Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

NADŠENÍ (50/1)

Plný nadšení, takový je tenhle týden.

Samozřejmě že ne pořád, někdy je i naštvaný (distanční výuka mé dcery mi prostě někdy dává zabrat).

Ale když jsou na rozzářené obloze i mraky, čeho si všímáte? Mraků, nebo slunce??

Ano, někdy je ten správný čas věnovat se mrakům.

Pořádně prozkoumat, co jsou vlastně zač (a většinou zjistit, že je to zase jen voda…).

A někdy je čas nechat mraky mraky (je to tak česky vůbec správně??) a radovat se ze slunce.

 

Z čeho mé nadšení tento týden pramenilo??

Cosi ve mně se pohnulo a já se teď vezu na té vnitřní vlně, která je pro mě vždycky hodně důležitá. Protože na klasickou motivaci cukr/bič (ať už vnitřní, nebo vnější) už dávno nehraju. A tak jsem naskočila na vlnu a to jediné, oč se teď snažím, je z ní nespadnout.

Nenechat se zlákat vidinou nějaké dobrůtky.

Udržet si ten přerušovaný půst, ke kterému jsem se po Vánocích vrátila a který se mi už pár let osvědčuje jako bezvadný stravovací systém. U kterého se dá i zhubnout. (Po Vánocích často záhodno, že??) Víte, co je na něm nejlepší?? Že si můžete dát i to malinové želé s čokoládou (i když se mi moc nepovedlo). Chce to jen vědět, kdy je na ně ten nejlepší čas… Pokračovat ve čtení…

2020 – propast a krása fraktálového chaosu

Každému ukázal rok 2020 jinou tvář. Pro každého z nás byl výzvou a každý z nás se jí postavil různě. Někomu rozdal hodně náročné karty, se kterými se hodně blbě hraje a ještě hůř vyhrává. Někdo měl v ruce trumfy a teď třeba i slaví. Ale berme v úvahu, že je to jen jedna hra, jeden rok. Nakonec jde o něco jiného než o výhry. Jde o transformaci. 

Tenhle článek je o tom, jakou tvář ukázal rok 2020 mně, jak jsem se k jeho výzvě postavila já a co všechno ve mně proměnil. 18. března jsem jako podporu všem potřebným založila FB skupinu Využijme Káčko (koronavirus) užitečně – byl to jen kec, nebo se to fakt dalo?? :-)

Na konci každého roku jsem zvyklá dělat shrnutí a dávat roku nějaký symbol. Jak možná víte, miluju symboliku. Dokáže jedním obrazem zahrnout vše zásadní.

Uplynulé roky se nesly v duchu Daru, Sněženky nebo Spiritu. Rok Freddyho Krugera z Noční můry v Elm Street už tu taky byl. Vzpomínám si na něj velmi dobře – to byl ten rok, kdy jsem měla pocit, že když se neproberu, tak mě to rozsápe. Takže rok 2020 nemohl už přijít s ničím moc překvapivým. A za to jsem svým ročním projektům STROM ŠTĚSTÍ fakt vděčná…

Letošní rok jsem symbolicky pojmenovala rokem Fraktálu.

Proč? To se dočtete ke konci článku. Ke čtení si letos můžete pustit mou oblíbenou skladbu ze seriálu Made in Abyss (Vyrobeno v Propasti). Jde, opět symbolicky, o hudební doprovod závěru celého seriálu, kde se jako divák můžete ohlédnout za tím vším, co hlavní představitelé na cestě dolů Propastí už prožili. A že to občas bylo nečekané, děsivé, bolestivé i smrtelné podobně jako rok 2020. A zároveň se na konci ohlédnete za tím, co vás hluboce zasáhlo, a vydáte se dál. Hlouběji. Zvědavě, odvážně. I když víte, že ještě není všemu trápení konec.

Myslím, že článek přečtete rychleji, než hudba dozní. Ale třeba si ji budete chtít poslechnout až do konce a číst zvolna… Pokračovat ve čtení…

Nechci tu být aneb jak být šťastný, když svět je takový, jaký je??

Asi největší trauma mého života je samotný fakt, že jsem naživu. Kolik z vás si někdy říkalo, že se neměli nikdy narodit? Že sem nepatří?? A kolik z vás má naopak strach zemřít?? Ten pocit, že pak bude nic. Temno, mrtvo. Nyní v korona době je to asi velmi dobře vidět – koho představa smrti děsí? Podobně jako v imigračním teroristickém období stojíme před zásadní otázkou – jak moc se bojíme smrti?? Té, která jako by na nás číhala někde za rohem. Se kterou jsme dosud nepočítali. A která nám navzdory statistikám přijde děsivější než ty příčiny, na které zemřeme s mnohem větší pravděpodobností. Proč se například nebojíme sednout do auta??

Ať už se bojíte smrti, nebo života, tenhle článek vám může odhalit, proč se nebát. Proč jsme a vždycky zůstaneme součástí života. Proč sem patříme.

 

Jak být šťastný navzdory všemu

Pokračovat ve čtení…

Cesta z Absurdistánu do jiného, šťastnějšího, světa

Hmm, můj pocit, že žijeme v Absurdistánu se mnou teď asi sdílí spousta lidí. Svět jako by se zbláznil, že? Nic najednou nedává smysl, na logiku člověk může zapomenout a v podstatě vůbec na to, že bychom si mohli být jistí, jak se věci vlastně mají. Řekla bych ale, že teď je jen krásně vidět, do jaké míry vůbec dokážeme vnímat, jak se věci vlastně mají, a do jaké míry vidíme jen to, čeho se bojíme a co si představujeme…

Na téhle korona době je prostě i něco velmi vzácného… také to vnímáte??

Když jsem se v roce 2014 vydala na cestu z Absurdistánu, měla jsem na mysli právě tenhle druh absurdity. To, jak sami sobě absurdně stojíme ve štěstí, protože svět vnímáme skrz filtry svých představ. Protože se jimi necháváme spoutat. Vším tím strachem a touhou ten strach nějak přehlušit. Čeho se teď nejvíc bojíte?? A všimli jste si, jak se to všechno rozpadá na dvě hlavní skupinky zastávající opačná místa barikády?? Na které straně stojíte?? Nebo už té zjevné dualitě nepodléháte??

Můžete slyšet nejrůznější krásná slova o odvaze, svobodě, lásce, obětavosti a vztazích. O transformacích a ohledupnosti. Ale co vlastně znamenají? Když jsem se na tu cestu z Absurdistánu vydávala, netušila jsem, jak moc se obvykle mýlíme v tom nejzákladnějším chápání světa kolem sebe a nejrůznějších ideálů. Právě proto, že si většinou neumíme v tom našem dualitou ovládaném světě představit i něco jiného.

 

O štěstí prý ve skutečnosti vůbec nestojíme

Tvrdí A. de Mello. Vždycky se prý najde něco, co je pro nás důležitější. (Třeba nejrůznější sny, které si budeme chtít splnit?? A až to budeme mít, budeme šťastní??) Já jsem ve svém životě chtěla na té cestě z Absurdistánu otevřít prostor štěstí, kterému nebudu klást žádné podmínky. Žádné – to ano a to ne. Tohle se mi líbí a to chci, a tohle zásadně odmítám. Protože mi došlo, že štěstí, kterému se kladou podmínky, jak jsme zvyklí, nikoho nikdy neuspokojí.

Jsou to buď bubliny, které se vám rozpadnou pod rukama. Nebo fata morgány, které se rozplynou, když se k nim přiblížíte. Jsou to domečky z písku, které rozmočí první voda. Co je to za svobodu, kterou něco omezuje? Co je to za lásku, která miluje „jen když”? Opravdu O TOHLE stojíte??

Nenapadlo mě ale, čemu že se to tím také ve svém životě otevírám… :-)

 

Když chcete vnést krásná slova do reality svého každodenního života

Najednou zjistíte, co vlastně znamenají. :-) Já si to uvědomila hned na samotném začátku prvního roku Absurdistánu. Ten děs, že pokud chci být svobodná, budu se muset postavit tváří v tvář tomu, co mě poutá. Troufli byste si???

Já se k tomu samozřejmě moc neměla. Ale stalo se cosi, díky čemu jsem rok 2014 na jeho konci symbolicky pojmenovala rokem Daru. (A od té doby jsem i každému dalšímu roku dávala symbol, který co nejlépe vyjadřoval jeho hlavní poselství. Ten další byl třeba rokem Noční můry z Elm Street. Ale o tom později.)

Dostala jsem tenkrát dar lásky – coby síly, která dokáže člověkem pohnout, nadchnout ho, lapit a nepustit. Znáte to přece. To rčení, že láska hory přenáší?? Ale zároveň to byla výzva naučit se milovat dospěleji. V dobrém i zlém. Bez růžových brýlí. Svobodně, jak o tom Mello ostatně také mluví. Podle motta mé FB stránky Žít je umění / Jiný život v Jiném světě – „není umění milovat život, když vám snáší modré z nebe. Je umění milovat život, když vás vláčí po kamení.”

Umíte si i v takovým časech nechat srdce otevřené?? Je to velmi, velmi těžké…

Dostala jsem ale i dar podpory, za který jsem velmi vděčná. Byl to ale jen takový rozjezd. První jemné nárazy (které mě ale šíleně rozhodily), první pochopení toho, oč na téhle cestě půjde. Došlo mi to naštěstí celkem svižně, protože to nebylo poprvé, kdy mi Život přihrál do cesty něco takového. Tenkrát v devadesátých letech to byl první pohled mimo ty běžné životní cestičky. První objevy zrcadel a symbolů v našem životě a jeho zákonitostí. (To se o tom ještě moc nemluvilo.) O 20 let později přišel čas to rozjet podstatně víc, protože jsem na to už byla připravená. :-) Třeba jste taky??

 

50 kamenů

Za těch pár let od roku 2014 jsem zjistila, jak moc mi na téhle cestě pomáhá 50 kamenů. :-) Každý rok díky nim dostal příběhový, až pohádkový, ráz. A byly to pohádky plné překážek, lásky, zázraků. Rok najednou nebyl jen shlukem událostí, které se zčistajasna dějí a člověk se v nich ztrácí. Měla jsem navíc pocit, jako by se mnou Život komunikoval, protože já jsem komunikovala s ním. Ať se dělo cokoliv, vždycky jsem mohla říct: „To mě nepřekvapuje. Přesně vím, oč teď jde.” Vždy to totiž nějak odpovídalo tématu daného týdne. A daná témata na sebe vždy nějakým zvláštním způsobem navazovala.

A když první rok Absurdistánu skončil tématem „Něco končí a něco začíná”, bylo mi jasné, že příští rok chci jít do toho zas! Bylo to totiž – světe div se – poslední z 50 témat týdne, které jsem si postupně náhodně tahala z připravených kartiček.  Vzpomínám, jak jsem si každý týden říkala, jestli to opět bude navazovat a jaké téma vyjde na konec. Hmm, kdo by to byl býval řekl?? :-) Pokračovat ve čtení…

Bílý květ na stromu štěstí…

Je mi moc líto, že jsem tenhle rok do značné míry nechala jen tak plynout a nesnažila jsem se zachytit jeho jednotlivé vlnky. Ten obraz by mohl být letos obzvlášť zajímavý. Rok 2020. Nejsilnější a nejvýznamější rok novodobé historie. Na celé naší Zemi. A mně takhle proplul mezi prsty…

Tak snad zachytím pár tahy (údery klávesnice) ještě ty poslední týdny. Jak se zdá, bude to stát za to. A rozhodně bude zajímavé si pak zpětně (jestli to tedy přežiju…) připomenout, jak to člověk vlastně prožíval. A co všechno za změny mu tenhle rok přinesl. A nemusí být přece jen negativní, co myslíte?

Přinesl i vám nějaké změny v tom, jak vnímáte sami sebe a svět kolem sebe? Jak se učíte zvládat šikovněji jeho nároky? (A že každý rok přináší výzvy a tenhle rok obzvlášť!). Určitě by bylo zajímavé, kdyby se dole v komentářích sešly i vaše příběhy…

 

Letošní rok je prostě něčím prazvláštní

Poprvé po tolika letech jako bych se i tady na blogu zastavila spolu s celým světem a nabídla v sobě prostor pro nějakou změnu v tom, co, kdy a jak píšu. Předtím jsem roky každý týden zaznamenávala, čím mě daný rok fascinoval a co mě učil. Každý rok dokonce dostal svůj symbol – rok daru, rok Freddyho Krugera (je asi jasné, jaký byl) nebo rok sněženky či Spiritu.

Pokračovat ve čtení…

VZPAMATUJME SE… (pokračování)

(…první část článku je zde…)

Je to právě váš psychický stav, který máte do značné míry ve svých rukách. Určitě víte, že se můžete cítit svobodně i ve vězení, bohatě, i když máte hluboko do kapsy, a klidně, i když je kolem bouře. Protože tohle všechno jsou stavy mysli, které nemusí být závislé na tom, co se děje tam venku. Možná jste to i někdy zažili?? Možná jste někdy cítili tu opojnou vnitřní svobodu ve chvíli, kdy jste se najednou nenechali vytočit nebo vyděsit něčím, co by se vás bylo předtím dotklo?

Žádná vláda vám ale nepřikáže postarat se o svůj psychický stav. To je na vás. A já doufám, že až se dostanete ke konci tohoto článku, budete mít v ruce něco, co vám pomůže najít v téhle nejisté době tu vnitřní jistotu.

 

To nejdůležitější, co je teď potřeba

Pokračovat ve čtení…

Vzpamatujme se… to slunce tam stále ještě září…

TAHLE HRA UŽ JE ROZEHRANÁ.

Každého z nás, a to globálně, nějak zasáhne.

Menším, či větším omezením toho, nač jsme byli dosud zvyklí. Menšími, či většími ekonomickými problémy. Menšími, či většími zdravotními problémy. A někoho možná až na životě. Osobně, nebo u blízkých, přátel nebo známých…

S tím, zda se to stane, a do jaké míry, toho můžeme udělat jen velmi málo. Jsou tady ve hře větší síly, než jsme jen my. I když jednu věc ve svých rukách přece jen máme, a právě díky těm větším silám. O tom ale bude řeč až dále.

Navíc vlastně moc nevíme, jaké všechny síly to jsou a co přesně za hru se tu hraje. Snahy všechno propočítat a vykoumat jsou marné, protože nikdo, včetně odborníků i nejvyšších politiků, nemá dost informací. Kdo by je komu sděloval, když chce mít navrch? Čemu a komu se dá vůbec věřit? A od které doby se vědci umí shodnout na tom, co zkoumají? Obzvlášť když je to něco nového?

Já vím, že to není snadné (a často prostě nechceme být za hlupáky), ale jsou chvíle, kdy je třeba se naučit žít s oním známým: „vím, že vlastně nic moc nevím”. V určité nejistotě. Ve vzduchoprázdnu. Tam, kde není čeho se pořádně chytit. Kde nevíme, co vlastně máme dělat.

 

Máte strach?

Pokračovat ve čtení…

Víte, co je v životě opravdu důležité??

Ptala jsem se na to svých čtenářů. Dokonce jsem se i vsadila o svou první e-knihu. :-) Že cokoliv budou tipovat, nebude TO ONO, co mám na mysli. Bohužel, nikdo nevyhrál. Taková škoda, že něco tak důležitého si lidé neuvědomují…

Dostala jsem nicméně spoustu nádherných odpovědí. Četla jsem takové skvosty jako je láska, přijetí, přátelství s Bohem, radost, pozornost, dech apod. Řeč byla také o hojnosti, žití svých snů a svého poslání. Také vás něco takového napadlo? Zdá se to být jasné, že?

Jenže tomu všemu něco chybí. Tušíte co?

Jsou to buď ideály, nebo nástroje, které můžeme použít k tomu, abychom tyto ideální stavy prožívali. Jistě důležité ideály a užitečné nástroje, ale otázka stále zní:

Jak překonat to, co nám brání je použít? A ty vysněné ideály zažívat, kdykoli chceme a potřebujeme?

Nestačí totiž ani to, že jste měli to štěstí vůbec na vlastní kůži poznat, že je to opravdu vaše vlastní volba a že tu vnitřní sílu i klid máte vlastně na dosah ruky. Důležité je rozlousknout TENHLE oříšek. Určitě jste totiž už ve svém životě mnohokrát narazili na to, že víte, co byste chtěli a měli, ale z nějakého záhadného důvodu to neděláte. Kdo by nechtěl cítit lásku a radost? Kdo by si dobrovolně vybral cítit se mizerně?

 

Ne, ego není ten největší problém

Pokračovat ve čtení…

Pohled do propasti života a jak ho snést (Made in Abyss)

Víte, co vás v životě motivuje? Do čeho jste vložili své srdce… a smysl svého života? Máte podobně jako Riko z Made in Abyss jasnou a dost silnou představu, která by vám na cestě životem mohla pomoct?? Protože tam v Propasti (Abyss) života je to životně důležité. Teď na podzim, jestli rádi plujete s rytmy přírody, máte dokonalou příležitost podívat se na to blíž.

Zjistit, co vám slouží, a co vás naopak zbytečně souží. A nechat pak podzimní vítr, aby to odvál daleko pryč, podobně jako odnáší listí.

Je to totiž právě podzim a zima, díky kterým se můžeme zastavit a zapátrat v hlubinách. Za čím to vlastně jdeme? Před čím případně utíkáme?? A opravdu to tak chci??

Já tento týden přesně tohle udělala. Týden tématu NIC NEPOTŘEBUJI A NIČEHO SE NEBOJÍM v rámci projektu STROM ŠTĚSTÍ byl totiž k něčemu takovému jako dělaný. A k tomu pohledu do propasti mě inspirovalo kupodivu právě anime Made in Abyss. :-) Člověk nikdy neví, kde objeví inspiraci. :-)

 

Co všechno může symbolizovat taková Propast (Abyss)?

Jestli jste na tom s manga a anime podobně jako já, nijak extra vás něco takového nezajímá. :-) Ale má dcera je fanynka a nebýt korony, chodila by v květnu s rouškou po Výstavišti v rámci animefestu. Ne kvůli nařízení. Ale protože tam se kupovali už loni (i já kupovala jí) a bylo to tak nějak in. :-)

A přece mi občas předhodí něco zajímavého. Loni v létě to byla Madoka Magica. Japonskou říkanku z tohoto anime jsme se učili  letadle z Itálie domů. :-) Co mě na ní tak fascinovalo? O tom víc v článku Cena, kterou platíme za svá přání. Pokud jste přesvědčení, že snažit se naplnit svá přání, i ta sebevznešenější, je ten směr, který svému životu dát, pak tohle anime vám tohle přesvědčení asi nabourá. (Mimochodem, animace ovlivněná Švankmajerem. :-))

Možná je to ten východní vliv. Však Buddha už před tisíciletími říkal, že příčinou utrpení je touha (tanhá). A některá anime se nebojí ukázat, kam až člověka mohou jeho touhy zahnat. A nebývá to hezké….

Propast v Made in Abyss je někdy přirovnávána k Danteho peklu z Božské komedie. A přece musím říct společně se spoustou ostatních diváků anime i čtenářů mangy, že Propast je fascinující, krásná i děsivá zároveň. A přispívá k tomu i z mého pohledu nadpozemská hudba, kterou pro japonské anime složil australský skladatel. A natočili to ve Vídni. :-) Menší ochutnávka, ať víte, o čem je řeč (užijte si to, třeba při čtení článku):

Líbí? Můžu vám zaručit, a nejsem jediná, že po shlédnutí anime vám při některých skladbách zpětně začnou téct slzy. Ano, hudba vám velmi bolestně připomene některé scény. A ano, ani seriál, ani filmy nedoporučuji nikomu, kdo není připraven podívat se do Propasti… nebo jí dokonce sestoupit až na samotné dno. Na cestě totiž můžete narazit na nejrůznější věci, které nechcete vidět. Ani znát.

Ale jak už to v životě chodí, bez toho, aniž bychom přestali utíkat před traumaty a snažit se na ně nějak – jakkoliv – zapomenout, tu opravdovou svobodu a štěstí nenajdeme. Svět umí být krutý a není možné před tím zavírat oči. Dokážete se podívat kráse i hrůzám životní Propasti od očí??

 

Jak moc je moc, než vás to zlomí??

Hlavními hrdiny tohoto anime jsou děti. 12 let. Děvče Riko a chlapec Reg (tak trochu robot a tak trochu chlapec). Vzpomeňme si na to, jací jsme byli jako děti? Hraví? Nevinní? Žijící v přítomnosti? Někdy jsme se nebáli neopatrně vběhnout do ulice, auto nauto. Někdy jsme se báli příšer pod postelí a ve skříních. Někdy jsme měli milované rodiče, někdy jsme v životě neměli to štěstí. V každém případě jsme ale netušili, co všechno život obnáší. (Ozvlášť pokud nás ve škole spíš než dějepis a zeměpis bavilo si kreslit nebo číst pod lavicí.)

A pak jsme, rok za rokem, začali objevovat svět. Podobně jako Riko a Reg vrstvu za vrstvou objevují Propast, do které se jedné noci potají vydali. Tak nějak tušili, že to nebude jednoduché. Ale netušili, jak moc kruté to někdy bude… co všechno tam potkají a zažijí…

A přece, jak zaznělo v jedné z recenzí tohoto anime, jak moc je moc, než vás to zlomí? Riko má totiž jasný cíl – najít svou matku, která na ní má podle vzkazu čekat na dně Propasti. Snad tedy ještě žije?? Při jedné z halucinací, když táhne omdlelého Rega nahoru k východu z jeskyně, se jí honí hlavou, ať se vrátí zpět na povrch Propasti. Ale čím níž v Propasti jsou, tím méně je možné se vrátit zpět. (Funguje to podobně jako při sestupu do hlubin oceánu.)

Nezbývá než jít dál a čelit překážkám, které se zdají nepřekonatelné. Jak silný je ten motor, který Riko žene? Jak silný je ten náš??

A nejde jen o to jít si za svým snem. Ať už ho máme jakýkoliv. Jde o to, neztratit tu zvídavost. To nadšení. Tu laskavost. Tu odvahu. Jak jsem už před lety napsala, když jsem chtěla co nejlépe přiblížit, odkud vyrůstá onen strom štěstí:

Jak silné je vaše odhodlání??


Článek i všech 5 bodů je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ (vstup zde), který je ZDARMA otevřený všem. I vám. :-)

 

Otravuje vás rouška? Kdo se v ní nechce dusit?

Zajímavé. Rouška je v dnes spíš než symbolem lékařství symbolem rozbušky – řekněte rouška a v lidech se začne něco dít. A je celkem jedno, jestli jste pro, nebo proti. Covid a rouška má jakousi zázračnou moc se nás hodně nepříjemně dotýkat. I když je zrovna nemáme… síla…

Nejsem takový rebel, abych si dělala krajkové roušky nebo ji nenosila vůbec. I když na začátku jsem si říkala: Kašlu na to, vezmu nějakou látku, nastřižené punčochy (ano, tak to bylo v návodu) a z nich si udělám roušku za uši. Přece nezačnu šít?? Covidu se nedám a nezblázním se z něj! A nezačnu přece nosit ty nešikovné na zavazování? Ale ukázalo se, že v takové roušce se fakt nedá moc dýchat a z těch uší pořád padá.

Manžel nakonec donesl roušky na zavazování, ve kterých se dýchalo mnohem líp. Ale i to mi bylo málo. A tak jednoho jarního dne, když jsme čekali na bus mimo město (směr lesy a daleko od lidí!), mě napadlo si ji dole nezavázat. Udělala jsem si ze šňůrek pod bradu mašličku a přišlo mi to tak praštěné, že mi přestalo tolik vadit roušku nosit. Najednou to nebyla ta klasická nudná otravná rouška v boji proti zlému viru. Najednou to byla zábava. A i když podobně roušku nenosí v podstatě nikdo, jsem vděčná za každou vtipnou nebo hezkou roušku. Když už, že jo? Nejsme přece v nemocnici, abychom kolem sebe viděli jen ty jednorázovky? Co to pak v lidech vyvolává za asociace?? Co ty pak dělají s psychikou??

Měla jsem na sobě od té doby různé roušky, ale zůstala jsem u té své.

Výrazně líp se v ní dýchá.

Nos i ústa kryje, takže plní svůj účel.

A celkově se divím, že většina lidí pořád nosí (a kupuje) ty a la chirurgie a dobrovolně se v tom dusí.

Natočila jsem už i video, kde vám přesně ukazuju, jak se tak “na Popelku” dá chodit. A viděla jsem v Albertu i prodavačku, které měla ušitý klasický závojíček, což je ještě o krok dál. Má verze je ta nejjednodušší. Video ale není jen o tom, jak se nedusit v roušce (to najdete až na jejím konci). Je hlavně o tom, jak se dá všeobecně přistupovat k tomu, co se vám v životě nelíbí. 

Snad se budete i díky videu cítit o něco málo líp. A konečně se přestanete dobrovolně dusit v rouškách, které fakt nosit nemusíte tak, jak se většinově nosí…