Jsme natolik ponoření do toho duálního světa, že je pro nás velmi nepřirozené vnímat svět jinak než skrze protiklady. Všechno je tak pro nás tak jasné – tohle je den a tohle je noc. A tohle je dobré a tohle je jasně špatně, ne? Takže jaképak smíření! Copak bych mohla rezignovat na to, co je jasně špatně, a nechat věci být tak, jak jsou??
Jenže ono je to často jinak, než si myslíme, že to je.
Ten hlavní problém je, že většinou ani netušíme, jak se věci ve skutečnosti mají a svět kolem sebe filtrujeme svými vlastními přesvědčeními a zkušenostmi.
Můžete si myslet, že smíření je rezignace.
Ale smíření nemusí být rezignace, když víte, jak na to.
Líbí se mi ona Hopkinsova nejkratší modlitba, na kterou jsem nedávno narazila na facebooku – „Seru na to.“ A možná jste narazili i na knížku „Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele“ od Marka Mansona??
Tu jsem tedy nikdy nečetla, ale věřím, že je to hodně přitažlivý způsob, jak prostě nad něčím, co nám vadí, konečně mávnout rukou.
Protože ono to není snadné, že?? :-)
Však velmi dlouho bylo mottem mého blogu „Jak přijmout nepřijatelné?”
Protože v tomto jsem zcela jasně Kozorožka – něco má svá pravidla a ta by se měla dodržovat. A hotovo!
Ono to ale nikdy není takhle černobílé (viz můj minulý článek o nevyžádaných radách,) nebo jestli chcete raději video?).
- Jsou chvíle, kdy zjistíte, že je ještě něco důležitějšího než dodržovat pravidla nebo být dokonalý podle nějakých měřítek. (Když má navíc každá kultura, každá rodina a ba i každý člověk ta měřítka úplně jiná!)
- A jsou chvíle, kdy zjistíte, že na té neduální zlaté střední cestě se můžete smířit i s tím nepřijatelným, ale zároveň po sobě nenechat šlapat. Protože na ní v sobě objevíte prostor, do kterého nemůže nikdo vpadnout. A ve kterém najdete vnitřní sílu, inspiraci i moudrost rozlišit, za co je nutné se postavit a kdy z vás mluví jen strach a snaha vše kontrolovat.
MÁVNOUT NAD NĚČÍM RUKOU NEZNAMENÁ TO, CO SI MOŽNÁ MYSLÍTE
Narazila jsem na to už tolikrát!
S výrazem „Seru na to,“ nebo „Mám to u prdele” lidi obvykle ve skutečnosti nemávli nad tím, co se stalo, rukou. Nakonec v tom bylo spíš nasrané odmítnutí. Pocit, že „tímhle se už dál nehodlám zabývat, protože to nemá smysl. Protože ten druhý je blb. Nebo protože já jsem ten blb a nic se mi nedaří.”
Prostě negativní emoce. Odpor. Touha, aby to bylo bývalo jinak. Nebo lhostejnost. Takový ten pocit, že je to stejně fuk. Jinými slovy – rezignace.
A touha, odpor a lhostejnost buddhisté považují za 3 základní jedy.
A já to rozhodně jako jedy vnímám. Proč? Může se vám zdát, třeba na touze přece nemůže být nic špatného. Vždyť je to něco, co nás pohání… třeba dál se rozvíjet. Učit se. Že cítit odpor je přece zdravé, protože nám to pomáhá vyhýbat se tomu, co nám ubližuje. A lhostejnost je přece přirozená ne? Konečně nám něco nevadí, ne?? :-)
Jenomže touha je nakonec vlastně chamtivostí (a nic nám není dost dobré), odpor je nakonec nenávistí nebo strachem (a co s námi pak tyto emoce dělají?) a kvůli lhostejnosti jsme pak otupělí a depresivní. A přehlížíme to, co je zjevné. Kdo jsme a co je svět kolem nás.
A ještě hůř – to všechno totiž vychází z jedné premisy:
Že nám něco chybí, že nejsme Ok takoví, jací jsme, že nám něco může ublížit a že bychom se měli před něčím chránit. A že dobrým způsobem, jak se před něčím bránit, je najít si něco, kde se budeme cítit v bezpečí, odstrčit od sebe něco, co nám nedělá dobře, nebo to prostě potlačit a nevnímat to.
A TAK SMÍŘENÍ VYCHÁZÍ Z POCHOPENÍ, ŽE VE SKUTEČNOSTI NIC NEPOTŘEBUJEME A NIC NÁM NEMŮŽE UBLÍŽIT
To se snadno řekne a hůř udělá, že? :-)
Dokud tohle pochopení nemáme, je rozhodně rozumné toužit, stavět se na odpor a lhostejně potlačovat to, co by nám ublížilo. A od toho máme Ego, aby nás chránilo. Proč ho hned zavrhovat? Jen je dobré si uvědomit, že ono to dělá někdy až příliš dobře. A nakonec nám tím spíš ubližuje. Hlavně ve chvíli, kdy se na ně spolehneme, kdy si ho pleteme se svou vlastní identitou a nevnímáme, že je jen obranným mechanismem, který se může postavit proti nám.
A pokud nejsme otevření onomu pochopení.
K tomu pochopení dorůstáme.
Tomu pochopení se můžeme učit.
Alespoň já to tak dělám. :-)
Můžete počkat, než malé dítě okouká psaní a čtení. Nebo se to může naučit. A to je rozhodně rychlejší, i když ho nemotivujete známkami a netváříte se, že už to měl dávno pochopit.
A to se týká i vás samých – máte pořád pocit, že potřebujete to či ono? Že se před něčím musíte chránit? Že je lepší něco nevnímat nebo nechat potlačené, protože byste to neustáli?? Ok. To je v naprostém pořádku.
Ale je to jako když učím čchi kung – nepřizpůsobujte sebe čchi kungu a jeho pokynům. Přizpůsobujte čchi kung sami sobě a stavu svého těla, mysli a energie. Běžte krůček za krůčkem, každý vlastním tempem a vlastní cestou, ale s vědomím, k jakému ideálnímu stavu směřujete.
Nemůžete stát v přirozeném postoji? Ok. Postavte se tak, jak můžete a cvičte. Když se tělo uvolní, postupně vás cosi uvnitř navede k tomu, jak se nakonec postavit tak, aby to bylo pro vaše tělo nejpřirozenější.
Mějte na paměti, kam směřujete. Co je pro vás přirozené. Kým jste. A kým nejste, i když vám to nyní přijde nemožné. Něco vás zranilo? Ok, to neznamená, že jste k ničemu. Znamená to jen to, že budete zas o něco moudřejší, když se z toho poučíte. :-)
A JAK SE SMÍŘENÍ UČÍM JÁ?
Těch nástrojů mám spoustu.
Jedním z nich je jasně vytyčená cesta po 10 krůčcích, které člověk musí ujít, aby se dokázal takto smířit a opravdu nad něčím mávnout svobodně a uvolněně rukou.
Ty krůčky mohou být větší, nebo menší. Mohou jít hlouběji a hlouběji. Ale každý krůček je dobrý. :-) A otevírá prostor těm dalším a hlubším.
Už jsem jí prošla mnohokrát a vždycky to stálo za to. :-)
A tak ji nejspíš ještě párkrát projdu.
Objevila jsem ji ve chvíli, kdy mi došlo, že 10 textů, jejichž většinu jsem před cca 20 lety napsala, a ze kterých před pár lety vznikla má první e-kniha Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty), obsahuje mimo jiné i tuhle cestu za smířením. (Ta knížka je symbolická, takže je možné ji číst a využít mnoha způsoby, jak zrovna potřebujeme.)
To jsem tehdy seděla na meditačním soustředění (desetidenní kurz vipassany) v době, kdy jsem se nutně potřebovala smířit s něčím, co mě rok předtím hodně silně zasáhlo. Ano, nesla jsem si to v sobě celý rok!
- I když má první reakce na danou situaci byla úžasně odlehčená (právě díky tomu, že jsem se právě vracela z jiné vipassany), plná nadhledu a pochopení a bez oné snahy se hned bránit, nevydržela mi. Vlezla mi do toho opět hlava a všechny staré otázky, nejasnosti a nejistoty.
- A i když jsem tehdy dokázala překonat svou touhu utéct, abych nemusela čelit tomu, co mě čekalo dál, a i když jsem v sobě nacházela spoustu vnitřního klidu a síly, a i když jsem vnímala propojení a podporu, ani to nestačilo.
Cítila jsem v sobě dál pocit křivdy, touhu po omluvě, strach z toho, co bude dál. Točily se mi v hlavě otázky, jak se s něčím takovým smířit, ale zároveň nedopustit, aby se to opakovalo? Jak dát najevo, co chci, co potřebuju, co je podle mě správné? A zároveň vztah prohloubit a ne ho zničit. A to všechno se vyplavilo na další vipassaně na povrch. A to všechno mě napadlo zpracovat i pomocí oněch 10 krůčků.
NĚKDY JE TO RYCHLOVKA, NĚKDY TO TRVÁ
Tehdy to byla rychlovka. Proto mě to tak překvapilo. Ale bylo to jistě dané tím, že na vipassaně má člověk čas, prostor a podporu ponořit se hluboko do traumat lapených uvnitř těla. A možnost si je zpracovat. A pomohla jistě i vipassana samotná (která je pro mě vlastně jen čchi kungem v sedě. :-)).
Spoustu věcí jsem tehdy pochopila a spousta věcí odešla pryč ve chvíli, kdy se uvolnily i potlačené emoce.
Jindy jsem si všimla, že oněch 10 krůčků hned nepomůže. Ani u mě, ani u ostatních. Ale že umí poukázat na to, kde hledat. Kde to nejvíc drhne. Co je třeba se naučit.
Já mám za sebou léta vnímání symboliky, tréninku bdělosti a neduálního vnímání, práce s emocemi (hlavně se strachem). A to všechno (a pár dalších věcí) jsou základní krůčky, které člověk musí zvládat, pokud se chce naučit mávnout s lehkostí nad tím, co se stalo.
Anebo – ještě dál – pokud se chce naučit nenechat se ani něčím zasáhnout natolik, abyste museli složitě hledat cestu ke smíření. :-)
Někdo to zvládá líp a někdo je teprve na začátku. Ale dokonale to nejspíš neumí téměř nikdo. :-)
TŘI ETAPY
Před časem jsem všech 10 krůčků shrnula do takových 3 etap toho, co k tomu opravdovému smíření člověk obvykle potřebuje. Dočtete se o nich v článku, který jsem tehdy napsala.
Jak tenkrát pomohly mě?
- Co se první etapy týká – ta naštěstí proběhla již zcela automaticky hned na začátku. Ještě před rokem. Celá situace tedy naštěstí zanechala míň škod, než by pro mě kdykoliv předtím platilo. Jen jsem si to potřebovala připomenout.
- Co se druhé etapy týká – její dva krůčky také naštěstí proběhly hned na začátku. Jen už ne zcela automaticky. :-) Musela jsem se tenkrát hodně držet, abych nesjela do řešení, na které jsem byla zvyklá. Ale o kterém jsem věděla, že by nevedlo k tomu, co jsem doopravdy chtěla. Vyžadovalo to hodně bdělosti. Hodně moc. :-) A hodně důvěry a odevzdání tomu, co se přihodilo. A to pro mě nebylo vůbec snadné. A ten třetí krůček? To byla fuška.
- Co se třetí etapy týká – první reakce (první etapa) může hodně pomoci. Ale ta hlavní část se odehrává zde. Tam, kde se nám vrací vzpomínky, touhy a strachy. Tenkrát mi hodně pomáhalo vědět, co je v téhle fázi potřeba dělat. Připomínat si to. A dělat to, jak nejlépe umím.
A CO SE ZÁVĚREČNÉHO KRŮČKU TÝKÁ
Díky těm předchozím třem etapám jsem objevila tolikrát vnitřní klid. Ono smíření.
Onen pocit, že se vlastně nestalo nic, čím bych se měla trápit. Co by ve mě mělo vyvolávat strach, že se to může stát znovu. Nejistotu.
Tolikrát se ve mě otevřel prostor, skrz který může projít cokoliv, a nemůže vás to zasáhnout.
A když se najednou není čeho bát, když se najednou ta jáma nejistoty uzavře, alespoň na chvíli, zastaví se i ono kyvadlo touhy a strachu. Je klid. Alespoň na chvíli.
A čím častěji a čím déle ho dokážete v sobě pocítit, tím hlubší a trvalejší ten klid může být. Až se to, co vás trápilo rozpustí v prázdnotě. V prostoru.
A je úžasné něco takového pocítit.
Znamená to, že už tak zůstanete? V blaženém pochopení, že vlastně nic nepotřebujete a nic vám nemůže ublížit? Ne, bohužel, takhle to, pokud vím nejen z vlastní zkušenosti, nefunguje. Prostě jen něco zvládáte s větší a větší grácií. A někdy se vynoří něco, co vás zaskočí. A to pak zase zvládáte s větší a větší grácií. Je to takový tanec, taková hra. :-)
SPECIÁLNÍ PŘÍSTUP KE SMÍŘENÍ – MIMOŇSKÝ SPECIÁL
Čas od času si těmito krůčky procházím, když mám pocit, že si v sobě potřebuju něco ujasnit.
Čas od času jím provázím i ostatní.
Někteří předtím zdarma absolvovali měsíční online kurz Mimoňská cesta do Jiného světa... do toho neduálního světa nepodmíněného a neočekávaného. Ten představuje základní mapu a vysvětluje základní krůčky, což je fajn příprava. Jen nejsou tak konkrétně zaměřené a není tam možnost konzultací se mnou.
Speciál je v tomto o kus dál, zvládnete ho i bez předchozí Mimoňské cesty a záleží jen na vás, jak hlubokou cestu za smířením se mnou projdete. Kromě víkendu jsem vám k dispozici kdykoliv a základní krůčky, základní kostra cesty ke smíření, 2x do týdne.
Pokud vás láká, mrkněte se, jestli ho náhodou v nejbližší době neotevírám. :-)
(Možné jsou dvě varianty – pětitýdenní a desetitýdenní. A možné je se domluvit i individuálně.)