Když vlci vijí na měsíc, v lidech to může vyvolávat zasuté zkušenosti našich předků. Tu předzvěst útoků. Strach. Tu touhu přežít. Zároveň nám může symbolizovat sílu smečky. Pro mě HOWL nyní symbolizuje pár uplynulých týdnů… 

Jak moc vás děsí představa, že na vás někdo zaútočí? Fyzicky? Slovně? Někde na ulici, nebo i jen online? Co když vám něčí útoky mohou zničit pověst, nebo i kariéru? O život v tom fyzickém slova smyslu tady sice nejde, ale ty šrámy, škrábance, ty zůstávají…

Jak často jsou asi ty útoky oprávněné a jak často jde jen o to, že někomu je úplně jedno, že vám ubližuje, protože mu jde jen a jen o sebe a vlastní profit. Nebo, v tom horším případě, mu právě tohle dělá radost – ubližovat.

Jak byste něco takového zvládali?? 

Minulý týden ve středu se staly dvě zásadní věci. Za prvé zrovna probíhala volba nového ústavního soudce. A za druhé vyšlo první sólové album Howl jihokorejské zpěvačky Chuu.

Ještě začátkem roku to i s Chuu vypadalo bledě (jak se před časem psalo také o Pavlovi Simonovi, kandidátovi na ústavního soudce a našeho hlavního instruktora čchi kungu)  – na konci roku ji vykopli ze skupiny.

Prý se chovala neprofesionálně, byla hrubá na zaměstnance, nedalo se s ní pracovat. V jihokorejské společnosti jsou to hodně závažná obvinění.

Jenže nic z toho nakonec nebylo tak, jak to bylo médii a BBC (BlockBerry Creative) vykreslováno. 

Za Chuu se tenkrát postavili různí spolupracovníci.

A fanoušci rozjeli extrémně úspěšný bojkot.

Právě díky Chuu a její odvaze postavit se proti vykořisťování BBC, nevýhodným smlouvám, které všech 12 holek z LOONY (skupiny) s BBC před lety podepsalo, a vůbec vůči tomu, jak se k nim BBC chovala, dnes mohou být všechna děvčata volná. (A samozřejmě i díky všem těm fanouškům – nám :-), kteří se za ni a ostatní děvčata s LOONY postavili.)

Mají teď prostor ukázat, co všechno v nich je.

A my nakonec máme LOONU dál, jen v jiné podobě. Kdo by to býval čekal…

 

BOJOVNICE

Z Chuu, té srandistky s věčným úsměvem na tváři a ikonickým gestem, se stala bojovnice. Z fanoušků (nás) se stali bojovníci. A i ve mně se nějaká asi probudila. Ta, která tiše odpočívá od dob, kdy jsem seřvala paní učitelku v první třídě, protože nás nespravedlivě držela celou třídu po škole, zatímco já jsem přece musela být na rytmice a tancovat! (Co také od vzteklého Kozoroha ovlivněného Beranem v ascendentu můžete čekat?).

Chuu pak své pocity převtělila do písně Howl, nebo Underwater.

Když nakonec musím vyjít ven, oblékám si plášť z úsměvu. Nechci, aby mě někdo poznal (blíž), ale zoufale chci být poznána… Proč nezachráníme jeden druhého? I když jsme nemohli zachránit nic, natož celý svět…. I když tě opustí celý svět, já jsem tady… Ocitám se před velkou vlnou, mlátí se mnou, smýká se mnou, dokud neztratím dech…. Z dálky mě volá hlas: „Vynoř se z vody.“ Bílé světlo na mě z dálky mává: „Pojď sem.”

A já třeba do článku z minulého týdne o Pavlovi Simonovi a slepé spravedlnosti. 

Jak jsem psala: „wu-wei neznamená, že fatalisticky čekáme, jak se věci udějí. Ale že otevřeme oči, tj. přijmeme, co se děje, a naladíme se na vlnu, která to vše vyrovnává. Ať už bude dost silná, nebo ne. Protože jak bychom mohli jednat jinak???“

 

DŮVĚRA A STRACH

Uplynulé dva týdny jsem se pohybovala v prvních dvou týdnech elementu VODA (ano, já už mám zimu, i když venku je pořád podzim). 10 týdnů elementu VODA je vždycky extrémně zajímavých (jako ostatně všech 50 týdnů všech 5 elementů), ale také extrémně náročných. Protože element VODA je element ovládající energie panující v zimě.

Ano, mohou přinést klid, ztišení, příjemný výhled z tepla domova do zasněžené přírody. Ale zároveň nás někdy vyzývají vylézt z té pohody ven, čelit nehostinnému prostředí, zimě, hladu. Stejně jako naši předci. Vlkům tam venku.

Překonat strach.

Můžete jim čelit přímo, nebo zprostřekovaně. Jako třeba já prostřednictvím Pavla Simona a vlků v podobě médií a některých senátorů, kteří si nějak neuměli dohledat informace, případně je interpretovat. Nebo prostě nechtěli, protože si chtěli přihřát svou politickou polívčičku. Smutné, kdo má rozhodovat o naší zemi, našich zákonech.

Díky Chuu a jejímu novému albu se ke mně ale zároveň dostávala informace, že někdy to sice chce odvahu postavit se vlkům, ale že ta odvaha, navzdory všem šrámům, které člověk může v tom boji utržit, stojí za to. Že život už je takový.

Pokud ho chcete prožít naplno, přináší své rány, svá traumata, chcete-li, ale zároveň i přiležitosti k vítězstvím, růstu a léčbě.

 

ZÁSADNÍ OTÁZKY

V takovém období můžete buď nadávat, bát se, nebo máte příležitost si klást zásadní otázky:

  • Jak moc důvěřuji tomu, že vše, co se děje, má nějaký pozitivní důvod, který jen ještě nevnímám?
  • Nebo alespoň  – jak moc důvěřuji tomu, že tohle všechno zvládnu?

Důvěra je základ, na kterém můžete celé zimní období postavit. (Proto je také prvním tématem týdne.)

Důvěra byla kdysi dokonce tématem mé diplomové práce na religionistice – co je pro muslimy důležitější, důvěra v Boha, nebo dodržování pravidel? (v tom širším slova smyslu). Ježíš prý podle Bible prohlásil, že shrnutím Zákona (židovského, který je ale do určité míry platný i pro muslimy) je Láska.

K čemu mít horu zákonů? Které navíc někdy není snadné interpretovat, i když se z laického úhlu pohledu zdá naprosto jasné, kde je právo, kde je spravedlnost. Taoisté podobně jako Ježíš říkají, že čím víc zákonů, tím víc zločinců.

Což neznamená, že prostě jen to špatné nebudeme pojmenovávat a trestat. Znamená to pouze jediné – že zákony spoustu lidí nedonutí se chovat slušně. Protože takové chování, které hledáme, nevychází ze strachu z trestu, ale z empatie, z láskyplného přístupu k sobě a k druhým.

 

JAK VNÉST DO SVOBODNÉHO NESPOUTANÉHO SVĚTA I SLUŠNOST?

A tak se učíme jinak vychovávat děti (a zatím je z toho spíš omlouvání neláskyplného přístupu dětí a strach jim ukázat, že láskyplný přístup v praxi spíš znamená nastavení jasných hranic, i když to může být nepříjemné a na první pohled bolestivé a neláskyplné).

Učíme se, jak vnést do světa onu slušnost, ani bychom ji zároveň zabíjeli nedůvěrou a strachem.

Nese to s sebou spoustu paradoxů, kterými je třeba se nejdřív prokousat, vnímat je, pochopit je a pak se je učit sladit.

Učíme se, jak nacházet rovnováhu, ony střední cesty mezi extrémy.

Jak správně chápat důvěru (aby to nebyla jen naivita).

Rozlišovat strach legitimní a zbytečný.

Rozpoznávat ony „duchy“, jak o nich mluvil již sv. Ignác z Loyoly.

Máme totiž vždy volbu – buď jít po cestě pokus/omyl, nebo se snažit porozumět a hledat tu zlatou střední cestu.

Což neznamená, že to můžeme nějak racionálně vymyslet. Znamená to jen to, že odhlédneme od svých vlastních tužeb a strachů (emočních naladění) a necháme se oslovit a pohnout… což je právě to nejnáročnější.

 

ROZUM, NEBO SRDCE? NEBO JE TO JEŠTĚ JINAK? MÉNĚ DUÁLNĚ?

Protože když se podíváte do historie a kolem sebe, tak jsme dosud buď přenechávali otěže svému rozumu, nebo svému srdci. Jenže ani naše toužící zraněná srdce nemají ty správné odpovědi.

Máme nasazené ty své brýle a skrze ně věci vnímáme a posuzujeme. Tak krásně to bylo vidět v reakcích lidí a senátorů na Pavla Simona. Kolik z toho, co se o něm říkalo, bylo opravdu o něm? Kolik z toho bylo jen překroucením, neporozuměním, špatnou interpretací faktů, která byla zabarvená představami, strachy a touhami druhých?

Kdo jiný za vším vidí podvody a snahu zavádět a manipulovat druhé, obcházet zákony apod., než ti, kteří žijí každý den v prostředí, kde je to běžné? A je to tedy první, co je napadne? Nebo dokonce ti, kteří to sami běžně dělají?

Jak budovat důvěru tam, kde je běžná podezřívavost? Proč druhým vlastně důvěřujeme, a proč ne? Jak moc nás musí zklamat, aby naši důvěru ztratili? Čím vším si musí naši důvěru zasloužit? Jak moc je naše důvěra zakalována tím, čeho se bojíme, a tím, co od sebe a druhých chceme? Do jaké míry je zabarvena naším vnímáním světa, ve kterém žijeme?

To nejsou otázky, na které se odpovídá rozumem. To jsou otázky, na které se ptejte sami sebe, a uvidíte, co za odpověď dostanete.

Dokud se necháme spoutávat rozumem, strachy a touhami, nemůžeme dost dobře chtít, aby svět – odraz nás samých – nebyl spoután projekcemi našich strachů a tužeb, které si navíc velmi umně racionálně zdůvodníme jako něco správného a potřebného…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *