Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

DEVATENÁCTKA (39) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Být svůj po svém

Bylo by opravdu absurdní snažit se být někým jiným. Jen si představte ten zmatek – každou chvíli byste museli zapojit své chameleonské schopnosti, abyste nevyčnívali. Koho bychom si vůbec nakonec vybrali jako toho, kým bychom chtěli být? Kolik individuálních originálních jedinců, podle kterých by se žilo, by vůbec na zeměkouli vlastně zůstalo? A jak by si těch pár zbývajících, kteří by byli sami sebou, sami se sebou ujasnili, že oni budou ti, kteří se už „chameleonit” nebudou?

Nebylo by logičtější najít tu společnou řeč spíš v tom, že budeme společně uznávat originální odlišnost, než neustále vyžadovat stejnost. Stádnost?

Jenže jak už to tak v duálním světě chodí, rádi se tu kloníme k různým extrémům. Jednou máme tendenci bedlivě studovat, co zrovna frčí. Ono to totiž pomáhá vzájemně si rozumět a předcházet nejrůznějším konfliktům. Jsou jasně daná pravidla, tohle ano a tohle ne. Společnost pak prosperuje. Bohužel se vždycky najde pár lidí, kterým daná pravidla přistřihují křídla. A nemusí to být hned zločinci. Pokračovat ve čtení…

Rozdmýchejme světlo v nás a nenechme ho zadusit…

Potkali jste někdy takového toho zářícího člověka?? Často to bývají děti. Ano, ta malá hravá stvořeníčka se zvláštními světýlky v očích, když jim podáváte jejich oblíbenou hračku :-) Nebo když jim dovolíte zůstat na hřišti ještě o chvíli déle :-) Světélka vděčnosti, radosti, hravosti a ponoření do přítomného okamžiku. Ještě totiž neumí moc mluvit, a tedy ani přemýšlet.

U dospělých už tu záři objevíte jen zřídkakdy. Jsme tak trochu pobouchaní životem, že ano? Někteří víc, někteří míň. A někteří mají ještě ten danajský dar vnímat velmi citlivě utrpení druhých, jako by bylo jejich vlastní. Občas možná zahlédnete nějakou tu jiskřičku ve chvílích, kdy prožíváte něco povznášejícího. Máme to tak asi všichni – když se cítíme dobře. Když cítíme lásku, nebo se cítíme milovaní. Když dostaneme něco, po čem jsme toužili. Když se nám něco podaří. Když se na chvíli vymotáme z toho všeho, co v nás to světlo zháší…

 

Zastavte se na chvíli a zadívejte se jiným směrem než obvykle

Obvykle se díváme do minulosti, nebo do budoucnosti. Když už se díváme na to, co je právě teď a tady, pořád se většinou díváme „na něco”. Na něco tam venku, jako bychom neustále utíkali sami od sebe. Jako bychom radši ani nechtěli vědět, co cítíme. Jako bychom nechtěli mít nic společného s tou záplavou myšlenek, která nám proudí myslí. Jako bychom chtěli zůstat blaženě nevědomí toho, jak moc jsme ovládáni zvenčí. A jak moc tím trpíme… Pokračovat ve čtení…

Symbolický Gott

Není to tak trochu symbolické samo o sobě, že Karel Gott zemřel právě v týdnu věnovaném speciálně symbolice? Podle mě byl Karel Gott jeden velký symbol. A přece si říkám, jak ráda bych byla poznala, jaký byl jako člověk. 

Zlatavý Gott :-)

Být na jeho koncertě musel být zážitek (který jsem nikdy nezažila). Setkat se s ním osobně nebo získat jeho podpis bylo jistě jako dotknout se letmo něčeho vzácného. Stát se jeho milenkou muselo být moc krásné :-)

I když kdo se až takto blízko přiblíží hvězdě, snadno se může spálit. Hvězdy svítí pro mnoho lidí a mnoho žen a člověk zde nemá vůbec nic jistého. Stát se jeho ženou muselo být jako vyhrát v loterii. Ale je známo, že někteří výherci tolik štěstí někdy také neunesou. Jsou muži, se kterými žít, ať jsou jakkoliv laskaví, galantní a úspěšní, vyžaduje silné ženy.

 

Jaký byl Gott opravdu?

Ať bych se ale Karlovi Gottovi ocitla jakkoliv blízko, i nejblíže jako jeho dcera, poznala bych opravdu, jaký byl? Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (38) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Ne vždy je sůl nad zlato

Život prý může být jako pohádka. Jak chudý k bohatství přišel. Jak dívka k princi svých snů přišla. Jak princ získal ruku princezny. A půlku (jenom??) království k tomu. Jen se při tom všem snění zapomíná na to, že pohádkový hrdina je obvykle podroben mnoha tvrdým zkouškám. Že „život jako pohádka“ nemusí být dvakrát veselá vyhlídka a že, když na to opravdu přijde, obvykle se ukáže, že lidé o takový „pohádkový“ život ve skutečnosti vůbec nestojí.

Utíkat z pohodlí svého domu před Kazisvětem? A někde mýt nádobí? Bojovat s nějakými draky? Sloužit ženě svých snů? Makat v samotném pekle? Žít se Zvířetem v rozpadávajícím se zámku? Řekněte, toužíte po něčem takovém?? Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (37) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

První krůčky

Proboha! Ať nevstává! Ať se nepouští! Ať zůstane sedět!

Dívá se na vás svýma nevinnýma očkama a roste v něm strach. No jo, co když fakt spadne? Co když se bude cítit nejistý? Zavrávorá? Co když si natluče? Cítí z vás všechnu tu paniku. Sedá si. Lehá si.

A říká si: „Proč jsem se tedy vlastně narodil??Pokračovat ve čtení…

Už jste si zvykli na školu?? A co na to Melanie Martinez?

Září nám pomalu končí, ale ani ten měsíc možná nestačí na to, aby si člověk na školu zvykl :-)  Ať už se to týká těch, co tam chodí jako žáci, nebo těch, co tam chodí jako učitelé. A oni i rodiče mají najednou o starost víc – budit, vodit či vozit, učit se s dětmi. A občas se zastavit ve škole osobně. A spousta lidí si nezvyklo ani na to, že do té školy kdy chodit museli, co?? :-) A Melanie Martinez pak má o čem nazpívat celé album a natočit velmi zajímavý film.

V rámci terapií se obvykle řeší dětství a dospívání – rodina a škola. To, co se děje ve škole, se dá zpracovat různě – máte seriály, máte knihy, máte filmy. Moc hezký film je 3 idioti :-) (Mimochodem, super název.) Indický, vtipný. Zatraceně vtipný a velmi velmi pravdivý.

A pak tu máme nové album a film Melanie Martinez K-12 (neboli od školky do čtvrťáku).

A právě na ně bych se chtěla v tomto článku podívat blíž, protože se s tím, co se v jejím filmu (a písních) děje, můžeme tak snadno ztotožnit. A také proto, že se na školu dívá hodně nezvykle. Ale hlavně protože tady nejde jen o školu, ale o celý život.

Jméno Melanie Martinez mi nic neříkalo a jaké to bylo překvapení

Pokračovat ve čtení…

Proč už se nenosí cítit se špatně??

Jako by to byla nějaká porucha či nemoc. Jako by si za to člověk mohl sám a ostatní byli prostě jen „sami sebou”. A je na vás se s tím smířit.

Ale proč by se měl ale člověk smiřovat s něčím, co zjevně ubližuje druhým?? Proč by měl člověk mlčet a když nemlčí, je s ním určitě něco špatně?? Proč první, co nás napadne, je kritizovat, místo abychom se snažili vidět a pochopit?? Proč snahu vidět a pochopit naopak vnímáme jako kritiku?

Proč máme tendenci rozebírat do detailů, co je špatně a co dobře, a ne se otevřít tomu, co k nám přichází?? A proč snahu otevřít se tomu, co je, a naučit se s tím žít, naopak vnímáme jako pitvání se v něčem, co je prostě potřeba přijmout a nehodnotit?? Proč je to všechno tak na hlavu postavené??

Spousta otázek, že? Na některé se dá odpovědět, a některé by jen měly zaznít a rezonovat tak dlouho, dokud už nebude třeba si je klást. Pokračovat ve čtení…

Jak se s tím mám smířit??? (10 speciálních krůčků ke smíření)

Zkuste třeba cestičku, jejíž jednotlivé schůdky se mi postupně odhalovaly již před více jak 20 lety. Cestičku od trápení k vnitřní spokojenosti i radosti, kterou jsem na vlastní kůži procházela několikrát a díky které jsem mnohokrát to smíření našla.

Když jsem po ní šla úplně poprvé, trvalo to léta a bylo to zcela nevědomé. Pak vznikla její knižní symbolická podoba o záchranných kruzích v dobách nejistoty a já si poprvé uvědomila, jak univerzální tato cesta umí být.

Od té doby jsem jí prošla mnohokrát. Někdy ta cesta za smířením s trny, které nás někdy tak zraňují, trvala déle, někdy třeba jen pár okamžiků. Čím víc máte ty jednotlivé schůdky vyšlapané, tím rychleji se, zdá se, šlape :-)  Budeme je brát hopem – rovnou po třech. Tak jak se jimi prochází v měsíčním Mimoňském speciálu.

 

První tři schůdky ke smíření – poodstupme od toho, co nás trápí Pokračovat ve čtení…

Strach projevit sám sebe a strach z vlastního potenciálu

Znáte to? Tak moc je pro nás, zcela logicky, důležité přijetí společností, že se neustále snažíme nějak zapadnout. Možná ještě jako děti jsme se svobodně vztekali v sámošce a bylo nám dokonale ukradené, že matka se rozčiluje a lidi kolem se mračí. Cítili jsme se mizerně, protože nám nechtěli koupit tu super hračku nebo alespoň ten jogurt s hračkou. Vždyť co by jim to udělalo??

Co se stalo, že najednou se už v sámošce neválíme, kdykoliv zjistíme, že zdražilo máslo, a na ty, co se tam rozčilují se díváme jako na vyvrhele?

 

Jak neudusit sami sebe

Ne, rozhodně nechci říkat, že je třeba se vrátit zpět do dětských let a prudit lidi svými nezvládnutými emocemi :-) Umíte si představit, jak by to pak asi tak na dálnici, v hromadné dopravě a v obchodech vypadlo?? :-) (Ano, to snad ani nechceme…)

Naučit se zvládat své emoce je velmi důležité. Jen bychom v tom procesu neměli udusit sami sebe, jen proto, že naše projevy by mohly být druhým nepříjemné… 

Ale víte vlastně, kým jste? Kterou svou část vlastně máte svobodně projevit? Tu vášnivou, nebo tu, která miluje klid? Tu, která si jde za svým, nebo tu, která ráda vidí spokojený úsměv na tvářích lidí kolem sebe?

Někdy pomáhá se podívat do svého horoskopu. Ať již jim věříte, nebo, ne, možná vás zarazí, kolik různých tváří v sobě podle horoskopu skrýváte. Tváře, které jsou mnohdy v rozporu, a které se jen málokdy daří sladit.

 

Jak neudusit druhé?

Když se mluví o svobodném projevení sama sebe, je velmi snadné sklouznout do chování toho dítěte, které si vydupe své. Koneckonců spousta moderních rodičů žije představou, že není správné dítě nijak omezovat. Aby z toho nemělo trauma. Aby bylo své.

Jenže jako bychom si ve snaze vydobýt si opět své místo na zemi usmysleli, že nebudeme brát ohledy na druhé. Ani to ale přece není cesta – v tomto procesu bychom neměli dusit ani druhé. 

Jak z toho dilematu tedy ven??

Třetí týden Mimoňského speciálu „Jak se s tím mám smířit?” nám klade pár základních otázek – kde je ten prostor, kde nedusíme ani sebe, ani druhé? Jak se do něj dostat a jak v něm žít? A čeho se vlastně tak bojíme?

 

Tajemství neduality a našeho potenciálu

Nedualitu onoho tak trochu mimoňského Jiného světa můžeme vnímat jako něco vzdáleného. I když není zas tak těžké zjistit, že vy a auto projíždějící venku po silnici jste hluboce propojení a tvoříte jistou jednotu. Letní seminář elementu ZEMĚ něco podobného nejspíš ukázal všem jeho účastníkům :-) Můžete si ale říkat, k čemu vám takové poznání může být dobré.

Odpověď by byla na další článek :-) Zato je mnohem snazší si uvědomit, že je to právě nedualita, která vám může pomoci zahlédnout světlo v temném tunelu. Nebo že je to právě nedualita, která je prostorem, kde nemůžeme sklouznout do extrémů. Prostorem, kde nakonec nedusíme ani sebe, ani druhé. Kde může žhnout vášeň, a přece můžete být navenek klidní.

Prostorem, který je vyrovnaný. Možná i sám se sebou :-)

Témata Speciálu nás umí zasahovat prakticky, což jsem tento týden opět zažila sama na vlastní kůži. A vy doufám také :-) Často to nekončí jen u přemýšlení, že? Někdy ten impulz k uvědomění nemusí být dvakrát příjemný, ale zato je vždycky velmi cenný.

Již minulý týden se objevilo důležité téma strachu z vlastního potenciálu v jednom z videí Lisy Natoli, učitelky v Kurzu zázraků. A tento týden mi to jiným videem opět připomněl jeden z účastníků 2. běhu (díky, Michale).

Je v nás cosi, co nás svými nároky děsí, ale zároveň nám nabízí kapacitu je zvládnout s lehkostí ptáka, který se vznese do nebes. Cosi, co nás vyzývá k otevřenosti, která nám může přijít nebezpečná, protože vždycky hrozí, že někdo dá najevo, že ho nezajímáte a že vás nedává. Nutí vás stáhnout se zpět a zalézt si zpět do své nory, ze které jste horko těžko prstíček po prstíčku vylezli. Ale zároveň vám to cosi připomíná, že opravdová otevřenost je i prostupná a otevřená všemu. Právě zde pak leží ten klíč ke smíření s čímkoliv, co vás v životě potká. 


Článek jsem napsala jako shrnutí 3. týdne Mimoňského speciálu “Jak se s tím mám smířit?” pro jeho účastníky. Pokud byste se chtěli Speciálu také někdy zúčastnit a nahlédnout do jeho témat, bližší informace a možnost přihlásit se mezi zájemce najdete ZDE. Přihlašovací email zájemcům posílám vždy poslední týden v měsíci a do Speciálu se dostane pouze prvních 10 reagujících (první dokonce zdarma :-)).

 

 

DEVATENÁCTKA (36) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

V cílové rovince

Posledních pár metrů. Prudký sprint. Periferně vnímáte, že vedle vás běží další a snaží se o totéž – dostat se do cíle jako první. Snažíte se přidat. Snažíte se ze sebe dostat víc než kdy jindy. Překonat svůj rekord. A možná i ten světový a navždy se zapsat do tabulek těch nejlepších. Kdo by nechtěl být uznávaný, úspěšný vítěz? A ne ten věčný lúzr. Ten druhý. Nebo ten poslední.  Kdo by se nechtěl dostat se na stupně vítězů a dostat svou cenu?

Ale jakou cenu za to všechno platíme? Pokračovat ve čtení…