Úvod do série je ZDE.
V minulém článku jsem psala o některých změnách i objevech uplynulých 10 let, které mi přinesly roční projekty a jejich témata týdne. Když položíte Životu otázku, dostanete odpověď.
Zažívala jsem to 10 let 50 týdnů ročně. Někdy to bylo náročné, někdy jsem si jen ověřila, že některá témata už zvládám celkem dobře.
Když jsem procházela jednotlivé roky (stručný přehled 8 let a jejich symbolů najdete ZDE), všimla jsem si, jak se ty náročné a OK roky střídaly. Jako by některé byly oním darem podobně jako rok 2014 a některé spíš tím hororovým Freddy Krugerem z Noční můry v Elm Street v roce 2015.
Jako bych se se vždy mohla ponořit hlouběji do té Propasti našeho bytí (jako v onom japonském anime Made in Abyss) a pak jsem měla čas se nadechnout a užívat darů, které mi ten náročný rok dal. Bylo to dobrodružných hravých 10 let. Bohatý život, který pro mě stojí za to žít.
ŽIVOT V NEJISTOTĚ
Důležitou součástí té cesty z absurdního světa za uměním milovat život se vším všudy je ale naučit se žít v nejistotě. Už je to tak.
Je totiž snadné milovat život, když vám dopřává to, po čem srdce zatouží, a plní vaše přání. Můžete ho i milovat ve chvílích, kdy je vám dobře, a toužit po těch chvílích, když vám dobře není. Nebo nadávat. Na cokoliv, co si označíte za viníka. Třeba i sebe sama. S trochou naděje, zábavy a berliček je možné se ze života radovat i tak. Pořád lepší, než nežít vůbec.
Já ale mluvím o tom milovat život i v těch chvílích, kdy je vám nanic. Nebo alespoň díky nim, když už ne v nich.
Otevřít se trápení, bolestem, urážkám a já nevím, čemu všemu, a i v těch chvílích si nepřát, aby to bylo jinak (samozřejmě lepší), je fuška. A tak jsem měla před 10 lety hned s první klapkou svých ročních projektů zjistit, jak ohromnou výzvu jsem sama sobě tou touhou po nedpomíněném štěstí, připravila.
Po předchozích cca 20 letech Putování pro mě už nebylo moc náročné vidět dary v trápení zpětně. Ale vstoupit dobrovolně do bouře a zůstat v ní pevně klidně stát??? To se po mně fakt chce?? Šílenost!
Je to onen pohled do Propasti, do temnoty, který mě tehdy před 10 lety vyděsil, až jsem dostala záchvat paniky.
Ale bylo mi řečeno, že je to jen Prostor.
A bojí se jen ego, které se najednou nemá čeho chytit.
KOTVA V DOBÁCH NEJISTOTY
Nicméně je dobré něco mít. Něco, čeho se můžete chytnout, i v těch okamžicích, kdy vše, čeho se ego chytat umí a může, zmizí v oné Propasti. A je dobré to najít dřív, než bude opravdu zle. A tak jsem během 10 let několikrát procházela tématem týdne věnovanému hledání oněch kotev.
KOTVA byla dokonce symbol roku 2022. Tak důležitá mi i po těch letech tato myšlenka (a zkušenost) přišla. Najděte si svou kotvu!
Covid nám jako společnosti přinesl kromě všech těch lockdownů, opatření, nemocí a úmrtí právě nejistotu. A to nejistotu takového rázu, jakou jsme v mnoha předchozích letech do takové míry neznali. Najednou jsme nevěděli, co bude zítra. Spoustě lidí se začal existenciálně otřásat život. Buď kvůli nemoci, které podlehly tisíce lidí, nebo kvůli zavírání obchodů, firem a služeb.
Právě v dobách nejistoty ale potřebujeme kotvu nejvíc. A já, která kvůli covidu přišla o možnost pracovat, jsem byla na vážkách. Pár lekcí angličtiny jsme převedli do online podoby, ale firmy, veřejnostní kurzy a kurzy pro seniory převést nešly. Lekce čchi kungu jsem také musela zrušit a řešili jsme pak, jak budeme ty zaplacené nahrazovat. Má online práce je spíš hobby, které mi přináší minimum zisku, ale která mi pomáhá udržovat mou cestu z Absurdistánu živou. A kdo chce, toho beru s sebou.
Kvůli covidu a následně kvůli válce na Ukrajině jsem si začala říkat, že možná přišel čas ty dlouhé roky na volné noze ukončit.
ZMĚNA PRÁCE
Koncem roku 2022 jsem se pokusila upíchnout na MUNI. To byl přece byla jistota (to státní instituce jako univerzity bývají) a ještě bych měla i čas nechat si pár svých dlouholetých studentů a učit čchi kung. To by bylo super!
Přes léto i podzim jsem na MUNI vedla kurzy češtiny pro Ukrajince chystající se tady studovat v češtině. Včetně opravování závěrečné jazykové zkoušky.
Byl to pro mě zaprvé pohled na to, jak vás nejistota tak mocná jako nejistota války může buď zlomit, nebo nově nasměrovat. Můžete i zažít ohromný příval pomoci a podpory.
Já ho zažila kdysi v Dhahabu a je to pro mě zásadní životní zkušenost. Život vás nenechá na holičkách!
A zadruhé to pro mě byl úžasný návrat na univerzitu. Najednou jsem si uvědomila, jak mám to univerzitní prostředí ráda. Strávila jsem léta na UK v Praze a pár let na doktorátu na MUNI v Brně. Vždy, když jsem v pátek večer jako poslední opouštěla budovu potemnělými chodbami, měla jsem zvláštní pocit, že právě sem patřím.
No, nepatřila jsem tak úplně.
Koncem roku jsem prošla výběrovým řízením na referentku celoživotního vzdělávání (co jiného by mě tak asi mohlo sednout??), ale přede mnou bylo pár zkušenějších administrativních pracovnic. Zatímco já jsem holt ta dobrodružka, kterou by prý možná dost nebavilo dělat hlavně papíry. O mé snaze uspět jako lektor kurzů o syndromu vyhoření už byla také řeč.
ŽE BYCH PROFESI ZMĚNILA ÚPLNĚ OD PODLAHY??
Rok 2023 začal ponořením se do IT problematiky. Co ještě jistějšího v dnešní době je než svět technologií?? Co třeba takový testing?? To je prý brána ke vstupu do IT světa. A já mám přece maturitu s programování, programovala jsem si i na VŠ to, co je teprve dnes v jazykové výuce běžnější – programy na zkoušení slovíček. A to hned v několika jazycích! (Angličtina, arabština a svahilština.)
Prošla jsem dostupné kurzy o testingu, naučila jsem se základy dvou programovacích jazyků, abych mohla dělat i automatický testing, posbírala řadu certifikátů a už jsem si brousila zuby na nějakou super zajímavou a dobře placenou práci do značné míry jednou i z home office (abych mohla i učit angličtinu a čchi kung).
Já když si něco usmyslím, obuju se do toho a učím se extrémně rychle.
Naštěstí ne dost rychle, aby mě nepředběhla AI.
A postupně navíc zjišťuji, jak pravděpodobnost, že ve svém věku takovou práci seženu, je čím dál menší, protože hlad po testerech už takový není.
Ale říkám si, tak ať.
ROVNOVÁHA VŠEM TĚM TECHNOLOGIÍM A AI
Čím víc o AI slyším, čím víc ji sama občas jako pomocníka zvědavě (jak jinak) využiju a čím častěji vidím, jak vypadá to, co „tvoří“, tím víc moje startrekovská sci-fi duše s překvapením poznává, že součástí tohoto světa být fakt nechci.
Najednou mnohem víc tíhnu k tomu dál rozvíjet to, v čem jsem nejlepší, a věnovat se ještě mnohem víc kontaktním projektům. Člověk s člověkem. Ne člověk se strojem, byť sebeinteligentnějším.
K něčemu mi ale ten ponor do nových programovacích prostředí, jazyků a vymožeností přece jen byl. Pomohl mi prohloubit lidský kontakt – s mou dcerou v pubertě. Mohla jsem ji podpořit.
Ona jako studentka game artu se totiž učí programovat své hry. Ne, že bych jí v tom mohla nějak pomoci, nebo hledat v jejích programech nějaké buggy. Hry nehraju a testovat je tak v podstatě nemůžu. Ale když mi vypráví, co řeší, rozumím jí a mohu se s ní o tom bavit. Mohu jít do Chat GPT a vykouzlit jí krásný script, který může použít.
Je to prostě jen další cizí jazyk, který neumím aktivně, ale který mi už není tak cizí.
POSLÁNÍ, NEBO PRÁCE?
Znovu jsem zjistila, jak je pro mě nejdůležitější být na té volné noze, ať je to jakkoli nejisté. O to nejistější, čím jsem starší a čím náročnější tak může jednou být profesi případně změnit.
Dává mi to totiž čas rozvíjet sebe sama a lépe pak pomáhat druhým. Být tu pro dceru, která to třeba během posledních dvou let základní školy hodně potřebovala. Jako psychickou oporu i jako zkušenou učitelku, když se v 9. třídě snažila dostat na uměleckou školu. (Úspěšně.)
Ale Maslow měl pravdu. Mít pokryté existenciální potřeby je základ celé pyramidy. Mnohem složitěji se pak staví a ta pyramida může být hodně vratká. A já díky uplynulým letem mnohem víc chápu všechny ty, kteří teď finančně nevycházejí.
Ona zkušenost v egyptské Nuweibě na mé cestě z Dhahabu do jordánské Aqaby v roce 1998 mi totiž dala víc zásadních zkušeností. A čerpám z nich dodnes.
Na čestném místě je mezi nimi uvědomění, že se nemusím strachovat o peníze. Že dokud hledám kontakt, ten kontakt s tím, co nás přesahuje, je o mě postaráno.
Celé roky jsem tomu věřila. Celé roky se ukazovalo, že tak to je. Že vždy, když jsem potřebovala peníze, objevily se. Dostala jsem honorář za 2. vydání překladu. Našla jsem práci, která mě bavila, naplňovala a pomáhala druhým. Učila jsem Ukrajince češtinu (což by mě nikdy samotnou nenapadlo!).
Tak proč bych teď měla propadat nejistotě a strachu??
Pokračování…
Chci si sama pro sebe oněch 10 let shrnout a uzavřít, protože to, co jsem na začátku hledala, mi těch 10 let dalo. Nechci, aby nic z toho upadlo v zapomnění. Ale aby to pro mě bylo odrazovým můstkem dál. Chci o těch 10 letech ale psát i pro vás, protože možná v těch článcích najdete inspiraci. Možná také zatoužíte se do toho nepodmíněného neduálního světa vydat.
Uvidíte, jaké to může být, a co všechno můžete v takto jiném světě zažít.
Vaše cesta ale bude jiná, protože takové roční projekty jsou – je to dialog mezi vámi a Životem.
Rozmlouváte s Ním, objevujete sami v sobě i radíte sami sobě.
Mé zkušenosti vás jen mohou nasměrovat a nějaké otázky osvětlit.
Pouze cíl máme stejný – vnitřní klid a spokojenost.
Protože budete vědět, že už není po čem toužit. To nejdůležitější máte.
A že není čeho se bát, protože jste našli vnitřní sílu a odvahu a každé trápení umíte transformovat v něco, co může být jednou darem nejen pro vás, ale i pro celý svět.
A TAK JESTLI CHCETE BÝT U TOHO:
VSTUPTE DO PROSTORU JINÉHO SVĚTA
(až sepíšu pokračování, dostanete ho; z databáze čtenářů se kdykoliv můžete odhlásit)