Svět se začal vlastně propadat už docela dávno, i když my jsme si mysleli, jak žijeme v době neustálého růstu…
A tak už to bývá – to jsou ty okamžiky, kdy se začnou objevovat první náznaky, ale ještě je nevnímáme a netušíme, co za problém se z toho všeho vyvine. Nejspíš jste to zažili ve svém vlastním osobním životě. Ale podobně se to děje i v lidské historii…
Vzpomínám, jak jsem si kdysi říkala, jak je zvláštní, že se začaly objevovat filmy jako Harry Potter (a pán Zla) nebo Pár prstenů (a Mordor). A hrdinové, kteří začali proti tomu zlu bojovat. Za velkých obětí. A týkalo se to i dětí… a dnešní mladá generace na těchto příbězích vyrůstala…
Začala jsem si už tehdy říkat: „Co se chystá??”
A ne proto, že bych si myslela, že to chystá tam někdo nahoře, kdo tahá za šňůrky. I politiků. Spíš proto, že umělci byli odjakživa ti, kteří vnímali přicházející trendy. Jako HSP, kteří se přirovnávají ke kanárkům v dole. I ti vědí, že vzduch je toxický a smrtelně nebezpečný, dlouho předtím, než všichni v dole pomřou…
SVĚT SE ŘÍTÍ DO PROPASTI, PROTOŽE MU CHYBÍ ROVNOVÁHA
Představte si, že stojíte nad propastí.
Pokud ztratíte rovnováhu, není možné nezřítit se.
Představte si, že balancujete na houpačce.
Pokud ztratíte rovnováhu, spadnete.
Rovnováha není o tom, že se vše zastaví v nějaké rovnovážné pozici. Rovnováha je dynamická. A rovnováha vládne tomuto světu.
Moc krásně to popisuje čínská filosofie ve svém učení o jin a jang a 5 prvcích, které ovlivňují naprosto všechno. Od střídání dne a noci, ročních období, růstu člověka i jeho nejrůznějších stavů mysli a emocí. A také jeho zdraví. Když je moc jinu, nakonec se překlopí v jang (či naopak) a vývoj pokračuje dál. Věčný koloběh, věčné vyrovnávání sil a protikladů.
Často tady na blogu mluvím o té zlaté střední cestě. Proč? Protože chci zdůraznit něco, o čem jsme již všichni slyšeli, co všichni víme, že je správné… ale zaprvé jsme na to zapomněli. A zadruhé vlastně ani nevíme, jak na to.
Protože ta zlatá střední cesta je uzoulinká a je tak snadné šlápnout vedle do propasti. Moc vpravo, moc vlevo. I politicky. :-) A pak se v tom tak plácáme, vpravo, vlevo… kyvadlo se rozhoupe… a nás jako v tom Poevě hororu začne postupně drásat..
A teď si představte Zemi, kterou ovládla jedna malá zemička. A pár dalších větších zemí. A globalizaci si usurpovala způsobem, před kterou Theirhard de Chardin před cca 100 lety, kdy on už o potřebě i trendu globalizace mluvil, varoval. Protože připomíná spíš rakovinové bujení než živý propojený organismus podobný lidskému tělu.
Jednota, ale přitom každá část těla zůstává svá a právě tím přispívá ke správnému fungování a k harmonii.
SVĚT NENÍ JEN ZÁPAD A NE VŠECHNO CO ZÁPAD SVĚTU PŘINESL, JE DOBRÉ
Tou malou zemičkou myslím Velkou Británii.
Je neuvěřitelné, jak takový malý ostrov ovládl celou zeměkouli!
Získal pro sebe značnou část Severní Ameriky a celou Austrálii a Nový Zéland. A to už se nezmění, protože původní obyvatelé tam už tvoří jen malinký zlomek populace.
Získal pro sebe Indii, která měla to štěstí, že má dnes svou nezávislost zpět. Získal pro sebe Srí Lanku a způsobil tam dovozem tamilského obyvatelstva z indického Tamilnádu léta nepokojů (jen kvůli čaji). Získal pro sebe Jižní Afriku a dal nakonec zrod apartheidu, ale i Nelsonovi Mandelovi.
Získal pro sebe i další africké státy a dal zrod nenávisti vůči bílým, ale i tomu, že se – k mému údivu – Afričané nakonec stydí za svůj jazyk a své africké jméno, protože to anglické jim dodává lepší identitu. (Jak mi říkali v komentáři pod jedním africkým videem.)
Když to člověk slyší, o to víc je vděčný za české národní obrození! Opravdu bychom chtěli být teď vlastně Němci??
A protože ani jiné evropské státy nemohly v bojích o dominanci zůstat za Anglií pozadu, také si trochu té zeměkoule ukously. Španělé, Francouzi, Holanďani, Portugalci, Němci, Italové.
A ačkoliv spousta zemí postupně získala svou nezávislost zpět, Západ je nakonec ten, který má stále navrh. I když já jako lektorka angličtiny můžu být ráda, jak moc je angličtina v současné době jazykem komunikace na celém světě. A s angličtinou tu máme i anglické (v angličtině) filmy, anglickou populární hudbu, anglické seriály. Máme je tu my a mají je všude možně. Jsou tak dobré?? Už dávno ne…
NENÍ DIVU, ŽE JE SNAHA TU NEROVNOVÁHU ZVRÁTIT
Můžeme si o pozitivním vlivu Západu na Východ myslet, co chceme. Celá léta, kdy jsem na univerzitě v rámci doktoranských studií studovala interkulturní psychologii, vlivy kultury na výchovu apod., jsem si ale říkala, jak moc bychom potřebovali jako lidstvo najít právě tu rovnováhu mezi Západem a Východem.
Ale Východ jako by přejal jen to, co ještě víc akcentuje jejich vlastní skluzavky do propastí – materiální důkazy statusu nebo pracovní nasazení. A Západ jakbysmet. Z Ega se buď stal novodobý Ďábel, nebo naopak něco, co je třeba dál rozvíjet a zušlechťovat. Aby měl člověk nakonec zas ty materiální důkazy statusu a šťastný život. Jóga je pro spoustu lidí jen cvičení. A meditace způsob, jak se cítit líp a v pohodě.
A tak to vyvažování nakonec vypadá spíš, jako když čas od času dojde v přírodě k přetlaku a přijde tsunami nebo vybuchne sopka. I to nejspíš z osobní zkušenosti znáte. Však na to existuje i rčení… tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…
Můžeme si stokrát myslet, že za to všechno může láva.
Můžeme si stokrát myslet, že tu sopku někdo naschvál odpálil.
Ale jen těžko můžeme popřít, že je to prostě přirozený běh věcí, stejně jako že po zimě přichází jaro (a může přinést oblevy), nebo že v létě bývají bouřky (a mohou toho spoustu poničit).
FAJN SNAHY UVÉST SVĚT DO ROVNOVÁHY I MÉNĚ FAJN SNAHY
Multikulturalismus, větší otevřenost a prostupnost, globalizace – to všechno přineslo i svá pozitiva. Spousta mladých lidí se dnes nenechá nachytat na to, že co je cizí, to je nebezpečné. Spousta mladých lidí má přátele po celém světě nebo alespoň sleduje youtubery na celém světě. (Protože kdo chce být známější, youtubeří anglicky.)
Angličtina svět propojila natolik, že v mnoha ohledech napomáhá porozumění. A porozumění je vždy základem takového propojování, které má šanci dojít nějaké rovnováhy.
Spousta lidí toho už tolik procestovala a cizí země pro ně už nejsou místem, se kterým nemají vůbec nic společného a může jim být vlastně ukradené, co se tam děje. Pro spoustu lidí jsou cizí země a lidé v nich kolegy, které potřebují, aby mohli prosperovat. A jak už se říká v Malém Princi, jsme zodpovědní za to, s čím se spojíme. Obzvlášť pokud my jsme v té silnější pozici.
Některé velké společenské katastrofy vedly k tomu, že se po světě začaly šířit některé východní znalosti – třeba tibetský buddhismus. Západní zvídavost nám přinesla onu jógu, čakry, bojová umění, čínskou filozofii atd. atd. Čím víc do nich pronikáme, tím větší šanci máme objevit to, co by nám jinak bylo skryté. I za cenu toho, že si to někdy tak trochu překroutíme k západnímu obrazu svému.
Někdy je to takový první krůček k tomu, abychom něco jiného lépe pochopili, našli si k tomu cestu… a nechali pak to nové, aby nám samo odhalilo, co chce doopravdy říci. :-)
A pak tu máme rozčílené muslimy toužící získat svět tu ztracenou moc nad světem. Proč ten neznabožský Západ vše ovládá, když my jsme přece ty děti Boží?? (Alláhovi). Kde jsou doby, kdy jsme ovládali i Španělsko a Portugalsko i Balkán a naše prsty sahaly až k Vídni i dál?? Chceme to zpět!
ISLÁM PŘED DVOJČATY A PO DVOJČATECH
Jako by muslimští teroristé byli jen prvními vlaštovkami problémů. Jako by ze zničeného Iráku po Válce v Zálivu (90. léta) a operaci Pouštní bouře povstalo něco, co se vymklo z rukou. Měl Západ zasáhnout, když chtěl Saddám Husajn řešit své problémy invazí do Kuvajtu?? Nebo to měl prostě nechat být?
Jako by to bylo pořád stejné – jako by ropa a zdroje pořád stály za spory, které jsou pak jen rozbuškou pro něco strašnějšího. Však i na ukrajinském Donbasu jsou dost velké zásoby plynu, aby Rusko odřízlo od příjmů, které potřebuje. Stačilo by, aby se Evropa domluvila s Ukrajinou na jejich prodeji. Jenže právě z prodeje nerostných surovin je Rusko do značné míry živo.
Díky (pro Rusko) válce teď ale už nejsou myšlenky na to s tím něco udělat.
Ať tak, či tak, ještě v devadesátých letech, když jsem studovala v Egyptě a v Jordánsku, byl sice Západ pro muslimské země tou nemorální sebrankou, která nechává děti žít v rozvrácených rodinách, protože ženy a muži zde neznají své místo, a řítí se svým individualismem a bezbožností do pekel, ale nepotkávala jsem tam na ulicích běžně nevraživost. Jako pak později, pár let po pádu Dvojčat.
ŽIJEME VE SVĚTĚ EXTRÉMŮ
Islám, který byl pro mě předtím v mnoha ohledech inspirací (i když ne vždy pozitivní), se najednou nechal zavléct do extrémistických poloh. Ano, už předtím s nimi bojoval, protože jsou mu tak vlastní. Ale jejich problémy nezasahovaly tolik i nás.
Naopak, muslimské země do určité míry k Západu natolik vzhlížely, že se postupně vzdávaly šaríi a nahrazovaly je západními zákoníky (nemluvě o tom, že velká města nakonec vypadají jako ta západní, ne-li moderněji, protože je staví bohaté země uprostřed pouště).
To ale válkou v Iráku a hlavně s rokem 2001 skončilo. Snaha o návrat ke kořenům, která předtím jen tak doutnala mezi pár fundamentalisty, byla najednou cool projevem odporu proti Západu. A Saudská Arábie s radostí dodávala do mešit na Západě své imámy. A že Saudská Arábie je určitě Bohu nejblíž, když je tak bohatá, že??
Jen islám v Saudské Arábii zrovna jako na potvoru patří k těm nejpřísnějším. Je tak rozdílný od toho, jaký jsem třeba zažila na Srí Lance. A je odlišný od toho, který jsem zažila v Egyptě.
KDYŽ TO ZAČNE BOUCHAT
- 2001. Pád Dvojčat. Něco, co vyděsilo svět. A oprávněně. Byl to neuvěřitelně odvážný, až drzý, vpád někam, kde jsme si mysleli, že jsme v bezpečí. Začátek války s teroristy.
- Ukázalo se, jak snadné je takto se Západem bojovat. Jak těžké je teroristy zastavit, jak moc je tak možné zasáhnout Západ v tom pro něj nejdůležitějším – v té její proklamované svobodě a pocitu bezpečí a moci. Objevovaly se nové a nové útoky, všude možně. Geniální.
- Když nakonec Usáma ibn Ládin a původní Táliban v Afgánistánu padl, objevil se Islámský stát. Děsil tím, jak lákal západní muslimy do svých řad. Děsil tím, jak si plánoval světlou budoucnost nového Chalífátu a připomínal Evropě krvavé boje, která v minulosti s muslimy o svou evropskou půdu vedla.
- Islámský stát sice nakonec padl, ale ta myšlenka, že je možné ten velký Západ nějak dostávat na kolena, už zůstala ve vzduchu. Zmáhá se Čína, kterou už také nebaví být jen levnou pracovní silou pro Západ. Jestli byla kdysi Západu otevřená a právě díky obchodu se Západem se ekonomicky zmohla, nyní už vliv Západu omezuje. Dokonce se staví nacionalisticky čím dál víc proti němu.
- A Čína nejspíš s velkým zájmem sleduje, jak se bude dařit Rusku v konfliktu se Západem. Kdyby bylo Rusko získalo to, co chce, kdo ví, co by se bylo dělo pak. Ale i tak je situace stále otevřená. A berme v úvahu i to, že když Západ vyhrál v Iráku, bylo to nakonec jen Pyrrhovo vítězství. Válka nakonec nemá vítěze. Ale ať tak, či tak, jde mnohem o víc než jen o Ukrajinu…
- Protože když někde zapálíte jiskru, nevíte, co všechno nakonec chytne. A shoří. Nukleární zbraně nemá jen Rusko, ale třeba i Severní Korea. A nejen Rusko je ochotné překročit hranice cizí země. I Tchajwan se obává, že by mohl skončit jako Hongkong. A ke každému útoku se vždy hledá jen ta správá záminka. A vždy se na světě najde spousta lidí (i na Západě), pro koho je válka dobrý kšeft, a rád si přihodí i to své polínko .
CO BUDE DÁL?
Kdo ví.
Rozhodně se neděje nic, co by se bylo nedalo čekat. Protože svět nikdy nemůže fungovat, když je někde moc a jinde málo. Stejně jako tělo v takovém případě onemocní a někde to začne bolet, i svět onemocní. Když svět nefunguje jako celek, začne se rozpadat.
Nicméně zákony pěti elementů říkají, že některé síly jsou mimo naši kontrolu (ze zimy my jaro fakt neuděláme) a jejich síla umí uzdravovat. Podobně jako zastaví krvácení, sroste zlomenou nohu nebo vyžene z těla virus horečkou.
Nemusí to být příjemné, bude to bolet, ale naděje tu je vždy. Že to, co bylo špatně, se napraví. A že to, co teď bolí, bude nakonec jen připomínkou, jakou je teď pro nás třeba 2. světová válka. Toho všeho, co už víme, že nechceme a nemusíme znovu dopustit.
A můžeme pro to něco udělat i my sami? Aby to netrvalo tak dlouho a tolik to nebolelo?
Učit se rovnováze. Učit se hledat tu zlatou střední cestu, tišit konflikty, spojovat protiklady, i když se zdá, že to není možné. Nenechat se svést extrémy, neuvažovat jen černobíle, nerozhodovat se jen buď, anebo.
Učit se chápat i druhou stranu, vnímat, hledat porozumění, ale zároveň se nevzdávat toho nejdůležitějšího v nás. Protože když na TOHLE lidé i národy zapomínají, nakonec to někde zákonitě bouchne…