Úvod do série najdete ZDE.
V minulém článku došlo na otázku vývoje lidské duše podle židovské kabaly, jak ho učí Odhalená kabala. Kabala vnímá člověka jako důležitou součást vývoje lidstva jako celku.
Pokud následuje volání srdce po jednotě, může přispět společně s ostatními lidmi ke sjednocení lidstva a k propojení lidského a božského světa.
Už před mnoha lety, v roce 2016, jsem si poprvé položila otázku, co to vlastně znamená, že si tvoříme svůj svět. Mluví se přece o tom, že jsme tvůrci, že svět je naším zrcadlem. Že to, co jsme my, to vidíme i kolem sebe.
Ano, zažila jsem velmi často, že se mi ve vnějším světě zrcadlilo to vnitřní. Kolikrát jsem před oněmi cca 30 lety vyřešila problémy ve vztahu ve chvíli, kdy jsem nejdříve pořešila sebe sama? Mnohokrát. Ostatně od té doby se řídím jednoduchým pravidlem:
„Nechtěj po druhých, co sama sobě nedáváš, a nečekej od druhých, co ty sama neděláš.“
Velmi užitečné pravidlo.
A velmi mi pomáhalo.
Ale pokud budeme věřit, že svět je naším zrcadlem, znamená to že jsme zodpovědní i za všechno utrpení, které na světě je?? Pokud na světě není nic, co není i v naší mysli, to my jsme stvořili všechny ty války, hladomory? Tu noční můru, kterou někteří na této Zemi prožívají?
Za co všechno jsme zodpovědní?
Odráží svět naše vnitřní konflikty?
Nezájem o sebe? Vnitřní nelásku a lhostejnost?
Nebo nenasytnou touhu, závislost a připoutanost?
Opravdu můžeme jako mávnutím proutku změnit to, čím trpí lidé kolem nás, pokud v sobě něco změníme? To něco, co oni zrcadlí? To něco, čím my sami sobě ubližujeme?
OSUD, NEBO VOLBA?
Kabala říká, že osud světa je v našich rukách. Na druhou stranu, co když ne? (Kabala nemusí být ta Pravda, stejně jako ji nejspíš nenajdeme v Koránu, ani v Bibli, ani u moudrých lidí, kteří jsou přesvědčení, že Pravdu znají…).
Co když se po člověku chce hlavně ono taoistické wu-wei? Nezasahovat do běhu světa. Nic neřešit, nic neměnit? Jak už jsem v nedávném článku psala – kdo chce zachraňovat svět jako Muhammad?
Na tuto otázku, která mi už hodně dlouho vrtá hlavou, zareagoval letos (2023) poslední díl první série Star Treku: Strange New Worlds. Kapitán Pike měl vizi toho, jak jednou dopadne. Diváci původní série z 60. let vědí. Ostatní vězte, že takový osud byste si nepřáli.
Protože Star Trek má ve svém arzenálu nejen cestování vesmírem, ale i časem a dimenzemi, dostal Pike šanci sám sebe i kadety, které měl na starosti, zachránit. Ukázalo se, že nakonec bylo ještě hůř. Ne pro něj, ale pro svět a lidi mu blízké.
Možná něco není nutně náš osud, ale je naší volbou svůj osud přijmout.
Podobně jako svůj osud přijalo děvče v jiném seriálu (1923), který odpovídal na tyto mé otázky.
Na otázky „Jak milovat život se vším všudy, a máme nezasahovat, nebo měnit a tvořit?
VRAŤME SE ALE K ZÁSADNÍ OTÁZCE CELÉ DESETILETKY – K MOTIVACI
S tím vším, co bylo v minulých částech shrnutí napsáno, tohle mé dilema hodně souvisí. Připomeňme si to:
- Pokud chce člověk nalézt nepodmíněné štěstí a milovat Život takový, jaký je, musí se ho naučit přijímat takový, jaký je. Přijímat nepřijatelné. Nechat se otřást. Podívat se do očí smrti. Smiřovat se. Mít vyrovnanou mysl. To vše můžeme dělat jen v neduálním světě, ve kterém nic nestojí proti ničemu. Kde není žádné až. A tedy ani motivace touhou nebo strachem, jak jedině ji známe.
- Ponor do Tao-te-ťingu mi přinesl poznání, že to, co považujeme za dobro, se snadno může proměnit ve zlo. Že je dobré žít podle zásady, že cesta do pekel je lemována dobrými úmysly. Lepší je do chodu světa moc nezasahovat. Přirozeností světa je vyvažovat, harmonizovat a směřovat k potenciálu. Člověk, který se staví na odpor, to může všechno zkazit. Tak jakápak motivace? Jakápak snaha mít to jinak, prý lépe? Naše představa toho, co je lepší, je většinou hodně špatná.
- A pak jsem se dozvěděla, že jsme nedílnou součástí struktury tohoto světa. Fraktál. Neduální učení říkají, že dělení na Já a Ty, subjekt a objekt apod. je jen iluze. Pokřivené vnímání světa. Že ve skutečnosti neexistuje oddělení, ale jednota. Těžko v jednotě za něčím jiným, podle nás samozřejmě lepším, jít. Kde pak brát motivaci?
- Ostatně prvotní trauma lidstva je prý rozlišování na dobro a zlo. A celá léta jsem se díky ročním projektům učila vyrovnanosti. A schopnosti proměňovat šípy v květiny. Ustát útoky a nespravedlnost. Otevřít se životu v nejistotě. To jsem se asi neučila proto, že mou životní motivací má být vizualizovat lepší svět bez šípů a nespravedlnosti??
- Osmý díl se zamýšlel přímo nad tím, jak by taková motivace tedy mohla vypadat v neduálním světě. A znovu mu připomněl onu jednotu. Tentokrát skrze Benátky v nás.
- Ale poslední díl věnovaný hlavně Odhalené kabale, jednotě a evoluci lidské duše a důležité roli člověka v celém procesu, byl pro otázku toho, jak řešit motivaci v neduálním světě, jeden z nejzásadnějších. Hned po Bernardu Kastrupovi a Jungovi. O nich ještě řeč nebyla, ale byli to právě oni, kteří byli takovým posledním dílkem do skládačky.
MĚNIT REALITU?
Zdálo by se, že máme na výběr buď A, nebo B. Ale už byla řeč o tom, že v neduálním Jiném světě tyhle dichotomie neplatí. Vždy je možnost třetí cesty, ať už je to cesta, která by nás v byla v životě nenapadla. Kterou není možné vidět, když vnímáme v protikladech. Nebo je to cesta, kterou můžeme občas zahlédnout v propojení obou protikladů.
Osobně jsem to zažila mnohokrát. A dnes už nejenže nemívám problém nevidět protiklady tam, kde je vidí druzí, ale už i chápu, že tak, jak to mám já, to mít mohu. A že je to tak správně, i když to mají ostatní jinak. Jen vím, že není snadné ukázat slona v temné místnosti těm, kteří vnímají jen jeho část.
V průběhu uplynulých 10 let jsem každý týden zažívala, jak se můj záměr zhmotňuje v realitě. Témata týdne, se kterými jsem každé pondělí začínala s touhou, abych mohla dané téma prozkoumávat, se dříve nebo později manifestovala. A vždy jsem dostala příležitost téma týdne prožít.
Člověk by tedy řekl, že platí, že svými myšlenkami tvoříme svět. Neříká to tak kvantová fyzika?
NEBO PŘIJÍMAT REALITU?
Pro mě (a nejen pro mě) ale kvantová fyzika říká něco jiného a kvantové pole nečeká na naše myšlenky, aby se ze stavu neurčitosti překlopilo do něčeho konkrétního. Spíš než bych já sama svým záměrem/myšlenkou realitu tvořila či měnila, realita se mi skrze můj záměr jevila jinak. Více jsem si všímala toho, čeho jsem si všímat měla.
Jako by ze změti čar díky mému pohledu vyklubal nějaký obrázek. Podobně jako astromové objevovali v hvězdách na obloze podoby souhvězdí.
Ale realita zůstávala ve své podstatě stejná. Snaha ji měnit byla stejně absurdní jako postavit se hurikánu. Jsme jako ta kapka v moři, která se nemůže jen tak rozhodnout, že se vydá jiným směrem než všechny ostatní. I my žijeme v poli energie druhých. Ostatně i samy částice, ze kterých je vše v nás i kolem nás stvořeno, nejsou vlastně nějakými hmotnými body, ale pouze excitací kvantového pole.
A jak už bylo řečeno, my nejsme tvůrci.
Ale nejsme ani oběti.
Jak bychom něco z toho v neduálním Jiném světě vůbec mohli být??
VÍC NEŽ TO
Jsme ti, kteří mají důležitou roli propojovat to božské (či to, co nás přesahuje) s tím lidským.
Jsme ti, kteří jsou ve středu (emca). Spojnice mezi Nebem (jang) a Zemí (jin). Ti, kteří vnášejí do světa něco z toho neduálního Jiného světa, kde jedině leží skutečná svoboda, láska, radost, harmonie, jistota, důvěra i odvaha. Všechno to, co do světa vnáší oněch 5 elementů, ze kterých je vše ve Vesmíru, na Zemi i v nás (i na úrovni mysli a emocí) složeno.
To je nádherná úloha, kterou na světě máme.
Ale nic nevnášíme ze sebe a na základě svých vlastních tužeb, které většinou vycházejí jen ze strachu a pocitů nedostatečnosti.
Nic takového, strach a nedostatečnost, přece do světa ve skutečnosti vnést nechceme.
A tak ze všeho nejraději vnímám svět optikou těchto pěti elementů. Když jsem s nimi začala před 10 lety procházet svými ročními projekty, svět najednou nebyl tím neosobním vnějším světem, ve kterém se něco děje, a mně nezbývá, než to nějak snášet. Můj vztah k životu byl najednou hravější.
Měla jsem dojem, že spolu hrajeme nějakou hru, ve které já nadhodím, svět mi pak nějakou situaci přihraje a já, díky tomu, že ji vnímám jinak, nemám pocit ohrožení. Naopak. Zároveň jsem ale s Životem nemanipulovala podle svých představ, přání a tužeb. Byla jsem otevřená a akceptovala to, s čím přicházel.
Ale nebyla jsem obětí. Jen spoluautorem té zajímavé objevné hry.
BERNARDO KASTRUP, CARL JUNG A ZPOCHYBNĚNÍ MATERIALISMU
Bernardo Kastrup byl pro mě velkým objevem uplynulých 10 let. Stejně jako Carl Jung, i když z toho už mě před lety zkoušel prof. Halík u státnic z psychologie náboženství. Ale to už je dávno a Jung byl pro mě tehdy jen jeden z mnoha autorů, kteří se snažili nějak náboženství a jejich vliv na člověka pochopit.
O Bernardovi mluvil s obdivem Rupert Spira jako o někom, kdo se ke vhledům neduálních učení dostal ze strany vědy a filozofie. (Bernardo má dva doktoráty, jeden z počítačového inženýrství a druhý z filozofie, a pracoval svého času i v CERNU.)
Před lety jsem ho začala sledovat a s údivem jsem viděla, jak v rozhovorech brilantně vyvrací výtky proti své filozofii analytického idealismu. Jednu po druhé.
Najednou jsem měla dojem, že stojíme na prahu něčeho velkého. Další ze změn paradigmatu, o kterých jsme se učili na religionistickém doktorátu. Nejvyšší čas alespoň přestat tak lpět na převládajícím materialismu, který spoustu věcí není schopen vysvětlit (a nebavíme se tady o paraspychologii) ale třeba i o naprosto základní vědecké záhadě. Jak vůbec vzniklo vědomí?
Od té doby jsem viděla spoustu Bernardových videí a rozhovorů a četla pár jeho knížek. Tu, která mi měla pomoci rozlousknout ten zatrachtilý koán motivace, tu jsem ale obcházela. Nepřišla mi dost zajímavá.
Proč bych si měla číst o Jungově metafyzice?
Pokračování…
Naleznete ZDE.
Chci si sama pro sebe oněch 10 let shrnout a uzavřít, protože to, co jsem na začátku hledala, mi těch 10 let dalo. Nechci, aby nic z toho upadlo v zapomnění. Ale aby to pro mě bylo odrazovým můstkem dál. Chci o těch 10 letech ale psát i pro vás, protože možná v těch článcích najdete inspiraci. Možná také zatoužíte se do toho nepodmíněného neduálního světa vydat.
Uvidíte, jaké to může být, a co všechno můžete v takto jiném světě zažít.
Vaše cesta ale bude jiná, protože takové roční projekty jsou – je to dialog mezi vámi a Životem.
Rozmlouváte s Ním, objevujete sami v sobě i radíte sami sobě.
Mé zkušenosti vás jen mohou nasměrovat a nějaké otázky osvětlit.
Pouze cíl máme stejný – vnitřní klid a spokojenost.
Protože budete vědět, že už není po čem toužit. To nejdůležitější máte.
A že není čeho se bát, protože jste našli vnitřní sílu a odvahu a každé trápení umíte transformovat v něco, co může být jednou darem nejen pro vás, ale i pro celý svět.
A TAK JESTLI CHCETE BÝT U TOHO:
VSTUPTE DO PROSTORU JINÉHO SVĚTA
(až sepíšu pokračování, dostanete ho; z databáze čtenářů se kdykoliv můžete odhlásit)