Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Světlo ve tmě aneb zkušenosti z týdenního pobytu (3)

Říkali jste si někdy, jaké to asi je žít jako krtek v noře? :-) Nic nevidíte, jen tmu. Tedy alespoň byste to čekali. Ale když se začtete a zaposloucháte do příběhů těch, kteří tento prazvláštní experiment absolvovali, ve tmě zas taková tma není. A i kdybyste žádné světlo nakonec neviděli, jedno světlo třeba najdete – to v temnotě svých dosud nezodpovězených otázek. :-)

Podle mě jsou zkušenosti velmi individuální. Proč tedy vůbec podobný článek psát? A číst?? :-)

  • Mohu vám říct, co mě osobně na pobytu lákalo. A inspirovat vás se zamyslet nad tím, jestli by mohl být užitečný i pro vás. Ten první článek ze série najdete ZDE.

  • Mohu vám říct, co se tak dá například při pobytu ve tmě dělat, abyste se zabavili, nebo abyste z něj prostě získali maximum. Druhý článek ze série najdete ZDE. (Je tam i foto místa, kde jsem týden žila.)

Ale nerada bych přispěla článkem o zkušenostech k tomu, že se z pobytů ve tmě stane jen sbírání zkušeností. Podle mě o tom pobyt ve tmě není. Je o poznání toho, kým jsme, když nejsme determinováni svou prací, svým bydlištěm, svými známými, svým studiem. Je o tom, poskytnout si prostor to zjistit a chvíli neutíkat k mobilu, internetu nebo i těm knížkám. :-)  Pokračovat ve čtení…

Máte za sebou týden ve tmě? Nebo byste ho rádi vyzkoušeli? (2)

V tomhle článku bych se s vámi chtěla podělit o pár tipů na to, co se dá dělat týden ve tmě. Bez pracovních povinností, mobilů, internetu, televize, knížek nebo kamarádů, se kterými si můžete jít posedět (nebo postát u výdejního okénka) a popovídat. A hlavně chci poskytnout prostor všem, kteří pobyt ve tmě mají za sebou, aby se mohli podělit o své tipy na to, která místa mohou doporučit. A proč třeba pobyt absolvovat taky.

Osobně mi pro rozhodnutí, zda jet a kam jet, chyběly zpětné vazby účastníků, které jsou tak nějak roztroušené po internetu. A hlavně jsou obvykle součástí referencí toho kterého místa.

Takže komentáře jsou více než vítané, včetně případných odkazů, pokud jste o svém pobytu sami něco napsali nebo natočili. :-) Snad bude jednou článek takovým zdrojem informací pro ty, kteří o pobytu ve tmě uvažují. 

 

Které místo jsem si vybrala?

Já jsem strávila týden v jedné ze 3 maringotek v Hodoníně u Kunštátu. Je to městečko, kam jezdíme lyžovat a dcera se tam naučila samostatně jezdit na lyžích a loni i na snowboardu. Malá sjezdovka, které obvykle nemusím, ale tam to mám ráda. (Většinou totiž zcela bez front.)

Inspirovala mě Michaela Marinková v okamžiku, kdy nasdílela do své FB skupiny Sám sobě vítězem své první video o pobytu ve tmě v Hodoníně, ze kterého se právě vrátila. Pak už jen stačila věta mého manžela: „Klidně jeď teď, já tu školu s Kristýnou týden zvládnu.” To bylo v době, kdy nebylo jasné, jak dlouho ještě budu stejně plus mínus sedět doma – čchi kungové lekce jsem ještě učit nemohla a do angličtiny online šlo jen minimum lidí.

 

Tady jsem strávila svých 6 dní a 7 nocí

Postel jsem milovala. :-) Pro někoho možná moc měkká, ale pro mě příjemné místo, kde jsem strávila spoustu času. Větrák na fotce se hodil také – když se venku zvedla teplota, což naštěstí nebylo moc často, bylo v maringotce dost velké horko. (Podle toho se ale docela dobře poznalo, jestli je den nebo noc.)

Na židli vedle postele jsem měla oblečení a vedle židle na zemi termosku s horkou vodou, krabičku se sušenými švestkami a sklenku „poslední záchrany.” Ne, žádný alkohol na posilněnou – to je myslím oficiálně zakázané –  ale sklenku plnou oříšků, sušeného ovoce a semínek, kdyby na mě padl hlad. (V podstatě jsem nevyužila.) Pod postelí batůžek s pár dalšími věcmi, kdybych je potřebovala snadno nahmatat. A samozřejmě vedle batůžku věc nejdůležitější – igelitku s čokoládou a případně s bonbóny proti škrábání v krku. Jedno protože jídlo bez zákusku není prostě ono. Druhé proto, že škrábání v krku mě nebaví. :-)

Pokračovat ve čtení…

Pobyt ve tmě aneb 7 dní jen sama se sebou…

Dlouho to kolem mě kroužilo. Ani nevím, kdy jsem poprvé o možnosti zkusit pobyt ve tmě slyšela poprvé. Když jsem hledala knížečku, kterou jsem si před časem stáhla, o praxích, které je dobré při pobytu ve tmě dělat, zjistila jsem, že ji mám v počítači od roku 2015! Fakt už tak dlouho?? Ještě jedna věc se ale stala už velmi velmi dlouho. Už snad 30 let?

To bylo poprvé, když jsem slyšela píseň Waiting For The Night (Čekání na noc) od Depeche Mode. Byla hluboká, podmanivá a právě ona mě asi nakonec  přivedla na cestu do tmy. Ale hlavně v první řadě na cestu, o které jsem až později s údivem zjistila, že jsem po ní šla nevědomě právě s Depeche Mode, ještě než jsem se po ní rozhodla jít vědomě.

Byl to můj manžel, který se o takové věci vůbec nezajímá a říkává, že strávit byť jediný den ve tmě by mu přišlo jako ztráta času, kdo kupodivu četl Duškovu knihu o tom, jaké to v té tmě bylo. Já ne. Nikdy. A ani onen nový film jsem neviděla. Jít do tmy pro mě totiž nebylo téma. Proč bych tam chodila? Jedna místnost a tma? To přece musí být strašně těžký.  Ostatně – prý to je to nejhorší mučení zajatců…

A tak jsem radši každé léto jezdila na desetidenní kurzy vipassany. Taky strašně těžký. Ale při všech těch pravidlech a omezeních (a za tu zkušenost jsem s nástupem karantény byla vděčná, protože na vipassaně bylo ještě hůř), které je potřeba tam dodržovat, máte k dispozici zrak a přírodu. Ne jen černočernou tmu.

Ale má první vipassana proběhla nedaleko Čeladné, kde u nás s pobyty ve tmě prý začal Alois Urbiš. Kdo ví, možná se kruh uzavírá??

S korona karanténou přišel zcela jasný impulz. Když už máš být zavřená doma a bez práce, tak ať už to má nějaký hlubší smysl! Proč se třeba nezavřít do té tmy? Na vipassanu do Polska, kde je teď pro Čechy jediné středisko, letos asi nepojedeš, jak to tak v březnu vypadalo. A když jsem pak na FB narazila na video Míši Marinkové, měla jsem jasno. Právě totiž dokončila pobyt ve tmě nedaleko od Brna na místě, které vlastně hodně dobře znám. A už ho mám dávno oblíbené. Pokračovat ve čtení…

Nenechme si vzít radost ze života a láskyplné vztahy

Kolik už je to let, co jsem přišla s projektem Absurdistán o 50 způsobech, jak si absurdně šlapeme po štěstí?? Na každý týden pěkně jeden. Vzpomínám, že první rok jsem si kartičky jednotlivých témat tahala zcela nahodile. A co myslíte, jaká kartička připadla na poslední týden v roce?? Něco končí, něco začíná. :-) Kdyby mě celá ta hra nefascinovala už předtím, teď by mě jistě dostala. :-)

Další roky jsem projekt různě upravovala. Od druhého roku už jsem si jednotlivá témata losovala v rámci desetitýdenních období pěti elementů. (Ano, i proto od začátku těch 50 témat.) Víc jsem si hlídala, aby to byla spíš legrace a hra. I tak mě život skrze tuhle hru vedl hodně do hloubky. A tak jsem si mohla třeba říct: „Jasně, že mě tohle tak zabolelo. Vždyť tenhle týden jedu téma – Jak na odpuštění jinak.” Nevěřili byste, jak úžasně tohle vědomí vždycky pomáhá!

Letos jsem se rozhodla dát tématům ustálené pořadí. Každý element má tak svých 10 týdnů, aby mohl postupně ukazovat, jak nejlépe krůček za krůčkem zharmonizovat jeho energii. Aby se mohlo co nejplněji projevit to, co je danému elementu vlastní. Jaru (elementu DŘEVO) například vnitřní svoboda. Nejen růst a rozvíjet se. :-) Nebo létu (elementu OHEŇ) vnitřní radost a otevřené vřelé láskyplné srdce.

10 darů elementu DŘEVO již máme v mém ročním projektu za sebou. V pondělí 18.5. 2020 se vlády ujme element OHEŇ. Jsem moc zvědavá, s čím přijde! Pokračovat ve čtení…

1. Nenechme si vzít vlastní svobodu (a co pro to udělat)

Jako dítě vyrůstající za ostnatými dráty jsem si usmyslela, že budu cestovat po světě. Bláznivé, že? Ale tenhle sen se mi splnil (a dokonce mi za to zaplatili), podobně jako se mohou splnit ty vaše, když budete podobně zabejčení jako já. :-) Zjevně jsem velmi toužila mít svobodu a žít si po svém navzdory všemu a všem.

Ale zjistila jsem, že bez té vnitřní svobody není šance si ono „budu žít, jak chci” vychutnat. Že i když je velmi důležité nenechat si vzít tu vnější svobodu říkat, co chceme, jezdit, kam chceme, nebo oblékat si, co chceme, kterou jsme si historicky vybojovali, bez té vnitřní jsme jak orel, který se svobodně rozhodl žít jako slepice.

Co jsem za uplynulých více jak 20 let o vnitřní svobodě zjistila či napsala, jsem stručně shrnula v následujících 10 bodech. Třeba mezi nimi najdete ten svůj důvod, proč nerozvíjet jen svobodu autonomie (tohle chci), ale nezapomínat ani na tuto svobodu nezávislosti (tohle mě netrápí).

 

Kde všude ztrácíme vlastní svobodu?

Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (16/50) – Co se skrývá pod maskou utrpení?

Když se dostaneme na dno, první reakcí bývá dostat se odtamtud co nejrychleji pryč, že? Odrazit se. Zaprvé tam dole na dně to fakt bolí. Zadruhé, před sebou ani před druhými tam dole nevypadáme jako ti, kteří jsou dobří a někam to dotáhli. A to také docela bolí.

Bývalo zvykem si prostě nasadit masku a předstírat, že jsme Ok, i když jsme Ok nebyli. Nyní bývá čím dál častější otevřenost. Když se lidé cítí špatně, prostě se cítí špatně. Pláčou. Nemají náladu. Nic nepředstírají. A to je úžasné. Dokud si totiž nepřiznáme, že se cítíme špatně, budeme se pod tou nasazenou maskou cítit špatně dál.

Ale jak už to v tom duálním světě chodí, rádi upadáme do extrémů. Buď A, nebo B. Buď maska, nebo upřímnost. A tak se buď tváříme děsně pozitivně, nebo ujíždíme do emocí. Co na to jít ale zase trochu jinosvětsky jinak? Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/15) – Fakt se vám v tomhle vězení líbí??

Na konci desetitýdenního období DŘEVO, které jsme v našem ročním projektu STROM ŠTĚSTÍ věnovali vnitřní svobodě, se opravdu nemohu nezeptat – „proč vlastně v tom vězení pořád zůstáváme?” Proč nevezmeme za kliku, nevylezeme ven a nenadechneme se čerstvého vzduchu? Je to jako s tou klecí a ptákem. Znáte to podobenství? O ptáku, který může vylétnout.  Ale on ne. Zůstává v kleci dál. Co nás to v tom našem vězení drží? A v čem vlastně spočívá to naše vězení?

Být na svobodě neznamená jen možnost dělat si, co chceme. Autonomie chování je jen částí toho, co svoboda je. Být na svobodě znamená i nebýt na ničem závislý. Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/14) – A co takhle se nad propastí vznášet?

V minulém díle byla řeč o propasti nejistoty. Jak moc nám nejistota nesedí. Jak moc se jí tedy přirozeně snažíme vyhnout. Jak hledáme něco, čeho se chytnout. Ale také o tom, že to, co většinou nacházíme, je nakonec vzduch, který ale považujeme za pevnou zeď. A pak se divíme, že jsme si nabili nos.

Byla řeč i o tom, jak náročné je ve skutečnosti najít něco, čemu bychom mohli důvěřovat. Po všech těch zklamáních. Problém ale je, že náš pohled většinou obsáhne jen to, co vidí oči. A čemu rozumí rozum. Přitom my všichni umíme vnímat víc než to. I o tom byla v minulém článku řeč – o prostoru, ve kterém se dá ona důvěra najít. V tom neduálním prostoru. O kterém toho většinou nikdo moc neví. Ale ve kterém všichni přirozeně žijeme podobně jako ryba ve vodě.

Je tak trochu paradoxní. Propojuje protiklady. A právě to je téma tohoto článku. Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (13/50) – Nad propastí nejistoty

No jo, ale po minulých dvou dílech série si teď můžete říct: „Když přestaneme žít ve svých představách a přestaneme je životu navíc vnucovat, jak tedy vlastně žít? Čeho se v životě chytit? Kam směřovat? Čemu věřit?

Naše představy o sobě samých, o druhých, o situacích nebo o třeba o naší budoucnosti jsou velmi často jasně dané. Jako bychom v sobě měli zabudovaný určitý program, jak máme co vyhodnocovat. Program daný našimi minulými zkušenostmi, nebo tím, co nás kdo kdy učil. A čemu jsme kdy uvěřili.

Tohle se povedlo. Tohle není užitečné. Tenhle člověk je fajn. S tímhle se nedá mluvit. Na tohle nemám. S tímhle si poradím.

Je fajn mít v životě alespoň nějakou tu jistotu, že? Máme totiž asi všichni i tu zkušenost, kdy si najednou nevíme rady. Kdy váháme, co udělat. Nebo si nejsme jistí, že to, co jsme udělali, bylo správně. Kde tu jistotu brát? Pokračovat ve čtení…

Ode dna do hlubin (50/12) – Když přestaneme životu své představy vnucovat

V minulém díle byla řeč o představách, ve kterých žijeme. A o nejrůznějších očekáváních s nimi spojenými. Ať už jsou růžové a svobodné, nebo temnější a spoutanější. Jsme v nich zabředlí, místo abychom se otevřeli světu neočekávaného, který není nějakými představami určován. Prostoru nekonečných nejrůznějších možností.

My ale nejenže žijeme v představách a očekáváních, my ty své představy a očekávání životu navíc vnucujeme. A pak se děsně divíme, když se svět netočí podle našich představ. Ta zklamání mohou být dost drsná.

I já jsem kdysi žila v takové té představě, že chci být stejně svobodná jako kůň. Znáte to, takový ten divoký hřebec! Volně si běží, překážky ladně přeskočí, nenechá se odradit. Takový kůň byl v mém dětství mým božstvem. (Ano, jeden z nich se jmenoval Diktant, stále si vzpomínám.)

Takovou představu svobody podle mě sdílí spousta lidí. Omezení berou jako porážku. Jako ponížení. Ponížení toho hrdého divokého mustanga v nás.

Postupně jsem opustila představu, že TOHLE je skutečná svoboda.

Pokračovat ve čtení…