Tedy tancovala jsem si za chůze na ulici ještě mnohem dřív, už i během nejdrsnějšího covid období, sluchátka v uších a za mnou auto. Na silnici, kde se stavělo a byl tam zákaz vjezdu. Řidič tam nejspíš bydlel a než jsem zaregistrovala nějaký zvláštní pohyb za mnou, tak jemně přibrzdil, já se ohlédla … a on se smál!! :-)
Jo, občas narazíte na super lidi, které potěší, když vidí někoho blbnout, tančit a pozpěvovat si. Obzvlášť v období, kdy se všichni všude rozčilují: „Oni nám zakázali zpívat!!!“ :-)
Sluchátka v uších jsem kdysi odmítala – jó, ti lidi nejsou pořádně teď a tady, neslyší ani toho ptáčka zpívat.
Ale covid mi přihrál chytrý mobil (když přestane během distanční výuky fungovat scanner, jak jinak ofotíte a pošlete dceřin test z matematiky??) S ním mi přihrál i sluchátka a já zjistila, že i ta sluchátka se dají využít rozumně. V Albertu třeba nemusíte poslouchat hlášení! (:-)) Na ulici neslyšíte ten hluk… ale jen příjemnou uvolňující hudbu z Made in Abyss.
Avokádo jsem odmítala ještě v pondělí – přece nebudu jíst nějakou drahou exotiku jen proto, že je to prý superpotravina, když není ani moc dobrá.
Ale pak jsem objevila Wildfit a s ním zelené smoothies a kde se dá avokádo koupit i za rozumnější cenu. A že když se to rozmixuje se spoustou jiných dobrot, je to vlastně dobrý!
Co vy? Chodíte taky po ulici se sluchátky? A jíte avokádo??
Ne, nemusíte mi psát do komentářů recepty, já si ho chuťově umím představit opravdu jen schované v tom smoothie. :-)
Ale zajímalo by mě, kolik z vás ho vůbec máte rádi??
CO UDĚLALO COVIDOVÉ OBDOBÍ S VAŠÍM TĚLEM A ZDRAVÍM??
Když to všechno minulý rok začalo, říkala jsem si „Super, ideální příležitost zaměřit se na posilování imunity a zdraví. Ideální motivace!” Nějakou chvíli jsem to tak i dodržovala, své čchi kungové studenty jsem učila, co cvičit, aby své plíce podpořili. Ale má vlastní motivace postupně upadala, mé podpůrné skupinky se začaly rozpadat, jak se omezovaly aktivity a setkávání. A já zjistila, že budu muset udělat něco s tím, s čím jsem nic udělat už pár let nechtěla a vehementně jsem to roky odmítala – s tím, že potřebuji druhé, ať jako student nebo jako učitelka. Ačkoliv do svých ročních programů (Absurdistán, Strom štěstí) jsem před mnoha lety vstupovala s tím, že chci být svobodnější, toto se mi nedařilo překonat.
Vždyť druhou zásadní potřebou každého člověka je pospolitost!
Vždyť jsme tu jeden pro druhého a máme si vzájemně pomáhat!
To všechno je sice pravda, ale závislost se skrývá i v maličkostech a každý z nás máme ten vnitřní oheň (i když Human Design mi potvrdil, že zrovna já potřebuju inspiraci zvenčí.) Každý z nás se musí učit obracet dovnitř a zvládnout ustát i to, že najednou na všechno zůstanete sami.
Však pro spoustu lidí bylo (a je) právě covidové období dokonalým příkladem toho, jak náročné psychicky to je zůstat odříznutí od toho, co nám dělá dobře. Pro někoho jsou to přátelé, pro někoho bary, kina a divadla, pro někoho fitness a wellness centra. A tak dále a tak dále.
Co vám nejvíc chybělo, když bylo vše zavřené????
Proto miluju vipassanská meditační soustředění – učí vás být sami se sebou. Ale i tam máte kolem sebe spoustu lidí, i když s nimi nijak nemáte komunikovat (ani pohledem či úsměvem). A máte tam oporu v pravidelném režimu.
Proto jsem byla loni touto dobou na týden ve tmě – tam jsem byla odkázaná opravdu už téměř jen sama na sebe. Jen 1x denně přišla paní (párkrát pán), donesli mi jídlo a případně pronesli pár slov. Ale tu podporu tam člověk měl.
A v obou případech vždy možnost se kdykoliv sebrat a odejít!
Jak správně podotýkala jedna má známá – je velký rozdíl mezi tím, když do toho jdete dobrovolně a když musíte. Ano, to je naprostá pravda. Je to mnohem snazší. A tím se ostatně prý liší i mučení od pobytů ve tmě. Když vás tmou mučí, vnímáte to zcela jinak.
V podstatě jde ale o to, že vše nakonec závisí na tom, jak k tomu přistupujete – jako k mučení, nebo k příležitosti?? Někdy fakt, že nemůžete utéct dělá celou zkušenost snesitelnější v tom, že prostě musíte najít způsob, jak to ve zdraví přežít!
Zmobilizovat všechny své vnitřní síly a nepoddat se tlaku zvenčí – a všemu tomu vzteku, stýskání, smutku.
Nepřeju to nikomu, ale viděla jsem už tolik lidí v nemocnicích nebo domovech důchodců, staří, nemocní, trápící se tím, že už toho moc nenachodí, přátelé jim již zemřeli, rodina za nimi moc často nechodí a personál je tak maximálně profesionální (když mají štěstí).
Nechce se nám na myslet na to, že i nám se to může přihodit. Kdykoliv. Stačí selhání orgánu, borélie nebo úraz. Ale my nejsme připravení. Ve škole nás připravovali na práci, ne na život se všemi výzvami, které může přinést.
Přijde nám normální posilovat své tělo a třeba i mozek, ale svou mysl a svého ducha moc neposilujeme. A pak se divíme, když přijdou náročné doby, a chceme to, nač jsme zvyklí, zpět. Ale život není pohodička, protože vždy přichází s výzvami. A my si můžeme buď stěžovat, nebo se je učit zvládat a něco pozitivního si z nich odnést!
JAK ZVLÁDNOUT TO, CO COVID PŘINESL??
Vypadá to, že pro každého si covid něco nachystal. Pro někoho problémy v práci, pro někoho problémy se školou, pro někoho strach z nemoci a možná dokonce i nemoc samotnou a pobyt v nemocnici. Možná se někdo musel potýkat i s tím, že mu někdo blízký nebo příbuzný na covid zemřel. Matka? Manžel? Pro někoho i dítě, i když to nebývá časté. Někoho covid zasáhl na dlouhodobějších zdravotních následcích, někdo na těch materiálních nebo psychických. Asi není nikdo, kdo by mohl říct, že ho covid nějakým způsobem neovlivnil.
Někoho možná i pozitivně – třeba vydělal velkou sumu peněz na rouškách, respirátorech, desinfekcích a testování. Nebo prostě zamakal, našel zlatý podnikatelský důl a ten rok, kdy šla spousta lidí s výdělkem dolů, byl pro něj o velkých ziscích (i takové znám.)
I mě po mnoha stránkách ovlivnil – donutil mě k pár změnám technologickým (distanční výuka angličtiny je distanční výuka). Naučila jsem se pár lektorských fíglů a zvykla jsem si na sebe koukat na obrazovce. :-) Začala jsem tedy i natáčet youtube videa (poslední tedy v zimě, ale určitě se k tomu dříve nebo později vrátím! Však jsem si koupila i tripod!)
Covid sám o sobě jsem nějak neřešila, spíš tak koukám, co se děje a kroutím někdy hlavou. Někdy se snažím lidi povzbudit. Někdy uklidnit. Někdy nabídnout i jiné úhly pohledu. V naší rodině zatím covid neřádil (jen neteř měla celkem Ok průběh), matka i otec, osmdesátníci, to zvládli a mají už obě dávky očkování v sobě. Druhá neteř se zvládla během covidu i provdat. :-)
Ačkoliv mi hodně zasáhl do výdělku, zase mi otevřel ohromný prostor, který můžu věnovat i tomu, postavit se tváří v tvář svému vnitřnímu vzdornému Puberťákovi (Outer! Child). Tolik volného času jsem dlouho neměla a do budoucna nejspíš mít už nebudu!
Můj vnitřní Puberťák si tenhle čas ovšem také hodně užíval:
- Nechtěl se rozhodně smířit s tím, co se mu nelíbilo.
- Rozhodl se, že se rozhodně nebude o nic snažit.
- A užíval si přísunu jídla a odpočinku.
Jako by si řekl: „Teď si konečně užiju všechno to, co jsem si vždycky říkal, že mít nemůžu. A když mi v tom nikdo nebrání, nikdo mě nemotivuje a nikdo nepomáhá, tak do toho půjdu naplno!”
A tak jsem týden za týdnem, měsíc za měsícem přibírala gram za gramem a kilo za kilem… a bylo mi to celkem jedno. :-) Dokud se vejdu do oblečení, ok, ne?? Týdenní pobyt ve tmě mě trochu nastartoval – týden intenzivní praxe a zdravé stravy a i nějakého toho pohybu (jo, v maringotce se toho dá dělat!!) přišel vhod a 2 kila skončila dole – ale to bylo jen takové krátké nadechnutí před hlubším ponorem do hlubin toho, co by člověk rozhodně neměl dělat, když chce být zdravý a spokojený.
Ale říkejte to Puberťákovi, že jo?? :-)
UŽ PÁR LET HO HLEDÁM, AŽ TEĎ SE UKÁZAL
Můj otec mi kdysi říkával Vztekloun Žebírko. Bývala jsem štíhlounká a tak vzteklá, že jsem jednou seřvala i naši třídní v první třídě. :-) Ukázalo se ale, že tuhle mou dravou část není vhodné ve škole ukazovat, pokud se člověk školou projít v klidu a hladce. A tak se tahle část převlékla za takového malého sabotéra, který občas vystrčil růžky a alespoň někdy si chtěl zahrát na někoho, kdo je „doooost baaaaaad. (dost špatnej)”
Jak se říká, náš Outer Child (vnější dítě) se velmi umně skrývá.
Na chvilku jsem si ho všimla při koučovacím hovoru s Meghan, který jsem vyhrála po měsíčním online kurzu zdarma Unstuck Yourself (protože už jsem fakt měla pocit, že příliš dlouho postávám na místě a teď je ideální čas to prolomit). Tenkrát mi ale ještě nedošlo, co jsem to vlastně zahlédla mezi všemi těmi vnitřními částmi v nás, o kterých jsme si povídaly. A jak moc důležitou roli hraje.
To až později, když jsem narazila na knížku Taming Your Outer Child. Koupila jsem si ji a rozečetla a spoustu věcí mi osvětlila.
Nabídla mi i pár cvičení, jak s Vnějším dítětem pracovat… ale než jsem se k tomu dostala, stalo se něco, co jsem nečekala.
Přišel vnější impulz, který nahodil ten vnitřní motor ve mně.
(Prostě element OHEŇ zahořel. :-))
- Potvrdilo se mi tak, že opravdu potřebuju vnější impulz.
- A že jsem celou dobu měla pravdu (protože my uvnitř víme!), že motivace je něco, co ve mně zahoří. Že jet na vůli a na plán a na přesvědčování sebe sama a na touhu po něčem a strach z něčeho není to moje. (A věřím, že nakonec to není ideální pro nikoho.)
A ačkoliv jsem za covid rok nabrala přes 10 kilo a odmítala jsem intenzivněji cvičit (cokoliv, i čchi kung), najednou se něco zlomilo a já mám už pár týdnů pocit, že mi covid rok dal to, co jsem vždycky potřebovala – příležitost naplno prožít ty sny ráje (nic moc nedělat a krmit se dobrůtkami :-), rozjet to opravdu na plné pecky!
A díky tomu možnost objevit, čím moje srdce plane.
Co pozitivního přineslo covid rok vám?? Ve smyslu nějakého průlomu, nějaké vnitřní změny?? Nebo nějakého poznání, nových zkušeností??Jestli vás zajímá, co se stalo a co všechno mě teď nabíjí (a třeba se i inspirovat novými směry, o kterých jste možná ještě neslyšeli), tak si počkejte na pokračování. Určitě pokračování napíšu, protože by byla škoda, kdybych o pár věcech, na které jsem narazila, věděla jen já… :-)