Hmm, můj pocit, že žijeme v Absurdistánu se mnou teď asi sdílí spousta lidí. Svět jako by se zbláznil, že? Nic najednou nedává smysl, na logiku člověk může zapomenout a v podstatě vůbec na to, že bychom si mohli být jistí, jak se věci vlastně mají. Řekla bych ale, že teď je jen krásně vidět, do jaké míry vůbec dokážeme vnímat, jak se věci vlastně mají, a do jaké míry vidíme jen to, čeho se bojíme a co si představujeme…
Na téhle korona době je prostě i něco velmi vzácného… také to vnímáte??
Když jsem se v roce 2014 vydala na cestu z Absurdistánu, měla jsem na mysli právě tenhle druh absurdity. To, jak sami sobě absurdně stojíme ve štěstí, protože svět vnímáme skrz filtry svých představ. Protože se jimi necháváme spoutat. Vším tím strachem a touhou ten strach nějak přehlušit. Čeho se teď nejvíc bojíte?? A všimli jste si, jak se to všechno rozpadá na dvě hlavní skupinky zastávající opačná místa barikády?? Na které straně stojíte?? Nebo už té zjevné dualitě nepodléháte??
Můžete slyšet nejrůznější krásná slova o odvaze, svobodě, lásce, obětavosti a vztazích. O transformacích a ohledupnosti. Ale co vlastně znamenají? Když jsem se na tu cestu z Absurdistánu vydávala, netušila jsem, jak moc se obvykle mýlíme v tom nejzákladnějším chápání světa kolem sebe a nejrůznějších ideálů. Právě proto, že si většinou neumíme v tom našem dualitou ovládaném světě představit i něco jiného.
O štěstí prý ve skutečnosti vůbec nestojíme
Tvrdí A. de Mello. Vždycky se prý najde něco, co je pro nás důležitější. (Třeba nejrůznější sny, které si budeme chtít splnit?? A až to budeme mít, budeme šťastní??) Já jsem ve svém životě chtěla na té cestě z Absurdistánu otevřít prostor štěstí, kterému nebudu klást žádné podmínky. Žádné – to ano a to ne. Tohle se mi líbí a to chci, a tohle zásadně odmítám. Protože mi došlo, že štěstí, kterému se kladou podmínky, jak jsme zvyklí, nikoho nikdy neuspokojí.
Jsou to buď bubliny, které se vám rozpadnou pod rukama. Nebo fata morgány, které se rozplynou, když se k nim přiblížíte. Jsou to domečky z písku, které rozmočí první voda. Co je to za svobodu, kterou něco omezuje? Co je to za lásku, která miluje „jen když”? Opravdu O TOHLE stojíte??
Nenapadlo mě ale, čemu že se to tím také ve svém životě otevírám… :-)
Když chcete vnést krásná slova do reality svého každodenního života
Najednou zjistíte, co vlastně znamenají. :-) Já si to uvědomila hned na samotném začátku prvního roku Absurdistánu. Ten děs, že pokud chci být svobodná, budu se muset postavit tváří v tvář tomu, co mě poutá. Troufli byste si???
Já se k tomu samozřejmě moc neměla. Ale stalo se cosi, díky čemu jsem rok 2014 na jeho konci symbolicky pojmenovala rokem Daru. (A od té doby jsem i každému dalšímu roku dávala symbol, který co nejlépe vyjadřoval jeho hlavní poselství. Ten další byl třeba rokem Noční můry z Elm Street. Ale o tom později.)
Dostala jsem tenkrát dar lásky – coby síly, která dokáže člověkem pohnout, nadchnout ho, lapit a nepustit. Znáte to přece. To rčení, že láska hory přenáší?? Ale zároveň to byla výzva naučit se milovat dospěleji. V dobrém i zlém. Bez růžových brýlí. Svobodně, jak o tom Mello ostatně také mluví. Podle motta mé FB stránky Žít je umění / Jiný život v Jiném světě – „není umění milovat život, když vám snáší modré z nebe. Je umění milovat život, když vás vláčí po kamení.”
Umíte si i v takovým časech nechat srdce otevřené?? Je to velmi, velmi těžké…
Dostala jsem ale i dar podpory, za který jsem velmi vděčná. Byl to ale jen takový rozjezd. První jemné nárazy (které mě ale šíleně rozhodily), první pochopení toho, oč na téhle cestě půjde. Došlo mi to naštěstí celkem svižně, protože to nebylo poprvé, kdy mi Život přihrál do cesty něco takového. Tenkrát v devadesátých letech to byl první pohled mimo ty běžné životní cestičky. První objevy zrcadel a symbolů v našem životě a jeho zákonitostí. (To se o tom ještě moc nemluvilo.) O 20 let později přišel čas to rozjet podstatně víc, protože jsem na to už byla připravená. :-) Třeba jste taky??
50 kamenů
Za těch pár let od roku 2014 jsem zjistila, jak moc mi na téhle cestě pomáhá 50 kamenů. :-) Každý rok díky nim dostal příběhový, až pohádkový, ráz. A byly to pohádky plné překážek, lásky, zázraků. Rok najednou nebyl jen shlukem událostí, které se zčistajasna dějí a člověk se v nich ztrácí. Měla jsem navíc pocit, jako by se mnou Život komunikoval, protože já jsem komunikovala s ním. Ať se dělo cokoliv, vždycky jsem mohla říct: „To mě nepřekvapuje. Přesně vím, oč teď jde.” Vždy to totiž nějak odpovídalo tématu daného týdne. A daná témata na sebe vždy nějakým zvláštním způsobem navazovala.
A když první rok Absurdistánu skončil tématem „Něco končí a něco začíná”, bylo mi jasné, že příští rok chci jít do toho zas! Bylo to totiž – světe div se – poslední z 50 témat týdne, které jsem si postupně náhodně tahala z připravených kartiček. Vzpomínám, jak jsem si každý týden říkala, jestli to opět bude navazovat a jaké téma vyjde na konec. Hmm, kdo by to byl býval řekl?? :-) Continue reading „Cesta z Absurdistánu do jiného, šťastnějšího, světa“
Když se na mě známý naštval (a já vlastně vůbec nechápala proč), doufala jsem, že mi odpustí. Kdo by také v takové chvíli stál o to cítit beznaděj?