Rubrika: DEVATENÁCTKA (absurdní hříčky)

V minulém díle byla řeč o propasti nejistoty. Jak moc nám nejistota nesedí. Jak moc se jí tedy přirozeně snažíme vyhnout. Jak hledáme něco, čeho se chytnout. Ale také o tom, že to, co většinou nacházíme, je nakonec vzduch, který ale považujeme za pevnou zeď. A pak se divíme, že jsme si nabili nos.

Byla řeč i o tom, jak náročné je ve skutečnosti najít něco, čemu bychom mohli důvěřovat. Po všech těch zklamáních. Problém ale je, že náš pohled většinou obsáhne jen to, co vidí oči. A čemu rozumí rozum. Přitom my všichni umíme vnímat víc než to. I o tom byla v minulém článku řeč – o prostoru, ve kterém se dá ona důvěra najít. V tom neduálním prostoru. O kterém toho většinou nikdo moc neví. Ale ve kterém všichni přirozeně žijeme podobně jako ryba ve vodě.

Je tak trochu paradoxní. Propojuje protiklady. A právě to je téma tohoto článku. Continue reading „Ode dna do hlubin (50/14) – A co takhle se nad propastí vznášet?“ →

Jednou z lesa balvan si nesa

Znáte onu píseň Voskovce a Wericha o Ezopovi? Já ji mám moc ráda. Hrávala jsem si ji kdysi dávno na kazetě. A pak jsem ji hrávala na kazetě i v našem starém autě manželovi a malé dcerce. Ty písně o Golemovi, vodníkovi nebo Ezopovi.

„Jednou z lesa, domů se nesa, moudrý Ezop. Potká vrabce, který brabence málem sezob. Brabenec se chechtá, Ezop se ho hned ptá. Čemu že se na trávě v lese právě řechtá. Já, povídá brabenec, se taky rád hlasitě chechtám, chechtám, když pupenec kyselinou leptám. Vím, totiž ten brabenec, mravenečník, že se mě neptá, pozře mě, ať se chechtám, nechechtám. Kampak by to došlo třeba s pouhou ponravou, kdyby měla plakat, že je ptačí potravou. Ty, ač nejsi brabenec, se taky rád hlasitě chechtej a na svou bídu si nezareptej.” Continue reading „DEVATENÁCTKA (49) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí“ →

Je mi fuk, že krvácím

Už se vidím – jdu rozesmátá po ulici a teče mi krev. Ale to neva, hlavně že jsem děsně pozitivní. Hlavně že tím nikoho neotravuju. Ta rána zatraceně bolí, ale to taky neva. Nenechám se přece nějakou tou otevřenou zlomeninou vyvést z míry, že jo? Jdu, však se nic tak strašného neděje. Však ono to přejde.

Jo a klidně mě do té zlomeniny ještě kopněte, s tím jsem taky v pohodě.

Přijde vám to absurdní? Postavené dokonale na hlavu? Mně taky. Ale přesně tohle se tak často děje! Když do někoho vrazím, ten někdo spadne a rozbije si hlavu, nejspíš se k němu skloním a pokusím se mu nějak pomoci. I kdyby to mělo být jen zvednout telefon a zavolat záchranku, která ví, jak na rozbití hlavy. To asi většině přijde normální. Když do někoho vrazím symbolicky, tj. „něco zraňujícího mu řeknu”, a jeho to fakt zraní, co uděláte? Continue reading „DEVATENÁCTKA (48) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí“ →

Dobře, a co když se nechci cítit dobře?

Negativní emoce nás někdy smetou jako tsunami. Nemáme nad tím, co námi projde za vlnu, v té chvíli, kdy se objeví, už dvakrát velký vliv. Někdy je ta vlna menší a jen nás tak trochu zkropí. Někdy je větší, ale už jsme se naučili surfovat. A někdy zalapáme po dechu a omlátí nás o kameny pod vodou.

Takže se ještě navíc trápit tím, že se trápím, je dost absurdní, co myslíte? Ze slov „nebreč, to přejde,” si člověk akorát tak odnese pocit, že cítit se blbě je prostě blbě. Když je všechno přece pomíjivé, tak kdybych za něco stál, tak tu teď přece neskuhrám…

Jenže trápit se je přirozené. Nejsme přece kamení, kterému nevadí, když se po nás šlape.

Continue reading „DEVATENÁCTKA (47) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí“ →

Bažiny smutku

Každý určitě nějakou tu svou bažinu máme. Podobnou té, ve které zahynul kůň v Nekonečném příběhu. Také si na to vzpomínáte? Prý je to vzpomínka, kterou si v sobě uchová každý, kdo ten film kdy viděl. A kterou chápou nejen dospělí, ale i malé děti. I ti někdy přišli o něco, co pro ně hodně znamenalo. Byť by to byla „jen” oblíbená hračka.

Teď si představte, že byste tu bažinu už zdálky viděli. Víte moc dobře, co je zač a co vás tam čeká. Je temná a podlamují se vám v ní kolena a to ještě nejste ani zdaleka „v tom”. I ten zápach bažiny, který se z ní line, není nic moc. A co uděláte vy? Continue reading „DEVATENÁCTKA (46) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí“ →

Hadi, kam se podíváš. Nebo ne?

Temné syčení v temné místnosti může udělat své. Už jste slyšeli, že i u nás se občas nahánějí hadi, které někomu utekli z terária?? Čím bujnější představivost, tím větší had se v té naší temné místnosti najednou může skrývat.

Tma dělá s naším mozkem divy. Instinktivně jsme prý nastaveni na to, abychom reagovali i na ten nejjemnější šramot – však šlo někdy o život. Kdo nereagoval, toho geny už pak nemuseli mít šanci.

Ale ne vždy jsou hadi, kam se podíváš. A ne vždy je nutné se hned začít bát.  Už jste si v té temné místnosti rozsvítili, nebo se pořád ještě absurdně klepete strachem?

Ono někdy stačí prostě jen nevědět a už začneme fantazírovat. Vytvářet si v hlavě děsivé scénáře jak z Čelistí (doplňte horor či thriller dle své obliby). Proč si nerozsvítíte? Proč se v prvé řadě nepodíváte svému strachu do tváře a nezjistíte, jestli je opravdu oprávněný??

Tisíckrát nebude. Tisíckrát bude, ale vy si můžete vzpomenout, že na to máte. A pak je tu ten případ, kdy v sobě budete muset vybudovat sílu a schopnosti mu čelit. No a pak tu bude ten strach, před kterým je lepší vzít nohy na ramena a utéct. Zatím :-) Dokud si neopatříte sérum.

Kdo by se chtěl jen třást strachy, schovávat se nebo utíkat, když stačí vstát a naučit se pískat těm hadům na píšťalu??

Právě jste dočetli čtyřicátou pátou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma JE NÁŠ STRACH OPRÁVNĚNÝ? elementu VODA. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. 

Pokud vám ještě absurdní hříčky do mailu nechodí, napište si o ně (zdarma):

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

Těším se na další online setkání příští týden!

Důvěra, nebo naivita?

To zvládneš. Stačí si důvěřovat.

Jak snadné dvě věty. Jak rád jim člověk uvěří. Skočí do té vody – a šup, utopí se. Důvěra totiž někdy hraničí s naivitou. Víra hory přenáší, ale jak poznáme, že je na to naše víra dost silná?

To nedáš. Vždyť se známe.

Věty, které spousta lidí říká. Které spousta lidí slyšela. Není to možné. Nálož negativních zkušeností na zádech. Jak by to teď mohlo být jinak? A do té vody nikdy neskočí. Nikdy se nenaučí plavat. A buď ze strachu nesedne na žádnou loď, nebo sedne – a šup, utopí se. Stačí, když loď ztroskotá.

Není to absurdní? Continue reading „DEVATENÁCTKA (44) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí“ →

Vymyšlený svět

Co prvního vás napadne, když se ráno vzbudíte? Nevíte? Proč si to nevyzkoušet? Několik následujících rán se můžete pokusit zachytit tu první myšlenku, která vám ráno přijde na mysl. A pak si všimněte, kolik minut každý den trávíte v tom reálném světě a kolik minut trávíte v tom světě svých myšlenek. V umyšleném světě. Ve vymyšleném světě.  Continue reading „DEVATENÁCTKA (42) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí“ →