Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

DEVATENÁCTKA – kniha našeho života (1)

Jak nejlépe začít den? Nevstávat :-)

Jen si to představte…

Nemusíte vůbec nic…

Ale zato spoustu věcí můžete. Třeba přetáhnout si deku přes hlavu a zase usnout (to dělá moc ráda má dvanáctiletá dcera v 7 hodin ráno. I v 7.15 ráno). Nebo jen tak sladce polehávat. Nebo si vzít knížku. Nebo vytáhnout ze zásuvky Diář a podívat se na slogan Kurzu zázraků k danému dni. Nebo si udělat Léčebný kód (a u toho si třeba představovat, jak si hovíte na pláži a koupete se ve slunci). Nebo Jin Shin Jyutsu. Nebo to speciální cvičení, co mě ve čtvrtek naučila má studentka (ano, studenti jsou pro své učitele ti nejlepší učitelé…).

A pozor – to všechno pořád ještě v posteli! :-) Teplé měkké posteli…

Brát ten start do nového dne velmi pozvolna je pro mě prostě nutnost. Ranní meditace, ranní protažení, ranní cvičení poté, co člověk z té postele tak zvolna vyleze, je většinou signálem, že je vše Ok.

Ale když jen tak vypnu cinkání na mobilu, vylezu a doploužím se probudit dceru, není to Ok…

No a pak se objeví ten základní otazník.

V čem dokážu být vytrvalejší?

V tom ploužení se po bytě a touze zase zalézt do postele?

Nebo v té ranní pohodičce??

Vytrvalost je totiž zákeřná věc!

Většina z nás nejspíš dokáže být zatraceně vytrvalá. Copak?? Nevěříte, že jste přeborníci ve vytrvalosti?? A to jste pro to nemuseli udělat ale vůbec nic!

Ano. Vytrvale totiž děláme potisící to, co se devětstetkrátdevadesátdevětkrát ukázalo jako naprostá ztráta času. Vytrvale si druhý den po kocovině a zapřísáhávání, že už nikdy, otevíráme další flašku (tedy to se mě netýká, abyste si nemysleli :-)). Vytrvale zapomínáme na domácí úkoly (v tom je přebornice má dcera). Vytrvale…

… no, doplňte si sami. Určitě na něco přijdete. Jsme v tom totiž dokonalí.

No řekněte, nechováme se absurdně??

Ale buďme vděční i za tuhle vytrvalost. Ona je to totiž prostě setrvačnost. A se stejnou setrvačností můžeme být nakonec vytrvalí i v té ranní pohodičce. I té celodenní pohodičce. Třeba i celoživotní pohodičce, když budeme dost vytrvalí :-)

Zlaté stereotypy…


Právě jste dočetli první část série Devatenáctka (kniha našeho života), tentokrát na téma VYTRVALOST. Série bude mít 50 dílů. Roční projekt STROM ŠTĚSTÍ, z jehož 50 týdenních témat série vychází, najdete ZDE. Můžete se kdykoliv přidat (je to zdarma) a tu svou knihu života si také aktivně psát. S tímto projektem to bylo již 5 let hodně zajímavé psaní a čtení :-) A víte, že tenkrát začal jako roční projekt ABSURDISTÁN? Pojďme se tedy bavit tím, jak absurdně se někdy chováme a jak absurdně si sami šlapeme po štěstí. 50x! :-)

>> Úvodní část Devatenáctky najdete ZDE. <<

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Kurz zázrakůBojím se, ale ze všeho nejvíc si přeji vidět jinak

Léčebný kódSmutek v sobě skrývá lásku. Smrt skrývá radost

Jin Shin JyutsuDokonalý ranní rituál!

Diář Diář STROM ŠTĚSTÍ 2019

Těším se na další online setkání příští týden!

 

DEVATENÁCTKA – kniha našeho života (0)

Jaká bude devatenáctka?

Kdo ví?

Je to jako když otevíráte novou knížku. Netušíte, jaký příběh se v ní bude odvíjet. Jací lidé a jaké situace se v něm objeví a co do něj vnesou. Ani kam ten příběh hlavního hrdinu – vás – zanese.

Ano, devatenáctka je rok :-) A hrdiny této knihy jsme my všichni.

Tu knihu píše sám Život. Ale my s ním. Svými reakcemi. Svým úhlem pohledu.

Někdy to, co měla být jen komedie plná gagů, prožijeme jako drama. Někdy je to zase naopak.  Jakoby kouzlem proměníme tragický příběh v tragikomedii nebo v drama s katarzí a dobrým koncem. Nebo v hrdinský příběh. Nebo přímo v pohádku plnou překážek, díky kterým rosteme. Až nakonec na konci knihy porazíme draka, získáme skrytý poklad, osvobodíme princeznu, nebo prince.

Tak co myslíte, jaká bude devatenáctka??

Ta moje? Nebo ta vaše?

Já osobně mám nejradši pohádkové komedie :-)


Právě jste dočetli úvodní část série Devatenáctka (kniha našeho života). Série bude mít 50 dílů. Roční projekt STROM ŠTĚSTÍ, z jehož 50 týdenních témat série vychází, najdete ZDE. Můžete se kdykoliv přidat (je to zdarma) a tu svou knihu života si také aktivně psát. S tímto projektem to bylo již 5 let hodně zajímavé psaní a čtení :-) A víte, že tenkrát začal jako roční projekt ABSURDISTÁN? Pojďme se tedy bavit tím, jak absurdně se někdy chováme a jak absurdně si sami šlapeme po štěstí. 50x! :-)

>> Druhou část Devatenáctky – Jak nejlépe začít den? Nevstávat :-) najdete ZDE. <<

 

 

Rochníte se v myšlenkách a emocích??

Opečováváte si své myšlenky a své emoce? Říkáte si, že prostě musíte sdílet to, nač pomyslíte, a cítíte se špatně, když druzí nemají zájem sdílet se s Vámi stejným způsobem? Říkáte si, že lidi by měli brát Vaše emoce vážně? Říkáte si, že jen psychopat dokáže ignorovat emoce druhých? No, možná je to všechno jinak… 

Tento týden mě zaujal jeden příspěvek v jedné skupině na FB. Muž zvažoval, že se rozejde se svou novou přítelkyní. Po 14 dnech. Přišla mu málo otevřená. On se jí svěřoval se vším. Ona ne. Většina lidí ve skupině souhlasila s tím, aby se s ní rozešel. Mně celá ta situace přišla tak trochu přitažená za vlasy…

… po 14 dnech??? Kdo se vrhne novému partnerovi kolem krku a zcela se tak brzy otevře? Jak dlouho Vám osobně trvá, než se novému partnerovi otevřete? A vyžadujete to od druhého??

Ano, lidi jsou jistě různí a každý ve vztahu potřebuje něco jiného, aby se cítil spokojený a milovaný. Pokud někdo tak nutně vyžaduje otevřenost a „napojení” od začátku vztahu, nejspíš by si tedy asi měl najít někoho, kdo mu to dokáže dát. Žádný jiný partner ho nejspíš stejně neuspokojí. Co myslíte? Pokračovat ve čtení…

Nejste na to sami…

Někdy se nám to může zdát. Ve chvílích, kdy jako by se celý svět spikl proti nám.

Když se k nám příbuzní nechtějí znát. Když nám někdo blízký zemře a my přijdeme o oporu, kterou jsme v něm měli. Když se přestěhujeme za prací nebo za partnerem a nemůžeme najít nové přátele. Když se cítíme sami a jiní a s nikým si doopravdy nerozumíme. Když i tam, kde jsme si kdysi rozuměli, nenacházíme najednou společnou řeč. V těch chvílích se snadno cítíme tak opuštění…

Ale ani v těchto chvílích na to nejsme sami :-) 

 

3 cesty, kde hledat „parťáka

Těch cest je jistě více a možná Vás postupně budou napadat další a další. Pište je klidně dolů do komentářů, ať všichni víme, kde všude se dá takový „parťák“ hledat.  Pokračovat ve čtení…

Prověřuj, ale důvěřuj…

Tak zní název jedné z kapitol mé druhé e-knihy Vdechněte život poselstvím svého dětství. Ano, je to trochu otočené klasické přísloví. Klasická verze mi přijde příliš podezřívavá :-)  A důvěra, ale ta správně chápaná, byla i tématem tohoto týdne. 

Ona je totiž důvěra a důvěra. Někdy si ji pleteme s rezignací nebo s naivitou. Důvěra je totiž důvěrou jen ve chvíli, kdy jde ruku v ruce s moudrostí. A někdy to není úplně snadné vychytat…

Jak jste tento týden prožili Vy? Důvěřovali jste druhým? Důvěřovali jste sami sobě? Důvěřovali jste, že nějaká situace se vyvine tak, aby to bylo nakonec pro Vás dobré? (Všímáte si, že neříkám „Jak byste si přáli?”)

 

Jaké to je, když důvěra z našeho života vymizí?

Tento týden přinesl nakonec docela hezkou ukázku.

Jednu pětku z domácího úkolu...

Pokračovat ve čtení…

S tímhle už dál nemůžu žít…

Možná jednou ve Vašem životě nadejde okamžik, kdy si řeknete slova z nadpisu tohoto článku – „S tímhle už dál nemůžu žít.” Možná už někdy nadešel. K podobnému závěru můžeme dojít v životě i mnohokrát. A vždy je to dobrý závěr. Protože nás osvobozuje a léčí… 

Každý za sebou máme nějakou zkušenost, která nás bolestně ovlivnila. Většinou je jich navíc spousta…

Každý z nás na ni reaguje tak trochu jinak.

Někdo se stáhne. Snaží se být tou „hodnou holčičkou/chlapečkem”. Jen aby se nemusel konfrontovat s tím, co se ho dotklo, nebo s tím, kdo mu tu ránu zasadil. Jen aby to nemusel prožít znovu. Tu ránu uvnitř to ale nezahojí…

Někdo vyrazí do boje. Vydupe si to své. Brání se. Mstí se. Dává druhým lekce. Nemůže to přece tak nechat! Jinak by nedostal to, co mu patří. Jinak se něco podobného stane znovu. Tu ránu uvnitř ale ani toto nezahojí…

Naše obvyklá reakce je klasická automatická reakce útěk/únik/zamrznutí. Je to obranná reakce. Reakce našeho Ega, které se nás snaží chránit, ale nikdy se mu to nepodaří. Protože, jak už bylo tady na blogu kdysi řečeno, Ego je destruktivní mechanismus – útočí buď na nás nebo na druhé. A nevyléčí nic…  Pokračovat ve čtení…

Adventní zamyšlení I – K čemu je nám asi tak dobré náboženství??

První adventní týden můžeme naši cestu ke Štědrému dni začít u té nejzásadnější otázky: „K čemu je nám asi tak dobré náboženství? Proč se vůbec zabývat nějakým Ježíšem Kristem?

Upozorňuji – nejsem křesťanka :-) Nepatřím k žádné církvi, do kostela zajdu na Vánoce, českou Bibli jsem před mnoha lety půjčila (a stále je půjčená) a ta anglická, kterou jsem si dovezla ze Srí Lanky, stojí na poličce někde mezi Koránem (českým i arabským), Tao-te-ťingem, Judaismem od A do Z a Trends in Rebirth Research (Trendy ve výzkumu reinkarnace.)

Ale vzhledem k tomu, že náboženství mě zajímala už od dětství, a že jsem vystudovala arabistiku a magisterskou religionistiku (a pár let studovala i tu doktorandskou), najde se toho v mé knihovničce ještě mnohem víc. A snadno najdete i spoustu materiálů a poznámek z Historie, Psychologie či Sociologie náboženství.

A přestože mám dnes hodně blízko k buddhismu, Ježíš Kristus pro mě od dob mé cesty do Izraele znamená také hodně…

Proč to všechno?? K čemu je dobré se náboženstvím zabývat? Tolik let??

Není to prostě jen ztráta času a já jsem třeba měla vystudovat ekonomii a pracovat třeba někde v bance a jezdit po světě za všechny ty peníze, které bych si v tomto perspektivním odvětví vydělala??? :-)

  • Proto, že náboženství v sobě skrývají jiskřičky vhledů do podstaty bytí.
  • Proto, že chápat a žít podstatu bytí je mnohem cennější než vydělávat spoustu peněz a za ty peníze pak cestovat.
  • Nebo i proto, že já právě díky svému zájmu žila přes 2 roky v Egyptě a Jordánsku, kde jsem na stipendium studovala, navštívila jsem Izrael a žila cca 7 měsíců na Srí Lance. Buď téměř zadarmo, nebo mi za to, že budu cestovat a ukazovat lidem krásy cizích míst a vyprávět jim o tom, v co tam lidé věří a proč, dokonce i platili :-)

Pokračovat ve čtení…

Vánoční vůně Pronta :-) A 1. Adventní dárek :-)

Já vím, že spousta z Vás fakt nesnáší předvánoční úklid.

Pro mě jsou ale Vánoce spojené s vůní Pronta. No fakt :-)

Bylo nebylo, mívala jsem jako dítě jednu jedinou povinnost – oprontovat před Vánoci nábytek.

Netvrdím, že to byla stejně oblíbená předvánoční činnost jako pečení vánočního cukroví (sladké je sladké a kdo peče, ten ochutnává). Ale protože se mým rodičům nepodařilo mi uklízení nijak zprotivit, dodnes nemám na uklízení alergii a dodnes mám uklízení spojené s vánoční vůní Pronta :-)

A tak zatímco většina lidí před Vánoci chodí a říká, že na uklízení kašle, já teprve před Vánoci uklízet začínám :-) A ráda :-) Jak jste na tom Vy? Šílíte, hrajete si s úklidem, nebo to prostě necháváte být? 

V kuchyni máme adventní svícen (ano, už svítí!), takže se začíná omytím okna v kuchyni. Po několika týdnech manželova upozorňování, že i ta lednice by to potřebovala, došlo tedy dnes i na ni. A ano, potřebovala to :-) Vzala jsem s kuchyní i okno v dceřině pokojíčku. A protože dcera je tak trochu po mně, z bordelu během jednoho dne obvykle vytvoří krásně naklizeno. Bere to hodně z gruntu. Začíná nanošením všeho na postel :-)

Pokračovat ve čtení…

Umění manipulace ovládáme všichni…

Dokázali jste se tento týden postavit svému strachu z bolesti a smrti?? Ano, nic menšího se od Vás v tomto ročním projektu nechce :-) Tedy pokud opravdu toužíte po štěstí, které Vám neproklouzne mezi prsty… 

Pokud se neumíme postavit svému strachu z bolesti a smrti, nezbývá nám pak totiž v životě nic jiného než se snažit manipulovat své okolí tak, aby nám vyhovovalo.

Najdeme si lidi, kteří nám budou pochlebovat. Nebo se lidem raději začneme vyhýbat, protože oni – světe div se – nás nechtějí jen vychvalovat :-) A nemusím jistě vyjmenovávat tu další spoustu způsobů, jak se snažíme udělat si svůj život příjemnější. Každý máme ty své :-) Kdo stojí o to, cítit se mizerně, že?? :-)

Vzpomínám, když jsem poprvé prožívala toto téma. Napsala jsem pak článek o tom, že otakárka do babočky nevmanipuluješ (odkaz najdete v plánovači na daný týden v rámci ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ). Byla jsem tehdy překvapená, do jaké míry se chováme jako manipulátoři, i když by nás tak nejspíš nikdo nenazval. Není to totiž v patologické formě. Jen v takové běžně lidské, kterou trpí úplně každý :-)

Jenže.

 

Otevřít se tomu, co je, a nesnažit se před tím utéct, není fakt snadné.

Tento týden jsem uveřejnila na svých stránkách Radost z angličtiny pokračování videa Ruperta Spiry o tom, proč se trápíme (a tedy hlavně o tom, co s tím). V článku, který najdete ZDE, je nejen rozbor druhé části videa, ale i pár rad, jak si s tématem hrát. Angličtinářsky, ale i neangličtinářsky. Doporučuju. Mrkněte se :-) Rupert Spira je super, umí ten neduální Jiný svět krásně vysvětlit :-)

První část videa (bod 1) vyprávěla o tom, že nám může pomoci uvědomit si, kdo trpí. Jenže to vyžaduje poctivou a dlouhodobější práci na odkrytí toho, čím jsme, pod závojem všech svých představ, strachů a tužeb.

Druhá část videa vyprávěla (bod 2) pak o tom, že druhý přístup, jak přistupovat ke svému trápení, je plně se mu otevřít. Natolik plně, že si dokážeme říct, že bychom s tímto trápením dokázali být navěky. Jenže to zase vyžaduje hodně odvahy…

Prostě neexistuje žádná snadná cesta. Žádná pilulka. Žádná terapie, která nás jen tak zbaví trápení, aniž bychom na tom my sami neodvedli spoustu práce. I kdyby se podařilo jeden problém zvládnout, objeví se další a další. Dokud se nepochopíme bod 1, nebo bod 2. Pokračovat ve čtení…

Trauma – když nás bolí duše (a nejen ta)

Některé týdny projektu STROM ŠTĚSTÍ mohou být náročnější než druhé. Bývají to obvykle ty, které jen nechodí kolem té horké kaše (kdy sbíráte odvahu a sílu se do ní pustit), ale zavádějí Vás přímo tam, kde to může bolet. Týden tématu JAK VYLÉČIT TRAUMA může být jedním z nich. 

Někdy se nám daří bolestem naší duše úspěšně vyhýbat. A ono to vlastně není ani nic špatného chvíli zapomenout na bolest, kterou v sobě nosíme. Proto do nemocnic chodí k dětem zdravotní klauni.

Smích by měl být ostatně v nemocnici dostupný i dospělým, řekla bych. Bolest, fyzická i psychická, nás totiž umí stáhnout do bažin depresí a z bažin se těžko leze a stejně těžko se pak člověk uzdravuje.

Někdy ale nastane čas, kdy přijde sestřička s injekcí. A ta bolí, že? Nebo přijde lékař s výsledky. A ty někdy nechceme slyšet, že? Nebo přijde čas, kdy nás připraví a odvezou na sál a začnou léčit. A bývaly doby (a není to zas tak dávno), kdy i toto si člověk musel prožít s plným vědomím. I když i staří Egypťané prý při operacích používali nějaká ta sedativa, nejspíš bychom o takovou operaci moc nestáli…

Jaký byl ten Váš týden léčby traumatu? Chodili kolem spíš zdravotní klauni (či jste Vy sami nějak odvedli pozornost od toho, co Vás trápí?), nebo se začali objevovat sestřičky a lékaři, nebo případně operační sál?? 

 

Netrapme sami sebe zbytečně

Když už se bolest naší duše vyplaví na povrch, nezahánějme ji. Právě teď je totiž ta nejlepší chvíle ji začít léčit. Snažit se ji zase zatlačit pod povrch čímkoliv, co nás zabaví, je jen krátkodobé řešení a ta bolest pod povrchem se jen rozrůstá. Podobně jako rakovina…  Pokračovat ve čtení…