Bývaly doby, kdy jít k psychologovi (ke cvokařovi, jak se říkávalo), znamenalo, že jste prostě slaboch. Že jste slabý článek evoluce a v tom boji o přežití nejsilnějšího jste na nejlepší cestě k prohře. Psycholog = stigma.
Dnes už to tak neplatí, řekla bych.
Nicméně zeptejte se sami sebe nebo svého okolí – co oni a psycholog? Jak byste se cítili, kdybyste měli k někomu takovému jít? A šli byste vůbec? Jak byste se dívali na někoho, kdo k psychologovi chodí?
Možná to vlastně stále tak trochu stigma je??
PSYCHOLOG? NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ
Jak už to tak bývá, najít tu zlatou střední cestu, o které v rámci článků o neduálním vnímání tak často mluvím, není snadné. Obzvlášť tam, kde ještě není dost jasná a dost vyšlapaná. A tak se objevují nejrůznější extrémy – absolutní odmítání psychologické pomoci i absolutní zneužívání psychologické pomoci.
O té první možnosti už byla řeč.
Co tedy ta druhá?
- To jsou ty okamžiky, kdy neuděláte žádné rozhodnutí bez toho, aniž byste se poradili se svým psychologem.
- To jsou ty okamžiky, kdy vás posílají k psychologovi prostě jen proto, že jste třeba moc aktivní, nebo málo aktivní. Určitě to nějaká terapie přece spraví! Když jste tak nějak vadní…
- To jsou ty okamžiky, kdy máte pocit, že si musíte vyřešit všechna svá minulá traumata a bolístky, a na život teď a tady vám pak už nějak nezbývá čas a prostor. A psycholog to možná udělá za vás?
- To jsou ty okamžiky, kdy se neřeší toxické prostředí (fyzicky i psychicky), ale pošlou vás k psychologovi, protože ještě nejste dost necitliví (nebo dost silní??) a nezvládáte ho.
- To jsou ty okamžiky, kdy se začnete dožadovat speciálních ohledů, protože vy přece…. a dosaďte si jakoukoliv nálepku. A psycholog vám ji rád dá.
Bývaly doby, kdy jsem se dívala na americké filmy, kde se to hemžilo těmi klasickými pohovkami psychologů, a říkala jsem si – jo, to je fajn, že se tam psychické problémy řeší a nezametají pod koberec. Jenže najednou, při pohledu na to, co se tam v rámci tzv. woke kultury nyní odehrává, si říkám, jestli to náhodou s tím psychologickým pitváním a snahou nešlápnout nikomu na kuří oko nepřehnali.
POMÁHAT SVĚT ZVLÁDAT, NE PŘED NÍM UTÍKAT. ALE ZÁROVEŇ POMÁHAT SVĚT MĚNIT.
Je úžasné, že jsme dospěli do fáze, že lidi, kteří svět takový, jaký je, nezvládají, na té cestě ke světlým zítřkům jako společnost neodstrčíme. Že se objevili první vědci, kteří se začali vnitřním světem člověka zabývat a přišli se spoustou zajímavých objevů – na úrovni individuální i skupinové psychologie. A ty lidem pomáhají najít sílu se životním nárokům zdravě postavit.
Ano, spoustu toho využívají marketingové agentury i farmaceutické firmy. Dokáží vám pak prodat i to, co vlastně nechcete a nepotřebujete. Zboží, nebo přípravek pro vaši lepší náladu. Ale tak už to bývá – není každé zlato, co se třpytí.
Na studium psychologie na VŠ bývá pravidelně velký nával.
Není asi divu. Každý chce být psycholog alespoň sám sobě.
Protože poznání vlastní psychiky, motivace apod. se na základních a středních školách věnuje jen malililililinkatý prostor.
Jasně, potřebujeme totiž víc lidí, kteří umí dělit bez kalkulačky, umí vypočítat chemické rovnice, určit přívlastek neshodný a mluvit ve dvou světových jazycích, než lidí, kteří sami sobě lépe rozumí, umí zvládat své emoce a postavit se konstruktivně za to, co je pro ně zásadní.
Učitelé sice dostali nějaký základ psychologie jako součást svého vzdělání, ale už v prvních třídách se každá škola potýká s tím, že se špatně vzdělává tam, kde máte velké skupiny dětí, ve kterých některé řeší své problémy agresí a jiní se stahují do sebe. A základní pedagogická poučka – že základní podmínkou úspěšného učení je pocit bezpečí a smyslu – jde do pytle.
NĚKDY NENÍ TŘEBA ZMĚNIT SÁM SEBE, ALE SPÍŠ ZMĚNIT PROSTŘEDÍ
Velmi často dnes i v ezo kruzích zaznívá, že nejde o to, jaké je naše okolí, ale jací jsme my. Že nám naše okolí jen zrcadlí to, jací jsme my. Že když my se změníme, tak se změní i naše prostředí. Že než se snažit zamést sklo na naší cestě, je lepší si obout pořádné boty, skrz které vás to sklo nezraní.
Ano, i celý můj blog je o tom naučit se přijímat i to, co je nepřijatelné, a nacházet štěstí, kterému neklademe předem žádné podmínky. Nebýt závislí na tom, jaké to je tam venku, ale nacházet to, co ve skutečnosti hledáme, uvnitř sami sebe.
Ano, to je zásadní krok.
Proč?
Protože svět je takový, jaký je, protože právě toto lidé neumí. Nevědí, kdo jsou, a dožadují se na úkor druhých toho, co jim beztak štěstí nepřinese. A dokud toto lidé nepochopí, tak se svět nezmění.
Dokud nepřestanou hledat své štěstí tam venku.
Ale opět – nic se nemá hnát do extrémů. Neduální vnímání je to, které nás učí hledat tu zlatou střední cestu, propojovat protiklady. Měnit člověka, ale zároveň i měnit prostředí.
JAK TO S TOU ZMĚNOU VŮBEC JE?
Kdysi dávno jsem ve své druhé e-knize Vdechněte život poselstvím svého dětství napsala celou kapitolu o neduálním pohledu na změnu. Ano, v tom Jiném světě to prostě funguje trochu jinak, než jsme zvyklí.
Kdysi jsem psala i o tom, že nemá smysl měnit druhé, ale ani nemá smysl měnit sám sebe. Když nechcete být už oběť, uděláte tedy ze sebe raději viníka a budete tomu říkat sebeláska??
Ano, to je téma na kapitoly a knihy. Ale stručně řečeno – ten problém spočívá jinde (v dualitě jako takové) a když ho vnímáme a naučíme se s tím pracovat, zároveň se přirozeně mění nás úhel pohledu na svět a způsob, jak v něm reagujeme. Nemusíme sami sebe měnit, nemusíme se rýpat v minulosti, něco se otevře a vše se postupně uvolní a promění.
Čím více lidí to objeví, tím víc lidí, kteří reagují jinak a tím méně toxické prostředí, ve kterém žijí.
A PROČ VLASTNĚ TENTO ČLÁNEK VZNIKL?? :-)
- Jako připomenutí, že nejste ani oběť, ani viník.
- Že tu máme psychology a není žádné stigma ho navštívit.
- Že si máme zároveň dávat pozor na extrémy.
- Že nemusíte dusit své problémy v sobě nebo předstírat, že vlastně ani žádné nemáte, nebo si o nich jen postěžovat u piva nebo u kávy. Že je možné se na ně podívat blíž a objevit, co vám brání žít spokojeněji. A něco s tím udělat.
- I jako poděkování psycholožce své dcery. :-)
Ano, má patnáctiletá dcera projevila přání, abych jí nějakého psychologa našla. Nakonec se po delší době zadařilo, i díky příspěvku VZP, který letos nabízí. Nemá nějaké zásadní problémy, ale školní prostředí ji za těch 9 let hodně ublížilo. Ta veselá, zvídavá, chytrá, kamarádská holka, která do bran ZŠ vstupovala, v ní stále je, ale pokud ji dobře neznáte, už byste to do ní neřekli.
Je to i pubertou? Jistě. Ale hlavně je to prostředím, kde musíte být, i když je to pro vás utrpení (a nemáte jako dospělý šanci dát prostě výpověď a jít jinam a ani vám za to, že ve škole i doma pracujete, nezaplatí).
Je to prostředím, kde šanci na úspěch má jen mizivé procento dětí. Musíte se připravit na to, že vždy budete pro někoho většinou ten, kdo něco nezvládá, je na něco levý atd. Těžko mít nějaké sebevědomí v takovém prostředí. I když nakonec máte i to vyznamenání. A co pak ti ostatní.
A tak pak já jako lektorka angličtiny hlavně pro dospělé dostávám do ruky studenty, kteří se jen složitě něco učí, protože se bojí dělat chyby.
A jako lektorka čchi kungu dostávám do ruky studenty, kteří už dávno zapomněli na potenciál, který v nich je, a na těle, na duchu i na energii si nesou stopy toho, co v nich zanechalo nejen domácí prostředí, ale i to školní.
HLEDEJTE V SOBĚ SÍLU SVĚT ZVLÁDAT A HLEDEJTE V SOBĚ SÍLU ŘÍCT, ŽE NĚCO ZVLÁDAT NEMÁ SMYSL
V pátek cestou od psycholožky jsem se rozohnila. :-) Protože právě toto bych neměla zdůrazňovat. Právě toto by nám všem mělo být naprosto jasné. A pokud jsme se někde kvůli někomu naučili takzvaně držet hubu a krok, je čas to přestat dělat.
Nemyslím tím opět ono extrémistické pojetí boje za svobodu, která není skutečnou svobodou. Myslím tím porozhlédnout se ve vztazích a v pracovním kolektivu. Učit se uvědomovat si, co je má zodpovědnost, a co je zodpovědnost druhých. Učit se uvědomovat si, co od druhých nepotřebuji a čeho se fakt nemusím bát, čemu bych se měl přizpůsobit, ale čemu se fakt přizpůsobovat nemusím.
Možná objevíte ty tajuplné cestičky mezi protiklady, které se objevují jen tehdy, když přestanete myslet v instancích BUĎ, ANEBO.
Jako my právě díky návštěvám psycholožky. Dceři možná nedala to, co hledala. Ale nám ve škole otevřela možnost hodnou Chytré horákyně. Chodí tam a zároveň nechodí. :-) A z trojek a čtyřek jsou najednou zase jedničky a dvojky. A z dcery, která se ráno vlekla do školy s tím, že jí tam zase bude bolet hlava a břicho, je dospívající slečna, která vstane a jde tam, protože si to sama zvolila. Protože ví, že je to důležité. Byla to ale nakonec nálepka psycholog, která nám tuto cestu otevřela.
A mě velmi mile překvapila, jak zodpovědně ke škole přistoupila ve chvíli, kdy jsme jí já, třídní i ředitel natolik důvěřovali, že jsme jí na zbytek 2. pololetí povolili takové v podstatě sebeřízené vzdělávání. Nemusela tam chodit vůbec, pouze na přezkoušení. Volila jinak. Klobouk dolů.
Vzpomínám, že mě na ZŠ i SŠ vadilo to, že se ke mně chovají jako k dítěti. Nebo puberťákovi. Někdo to možná potřebuje (jako učitelka jsem se snahou chovat se k některým dětem jako rozumným bytostem pohořela. :-)), ale jsou děti, kteří potřebují něco jiného. A ty by také neměli v našem systému zapadnout.
A tak nezapomínejme hledat v sobě sílu svět zvládat, ale zároveň ho i proměňovat. Protože ne vše má smysl zvládat. I psycholog nám může pomoci, ale nenechávejme to jen na něm.