Úvod do série najdete ZDE
V minulém článku jsem naznačila, že mám naštěstí spoustu nástrojů, jak zvládat takové výzvy jako umírání mého otce nebo instruktorský kurz čchi kungu, který pro mě znamenal postavit se ohromnému vnitřnímu odporu i strachu, že nebudu dost dobrá.
Již předtím jsem třeba psala o vipassaně – desetidenních meditačních pobytech. Nebo právě o čchi kungu (styl Orel v hnízdě), který už od roku 2013 učím a od roku 2008 cvičím.
Ale někdy nemusíte jít hned do něčeho, co se tváří ezotericky (ale čchi kung žádná ezoterika není! a vipassana je jen lepší verze psychologií oblíbené mindfulness. :-)). Stačí se poohlédnout po naprosto běžných věcech…
Už jsem psala o inspiraci, kterou mi přineslo japonské anime (Made in Abyss).
Ale ještě jsem nepsala o inspiraci, kterou přinášejí písně!
DEPECHE MODE JAKO DUCHOVNÍ PRŮVODCI
Možná máte také nějakého hudebního průvodce? Někoho, kdo vás v textech učí to, co potřebujete vědět.
- Třeba to, že nemáte soudit druhé lidi, protože ani zdaleka netušíte, co mají za sebou.
- Že vše, co potřebujete, máte TEĎ A TADY.
- Že se máte s důvěrou odevzdat tomu, co je. Protože v tom odevzdání naleznete radost, lásku a nebeskou blaženost.
- Nebo že si každý máme do určité míry zlámaná křídla.
Jedna věc je o tom číst. Druhá věc je zažít to. Třetí věc je, když někdo tu zkušenost předává v hudební formě, která má ohromnou sílu člověkem pohnout. Vibrace hudby, mix dvou hlasů – jednoho hlubokého a jednoho andělsky vysokého, poselství textů, které slyšíte znovu a znovu. Roky. Desetiletí.
To zanechá svou stopu.
Teprve po mnoha letech jsem si uvědomila, jak hlubokou.
Že ještě v dobách před více jak 30 lety, ještě než jsem si založila svůj první deník Putování, už mě svými songy ovlivnili.
Dva jejich songy mi pomohly ustát asi nejnáročnější období mého života. Vzpomínám, jak jsem chodila po lese a zpívala si spolu s nimi: Vše, co potřebuji, je tady. Nepotřebuji nic víc. Nebo Dnes jsem v rukách osudu, nabízím sama sebe. Nevzdoruju, nedožaduju se.
Vyměnila bych to období za něco pozitivnějšího?
Nevím. Asi bych přišla o TUHLE zkušenost, která byla k nezaplacení.
NÁROČNÁ OBDOBÍ – JAK JE ZVLÁDAT, JAK JE MILOVAT?
Toť otázka, že? Asi nejzásadnější, aby si život člověk opravdu užil. Ve smyslu prožít ho naplno, neutíkat do různých způsobů úniku. Ať je to snaha hledat štěstí u materiálních věcí, které nikdy příliš dlouho nevydrží. Nebo u lidí, které příliš často zklamávají. (Jak jinak, jsme jen lidé a ne andělé.)
Mnoho lidí život miluje a neumí si představit, že tady jednou nebude. Baví je to, či ono. Nějak překonají tamto, či oneto. Většinou je ale znát, že některé věci nechtějí vidět. Třeba právě smrt. Nebo v nich vyvolávají emoce, které jim ubližují. Třeba vztek.
Ale každý člověk, ať je hypersenzitivní (HSP) a tedy mnohem vnímavější k lidskému utrpení, nebo není, doopravdy život nemiluje, dokud ho v nějakých aspektech odmítá.
JAK MOHU NEODMÍTAT TO, CO UBLIŽUJE?
Ne, neznamená to, že musíte s radostí vše vítat do svého života, ať je to jakékoliv. Že si už nikdy nesmíte říct, že tohle není správné a to odmítám tolerovat.
Znamená to pouze a jedině, že jste vědomě s tím, co je, ať je to jakékoliv. Myšlenky, emoce necháváte přijít… ale také je necháte odejít. Nechcete, aby to bylo jinak, protože víte, že si poradíte.
Pro mě bylo vždycky extrémně důležité se se Životem nějak popasovat. Zamilovat si ho opravdu i s tím vším, co jsem mu jako mladá dospívající holka vyčítala. Kdy jsem měla pocit, že mě nechal na holičkách. (Až později jsem zjistila, že i tehdy se mnou hovořil, jen jsem to ještě nechápala… všechny ty inspirace a podporu, které mi posílal do cesty. Jak se říká, vidíme jen to, co známe, nebo očekáváme.
Není divu, že jsem před 10 lety začala právě díky ročním projektům se Životem aktivně komunikovat a hledat způsob, jak si z něj udělat toho Kámoše. Toho Milence, jak jsem o něm psala ve své první e-knížce Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty).
ŽIVOTNÍ POSELSTVÍ
Hned první rok (2014) ročních projektů jsem zažila první tsunami. A došlo mi, že pokud chci být OPRAVDU SVOBODNÁ (a svoboda pro mě neznamená dělat si, co chci), musím se tváří v tvář postavit strachu. Pojmenovala jsem si ho tehdy Honza, aby nebyl tak děsivý, protože mě tenkrát zachátila panika (viz ono video z předchozího článku). A znáte to z pohádek – Honza, ten se nebojí ničeho.
Bez té pomocné ruky, která mě tehdy držela nad hladinou, bych rok 2014 jen těžko zvládala. Ale pak přišel druhý rok. Ten rok, který jsem symbolicky přirovnala k Freddymu Krugerovi…
Freddy Kruger mi totiž připomínal, že to všechno je jen sen, ze kterého se musím probudit, jinak mě rozsápe. Není lepšího poselství, které vám Život může dát, že si toho TOLIK jen představujeme. Že žijeme ve spoustě iluzí a zbytečných myšlenek, které nás zavádějí do vnitřních pekel. A ano, připomínal mi, že život je jen mája. Jen iluze.
Rok 2015, rok Freddyho, už nebral ohledy na můj strach, ale zároveň mě učil, jak nalézt pevnou půdu pod nohama. A já ke svému údivu zjistila, že i uprostřed bouře umím být spokojená a v hlubinách zoufalství nacházet poklady (viz článek V hlubinách zoufalství – hle, poklad!). Že jsem na té správné cestě k radosti ze života.
Ale jak moc jsem opravdu ochotná nevzdorovat jeho poselstvím? Důvěřovat?
POSILUJEME TĚLO, POSILUJME I DUŠI
Vnímala jsem to už v roce 2017, kdy jsem já jela na svou první vipassanu a otec dostal svou druhou mrtvici. Já byla zavřená v omezeném prostoru, kde jsme se na kurzu směli pohybovat, otec byl zavřený v nemocnici a znovu se horkotěžko učil jakžtakž chodit.
Už to nebylo jako dřív a byl otrávený na všechny kolem sebe. Bylo to poprvé, co o něm sestřičky říkaly, že je s ním těžké pořízení. Teď, když umírá, o něm sestřičky říkají, že je klidný a tichý. Já trpěla bolestmi různých částí těla, jak jsme 10 hodin seděli v meditacích. On bolestmi netrpěl, ale trpěl jinak.
A já si tehdy říkala, jak důležité je připravit se na takové okamžiky včas.
Přijde nám normální posilovat tělo. Kolikrát to není zrovna příjemné – člověk se potí, zadýchá, tahá se s těžkými věcmi. Případně někde běhá a funí. Posilovat duši nám stále ještě tak úplně normální nepřipadá. (A to nemluvím o tom, kolik lidí se tomu tělu vůbec nějak věnuje.)
Jóga, ok. Jde o určitý mix pohybu a práce s myslí. Čchi kung, ještě líp. Cvičit a zároveň se učit vědomě uvolnit je rozhodně potřeba a při běžném sportu se spíš vyčerpáte, než byste načerpali energii.
Ale co děláte pro to, abyste dokázali čelit tomu, co vás trápí?
A hlavně – jak moc pravidelně to děláte?
Protože jak často říkávám, učit se vnímat svět jinak, myslet i reagovat jinak, je jako učit se cizí jazyk. Čím pravidelněji, tím lépe a tím rychleji uvidíte pokroky.
K DISPOZICI MÁME NEJRŮZNĚJŠÍ NÁSTROJE
Nakonec je jedno, jaký si vyberete. Důležité je nějaké mít v záloze a mít je natrénované pro chvíle, kdy budou potřeba. Krásně to vidím, když cvičím i učím čchi kung – tak dlouho opakujete určité pohyby, až vám uvolnění, které přinášejí, přejde automaticky do těla. Už se o to nemusíte nějak vědomě snažit. I u mého umírajícího otce bylo zajímavé vidět, že cvičit zdravou rukou (po mrtvici) pro něj již bylo tak automatické, že to dělal, aniž by si to plně uvědomoval.
U orlí praxe Velkého úsměvu je to podobné. Když ji děláte pravidelně, zvládnete velmi rychle přecvaknout z negativních emocí na pozitivnější. Netrvá to půl hodiny ani 15 minut. Je to téměř okamžitě.
Já během uplynulých 10 let přijala do svého oceánu pomocníků spoustu různých praxí a zdrojů mimo těch čchi kungových. Třeba i vás nějaký z nich zaujme.
Samozřejmě vipassanskou meditaci. Nebo roční projekt Kurzu zázraků. Léčebný kód. Nebo taiji chen. Sm systém, nebo genové klíče. Z vipassany jsem si dovezla přerušovaný půst, který je dnes spolu s ranními rituály (hlavně Jin shin juytsu a Tsa Lungy) a ročními projekty tím, co mi kromě orlího čchi kungu pomáhá nejčastěji.
JEDOVATÉ ŠÍPY PROMĚŇOVAT V KVĚTINY
Nebo jak dnes prohlásila jedna paní – je možné ty náročné chvíle protančit. To když řeším svého umírajícího otce dlouhými procházkami v nymburském lesoparku (příroda umí krásně vyrovnávat oněch 5 energií!) a chvilkovým tančením na novoročním Elvis Revivalu pod hradbami.
I jen smích – ta zcela jednoduchá a přirozená věc – umí povznést energii. Transformovat ji. Ne nadarmo se říká, že když se ďáblovi vysmějete, shodíte svá pouta a osvobodíte se. Ten silvestrovský večírek v nemocnici poté, co nám lékař řekl, že se máme připravit na všechno, ten byl krásný. Otec vyprávěl vtip, protože to mu bylo přirozené.
Když jsem průvodcovala na Srí Lance, často jsem lidi vodila do skalního chrámu v Dambulle, kde jsou sochy Buddhy a spousta nejrůznějších vyobrazení z Buddhova života. Jedno, na které často vzpomínám, bylo o snaze Máry zabránit Buddhovi, aby dosáhl osvícení. S armádou démonů po něm vrhal kameny a šípy, ale ty se před Buddhou proměnily v květiny.
V roce 2018 jsem se na své druhé vipassaně učila odpouštět to, co mi přišlo neodpustitelné. Učila jsem se najít v sobě sílu a odvahu neutíkat (neodmítat), ale to, co mě trápí, spíš léčit. Máme totiž to, co nás ohrožuje, buď porazit, nebo si ideálně uvědomit, že nás to vůbec neohrožuje.
NIC NEMÁ DOOPRAVDY MOC NÁS ZNIČIT
Právě jako ony šípy.
Ten rok jsem si připomínala, že strach nás jen straší. Že se bojíme jen proto, že nevíme. Nebo že nemáme tu zkušenost. Je to jako s vlnami v moři – čím časteji tím příbojem projdeme, tím zkušenější a nebojácnější jsme.
Náročné chvíle tady nejsou proto, aby nás zničily, ale aby nás posílily, nebo aby nám ukázaly, že nejsme na nic sami.
- Abychom se naučili důvěřovat druhým i sobě a neztráceli víru. A lásku.
- Abychom objevili onu hlubokou nepodmíněnou lásku.
- Pochopili, že si pleteme labyrint, který nás sám zavede do středu, s bludištěm.
Nemusíme bloudit a bušit hlavou do zdi. Máme jen s důvěrou a odvahou jít.
KAM MIZÍ PŘÍBĚHY?
Do singularity spodního tan tienu. Alespoň tak jsem to zažila během jednoho víkendu na instruktorském kurzu, když jsme hledali svůj spodní tan tien. Ono se totiž při čchi kungu hezky říká: „Mějte pozornost ve spodním tan tien“ a „Leží 2 prsty pod pupíkem a jednu třetinu cesty do těla.” Jenže to je instrukce pro začátečníky. Pokročilejší mohou vnímat mnohem víc a mnohem přesněji.
A já najednou při praxi hledání spodního tan tien měla dojem, jako by si tan tien do sebe vtáhl jako magnet všechny myšlenky a emoce. A zůstalo jenom bytí, klid a radost.
Naše myšlenky, emoce, všechny ty příběhy, vzpomínky (v podstatě všechno to, čím je toto ohlédnutí na uplynulých 10 let), tvoří naše ego. Naše Já. Má nějaké zrození, nějaký příběh jeho vývoje, své úspěchy i pády. Své radosti a utrpení.
Ale pak je v nás i něco, co nemá minulost, budoucnost a tedy možná ani přítomnost? Cosi, co prostě je, a my víme, že to je. Vědomí (čit), které, jak říká s advaitou Rupert Spira, je sat (neměnná pravda) a ananda (blaženost).
NENECHAT SI PODRÁŽET NOHY
Rupert Spira, můj oblíbený neduální učitel, také říkává (a nedávno jsme to i četli v originále na kurzu ANGLIČTINA JINAK), že jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s utrpením, je pochopit, kým jsme a kým nejsme. Protože to, kým jsme, je jako prostor, který nemůže nic zranit. Už jste zkusili urazit prostor??
Je těžké vám podrazit nohy, když víte, kým jste.
I v roce 2021 jsem zjišťovala i v praxi, že utrpení není v bolesti, ale ve snaze jí utéct. A tak jsem opět hodně pracovala se vzdorem. Kladla jsem si otázku, zda to, co se po mně chce, vnímám jako znásilnění něčeho, co je pro mě zásadní, nebo spíš jako výzvu. A snažila jsem se udržovat si nadhled a nesklouznout do negativních emocí (viz článek o 11 způsobech, jak přistupovat k negativním pocitům) a s nimi buď do agresivity, nebo do strachu.
Jde nakonec jen o to nenechat v sobě spustit ono tlačítko útěk/útok/zamrznutí.
A ještě líp – nenechat rozhoupat ono kyvadlo strachu a touhy ten strach nějak utišit.
SKRZE NEDUÁLNÍ VNÍMÁNÍ JE VŠE SNAZŠÍ
Tedy když ho přijmeme za své a stane se pro nás přirozeným. Protože menší úskalí ten neduální Jiný svět samozřejmě má, jak už bylo řečeno. Je dost kontraintuitivní. Panují v něm úplně jiná pravidla.
Za svět nepodmíněného se platí:
- ochotou vzdát se toho, co nám bere svobodu
- ochotou čelit tomu, co nás děsí a okrádá nás tak o pocit důvěry a jistoty.
- vším, čím podmiňujete své štěstí.
- ztrátou iluzorního vnímání toho, kým jsme, a čím je svět kolem nás.
Chtěli byste vůbec něco takového podstoupit??
Navíc budete čelit nejrůznějším paradoxům, protože neduální svět propojuje protiklady. Ze všech těch koánů jde člověku někdy hlava kolem, ale najít tu zlatou střední cestu a jít po ní je to, co je v životě opravdu důležité. Bez propojení žijeme jen ve vnitřních a vnějších konfliktech a nejrůznějších extrémech. O které opravdu nikdo nestojíme.
Neduální svět je nicméně snazší v tom, že zde nemáte nic, na čem byste mohl v sobě něco negativního vytvořit. Pojmy dobro/zlo zde ztrácejí svůj původní smysl (což ovšem neznamená, že nějaký smysl stále v praktickém životě nemají, jen není tak prvoplánový.).
PRVOTNÍ TRAUMA
Prvotní trauma lidstva je totiž právě dualistické uvažování. (Tedy pokud budeme vůbec brát v úvahu biblické příběhy.) Bůh Adama a Evu z ráje v podstatě nevyhnal, oni se vyhnali sami. Tím, že se nechali dualistickým vnímáním zmást.
Začali si myslet, že je s nimi něco špatně. Začali se bát a snažili se nějak ochránit. Zapomněli, že byli stvořeni k obrazu Božímu. Že s nimi dosud špatně nic nebylo a že jim nic zvenčí nemůže ve skutečnosti ublížit.
Lidské soužití, které je tak zasažené dělením na dobré a zlé, příjemné a nepříjemné, to chci a to nechci, je jedním velkým koloběhem utrpení. Člověk si často myslí, že bojuje za dobro, ale už dávno bylo řečeno, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly. To, co člověk chce, si plete se svobodou. A to nepříjemné považuje za překážku místo za odrazový můstek.
Původně se o tom mluvilo jako o hříchu. Lidé propadli hříchu.
Já bych to nazvala spíš vážnou chybou v úsudku.
Ke které dochází vždy, když si začneme myslet, že rozumíme tomu, co je dobré a co špatné. A začneme podle toho uvažovat, cítit a konat. Celý Muhammad, tragédie.
Ale když se nenecháte chytnout na ten háček (shenpa – podle buddhistické mnišky Pemy Chodron), otevřete se i tomu, čemu byste se nejraději vyhnuli (odmítli) tak, jak o tom byla řeč výše (ne, fakt to neznamená nechat po sobě šlapat a nenastavovat hranice), vrátíte se zpět do ráje. A otevřete možnost i druhým, ba celému světu, aby tam také zamířili, protože přeseknete ten začarovaný kruh konfliktů.
Něco podobného se učíme i na vipassanských kurzech. Něco podobného učí i Rupert Spira. A něco podobného se učíme i na orlím čchi kungu.
Otevřít se se soucítěním a láskou všemu, co je.
A léčit to tak…
Pokračování…
Najdete ZDE.
Chci si sama pro sebe oněch 10 let shrnout a uzavřít, protože to, co jsem na začátku hledala, mi těch 10 let dalo. Nechci, aby nic z toho upadlo v zapomnění. Ale aby to pro mě bylo odrazovým můstkem dál. Chci o těch 10 letech ale psát i pro vás, protože možná v těch článcích najdete inspiraci. Možná také zatoužíte se do toho nepodmíněného neduálního světa vydat.
Uvidíte, jaké to může být, a co všechno můžete v takto jiném světě zažít.
Vaše cesta ale bude jiná, protože takové roční projekty jsou – je to dialog mezi vámi a Životem.
Rozmlouváte s Ním, objevujete sami v sobě i radíte sami sobě.
Mé zkušenosti vás jen mohou nasměrovat a nějaké otázky osvětlit.
Pouze cíl máme stejný – vnitřní klid a spokojenost.
Protože budete vědět, že už není po čem toužit. To nejdůležitější máte.
A že není čeho se bát, protože jste našli vnitřní sílu a odvahu a každé trápení umíte transformovat v něco, co může být jednou darem nejen pro vás, ale i pro celý svět.
A TAK JESTLI CHCETE BÝT U TOHO:
VSTUPTE DO PROSTORU JINÉHO SVĚTA
(až sepíšu pokračování, dostanete ho; z databáze čtenářů se kdykoliv můžete odhlásit)