Až takový byl únor?? :-)
O životě a smrti??
Když jsem procházela týdenní shrnutí, asi nejvýraznějším tématem uplynulého měsíce byla otázka: Co chci? Proč jsem na tomhle světě? Má to či ono opravdu smysl?? Vracelo mě to do minulosti a ke všemu, co mě formovalo, inspirovalo. K oněm ideálům, o kterých se píše hned v první kapitole e-knížky elementu DŘEVO, jehož týdny teď procházíme.
Ideály? Které máte? Které jste měli? Zapomněli jste je? Naplňujete je?
Jste ochotní pro ně žít i zemřít??
A stojí vůbec za to??
TESTOVÁNÍ
To čemu jsem chtěla únor věnovat – hledání nové práce v rámci testování softwaru – bylo zdánlivě odsunuté na vedlejší kolej. To, o čem jsem v prvním shrnutí měsíce psala (testování toho, co je pro mě pravé, skrze zkušenost) se přeneslo do reálného života. Ale tak už to chodí. Události jsou nakonec jen vnějším vyjádřením vnitřních hnutí. Alespoň u mě to tak velmi často je. U vás taky??
Ano, zjistila jsem, že ráda experimentuju a nerada poslouchám, co mi kdo řekne. Naslouchám inspiracím, ne pokynům. Uvědomila jsem si, že i když ráda pluji s proudem (flow), svobodně, jde to ruku v ruce se strukturou. I řeka má své hranice a směr. Do oceánu. :-) Propojit se s něčím, co je víc než my, ale čeho jsme nedílnou součástí a naše síla čerpá z tohoto zdroje a my sami do tohoto zdroje přispíváme.
Znáte ono podobenství o kapce a oceánu??
Před časem tuším Bernardo Kastrup nebo nějaký fyzik, už nevím, hovořil o tom, že i elektrony jsou prostě jen excitací ve kvantovém poli.
Ať už to znamená cokoliv. :-))
A tak mi úvodní únorový týden připomněl, že existují super nástroje, jak udržovat proud a směr. :-) I když jsem psala o nástrojích jako je Jira, nebo GitHub. :-) Hodně ve mě rezonovalo dělej, co ti dělá dobře. A já ty nástroje mám. Jen je použít. :-)
Ale otázka stále zněla – proč vlastně, když se člověk nemá nechat zmást egem a jeho touhou po tom, mít se dobře, a vyhýbat se nesnázím? Protože to je velmi často zavádějící. Naše západní civilizace tohle umění dovádí k upadající dokonalosti.
Ostatně byl to také týden, kdy jsem řešila s dcerou rentgen, otisky, rovnátka a případnou operaci čelisti. Což je něco, s čím jsme nemohly dopředu nic moc dělat. Ale otázka, která tehdy vyvstala byla: „Kdy se máme smířit s tím, jakým směrem nás život vede, a kdy jde spíš o to vzepřít se tomu, kam jsme dovedli sami sebe??”
CO NÁS FORMOVALO?
Velkým únorovým tématem byly vzpomínky na to, co nás formovalo. A co z toho je ideální vzít a dál rozvíjet a co s sebou do dospělosti raději dál netahat. :-) Však jedním z témat týdne bylo vzdát se toho, co nám dobře nedělá. Což někdy není úplně jednoduché, protože jsem si tak zvykli…
Já druhý únorový týden věnovala návratu k přerušovanému půstu. Prostě jsem se rozhodla vzdát všech těch chutí, které jsem občas mívala. A dát téhle rozbředlé řece nějaké hranice. :-)
Původně jsem ani netušila, jaké téma týdne podle e-knížky máme, protože jsem neměla čas ji upravovat. Ale ani mě moc nepřekvapilo, že se zrovna věnuje detoxikaci. Například. :-) Ale to už tak bývá.
Navíc jsem dostala náhodou (?) tip na super aplikaci Fastic, která mi pomáhá sledovat i pitný režim a ve chvílích, kdy bych si chtěla něco zobnout. To když vám někdo řekne, že s přerušovaným půstem začal také, aniž ví, že vy jste se k němu také vrátili. :-) Zvládala jsem ho i bez aplikace, ale nakonec je fajn, že mám teď něco, díky čemu si mohu říct, že za ten ztracený streak mi přerušení půstu nějakými chutěmi fakt nestojí…
Přerušovaný půst jsem kdysi objevila po druhé vipassaně v Polsku a zjistila jsem, že mi vyhovuje. Vzpomínky mě zavedly ale ještě dál než k cestám do Polska na meditační kurz.
Zavedly mě až do mého dětství a dospívání (Harrachov) nebo k Depeche Mode.
Dcera totiž odjela na týdenní lyžařský kurz právě do Harrachova. Ale sjezdovky, které jsem brázdila v ještě mladším věku než ona, ji tedy neuchvátily. Holt už zažila lepší, uznávám. Jak snadné je cítit se zklamaně, když jsme poznali něco lepšího, než to, co nám život naservíroval. A zároveň – jak náročné je poznat, že nežijeme to naše nejlepší, když jsme nic lepšího ještě nepoznali?
Tolik lidí se cítí dobře, protože má pocit, že to, jak se cítí, je běžné.
Možná běžné, ale ne jedině možné.
A zjistí to ve chvíli, kdy začnou cvičit čchi kung. Třeba. :-)
ŽIVOT A SMRT
Druhý únorový týden vyšel nový single Depeche Mode – Ghosts Again. A s ním mi přišlo do února téma smrti. A když jednou narazíte na smrt, máte na výběr. Buď propadnout tíživému smutku, nebo se víc otevřít životu. Protože si uvědomíte, jak cenný pro vás je, a jak ho promrháváte něčím, co nakonec tváří v tvář smrt nebude mít valného smyslu.
Třetí týden mi připomněl, že jestli jsem si z dospívání něco odnesla, co mě formovalo, byli to nejen Depeche Mode (sepsala jsem znovu shrnující článek o tom, co všechno mi dali DM – Memento Mori aneb pamatuj, že i ty jednou zemřeš), ale i optimistická vize Gena Roddenberryho ve Star Treku. I Picardovi, kapitánovi lodi Enterprise-D z Nové Generace, a příběhům jeho posádky jsem v únoru věnovala celý článek! A že už jsem dlouho takové články nepsala!
Jinak se třetí týden nesl ve znamení tématu týdne KLÍÍÍÍÍD. Otevřela jsem nový čchi kungový kurz pro začátečníky, snad lidem pomůže. Zklidnit se. :-) Mě čchi kung vždycky právě v tomto pomáhal. Hlavně ve chvíli, kdy mi hacknuli Facebook účet (19.2.) a pak i ukradli peníze z bankovního účtu (27.2.). Ať jsem dělala cokoliv, jakékoliv preventivní opatření.
Když se holt zadaří, tak se zadaří.
Hlavně tedy podvodníkům. Šikulové. :-)
Už dlouho jsem tak dlouze nemeditovala jako ráno 28.2. :-)
Zkrotit emoce a myšlenky je celkem snadné, když už jste v tom celkem zběhlí, a už jste něco na té cestě za zklidněním emocí a myšlenek zažili. A že já toho za ta léta ročních projektů a také předtím už zažila. A může se vám to podařit, i když jste jako děti byli vzteklí a tvrdohlaví. Jako Berani a Kozorozi dohromady. :-))))
V ŘÍŠI DIVŮ PO JAPONSKU
I konec února se nesl ve znamení smrti. Jako by mi celý únor chtěl ukazovat, proč je možné žít, jaký smysl se dá životu dávat. Jaká semínka má tedy cenu sázet, abychom se nenechali zmást představami, iluzemi nebo strachy ega. A rozum nám někdy také dvakrát nepomůže.
A to všechno bylo krásně ztvárněno v seriálu, který mi během pár posledních únorových dní pouštěla má šestnáctiletá dcera. (Opravdu nevím, proč ji zajímá toto a ne třeba kluci a šminky. :-)). Ale možná je po mně. Já v jejích letech…. :-))
Pokud jste někdy viděli Squid Games a tento jihokorejský seriál se vám líbil, pak se vám možná bude líbit i japonský seriál Alice in the Borderland. A možná i víc. Spousta lidí, včetně mě, ho považuje za ještě mnohem lepší. Navíc už své dvě série má a jeho příběh je ukončený. (Tedy možná… s tím závěrem…. ale manga, podle které byl seriál natočený, už žádnou další hru nenabízí.)
Nebudu spoilerovat, pokud byste se chtěli dívat. Jen zmíním, že podobně jako Squid Games, i tady musí hlavní hrdinové zvítězit v různých hrách, ve kterých jde o život. Těch her je víc, než ve Squid Games. Děj se odehrává v opuštěném Tokyu, odkud záhadně zmizeli všichni lidé. Otázek mají hlavní hrdinové spoustu – co je to za svět? Kam zmizeli všichni lidé? Mohu se vrátit zpět do svého světa? Proč musím hrát všechny ty hry? Jak v nich mohu přežít? A chci je vůbec hrát??
Jenže, kdo nehraje, je po vypršení víza zabit bleskem z nebes.
V tomto světě máte na výběr jen dvě možnosti – buď to vzdát a zemřít. Nebo hrát a pokusit se přežít.
GENIÁLNÍ SERIÁL
Přijde mi tak. Zatímco Squid Game byl vlastně obžalobou dravého kapitalismu, ve kterém lidé na okraji raději volí šanci na zbohatnutí a dobrovolně se účastní hry na život a na smrt, než by se zase vrátili tam ven, v tomto seriálu jde o něco víc.
Proč vlastně žijeme??
Jak moc jsme ochotní udělat pro to, abychom přežili??
Všichni hrdinové si tuto otázku často kladou. A velmi akutně vždy, když jsou v některých hrách postaveni před těžká rozhodnutí. Některé hry jsou čistě fyzické, v jiných musíte prokázat svou inteligenci, ale jsou tam i týmové hry a hry, ve kterých jde o vzájemnou důvěru. Nebo nedůvěru. Všichni hrdinové musí prokázat vůli žít a všichni si projdou zkouškami, které je vnitřně promění.
Je to opravdu jak v Alence v říši divů – vstoupíte do zvláštního světa, kde platí zvláštní nezvyklá pravidla. A když se vám podaří najít cestu ven, jste jiní. Moudřejší.
A tenhle seriál to dokázal udělat způsobem, který je určitě blízký dnešním mladým lidem, kteří jsou už zvyklí na drsné hry a seriály. Ale v průběhu všech těch dílů jim předhazuje hluboké ponory do toho, co to znamená žít a co je pro spokojený život zásadní.
Těch paralel s Alenkou v říši divů je tam spousta. Včetně jména hlavního hrdiny – Arisu. :-) Najdete tam i Hattera. Nebo Chishiyu. :-) A na konci nejoblíbenější hrdinku mé dcery – Srdcovou královnu. A i ta je úžasně zahraná a i když hra, kterou je s ní potřeba hrát (samozřejmě kroket) vypadá neškodně, a vlastně ani není potřeba vyhrát, je sakra záludná.
Nechá se zmanipulovat? Podaří se Srdcovou královnu překonat?
A hlavně – co je zač ten svět, ve kterém se všichni ocitli???
Seriál je napěchovaný existencialismem…
SPOLUPRÁCE, NEBO BOJ?
Zajímavým opakujícím se motivem v seriálu byl důraz na spolupráci. Najednou jako by evoluce nebyla bojem o přežití, kde vyhrává ten silnější a chytřejší (i když v některých hrách ano). Nešlo totiž jen o to překonat tyto hry. Byly tam i ty ostatní a v nich bylo potřeba přestat vzájemně bojovat, ale spolupracovat. A ty hry byly nakonec ty, které rozhodovaly o tom, jestli se lidé mohou dostat zpět do svého světa, nebo jestli zůstanou v této záhadné říši her na život a na smrt.
Ostatně už v první hře byli potřeba pro úspěšné dokončení hry dva. Kdyby vám šlo jen o sebe a nesnažil jste se pomoci tím, co víte, k přežití i ostatním, tak byste zemřeli tak jako tak. A bylo by to na samotném konci hry hodně drsné probuzení.
Ten poslední únorový týden, jak jsem psala v jeho shrnutí, se točil nejen kolem života a smrti, ale právě také kolem spolupráce. Znovu jsem narazila na Sadhguru, nebo Bruce Liptona. Nemusím dvakrát ani jednoho z nich, ale na youtube vám je občas připomenou. A oni mi připomněli elektrické tělo a ty miliony buněk a miliony mikroorganismů, které nás dělají tím, kým jsme. A rozhodně by se neměly plicní buňky pustit do války s bráničními buňkami, protože chtějí víc prostoru.
A také Theilarda de Chardin a jeho knížku Vesmír a lidstvo. Knížku o tom, že nás do budoucna čeká a nemine období globalizace, která se nesmí zvrhnout. (T.de Chardin žil v první polovině 20. století zemřel pár let po druhé světové, kdy myšlenka globalizace byla fakt hodně předčasná… nebo nadčasová??)
Byl to ale také měsíc oněch optimistických vizí (vzpomínka na Gena Roddenberryho), navzdory všem těm problémům s FB účtem. Uvidíme, co všechno přinese březen. Kromě toho opravdového hmatatelného jara. Já během února rozhodně zjistila, že ze mě vždycky mluví spíš ta zvídavost než strach. A za to jsem vděčná. :-) Jak jste na tom vy??
