Úvod do série najdete ZDE
V minulém článku byla řeč o propasti covidového období, ale hlavně o tom, co všechno mi covid dal. (Včetně Tao-te-ťingu v čínštině.) Na závěr jsem také zmínila, že symbolem roku 2020 pro mě nebyl ani ten kulaťoučký virus, ani ostrá injekce, ale FRAKTÁL.
Co je fraktál?
Jednoduše řečeno jde o něco, co se zdá na první pohled extrémně složité a chaotické, ale přitom je to paradoxně generováno opakovaným použitím jednoduchých matematických pravidel. Ať se na daný objekt podíváte v jakémkoliv rozlišení, neustále se tam opakuje stejný motiv.
Fraktálů je plná příroda – typicky sněhové vločky, ale i mraky, hory, řeky. A stejně jako mají řeky svůj fraktálově rozvětvený říční systém, podobně je fraktálově rozvětvená i řeka v nás. To jest naše krevní řečiště.
A stejně jako se stromy fraktálově větví do menších a menších větviček, něco podobného se odehrává i v nás. Hádejte kde?? Ano, jasně, naše plíce jsou (kupodivu?) jako větve stromu. Strom vydechuje a my nadechujeme….
ŽIVOT NENÍ PROTI NÁM, MY SAMI JSME ŽIVOT A PATŘÍME SEM
To pro mě bylo velikánské poznání uplynulých 10 let! Jsme fraktálovou součástí tohoto světa!! A ten chaos tohoto světa je jen zdánlivý úplně stejně jako fraktál.
Celý život jsem žila s pocitem, že jsem tu nechtěla být. Že jsem o tenhle život nestála. Na střední škole jsem myslela na sebevraždu. Asi bych ji nikdy nespáchala a ani bych se o ni nepokoušela, ale honilo se mi tehdy hlavou (a mým studentským deníkem), že tady není o co stát.
Zapsala jsem si tehdy: „Žij, když chceš, nebo umři. Litovat toho nikdy nebudeš.“
Poté, co jsem během 10 let zažila a jaké informace postupně vybublávaly (zevnitř i zvenčí), si už rozhodně nemyslím, že smrtí život končí a člověk pravděpodobně ničeho nelituje. Získala jsem náhodou přístup ke svému minulému životu (díky kterému je mi jasné, proč jsem tu nechtěla být) a slyšela jsem různé skazky od těch, kterým věřím a kteří nemají tendence o takových věcech mluvit na potkání.
Možná to nebyl minulý život, ale jistě jsem se v sobě dotkla něčeho, co přesahuje jen jeden život. Ale k tomu jistě napíšu víc za nějaký ten rok, až budu víc zběhlá v Jungovi a nevědomí.
SMRT JE TAKOVÁ, JAKÝ JE NÁŠ ŽIVOT
Ty zkušenosti mi ale daly to, že smrti se nebojím.
Smrt pro mě není zlá smrtka, ale cosi, co nás přenese do jiného světa. Jaký ten svět je, nevím a nepotřebuji vědět. Ale vnímám, že bude hodně odrážet to, jak žijeme a jak budeme umírat.
Mám teď příležitost to vidět na vlastní oči koncem roku 2023. Otec umírá, má různé halucinace, komunikuje s různými bytostmi, které se mu zjevují. A to, co je mu v mysli stále přístupné, jsou ty nejdůležitější věci jeho života, jeho koníčky. I jeho povaha zůstává. Laskavá, slušná, jen někdy důraznější a méně trpělivá, než býval.
Už nemá čas… ale ještě má čas dožít, co potřebuje dožít…
Je to přesně jak z knížky o bardech života, umírání a smrti Sogyala rinpočheho, kterou jsem četla během svého prvního delšího meditačního pobytu. V prvé řadě je potřeba se naučit reagovat klidně a s nadějí i v těch náročných okamžicích plných zmatku a chaosu. Protože přesně takové umírání může být a vaše smrt pak pravděpodobně nebude tak děsivá a náročná.
Najednou ztrácíte to, čeho jste si zvykli chytat. Čeho se pak chytíte? Máte v sobě nějaké světlo, které vám pomůže, někoho, ke komu se s nadějí upnete, něco, co vás podrží?? Proto tibetští mniši chodí na pobyty ve tmě. Protože to, co zažijete tam, kde najednou nemáte nic z toho, co je pro vás běžné, vám může pomoct projít tou branou smrt lehčeji.
NIC DOOPRAVDY NEVÍME A VĚDĚT NEMŮŽEME
Rok FRAKTÁLU byl i rokem KVANTOVÉ FYZIKY. Ale v mém úhlu pohledu (a nejen mém) kvantová fyzika neříká nic o tom, že bychom si mohli tvořit vlastní světy.
Jak už bylo řečeno, to, jak se na věci díváme, záměr, který Životu dáváme, se zákonitě nějak odrazí. Jako by se z celkového obrazu vylouplo něco konkrétního. Ale jsme jen spolutvůrci a nic materiálního ve skutečnosti není a nic materiálního tedy ve skutečnosti netvoříme.
Možná to není tak úplně běžný úhel pohledu, ale věřím, že jednou bude. Jsem zajedno s moderním filosofem a vědcem z CERNU (počítačový inženýr) Bernardem Kastupem (další můj velký objev uplynulých 10 let), že je na čase to převládající vědecké (a tedy i životní) paradigma moderního světa vyměnit za něco, co je blíž realitě.
Kdyby vás Bernardo zajímal blíž, třeba vás zaujme článek Co když je to, na čem stojí věda a civilizace, naprostá blbost?
JISTOTY, NEBO KRÁSA NEURČITÉHO?
Z mého úhlu pohledu kvantová fyzika mluví hlavně o neurčitosti. Říká, že jsou věci, které prostě nezměříme. Že věda nikdy přesně nebude některé věci vědět, protože už jen samotný fakt, že se dívá, výsledky změní. Je to asi, jako když vás někdo při práci pozoruje. S největší pravděpodobností neuvidí, co byste udělali, kdyby se nedíval.
Svět tedy věda nikdy nedokáže vysvětlit. Snaží se všechno kvantifikovat, ale ono to najednou tak úplně nejde. To byl podle mě ten hlavní šok, se kterým přišla kvantová fyzika.
Nevíme a nebudeme vědět nic víc, než co nám ukáže naše mysl.
A naše mysl nutně potřebuje věci pojmenovávat a třídit, aby se v tom hmatatelnějším světě cítila jistěji. Potřebuje dát všemu řád a příčinu. Viníka (a s ním jde ruku v ruce i oběť). Nějaké to vnější PROČ, proti kterému můžeme zabojovat.
Život v nejistotě (a chaosu) nás totiž děsí. Bohužel nám teď nejistota do toho dosud celkem poklidného života plného jistot vpadla. S covidem a válkou na Ukrajině. Takový život je jako ona temná propast z Made in Abyss. Původní chaos. Neuchopitelný, neznámý, neovladatelný.
Tak moc ho spousta lidí nechce vidět!!
Tak moc se ho snaží dostat pod kontrolu a nějak vmanipulovat, aby cítili nějakou jistotu.
Přitom svět je světem fraktálu…
Fraktál v sobě skrývá řád. I v tom chaosu. Skrývá v sobě propojení s celkem. Ve fraktálech se dotýkáme nekonečna (nekonečné opakování, nekonečná délka), a přece se nacházíme v konečném prostoru (pobřeží).
Je jen na nás, jestli to propojení budeme ctít, nebo jestli budeme dál žít v dualistické iluzi separace a otiskovat ji dál do světa.
A pak sledovat, jak se i svět rozpadá a staví v konfliktech proti sobě, místo aby se propojoval a podporoval. Je jen na nás, jestli chceme prožít krásu neočekávaného, nebo lpět na jistotách tam venku.
INSTRUKTORSKÝ KURZ ČCHI KUNG VE STYLU OREL V HNÍZDĚ
Další věc, kterou mi covidové období dalo (viz i minulý článek), byl instruktorský kurz. Kvůli lockdownům byl delší. Spoustu víkendů muselo být nahrazeno online. A ty online víkendy zase musely být do značné míry i zopakovány i prezenčně. Takže kurz místo necelý rok trval více jak rok.
Mně se do něj ze spousty důvodů nechtělo.
Jedním z nich byl fakt, že jsem už instruktorka byla, a to už pár let. Orla v hnízdě jsem začala učit v roce 2013 jako spolupracovnice našeho hlavního orla, Pavla Simona. On měl tehdy 3 lekce měsíčně a já 1. Svůj první samostatný kurz pro začátečníky jsem si otevřela, jak jinak, v roce 2014. To byl onen rok DAR.
Co víc jsem se ještě mohla naučit, říkala jsem si?
Dalším důvodem byl fakt, že se mi už nechtělo znovu dělat zkoušky a psát testy a nějaké závěrečné práce. Školy a univerzity jsem už měla ažaž. Učím v jazykovce, případně individuály. Nehodnotím tak, jak se to dělává. Příliš mi to připomíná klasické školství a do toho jsem se už vracet nechtěla.
Na druhou stranu jsem, pravda, věděla, že to může být užitečné. Finančně bych na to normálně nedosáhla, ale covidový kompenzační bonus mi kurz zaplatil.
A tak celý kurz pro mě představoval 2 velké výzvy:
- zvládnout ten opravdu velký odpor/vzdor (viz minulý článek o přijetí), který jsem cítila k faktu, že jsem přistoupila na to do kurzu jít
- ustát pocit, že musím nějak prokázat, že už teď jsem dost dobrá lektorka. Leželo to na mě jako kámen. Nikdy za svých školních let jsem neměla pocit, že nejsem dost dobrá. Vždycky jsem byla premiantka. Najednou jsem vnímala, jaké to je, když o sobě člověk pochybuje, protože předtím nedostal povzbudivou zpětnou vazbu. Jak moc mu to hází klacky pod nohy. Nedivím se některým studentům, kterým se nedaří jen proto, že je nikdy nikdo nepovzbudil.
Vtipné bylo, jak jsem se při online lekcích chovala, jako bych tam raději vůbec nebyla. Cítila jsem se tehdy hodně mizerně a instruktorské víkendovky do určité míry sloužily jako taková kotva. Motivovaly mě k pravidelnější praxi, protože, jak už jsem psala, covidové období mi pravidelnou praxi vzalo, a já stále neměla tu motivaci, kterou jsem se do neduálního světa v roce 2014 vydala hledat.
Zároveň jsem věděla, že dobrá lektorka je i ta, která čchi kungové praxe používá, umí se zakořenit a zklidnit. A má dost silné sebevědomí. A tak jsem čerpala z toho všeho, co jsem se dosud naučila. Z pobytu ve tmě, z vipassan, z čchi kungových praxí. A na konci kurzu mi Pavel i Alice, jeho žena, vysekli poklonu.
A já měla dojem, že jsem zvládla jednu velkou zkoušku! Ne tu, která je součástí kurzu. Ale mou vlastní. Ohromně se mi ulevilo. A já konečně věděla, že i naši hlavní orlové mi dali své požehnání, a to pro mě hodně znamená. Asi nejvíc ale pro mě znamená fakt, že vím, že mám nástroje, jak zvládat své velké výzvy. O jednom dalším bude řeč zase příště….
Pokračování…
Naleznete ZDE.
Chci si sama pro sebe oněch 10 let shrnout a uzavřít, protože to, co jsem na začátku hledala, mi těch 10 let dalo. Nechci, aby nic z toho upadlo v zapomnění. Ale aby to pro mě bylo odrazovým můstkem dál. Chci o těch 10 letech ale psát i pro vás, protože možná v těch článcích najdete inspiraci. Možná také zatoužíte se do toho nepodmíněného neduálního světa vydat.
Uvidíte, jaké to může být, a co všechno můžete v takto jiném světě zažít.
Vaše cesta ale bude jiná, protože takové roční projekty jsou – je to dialog mezi vámi a Životem.
Rozmlouváte s Ním, objevujete sami v sobě i radíte sami sobě.
Mé zkušenosti vás jen mohou nasměrovat a nějaké otázky osvětlit.
Pouze cíl máme stejný – vnitřní klid a spokojenost.
Protože budete vědět, že už není po čem toužit. To nejdůležitější máte.
A že není čeho se bát, protože jste našli vnitřní sílu a odvahu a každé trápení umíte transformovat v něco, co může být jednou darem nejen pro vás, ale i pro celý svět.
A TAK JESTLI CHCETE BÝT U TOHO:
VSTUPTE DO PROSTORU JINÉHO SVĚTA
(až sepíšu pokračování, dostanete ho; z databáze čtenářů se kdykoliv můžete odhlásit)