Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Věříte, že láska a pravda zvítězí??

Narazila jsem v jedné z FB diskuzí na Léčebný kód. Prý velmi dobře funguje. Půjčila jsem si knížku a zjistila, že láska a pravda jsou tam dvě z mnoha ingrediencí, bez kterých to prostě nejde. Ono to dává dokonalý smysl, že? Kdo bychom popíral sílu lásky a pravdy? Ale kdo v jejich sílu opravdu věří a opravdu se podle toho řídí??

Hloupé ale je, že zrovna v České republice je v současné době Pravda a Láska na černé listině velké části obyvatelstva. Tahle dvě slova ale všeobecně ztratila svůj běžný kontext a znamenají dnes to negativní, to konfliktní, to naivní, to manipulativní. To je jeden velký problém.

Druhý velký problém je, že mnoho lidí v sílu lásky a pravdy už dávno nevěří (možná proto teď máme i ten první problém). Ono se blbě v něco věří, když člověk na vlastní kůži už tolikrát zažil, že pravda a láska dostala na frak. A že když v ní někdo věřil, obvykle dostal na frak spolu s ní…

Dá se s tímhle něco ještě vůbec dělat??

 

Velká deziluze jménem Láska a Pravda

Jak jste na tom Vy? Stále ještě věříte? A jak moc mají u Vás Láska a Pravda namále??

Pokračovat ve čtení…

Vděčnost je základ a já tento týden vděčná jsem

Asi jste o tom, že vděčnost je základ, už mnohokrát slyšeli, že? Že si máte psát deníky vděčnosti. Že máte být vděční za každou maličkost. A tak. Však to známe. Ale děláte to?? Tento článek je ostatně jako každé týdenní shrnutí na nějaké z témat STROMU ŠTĚSTÍ pozvánkou a inspirací. Když můžu já, může přece každý :-))) 

V rámci cesty za nepodmíněným štěstím má ovšem vděčnost ještě trochu jinou povahu. Co jiného byste taky v Jiném světě čekali?? Být vděčný za něco hezkého – to umí každý. (Když se tedy vzpomene.).

Ale umíte být vděční i za to, co Vás dost nasere?? :-))))

A tak než začnu psát o té normální běžné vděčnosti, začnu tou jinou vděčností.

 

K čemu Vám tak asi může být takové nasrání? 

Pokračovat ve čtení…

Sdílení je jako cestování. Aneb železná opona se zvedá…

Všimli jste si? Když s Vámi někdo sdílí sám sebe, své příběhy, radostné i bolavé, ocitáte se najednou v úplně jiném světě. Každý si totiž žijeme v tom svém. Co člověk, to jiná dimenze bytí. Jiný světonázor. Jiné zvyky a rituály. Jiná kultura. Čím blíže geograficky a jazykově si jsme, tím více styčných bodů máme. Ale tím je také pravděpodobnější, že přehlédneme, v jak rozdílných světech žijeme.

Já si to uvědomím vždy, když se ocitnu na delším meditačním pobytu s ctnostným mlčením. Děláme totéž, jíme totéž, procházíme se na tomtéž místě – ale pak se ukáže, v jak jiném světě jsme vlastně žili. Ve světě naší mysli.

Spousta lidí zná bohužel sdílení jen jako „ten furt vykládá sám o sobě”, nebo „zas mě jen otravuje svými problémy jako bych neměl své… jako by všichni nějaké neměli”. Můžeme si za to tak nějak sami, ano. Zvykli jsme si jen stěžovat a ne se sdílet. A u druhých jen těžko dokážeme vidět něco, na co sami nejsme zvyklí…

Když mluvíme o sobě, obvykle jen proto, abychom prosadili sebe a své nápady a své pravdy. Vykládáme jen o svých vlastních přáních, nebo těžkostech. A zapomněli jsme, jaké to je naslouchat druhým. Zapomněli jsme, že jde o sdílení zkušeností, což je víc než sdílení faktů. A zapomněli jsme, že sdílení není sebestředné. Právě naopak.

 

Sdílení jde za Vámi a otevírá Vám nový svět

Když s Vámi někdo sdílí svůj svět, je to velký dar. I když on/a si třeba jen stěžuje. V podstatě ale dělá mnohem víc než to a je na Vás, zda si to v té chvíli uvědomíte.

Pokračovat ve čtení…

Dovolme (si) chybovat…

… není totiž nad to přijmout fakt, že nic a nikdo není a nikdy nebude dokonalé.

Jsem Kozoroh. Můj vládnoucí Saturn má jasno:

„Lez tam na tu horu, chovej se tak, jak máš. Jo a všichni ostatní by měli taky :-)”

(Jo, jo, přesně proto píšu celé roky tenhle blog :-) Nalijme si čisté víno a ty kecy o inspirování nechme pro chvíli být :-) )

Kozoroh ve mně má extra velký problém s nedokonalostí. Paradoxně mí studenti angličtiny mi ale říkají: „Jsi empatická a chápavá”, nebo „Hodiny s Vámi jsou super, tolik na nás netlačíte a chápete, že nemusíme být dokonalí.” Ano, celkem snadno se přizpůsobuju tomu, proč a jak se lidi učí. Ty, kteří potřebují hodně povzbuzovat, povzbuzuju. Ty, kteří se učí hlavně proto, aby na stará kolena neseděli jen doma u televize, učím, aby se domluvili, když někam jedou. A netrápím je gramatickými detaily. A ty, kteří se chystají na zkoušky, zahlcuji testy a gramatikou :-)

Nejsem totiž jen Kozoroh. Mám v sobě mnohem víc poloh.

Pokračovat ve čtení…

Jaká byla dovolená v Albánii (Durres)?

A stojí za to tam jet? To je fakt otázka do pranice. Odpovědět si na to, jestli Vás dovolená v Albánii láká stejně jako moji matku,  si budete muset sami na konci tohoto článku. Třeba Vám mé zkušenosti pomohou se rozhodnout. No, na závěr najdete i mé doporučení, ale ono je tak trochu zvláštní…

Na zájezd jsme vyrazili s Exim Tours. Prý tam jezdí prvním rokem. V hotelu s námi byli kromě dalších eximáků i  Češi, kteří přijeli s Čedokem. Čedok tam prý jezdí již let víc. Naše delegátka byla Češka, ale v Albánii již 10 let žije! (Má můj hluboký obdiv.) Byla úžasně v pohodě, zdálo se, že ji vůbec nic nemůže rozhodit. Ani se nedivím.

Pravda je, že za mé průvodcovské kariéry v Egyptě jsem možná působila dost podobně. Mluvila jsem po jejich a měla už za sebou jejich úřady a banky a Káhirskou univerzitu (kvůli vyřizování studentského víza) a fakt mě už překvapilo jen málo co :-)

 

Jak tak může vypadat hotel v Albánii?

Hotely zásadně před koupí zájezdu lustruju na netu. Tripadvisor apod. Vždycky mě zajímají recenze těch, kteří tam už byli. Jestli tam neumřeme hlady, co pokoje a tak. Znáte to. Kde všude mohou nastat problémy, o tom chci vědět. Abych pak zas nemusela sepisovat reklamaci (i když ty peníze, které nám Neckermann kvůli Turecku vracel, za to zase stály… asi nejlepší výdělek za těch pár hodin práce :-).

Vybrala jsem hotel Meli Holiday.

 

 

 

 

 

 

Hotel stojí hned na pláži, je poměrně nový a lehátka i slunečníky jsou zdarma.

Ovšem pozor – nic není nikdy tak dokonalé, jak to vypadá :-) 

V baru jsme s matkou obvykle posedávaly po obědě na frappé (to nebylo součástí all inclusive). Frappé bylo dobré, platily jsme v eurech. Ostatně za všechno můžete v Albánii platit v eurech (alespoň letos to tak bylo). A oni Vám vrátí buď jejich lekke, nebo velmi často zase eura.

Bydlely jsme v pátém patře s výhledem na moře (ano, ten balkón na obrázku vpravo nahoře (ne úplně), ten je náš :-) Pokoj byl neuvěřitelně velký. Když jsme vešly dovnitř, dcera řekla jen: „To není pokoj, to je byt.” Matka měla samostatný pokoj s balkónem a já s dcerou pokoj s TV a balkónem. Sejf u matky v pokoji. Taky zdarma.

Naposledy jsme takový veliký dvojpokoják dostaly v Turecku poté, co jsme po dlouhém čekání na přidělení našeho pokoje (už asi druhý den tedy a dokonce v jiném než původním hotelu), vyhrkla na jejich náznak, že už se brzy budeme stěhovat, arabské hamdulilláh :-) Mezi muslimy univerzálně srozumitelné :-) Nevím, jestli jim to udělalo takovou radost, nebo prostě už nic menšího fakt neměli :-)

 

A co moře?

Moře teplé (konec srpna). Pozvolný vstup. Písek. Někdy vlny větší, že se moc plavat nedalo (jen skákat a dovádět), někdy tak akorát na houpačku, někdy klidné. Předposlední den žahla dceru medúza. Bohužel v tom moři nebyly moc vidět, i když jsem slyšela, že se tam občas objeví. Dcera, obvykle hystericky reagující na sebemenší bolest, se mě poté jen zeptala: „Nejsou tady náhodou medůzy? Nějak mě štípe noha.” Že šlo opravdu o medúzu jsme zjistily, až když jsme vylezly z moře a viděly ten žahanec.

Dcera byla nakonec ráda – může se s kamarádkou ve škole (tu žahla v Chorvatsku) bavit o tom, jaké to je nechat se taky žahnout :-) No, já jsem od té doby přestala plavat dál od břehu do modré vody. Nebývalo tam už moc lidí a už jsem tam nestačila :-)

Ano – modrá voda. Všechen ten písek a vlny a chaluhy. U břehu z toho někdy bývala na některých místech hodně temná voda :-( A na břehu občas spousta chaluh. Čas od času to vyčistili. No, moře prostě bohužel nic moc.  Opravdu čistá voda byla až na té hloubce. A jako vždy – tam ani nebylo moc lidí.

Jinak u nás v hotelu byly hlavně Češi a Poláci :-) A vzhledem k tomu, že kolem nás byly i takové jakési asi apartmány pro místní (vypadaly pěkně), tak bylo v moři spousta Albánců.

Jídlo a výlety

Jezdíme už léta s all inclusive. Hlavně kvůli dceři, aby měla dost pití a zmrzlin :-) A samozřejmě pravidelné jídlo :-) Zažily jsme za ta léta už různé all inclusive – dlouhé stoly s nejrůznějšími pochoutkami i pár základních jídel a ne moc ovoce. Já zažila jako delegátka a průvodkyně také všechno možné. V tomto hotelu vařili dobře. Jen tak nějak pořád stejně…

A ani krabi a ani mušle to u mě nezachránily (nemusím nic z toho).

Výběr byl ale velký, zeleniny v různých kombinacích ten dlouhý stůl :-) Zákusky mi chutnaly a ovoce byly spousty. Asi největší slabinou celého stravování v Meli Holiday bylo to, že jídlo bylo jakési chladné.

A tak nakonec jsem si během letošního léta nejvíc pochutnala na tom desetidenním kurzu vipassany, kde vařili vegetariánsky a úžasně :-) Člověk fakt nemusí mít stoly jídla :-) 

Co se výletů týká, vyrazily jsme jen do městečka Durres nedaleko od hotelu. Už léta totiž na nějaké větší výlety nejezdíme. Zaprvé dlouhé přejezdy autobusem pro nás všechny obvykle znamenají, že jsme napůl zdrogované kinedrylem. Takže místo sledování úchvatných scenérií z oken busu spíme…

A za druhé za ta léta cestování mi nějak všechno splývá. Všude je pěkně. Všude je něco zajímavého. A mě nějak přestalo bavit sbírat zážitky a hezká místa. Ať je to Evropa, Afrika nebo Asie.

 

Durres

Už sice ani nevyužívám all inclusive k tomu, abych si dala vínečko k obědu i k večeři a večer nějaký koktejl, ale výlet do výrobny albánského koňaku jsem si ujít nenechala :-) 25 zaměstnanců, výroba na objednávku. Ochutnávka – no, lidem občas něco zachutnalo a koupili. Já tedy taky :-)

Durres je jinak velké město s přístavem a hodně zajímavým římským amfiteátrem.

A přišla mi tedy ta dovolená v Albánii fajn? Doporučila bych Vám ji?

Rozhodně ano.

Možná to nebude ta nejlepší dovolená na světě, ale rozhodně bude dobrodružná. To za prvé.

Turistický ruch v Albánii má totiž ještě spoustu much. Ta dlouholetá uzavřenost s sebou bohužel nese i to, že na klasické turisty, kteří nechtějí putovat po místních horách, tady nejsou moc připravení.

Hotely jsou sice nové a velké a hezké. Ale člověk si někdy říká, co se skrývá pod tou fasádou, ze které čas od času něco vykukuje :-) Lehátka a slunečníky jsou sice zdarma, ale ta kvalita tomu odpovídá. Slunečníky jsou občas tak trochu děravé :-) All inclusive funguje, jídla je spousta a je dobré, ale Albánie je prostě chudá země a nabízí jen to, co má. Wifi funguje – ale na pokoj nám nedosáhla. (Což je ovšem běžné i jinde.)

Jo a v tom našem středisku (Durres-Golem) tak nějak chyběly chodníky :-) A poklopy na kanály :-) 

Když chcete večer na procházku, není moc kam jít. Pár obchůdků, suvenýrů občas někde něco (můj oblíbený hrníček jsem si tentokrát bohužel neodvezla – ty, co občas někde nabízely, se mi nelíbily). Jinak jen temná silnice k nějakému dalšímu hotelu. Bylo to prostě dobrodružné a to jsme ani nemuseli do hor :-)

A za druhé? Když do Albánie vyrazíte a utratíte tam u malých obchodníčků nějaká svá eura, podpoříte je. Nezaměstnanost mladých je tam prý cca 30 %! To je neskutečně vysoké číslo!

 

Cesta do Albánie jako protiimigrační opatření?? :-)

Cesta do Albánie je jako cesta o desetiletí zpět. Kdykoliv se ocitnu v zemi, která je na mnohem nižší životní úrovni než jsme my, vždycky jsem vděčná za to, že žiju v České republice. Vždycky chápu kohokoliv, kdo se i z ekonomických důvodů snaží dostat někam jinam, kde by mu bylo líp.

A pokud nechceme, aby celá západní Evropa byla za chvíli plná ekonomických migrantů, to nejmenší, co můžeme udělat, je trochu z toho našeho blahobytu nechat u nich doma. Umožnit jim, aby mohli pracovat a vydělat si peníze. Aby na tom jednou byly líp stejně jako my. Ani my už dnes nenakukujeme závistivě do zápaďáckých výkladních skříní…

To, že ten blahobyt s sebou nese svá negativa, to bohužel nikomu z těch, kdo si myslí, že žijeme na Západě v nějakém ráji, nevysvětlíme. Ani nám se tomu nechtělo věřit, když jsme cinkali klíči…

Strach nás jen straší…

… ale co když se mu to sakra daří?? :-) Hezky se řekne „Nic nepotřebuji a z ničeho nemám strach” (což bylo téma tohoto týdne), ale co když to máme říct tváří v tvář tomu, co FAKT POTŘEBUJEME a ČEHO SE DĚSÍME K SMRTI??

Uplynulý týden jsem se cákala v moři. Nebo v bazénu. Ne, na aquaerobic, ani na Titanic na pláži s polskými turisty jsem se zlákat nenechala :-) To není můj styl. Ale zato jsem tyhle aktivity vždycky pobaveně sledovala.

Co Vy? Účastníte se těchto turistických mecheche – hotelových animací?

Ne? – Taky Vám to připadá jako zábava pro ty, kteří se neumí zabavit sami? 

Ano? – Taky Vám to připadá jako zábava pro ty, kteří se nechtějí jen povalovat s knížkou na pláži??

Na článek o tom, čím vším může být dobrodružná dovolená v hotelu na albánské pláži, ještě během týdne zcela jistě dojde. Je to rozhodně zajímavé. Tento článek je ale shrnutím toho týdne a jeho tématu, který mi přijde jako jedna z největších výzev roku.

 

Pokračovat ve čtení…

Najít vnitřní sílu, shodit ze sebe brnění a vyrazit do světa žít!

To je tématem 10 týdnů období elementu KOV, které tento týden začalo. Podzim je pro mě vždycky velkým dobrodružstvím. Rýpe do mě hodně hluboko, nutí mě vzdávat se toho, co už dávno nepotřebuju (stejně jako stromy shazují na podzim listí). Jo a na plodech podzimu bývá jasně poznat, jak moudře jsem na jaře sázela a jak pečlivě jsem v létě zalévala. Kolik slunce jsem svému životu dala, tolik sladkých plodů na podzim obvykle sklízím. Uvidíme, co letos. Kdo se chce na tuto desetitýdenní jízdu přidat, klidně může. Kdykoliv.

Přihlaste se do projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018 (je to zdarma)

Kolik vnitřní síly v sobě letos najdeme?

Vzpomínám, jak jsem před více jak 20 lety psala jeden ze svých textů (ani báseň, ani próza), jehož tématem byla odvaha vylézt ze svého opevnění. Ok, alespoň otevřít okna a vpustit trochu světla. Začít pomalu vymetat pavučiny. Ano, tak moc jsem se tenkrát bála :-) Řekla bych, že dnes už občas vyrazím na koni i mimo hrad a občas se střetnu se sousedy. Ale alespoň bez té železné košile stále ještě nevyrážím. Co kdyby na mě chtěl někdo zaútočit. Ale když i ona je tak těžká :-)

Náš život je poznamenaný všemi těmi ranami, které jsme kdy utržili. A je jich tolik!

Na některé si ani nevzpomínáme. Tak dávno se staly. Na některé si raději už nevzpomínáme. Tak nesnesitelně bolestivá by ta vzpomínka byla. Někdy nám nezbylo nic jiného, než si navléknout to brnění a zavřít se za vysoké hradby, abychom svá zranění uchránily před dalšími bolestivými doteky.

 

A proč ji vůbec hledat? (pokud chcete toho správného partnera třeba?)

Pokračovat ve čtení…

Nějak to přežít…

Měla jsem tento týden zajímavý rozhovor. 

Rozhovor o křižovatce, na které někdy stojíváme – jít dál po té cestě, která před nás klade ohromné výzvy, nebo si vybrat nějakou pohodlnější?

Kdo ví? Třeba to bude nad naše síly. Ale třeba také ne? Balancujeme nad propastí a říkáme si, zda zvládneme přejít tu zamlženou stezku. Jak dlouho takhle zamlžená zůstane?

Ale co když je na druhé straně cesty jasno? Co když cesta vede do úchvatných míst?? Co má pro mě větší cenu – bezpečí chaty, nebo radost z překonání vlastního strachu? Radost z vědomí, že zvládnu víc, než jsem si kdy myslela? (Ale zvládnu??)

 

V životě nejde o přežití

Vzpomněla jsem si na svůj zážitek z Dhahabu (Dhahab aneb jak se dostat z Egypta bez peněz). Je to pro mě už cca 20 let přelomový zážitek. Onen pocit klidu uprostřed bouře. Pocit ochrany uprostřed životně ohrožující situace (hlad, žízeň…).  Od té doby vím, že v životě nejde o přežití. Minimálně v mém životě ne :-) Vždy se najde někdo nebo něco, kdo mě podrží. Ty nejdrsnější okamžiky se nám často v životě objevují ne proto, aby nás ohrozily, někdy ani ne proto, aby nás posílily, ale prostě proto, aby nám ukázaly, že ve skutečnosti nejsme na nic sami, i když se nám to zdá….

Máme podporu. Neděje se nic, co by se dít nemělo. A cokoliv se děje, děje se proto, abychom v tom objevili lásku Života k nám. Dává nám to nejlepší. Ale my se dožadujeme svých vlastních jistot. Láska Života nám totiž bere to, co považujeme za důležité, a tlačí nás na ty cestičky nad propastí.

Pokračovat ve čtení…

Nejen hypersenzitivní lidé narážejí na otázku po vlastních hranicích…

… protože objevit, kde je ta naše hranice, za kterou už nemáme jít v rámci pudu sebezáchovy dál (nebo za ni pustit druhé), je důležité naprosto pro každého. Mít správně nastavené hranice je otázka psychické pohody, osobní svobody, vnitřní síly a rovnováhy. Kdo s sebou nechá manipulovat, nebo se snaží o něco v daném okamžiku nemožného, obvykle skončí s dost pošramoceným pocitem sebedůvěry… 

Hypersenzitivní lidé (HSP – viz článek Jste hypersenzitivní?) mívají potřebu mít kolem sebe mnohem užší hranice než většina. Zatímco ona většina  (v populaci je prý cca 20 % hypersenzitivních lidí) nemívá problém obklopit se spoustou lidí, vymetat hlučné party apod., hypersenzitivní lidé s tím problém mívají. Ten počet lidí, které zvládnou vpustit do svého osobního prostoru naráz, nebývá velký.

Kdysi jsem četla zajímavé přirovnání – mozek většiny lidí je jako síto s velkými dírami. Těmi dírami propadnou jen velké kuličky (okolní vjemy). Mozek pak tyto kuličky nějak zpracovává a vyhodnocuje. Mozek HSP lidí je ale jako síto s mnoha malými dírkami. Těch kuliček, které jimi propadnou je výrazně víc. (Člověk je citlivější, vnímavější.) Mozek na zpracování takového množství kuliček pak ale logicky spotřebuje mnohem víc energie.

Není divu, že hypersenzitivní lidé bývají na konci dne výrazně unavenější než většina, pokud se nenaučili pár fíglů, jak se tomu odlivu energie ubránit. 

Právě tento týden byla otázka mých vlastních osobních hranic na pořadu dne :-)

 

Kde je ta hranice toho, co zvládnu…

Pokračovat ve čtení…

Ztratit se ve svém vymyšleném světě je tak snadné…

… a je to tak nepříjemné! Občas na internetu slýchávám „Ego je potřeba, nechme si naše Ego, vždyť je to naše identita! Co budeme bez Ega? Lidi po nás budou šlapat! A nic nedokážeme!“ Zajímalo by mě, o kterém Já ti lidé vlastně mluví. O tom vymyšleném žijícím ve vymyšleném světě? K čemu je takové vymyšlený svět a jeho Já dobré? 

Tento týden jsem si plánovala vyplout nad hladinu toho vymyšleného světa. Mimochodem také jste někdy zažili ten pocit vyplutí nad hladinu?? Mně se to stávalo před lety při mých prvních meditacích.

Byla jsem z toho překvapená. Samozřejmě velmi příjemně :-) Bývaly to ty chvíle velkého klidu až blaženosti. Najednou jsem jen byla a vnímala to, co se kolem mě dělo. Neměla jsem potřebu to nijak popisovat, nijak to hodnotit. Jiný stav :-) Jiný stav jiného druhu než ten, který tak obvykle nazýváme :-)

Jako bych se vynořila ze světa, kde to hučelo myšlenkami. Rybka za rybkou. Ano, vymyšlený svět skládající se z myšlenek a z myšlenkových reakcí na ty myšlenky a z emočních reakcí na ty myšlenky a z myšlenkových reakcí na ty emoce. Reakce za reakcí, myšlenka za myšlenkou. Rybka za rybkou. Různě barevné, různě velké, různě hrozivé nebo hravé.

Téma tohoto týdne bylo stát se tou malou mořskou vílou (tu pohádku miluju!) a vyplout zvědavě do toho Jiného světa nad hladinou. Vědomě. Vzpomínáte, jak se obyvatelé mořského světa chodívali dívat na hladinu? Jak byli očarováni tím, co tam viděli? Třeba létajícími rybami?

Pokračovat ve čtení…