Štěstí nechytíme. Štěstí se musíme otevřít.

Přes 20 let se honím za štěstím :-) Vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem si koupila první sešit a nadepsala ho tuším „pouť”. Či tak nějak vznosně :-) Tenkrát jsem se vrátila z dlouhodobého studijního pobytu v Egyptě…

Egypt byl vždycky můj ohromný sen.

Už jako dítě jsem znala starou, střední a novou říši. Kdy kdo vládl a kde. Hltala knížky o Tutanchomonovi, Achnatonovi. Knížky o egyptské architektuře. A toužila jsem se stát egyptoložkou :-)

Na gymplu jsem se jezdila do Prahy učit individuálně arabštinu. A ještě na gymplu jsem byla sondovat, jestli se bude v tom roce, kdy budu maturovat, otevírat egyptologie. Neotevírala. No, ale beztak jsem si svou cestičku do Egypta našla…

A můj svět tam došel mnoha hodně zásadních proměn. 

A přece jsem tam štěstí nenašla

Tak ano, byly to chvíle, na které moc ráda vzpomínám. Jak jsme sedávali na balkóně našeho bytu a pozorovali felúky brázdící nedaleký Nil. Jak jsme sedávali v kavárně Fíšáwí poblíž Al-Azharu (jako ten slavný spisovatel Nagíb Mahfúz), popíjeli karkadé nebo ovocný koktejl nebo nějaký z x druhů čajů, pokuřovali vodní dýmku a pozorovali ten neuvěřitelný cvrkot na tom velikém tržišti. Jak jsme cestovali po Egyptě a poznávali všechny ty památky, které jsem jako dítě tak toužila vidět. V pyramidách, v hrobkách, v muzeu – byla jsem tam nespočetně krát!! Splněný sen. Radost a štěstí. Ne, že ne…

Ale to, co mě donutilo pořídit si ten sešit, nebylo mé nadšení ze splněného snu. Bylo to poznání, že to nejsem já. Byla to ta bolest, které se to poznání ve mně dotklo. To vědomí, že pokud neosvobodím to já, které ve mně je, nebudu nikdy opravdu šťastná! Sen nesen.

Continue reading „Štěstí nechytíme. Štěstí se musíme otevřít.“