklidnit mysl, nebo přepnout se z negativního stavu mysli do toho pozitivnějšího. Těch praxí, které instruktor musí umět cvičit, ale i učit, je spousta. (Ze skript jednotlivých praxí i tipů pro to, jak je nejlépe učit, už je docela pěkná kupička.)

Instruktorů je čím dál víc, takže nakonec dnes už není problém si nějakého někde najít. Zapátrejte. :-) A bude jich už v listopadu o dobrou dvacítku víc. :-)

A partička to byla/je úžasná. (Ještě jsme neskončili.) Sobotní oslava narozenin dvou účastnic za zvuků kytary a zpěvu (a někdy i divokého tance) stála rozhodně za to.  Ano, i ti, kteří cvičí čchi kung, jsou docela normální lidi. :-)

Jen se už přes rok intenzivně zabývají tím, jak mít víc energie, jak se uvolnit a být v životě spokojenější.

A posledních pár dní na instruktorském kurzu jsme prozkoumávali hodně do hloubky i naše tělo.

  • A musím říct, že já osobně jsem zjistila, že třeba moc nefungují malíčky na nohách. :-)
  • Zažila jsem, jak se vám najednou uvolní hrudník a vám se mnohem lépe dýchá. Někdy netušíme, jak
  • Dozvěděli jsme se, že nohy nám začínají v břiše!

A spoustu dalších úžasných věcí… Continue reading „Čchi kungový týden aneb jak do hloubky prozkoumávat tělo“

NA CO BYCHOM NEMĚLI ZAPOMÍNAT

Poslední trojice (plus 1) ohlédnutí za uplynulými 10 týdny. Co ještě mi období elementu KOV přineslo?? Je to období, kdy má člověk možnost rozvíjet vnitřní sílu a odolnost. Kdy má možnost se vzdávat toho, co mu již neslouží (stejně jako se stromy zbavují listí). A jít v životě dál lehčí, silnější a moudřejší. První trojici témat najdete v článku Aby něco začalo...

V životě dál by měl jít člověk v souladu s tím, co s ním nejvíc rezonuje. Nejsme kopie, jsme živé bytosti, která má každý svůj dar, své naladění a tím nejlépe přispívá celkové harmonii. Problém nastává, když tak moc chceme být sví, že začneme přehlížet druhé. Když nenajdeme tu Zlatou střední cestu, ono propojení toho, co se zdá být protikladné. (Třeba my a naše potřeby vs. druzí a jejich potřeby.) Nebo naopak, když ve snaze vyhovět druhým začneme přehlížet sami sebe! Obzvlášť ve společnosti, která toto pořád tak trochu od vás očekává.

Právě proto je pro mě tak důležité objevovat ty neduální cestičky a louskat paradoxy. :-)

 

PO SVÉM, ALE MOUDŘE

To bylo téma, které jsme Životu předložili 7. týden (viz shrnutí týdne). Mně pomohl uvědomit si, co ještě může také znamenat ono moudře. Že když chceme vyskočit ze systému (jak se dnes říká), že to neznamená, že jen skočíme do jiného, byť alternativního. To mi nikdy nepřišlo úplně ok. Ale že to může znamenat, že je ideální se nejdřív ptát, co se po vás vlastně chce, než začnete tomu, co je, vzdorovat. Ono po svém totiž nemusí být něco jiného, než dělá většina. To jen váš vnitřní přístup je jiný.

Tento týden mi ukázal, že vzdor nemusí být jen o dualitě vzdor/přizpůsobení. Existuje i třetí varianta, často skrytá. Je dobré si nejdřív zjistit, jestli nevzdoruju úplně zbytečně. :-) Vždy, když se v něčem necítíte komfortně, klaďte si otázku, zda se to po vás vůbec chce?? Mně se to tento týden velmi osvědčilo. (I když až poté, co jsem selhala v tom dělat něco, s čím neladím.) Continue reading „NA CO BYCHOM NEMĚLI ZAPOMÍNAT“