Když se Vám splní sen..

… máte možnost si uvědomit, že ze snů se nakonec vždycky probouzíme do reality. Když svým snům ale začnete věnovat pozornost, pomalu Vám začnou do reality vstupovat. 

lapač snů, senNaše sny s námi hrají velmi zajímavou hru. Ať už jde o ty noční, když spíme, nebo o ty denní, kdy sníme :-)

Na jednu stranu nám pomáhají vnímat, jak neuchopitelné všechny sny jsou. Jsou jako film, který nás natolik vtáhl do svého děje, že máme pocit, že jsme u toho.

Cítíme napětí, když se děje něco napínavého. Cítíme úlevu, když hrdina přežije. Cítíme radost, když se na plátně děje něco vtipného.

Už jste někdy seděli v kině (nebo doma u TV), celí napjatí, doslova ponoření do děje – a najednou jste si uvědomili, že jste jen v kině?? (Může se to snadno stát, když si někdo vedle Vás začne chroupat do popcornu :-))

Ve spánku je to podobné – prožíváme zrovna nějaký svůj krásný (nebo naopak nepříjemný) sen a najednou jsme vzhůru. Všechno, čemu jsme předtím věřili, že je reálné, je fuč. Možná jsme smutní a nejradši bychom dál snili (má dcera někdy právě kvůli tomu nechce vstávat). A někdy jsme zase rádi, že to byla jen noční můra a ne realita.

A na druhou stranu nám ale sny pomáhají vnímat, že i naše realita může nabrat snovou kvalitu :-) To když se svým snům začneme věnovat. Když uvěříme, že nějaký svůj sen, své přání, můžeme prožít i v realitě.

 

Prolínání snů a reality

Zažila jsem to mnohokrát. Takový ten zvláštní pocit, kdy si uvědomíte, že to, co jste považovali za skutečné, se Vám vlastně jen zdálo. Zažili jste to také někdy? Tu nejistotu, jestli byl něco sen, nebo jestli jste to skutečně prožili??

Pokračovat ve čtení…

Buďme k sobě laskaví. Teď a tady. Vždy.

A to nejen k lidem kolem nás. I když se někdy mračí, odsekávají, jsou na nás nepříjemní, nebo nás křivě obviňují z kde čeho. Buďme laskaví sami k sobě. A hlavně ve výše popsaných situacích. V těchto chvílích to totiž my i ti druzí potřebujeme nejvíc. V těchto chvílích totiž trpíme my i oni. Vždyť kdo by se mračil, byl nepříjemný a obviňoval, kdyby netrpěl??

Ale právě v těchto chvílích je to zatraceně těžké, co?? Jako by ta negativní vlna přeskočila na nás a už se vezem. A máme přece to svaté právo se do toho druhého člověka pustit, že? Tohle by neměl. A tamto by neměl. Začne to v nás vřít a pak už je jen otázka, kdo z Vás bouchne dřív, jak silný ten výbuch bude, co všechno z toho vulkánu vyletí a kde všude způsobí zranění. Zranění, která se hodně blbě léčí.

Nestačí totiž na ně jen nemyslet… a naopak si myslet, že když byť jen myšlenku na to vše budeme dostatečně dlouho zahánět, tak se to všechno nějak samo rozplyne. Nerozplyne. Zůstane to jako ta rána někde hluboko v nás, kterou místo abychom začali včas léčit, tak ji zavážeme obinadly a tváříme se, že tím se všechno vyřeší. Nevyřeší. Tu ránu je třeba vyléčit. Myšlenka na to, co se stalo, nás už nesmí bolet. Vítejme tedy každou myšlenku s nadějí jako tu, která už bolet nebude.

Samozřejmě to nehorší, co můžeme s myšlenkami dělat, je nimrat se v nich :-) Přiživovat je. Opakovat si, jak moc trpíme a jak je ten druhý děsný, že nám tohle způsobil. Nepotlačovat neznamená žít v bolesti. Znamená to dovolit si bolest cítit a léčit ji. Soucítěním a laskavostí.

Síla laskavosti a soucítění je kouzelná

Jednou jedinkrát se mi v podobném okamžiku podařilo naladit na vlnu soucítění a laskavosti. A přestože se mi nakonec nepodařilo nenechat se tím vším zasáhnout, ten prvotní okamžik soucítění a laskavosti byl prostě úžasný. Vzpomínám, jak jsem seděla ve vlaku, četla ten příliv smsek, jedna horší než druhá, jedna křivda za druhou se závěrečným šlehem, který dodnes bolí jako rána bičem… a já se usmívala! Šokem, že mi to v té chvíli vůbec nevadí!

Bylo to pár dní poté, co jsem poprvé absolvovala desetidenní kurz vipassany, takže jsem na tu sílu soucítění v bolesti byla naladěná :-) Když sedíte 10,5 hodiny denně v meditaci a 3x denně byste se neměli během hodiny pohnout, vybudujete si postupně hodně silnou soucitnou reakci. K bolesti své i druhých. To byl asi jeden z nejsilnějších prožitků mého prvního kurzu.

 

Tento týden, poslední týden elementu OHEŇ, byl právě o laskavosti

A o tom, jak ji poznáme.

Ona totiž nespočívá v tom, jak moc pro někoho děláme (partnera, děti, zaměstnavatele, kolegy atd.), ale v tom, jaký je stav naší energie. To je totiž ta pravá láska. Když se vyšťavíme a když i kvůli tomu začneme vyzařovat napjatou, podrážděnou energii, jak moc prospějeme těm, pro koho chceme něco z laskavosti svého srdce udělat??

Vyzkoušeli jste si tento týden, jak moc dokážete být laskaví – k sobě a tím i k druhým??

Někdy i víme, že bychom se k sobě měli chovat laskavě, ale zapomínáme na to. Pokud jste součástí projektu STROM ŠTĚSTÍ, měli jste stejně jako já tento týden příležitost si prakticky zjistit, jak na tom jste. A pak se podle toho zařídit. Co jste zjistili?? :-)

Pokračovat ve čtení…