Komu se chce číst všechna ta dlouhatánská shrnutí mých 10 let pátrání po štěstí, které tady je i bez všeho toho kvaltování i kvantování?? :-)
Ale kdyby náhodou…
… kdyby jste se chtěli dozvědět víc než je tento stručný přehled plný nejrůznějších narážek, které mně osobně připomínají zkušenosti a poznání, pak každý nadpis je zároveň i odkaz na celý článek. Ty jsem psala na konci roku 2023 a nakonec v nich najdete i odrazy toho nejdůležitějšího, co jsem na konci roku zažila – umírání mého otce.
Třeba vás nepodmíněné štěstí také zajímá, něco z mých objevů vás zaujme a budete se chtít o nich dozvědět víc, kdo ví?
ÚVOD
Velká nenaplněná láska mě kdysi přivedla na Putování a dala mi spoustu darů – zahodila jsem masky, stala se víc sama sebou. Taková láska má totiž velkou moc. Když to dovolíte, naplní místo původního objektu, vás. Zároveň jsem se ale nakonec ocitla – v koncích.
Pochopila jsem, že přání mi štěstí nepřinesou. Že světu vládnou větší síly (a nejsou to ty konspirační). A tak jsem se rozhodla prozkoumat Jiný svět nepodmíněného štěstí, které vám nikdo a nic nevezme a nic pro něj nepotřebujete získat. Najít vnitřní klid. Po 10 letech této cesty vím, že jsem nebyla tak spokojená a milující, jak jsem si původně po 20 letech Putování myslela.
Novou cestu řídilo 5 elementů čínské filozofie a to na úrovni emocí a mysli. Neznám totiž propracovanější a komplexnější pohled na svět kolem nás i v nás na proměny energie a její zákonitosti. Zásadní je udržovat celý systém funkční a v rovnováze. K tomu mám léta čchi kung Orla v hnízdě. A od roku 2014 roční projekty ABSURDISTÁN a STROM ŠTĚSTÍ.
Vše kolem nás i v nás je určitou formou těchto 5 energií. Každý z 5 elementů má svůj harmonický projev (svoboda, radost, vyrovnanost, spokojenost, odvaha aj.) a nás jako fraktální součást vesmíru nakonec neuspokojí nic jiného než harmonie těchto 5 energií. Všech pěti. Není totiž radosti bez svobody, svobody bez odvahy apod. Toužíme jen a jen po tom, co nám umí dát jen ony – když jsou silné a vyrovnané. Za každým přáním najdete jednu z nich. A dohromady nám dávají pocit štěstí.
Navíc skutečná svoboda, láska, odvaha, vnitřní klid atd. neleží v tomto světě, ale v tom nepodmíněném. Protože jaká je to svoboda, kterou něco omezí? Jaká je to láska, která si klade podmínky? Jaká je ta odvaha, která se něčeho bojí??
Místo abychom si uvědomovali, po čem ve skutečnosti toužíme, hledáme své štěstí jinde a sami si po něm tedy šlapeme. To naše touhy nám paradoxně stojí v cestě ke štěstí.
Roční projekty obsahovaly 50 různých témat, 10 pro každý z pěti elementů. 50 pohledů na to, co ke štěstí potřebujeme, ale nedáváme si. 50 absurdních způsobů chování. Abychom se sami sobě mohli zasmát, jak se někdy chováme jako Supermani, nebo zombíci na pochodu.
Byla to cesta za nepodmíněným štěstí, za schopností milovat život se vším všudy a za motivací. Největším úskalím nepodmíněného světa totiž je, že zde chybí PROČ, které nás obvykle pohání. Už jste zažili, že sebeneuvěřitelnější splněné přání vám štěstí nepřinese. Ale nějaké PROČ stejně potřebujete – jen ne PROČ cukru a biče. Neznámé PROČ z dosud neznámého světa.
Roční projekty mi nakonec vydržely celých 10 let a každému z nich jsem nakonec dala vlastní symbol.
VYROVNANOST, MOTIVACE, VZDOR, SMÍŘENÍ – NENECHAT SE ŽIVOTEM OTŘÁST
Uplynulých 10 let mi dalo hlavně větší vyrovnanost – nemám už tendenci se tolik rochnit v myšlenkách a emocích a je pro mě snadnější se smířit s tím, co je.
Nepodmíněný svět žádá přijímat i nepřijatelné. Tváří se lákavě – svobodně a radostně žít – ale pak zjistíte, co všechno to obnáší, čeho všeho je potřeba se vzdávat a čemu všemu čelit. Ale jednoho dne člověk zjistí, že s podmíněnou radosti není o co stát, a začne pátrat po tom, co za něco stojí.
Další výzvou nepodmíněného jiného světa je kromě otázky „Kde tady vzít motivaci?“ také otázka „Jak přestat vzdorovat?“. Jsou věci, se kterými se nebudete chtít smířit. Budete mít pocit, že vyměňujete své hodnoty za klid na duši. Vzdor je něco, v čem není snadné se vyznat a nechat rozpustit.
Rupert Spira, můj neduální učitel, kterého jsem ještě před začátkem desetiletky osobně potkala v Londýně na semináři, říká, že kořenem všeho utrpení je slovo NE. Odmítání. Vzdor. Věděla jsem, jak zhoubný je – rozkmitá ono hororové kyvadlo strachu a touhy, které nás nakonec rozdrásá. Dala jsem slib, že vzdorovat nebudu – ale bylo příliš náročné se podle něj řídit.
Můžete dumat nad tím, co je dobro, co je zlo. Existuje odpor legitimní a nelegitimní. V konverzaci se Životem tu hranici mezi nimi jistě najdete. Ale nakonec jde o reakci mysli, emocí a těla – sledujte, kdy se uzavíráte a kdy otevíráte. Zůstaňte otevření, ale zakořenění. Já se to učila 4x na desetidenních pobytech vipassanské meditace. A pak hned poté i v praxi. Tehdy jsem měla poprvé pocit, že jsem zažila, jak vypadá ono „nevzdorovat“. Nepodmíněně milovat.
Na první vipassaně mi došlo, že má kozorožská touha po spravedlnosti a lpění na hodnotách se snadno může překlopit do muhammadovského chování. Na druhé vipassaně vznikl nápad na Mimoňský Speciál „Jak se s tím mám smířit?“, praktické využít mé první e-knihy Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty). Každému se občas jáma nejistoty otevře, v posledních letech velmi výrazně, a ono poevské kyvadlo strachu a touhy se začne houpat. Každý se občas potřebujeme něčeho chytnout a v knížce je těch kruhů hned 11. Ale pokud to zvládnete, stačí se jen položit s důvěrou na hladinu a nemáchat kolem sebe rukama. I to přispěje k vašemu štěstí.
Uplynulých 10 let mě také seznámilo blíž se smrtí. Pochopila jsem, že někdy se člověk nesetká se životem, dokud nepotká smrt (kamarádka). Že když se jí podíváte do očí, zamilujete se (otec). Že může být krásná a klidná (Namhkai Norbu). A že smrtí nic nekončí (objev vlastního minulého života). Jsem vděčná, že ji takto mohu vidět.
Pokud si troufnete nechat se Životem otřást, naleznete v sobě to neotřesitelné (Pema Chodron) a s tím i onu větší vyrovnanost. I v dobách covidu, válek a nejistot.
COVID – CO MI DAL A VZAL, CESTA DO HLUBIN NEVĚDOMÍ A TAO-TE-ŤING
Během covidového období jsem zúročila všechno to, čím jsem si předtím díky komunikaci se Životem prošla, a co jsem se o štěstí, kterému nekladame podmínky, naučila. Covid mi toho hodně dal – online výuku, první youtube videa, založení podpůrné covidové FB skupiny a také K-pop (pozvedává vtipnými choreografiemi energii) nebo týdenní pobyt ve tmě.
Co mi sebral na práci a finančních jistotách, to mi přidal na času objevovat nové a konečně si přečíst Tao-te-ťing v originále! Začala jsem se učit čínsky, jazyk mě fascinoval, ale prvních 8 kapitol jsem zpracovala ještě před covidem. Už tenkrát jsem pracovala i s originálem. Nejen tao není možné vyjádřit slovy. Od dob svého návratu z Egypta v 90. letech jsem díky vlastním textům („Žít je umění milovat“) věděla, že jazyk, forma a obsah jsou tak propojené, že inspirované texty není možné překládat a chápat jinak než v originále. Proto jsem také tehdy s překladatelstvím sekla.
Covidové období mi potvrdilo, jak moc jsme zaseknutí v dualitě. A, nebo B. Očkovat, neočkovat. Přijmout, nepřijmout. Jak často se rozhodujete pouze mezi dvěma možnostmi? Také mi potvrdilo, že klasická motivace cukr/bič nefunguje. I vláda buď jen slibovala, nebo vyhrožovala. Důležité je komunikovat, dávat informace a rozumně je zpracovávat. Spousta lidí cukr/bič vládu prokoukla, ale málokdo prokoukl cukr/bič vládu našeho vlastního ega.
Covidové období ale nepřineslo jen nové objevy a pozitiva pro mě nebo pro dceru (lockdown). Zasáhl mě, jen asi jinde než většinu (kromě finanční nejistoty). Neřešila jsem strach z nemoci (A), nebo ze ztráty demokratických svobod (B). Mnohem silněji se hlásila otázka MOTIVACE. Mou výzvou bylo najít stejnou vnitřní svobodu, radost, spokojenost i odvahu jakou zažívám na vipassaně nebo ve tmě.
Uplynulých 10 let krásně symbolizovalo japonské anime Made in Abyss, které mi pustila dcera. Jako by vás vedl vrstvu za vrstvou do hlubin nevědomí, kde potkáváte různé nástrahy a musíte prokázat, že máte odvahu i schopnosti. Je to taková hodně náročná iniciační cesta a vy si spolu s hlavními hrdiny říkáte: „Jak moc je moc, než vás to zlomí?” Seriál mi dal ještě další poznání covidového období – že důležitou složkou mé motivace je zvídavost. Žene mě dál a hlouběji podobně jako Riko, jejíž obrázek mi už pár let visí v kuchyni na zdi – dárek od mé dcery, studentky umělecké školy.
SMRT A ŘÁD V CHAOSU – JSME FRAKTÁLOVÁ SOUČÁST SVĚTA
Symbolem covidového roku 2020 se pro mě stal fraktál, symbol řádu uprostřed chaosu. Co se na první pohled zdá složité, je generováno použitím jednoduchých matematických pravidel. Fraktálů je plný vesmír, příroda i naše tělo (plíce, krevní řečiště). Jsme nedílnou součástí světa, patříme sem. Život není proti nám, to my jsme život.
Dotkla jsem se něčeho, co přesahuje tento život, ať už to bylo cokoliv. To a gymnazijní zkušenosti mi daly to, že smrti se nebojím. Smrt pro mě není smrtka, ale cosi, co nás přenese do jiného světa. Nezajímá mě, jaký ten svět je, ale vím, že umírání odráží to, jací jsme. A i pro to, co bude případně pak, záleží na tom, jací jsme, a jak reagujeme v obdobích chaosu. Klidně a s nadějí? Když ztrácíte to, nač jste zvyklí, čeho se chytnete?
Nic nevíme a vědět nemůžeme, to je pro mě poselství kvantové fyziky v roce fraktálu. Vždy budeme vědět jen to, co nám ukáže naše mysl. Vlastní světy si netvoříme, ale jsme spolutvůrci. Záměr, se kterým žijeme, se vždy někde odrazí, z celkového obrazu vytáhne konkrétní část. Ale nic materiálního není a nic materiálního netvoříme, říkám spolu s dalším mým objevem tohoto desetiletí – Bernardem Kastrupem. Je na čase změnit vědecké paradigma za něco bližšího realitě.
Věda se snaží kvantifikovat, ale cokoliv změří, je ovlivněno samotným faktem, že se dívá. Mysl potřebuje třídit a pojmenovávat, protože žít v nejistotě, v té neuchopitelné nekontrolovatelné propasti, ji děsí. Takový ale fraktálový svět je. Skrývá v sobě ale řád a propojení s jednotou. Paradoxně, neduálně, se v něm dotýkáme nekonečna, ale přece jsme v konečném světě. Je jen na nás, jestli to propojení budeme ctít, nebo jestli budeme dál žít v dualistické iluzi oddělení (a konfliktů z něho vycházejících) a dál ji otiskovat do světa. Jestli chceme prožít krásu neočekávaného, nebo lpět na jistotách.
Covidový rok mi přinesl i instruktorský kurz čchi kungu a 2 hlavní výzvy – za prvé překonat vzdor/odpor vůči návratu k povinnostem klasičtějšího vzdělávání a za druhé zvládnout onu nejistotu, zda jsem opravdu dost dobrá lektorka. Obstojím? Poznala jsem, jak náročná musela být škola pro ty, kteří měli neustále strach, že neobstojí – že je budou kritizovat a hodnotit špatně. Sama jsem tohle jako premiantka dřív nezažila.
Zároveň jsem věděla, že dobrá lektorka je ta, která umí s čchi kungovými praxemi pracovat tak, aby se zklidnila, zakořenila, roztáhla křídla a ukázala, co v ní je. A to jsem pak udělala. Zvládla jsem tak velkou zkoušku, důležitější než tu závěrečnou v kurzu. A věděla jsem, že mám nástroje, které mi umí pomoct.
PRVOTNÍ TRAUMA – NIC NEMÁ SÍLU NÁS ZNIČIT (NÁSTROJE JAK KAMENY MĚNIT NA KVĚTINY)
Mám různé nástroje, jak zvládat náročné okamžiky jako je třeba umírání otce. Třeba vipassanu a čchi kung, ale je možné sáhnout i k běžným věcem jako jsou filmy, seriály, nebo písně. Mými duchovními průvodci se ještě před Putováním stali Depeche Mode. To díky nim jsem pak v nejnáročnějším období života vnímala, že „vše, co potřebuji, mám ve svých rukách“. To oni mě celá léta znovu a znovu (kdykoliv jsem si jejich písně pouštěla) připomínali, že nemám druhé soudit, že v odevzdání naleznu radost. To zanechá stopu.
Pokud chce člověk život prožít naplno, bez úniků od toho, čeho se bojí, nebo co ho trápí, nezbývá mu než se naučit zvládat i náročná životní období. Ba víc – milovat je! I když lidé říkávají, že život milují, a neumí si představit, že tady jednou nebudou, člověk život doopravdy nemiluje, pokud ho v nějakých aspektech odmítá. Pokud jsou nějaké věci, které raději vidět nechce (třeba smrt).
Pro mě bylo vždy důležité si ze Života udělat Kámoše, zamilovat si ho se vším, co jsem mu kdysi vyčítala, když jsem si myslela, že mě nechal na holičkách. Bez toho si štěstí představit neumím. Ale i tehdy se mnou komunikoval, posílal mi inspiraci, kterou jsem mohla využít později. Milovat Život se vším všudy neznamená, že už si nikdy nesmíme říct „tohle není správné a nebudu to toleravat“. Znamená to pouze, že nechcete, aby to bylo jinak, protože víte, že si poradíte. Emoce a myšlenky necháváte přijít. I odejít.
Během ročních projektů mi Život přinášel spoustu poselství. Hned první rok mi ukázal, že pokud chci být opravdu svobodná, musím se postavit strachu. I panice. Další rok (symbolizovaný Freddy Krugerem) mi zase připomněl, kolik si toho jen představujeme. Že žijeme v iluzích a zbytečných myšlenkách, které nás zavádějí do vnitřních pekel. Že pokud se z toho snu neprobudím, rozsápe mě jak to dělával Freddy Kruger v Noční můře z Elm Street. Ukázal mi ale také, že umím i v hlubinách zoufalství nacházet poklady.
Je potřeba nejen posilovat tělo, ale i duši. Posilovat tělo nám přijde normální, funíme u toho, svaly nás bolí. Ale posilovat duši? Jak často to děláme? Jak pravidelně? Protože vnímat svět jinak a reagovat jinak je jako učit se cizí jazyk – nejde to hned bez pravidelného tréninku. Jak důležité to může být, jsem viděla ve chvíli, kdy jsem se vracela ze své druhé vipassany a můj otec byl po druhé mrtvici v nemocnici. Jsou chvíle, kdy trénink na náročné chvíle oceníme.
Existuje spousta nástrojů, které můžeme v náročných obdobích použít. Je jedno, které použijete, důležité je mít je natrénované pro chvíle, kdy budou potřeba. Podobně jako čchi kungové pohyby nebo praxe Velkého úsměvu přejdou opakováním do krve a uvolnění a úleva naskočí automaticky téměř hned. Během uplynulých 10 let jsem kromě čchi kungu do svého arzenálu přijala i mnoho dalších nástrojů – Kurz zázraků, jin shin jyutsu, Léčebný kód , SM systém apod. Třeba vás některý zaujme.
Náročné chvíle je ale možné i protancovat, proprocházkovat (i příroda vyrovnává 5 energií) nebo prosmát. Ne nenadarmo se říká, že když se ďáblovi vysmějete, shodíte pouta a osvobodíte se. Vyprávět vtipy můžete i na smrtelné posteli jako můj otec. Na své druhé vipassaně jsem se v roce 2018 učila odpouštět, co mi přišlo neodpustitelné. Učila jsem se najít v sobě sílu neodmítat, ale to, co mě trápí, spíš léčit. To, co nás ohrožuje, můžeme buď porazit, nebo si ideálně uvědomit, že nás to vůbec neohrožuje.
Nic nás nemá sílu zničit. Můžeme být jako Buddha na oné nástěnné malbě ve srílanské Dambulle – proměňovat Márovy šípy ve květiny. Nic nám nemůže zabránit dosáhnout osvobození. Připomínala jsem si, že strach nás jen straší, že se bojíme jen proto, že nevíme. Čím zkušenější jsme, tím nebojácnější jsme. Náročné chvíle tady nejsou proto, aby nás zničily, ale aby nás posílily, nebo ukázaly, že nejsme na nic sami. Abychom se naučili neztrácet víru a lásku. Nemusíme bušit hlavou do zdi, nejsme v bludišti, ale v labyrintu. Stačí s důvěrou jít vpřed.
Je v nás něco, co nemá minulost, budoucnost (a tedy možná ani přítomnost?). Něco, kam mizí všechny příběhy, myšlenky a emoce na ně navázané. Černá díra. Tak jsem to vnímala při objevování spodního tan-tien na čchi kungovém kurzu. Jak říkává můj oblíbený neduální učitel Rupert Spira, jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s utrpením, je pochopit, kým jsme a kým nejsme. Protože to, kým jsme, je prostor, kterému není možné podrazit nohy. Který není možné urazit. Často jde jen o to, nenechat v sobě spustit tlačítko útěk/útok/zamrznutí. Nenechat v sobě rozhoupat kyvadlo strachu a touhy nad jámou nejistoty.
Skrze neduální vnímání je nakonec vše snazší. Nemáte nic, z čeho byste mohli něco negativního vytvořit – pojmy dobro/zlo tady ztrácí svůj původní prvoplánový význam. Ale platí se za něj. Ochotou vzdát se toho, co nám bere svobodu. Ochotou čelit tomu, co nás děsí. Prostě vším, čím podmiňujeme své štěstí. I ztrátou iluzorního vnímání světa i sebe. Z nejrůznějších paradoxů a koánů možná budete mít zamotanou hlavu. Najít tu zlatou střední cestu někdy není snadné.
Prvotním traumatem lidstva je ale právě rozlišování na dobro a zlo. Adam a Eva se z ráje (pocitu štěstí) vyhnali sami tím, že se nechali dualistickým vnímáním zmást. Začali si myslet, že je s nimi něco špatně a snažili se nějak ochránit. Zapomněli, že jsou stvořeni k obrazu Božímu. Člověk si často myslí, že bojuje za dobro, ale my víme, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Vždy, když se začneme domnívat, že rozumíme tomu, co je dobré a co je zlé, dochází k tragédiím.
Když se ale nenecháte chytnout na háček (Pema Chodron) a otevřete se i tomu, čemu byste se nejraději vyhnuli (neznamená to ale, že po sobě necháte šlapat), vrátíte se do ráje. A celou společnost tam můžete zavést s sebou. Něco podobného se učíme na vipassaně, učí to Rupert Spira i orlí čchi kung. Otevřít se se soucítěním a láskou tomu, co je. A tím to léčit.
ZMĚNY A OBJEVY ROČNÍCH PROJEKTŮ, NEÚSPĚCHY A SPRAVEDLNOST
Kromě Depeche Mode se pro mě od covidového období staly průvodci i děvčata z LOONY, jihokorejské skupiny. Rok 2021 dostal dokonce symbol Luny, protože děvčata mi tehdy připomínala, že vše zvládnu. Provázely nás lockdowny svými online koncerty. A v roce 2022 jsme na jejich koncertě byly v Londýně! Rok 2023 bylo pro LOONu i fanoušky rokem bojkotu společnosti. Ukázalo se, jak velkou moc masa lidí má, když chce prosadit spravedlnost pro Chuu a ostatní děvčata. Chuu na konci roku 2023 přišla se sólovým albem Howl a zavedla nás do světa, kde se nemusíme bát postavit sami za sebe, a věřit, že vše se jednou v dobré obrátí.
Album a jeho příběh o útocích a spravedlnosti se prolínal s volbou ústavního soudce, který byl také plný nespravedlivých nařčení. Psala jsem články o tom, že čchi kung není ezoterika, ani šarlatánství, protože existuje řada solidních vědeckých výzkumů v prospěch jeho zdravotních účinků. Psala jsem i senátorům. A odnesla si zklamání z našich politických představitelů, ale také poznání, že mě v životě nejen žene zvídavost, ale že jsem i bojovnice za spravedlnost.
Zažila jsem i další neúspěchy, ale nevadily mi. Přinášely nové zkušenosti a inspirace, kudy dál, které by mě předtím nenapadly. Třeba o školení o syndromu vyhoření. Čtvrtá vipassana mi nepřinesla rozlousknutí koánu motivace, ale dala mi impulz k narovnání pro mě důležitého vztahu. A také ještě hlubší prožitek přítomnosti, propojení s přírodou a vyrovnanosti. Bez trápení by nebylo vyrovnanosti – když si to uvědomíte, můžete přestat před trápením utíkat, ale nechat je transformovat v něco krásného a podpůrného. Ve vnitřní štěstí na ničem a na nikom nezávisející.
Za těch uplynulých 10 let jsem toho tolik změnila! Prošlapávala tolik nových cestiček! Vydala jsem svou první e-knihu (a k ní online kurz i Mimoňský speciál o smíření). Začala jsem natáčet videa, častěji učit čchi kung. Začala s ANGLIČTINOU JINAK.
Také jsem toho hodně objevila, protože zvídavost je můj motor. Kromě toho, co už bylo řečeno, jsem také pochopila, že co vypadá jako konec, bývá jen začátek (semínka). Že ať je na tom namalováno cokoliv, je to jen podlaha. Že jsem hypersenzitivní a že je to bezva! Že ego není malé zraněné dítě, ale destruktivní mechanismus, který se ho snaží chránit, ale moc se mu to nedaří. Není nutné ho ani objímat, ani ničit. Větičku: „neodcházej, dokud ti nebude dobře“ z vipassany, která mi ukázala, jak se dá v každodenním životě také přeměňovat kameny v květiny. Jak dobré je mít vizi, ale že zároveň není nutné se stále posouvat. Stačí i jen být. A nástup AI mi ukázal, jak důležitý je a bude lidský kontakt.
ŽÍT V NEJISTOTĚ, OTEVŘÍT SE UTRPENÍ A MILOVAT ŽIVOT (NEBO JÍT ZA JISTOTOU?)
Bylo to dobrodružných 10 let, život, který mi stojí za to žít. Bylo to jako sestup do oné Propasti z Made in Abyss, zvědavě. Jeden rok byl náročný, další klidnější. Důležitou součástí té cesty bylo učit se žít v nejistotě. To, co jsem na začátku vnímala jako černou díru, jsem měla postupně příležitost vnímat jako prostor. Učila jsem se milovat život nejen, když bylo vše růžové. Otevřít se trápení, bolestem, urážkám a zůstat v tom pevně stát. Nezlomeně. Už nenacházet v trápení dary jen zpětně jako předtím, ale do těch bouří vstupovat dokonce dobrovolně a také tam vnímat klid.
V prostoru nejistoty se není čeho chytit, ale můžeme v něm zakotvit. Hledejme kotvu dřív, než ji budeme potřebovat. Covidové období a válka nám daly příležitost si existenciální nejistotu víc uvědomit. A mně kromě jiného přinesla i otázku – není na čase změnit profesi a ukončit ty dlouhé roky na volné noze?
Kromě lektorky syndromu vyhoření jsem zkoušela i práci na MUNI, kam jsem se jako lektorka češtiny pro uprchlé Ukrajince na pár měsíců vrátila. Měla jsem pocit, že tam patřím. Ale nepatřím. Zato jsem měla jsem na svých žácích možnost vidět, jak nás nejistota tak mocná jako je válka může buď zlomit, nebo nově nasměrovat. Připomněl mi také onen příval pomoci, který je tak podpůrný, z dob mého pobytu v Dhahabu.
Zkoušela jsem změnit profesi úplně od podlahy a vstoupit do IT světa (testing). Na začátku roku jsem celkem rychle prošla různé kurzy, posbírala certifikáty, oprášila znalosti programování. Ale AI byla rychlejší než já a hlad po testerech ustal. Já se alespoň naučila rozumět programování her, což se učí má dcera, a prohloubit kontakt se svou puberťačkou.
Čím víc sleduji, jak a co AI tvoří, tím víc je má startrekovská duše překvapená, že vlastně nechci být součástí tohoto světa nových technologií, a mnohem víc tíhnu k dalšímu rozvíjení kontaktních projektů. Člověk – člověk.
Zjistila jsem, že je pro mě důležitější být na volné noze, ať je to jakkoliv nejisté. Dává mi to čas rozvíjet sebe sama a lépe pak pomáhat i druhým. Být tu pro dceru během covidu a psychických problémů. Být tu pro matku a otce během jeho umírání a smrti. Zkušenost v Dhahabu (1998) mi dala poznání, které se mi za celých cca 30 let mnohokrát potvrdilo – že v životě nejde o peníze a že dokud hledám onen „kontakt“ s tím, co nás přesahuje, je o mě postaráno. Proč bych teď měla propadat nejistotě a strachu?
3 BRÁNY NEDUÁLNÍHO SVĚTA, EZOTERICKÁ PŘEKROUCENÍ A BENÁTKY V NÁS
Když jsem před 10 lety rozjela svůj první roční projekt, netušila jsem, že mi vydrží tak dlouho. A nečekala jsem, co všechno se také rozjede. Ale láska, svoboda, radost nebo prostě štěstí bez podmínek má logicky své nároky. Nelpět, nebát se. Vydala jsem se tehdy cestou harmonizace pěti elementů, protože jejich harmonický stav se potom jako štěstí bez podmínek projevuje.
Kromě nepodmíněného štěstí vyrůstajícího z lásky, radosti, svobody, spokojenosti a odvahy bez podmínek, jsem hledala i jinou motivaci než motivaci cukru a biče. V neduálním světě, kde není nic, co byste mohli postavit proti něčemu jinému (žádná až), nedává ani smysl otázka PROČ (kvůli jakému až). Jediné, co dává smysl, je chtít nechtít. Tak trochu koánová motivace. Jak ale tenhle koán rozlousknout mi stále unikalo.
Odpověď jsem mohla hledat jen v neduálních světech nejrůznějších neduálních učení. Ta existují na Východě i na Západě. Islámští súfíjové byli těmi prvními, na které jsem ještě za studií arabistiky narazila, i když jsem tehdy ničemu z islámské mystiky moc nerozuměla. Pobyt v Egyptě, v zemi žijící každý den vírou, mi ale naznačil, kudy se vydat… a to mě zavedlo k religionistice, buddhismu, hinduismu a advaitě. Ta se mi měla stát hvězdou na cestě.
Neduální svět nabízí nepřeberně možností. Je tak jiný. Objevovat jeho pravidla je jako objevovat nové kontinenty, ale zároveň vracet se domů. K tiché, klidné, radostné, svobodné, odvážné, láskyplné, a tedy i šťastné podstatě našeho bytí. K něčemu, co je nám důvěrně známé, ale co jsme přemalovali různými barvami. Jenže ať je to jakkoliv barevné a 3D, je to pořád jen dřevěná podlaha.
V neduálním světě můžete smiřovat protiklady, hledat ono chtít nechtít. Překlápět dobré na zlé, protože tady ani nedokážete říct, co je vlastně dobré a co zlé. Jako v onom příběhu o rolníkovi a jeho synovi. To zlé se snadno ukáže jako dobré a naopak. Ze světa, kde vládne nejistota, se můžete překlopit do světa krásy neočekávaného. Postavit se mezi dva proudy a vnímat svět svět z obou stran. Nebo hledat třetí cesty. Třeba místo dilematu věřit/nevěřit si vzít příklad z Data ze Star Treku (kterému vděčím za optimistický pohled na svět) a bez předchozího hodnocení ověřovat informace. Tak by to ostatně mělo být vždy – nejdřív vnímat, pak reagovat. Nevidět v té potemnělé místnosti jen vějíř nebo lano, ale celého slona. Nepřiklonit se na jednu stranu konfliktu, být otevřený a naslouchat.
Do neduálního světa nejčastěji vstupuji 3 branami – vlastním nastavením (Velký kříž – často mě to táhne dvěma směry naráz a často dělám prostředníka), indickou advaitou v té západní podobě (Rupert Spira) a buddhistický dzogčhen (univerzální přístup k podstatě mysli). Právě skrze podstatu mysli se krásně propojuje advaita s dzogčhenem. I s křesťanstvím. Když osekáte všechno, co na sebe různá náboženství nabalila, tady v jednotě se všechna setkávají. V záblescích pravdy, než se jich ujali lidé a jejich touha porozumět tajemství bytí, které tím toho základního – tajemství – zbavují.
Ačkoliv jsem se vždy rozprostírala typicky neduálně všude a vlastně stále rozprostírám, domovem se mi stala dzogčhenová komunita. Je otevřená, dívá se na svět s nadhledem a blíž než k ezoterice má k tradici, což je mi blízké. Hodně mě navíc ovlivnil dzogčhenový tibetský mistr Namkhai Norbu, kterého jsem zažila i osobně v Praze a Bratislavě. To díky němu vyšla má první e-knížka. To díky němu jsem měla příležitost poznat smrt jako něco hluboce poklidně krásného.
Jako religionista s praktickými zkušenostmi z různých náboženských okruhů zvědavě sleduji i vývoj na poli ezoteriky. Občas se inspiruji, občas se raduji, kolik lidí se rozhodlo dívat pod povrch. A někdy kroutím hlavou nad tím, jak ezoterika některé pravdy překrucuje a zjednodušuje, protože nepobírá ten neduální záběr. Jako bych sledovala počátky náboženství – od hluboké zkušenosti jednoty ke škodlivému zjednodušení. S tím vším, co ezoterika sama kritizuje třeba na křesťanství. Někdy to jen sleduji, někdy se vyjádřím. Ale ezoterika má poučku o nevyžádaných radách a kdo není otevřený zkušenostem druhých, rád ji využije. Ale sama vím, kolikrát jsem já sama neposlechla dobré rady svého učitele. I to je v pořádku. Ale asi bych mu nevykládala o duchovní pýše.
Z religionistického pohledu je paradoxně ezoterika mystikou a ta mi byla vždy blízká. V mém arzenálu jsou i ezoterické propriety – karty, astrologie. Ale spíš než jako nástroj nahlížení do budoucnosti je vnímám jako své první učitele symboliky. Nakonec je vše o přístupu. Podstatou původní ezoteriky (mystiky) bylo uvědomění si neduální podstaty sebe a světa kolem nás. Nic nepotřebujeme a nemáme se čeho bát. Žádné kvantování, žádné amulety nejsou tedy potřeba. Tvoříme jednotu a neduální učení nám mohou v praxi ukázat, co to znamená skrze 5 smyslů. Najednou nevidíte jen strom a neslyšíte jen ptáka. Jste jedno.
Nejde jen o to vnímat neduálně, louskat koány, propojovat protiklady, hledat zlaté střední cesty, otevírat se sebesilnějím emocím a zpracovávat je. Roční projekty mě také učily větší disciplíně v péči o tělo (aftershock, Meredith, keto, low carb). Čchi kung tělo krásně uvolní, ale dobrý je i dynamičtější pohyb jako doplněk. Dnes mám hlavně K-pop, fascie a pěnové válce.
Dalším objevem desetiletí byly Benátky v nás. Učila jsem se své tělo vnímat na jemnějších a jemnějších úrovních (i díky vipassaně), ono šampaňské v nás. A dočetla jsem se o buňkách a vodě mezi nimi, kterou se k buňkám dostávají živiny a z buněk zase toxiny. Jako Benátky, jejich domy a kanály s loděmi. Když myslíte na své tělo, myslíte i na to, zda je voda ve vašich Benátkách čistá? Máme vůči tomuto našemu vnitřnímu městu, k těm milionům buněk zodpovědnost – zde jsme pány tvorstva. Už nejde o to, jestli mám být laskavá k sobě, nebo k druhým. Tou třetí možností je být laskavá k této partičce uvnitř. Štěstí pro ně, štěstí pro nás.
Také jsem objevila elektrické tělo a dozvěděla se, proč je vlastně tak důležité se uzemňovat a jak se to dá různě dělat. Učíme se o tolika systémech v našem těle (vylučovací apod.), ale o tom elektrickém tolik ne. A přitom by bez elektrických impulzů naše srdce nebilo.
ČLOVĚK JAKO PROSTŘEDNÍK MEZI STVOŘENÍM A BOŽSKÝM – ROVNOVÁHA MEZI SPOLEČNOSTÍ A JEDNOTLIVCEM
Dokážeme se propojit, aniž by to zničilo naši individualitu? Třeba i my jsme součástí něčeho většího podobně jako buňky jsou součástí těla. A také by nebylo dobré, aby buňky srdce fungovaly stejně jako buňky ve vlasech. Už Theilhard de Chardin říkal, že jednota neznamená, že máme být všichni stejní. Nemusíme dělat totéž, věřit v totéž.
Už za studií na pražské religionistice jsem se teoreticky seznámila s židovskou mystikou, kabalou. Zaujal mě tehdy Maharal (známý rabi Low). Ještě před Komenským měl podobné názory na vzdělávání. Psala jsem do sborníku o jeho mystickém pojetí micvot. Ale hlavně mě zaujala jeho myšlenka o emca – středu. Podle něj má člověk v božském stvoření postavení středu. Člověk podle něj propojuje rovinu stvoření a božství, podobně jako ve východním vnímání člověk propojuje jangovou (nebeskou) a jinovou energii (energii Země). I proto neladím s myšlenkou, že jsme Bohové/Bohyně. Jsme něco víc. Něčím důležitějším.
Není divu, že je pro mě tak důležité nacházet ony zlaté střední cesty, které se skrze paradoxy prolamují do našeho dualistického světa. Pro mě jde víc než o hledání středu a žití z něj, jak se o tom často hovoří.
Na kabalu jsem po studiích narazila i v praktičtější podobě. Ve Wibledonu (o žití sefirot) nebo v rámci online kurzu Odhalená kabala. Kabala pro mě nikdy nebyla iluminátským spiknutí, ale pouze jedním z mystických úhlů pohledů na svět. Nezajímaly mě nikdy teorie (a už vůbec ne konspirační), které není možné verifikovat, ale spíš praktické inspirace. Jak se radovat ze života tak, jak je, nacházet v něm smysl a to hlubší neotřesitelné štěstí. Fascinuje mě, jak podobná si mystická učení v podstatě jsou. Jako by lidé na celém světě, které zajímá víc než povrch a světské touhy a strachy vnímali totéž.
Kurz Odhalená kabala (jedna ze škol kabalistického výkladu) mi ukázal, jak se dnes v praxi ke kabale přistupuje. Jak se (symbolicky) interpretuje Zohar. Kabala vypráví příběh o původní jednotě, jejím rozpadu a opětovném návratu k jednotě. Podle kabalistů člověk duši nemá, teprve se mu vyvíjí a hodně lidí žije ještě na nižších úrovních vývoje v tzv. sféře černé díry, která vše pohltí a nic nevyzáří. Člověku byla dána touha přijímat a je to v pořádku. Negativa, která ta touha přináší, za zlé sklony nepovažuje stejně jako není lev zlý, když zabije antilopu. Teprve, když se vývoj duše člověka dostane na spirituální úroveň (probudí se v něm tzv. bod srdce, který ho táhne k návratu do jednoty), objeví se i zlé sklony, které mu brání postupovat dál.
Podle kabalistů není cílem člověka osobní štěstí, vlastní rozvoj, probuzení a očištění. Nejde o nás. (To je jen odraz západního individualismu převzatého z protestantismu a jeho představy o propojení ráje a ekonomického úspěchu). Cílem lidské evoluce je spojení částeček duše, které jsou rozptýlené ve hmotě. Propojit se s ostatními skrze lásku. Cestu k jednotě nemůžeme vykonat sami. Není ale nutné přestat myslet na sebe (zbavit se egoismu), to je nám daná vlastnost od Boha. Je jen potřeba změnit záměr, se kterým přijímáme. Vyzářit dál, aby ta naše nádoba pod vším tím přijatým světlem nepraskla. Napravit tedy své vnímání.
Cílem stvoření není být Bohem/Bohyní, ale podobat se božskému skrze kvalitu dávání. Naším úkolem je otevřít se božskému, přijímat, a propojit božské a lidské, tedy vnášet božské do světa. Semínko propojení už bylo zaseto, do jednoty vrosteme jako ze semínka vyroste jabloň. Ale jak říkal Theilhard do Chardin – stále můžeme vše zničit.
Podle kabalistů se ani nemusíme trápit svými myšlenkami, jsme součástí pole a to nás ovlivňuje. Důležitý je záměr. Záměr přitahuje světlo a to nám pomáhá (jako můj projekt.) Křesťané tomu říkají Boží milost.
Vytvořit lidskou síť tak, aby respektovala i individualit, není snadné. Kultury k tomu přistupují různě. Východ je víc komunitně zaměřený, ale lidé tam ztrácejí svobodu, musí sami sebe a svá přání podřizovat zvykům a pravidlům. Západ to tak míval také, ale sekularismus, protestantismus i renesance sem vnesla větší důraz na individualitu. Ale lidé zůstávají sami, bez podpory (i umírají), rodiny se rozpadají, vymíráme. Chce to najít nějakou zlatou střední cestu mezi oběma těmito extrémy.
V zásadě jde o propojení a vyvažování dvou protikladných sil. Čínská filozofie je vnímá jako jin a jang, které se pak projevují v 5 formách. Neustálá interakce těchto sil stojí za zrodem, vývojem a zánikem. Vztah mezi společností a jednotlivcem je potřeba citlivě vyvažovat. Stačí si přestat myslet, že společnost je jen naším odrazem a vy jste na všechno sami a jde jen o vás. Nemusíte ale ani čekat, co ti druzí. Být na nich, jejich názorech a hodnoceních závislí. Vy můžete být ti, kteří sítí vyšlou signál. Druzí jsou tu od toho, abychom mohli ve spojení s nimi přijímat i dávat.
Pokud člověk následuje volání srdce po jednotě, může přispět společně s ostatními lidmi ke sjednocení lidstva a k propojení lidského a božského světa a naplnění tohoto světa semínky štěstí.
TVOŘÍME SI VLATNÍ SVĚT, NEBO ON TVOŘÍ NÁS?
Už dlouho si kladu otázku, co to vlastně znamená, že si tvoříme vlastní svět? Pravda je, že v rámci ročních projektů každý týden vidím, jak se můj úhel pohledu a záměr manifestuje a vytváří podmínky pro to, co chci poznat a prožít. Už před více jak 30 lety jsem zjistila, že když vyřeším sebe, odrazí se to venku ve vztahu. Od té doby se řídím pravidlem „nechtěj po druhých, co sama neděláš nebo neumíš, a neočekávej to.“
Ale pokud je vše v naší mysli a svět je naším odrazem, znamená to také, že jsme zodpovědní za všechny konflikty, problémy a utrpení ve světě? Odráží naše vnitřní konflikty? Nezájem o sebe? Lhostejnost? Nenasytnou touhu a nespokojenost? Závislost? Opravdu můžeme mávnutím proutku změnit to, čím trpí lidé kolem nás, když v sobě něco změníme? To něco, co oni zrcadlí? Čím sami sobě ubližujeme?
Kabala říká, že osud světa je v rukách člověka. Ale co když ne? Co když se od nás chce wu-wei, nezasahovat? Nic neřešit, nic neměnit? Jednou z odpovědí, které mi Život dal, byl Pike a Strange New Worlds – když se pokusil změnit osud svůj i druhých postižených, přenesl svůj neradostný osud na jiné a svět zatáhl do dlouhé války. Možná něco není nutně náš osud, ale máme volbu svůj osud přijmout. Podobně jako v 1923, kde bylo krásně ukázáno, co to znamená milovat život a žít ho naplno za jakýkoli podmínek.
Co se motivace týká – nepodmíněné štěstí je pouze v neduálním světě, kde nic nestojí proti ničemu, kde není žádné „až“ a tedy ani motivace touhou/strachem. Naše představa o tom, co je lepší, je stejně většinou mylná. Cesta do pekel bývá lemována dobrými úmysly. Přirozeností světa je vyvažovat, směřovat k potenciálu, a člověk, který se staví na odpor běhu světa, může vše zkazit. Jakápak snaha mít něco lepší, jakápak motivace? Jsme fraktálovou součástí světa, jednotou, a těžko jít za něčím jiným v jednotě. Rozdělování na já/ty, objekt/subjekt je jen iluzí. Prvotní trauma je rozdělování na dobro/zlo – proč jsem se učila přeměňovat kameny na květiny, otevřít se životu v nejistotě, útokům a nespravedlnosti? Mou motivací asi tedy nemá být vizualizovat si život bez nespravedlnosti a šípů. Odhalená kabala dávala o motivaci v jednotě lepší přehled. A pak ještě Bernardo Kastrup a Jung.
Měnit realitu, nebo přijímat realitu? Člověk by opět řekl, že máme jen tyto dvě možnosti, ale v neduálním světě dichotomie neplatí. Stačí nevidět v protikladech, i když je náročné toho slona v temné místnosti lidem ukázat. Nicméně, témata se mi manifestovala. Tvoříme tedy myšlenkami svět?
Podle mě (i kvantové fyziky) realitu svou myšlenkou neměním (pole nečeká na naše myšlenky, aby mohlo stvořit něco konkrétního), spíš se mi realita skrze záměr jeví jinak. Ze změti čar jsem záměrem viděla nějaký obrázek jako astronomové souhvězdí. Realita ale zůstává v podstatě stejná, bylo by absurdní ji měnit. Jsme jako kapka v moři. V poli druhých. I částice nejsou vlastně nic hmotného, jen excitací kvantového pole. Nejsme tvůrci, ani oběti. Jak bychom v neduálním světě vůbec mohli být .
Jsme víc, těmi, kteří vnášejí kvality Jiného světa, zharmonizovaných 5 elementů do světa. To je nádherná úloha, kterou máme (emca, jin/jang). Nic nevnášíme ze sebe, protože naše touhy většinou vycházejí ze strachu a pocitů nedostatečnosti. Proto svět ráda vnímám skrze 5 elementů – svět přestal být něčím vnějším, kde se něco děje, a mně nezbývá než to snášet, ale můj přístup byl hravější. Hra – já nadhodila téma, Život reagoval, já nemusela vnímat ohrožení, zároveň jsem se Životem nemanipulovala podle svých potřeba a přání. Byla jsem otevřená, přijímala jeho nahrávky.
Bernardo Kastrup byl velkým objevem uplynulých 10 let díky RS. A Jung objevem díky BK. Sleduji ho roky, jak brilantně vyvrací námitky proti svému analytickému individualismu. Jako bych sledovala novou změnu paradigmatu. Četla jsem x knih, jen o Jungově metafyzice jsem se vyhýbala.
5 KLÍČŮ OTEVŘE BRÁNU KE SNU, KTERÝ NÁS SKUTEČNĚ UDĚLÁ ŠŤASTNÝMI
Manifestovat, nebo přijímat? Řídit vlastní život, nebo to nikam nevede a prostě jen jít s proudem? Různé názory. Nakonec ale každý jde za svým snem, dokud nezjistí jednoho dne, že jediným snem je chtít nechtít, harmonizace 5 elementů. Když máte 5 klíčů, otevře se vám přístup ke snu, který naplní a překvapí tím, že jste k němu vlastně nic nepotřebovali získat. Už ho máte.
Stav nepodmíněného štěstí jsem párkrát zažila – v těch náročných chvílích se prolomil. V Dhahabu sám. Po 1. vipassaně jsem ho musela udržovat, ale věděla jsem jak. DM mi připomínali, že v klidu je síla, že není potřeba se ničeho dožadovat, stačí spočinout. Do ticha mysli, ochoty se otevřít tam, kde se vše bortí. Otevřít svobodný prostor a z něj jednat .Všichni k němu máme přístup, je jako Boží milost v náročných chvílích. Když poznáme, že existuje, jdeme pak za ním jak Velen za Večernicí.
V uplynulých 10 letech jsem se učila přijímat, hledat vyrovnanost, milovat život se vším všudy. Učila jsem se, že přijímat neznamená nechat si ubližovat, ale že se tím nenecháte ovlivňovat. Není nutné někdy chápat a vysvětlovat (skoncovala jsem se snahou to dělat a vyhodila staré dopisy), porozumění se tím stejně často nedosáhne, stačí přijímat. Některé věci rozum nepochopí.
Právě skrze náročné chvíle jsem nacházela poklady všech 5 elementů – svobodu, lásku, radost, vyrovnanost, spokojenost, odvahu, jistotu, důvěru. A právě ty mi otevíraly možnost důvěřovat Životu a zároveň s ním spolutvořit na vlnách, které přinášel. Jednat svobodně, ani z touhy, ani ze strachu – wu-wei, Bez zasahování, manipulace, snahy uchlácholit či prosadit své ego..
V knížce o Jungovi se skrývala odpověď na otázku o motivaci, kterou jsem 10 let hledala – motivace, která jde za metodu cukru (touhy) a biče (strach), kterou bereme v dualistickém světě tužeb a strachů, toho hororového kyvadla z E.A. Poa, jako něco naprosto normálního. Ani vnitřní motivace mi nestačila – bylo to jako dát si mrkvičku, ale já už nechtěla být za osla.
Nicméně jsem potřebovala nějakou motivaci, abych mohla těch 5 energií harmonizovat. Obvykle jsem se vezla na intuitivní vlně jako drak, ale začala vypadávat. Jak pak najít motivaci, když nechci být za osla a dělat to z důvodů, které už mi nedáváají smysl.
Během let jsem zjistila, že jako HSP mi jsou nejlepší motivací lidi a citlivě vnímám situaci ve světě. Viděla jsem ji na vlastní oči – žebrající děti, minová pole, oči ukrajinských uprchlíků, umírajícího otce. Můžeme vlastní transformací transformovat svět? Ta interpreatace kvantovky mi není blízká.
U Junga jsem našla řešení tohoto koánu. Zjistila jsem, jak jsme si blízcí – smiřování protikladů, společnosti a jednotlivce, symbolika, náboženství, taoismus. I já v tom vidím smysl, důležitou součást vývoje lidstva a člověka.
Jung mi umožnil vidět, jak je možné měnit svět skrze sebe (a s běžným pojetím to nesouvisí), a zároveň ho nechat být tak, jak je. Umožnil mi konečně v to uvěřit, jak jsem potřebovala. Nabídnout mi ono PROČ a MOTIVACI, která mi dává zase smysl.
Jung a taoismus budou mými dalšími průvodci – četla Tao-tingu dál.