DEVATENÁCTKA (34) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Jak malý děti

Děti obvykle považujeme za malé, nevinné, tvořivé a hravé andílky. Nebo za nezvladatelné neposlušné střely. To podle toho, jestli zrovna nutně nepotřebujeme, aby si přestaly hrát, ale udělaly to, co potřebujeme.

Malé děti jsou navíc nejen hravé či neposlušné. Někdy je s nimi prostě jen složitější domluva. Nechtějí a ani nemohou pochopit naše NE.

Mimochodem, jakpak potom reagujete vy na to jejich NE?

V té chvíli obvykle vypukne boj o to, čí NE je silnější, že?

A někdy je to téměř válka…

Pokračovat ve čtení…

Cena, kterou platíme za svá přání

V pátek začíná v Mimoňském speciálu třetí díl. Ten, který se věnuje tětivě, která se napíná, aby vystřelila další zraňující šíp do našeho srdce. Našim přáním a touhám.

přání pampeliška

Na toto téma jsem toho už hodně napsala. O těch jámách nejistoty a kyvadlu strachu a touhy, které se nad námi rozhoupe jako v onom hororu Jáma a kyvadlo od E.A. Poea. Četli jste někdy? Viděli film? Je to kruté dlouhodobé mučení, které si vymyslela inkvizice na svého vězně. I my se často stáváme vězni svých tužeb…

A protože Speciál mi do života toto léto hodně zasáhl, narazila jsem v létě také na úžasné filmy, které ono vězení dokonale symbolizují. Moje vlastní dvanáctiletá dcera mi je pustila. Jsou její oblíbené. Lákalo mě nahlédnout hlouběji do světa, který ji tak fascinuje. A byla jsem hodně překvapená jeho hloubkou. Možná budete i vy…

 

Troufáte si podívat blíž na svá přání?

V prvním díle Speciálu se sice učíme dívat na svět symbolicky a trochu od svého trápení poodstoupit. Ale to hlavně proto, abychom získali větší nadhled a také větší sílu. Abychom se nenechali tím trápením pohlcovat.

Ale někdy, řekla bych, je potřeba se pořádně nakopnout, abychom fakt cítili, co sami sobě a svému okolí děláme. Protože většinou se snažíme o to nevidět a necítit. Radši.

A tak se v druhém díle učíme cítit a pracovat s bolestí, kterou cítíme. Abychom se v tom třetím zvládli podívat tváří v tvář všemu tomu, v co doufáme. Po čem toužíme. Co si přejeme. A proč. Abychom měli sílu spatřit, jak bolestivá je cena, kterou za svá přání můžeme platit.

Opravdu spatřit, ne si to jednom myslet…

Opravdu si to uvědomit, ne to jenom vědět…

 

Není to žádná pohádka

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (33) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

A Šípková Růženka se opět píchla do prstu

A celé království usnulo s ní. Kdo ví, jestli se najde další princ??

Asi tak by mohla skončit klasická pohádka, kdyby Růženka udělala to, co dělá tak často spousta z nás. Kdyby navzdory všemu, co musela protrpět, udělala zase tu samou chybu. Ze zvědavosti nebo neopatrnosti.

Kdyby to nebyla pohádka o síle lásky, která překoná i zlou sudbu, ale o moudré bdělosti. O tom, že nestačí se jen probudit ze stoletého spánku a vše se změní k lepšímu. Ale že je v prvé řadě potřeba si uvědomit, proč člověk spal. A neudělat totéž zas.

Vnímáte také tu absurditu celé situace?? Dlouhá léta se ví, že stačí něco ostrého a neopatrnost, se kterou se píchnete, a zlá sudba se naplní. Ať děláte jakákoliv preventivní opatření, nepomůže to. Zlá sudička je vychytralá a vy tak mladí a nezkušení. Skočíte jí na lep a je to.

Sto let se princové snaží vás z toho dostat. Spousta jich možná ani to vaše království nenajde. Spousta jich možná chce jen to království. Spousta jich skončí zapletených někde v trnech. Jen jediný je dost chytrý, dost vytrvalý, dost statečný a dostatečně vás miluje, aby překonal všechna protivenství a polibkem vás probudil.

A vy pak druhý den jdete a zas se píchnete.

No, ještě štěstí, že sudičku něco tak praštěného ani nenapadlo a kletbu tomu nepřizpůsobila.

Velmi často se dočteme, že se máme učit bdělosti. Být u toho, co děláme, a ne u toho, co jsme dělali včera a co fakt nechceme dělat zítra. Případně u toho, co by už fakt měl přestat dělat někdo kolem nás, protože je to k nevydržení.

A tak meditujeme a snažíme se žít v přítomnosti.

Někdy nám to jde lépe a někdy hůř.

Někdy se na to úplně vykašleme, když zjistíme, že těch myšlenek je tolik, že snažit se je ukočírovat je jako honit zdivočelé kočky.

A někdy to dopadne tak, že víme, že saháme na rozpálená kamna, ale tu ruku tam stejně dáme. Protože nemáme myslet na minulost a nemáme se bát budoucnosti. K čemu nám pak ale taková bdělost vlastně byla??


Právě jste dočetli třicátou třetí část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma BDĚLÁ PŘÍTOMNOST A MOUDROST elementu KOV. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). A také o 5 omylech ezoteriky a osobního rozvoje. 

 

Pokud vám ještě absurdní hříčky do mailu nechodí, napište si o ně:

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (2 strany) o té jedné jediné věci o 5 omylech, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

 

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Na starém i novém blogu je spousta článků o meditaci (nejen vipassaně). Můžete zkusit třeba tento – Meditace – co to je a co to fakt není

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA (32) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Díky za každou další zlomeninu

Když už musí být, tak asi musí být. Proč se trápit nebo rozčilovat? Proč nebýt vděčný za to, co umí vnést do života?

O zlomeniny a jiné nepříjemnosti obvykle moc nestojíme. Máme jiné plány. Ať už v práci nebo na dovolené. Rozhodně nechceme trávit svůj čas po ambulancích, na rentgenech, na rehabilitaci. A pajdáním o berlích.

Tam, kam obvykle zvládneme dojít za minutu, se vlečeme čtvrt hodiny. A ruce bolí snad víc než ta zlámaná noha…

Už jste si někdy přáli zlomit si nohu? Asi ne, že? Bylo by absurdní vizualizovat si, jak si to tak pěkně pajdáte na zastávku a snažíte se po jedné noze vyskákat do tramvaje a nezlámat si při tom druhou nohu. Obvykle máme jiné sny, které si tak moc přejeme zhmotnit.

A přece, já jsem za svou zlámanou nohu vděčná.

Naučila mě, že mohu zpomalit. (I když autobusy a tramvaje jsem dobíhala dál. I o berlích).

Naučila mě, že nemusím pořád dávat přednost druhým před sebou.

Naučila mě, že ti, kteří mi nejdřív přišli protivní, mi nakonec mohou nejvíc pomoct (sestřička na příjmu).

Navíc jsem posílila díky berlím ruce. Dozvěděla se od fyzioterapeutek několik užitečných tipů na správné stání a držení těla (což se mi jako instruktorce čchi kung hodí). No a také přečetla spoustu časopisů, které jindy nečtu (na magnetoterapii).

Bylo by absurdní přehlédnout všechno to, co nám do života vnáší ty chvíle, které jsme si nevysnili a o které obvykle nestojíme. A nebýt za tyto neočekávané dary vděční.


Právě jste dočetli třicátou druhou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma SÍLA VDĚČNOSTI elementu ZEMĚ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). A také o 5 omylech ezoteriky a osobního rozvoje. 

 

Pokud vám ještě absurdní hříčky do mailu nechodí, napište si o ně:

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (2 strany) o té jedné jediné věci o 5 omylech, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA (31) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Z postele do boje

Já vím, Švejk to udělal. Vzpomínáte? Vzal své berle, sedl na vozík a nechal se vést do války. Přece si nenechá ujít boj za vlast!

No, však byl ale taky nakonec superarbitrován pro blbost…

Někdy si tak moc myslíme, že „vše je v hlavě”, že se chováme tak trochu jako Švejk. Blbě. Jen málokdo již totiž myslí ovládá i vlastní tělo. Maximálně v to doufá a snaží se o to.

Většinu z nás ale spíš naopak ovládá naše tělo. Jeho slabosti i jeho síla. Jeho potřeby i jeho obavy. Vše, co je v paměti našeho těla uloženo. Všechna ta traumata. Všechna ta nepružnost. Všechna ta ochablost. Všechna ta vnitřní disharmonie. Však například taková čínská medicína vám umí velmi dobře popsat, jak moc se vnitřní disharmonie projevuje nejrůznějšími stavy mysli, emocí i těla na té vnější úrovni.

A ano, i to, jak se dá z úrovně mysli ovlivnit.

Nicméně je absurdní své tělo přehlížet. Nebo si dokonce myslet, že zranění, bolaví, chromí a někteří možná i slepí a hluší budeme v tom životním „boji” něco platní. No, prostě celý Švejk…

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (30) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Buším hlavou do zdi

Miluju symboly. A ze všeho nejvíc symbol labyrintu. Tu představu, jak tam někdy bušíme do zdi, vymýšlíme šílené způsoby, jak zeď prorazit, podhrabat se nebo tam nahoru nějak vyšplhat a pak seskočit na druhé straně dolů. Protože prostě nutně musíme jít tudy. A hotovo.

Jinak bychom měli pocit, že jsme zklamali.

Že jsme rezignovali.

Že jsme dostatečně nepochopili, proč k nám nepřichází to, co jsme si přáli, a musíme si prostě jen dál vytrvale přát. A zkoumat sebe sama.

A přitom všem bušení a kopání a přelézání a zdolávání jsme nějak nepostřehli, že kousek bokem vede cestička dál. Různě se vlní, občas máte pocit, že se točíte furt dokola, že jste šli dopředu a najednou zas jdete zpět. Jasně, že pak máte u další zákruty zase chuť začít bušit do té zdi, která vám stojí v cestě, kterou jste si sami nalajnovali.

Jenže jste si nevšimli, že nejste v bludišti, ale v labyrintu.

Víte, jaký je rozdíl mezi bludištěm a labyrintem??

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (29) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Virtuální realita doktora Sovy

Zvláštní kombinace. Propojit Matrix a jeden ze stařičkých Dietlových seriálů. Ten o doktorech v tak úžasné nemocnici na kraji města, o jejíž existenci by prý v Sovětském svaze lidé pochybovali. A tak tam Nemocnici raději ani nevysílali.

Ptáte se, co má společného virtuální realita s doktorem Sovou??

Ten neskutečný svět, ve kterém se odehrávají.

Už jsme dávno vyrostli z plínek celuloidu. Když budete chtít, můžete zažít nejen ten 3D, 4D nebo 5D upgrade. Můžete si nasadit brýle Mámení (miluju Komenského Labyrint) a vydat se do snových světů. Stejně snových jako jsou ty filmové.

A nemusí za tím být ani žádná matrixovská konspirace. Je to prostě tak, jak to najdete už v indických upanišadách (ale o máji jste už jistě slyšeli, že?) – svět je ve své podstatě jiný, než jak na první pohled vypadá. Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (28) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Nepustím a nepustím, i kdybych se měl spálit

Představte si týpka, který se neustále ochomýtá kolem kamen. Stokrát mu klidně řeknete, ať si dává pozor, že stačí málo a spálí se. A on pořád nic. Až jednou. Znáte ono: „Já ti to říkal! Já ti to říkala!” Jak jinak, spálí se.

Čekali byste, že se pokusí co nejdřív tu bolest nějak ztišit. Že se nějak ošetří. Že se od těch kamen bude držet dál, když ví, co za bolest mu umí způsobit. Že to není žádný výmysl, ani představa. Že jsou fakt rozpálená a fakt pálí.

Co myslíte, že udělá??

Drží se těch kamen dál a kvílí: „To bolííííí! To jsou ale děsná kamna, proč proboha tak pálí?? Proč je někdo nedá pryč? Proč je někdo nezhasí?? Auuuuuuu.”

Přijde vám to praštěné? Absurdní? Pak vězte, že něco podobného děláme všichni dojednoho. Kdy? Kdykoliv se bráníme tomu, co je. Kdykoliv se neumíme smířit s tím, co je. Kdykoliv neumíme (od)pustit. Kdykoliv vzpomínáme, jen abychom si stěžovali, kvíleli a obviňovali, držíme se pomyslně rozpálených kamen, které nás jen dál zraňují.

Když se ne a ne pustit (odpustit), napadne vás někdy podívat se na to, proč se těch kamen tak urputně držíte??

Vaše bolest je reálná, nemusíte ji přiživovat ještě víc.

Velmi často kamna za nic nemohou. To vy jste se dotkli něčeho, co pálí.

I kdyby měla kamna nožičky a spálila vás úmyslně, pokud sama nepochopila, že vás spálila, tím, že se jich budete držet dál, nic nevyřešíte a kamna o ničem nepřesvědčíte. Čím víc se o to budete snažit, s tím větší pravděpodobnosti budou svou vinu o to urputněji popírat.

Vždyť kdo by jen tak chtěl vidět, nebo snad dokonce i přiznat svou vinu? Možná s časem… však to asi znáte sami u sebe.

Nemá smysl říkat si, že kamna vlastně vůbec nepálí. Pálí.

Stačí si uvědomit, že kamna pálí, že dotknout se jich bolí, a příště se kolem kamen již neochomýtat. Toť vše. Nestalo se nic špatného, co byste museli kamnům odpustit. Prostě jste se jen spálili. Ošetřte ránu podle toho, jak moc závažná je. A je to.

Jo, a když vám to nedá a budete se chtít ochomýtat, co takhle být pro příště tedy trochu bdělejší??


Právě jste dočetli dvacátou osmou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma JAK NA ODPUŠTĚNÍ ÚPLNĚ JINAK, poslední téma elementu OHEŇ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). A také o 5 omylech ezoteriky a osobního rozvoje. 

 

Pokud vám ještě absurdní hříčky do mailu nechodí, napište si o ně:

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (2 strany) o té jedné jediné věci o 5 omylech, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Jak se smířit s tím, co je, kudy vede ta cesta od trápení k vnitřní radosti, nebo jakou první pomoc sám sobě poskytnout, najdete v měsíčním online kurzu Mimoňská cesta do Jiného světa (zdarma)… viz Mimoňská cesta do Jiného světa

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA (27) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Zombíci na pochodu

Kdesi jsem četla, že horory nás tak přitahují proto, že vytahují bezpečným způsobem naše vnitřní démony a strachy. Je to přece jenom film. Také jsem četla soubor esejů Raye Bradburyho (napsal třeba 451 stupňů Fahrnheita) Zen a umění psát. Zaprvé se zcela nevědomě již před mnoha lety stal jednou z inspirací mého stylu psaní. A zadruhé tam krásně popisoval, že psaní je jako nahlížení do hluboké studny vlastních strachů a tužeb. Objeví se obraz a ten pak zpracujete do příběhu. Vlastně určitý druh terapie. A ano, takový druh psaní nesmírně pomáhá.

Takže když jsem přemýšlela, jak absurdně vykreslit to, co děláme každé ráno, a někdy i celý den, napadl mě obraz zombíků na pochodu. Proč?

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA (26) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Perný život s nepřítelem ve vlastním domě

Však si to představte.

Nastěhujete si ho domů. A pořád vás buzeruje. Tohle děláš špatně, tamto děláš špatně. Ne, žádné fyzické násilí na vás nepáchá. To by nezvládl. Ale jde na to fikanějc a v podstatě vás odrovnává psychicky, což se na těle projeví rychleji, než byste čekali.

Nechali byste si někoho takového doma?

Bohužel je až příliš případů, kdy si hlavně ženy někoho takového doma nechávají. Někoho ještě mnohem drsnějšího, protože neváhá použít i to fyzické násilí. Ne, nejsou to žádné blbky. Jsou to prostě jen ženy, které se samy za sebe neumí postavit, neví, kam odejít, bojí se pomsty nebo si pletou zradu na sobě sama s láskou a sebeobětováním.

Nejsou to žádné blbky, ukazují nám na svém vlastním bolestném případě, jak absurdně (a také bolestně) zacházíme sami se sebou. Tím nepřítelem v domě jsme si totiž my sami sobě. Jste si jistí, že vy sami si ho doma nehýčkáte?

Pokračovat ve čtení…