Cena, kterou platíme za svá přání

V pátek začíná v Mimoňském speciálu třetí díl. Ten, který se věnuje tětivě, která se napíná, aby vystřelila další zraňující šíp do našeho srdce. Našim přáním a touhám.

přání pampeliška

Na toto téma jsem toho už hodně napsala. O těch jámách nejistoty a kyvadlu strachu a touhy, které se nad námi rozhoupe jako v onom hororu Jáma a kyvadlo od E.A. Poea. Četli jste někdy? Viděli film? Je to kruté dlouhodobé mučení, které si vymyslela inkvizice na svého vězně. I my se často stáváme vězni svých tužeb…

A protože Speciál mi do života toto léto hodně zasáhl, narazila jsem v létě také na úžasné filmy, které ono vězení dokonale symbolizují. Moje vlastní dvanáctiletá dcera mi je pustila. Jsou její oblíbené. Lákalo mě nahlédnout hlouběji do světa, který ji tak fascinuje. A byla jsem hodně překvapená jeho hloubkou. Možná budete i vy…

 

Troufáte si podívat blíž na svá přání?

V prvním díle Speciálu se sice učíme dívat na svět symbolicky a trochu od svého trápení poodstoupit. Ale to hlavně proto, abychom získali větší nadhled a také větší sílu. Abychom se nenechali tím trápením pohlcovat.

Ale někdy, řekla bych, je potřeba se pořádně nakopnout, abychom fakt cítili, co sami sobě a svému okolí děláme. Protože většinou se snažíme o to nevidět a necítit. Radši.

A tak se v druhém díle učíme cítit a pracovat s bolestí, kterou cítíme. Abychom se v tom třetím zvládli podívat tváří v tvář všemu tomu, v co doufáme. Po čem toužíme. Co si přejeme. A proč. Abychom měli sílu spatřit, jak bolestivá je cena, kterou za svá přání můžeme platit.

Opravdu spatřit, ne si to jednom myslet…

Opravdu si to uvědomit, ne to jenom vědět…

 

Není to žádná pohádka

Pohádky si obvykle představujeme jako tu vánoční pohodičku u příběhů o princích a princeznách, kde chudák bohatství dojde, a kdy dobro zvítězí nad zlem. Tam někde. Mimo nás v nějakém pohádkovém světě, o kterém vnitřně sníme. Jen málokdo si uvědomuje, že ten boj probíhá v nás samých. A že většinou prohráváme, i když si myslíme, jak jsme dobří.

Moc totiž netušíme, co to vlastně dobro znamená. Různé kultury a různá náboženství si pod dobrem někdy představují pravý opak. A co je dobro v neduálním slova smyslu?? Tam to přece žádný smysl snad ani nedává???

Ale kolik z nás by dokázalo dojít až do konce a tu svou princeznu si osvobodit?? Kolik z nás by dokázalo být jako ta Popelka, kterou ale tolik milujeme??

Nicméně pohádky končívají osvobozením a láskyplným spojením. Naše vlastní příběhy plné přání a tužeb ale s velkou pravděpodobností pohádkou nejsou a takto neskončí. I Popelka svá tři přání vyslovila jen díky tomu, že měla v ruce to, co Menšíkovi cvrklo do nosu. Kouzlo nečekaného z toho Jiného světa neočekávaného. A rozhodně si nepředstavovala, že bude zámeckou paní.

A to je to, co se mi na této Popelce tak líbí – jak pouze nestála u okna a nevzdychala po krásném princi, zámku a šťastnějším osudu. A jak nepadala z prince na zadek. Cítím z ní ono smíření, ale ne pasivní a ušlápnuté bez vědomí toho, kde by mělo být její místo a není. A proč.

 

A tak hrdinkou tohoto článku není Popelka, ale Madoka

Kdo je to Madoka? A proč vlastně ona?

Začněme druhou otázkou – proč? Protože většinou neumíme žít jako Popelka. Ten život jako v pohádce, plný překážek, jejich překonávání a konečného osvobození. Žijeme spíš jako hrdinky v příběhu o Madoce a jejich jediném přání, které vyměňují za kouzelnou moc. A které potom litují, že ho kdy vůbec vyslovily. Ostatně kolikrát jsem si už kladla otázku, zda je to film spíš pro teenagery, nebo pro dospělé? Možná podobně jako u pohádek – oslovit může všechny generace.

A kdo je to? Hrdinka jednoho japonského anime seriálu (a trojdílného filmu), který vyhrál pár cen. Který je ovlivněn i českým animačním stylem (hodně jsem v tom cítila Švankmajera). A končí i českým „Konec” :-)

Obvykle si představujeme, že nějaká naše přání jsou zcela legitimní. Jak často jsem si kladla tu otázku, jak člověk může nechat být to, co je tak zjevně nespravedlivé a špatné, a nepřát si, aby to bylo jinak?? Jak něco takového přijmout? Jak se s tím smířit???

Jestli vám něco takového také někdy vrtalo hlavou, pak je tu příběh, který vás vtáhne do světa, kde si můžete prožít, jaké by to mohlo chránit svět, bojovat za spravedlnost nebo se obětovat za ty, které milujeme. Kam toto rozhodnutí zavede mladá nevinná naivní děvčata, která si přesně totéž ve svých teenagerských letech představují.

Upozorňuji, že tenhle příběh si nebere servítky a ukazuje natvrdo, že s každým přáním, jakkoliv zdánlivě altruistickým, přichází i cena, kterou je nutno zaplatit. A která se vám třeba nebude moc líbit.

Jestli se na tu jízdu chcete připravit, pak můžete začít videem, které je sestříhané na píseň Hanging Tree (Hunger Games). Spolu s klipem na Sherlocka Holmese (Narrow It Down) ho považuju za geniální sepětí hudby a obrazu se silným emočním přesahem. O to silnějším, pokud už příběhy těch dívek ve videu znáte.


Článek je určen pro účastníky Mimoňského speciálu „Jak se s tím mám  smířit” jako určité shrnutí prvního týdne. Pokud byste touto měsíční cestou za smířením také chtěli projít, vřele doporučuji projít si nejdřív Klasickou mimoňskou cestou do Jiného světa, kterou už třetím rokem nabízím všem zdarma. Speciál je konkrétnější a upravenou verzí a lépe se vám v něm bude orientovat, když už vám prostor Jiného světa nebude cizí. Vstoupit na Klasickou mimoňskou cestu můžete kdykoliv ZDE.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *