Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Ode dna do hlubin (50/14) – A co takhle se nad propastí vznášet?

V minulém díle byla řeč o propasti nejistoty. Jak moc nám nejistota nesedí. Jak moc se jí tedy přirozeně snažíme vyhnout. Jak hledáme něco, čeho se chytnout. Ale také o tom, že to, co většinou nacházíme, je nakonec vzduch, který ale považujeme za pevnou zeď. A pak se divíme, že jsme si nabili nos.

Byla řeč i o tom, jak náročné je ve skutečnosti najít něco, čemu bychom mohli důvěřovat. Po všech těch zklamáních. Problém ale je, že náš pohled většinou obsáhne jen to, co vidí oči. A čemu rozumí rozum. Přitom my všichni umíme vnímat víc než to. I o tom byla v minulém článku řeč – o prostoru, ve kterém se dá ona důvěra najít. V tom neduálním prostoru. O kterém toho většinou nikdo moc neví. Ale ve kterém všichni přirozeně žijeme podobně jako ryba ve vodě.

Je tak trochu paradoxní. Propojuje protiklady. A právě to je téma tohoto článku. Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (13/50) – Nad propastí nejistoty

No jo, ale po minulých dvou dílech série si teď můžete říct: „Když přestaneme žít ve svých představách a přestaneme je životu navíc vnucovat, jak tedy vlastně žít? Čeho se v životě chytit? Kam směřovat? Čemu věřit?

Naše představy o sobě samých, o druhých, o situacích nebo o třeba o naší budoucnosti jsou velmi často jasně dané. Jako bychom v sobě měli zabudovaný určitý program, jak máme co vyhodnocovat. Program daný našimi minulými zkušenostmi, nebo tím, co nás kdo kdy učil. A čemu jsme kdy uvěřili.

Tohle se povedlo. Tohle není užitečné. Tenhle člověk je fajn. S tímhle se nedá mluvit. Na tohle nemám. S tímhle si poradím.

Je fajn mít v životě alespoň nějakou tu jistotu, že? Máme totiž asi všichni i tu zkušenost, kdy si najednou nevíme rady. Kdy váháme, co udělat. Nebo si nejsme jistí, že to, co jsme udělali, bylo správně. Kde tu jistotu brát? Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/12) – Když přestaneme životu své představy vnucovat

V minulém díle byla řeč o představách, ve kterých žijeme. A o nejrůznějších očekáváních s nimi spojenými. Ať už jsou růžové a svobodné, nebo temnější a spoutanější. Jsme v nich zabředlí, místo abychom se otevřeli světu neočekávaného, který není nějakými představami určován. Prostoru nekonečných nejrůznějších možností.

My ale nejenže žijeme v představách a očekáváních, my ty své představy a očekávání životu navíc vnucujeme. A pak se děsně divíme, když se svět netočí podle našich představ. Ta zklamání mohou být dost drsná.

I já jsem kdysi žila v takové té představě, že chci být stejně svobodná jako kůň. Znáte to, takový ten divoký hřebec! Volně si běží, překážky ladně přeskočí, nenechá se odradit. Takový kůň byl v mém dětství mým božstvem. (Ano, jeden z nich se jmenoval Diktant, stále si vzpomínám.)

Takovou představu svobody podle mě sdílí spousta lidí. Omezení berou jako porážku. Jako ponížení. Ponížení toho hrdého divokého mustanga v nás.

Postupně jsem opustila představu, že TOHLE je skutečná svoboda.

Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/11) – Když přestaneme žít jen v představách

Všichni žijeme v nějakých představách. O tom, jací jsme. Jací jsou druzí. O tom, co by se mělo dělat, a co by se nemělo dělat. O tom, co bude, nebo co bylo. Ale jsou to jen představy. Jenom představy. Iluzorní svět. Pro někoho růžovější a svobodnější, pro někoho temnější a svázanější. Ale pořád jen iluzorní svět, který nemá s realitou, nebo řekněme pravdou, nic společného.

A nejde ani tak o to, že by někdo věděl, co je ta opravdová pravda. Jde spíš o to, že nikdo pořádně nic neví, ani pán, ani kmán, ani vědec, ani šaman. A to je ten fór. Ta realita. Ta nekonečná otevřenost. Otevřenost možností.

A co je ten největší fór? Že místo abychom dál žili ve světě našich představ, můžeme se přestěhovat do světa neočekávaného. No nezní to lákavě??

Hmm, kdysi jsem si myslívala, jak je ten Jiný svět lákavý. Svoboda! Radost! Vnitřní klid! Odvaha! Jistota! No není to krása??  Jenže velmi brzy jsou začala zjišťovat, že čím vyšší hodnota, tím vyšší cena se platí.

A to je ten háček na cestě ke štěstí. Ta otázka – stojí nám TAHLE cena za to? Podívejme se na ty cenovky blíž. Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/10) – Semínko lásky

Světlo je tu! Nebyla tahle větička minule opravdu přitažená za vlasy, uvědomíme-li si, že to tenkrát v polovině března bylo opravdu všechno teprve na začátku?? Spousta zmatku, spousta strachu, ale možná i taková ta trocha sladké nevědomosti. Nevědomosti toho, jak přesně se nad našimi hlavami zatáhne. Jak se zatáhlo nad tou vaší?

Pojďme se ale ještě podívat zpět. Do té poloviny března. Kdy se témata elementu DŘEVO, ta jarní témata, která nás mají učit vnitřní svobodě, dostala také teprve do poloviny. Jak jste ty týdny využili? Vzpomínáte?

Jaká semínka jste zasadili? Semínka strachu? Nebo semínka důvěry? Ale hlavně – pomohla vám karanténa poznat, že vaši svobodu nemá v ruce ani nějaký virus, ani nějaká vláda?? Není to snadné poznat, že?

O tom, že i s rouškou a bez možnosti jít si sednout do kavárny nebo vyjet na výlet do zahraničí, jsme stále svobodní, jsem nikoho mluvit neslyšela. Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/8) – Zbavujeme se bordelu

Proč? Protože v bordelu se špatně žije.

Možná máte doma naklizeno a tu zkušenost nemáte. Tak až se budete někdy stěhovat? :-) Ale o určitém druhu bordelu jsme mluvili už minulý týden. O takovém tom bordelu, kdy přes všechny ty krabice plné našich potřeb, jsme se na naší cestě zasekli.

Problém s našimi potřebami navíc ještě je, že dokud jsme závislí na tom, co pro nás kdo udělá, budeme na té cestě stát a čekat a čekat a čekat…

Někdy se možná dočkáte. To je pak nádherný pocit úlevy a štěstí, že?

Někdy ale ne. Co pak? Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/7) – Když se nemůžeme pohnout z místa

Těch důvodů může být spousta. A o některých již byla řeč. Ano, o tom pocitu, že jsme na všechno sami. Jako by nám něco bránilo udělat krok vpřed. Strach, že to sami nezvládneme.

Ano, byla řeč i o tom, kde čerpat sílu.

Zde, u našich obav ten roční cyklus lidských příběhů často začíná i končí. Ale tam na dně můžeme hledat nové a nové inspirace a impulzy k tomu, jak strach překonávat. A onu sílu tak budovat. Můžeme zde nacházet nové způsoby, jak se dívat sami na sebe a na svět kolem nás. Ano, i o tom již byla řeč. O bludištích, ve kterých ze ztrácíme. O labyrintech, ve kterých se nemusíme točit. O iluzích, ve kterých žijeme, ač nemusíme.

Co dál? Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/6) -… a jen protože jsme slepí

Nejenže děláme z labyrintu bludiště, jak už byla řeč.  A bloudíme a bušíme hlavou do zdi. Ale dokonce jsme se i do toho Labyrintu lapili jako myši do takového toho kola. Víte, jaké myslím?? A běžíme a běžíme, dokud nepadneme.

Před 14 dny byla zase řeč o tom, že existuje jiný způsob, jak se dívat na svět. Ano, existují různé úhly pohledu. Můžeme si například říct, že co člověk, to úhel. Někdy pak stačí udělat pár krůčků směrem k druhému člověku a úhel se promění i nám. A může být po nedorozumění.

Nebo stačí hledat v něčem negativním i něco pozitivního. A může být pro změnu po neštěstí. Nebo něco negativního v tom pozitivním. A pak je zase po radosti…

Je možné i vidět v něčem konkrétním symbol. A necítíme se pak v celé situaci tak zapletení. Nebo v situaci zrcadlo. A máme v rukách způsob, jak se necítit tak bezmocně. Sami se sebou přece můžeme něco udělat, říká se většinou. Když tedy s druhými ne a ne hnout. To se člověku pak taky hned uleví. Na chvíli.

A pak je tu ještě jeden úhel pohledu. Ta nejzásadnější otázka, řekla bych: „Vidím věci tak, jak jsou, nebo vidím jen své vlastní představy, nápady a názory? Vidím realitu, nebo iluzi, kterou jsem si vytvořil/a?” Je fajn si ji klást vždycky, když si na něco tvoříme názor.

Když na ni hledáme odpověď, je ideální jít až na dřeň. Až k samotné podstatě našeho vědomí a našeho bytí.

A tak jsem tento týden trávila četbou o kvantové fyzice a podstatě vědomí. To je vám velmi zajímavé čtení, čím víc se do něj noříte. Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/5) – To absurdní bušení hlavou do zdi…

Ve snaze odrazit se ode dna často děláme spoustu absurdních zbytečností. Podobně jako když kolem sebe ve vodě začnete v panice plácat ve snaze udržet se na hladině. Jen se vysílíte a utopíte.

Ostatně loni jsem takových absurdních zbytečností sepsala hned padesát. Abych se měla padesátkrát čemu zasmát. Pomáhá mi to. Například o té absurdní představě, že jsme na všechno sami, už tady byla nedávno řeč. Vzpomínáte? A o tom, že pak máme často pocit, že už nemůžeme dál, taky. A taky o tom, jak často se zapomínáme na svět podívat z trochu jiného úhlu pohledu. A to i když víme, že nám to vždycky nakonec ukázalo cestu. A že se nám pak díky tomu ulevilo.

Někdy jsme prostě jak vlak ženoucí se po zajetých kolejích… nebo jak ten autobus v Nebezpečné rychlosti. Vzpomínáte? Jak Keenu Reevese a Sandru Ballock poslali na dálnici, která nebyla dostavěná?? Tahle scéna mě vždycky pobaví. Dokonalá země splněných snů.

A uplynulý týden byl pro změnu zase o tom, jak někdy umanutě bušíme hlavou do zdi…

Říkáme o sobě, že máme vizi a jdeme si za ní. Že nás žádné překážky neodradí. Že víme, co chceme. Ale umíme rozpoznat, kdy jsme jen umanutí a kdy jsme vytrvalí?? Pokračovat ve čtení…