V minulém článku jsem psala o tom, že Turínské plátno (Ježíšův rubáš) je záhada i pro současnou vědu. Poslední datování ho dokonce posunulo do období Ježíšovy smrti! Tohle překvapivé zjištění a také velikonoční vzpomínky na můj pobyt v Izraeli na místech ukřižování mě inspirovalo napsat tento článek.
Učil už Ježíš neduální vnímání?
Vás možná Ježíš nezajímá. Pro většinu ateistů je to buď úplně nezajímavé jméno, které se vynoří kolem Vánoc a Velikonoc, a pak zas zapadne, nebo je to legenda. Já to tak dlouhá léta také vnímala.
To druhé nejspíš do napsání minulého článku. :-)
Ježíš pro mě byla v podstatě postava, u které mi bylo jedno, zda je historická, nebo ne. Byl pro mě symbolem. (Asi víte z mé knížky Žít je umění milovat, že symbolické vnímání je mi vlastní??). Ani za studií religionistiky jsem neřešila Ježíšovu historičnost.
HISTORICKÝ JEŽÍŠ A OSOBNÍ JEŽÍŠ
To až později mi došlo, že historici (i nekřesťanští) se v podstatě shodují na tom, že opravdu osoba jménem Ježíš existovala a že byl za vlády Piláta Pontského ukřižován. (Ale vlastně mě to moc nezajímalo. :-))
Historici vycházejí kromě křesťanských dobových pramenů i z těch pohanských a židovských.
Křesťany ale zajímá spíš Ježíš z Nového zákona. A Muslimy zase Ježíš z Koránu. (O tom jsem se za studií religionistiky taky něco dozvěděla.) Muslimové nevěří, že byl ukřižován. Bůh prý zařídil, že to jen tak vypadalo. Hmm. Ježíš pro Muslimy není Bůh. (Ten je totiž jen jeden a Trojici chápou jako tři bohy).
A když jsem teď objevila seriál The Chosen o Ježíši a jeho učednících, znovu vidím, proč se tady u nás tak opovrhuje církvemi. Protože mezi křesťany se strhla hádka o tom, jestli Ježíš v seriálu je dost biblický! A jak si může autor vůbec dovolit vsouvat do seriálového příběhu něco, co není v Bibli!
Osobně myslím, že biblické příběhy mají svou sílu.
Ale mnohem silnější je osobní zkušenost.
Ta má je přímo z Izraele a je neduální…
ZVLÁŠTNÍ SETKÁNÍ S JEŽÍŠEM V IZRAELI
Je to už hodně dávno, co jsem byla poslaná do Izraele.
Bylo to celé zvláštní.
Bylo to v období, kdy jsem se v Egyptě zamilovala do křesťana a po krátké době jsem mu dala košem. Vztah, u kterého už dopředu víte, že v něm budete narážet na nepřekonatelné rozdíly, pro mě nikdy neměl smysl. A pro zábavu jsem vztahy nikdy nepěstovala.
Vzpomínám, jak jsem místo nad diplomkou seděla v knihovně Americké univerzity v Káhiře nad textem o Ježíši: „No to ani náhodou. Jak bych mohla něčemu takovému věřit? Nějaká legendární osoba zemřela na kříži a to mě má osvobodit před nějakým peklem?“
Byla jsem tehdy ateistka, Bůh byl pro mě kdosi na nebesích (Otče náš, kde jinde taky tedy??). A tam přece lítaly rakety na Měsíc (a v mých snech já na Mars a dál jako ve Star Treku.) Čerti byli ti roztomilí diblíci, co s tebou hrají mariáš o duši. Peklo něco, čím se straší děti. Dokud nevyrostou.
Ale žila jsem tehdy už pár měsíců v Káhiře. Slyšela jsem 5x denně svolávání k modlitbě a na otázku jak se máš, jsem tak nějak pravidelně egyptsky odpovídala: „Díky Bohu…“. Člověku to asi začne lézt na mozek… :-)
Ale byla jsem zamilovaná, byla jsem otevřená hledat Boha a měla jsem kamaráda muslima, který měl spoustu kamarádů v Izraeli. A tak mně a mé spolužačce zařídil menší výlet do Jeruzaléma a do Nazaretu.
Projely jsme Izrael a nejdůležitější biblická místa do značné míry zdarma. A kladl mi na srdce: „Stavte se na Sinaji v klášteře sv. Kateřiny, kde je stále onen hořící keř. Uvidíš, co se stane.“
Ale ono se stalo už předtím…
JAKO BY VŠICHNI VĚDĚLI, CO HLEDÁM
Člověk by řekl – dvě Evropanky v péči izraelských muslimů (já vím, ve světle dnešních problémů Izrael vs Palestina se to zdá zvláštní). Ale můžu říct, že to bylo ve vší počestnosti. :-)) A nebylo to ostatně poprvé, co jsem se ocitla v péči muslimů, když jsem hledala přístup ke křesťanskému Bohu. :-)) Paradoxy miluju. :-)
V Jeruzalémě jsme bydlely v křesťanské ubytovně u jeptišek, kousek od Damašské brány.
Vzpomínám, jak jsem tam sledovala spolu s německým fanouškem finále Mistrovství Evropy mezi Českou republikou a Německem. :-)
Známí našeho známého nás občas naložili do auta a odvezli na zajímavá místa – do Betléma, na Herodium (místo, které si nechal postavit známý biblický Herodes) a také k Mrtvému moři (na vojáka v plavkách a puškou přes rameno nezapomenu).
V Nazaretu jsme bydlely v hotelu, který vlastnili známí našeho známého. :-)
Zajistili nám místo v autobuse italských poutníků, kteří se byli podívat na nejznámějších místech z Bible – ke Genezeratskému jezeru, kde Ježíš kráčel po vodě, a kde Šimovi (Petrovi) a ostatním svým budoucím následovníkům zajistil bohatý úlovek. (Na místní izraelské víno taky nezapomenu.). Byli jsme v Káně Galilejské, kde Ježíš měnil na svatbě vodu na víno (to my jsme si ho museli tedy koupit…). A vyjeli jsme také na horu Tábor, kde prý došlo k Proměnění Páně po jeho vzkříšení.
Samy jsme si během těch pár dní prošly Jeruzalém včetně Getsemanské zahrady, kde si Ježíš přál, aby se nemusel nechat ukřižovat (asi tušil, že to spoustě lidí bude úplně fuk a ani tomu nebudou věřit), křížové cesty i jeho hrobu.
A ano, dokonce jsme v Jeruzalémě jezdily na koni!! :-)
VE ŠLÉPĚJÍCH JEŽÍŠE
Vzpomínám, jak jsme procházely křížovou cestu a hledaly jednotlivá zastavení. Křížová cesta je v Jeruzalémě samozřejmě něco. Chodívá po ní spousta poutníků. Člověk by řekl, že nebude těžké je najít.
No, my jsme ale bloudily.
Musely jsme se vracet, protože to 9. zastavení ne a ne najít.
Jak symbolické…
Poblíž Chrámu Božího hrobu (což je prý na místě Golgoty, kde měl být Ježíš ukřižován) jsme zaslechly z jednoho kostela varhany. Na chvíli jsme si tam sedly, poslouchaly… a já si odtamtud odnesla malou brožurku o tom, jak hledat Ježíše na místech spojených s jeho životem.
Ne, žádná velká prozření, vize apod. jsem díky ní na žádném místě neměla. Ale na různých místech se mnou mluvili křesťané, muslimové i židé a já vnímala, že celý ten biblický příběh, který jsem vlastně moc neznala, tady žije. Že je to historie, která je minimálně ze strany Židů, Římanů i archeologů docela dobře zmapovaná. Ještě mi to tenkrát nedocházelo, ale byl to asi první krůček k tomu si uvědomit, že Ježíš může být historická postava.
PSYCHOLOGICKÁ PRAVDA O UTRPENÍ A JAK HO ZVLÁDAT
Určité prozření, které mě v následujících letech přivedlo na pár evangelických bohoslužeb po návratu do Čech a dokonce k myšlence ke křtu (ke kterému nedošlo), ale přišlo, ještě než jsme přijely zpět do Káhiry.
Došlo k němu poté, co jsme opustily Izrael, vylezly na Mojžíšovu horu (kde měl Mojžíš podle Bible dostat od Boha 10 přikázání) a také pod ní navštívily onen klášter sv. Kateřiny s keřem, který hořel, ale neshořel.
V klášteře nakonec nebyl ani tak zajímavý ten keř jako ta ortodoxní bohoslužba, které jsme se mohly zúčastnit. A hlavně ta Češka (má jmenovkyně Zuzana), která tam restaurovala koptské ikony a umožnila nám do kláštera a na tu bohoslužbu vůbec přístup. Mimo běžnou otevírací dobu.
Asi teď už chápete, že pro mě byl celý ten výlet do Izraele po stopách Ježíše a biblických dějin tak trochu jako zázrak.
Jak se říká – klepej a bude ti otevřeno??
Díky výstupu na horu Sinaj vznikl text, který dnes najdete i v mé e-knížce Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty). Včetně výkladu i hrátek, které mají za úkol i vám pomoct nejen číst, ale ta poselství i žít.
A jak to tak už bývá, teprve ve chvíli odpočinku po celé té zázračném putování mi na plážích Nuweiby něco docvaklo.
POSELSTVÍ
Poselství, které mi pomohlo si říct: „Je mi jedno čemu věří křesťané, co dělala a dělá církev, Ježíš mi předal zprávu, že pokud neseme svůj kříž s láskou, dá se snést. A to pro mě bylo jeho zásadní poselství, které mě v budoucnu mnohokrát podrželo. A díky kterému ostatně vůbec mohla vzniknout ona symbolická e-kniha o cestě od trápení k radosti.“
Žádné nadpřirozeno. Žádná nutnost věřit v něco, čemu jsem věřit nedokázala. Ale jasná racionální psychologická pravda.
Jasně přeci.
Z lásky a pro lásku jsme schopní i ty hory přenášet.
Mimochodem v Nuweibě jsem měla o pár let později zažít něco na úrovni nadpřirozeného spirituálního zážitku, ale to je na jiné povídání.
NECÍRKEVNÍ JEŽÍŠ
Bydlím za kostelem a během Vánoc (perníkový betlém) a během Noci kostelů tam občas zajdu. Svatbu jsem měla v kostele (manžel je křtěný katolík, ale do kostela, myslím, chodí méně než já). Chtěla jsem svazek, který by byl posvěcený silami, které jsem zažila v Izraeli a na Sinaji. Obyčejné sekulární svatby mě neoslovují.
Navíc jsem díky svému prvnímu knižnímu překladu vnímala, že náš svazek je už stejně posvěcený. (Já vím, zní to divně. Ale to by bylo také na dlouhé vyprávění – možná se mě někdy zeptejte, proč ho mám v mobilu označeného tak, jak mám. :-))
A Ježíš? Od mého pobytu v Izraeli je to pro mě někdo, s kým mám osobnější vztah. S kým jsem se nakonec opravdu potkávala na místech, kde podle Bible chodil, zemřel a vstal z mrtvých. Jen jsem tehdy nevěděla, že právě to se děje, a že to ve mně takto živě zůstane.
Nenašla jsem ho v žádném kostele, ani v evangelickém, ani v katolickém. V žádné mši, v žádném kázání.
A jsem ráda, že pro mě zůstává takto nezkreslený.
Teď jsem navíc překvapená, že díky Turínskému plátnu dostává živější, historičtější kontury. Jako by člověk opravdu viděl jeho tvář a dostal do ruky důkaz, že opravdu na kříži zemřel. Protože do Turínského plátna je rozhodně otištěn (ať už se to stalo jakkoliv) obraz někoho, kdo měl na hlavě trnovou korunu a byl krutě zbičován.
NEDUÁLNÍ JEŽÍŠ
Už samotná racionální myšlenka, že s láskou svůj kříž neseme snáze, má neduální nádech.
Když jsem se s Ježíšem seznamovala blíž, i samotné věčné Království boží pro mě mělo neduální nádech.
(A jednou jsem tím pojetím trochu zmátla Svědkyně Jehovovy. :-))
A těší mě, že zjišťuju, že nejsem jediná, kdo Ježíšovo učení vnímá právě jako neduální, a učení církví jako velké zneuctění jeho poselství, kvůli kterému zemřel. Hmmm, asi není divu, když si uvědomíme, že i nejbližší apoštolové moc nechápali, co jim vlastně říká…
O neduálním Ježíši ale víc v pokračování…
I když pro spoustu křesťanů nebude to, co mohu o Ježíši a jeho učení říct, úplně přijatelné. Ale podíváme se spolu s jedním pastorem neduálního naladění na Kázání na hoře. A upřímně řečeno – těch sporů o tom, kdo Ježíš je a co vlastně učil, je nejspíš tolik, co je křesťanských odnoží. Tak proč nepřidat i tu svou špetku? :-)))