Dlouho to kolem mě kroužilo. Ani nevím, kdy jsem poprvé o možnosti zkusit pobyt ve tmě slyšela poprvé. Když jsem hledala knížečku, kterou jsem si před časem stáhla, o praxích, které je dobré při pobytu ve tmě dělat, zjistila jsem, že ji mám v počítači od roku 2015! Fakt už tak dlouho?? Ještě jedna věc se ale stala už velmi velmi dlouho. Už snad 30 let?

To bylo poprvé, když jsem slyšela píseň Waiting For The Night (Čekání na noc) od Depeche Mode. Byla hluboká, podmanivá a právě ona mě asi nakonec  přivedla na cestu do tmy. Ale hlavně v první řadě na cestu, o které jsem až později s údivem zjistila, že jsem po ní šla nevědomě právě s Depeche Mode, ještě než jsem se po ní rozhodla jít vědomě.

Byl to můj manžel, který se o takové věci vůbec nezajímá a říkává, že strávit byť jediný den ve tmě by mu přišlo jako ztráta času, kdo kupodivu četl Duškovu knihu o tom, jaké to v té tmě bylo. Já ne. Nikdy. A ani onen nový film jsem neviděla. Jít do tmy pro mě totiž nebylo téma. Proč bych tam chodila? Jedna místnost a tma? To přece musí být strašně těžký.  Ostatně – prý to je to nejhorší mučení zajatců…

A tak jsem radši každé léto jezdila na desetidenní kurzy vipassany. Taky strašně těžký. Ale při všech těch pravidlech a omezeních (a za tu zkušenost jsem s nástupem karantény byla vděčná, protože na vipassaně bylo ještě hůř), které je potřeba tam dodržovat, máte k dispozici zrak a přírodu. Ne jen černočernou tmu.

Ale má první vipassana proběhla nedaleko Čeladné, kde u nás s pobyty ve tmě prý začal Alois Urbiš. Kdo ví, možná se kruh uzavírá??

S korona karanténou přišel zcela jasný impulz. Když už máš být zavřená doma a bez práce, tak ať už to má nějaký hlubší smysl! Proč se třeba nezavřít do té tmy? Na vipassanu do Polska, kde je teď pro Čechy jediné středisko, letos asi nepojedeš, jak to tak v březnu vypadalo. A když jsem pak na FB narazila na video Míši Marinkové, měla jsem jasno. Právě totiž dokončila pobyt ve tmě nedaleko od Brna na místě, které vlastně hodně dobře znám. A už ho mám dávno oblíbené.

Manžel se dokonce sám nabídl, že se o školní povinnosti naší třináctky postará. Že to v pohodě zvládnou. A já byla ráda, si můžu někam zalézt. Po dvou měsících tahání dítěte, které najednou nemá důvod vstávat, z postele a neustálého přepisování úkolů, které jsme už jednou odevzdaly, ale paní učitelce se někam zašantročily. Spíš se zblázním ještě měsíc doma, než týden ve tmě. :-)

A tak v sobotu nastupuju. Když jedu na vipassanu, už plus mínus vím, co mě tam čeká, i když i tam jsou ty výzvy každý rok jiné. Teď budu vstupovat nejen do tmy, ale i do neznáma.

Ale proč vlastně?? Proč byste vy šli do tmy?? A proč třeba ne??

Hodně lidí čeká, až jim budu vyprávět zážitky. Co všechno v té tmě uvidím. Protože ano, ve tmě není tma. Já tam ale za zážitky nejdu. Je mi v zásadě jedno, co tam uvidím. Co se mi tam zjeví. Spíš chci vědět, s čím se tam uvnitř sama sebe setkám.

V zásadě totiž není velký rozdíl mezi tím, když vidím za světla strom, nebo za tmy nějakou vidinu. Ale jsem zvědavá, jestli si to v té tmě i uvědomím. :-) Že stejně jako strom není ve své podstatě nějaký objekt, na který se dívám, ale je ve mně a já jsem v něm, nic, co se může zjevit ve tmě, není nic víc, než výtvor mé mysli. Navíc ještě zmatené mysli, které někdo sebral hračku, ze které mohl tvořit obrazy. :-)

Stejně jako vnější svět vnímám symbolicky (však je to onen první krůček ke smíření na oné Mimoňské cestě), je možné tak brát i cokoliv, co člověk vidí ve tmě. Jako projevení se něčeho, co mu může sdělit něco zásadního o sobě samém.

Vstupuju do tmy jako do temnoty smrti, ze které se po týdnu vynořím zpět, jako se dítě po devíti měsících rozkoukává po světě. Jsem zvědavá, jaké to bude. Na ještě hlubší úrovni než pouze na té, že najednou je prý všechno ostřejší a barvy zářivější.

Ostatně jako příprava na smrt se pobyt ve tmě v Tibetu používá. Nejde o zážitky. Jde o to, aby se člověk do vizí, které mu mysl předkládá nenechal lapit… a neskočil pak do první dělohy, která se mu namane. :-) Ať už proto, že mu bude připadat naprosto úžasná a z jiného světa, nebo proto, že tam bude chtít před něčím méně úžasným utéct.

Jsem sama zvědavá, jak to zvládnu. Ze všech videí, které jsem o pobytu ve tmě od té doby, kdy jsem se rozhodla přihlásit, viděla, mě asi nejvíc zaujala dvě videa Chesse Edwardse(viz níže, dají se i nastavit české titulky, ale to víte, není to automaticky nikdy nic moc). Protože jeho pohled hodně ladí s tím mým a krásně popisoval, jak nás mysl může snadno zmást a my jí ještě věříme!

Každého ale jistě čeká ve tmě přesně to jeho. Podobně jako Luka Skywalkera čekal v jeskyni Darth Vader. A ano, někdy je třeba se podívat tváří v tvář i tomu, čeho se bojíme. A nakonec v tom najít spásu a odpustit. Vzpomínáte, jak dopadly původní Star Wars??

Možná si to tímto článkem přivolávám, ale vždyť přece vím, že v podstatě se člověk nemá čeho bát a nic a nikoho nepotřebuje. :-) Něco málo o tom, s čím jsem se ve tmě setkala já, vám jistě v nějakém příštím článku povím. Co by vás nejvíc zajímalo? A byli jste někdy ve tmě? Na jak dlouho? A co vám to dalo? Chystáte se? Láká vás to? Nebo naprosto naopak???? :-)


A jaké to nakonec bylo?? 

Po svém návratu jsem napsala 2 články.

  1. Jeden, ve kterém hlavně najdete praktické tipy. Doufám, že v budoucnu se článek také stane centrem, kde najdete reference na místa, kam jet, a tipy od dalších lidí, kteří již mají pobyt ve tmě za sebou. Článek najdete ZDE.
  2. Druhý, ve kterém jsem psala víc o zkušenostech, o kterých se tak všeobecně mluví, nebo které jsem měla já. Nejde ale ani tak o zkušenosti jako o to, ukázat vám, co všechno vám může pobyt ve tmě případně přinést. Zkušenosti jsou totiž podle mě velmi individuální a velmi šité na tělo vašim potřebám. :-) Článek najdete ZDE.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *