Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Vize roku 2019? Budoucnost, ve které nikdo z nás nechce žít…

Vyrostla jsem na sci-fi. Zatímco mí spolužáci byli u vytržení z Diskopříběhu, já hltala A.C.Clarka, Stanislava Lema apod. Jeden z nejznámějších sci-fi filmů osmdesátých let se ke mně v té době ale ještě nedostal. Ten k nám pronikl až po pádu komunismu. A byla to bomba

V dobách, kdy se mi o vlastním domácím počítači mohlo jen zdát (ale programovat v Pascalu jsem už uměla!) a všechny ty futuristické strašidelné filmy o vraždících robotech (třeba můj oblíbený Terminátor) se zdály být tak vzdálené a nereálné, já už tu atmosféru šílené technologie nasávala…

 A vize roku 2019? Tou je film, který stále považuji za naprostý mastrštyk. Blade Runner. 

Pokračovat ve čtení…

Království za trochu beznaděje…

Když se na mě známý naštval (a já vlastně vůbec nechápala proč), doufala jsem, že mi odpustí. Kdo by také v takové chvíli stál o to cítit beznaděj?

V takových chvílích máte přece obvykle dvě možnosti – buď v sobě chováte naději, nebo dostanete strach, že tohle pro něj byla už opravdu poslední kapka. 

Když jsem zrovna nezkoumala, co že jsem to tak strašného vlastně provedla, že tak vyletěl (a že jsem přišla na spoustu zajímavých věcí, které bych asi jinak nebyla nikdy ochotná vidět), tak jsem mezi nadějí a strachem (spíš na straně naděje) také lavírovala.

A přece nebude tento článek o tom, jak je hlavně potřeba mít naději a věřit, že všechno dobře dopadne.

To se tak obvykle tvrdívá, ne?? Co si v hlavě představujeme a čemu věříme, to se prý stane. Taková poučka. A vím, že je platná. Také vím, že dokážu odhadnout, kterým směrem se ta která událost bude ubírat. Zda má potenciál růstu, nebo pádu. Běžné by nejspíš bylo říct, zda má potenciál pozitivní, nebo negativní. Jenže to je právě to, co nikdo neví… je opravdu každý pád negativní?? A musí nutně být???

Já tady chci psát o něčem jiném. O daru beznaděje. O tom, že teprve ve chvíli, kdy jsem přestala lavírovat mezi nadějí a strachem, kdy jsem přestala doufat, že všechno dobře dopadne (ale i bát se, že ne), se mi konečně ulevilo a  cítila jsem se úžasně :-) 

Pokračovat ve čtení…

Když není nic tak, jak chcete…

Tak to je prostě smůla :-))

Ne, nebudu Vám tady sepisovat rady a ponaučení o tom, jak s námi naše Ego manipuluje a my se pak snažíme manipulovat svým okolím, abychom ho uspokojili. Tohle je prostě Jiný blog :-)

Neměl by sklouznout do toho dnes běžného radícího blogu (podobný nádech nakonec dostal můj původní blog  Žít je umění, kde dnes již najdete spoustu užitečných článků na nejrůznější témata), kterému se sice říká BLOG, ale v podstatě už dávno nemá s původním smyslem blogaření nic moc společného. Ale není ani tím běžným blogem o módě, knihách apod.

Ráda bych, aby tento blog zůstal blogem v tom pravém slova smyslu – sdílením příběhů a zážitků – ale tak trochu pod povrchem běžného dění.

Však víte (kdo víte), miluju symboliku, a když už si máme ten život užívat naplno, ať je to s opravdovou radostí a svobodou a ne s něčím, co se jen tak tváří :-) O takový život stojím a o takovém životě píšu. O tom, kudy si k němu prošlapávám cestičku, jaké překážky překonávám a jaké úžasné věci na cestě potkávám.

Pokračovat ve čtení…

Depešácký víkend aneb jak zklidnit emoce…

Někdy to není snadné. Nosíme si s sebou balík křivd, ale i vin; lítosti, ale i touhy, aby ti druzí taky přece. Vždy je totiž vina na obou stranách. Spousta lidí se veze buď na vlně té viny a lítosti, druhá spousta zase spíš na vlně křivdy a obviňování. Ale může se stát, že pokud si uvědomí, že vina je na obou stranách, emoce lítají tam a onam…

Na nejnovějším záříjovém víkendovém semináři čchi kungu Orel v hnízdě ve Svratce se právě o emocích a vinách, soucítění, laskavosti a odpuštění mluvilo. A nejen mluvilo, hlavně se cvičilo – nejrůznější praxe, které člověku mohou pomoci se otevřít, odpustit. Sobě i jiným. A také jsme si užili spoustu legrace. Kupodivu, vezmeme-li v úvahu to velmi těžké téma…

Pokračovat ve čtení…

Zmražená Mallorca aneb dovolená má mnoho tváří…

Jezdíte na dovolenou jako pár, nebo každý sám??

Často se říká, že rodina by měla na dovolené vyrážet spolu. Pravda je, že ta má rodina je holt opět tak trochu jiná :-)

Trávíme víkendy často společně někde v lesích, na hory jezdíme společně, ale v létě už roky máme dovolenou rozdělenou.

Já mířím s dcerou a matkou na jih za mořem. Můj manžel míří s kamarády nejlépe tam, kde je zima a mráz. Do vody by nevlezl. Za celých cca 12 let, co se známe, jsem ho ve vodě viděla snad 1x. (Vanu nepočítám :-))

A tak jsem si letos na pláži Sa Coma na Mallorce často říkala, co asi dělá můj manžel. Jestli někde nemrzne.

Fotky, které mi ukazoval po návratu zpět domů, opravdu svědčily o tom, že mráz byl tam, kam odjel, opravdu slušný. Svou dovolenou totiž trávil v Grónsku. Brrrr….

To je tak, když se sejde oheň a mráz…

  • Zatímco my jsme si fotily palmy, můj manžel si fotil grónské kamení.
  • Zatímco my jsme si fotily bazén u hotelu a mořské pláže, můj manžel si fotil jezera, kde nabírali vodu na vaření.
  • Zatímco my jsme si fotily, jak si v hotelovém baru dáváme sangrii (a dcera s novou ostravskou kamarádkou sendviče a kolu), manžel si fotil, jak si ve stanu vaří čaj a ovesnou kaši.
  • Zatímco my jsme si fotily papoušky (delfíny a lachtany jsem tentokrát nefotila), manžel si fotil z dálky jeleny. Případně jejich kůže pohozené cestou.
  • Zatímco my jsme chodily pěšky tak maximálně na „hrad“ a po promenádě, ale většinou jsme se přesouvaly letadly a autobusy, manžel chodil hlavně pěšky.

Prostě dovolená dvou tváří…

Závěr dovolené se sice napětím před odletem trochu podobal, ale i v tomto případě na jeho dobrodružství prostě nemáme.

Zatímco my jsme jen zdržovaly frontu u odbavení, protože Mallorčan nemohl zřejmě najít dceru v systému, manželovu skupinku na letišti v Grónsku rovnou převažovali (!) a řešili, jestli je do letadla všechny váhově poberou, nebo kdo poletí později. Přičemž všechna zavazadla už byla naložená v letadle…

My i oni jsme ale nakonec v pořádku odletěli, i když my jsme měli asi hodinové zpoždění…

A doporučila bych Vám jet na Mallorcu

Mně se tam líbilo. Byly jsme na východním pobřeží nedaleko přístavu Porto Cristo, kde prý tráví čas Rafael Nadal a kotví tam i jeho super special jachta :-) V městečku mají ale pro mě něco zajímavějšího a to velké krápníkové jeskyně. Z našeho letoviska Sa Coma tam jezdil autobus (pár minut cesty) a stavěl přímo u vchodu do jeskyní. Prohlídka trvala asi hodinu včetně krátkého komorního koncertu dole v jeskyni (hráli hudebníci na loďkách na podzemním jezeře). Hotový Fantóm opery, jestli znáte tu část, jak fantóm přijíždí na loďce do svého obydlí.  Píseň tedy byla jiná, ale atmosféra podobná.

Podívejte se na toto krátké video – tahle dvojice je má nejoblíbenější, Sierra a Ramin. Před dvěma lety to pro mě byl vánoční objev (viz článek Na Vánoce nedávají jen pohádky a nejen ty jsou zázračné…), nikdy bych si byla nemyslela, že mě bude bavit se dívat na Fantóma opery. Ale tenkrát mě uchvátila jedna píseň a vzpomínám, jak jsem kroužila v zimě na bruslích po stadionu a zpívala jsem si ji. Uklidňovala mě…

Další výlet jsme podnikly, už obligátně, do Marinelandu na delfíny, lachtany a papoušky. Na rozdíl od loňského byl tento Marineland menší a papoušek uměl jen sčítat :-) Ale i tak jsme si to užily…

Hotel byl super, kousek od pláže, ale dost daleko na to, abychom se mohly trochu projít. Byl v klidné části letoviska, hned vedle archeologického naleziště. Vařili dobře, opět jsme se tam vrhla na zákusky :-) All inclusive se nám opět vyplatilo – dcera dělala experimenty s Coca-colou. Lidi, ta Zero nejen že nevoní, ale je opravdu ve srovnání s tou přeslazenou vysloveně nechutná. Už ji nikdy kupovat nebudu!

Odpolední klid a večerní chvilku jsem trávila u televize – ale byl to užitečný čas :-) Filmy ve španělštině se španělskými titulky byly pro mé oprašování španělštiny dokonalé. Dokonce tam byly i čínské programy (dva v angličtině a jeden ve francouzštině) a to bylo teprve zajímavé koukání. Člověk by neřekl, jak jsou ti Číňané nafoukaní a na Západ koukají jako na země za zenitem, které teprve teď poznávají, jak je úžasné omezit dravý vliv trhu státními intervencemi…

Celkově si na dovolenou nemůžu vůbec stěžovat.

A přece nebyla taková, jaká jsem čekala, že bude. Nebyla tak poklidná, tak pohroužená jako mé předchozí dovolené. Byla tak trochu vnitřně podrážděná a pátrající po odpovědích. A přece chvílemi prozářená. Ale o tom zase na mém blogu Žít je umění.

A co Vaše dovolená? Zažili jste něco zajímavého? Zjistili jste něco zajímavého? Líbilo se Vám tam, kde jste byli? A byli jste spíš přítomní teď a tady, spokojení, nebo spíš pohroužení někde ve svých vlastních příbězích (nebo příbězích druhých lidí) a případně nespokojení?? 

 

 

 

Za všechny mé problémy můžeš ty! Nebo jak to vlastně je??

Spousta lidí chodí po světě a neustále brblá. Za své problémy viní všechno kolem sebe.

Počasí. Rodiče. Děti. Partnera. Partnerku. Politiky. Lékaře. Taky vídáte ty jejich zakaboněné tváře, když jdete po ulici? Také slýcháte ty jejich tirády tu na jednoho, tu na druhého? Jak často si říkáte: Já takový notorický stěžovatel nejsem.?? A jste si tím tak jistí???

Už před mnoha lety jsem si říkala, jaký jsem dobrák. Nevraždím, nelžu, nekradu a nesmilním. Hotový vzor ctností. A přitom, škoda mluvit. Nalijme si toho kyselého vína (a Bože, jak já nemám ráda kyselé víno. Vždycinky jen to sladké…).

Buď má člověk tu ctnost úplně, nebo ji nemá vůbec.

Co všechno jsem už v sobě, nebo v druhých zavraždila? Kolik jsem toho ukradla? Kolik snů, kolik nadějí? Kolik jsem si toho už nalhávala, jen abych nemusela vidět pravdu? Kterými vášněmi jsem se nechala svést? Kterými touhami?

Jaké ctnosti máte Vy? Kdyby Vám dali u soudu do rukou kámen, jste bez viny, abyste ho mohli hodit?? Nahlédněte hluboko do sebe a jen se pěkně podívejte se, co všechno za kostlivce tam chřestí kostmi :-)

A jak je to s tím notorickým obviňování druhých za naše vlastní problémy?? 

Pokračovat ve čtení…

Jaké to bylo na desetidenním kurzu meditace Vipassana?

Stručně a jasně – podle mě by měl být kurz meditace Vipassana povinný pro každého (podobně jako prý v některých částech Indie).

Je to poklad, díky kterému člověk konečně najde praktický i teoretický přístup k vnitřnímu štěstí. Bolí to, ale nakonec pročistí uvnitř i vně nejrůznější škodlivé nánosy. A nakonec, když na bolest nereaguje, pronikne tam, kde cítí jen štěstí a soucítění. Zažere se to do mozku tak dokonale, že to zažíváte nejen na kurzu ale i poté. I v těch bouřích, kterých byste se předtím děsili :-) Alespoň taková je má osobní zkušenost.

Jsem už týden po skončení kurzu v úžasu!

Pokračovat ve čtení…

Vipassana a puzzlíky aneb vzhůru do hlubin (blaženosti?)

Pravda je, že blaženosti jsem při meditacích zažila spoustu. Už dávno se čas od času přelévá i do každodenního života. Stačí se zastavit. Ono to ve své podstatě není moc těžké. Věřím, že nakonec to může zvládnout každý. (Ostatně, co jsem tak slyšela, desetidenní vipassana dělá divy s kdekým a nemusí pršet blaženost, hlavně když kape, že?? :-))

To, co je těžké, je prodrat se skrz ty trny, které ten Jiný svět zakrývají. Ostny zklamání a nepříjemných zkušeností, které se kolem nás ovíjejí, a nechtějí nás pustit dál. Postavit se jim někdy bolí a ne vždy máme dost síly a hlavně dost důvěry v to, že to má vůbec smysl. Většinou se nakonec sebereme a odjedeme do té pomyslné vesnice pod zámkem spící Růženky. Místní hospoda, jídlo a pospolitost tam je totiž jistota :-)

I vipassana bolí. A stejně se tam těším! Ačkoliv znám, jaké to je sedět hodiny v meditaci, těším se.

  • Ano, člověku se chce spát (my jsme loni začínali v 5 ráno!). Dokud si nezvykne na jiný režim.
  • Ano, člověka bolí tu nohy, tu záda, tu za krkem. Dokud si nezvykne sedět.

meditace vipassana

Ano, zažila jsem loni jen mírnou kratší verzi. Mohli jsme si číst a psát. Mohli jsme mít i mobil. Méně jsme seděli a více chodili. Když jsem si chtěla zacvičit orlí čchi kung (styl Orel v hnízdě), mohla jsem. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, jen mluvit ne. A to mi vyhovovalo…

Za to všechno, co člověku taková intenzivní meditační praxe v přírodě dá, to stojí! O Jiném světě si totiž můžete stokrát číst a můžete mu i rozumět (což ovšem není žádná hračka), ale k čemu Vám ta znalost je, když ji nedokážete vnést do praktického života?? A to bez trpělivé práce s myslí (meditace), ale i s tělem prostě nejde! Můj manžel říká, že to není nic pro něj. Příroda? Super. Ale něco tam dělat. Někam jít, rozdělat oheň a postavit stan (kde je to možné). Až dojde na blackout (hope not), nebojím se. Manžel se o rodinu v lese postará a ještě si to bude ohromně užívat :-)

Pokračovat ve čtení…

Máte strach ze zubaře? Prý si stačí zpívat…

S tím přišla má desetiletá dcera! A já jen zalapala po dechu. No jasně!

Zrovna jsem jí cestou k zubaři vykládala, samozřejmě děsně moudře, jak už to tak rodičové umějí, že když chce tedy na umrtvení před vrtáním injekci, tak je dobré se nedržet vyděšeně za křeslo celá napjatá, ale uvolnit se a vydechovat. Že to nebude tak bolet. To zase kdysi učila moje matka mě, když jsem ještě byla předškolačka. V nemocnici před injekcemi po operaci slepého střeva. Využívám tuhle její radu již léta, i u zubařů. Pravda, používám i jiné fígle, abych si ten čas u zubaře trochu zpříjemnila, ale to sem teď nepatří…

A ona prohlásila, že si zpívá. Tak jistě, už jste někdy zpívali a přitom se nadechovali?? Nebo třeba zadržovali dech??

Dcerka velmi ráda zpívá. Její sen je stát se zpěvačkou. Jejím idolem je Lucie Bílá. Dokonce si prý na jejím koncertě (Lucie Bílé, ne mé dcery, ač se sborem měla vánoční koncert jen o pár týdnů později v té samé hale) potřásly děvčata pravicí. Tvrdil můj manžel, který byl s ní…

Zdá se tedy, že každý si přirozeně najde to své…

Týden předtím jsem měla sraz se svou spolužačkou ze střední a došla řeč i na zubaře, dentální hygienu, rovnátka a tak. Také máte pocit, že poslední dobou všechny děti chodí po rovnátkách a zubařích?? A také došla řeč na zubaře jako takové a jejich přístup k dětem. Potažmo pacientům.

Já nevím, jak Vy, ale já jsem po tomto rozhovoru musela naší doktorce (a samozřejmě také sestřičce) poděkovat, že jsou tak pohodové!

zubařJá tam opravdu chodím ráda! A naše ortodentistka? Nevím, jestli je to tím, že je to stará škola, nebo prostě povahou, ale to je zcela jiná kategorie. Když tam jdeme, moudře kladu dcerce na srdce, že je potřeba se na paní zubařku hezky usmát a trochu ji pozitivně naladit. Většinou tam sedí zamračená jak kakabus a s dětmi se moc nebaví. A přitom to umí, když chce :-)

A tak musím říct, že mi tento týden udělala největší radost naše slečna zubařka a její sestřička. Ostatně jako vždy, když sedím na tom křesle já nebo má dcera. Nejen že jsou šikovné, ale ještě jsou milé, vnímavé a je s nimi zábava. Stačí tak málo a to, co je pro spoustu lidí stres a hrůza, je možné proměnit v celkem příjemný čas. Tedy až na ten závěr s účtenkou, no… :-)

A co Váš zubař? Jaký je? Chodíte k němu rádi? Nebo je to drsoň a typ: „Už abych to měl za sebou.“?? A co Vám udělalo tento týden největší radost?? Zavzpomínejte a prožijte si tím tu radost ještě jednou :-)


Jak na strach všeobecně?

Přečtěte si článek ze série 5 pokladů: Když dostanete strach, zamiřte hlouběji


Zaujal Vás článek? Chcete také žít jinak? V tom Jiném světě? Přidejte se! Je to někdy dobrodružnější než bungee jumping, zábavnější než nejnovější komediální hit, hravější než online hry a objevíte toho o sobě a druhých lidech víc, než kdybyste projezdili celý svět! Napište si o stručné PDF o Jiném světě a dozvíte se, co všechno je tu jiné! CHCI SE SEZNÁMIT S JINÝM SVĚTEM.

V čem mě mile překvapila Sellinova knížka o hypersenzitivních lidech?

Byla jsem na tom asi jako každý, kdo si tu knížku o hypersenzitivních lidech přečetl :-) Říká se tomu WOW EFEKT :-) (Nevím, jak dnes, ale kdysi se anglické wow ve filmech překládalo jako Páni!.) V hlavě se mi honily myšlenky jako:

Ten člověk mluví o mně!

Je to vůbec možné?? 

Proč jsem to nevěděla dřív?

Takže jsem vlastně úplně normální, jen jiná než 80 % lidí?? (Tak proto to mimoňství a jiný svět, ve kterém si tak žiju?? :-))

Přiznávám, v tomto případě mi udělalo radost patřit do nějaké škatulky :-) Obzvlášť, když je označená slovy: TAKOVÝ JSI A JE TO TAK V NAPROSTÉM POŘÁDKU :-) Však řekněte sami, co je špatného na tom být prostě vnímavější?? Kdysi jsem tomu říkala zranitelnost. Ale ještě než jsem si přečetla Sellinovu knížku o hypersenzitivních lidech (blíž info o HSP a té knížce najdete ZDE), nazvala jsem si to citlivostí. A ono to zní úplně jinak, že?? Zranitelnost a citlivost.

Pokračovat ve čtení…