Jsme natolik ponoření do toho duálního světa, že je pro nás velmi nepřirozené vnímat svět jinak než skrze protiklady. Všechno je tak pro nás tak jasné – tohle je den a tohle je noc. A tohle je dobré a tohle je jasně špatně, ne? Takže jaképak smíření! Copak bych mohla rezignovat na to, co je jasně špatně, a nechat věci být tak, jak jsou??
Jenže ono je to často jinak, než si myslíme, že to je.
Ten hlavní problém je, že většinou ani netušíme, jak se věci ve skutečnosti mají a svět kolem sebe filtrujeme svými vlastními přesvědčeními a zkušenostmi.
Můžete si myslet, že smíření je rezignace.
Ale smíření nemusí být rezignace, když víte, jak na to.
Líbí se mi ona Hopkinsova nejkratší modlitba, na kterou jsem nedávno narazila na facebooku – „Seru na to.“ A možná jste narazili i na knížku „Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele“ od Marka Mansona??
Tu jsem tedy nikdy nečetla, ale věřím, že je to hodně přitažlivý způsob, jak prostě nad něčím, co nám vadí, konečně mávnout rukou.
Protože ono to není snadné, že?? :-)
Však velmi dlouho bylo mottem mého blogu „Jak přijmout nepřijatelné?”
Protože v tomto jsem zcela jasně Kozorožka – něco má svá pravidla a ta by se měla dodržovat. A hotovo!
Ono to ale nikdy není takhle černobílé (viz můj minulý článek o nevyžádaných radách,) nebo jestli chcete raději video?).
- Jsou chvíle, kdy zjistíte, že je ještě něco důležitějšího než dodržovat pravidla nebo být dokonalý podle nějakých měřítek. (Když má navíc každá kultura, každá rodina a ba i každý člověk ta měřítka úplně jiná!)
- A jsou chvíle, kdy zjistíte, že na té neduální zlaté střední cestě se můžete smířit i s tím nepřijatelným, ale zároveň po sobě nenechat šlapat. Protože na ní v sobě objevíte prostor, do kterého nemůže nikdo vpadnout. A ve kterém najdete vnitřní sílu, inspiraci i moudrost rozlišit, za co je nutné se postavit a kdy z vás mluví jen strach a snaha vše kontrolovat.
MÁVNOUT NAD NĚČÍM RUKOU NEZNAMENÁ TO, CO SI MOŽNÁ MYSLÍTE
Narazila jsem na to už tolikrát!
S výrazem „Seru na to,“ nebo „Mám to u prdele” lidi obvykle ve skutečnosti nemávli nad tím, co se stalo, rukou. Nakonec v tom bylo spíš nasrané odmítnutí. Pocit, že „tímhle se už dál nehodlám zabývat, protože to nemá smysl. Protože ten druhý je blb. Nebo protože já jsem ten blb a nic se mi nedaří.”
Prostě negativní emoce. Odpor. Touha, aby to bylo bývalo jinak. Nebo lhostejnost. Takový ten pocit, že je to stejně fuk. Jinými slovy – rezignace.
A touha, odpor a lhostejnost buddhisté považují za 3 základní jedy.
A já to rozhodně jako jedy vnímám. Proč? Může se vám zdát, třeba na touze přece nemůže být nic špatného. Vždyť je to něco, co nás pohání… třeba dál se rozvíjet. Učit se. Že cítit odpor je přece zdravé, protože nám to pomáhá vyhýbat se tomu, co nám ubližuje. A lhostejnost je přece přirozená ne? Konečně nám něco nevadí, ne?? :-)
Jenomže touha je nakonec vlastně chamtivostí (a nic nám není dost dobré), odpor je nakonec nenávistí nebo strachem (a co s námi pak tyto emoce dělají?) a kvůli lhostejnosti jsme pak otupělí a depresivní. A přehlížíme to, co je zjevné. Kdo jsme a co je svět kolem nás.
A ještě hůř – to všechno totiž vychází z jedné premisy:
Že nám něco chybí, že nejsme Ok takoví, jací jsme, že nám něco může ublížit a že bychom se měli před něčím chránit. A že dobrým způsobem, jak se před něčím bránit, je najít si něco, kde se budeme cítit v bezpečí, odstrčit od sebe něco, co nám nedělá dobře, nebo to prostě potlačit a nevnímat to.
A TAK SMÍŘENÍ VYCHÁZÍ Z POCHOPENÍ, ŽE VE SKUTEČNOSTI NIC NEPOTŘEBUJEME A NIC NÁM NEMŮŽE UBLÍŽIT
To se snadno řekne a hůř udělá, že? :-) Continue reading „SMÍŘENÍ NENÍ REZIGNACE…“ →