Co má kabala společného s černou dírou na obrázku? Jestli jste na to zvědaví, najdete o tom něco víc právě v tomto článku. :-) První díl série je  ZDE. O kabalistickém kurzu, jehož pár střípků vám v článcích předkládám, zase něco ZDE. A najdete tam i něco o symbolickém vnímání světa, nebo o kabalistickém vnímání touhy a Ega. Kabala je možná něco jiného, než si myslíte.

Stát se v minulosti kabalistou nebylo tak úplně snadné. Možná právě proto začalo o kabale kolovat spousta různých fám? Protože o ní nikdo nic moc nevěděl? :-)

Abyste se kdysi mohli stát kabalistou, museli jste být Židé (a tím jste se museli narodit, žádná konverze nebyla možná).  A muselo vám být minimálně 40 let.

Navíc bez znalosti Tóry (5 knih Mojžíšových v Bibli) a Talmudu(rabínských diskuzí na nejrůznější témata zákona, etiky apod.) nemáte vlastně nač navazovat. Kabala je taková nadstavba. A ach ano, musel jste být Žid – muž. Viděli jste film Yentl s Barbrou Streisand? Tam to najdete.

 

EZOTERIKA V PŮVODNÍM SLOVA SMYSLU

Kurz, který jsem procházela, ale patří mezi univerzalistické směry kabaly – nemusíte být ani židovského původu, ani muž. :-) Je podobně otevřený jako třeba dzogčhenová komunita, jejíž jsem součástí. Ani dzogčhen nebylo kdysi možné předat jinak, než v úzkém vztahu učitel – žák a pouze po dlouhé přípravě a znalosti základních buddhistických textů a praxí. Dnes je ale, i díky exodu Tibeťanů z Tibetu, všechno jinak. Původně nedostupná učení jsou tak dnes víc otevřená a je jen na nás, zda nás zajímají a zda jsme otevření si z nich něco odnést.

Ezoterika tedy není ve své podstatě to, co si pod ní dnes představujeme. Nemá nic společného s určitou snahou ukojit a uchlácholit Ego a manifestovat mu vše, co si přeje. Zasadit ho do ráje, který je těm nevyvoleným a nevědomým nedostupný. Stvořit pro něj něco výjimečného. Protože Ego má rádo výjimečnost a výjimečné zážitky a zkušenosti a neustále je hledá, aby tuto svou touhu mohlo naplnit.

Podstatou ezoterických učení je uvědomění si neduální podstaty sebe a světa kolem nás a všeho, co z toho vyplývá. Třeba uvědomění, že nic nepotřebujeme (a už vůbec ne něco extra) a že se nemáme čeho bát. Jak o tom tak často píši. A že tu nejsme jen pro sebe, ale skrze sebe jsme tu i pro druhé. Protože tvoříme jednotu.

 

ROZPADLÁ DUŠE

Že jedno jsme, to už jste možná slyšeli. Neduální učení vám umí ukázat, jak taková jednota v praxi vypadá. Teď a tady. Skrze základních 5 smyslů. Naučí vás nevidět jen strom a neslyšet jen ptáka. Jít dál. Ještě dál než sahá jejich symbolický význam (který je víc než jen zrcadlením nás).

Podle kabalistů má naše jednota zdroj v tom, co se stalo již kdysi hodně dávno. V dobách, kdy jsme my všichni byli jednou duší. A ta se tehdy rozpadla na individuální duše, které tisícovky let procházejí vývojem. A zpočátku ani ne spirituálním. Prostě se vyvíjejí zároveň s tím, jak se vyvijí to, čím naše duše ve skutečnosti je – touhou přijímat. Touhou těšit se z toho, co nám Život (či Bůh, chcete-li) nabízí.

Existuje touha na úrovni rostlinstva, zvířat nebo lidí. Touha po růstu, rozmnožení, moci a bohatství. Teprve člověk může dosáhnout na touhu spirituální.  A to teprve ve chvíli, když si uvědomí, že to jediné, co naplní jeho touhu, je návrat k oné jednotě. Že to nemůže udělat sám.

 

ZCELA JINÉ POJETÍ DUŠE V KABALE

Duši tak, jak ji vnímáme my, podle kabalistů nemáme. Duši teprve získáme. Duše se totiž teprve vyvíjí a my jako lidé máme jen její velmi primitivní podoby. Na úrovni touhy po růstu, množení či moci a bohatství. Navíc pokud je naše duše rozpolcená a onu jednotu ani nevnímáme, stále nám něco chybí.

Už za dob studií religionistiky, na workshopu o různých pojetích duše v různých náboženstvích (včetně toho staroegytpského), ze kterého existuje i knižní zpracování, jsem si začala říkat, že s duší to nebude tak jednoduché, jak si myslíme.

Tím slovem – duše – se tak často oháníme, jako by to přece bylo úplně jasné a komu ne, ten není dost vědomý. Ale odkud jsme tu představu přejali? A jakou vlastně?? A je to opravdu tak? A je vůbec potřeba něco jako duši řešit? :-)

Mám raději onen přístup otevřený všem, kteří jsou obdařeni smysly a vědomím toho, co kolem sebe a v sobě vnímají. Prakticky, ne teoreticky. A duše je pořád jen další z konceptů, slov, teorií. Každý ale máme nějaké pojetí o tom, kým jsme (jakkoliv pomýlená či omezená ta představa může být), a každý víme, že jsme. Někteří vnímají i to, že uvnitř jsou zajedno s božstvím. S něčím, co nás přesahuje.

Ale to nestačí.

Jednotu nemůžeme naplnit jen sami v sobě. Je možné to udělat pouze společně s ostatními lidmi. Jak se říká v kurzu: „Bůh se nezjeví uvnitř nás, zjeví se mezi námi.“ Což neznamená, že je někde venku, mimo nás. Jako obvykle nejde o buď A, či B (uvnitř, či venku). Jako obvykle jde o to, že potřebujeme neduálně obojí zároveň. :-)

 

VÝVOJ ČLOVĚKA

Je nádherné něco takového slyšet v době, kdy se světem šíří ona za mě už celkem zastaralá představa o tom, že vše je jen na nás. Že druzí jsou tak maximálně naše zrcadlo. A že cílem našeho vývoje je osobní duchovní rozvoj. Vstup do nějaké formy ráje či osvícení, probuzení. Osobní pročištění, osobní spása. Jako by se západní důraz na individualismus přenesl i do duchovního rozvoje. I když i Jungova individuace existuje v kontextu kolektivního nevědomí a archetypů, jako bychom v praxi stále nedokázali skloubit ony dva protiklady – Já a Ti druzí.

A právě to je úloha neduálních učení pracující se smiřováním paradoxů a propojováním protikladů.

Nakonec i aby se ony pomyslné buňky jednoho těla mohly propojit a fungovat jako celek, musí i jednotlivé buňky, tj. jednotliví lidé, projít změnou. A tou hlavní není, aby přestali myslet jen na sebe. Aby se nějak zbavili svého Ega. Jak bylo řečeno už v minulém díle, bojovat s Egem nemá smysl. Stačí změnit záměr, se kterým přijímáme. Ne pouze sami pro sebe.

Cílem člověka je se co nejvíce podobat Stvořiteli (ostatně se říká, že Bůh člověka stvořil k obrazu svému, že?). Nejde o to stát se Bohem (či Bohyní). To ani není možné. Ale můžeme udělat něco lepšího – propojit v sobě to božské s tím pozemským. Naučit se vnímat to, co nám Život nabízí, a maximálně se tomu otevřít. A podobat se Stvořiteli skrze Jeho kvalitu.

A kvalitou Stvořitele je láska a touha dávat. Ať se nám to z našeho úhlu pohledu a naší současné schopnosti vnímat věci nezkresleně a tak, jak jsou, může zdát prapodivné, ano, vše je dobré. Hodně se o tom mluví v kurzu. Ale hodně se tomu věnuje i Kurz zázraků, který má zase křesťanské kořeny a o kterém jsem tady již také hodně psala (třeba zde). Podle něj i podle Kabaly není Bůh ten, kdo je zodpovědný za zlo, které kolem sebe vidíme. Typická apologetická otázka trápící věřící i ateisty tisíciletí.

 

ZLO, ZLÉ SKLONY A ČERNÁ DÍRA V NÁS

Je zajímavé, že za zlé sklony kabalisté nepovažují takové ty základní problémy jako jsou touha po moci, ochota krást či zabíjet. Vnímají je jako základní pudy člověka na základních stupních rozvoje duše a touhy přijímat. Nejsou zlé, jsou přirozené, stejně jako je přirozené pro lva zabít antilopu. 

To, v čem lidstvo většinově žije, sféra sefiry Malchut, kabalisté zároveň popisují jako onu černou díru. Protože ta vše pohltí a nic nevyzáří ven. Je to naprostá temnota. I proto lidé vnímají svět jako temné místo, kde jde o holé přežití podobně jako onomu lvovi. Proto tak silný sklon k tomu vše pohltit a nic moc raději nedávat. Jen a jen přijímat.

Jako by se ona touha přijímat propadla do svého velmi temného extrému. Jako bychom na této úrovni stále nevěděli, jak vybalancovat ono braní a dávání. Jak nedávat pouze s myšlenkou, co za to dostaneme zpět. I altruisté totiž mohou žít v černé díře.

Zlé sklony může člověk začít mít podle kabalistů až ve chvíli, kdy se ve svém vývoji dostane do té spirituální úrovně. Kdy se v něm probudí tzv. bod v srdci, který ho vede k propojení s božstvím po 125 stupních. S každým stupněm se víc a víc podobá svou kvalitou Bohu. To jest nepřijímá jen sám pro sebe, aby naplnil svou touhu. Ale přijímá se záměrem dávat dál. Je to jako s propojenými nádobami – jste plní a můžete dávat dál. Nebo jako se Sluncem – záříte zevnitř, nepotřebujete si všechno to světlo schovávat jen sami pro sebe.

Nechcete, aby se ta vaše nádoba pod vším tím světlem, které k vám může přijít, opět rozpadla na kousíčky.

Teprve, když se vydá po těch stupních, začne vnímat, že ho něco táhne zpět. Jako by se Ego bránilo čím dál víc. Onen zlý sklon. Však i buddhisté či advaitisté říkají, že čím víc se blížíte pochopení, že Ego vlastně neexistuje a vy jste celou dobu investovali svou energii do ochrany a sycení něčeho, co byla jen vaše vlastní představa, tím víc se tomuto poznání bráníte. Však kdo by chtěl poznat, jak hloupý byl? :-)

 

POKŘIVENÝ POHLED NA REALITU

V kurzu, kterým jsem v uplynulých týdnech procházela, se hodně důrazu kladlo právě na náš pokřivený pohled na realitu. Je vidět, že hodně využívají právě poznatky kvantové fyziky, jen jinak než to bývá v ezoterických kruzích zvykem. A se mnou tento přístup ladí rozhodně víc než ten, ve kterém si je vykládáme tak, že my sami můžeme realitu měnit, jak bychom ji chtěli mít my sami.

Ano, během 8 let projektu STROM ŠTĚSTÍ jsem každý týden zažívala, že téma, které jsem do daného týdne vnesla, nějakým způsobem ovlivnilo to, co v něm budu prožívat. Ale spíš než bych já sama svým záměrem realitu měnila, realita se mi skrze můj záměr jevila jinak. Více jsem si všímala toho, čeho jsem si všímat chtěla. Jako by ze změti čar díky mému pohledu vyklubal nějaký obrázek. Podobně jako astromové objevovali v hvězdách na obloze podoby souhvězdí.

Svět najednou nebyl tím neosobním vnějším světem, ve kterém se něco děje a mně nezbývá, než to nějak snášet. Můj vztah k životu byl najednou hravější. Měla jsem dojem, že spolu hrajeme nějakou hru, ve které já nadhodím, svět mi pak nějakou situaci přihraje a já, díky tomu, že ji vnímám jinak, nemám pocit ohrožení. Naopak. Kolikrát jsem si řekla: Dobrý fór. Vím, však jsem si to přála.

Podle kabalistů není divu, že jsme nešťastní, když máme pokřivené vnímání toho, co se ve skutečnosti děje a proč. Když nevnímáme síly, které jsou v pozadí jevů (a ne, nejde o žádné konspirační síly). Když jsme odpojení sami od sebe i od světa kolem sebe, se kterým tvoříme jednotu (a ne, nejde pouze o lidi).

 

KAM SMĚŘUJEME A KAM SMĚŘUJE SKRZE NÁS CELÝ SVĚT?

Podle kabalistů směřuje svět zpět do jednoty. A je to dané. Stane se to. Zcela jistě. Stejně ze semínka vyroste strom, který jste zasadili. Stejně jako nechutné nezralé jablko nakonec zesládne. Vše má svůj vývoj a evoluce dále pokračuje. A my jako lidstvo i celý svět, jak byl podle kabalistů stvořen, je teprve někde na hranici vzestupu zpět do jednoty.

Lidé jsou nedílnou a důležitou součástí tohoto vzestupu. Nebo chcete-li, tohoto vrůstání do jednoty. Pokud podobně jako já nemáte moc rádi představu nějaké hierarchie a toho, že někdo je tam dole a někdo je už něco víc, protože je výš. :-)

Ani člověk vlastně není na vrcholu nějaké pyramidy jen proto, že jeho touha přijímat je na vyšší úrovni než touha příjímat zvířat nebo rostlin. Spíš je s neživou i živou přírodou nedílně propojen, ať to vědomě vnímá, či ne. A ať se chová spíš jako ta černá díra, která všechno zničí a spolkne, nebo jako Slunce, které všemu dává život. Právě proto že už nyní je propojen, může vše zničit, nebo vše uzdravit. 

Je úlohou člověka napravit své vnímání, změnit egoistický záměr, se kterým přijímá životní dary, na ten altruističtější. Je úlohou člověka propojit se s ostatními skrze lásku, se kterou naplňujeme přání druhých a oni zase naplňují ta naše. Podobně jako v jednom příběhu o tom, jak se lidé nemohou najíst dlouhou lžicí, dokud je nenapadne, že se mohou sytit vzájemně. Jinak všichni zemřou.

Je úlohou člověka spolupracovat na proměně světa v místo, kde je příjemné žít. Vzpomínám, jak jsem kdysi za studií s překvapením vnímala, že Židé s Bohem diskutují, dohadují se s ním a očekává se od nich, že se nějakým způsobem budou podílet na záchraně světa. Ostatně – však Boha ukecali, aby třeba při potomě nespláchl všechno lidstvo z povrchu zemského.

 

NEMŮŽEME SE ZMĚNIT SAMI

Podle kabalistů nejsme ale zodpovědní za své negativní myšlenky a nemůžeme se změnit sami. Tu schopnost nemáme, ať to sami od sebe očekáváme jakkoliv. Nebo ať to po nás očekávají jiní a ukazují si pak na nás prstem a odsuzují nás. Pokud tomu věříme, máme z toho pak jen zbytečné pocity viny nebo nedostatečnosti. A ty nás nepozvedávají nikam, jen srážejí zpět k zemi.

Jsme jako ta kapka v moři, která se jen tak nemůže rozhodnout, že se vydá jiným směrem než všechny ostatní. A i my žijeme v poli energie druhých. Ostatně i sami částice, ze kterých je vše v nás i kolem nás stvořeno, nejsou vlastně nějakými hmotnými body ale pouze excitací kvantového pole.

A ne, není potřeba do něj vstupovat, jak se v rámci ezoterických kvantových terapií říká, protože kvantové pole je naším přirozeným prostředím. Je to jako moře čchi, kterou můžeme vnímat při čchi kungu – není vidět, ale je tam.  Nicméně je fajn si uvědomit, že jsme víc než jen tělo a že jistý vliv na to, co prožíváme máme. :-)

Stále se ale pohybujeme spíš na poli záměrů než akcí. A tím záměrem je vrátit se do oné jednoty. A je to právě tento záměr, který k nám podle kabalistů přitahuje Světlo, které nás potom na této cestě podpoří. Které nás pročistí a změní.

Možná jste to sami někdy zažili. Že pokud jste chtěli, našel se způsob, jak dál. Člověk, kniha, film, píseň, situace. Něco, co vás vnitřně proměnilo. Posunulo. Vy sami jste to neudělali. Ale mohli jste tomu vytvořit prostředí a otevřít se tomu. Obrátili jste se s touhou, jejímž záměrem nebylo získat jen něco pro sebe, ke světlu jako slunečnice, když chce dozrát. A dovolili jste světlu, aby to udělalo.

 

VLASTNĚ JE TO VELMI JEDNODUCHÉ

  • Stačí na sebe přestat klást přemrštěné nároky. A pochopit, že je přirozené, že jsme to tak my i ostatní dělali. Mysleli jsme, že musíme makat. Že musíme jít za tím, po čem toužíme. Zatímco stačí svou touhu obrátit k tomu, co se za všemi možnými tužbami skrývá – ke světu propojení.
  • Stačí si uvědomit, že nejen vy sami se máte proměnit. Chcete vědět, co vám druhý člověk nebo situace symbolizuje? Nic většího i nic menšího než to, že nikdo nejsme dokonalý a že všichni se musíme učit jednu zásadní věc – viz níže. Nic není jen vaše vina.
  • Stačí se naučit se uvolnit a otevřít prostor k vnitřní proměně.
  • Stačí se přestat snažit zbavit své touhy přijímat, ale využít ji pro sebe i pro druhé. Však dávat můžete jen to, co máte. A svět kolem vás i lidé vám mohou pomoci naplnit onu pomyslnou studnu, ze které pak dáváte druhým pít. Jen jim to musíte dovolit. Vyberete si svět konkurentů, nebo svět, kde lidé spolupracují? Je pro nás všechny opravdu tou nejlepší motivací snaha předhonit ty druhé a vyhrát?
  • Stačí si přestat myslet, že na vše jste sami a že druzí jsou jen vaším odrazem. Druzí jsou tu také proto, abyste ve spojení s nimi mohli dávat i přijímat. A obojí je správně. Nejsme tu proto, abychom čerpali z druhých, ani aby druzí čerpali z nás. Jsme tu proto, abychom tu pro sebe byli vzájemně.
  • A ano, nemusíte čekat, až co druzí. Vy sami můžete být tím, kdo vyšle do společnosti signál, úsměv, dobrosrdečné gesto. Tou sítí se pak bude šířit dál a jistě k vám pak zase odněkud dorazí zpět. Možná ne od toho nevděčníka, ale ne všichni jsme již pochopili, že i vděčnost sama nás umí pozvednout na duchu a ovlivnit tím pak i druhé.

 

2 SÍLY, KTERÉ STOJÍ ZA VÝVOJEM

Nejsou to pouze kabalisté, kteří o těchto dvou silách hovoří. Najdete je i v čínské filozofii (jin a jang) nebo ve fyzice (přitažlivé a odpudivé síly). Neustálá interakce těchto dvou sil stojí za vznikem i smrtí i za evolucí. Různě se vyvažují, různě se doplňují, ale neměli by zůstávat v příliš extrémních polohách.

Však si představte extrémní žár (maximální jang), nebo extrémní potopu (maximální jin). Vysokou horečku nebo podchlazení. Částice, které se pouze přitahují, nebo pouze odpuzují. Je pro nás životě důležité učit se hledat onu úzkou cestu mezi extrémy. Mezi protiklady.

Však už v Bibli se říká: „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Matouš 7,13.14)

A je pro nás stejně tak životně důležité si ujasnit, kým vlastně chceme být? Chceme se oddělit a vystačit si sami (čímž riskujeme) a druhé vnímat jen jako odraz nás samých, nebo se chceme propojit? (Čímž tedy také riskujeme.) A druhé vnímat jako naši nedílnou součást? Toužíte po světě, kde lidé nebudou stát proti sobě? Kde se nebudou paranoidně bát? Kde každý bude empaticky vnímat, co není vůči druhým dobré dělat. Aniž by k tomu potřeboval pravidla, zákony, nebo snad trestajícího Boha?

Chceme žít uvolněně a s radostí? S vědomím propojení a přirozené zodpovědnosti z něho vyplávající? A jít po té střední cestě mezi dvěma extrémy, která nám přirozeně ukazuje, kudy jít dál? A tím se podílet nejen na vlastním rozvoji, ale i na rozvoji lidí i celého světa v prostředí, kde se bude žít zas o něco lépe. Tentokrát ne pouze materiálně. Věřím, že nyní můžeme jít zase o fous dál, když část lidí již pochopila, že materiální bohatství naši vnitřní touhu nenaplní. :-)

Pokud nechcete přijít o nějaký další článek nebo zprávy tzv. Jiného světa, stačí se přihlásit k odběru e-mailů ZDE (včetně krátkého PDF o tom, co Jiný svět vlastně je). Obvykle posílám nedělní e-maily. I s výzvou a tématem na následující týden. :-) Abyste si se životem mohli také hrát, pokud to ještě neděláte. :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *