Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Když je kolem nás utrpení…

Asi 20 % lidí prý patří mezi takzvaně vysoce citlivé (HSP). Ale ani těch zbývajících 80 % není necitlivých. Jen nejsou geneticky předurčení vnímat tak citlivě své okolí a vyhlížet jakékoliv nebezpečí. Aby ochránili onu většinu. A netýká se to pouze lidí, ale i zvířat, u kterých se tato dědičná odchylka také našla.

HSP lidé se tak již narodili a někdy nezvládají ani válečné záběry ve filmech. Najdete mezi nimi i ty, kteří mají dojem, že tento svět není pro ně, protože nechápou, proč se lidi k sobě chovají tak, jak se chovají. A nepomáhá ani to, že se o tom zrovna nehovoří ve zprávách. A ani to, že se zaměří na práci, kamarády nebo zábavu.

Někdy je to prostě příliš živé, příliš naléhavé, příliš nepochopitelné, příliš znepokojující, příliš děsivé.

Jak v takovém světě žít? Jak to všechno zvládat?

Řeknu vám, co jsem sama jako HSP zjistila. Třeba vám to pomůže nyní, kdy je to vše příliš naléhavé i pro tu většinu.

Poprvé jsem si uvědomila, že v takovém světě žít nechci, koncem základní školy a hlavně pak na střední. Co mi tenkrát pomáhalo to vše nějak přežít? Zvídavost, pohyb, knížky a filmy.

  • Cokoliv, co mě směřovalo s nadějí do budoucna (až se k nám třeba dostane nějaký Oscarový film).
  • Cokoliv, co mi pomáhalo cítit se uvolněně a šťastně (trénink).
  • Cokoliv, co mi pomáhalo vnímat, že je tady vždy něco nového, kam se mohu jet podívat. Nejdříve jen u nás v republice. A pak, po pádu železné opony, i tam venku. Milovala jsem přírodu a zvířata a z nich jsem čerpala radost, i když v hloubi duše jsem ji necítila.

A to stále platí – naděje, pohyb, ideálně v přírodě – nám umí pomoci načerpat sílu zvenčí, i když nemáme přístup k tomu vnímat vnitřní klid.

 

VNITŘNÍ KLID VE CHVÍLÍCH UTRPENÍ

To je něco, co vnímám, že je velmi kontroverzní. Jak může být člověk v klidu, když se děje to, co se děje??

Přirovnávám to k chirurgovi, který se vám právě chystá zachránit život. Operuje mozek, nebo srdce, nebo jakoukoliv jinou životně důležitou část vašeho těla. Vidí, že jste na pokraji smrti. Vidí, že pokud nějak nezasáhne, tak buď zemřete, nebo budete trpět. Pokračovat ve čtení…

ŽIVOT JE TVRDEJ, NAUČ SE TO SNÁŠET, MAKEJ.

Je to jako prokletí tohoto světa.

Ta představa, že lezeme nahoru po tom žebříku vzhůru do nebes a někde nad námi se otevírá ten šťastný okamžik, ten úspěch. Ať už materiální, sportovní, nebo spirituální. Pořád přece máme kam lézt. Pořád se máme co učit. Pořád máme vzhlížet vzhůru k těm dokonalejším výšinám, než jsme my sami. Pořád jsou nějací ti méně vyspělí jedinci někde pod námi. Pořád nejsme dost dobří.

Klesáte pod vším tím tlakem?

Tak to je smůla – vzpamatuj se!

Zatni zuby, přemož se a lez!

Život se s tebou mazlit nebude, tak si na to zvykej.

Něco se ti nezdá? Tak to je smůla. Asi na to prostě nemáš…

Že by byl život opravdu to darwinovské „přežije jen ten nejsilnější“?

Možná ano.

Ale to neznamená, že nemáme právo si říct: „A fakt to takto chceme??

Ano, je to naivní představa. Lidé si v sobě globálně nesou příliš mnoho bolesti a touhy po přežití, že je snad téměř nemožné něco opravdu od podlahy změnit. Nicméně zároveň mají v sobě také spousty touhy po pochopení, lásce, přijetí. Protože jinak by v sobě neměli tolik strachu o přežití.

A právě tato touha je snad tou jedinou touhou, která, když se správně uchopí, nemusí vést k utrpení. Ale k ostrůvkům sounáležitosti v moři utrpení.

Co mě to tak napadlo, že jsem sedla a plná rozhořčení jsem se rozhodla, že teď sepíšu tento článek?? Sešlo se toho povícero – ale tou poslední rozbuškou je nejspíš onen případ patnáctileté ruské krasobruslařky. Sama mám patnáctiletou dceru a vnímám, jak i na ně se kladou nesmyslné požadavky. Jak je vyřazuje ze hry už jen samotný fakt, že je někdo citlivější a vnímavější a nechce hrát hru na tvrďáka.

Už od školy jde hlavně o výkon a o to, aby děti dělaly, co se po nich chce. Ať jim to přijde smysluplné, nebo ne. Když jste ambiciózní, může vás to semlít. Když nejste, jste divní.

O olympiádu se již léta nezajímám, ale mám na angličtině postarší studentku, která krasobruslení miluje. A tak jsem za uplynulých pár dní viděla spoustu youtube videí o metodách oné ruské trenérky, které Rusko vděčí za zlaté, stříbrné i bronzové medaile z velkých soutěží. Má svůj tým děvčat, které dostane na výsluní. Člověk by řekl, že pak na tom výsluní vydrží třeba do další olympiády. Jak to tak bývalo. Ale omyl. Nevydrží. Odchází obvykle kvůli zraněním nebo problémům s anorexií.

S postpubertálními děvčaty tato trenérka nepočítá, protože jejich tělo už nezvládá skákat čtverné skoky. Řekli byste, že v patnácti přece teprve dospívají a učí se a sílí?? Také omyl. Jsou na vrcholu a pak už to s nimi jde jen z kopce. Nemůžeš trénovat, protože tě bolí záda, nebo jsi zraněná? Smůla. Na tvé místo čeká kopa dalších. A ano, na původní hvězdičky se zapomnělo, protože teď tu máme nový patnáctiletý zázrak. Tedy měli jsme. Dokud nedošlo na aférku s dopingem.

Pokračovat ve čtení…

Co když je to, na čem stojí věda a civilizace, naprostá blbost???

Blbost? No, já bych to neřekla až tak drsně. Ale přesně tak to nazval Bernardo Kastrup dokonce v názvu jedné své knížky. Pro mě to bylo navíc v té době neznámé anglické slovíčko baloney. Slyšeli jste ho někdy?? Já ne – ale to bude nejspíš tím, že nadávkám jsem do doby Dextera a jeho sprostě mluvící sestry Debry moc nedala. Sama je nepoužívám, nikoho je neučím a řeknu vám, někdy je lepší něčemu nerozumět a jen se tak usmát. Tím toho, kdo vám nadává, vždycky odzbrojíte. :-)

Ale tento článek nemá být o angličtině, ani o tom, jak reagovat na urážky, ani o Dexterovi, i když i o tom všem ráda píšu. Tento článek má být o člověku a jeho filozofii, která slibuje naprostou změnu paradigmatu. Mám někdy pocit (podobně jako spousta lidí v komentářích pod jeho videi), že sledujeme v přímém přenosu zrození nového Newtona, Einsteina apod. Prostě historický okamžik.  Pokračovat ve čtení…

KONČÍM SE STRACHEM I S DŮVĚROU…

Je konec.

Je to tady.

8 let je za mnou a já opět vidím, že to všechno mohu uzavřít. Že to, proč jsem s tím vším začala, je tu. A to mi dělá radost.

Oč jde?

Je to 8 let (vlastně už pomalu 9), kdy jsem začala se svými ročními projekty. Nejdřív byly jen pro mě samotnou. Ale sdílela jsem je se světem. Pak jsem i ten svět do svého projektu zapojila.

Ale musím říct, že vždycky je dobré sdílet se světem to, jakým směrem míříte. Je to určitý veřejný závazek. A je to i způsob, jak můžete inspirovat každého, kdo by se rád podobným směrem vydal také. A hlavně je to způsob, jak se případně naučit ustát, když vám bude chtít svět házet klacky pod nohy. Ale to se mi nestalo, spíš naopak. A je krásné zažít, že vás někdo podporuje a že se s vámi dokonce na tu cestu chce vydat také!

Jakým směrem?

Otevřít se. Nebát se být tím, kým jsem. Mluvit o tom, co vás zajímá, i když máte strach, že si lidé budou klepat na čelo. Přestat hrát role, ale stát si s odvahou za tím, kým jste. To byl důvod, proč jsem se odhodlala psát před lety blog. A ne, nic nikdy není tak zlé, jak nám to strach našeptává. :-) 

 

JENŽE JSEM SI UVĚDOMILA, ŽE CHCI JÍT JEŠTĚ DÁL

Asi po půl roce psaní blogu jsem si řekla, že chci vlastně víc než jen psát a žít sama za sebe a ne za nějakou roli. A přišlo mi málo chtít si jen plnit sny (už se mi jich tolik splnilo!) a vyhýbat se tomu, co mi přišlo nepříjemné. Měla jsem totiž pocit, že jsem uzavřená v nějakém svém ideálním světě, jak by co MĚLO BÝT, ale bojím se naplno vkročit do toho, co je.

Aniž by mě to zničilo.

Aniž by mě to donutilo uzavřít své srdce vůči těm, kteří se nechali jen pohltit svými vnitřními běsi a chovají se tak, jak se chovají.

Aniž bych měla chuť zase někam utéct, do nějakého lepšího světa.

Aniž bych se nechala svést k tomu myslet si, že druzí jsou nějací špatní, na nižší úrovni než já.

Protože v neduálním světě, který ke mně už léta promlouval, nic takového nedávalo smysl. A já se chtěla naučit to, co ke mě promlouvalo, pochopit v praxi a žít to. Pochopit, jak přijímat i to nepřijatelné, milovat, kde zdánlivě není co milovat, nacházet řešení, které by smiřovalo protiklady a konflikty. Vnitřní i vnější.  Pokračovat ve čtení…

SMRT – BOJÍTE SE JÍ?

Smrt – možná strach ze smrti znáte.

Myslím, že spousta lidí ho zná.

Někdo si smrt vůbec nedokáže představit – tu temnotu.

Někdo s ní má potřebu laškovat. Pokoušet ji. Ten adrenalin jim za to stojí.

A pak jsou tu i ti, kteří by raději zemřeli.

Ti, kteří využívají možnost eutanazie.

Ti, kteří odcházejí do lesa sebevrahů.

Ti, kteří skáčou pod vlaky…

 

Když se potkáme se smrtí, potkáváme se i se životem…

Před lety jsem psala o své kamarádce, nadějné zpěvačce, citlivé týrané duši, matce dvou malých dětí. Všechno se to tak nějak najednou nahrnulo, možná i ten rozvod připomněl pár nepříjemných věcí – neustála to. Skočila pod vlak.

Někdy si říkám, že je škoda, že jsem už v té době neučila čchi kung a neměla kurzy. Třeba by jí to dalo nový směr, důvod překlenout to všechno. Ale já věřím, že vše je pro všechny přesně tak, jak to má být. Ať je to jakkoliv tvrdé. Jak zní název mého prvního ebooku – Trápení může být dar. Stačí ho tak vidět.

Tenkrát pro mě její smrt byla mementem – jak se teprve tváří v tvář smrti potkáváme se životem.

Jak se vlastně v každém okamžiku rozhodujeme – pro ten živoucí život, nebo pro pouhé živoření.

A jsou chvíle, kdy je potřeba si toto uvědomovat.

Najděme ve smrti i tuto možnost oslavit život.

A lásku, díky které cítíme smutek.

 

Přijmout smrt není snadné

Pokračovat ve čtení…

JAKOU ZMĚNU VLASTNĚ CHCETE – ZÁVĚR

První část článku najdete ZDE

Každičkou věc, na kterou vám padne zrak, nebo kterou zaslechnete, nebo které se dotknete, můžete vnímat úplně jinak, než jste zvyklí. Nebo než vás naučila škola, rodiče a společnost.

Někdy není snadné to pochopit. Jde totiž o zásadní změnu perspektivy. Ta vám umožní jednat zevnitř, a ne pouze reagovat na to, čeho se venku bojíte, nebo po čem tak toužíte. Když svět konečně uvidíte takový, jaký je, vše tam venku se najednou promění a ztratí to nad vámi svou moc. (Což ovšem neznamená, že vy najednou začnete mít moc nad ním, jak se někdy říká! Ano a ne. Tak neduálně. :-))

A není možné se s něčím smířit, dokud to ve své mysli nějak negativně hodnotíte. Jenže jsou na světě věci, kterým můžete jen velmi těžko přiřadit pozitivní znamínko, aniž by to neznělo nepatřičně pseudoezotericky. Aniž by to postrádalo empatii a moudrost. Ale můžete se dostat do světa, kde vlatně není s čím se smiřovat, protože v neduálním světě není jak hodnotit.

Neduální bdělost a neduální uvažování jsou tedy dalšími dvěma krůčky, jak najít v duši klid.

 

Strach…

Na samotném konci té cesty za smířením je to, co leží hluboko v nás a co obvykle nechceme vnímat. Strach. Strach ze smrti. Strach z bolesti. Strach z toho, že zůstaneme sami. Existenciální obavy. Jak už bylo výše řečeno.

To, s čím se nám nedaří a nedaří smířit, má obvykle své kořeny právě zde. Je to něco, u čeho vám nestačí vyléčit drobný škrábanec nebo zlomeninu. Nejsou to rány, na které do roka zapomenete. Naopak, přijde vám, že něco takového byste si nepřáli ani v tom nejdivočejším zlém snu. Není to nic, co by se rozplynulo ve chvíli, kdy vám dojde, že si za to můžete vlastně sami, a že to můžete sami i napravit.

Tady se po vás chce přiznat si, že ve skutečnosti nemáte nad životem žádnou kontrolu, i když máte magickou moc vnášet do života, to nač pomyslíte.

Dojde vám totiž, že vám toho ještě tolik uniká! Je to jako když pochopíte, že čím víc víte, tím víc toho nevíte. Je to jako když kvantový fyzik pochopí, že čím víc se snaží něco o světě zjistit, tím víc si s ním svět hraje. Tím víc mu uniká. Proměňuje se. Že je neměřitelný. Neuchopitelný. Ve své podstatě tajemný.

Děsí vás to? Odmítáte to?

Najednou se znovu dotýkáte onoho fascinans tremens. Toho starodávného tajemství.  A přestanete si hrát na Boha, jen se tomu božskému v sobě otevřete a poddáte. Naučíte se vnímat jistotu v nejistotě. Roztáhnete křídla a v tom na prvním pohled prázdném prostoru se rozletíte do dálky a do výšky. No není to krásná představa?

Je to možná něco, co jste ještě nikdy nezažili. Nebo jen ve chvílích, kdy se něco ve vás uklidnilo, byť na zlomek vteřiny. A přitom to máme kdykoliv k dispozici. TAKOVOU moc máme!

 

 

Co k té letošní úlevě nakonec pomohlo mně?

Byla to dlouhá cesta ke smíření. Rozehrála za ta léta spoustu emocí, o kterých jsem ani nevěděla, že je v sobě nosím. Samozřejmě jsem proto vůbec netušila, co s nimi. A strach, ten existenciální, byl jednou z nich. Pojmenovala jsem ho kdysi Honza (protože ten se přece ničeho nebojí) a ptávala se ho, proč tu je.

Mottem zimního období elementu VODA s jeho tématem odvahy se stala větička STRACH MÁ VELKÉ OČI. A často jsem si připomínala, že strach je v takových případech velmi špatný rádce. Že spousta toho, čeho se bojíme, je jen a jen v naší hlavě.

Drobné obavy se díky tomu rozplývaly a postupně se odkrýval ten hlubší strach. Asi nejvíc mi pomohlo to, že jsem se za ta léta postupně naučila najít pevnou půdu pod nohama. Tu kotvu, o kterou se mohu opřít, když se cítím nejistě a vyděšeně. Pochopila jsem, že zvládnu víc, než si myslím. Že tedy fakt není čeho se bát. A tedy není ani po čem toužit.

 

Měla jsem za ty roky své nástroje

Čchi kung Orla v hnízdě (ten mi hlavně dával každodenní praxi v uvolnění), neduální učení (ta mi hlavně odkrývala, jak se věci mají), pomoc, když jsem potřebovala sdílet své problémy s někým, kdo měl nadhled, vipassanu, své roční a měsíční online programy (ty mi připomínaly, co vím, motivovaly mě ke každodenní praxi a odhalovaly mi díky tomu nové a nové věci).

A koneckonců i ten K-pop, tanec, písně a filmy. Jsem fakt vděčná za svou angličtinu, která mi tuhle ohromnou část internetového světa otevřela. Však je to nakonec komunikační prostředek celého světa!

A díky tomu všemu, co jsem se za ta léta naučila, jsem letos nakonec zažila to, co jsem potřebovala zažít. Reálnou zkušenost. Něco natolik náročného, co by mi ukázalo, jestli už nebudu vnímat svobodný prostor jako tmavou černou propast. Jestli  už nebudu vnímat energii vzrušení jako energii strachu.

Jestli jsem se dostala až na samotný konec téhle mimoňské cesty za vnitřním nepodmíněným štěstím, na kterou jsem se před 8 lety vědomě vydala prostřednictvím svého ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ (původně ABSURDISTÁN). :-)

Jako by to byla závěrečná zkouška toho, co zvládnu. Co ustojím. Co už umím. A já to zvládla! A pak jsem cítila ohromnou radost a ohromnou úlevu. A přijetí toho, co je, bylo i bude. Ochotu do toho všeho jít naplno, s odhodláním, radostí a láskou. A to je pro mě něco úchvatného! Byl to opravdu výjimečný rok. :-)


Jsem moc ráda, že jste dočetli až sem. :-) Který z těch krůčků ke smíření s vámi nejvíc rezonoval? Nebo vám nebyl některý dost jasný? Jak už to bývá, nejvíc člověk pochopí v praxi. :-) Pokud je ve vás něco, s čím se chcete smířit, nějaký vnitřní vztek, smutek, nebo strach, prostě něco tíživého, ráda vám pomůžu lépe pochopit tu neduální cestu za smířením, za kterou jsem já tak vděčná.

Čas od času otevírám pro max. 10 účastníků tzv. Mimoňský Speciál s názvem „Jak se s tím mám smířit.“ Třeba vám přijde vhod. :-) 

 VÍCE INFO K MIMOŇSKÉMU SPECIÁLU „JAK SE S TÍM MÁM SMÍŘIT?“ ZDE 

(Nejnovější běh začíná již v pondělí 10.1. 2022! Ale vstup je pouze do soboty 8.1. o půlnoci!)

 

JAKOU ZMĚNU VLASTNĚ CHCETE (3. část)

První část článku je ZDE.

Někdy ale máme pocit, že to všechno nemůžeme jen tak nechat být. Někdo nás zranil a my chceme, aby si to uvědomil. Aby za to pykal. Aby mu to všechno jen tak neprošlo.

Vy ale netrpíte proto, co vám někdo udělal, i když vám to teď třeba přijde naprosto logické. A když vám tohle dojde, spadne z vás velké břemeno. Tak uděláte třetí krůček ke smíření.

Někdy přijde smíření právě z tohoto směru a to aniž byste museli těmi předchozími také projít. Když jste připravení, může totiž smíření přijít odkudkoliv. Stačí se mu otevřít. A to je samo o sobě čtvrtým způsobem, jak smíření nalézt. :-)

 

Někdy to ale není vůbec snadné…

Bohužel prokázat takovou důvěru je velmi náročné. Čím hlubší a takříkajíc zašmodrchanější problém máte, tím náročnější to může být. Je toho v nás spousta, co nám brání se smíření otevřít. Já se o ně dlouho snažila (a to mě jen máloco rozčílí nebo vadí), ale nešlo to.

Pro mě bývá tou asi největší překážkou ta má kozoroží představa spravedlnosti. Ten pocit, že to nemohu nechat být, dokud druhá strana nepochopí, že udělala chybu. Nebo se dokonce i neomluví nebo nějak neukáže, že je jí to líto. Myslívala jsem si, že jediný způsob, jak druhým pomoci to pochopit, je dát najevo, že trpím.

Vždyť přece když přestanu trpět a smířím se s tím, co je, nebude si pak ten druhý myslet, že se tedy vlastně vůbec nic nestalo?

Říká se, že si za to, jak se cítíme, můžeme jen my sami. Ale copak je ten druhý pak jen tak jednoduše z obliga? Nezaslouží si minimálně pochopit, že ubližuje druhým a potažmo tím i sám sobě, a ani to netuší?? No, nakonec se ukázalo, že to, zda druhý uvidí svou chybu, nezáleží na tom, jak moc vy trpíte. :-)

Musím říct, že každý máme nějaký ten svůj kámen úrazu. Nějaký ten krůček, který je pro nás těžko zvladatelný. A proto se hodí posvítit si blíž na to, který to je. Přestat sami sobě stát v cestě za spokojeností.

 

Život není proti nám…

Asi nejzajímavějšími způsoby, kterými k nám umí přijít smíření, jsou okamžiky, kdy si uvědomíme, že Život nejenže nestojí proti nám, ale že my sami jsme s ním nedílně propojení. Že Život nechce nic, co nechceme i my sami. Napadlo vás to někdy? A vnímáte to tak někdy? Nebo máte dojem, že vám něco nebo někdo pořád hází klacky pod nohy a život není tak, jak byste si představovali? Co všechno máte pocit, že vám chybí??

Mě to poprvé napadlo již před cca 20 lety, když jsem zápolila s tím, jak vnímat Boha (a jestli vůbec existuje). Teprve nedávno mi ale došlo, že to, zda máme pocit, že si na Životu musíme to své vybojovat, nebo ne, souvisí s tím, zda vnímáme duálně či neduálně a zda vnímáme svou vlastní podstatu. Ale to je na hodně dlouhé povídání a ještě delší praxi.  :-)

V mém případě bylo vědomí, že to, co prožívám, jsem si přála, jednou z důležitých cest za smířením. Vždyť proč bych se bránila něčemu, co jsem si sama přála?? A protože s jinými krůčky jsem měla těžkosti, tyto mi byly velkou pomocí vždy, když jsem se potřebovala smiřovat s těmi drobnými problémy, které se nabalovaly.

Někdy totiž může být váš problém jako saň, které narůstají nové a nové hlavy, zatímco s ní bojujete a ty hlavy jí odsekáváte. Máte pocit, že už konečně! Ale opět se něco objeví.

A přitom to někdy chce jen vydržet, dokud se ve vás něco díky jinému úhlu pohledu nepromění a saň se prostě nevypaří jako fata morgána, kterou jste považovali za skutečnost. :-)

 

Vnímat svět takový, jaký je

Dokud nebudete vnímat svět takový, jaký je, budete stát proti spoustě a spoustě nejrůznějších takových draků…

A jak vidíte, pokud se chcete s něčím smířit, není to možné bez toho, abyste to v prvé řadě vnímali. Alespoň nějak. Neotáčejte se k tomu draku zády, i když je třeba jen výplodem vaší představivosti a není reálný. Bdělost je tedy dalším důležitým krůčkem ke smíření. A nemyslím tím nakonec jen vědomí přítomnosti, ale hlavně vědomé přítomné pochopení toho, CO vlastně vnímáme.

Protože teprve pak se to můžete naučit vnímat takové, jaké to ve skutečnosti je, a ne takové, jak si to vy myslíte.

Naše mysl je totiž velmi omezená. Ten vnější svět nám filtruje podle starších zkušeností. Nebo podle toho, co je pro nás jednodušší pochopit. Už jste určitě slyšeli o všech těch optických klamech, kterými nás náš mozek může zmást? Jak se říká, máme oči, ale nevidíme.

 

Neduální videohrátky…

Proto velmi ráda dávám lidem tu možnost učit se skrze videa vnímat svět úplně jinak. Ne pouze symbolicky, ale úplně jinak….

 K ZÁVĚREČNÉ ČÁSTI ČLÁNKU O CESTÁCH KE SMÍŘENÍ TUDY… 

 

JAKOU ZMĚNU VLASTNĚ CHCETE (2. část)

První část článku je ZDE.

Přestala jsem mít pocit, že když to vzdám, jen potvrdím, že jsem neměla celou dobu pravdu. Přestala jsem se pořád snažit něco změnit, něco zlepšit, něco vyřešit, něco vysvětlit, něco pochopit. Pochopila jsem jediné – že někdy není potřeba chápat (což mi doposud pomáhalo se smířit), že je potřeba se jen otevřít. Mysl i srdce.

Stále vzpomínám, jak jsem v té chvíli šla a vyhodila dvacet let staré dopisy, které jsem si jako vzpomínku na svou první (vlastně druhou) velkou lásku schovávala. Byly plné snahy vysvětlit, domluvit se. A já najednou viděla, jak dělám pořád totéž, a jak to pořád nikam nevede.

Možná je pro někoho velkým krokem vpřed naučit se komunikovat s respektem a láskou. Pro někoho je ale velkým krokem vpřed naučit se nechat věci být.

 

Najednou jsem měla pocit, že to zásadní jsem právě získala. A že jsem vlastně o nic nepřišla.

Přestaly se mi v hlavě honit myšlenky na to, co se stalo, a co bych mohla udělat pro to, abych to napravila. Přestaly mě sužovat emoce, o které jsem nestála. Přestala jsem se cítit smutně a zklamaně, ukřivděně a nepochopeně. Přestala jsem mít strach, že to nezvládnu. Přestala jsem mít pocit, že jsem přišla o něco zásadního.

A ano, klasika – že nemám čeho se bát, a že nepotřebuju víc, než teď mám. (Jak obvykle píšu.)

Tomu říkám smíření. Úleva.

Vše je jinak, než jsem si představovala. Není to tak dokonalé, jak by to podle mých představ mělo být. Ale je to přesně podle toho, po čem jsem opravdu toužila. Už roky. Proto je tak důležité přijít na to, po čem to opravdu toužíte. Protože i když budete jakkoliv tlouct hlavou do zdi a snažit se, aby bylo po vašem, Život má pro vás připraveno něco lepšího.

Stačí se na chvíli zastavit. Smířit se na chvíli s tím, co máte. Otevřít zaslepené oči a rozhlédnout se. A vydat se pak tím směrem, který je pro vás ten pravý.

 

Takové smíření, které předchází zásadní změně, přichází buď postupně, nebo z různých směrů

Pokračovat ve čtení…

JAKOU ZMĚNU VLASTNĚ CHCETE?

S Novým rokem se to na síti hemží nejrůznějšími předsevzetími. Navíc k tomu, abychom měli neodbytný pocit, že „něco musíme změnit“, začátek roku ani nepotřebujeme. Může nás to napadnout kdykoliv.

Změna je život, říká se. Náš svět už je takový – je popoháněn neustálými změnami. Vše musí být nové a lepší. A my s tím. Kdo by nechtěl být jiný, lepší? (Viděli jste Limonádového Joa?? :-))

Asi se všichni shodneme, že se nechceme vrátit zpět na stromy. Ani do středověku. A nejspíš ani ne o 50 let zpět. Moderní svět v té bohatší části zeměkoule nám přinesl něco, o čem se miliardám lidí, kteří se po zeměkouli už prošli, ani nesnilo. I ti loupežníci jsou zalezlí někde v podzemí (nebo naopak tam nahoře) a my můžeme beze strachu vyrazit s dětmi na víkend do lesa. Už jen ten fakt, že máme vůbec nějaký víkend! Nebo dokonce i auto!

Ano, změna sama o sobě je přirozenou součástí koloběhu života. Jaro, léto, podzim, zima. Semínko, rostlinka, mohutný strom. A z mateřského stromu i celý les. Jen se zdá, že lidstvo se zatím nenaučilo, jak proměňovat sebe i svět v souladu s koloběhem života a ne zcela zbytečně proti němu.

Musím říct, že osobně mám moc ráda třeba taoistický koncept wu wei (nezasahování). Ten totiž už před tisícovkami let krásně ukázal, jaké změny přinášejí něco užitečného, a jaké ne.

 

Chcete něco změnit? Ptejte se nejdřív, proč vlastně?

Psychologie říká, že naší motivací je touha po tom, co je nám příjemné, a snaha vyhnout se tomu, co je nám nepříjemné. Touha a strach. V dualistickém světě klasické dvě pohnutky. A většinou nás nenapadne, že by to mohlo třeba být i jinak. :-)

A pojďme ještě dál – za valnou většinou tužeb a přání (a možná za všemi) neleží nic jiného než strach. Strach ze smrti. Strach z bolesti. Strach z toho, že zůstaneme sami, a budeme na všechno sami. Že nejsme dost dobří. Dost hezcí. Prostě že nejsme dost a že za to budeme nějakým způsobem trpět. A že s tím proto musíme co nejrychleji něco udělat. A třeba i na úkor druhých. (Jenže nakonec i na úkor sebe sama…)

Jde v podstatě o velmi hluboko uložený existenciální strach, který si často neuvědomujeme a nechceme uvědomit. Protože je příliš děsivý. Kdysi totiž platilo, že kdokoliv se nějak vymykal, byl vyobcován a bez podpory rodiny či kmene jen velmi těžko přežil.

Stačí se podívat, jak reagujeme ve chvílích, kdy nám smrt hrozí (teroristické útoky, první informace o covidu). Nebo jak reagujeme ve chvílích, kdy někdo z našeho okolí umírá či zemře. Nebo ve chvílích, kdy máme pocit, že nás nikdo nemá rád a jsme sami.

V dobách, kdy jsem procházela ročním projektem STROM ŠTĚSTÍ, bylo zimní období tím ideálním časem hledat v sobě vnitřní odvahu, důvěru a jistotu. Jít hodně do hloubky a objevit v té tiché nehybné hloubce zimy základ našeho bytí. A během jara si pak uvědomovat, jaká semínka to vlastně sázíme. Zda nevycházejí ze strachu. Jaké je vlastně to naše proč?

 

Nejvíc se loni změnilo ve chvíli, kdy jsem se konečně dokázala smířit s tím, co je

Pokračovat ve čtení…

2021 – rok shazování, rok KOVU (kovového buvola)

Jaký symbol asi dostane tento rok? A také jste už nějak ten svůj rok shrnuli?

Shrnuli jste si ho do nějakého jednoho slova, které vám i po letech připomene – jo, tak přesně takový ten rok byl! Tohle pro mě bylo to nejdůležitější. Tohle mi dal. Tohle mě naučil. Tohle mě bavilo nejvíc. Pro TOHLE si ho budu pamatovat!

Můj každý rok takový symbol ode mě nějaký dostane – asi nejvíc si pamatuji roky Daru, Freddyho Krugera, nebo Spiritu. Vzpomínám, že loni mi bylo líto, že jsem po dlouhé době přestala psát shrnutí týdnů a měsíců a neměla tedy dost materiálu pro shrnutí roku. Jen si to představte – zrovna u roku 2020! :-)

Shrnutí jsem ale přece jen napsala a celému roku dala nakonec symbol Fraktálu. Proč? To si můžete přečíst v článku 2020 – propast a krása fraktálového chaosu. 

Je ideální, když máte shrnutí týdnů nebo měsíců. Ale i když je nemáte a vaříte jen z těch hlavních bodů, které zjístíte, že vám utkvěly v paměti, vaříte z toho pro vás nejdůležitějšího. Já nicméně ráda znovuobjevuji ty ztracené střípky, které pro mě byly důležité, a které bych nerada zapomněla. A proto jsem letos o shrnutí týdnů nebo celých desetitýdenních období některých z pěti elementů dbala opět mnohem víc.

Jsou totiž lekce, které si nechcete opakovat. A dary, na které je nevděčné zapomínat. A schůdky, které je zbytečné šlapat znovu.

Snad pro vás bude mé shrnutí roku 2021 inspirací k tomu ohlédnout se za tím svým rokem 2021. Co pozitivního vám přinesl? Co neužitečného odnesl? A kterým směrem se budete chtít dál vydat? Je totiž zbytečné ho kritizovat. Pojďme ho využít k něčemu dobrému. :-)



Na začátku tohoto shrnutí roku pár těch nejsilnějších momentů, na které nebude tak snadné zapomenout. A na konec pak i spoustu drobných poznatků a odkazů, na které bych nerada zapomněla.

A proč vlastně mluvím o roku KOVU? Protože se opravdu ukazuje, jak moc do sebe i tento rok nasál témata elementu KOV. Však podle čínského horoskopu to byl rok kovového buvola. Kov obvykle bývá celkem náročný, nutí nás vzdávat se toho, co už nepotřebujeme, být disciplinovanější, uměřenější, bdělejší. A přesně takový pro mě uplynulý rok byl. A možná i pro vás. A teď ještě lépe víte, proč.

A jaký dostal rok 2021 nakonec symbol? 

LUNA!

Proč? To zjistíte níž…



Pokračovat ve čtení…