Někdo tomu říká zamilovanost.

Někdo tomu říká láska.

Je to ten okamžik, když se z onoho zaběhnutého světa, kde vás toho už moc nepřekvapí, zčistajasna vynoří něco nového. Něco okouzlujícího. Něco, co ve vás probudí život. Něco, co vám rozbuší srdce a rozvíří energii v podbřišku. Na místě, kterému se v jiné než západní kultuře říká spodní tan tchien. :-)

Je to povznášející pocit, že? Barvy jsou jasnější, svět je zářivější, smích jiskřivější… ale i pláč jaksi bolavější. Když nemůžete být s ním nebo s tou, která ve vás tenhle ráj probouzí.

Co uděláte (děláte), když se vám něco takového přihodí???

Možností je několik a hodně samozřejmě záleží na tom, zda jste již zadaní, nebo toho svého partnera teprve hledáte. V tom druhém případě se zdá být všechno v pořádku. Můžete si říct: „Teď jsem našla toho pravého! (našel tu pravou)” A můžete snít, plánovat. A vést se na té úžasné vlně, kdy vám ještě do vztahu nezačínají vstupovat stíny vaší minulosti a představ a s nimi spojená očekávání. Kdy váš vztah ještě nezačíná rozkolísávat vaše touha si tenhle příjemný stav udržet. Nebo strach z toho, že pomine. A že se budete cítit přesně tak nanic, jak se cítíte, když vaše láska s vámi není nebo zrovna neodpovídá na vaše zprávy a telefonáty.

Dříve nebo později všechny tyhle stíny to rozzářené slunce otevřeného srdce zastíní…

Není vůbec lehké projít rozbouřenými vlnami vztahu a odolat pokušení to otevřené srdce zase uzavřít. Protože čím otevřenější je, tím citlivější je. Což je snadné přeložit do naší zkušenosti jako „zranitelnější.”

Pak se tomu říká, že „zamilovanost vyprchala”. Ano, nepřešla ani do stádia lásky, která se vlastně učí poznávat, komunikovat, milovat. Lásky, která není ani opičí, ani nesvobodná. Lásky, která si cení sama sebe, tj. lásky. A neudělá tedy nic, co by s ní bylo v rozporu. Tj. nenechá po sobě například šlapat.

Složitější situace ale nastane ve chvíli, kdy zadaní jste. Ať již máte partnera, nebo s ním máte i dítě, nebo jste i manželé. Třeba dlouhá léta. A třeba máte i pocit, že vám v partnerství vlastně nic moc neschází. A přece se vám to stane. Nebo se to stane vašemu partnerovi. Co uděláte pak??

Začnete si říkat: „Co je se mnou špatně, že mě partner už nemiluje?” ??

Začnete si říkat: „Co je se mnou špatně, že mi nestačí to, co mám?”  ??

Nebo třeba: „Teď jsem konečně našel/našla toho pravého/pravou, protože TOHLE je přece to ono. Můj první partner se přece ukázal jako omyl. Teď jsem dostal/a druhou šanci!” ?

Nebo třeba: „To je jen chemie, chvíli počkám, však ono to přejde.” ?

Jak zareagujete??

Viděla jsem nedávno krásné video o novém Blade Runnerovi 2049. Krásnou vizuální esej o tom, jak člověka dělá člověkem touha po propojení. A jak naše zkušenosti a vzpomínky, kterými tvoříme to své Já, nás vlastně oddělují. Od světa kolem sebe, se kterými ale v praxi žijeme v nerozdělitelné jednotě! Vždyť bez vzduchu, který dýcháme a který se stává naší součástí každou vteřinu, nebo bez Slunce, jehož energii čerpáme prostřednictvím rostlin a zvířat, bychom nepřežili ani tu vteřinu.

Jak často si vůbec v tom životním běhu uvědomujeme to, že dýcháme? A jaké všechny dary nám dech může dát, když si ho uvědomíme??

A samozřejmě nás i oddělují od lidí kolem nás. „Dreadfully distinct”, jak zní v novém Blade Runnerovi. „Děsivě odlišní.”

Ale čas od času prožijeme ten záblesk. To okouzlení, když přehrady padnou a někdo se dotkne našeho srdce. Je to krásné, že? Je to velký dar. Ať už pro vás za svobodna, nebo v partnerství. Ať už pro vašeho partnera.

Neznamená to ale, že si ten záblesk udržíte, když pod jeho vlivem přejdete z jednoho vztahu do druhého. Nebo když prostě zůstanete s tím, díky komu vám byl zprostředkován. Je to jen záblesk.

Ale zároveň je to ohromná příležitost začít prozkoumávat prostor, který nám obvykle zůstává v tom každodenním žití uzavřen. Prozkoumávat své stíny, které by vás donutili ty dveře do tohoto prostoru zase dříve nebo později uzavřít. Prozkoumávat strachy a touhy, které vám brání v tom prostoru propojení a otevřeného srdce žít. Čím víc toto všechno prozkoumáte, tím pravděpodobněji bude váš vztah, současný, nebo budoucí, láskyplnější.

Pokud máte to štěstí na nešťastnou lásku (tj. takovou, kterou z jakéhokoliv důvodu nemůžete naplnit v partnerství), je to vlastně bonus. :-) Protože pokud své srdce ze vší té bolesti nedonutíte se uzavřít, je pro vaši lásku mnohem snazší se rozprostřít a dát vám nahlédnout do svého prostoru. Obvykle ji totiž zamíříme na jednu jedinou osobu. Láska se ale neptá kdo koho a proč. Není taková, jak si ji obykle představujeme a jak ji nutíme se omezovat. A to je snazší objevit právě tam, kde nemáte na koho tu lásku zamířit.

Zažila jsem to v životě minimálně dvakrát. Alespoň si to dvakrát pamatuju. :-) Poprvé to byla velká síla, vůbec jsem netušila, jak z toho vybruslit. A trvalo dlouhá léta, než se mi to podařilo. Hodně mi pomáhalo psaní textů. A když jsem po cca 20 letech zjistila, že jsou vlastně nadčasové a vedou od toho trápení k určitému probuzení a vnitřní radosti, vznikla z nich dokonce knížka Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty). A pak dokonce i online kurz, který tou spíš symbolickou a hravou knížkou, která skrývá spoustu nuancí, provází.

A podruhé? Podruhé už jsem dokonale věděla, oč se jedná. Byla to znovu síla, ale už jsem věděla, jak úžasná jízda to bude a ve své knížečce jsem měla i podporu v těch chvílích nejistoty. A nejen tam. Někdy to prostě chce, aby všichni 3 zúčastnění chápali, co se děje. A nenechali se zmást touhou udržet si něco, co jim stejně nepatří, nebo získat něco, co se jim stejně nakonec rozplyne mezi prsty.

Pak máte dost pevné půdy pod nohama, abyste mohli začít prozkoumávat to, co se vám otevřelo ve chvíli, kdy se vám otevřelo vaše srdce. Být čím dál blíž k onomu pocitu propojení, který nám někdy tak chybí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *