Když se na mě známý naštval (a já vlastně vůbec nechápala proč), doufala jsem, že mi odpustí. Kdo by také v takové chvíli stál o to cítit beznaděj?
V takových chvílích máte přece obvykle dvě možnosti – buď v sobě chováte naději, nebo dostanete strach, že tohle pro něj byla už opravdu poslední kapka.
Když jsem zrovna nezkoumala, co že jsem to tak strašného vlastně provedla, že tak vyletěl (a že jsem přišla na spoustu zajímavých věcí, které bych asi jinak nebyla nikdy ochotná vidět), tak jsem mezi nadějí a strachem (spíš na straně naděje) také lavírovala.
A přece nebude tento článek o tom, jak je hlavně potřeba mít naději a věřit, že všechno dobře dopadne.
To se tak obvykle tvrdívá, ne?? Co si v hlavě představujeme a čemu věříme, to se prý stane. Taková poučka. A vím, že je platná. Také vím, že dokážu odhadnout, kterým směrem se ta která událost bude ubírat. Zda má potenciál růstu, nebo pádu. Běžné by nejspíš bylo říct, zda má potenciál pozitivní, nebo negativní. Jenže to je právě to, co nikdo neví… je opravdu každý pád negativní?? A musí nutně být???
Já tady chci psát o něčem jiném. O daru beznaděje. O tom, že teprve ve chvíli, kdy jsem přestala lavírovat mezi nadějí a strachem, kdy jsem přestala doufat, že všechno dobře dopadne (ale i bát se, že ne), se mi konečně ulevilo a cítila jsem se úžasně :-)
