Láska nám umí někdy pěkně zamotat hlavu, že??
Hlavně ve chvíli, kdy se bezhlavě zamilujeme.
A kdy ta láska neprobíhá tak, jak v romantických filmech – něco tam prostě nehraje.
Já vlastně nevím, co mi tam tenkrát před více jak 20 lety nehrálo.
Ten klučina mi přišel zajímavý. Vtipný. Zatraceně vtipný. Obletovaný ženami, takže možná o to víc zajímavý?? Kdo ví, byla jsem mladé tele, možná jsem to tenkrát tak vnímala. A měla jsem pocit, že mi nějak prazvláštně rozumí. Že i já jsem pro něj nějak zajímavá.
Že vidí za tu hradbu, za kterou jsem tehdy ve svých cca 20 letech žila. Bylo to lákavé, ale možná se mi to právě pro to zdálo tak trochu nebezpečné.
Když se mě pak na Americké ambasádě v Káhiře zeptal, jestli bych s ním nechtěla chodit, zaskočil mě. Jo? Ne? Jo? Ne?
A tohle jo/ne se pak s námi mělo táhnout ještě pár let.
Na ten okamžik na balkóně ambasády si ale ráda vzpomínám. To bylo jako z romantického filmu. Večer, hudba v pozadí asi nějaké americké songy), v ruce drink. Nejspíš rum s kolou, protože vzpomínám, že ten den to bylo poprvé, kdy jsem něco takového pila. Výhled na Káhiru. Prostě romantika. Teplý… listopad? Cikády a tak. Znáte Kristiána?
Úplně nadšeně jsem se tenkrát k jeho návrhu nevyjádřila. Přišlo mi to hrrr. Ale zároveň mi to imponovalo. Tohle byl kluk, se kterým bych konečně i ráda chodila. (Jakékoliv vztahy předtím ke mě tak nějak přišly a mně přišlo hloupé je pořád odmítat. Však některé spolužačky z gymplu byly v té době už vdané.)
A přece jsem mu pár týdnů poté, co se tak neustále snažil o nějaký bližší kontakt, řekla, že si myslím, že já a on není ta úplně nejlepší kombinace. I když jsem potají doufala, že mě nenechá tak snadno jít. Že se mu nějak podaří za ty hradby, které jsem si kolem sebe vystavěla, dostat. A ačkoliv se mu to, ani za dlouhá léta, kdy jsme kolem sebe neustále s oním ano/ne kroužili, nikdy nepovedlo, za ty hradby jsem jednoho dne vystoupila sama.
A objevila jsem, že to, co nazýváme nešťastnou láskou, může přinést něco vzácného.
Že tam, kde je trápení, se může pod hladinou skrývat dar.
Že láska se neptá kdo, koho a proč.
A když nemá objekt, vrátí se ke svým kořenům.
Ke své podstatě.
A tu nám může odhalit.
Když ji chceme vidět a ne se pouze trápit.
Byly to dlouhé roky objevování úplně nového jiného světa právě díky této nenaplněné lásce a skrze ni. Světa, kde se nemusím bát být sama sebou. Tehdy jsem si totiž uvědomila jednu zásadní věc – že pokud chci někdy zažít vztah, do kterého bych byla ochotná bez obav vstoupit, musím do něj vstoupit já. Ne nějaká maska, za kterou bych se schovávala. Sice usměvavá, milá a přátelská, ale zároveň nejistá.
Vždyť já tenkrát ani nevěděla, co vlastně cítím! Emoce jsem měla zašlapané někde hodně hluboko, abych nad nimi neztratila vládu. Už roky. Od té doby, co jsem byla malá vzpurná vzteklá holka, která se pohádala i s učitelkou v první třídě. Jen proto, že nás nespravedlivě nechala po škole a já nutně musela jít do rytmiky. :-)
Jsou okamžiky, kdy se všechny ty zasuté zážitky, zkušenosti a obavy začnou drát na povrch. Kdy zjistíte, že se před nimi nemůžete, a vlastně už ani nechcete, schovávat. Nacházela jsem nejrůznější způsoby, jak se s tím vším vyrovnávat. Ale ten nejpřekvapivější jsem objevila úplně náhodou!
V té době jsem studovala překladatelství a kamarádka za mnou tenkrát přišla s vtipnou představou, že určitě dokážu nějak ohodnotit její verše o lásce. No, mně se zdály hezké. Ale hlavně byly inspirativní.
Tenkrát jsem poprvé sedla a rozhodla se také začít psát.
V mysli mi vytanula představa skály, kterou omývá příboj.
A následující slova:
Již milióny a milióny let doráží rozbouřené moře na útesy.
Co ještě zbývá z té hrdé, tvrdé skály?
Každou vteřinou, částečku po částečce, se stává součástí vod –
nezaniká, jen nabývá jiné podoby.
Kdyby skála měla srdce,
s každým zrníčkem, které by odplavilo moře, by se žalem zachvělo.
Kdyby skála měla tvář,
s každou vlnou, která by po ní nemilosrdně šlehla, by její oči uronily jednu slzu.
Jen pojď, ponoř svou tvář i své srdce do chladivých vod života a ochutnej všechny ty slzy.
Byla to síla.
Napadal mě verš za veršem. Nikdy jsem se k nim už nevracela a nepřepisovala je. A ty verše mě postupně vedly dál a dál, do hlubin toho moře – do toho dokonalého symbolu života. Do radostí i utrpení, které se tam, mimo zraky většiny lidí, odehrávají. A pak zpět na břeh.
S důležitým poselstvím. Jako by mě právě ten text zavedl až ke spočinutí a vnitřnímu klidu. K oné perle na dně moří.
To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že jsem dostala do rukou neuvěřitelný nástroj, jak se dotýkat vnitřního klidu (samotné podstaty Života) a jak z něj ten klid čerpat.
A poselství.
Směr.
Pochopení.
Takových textů v těch dobách vzniklo nespočtu. Některé podobně nabité, některé jen jako pokus, který se úplně nezdařil. Pak sem přestala mít potřebu psát, všechny ty životní vlny se uklidnily. A pak jsem se vdala, narodila se mi dcera a já našla inspiraci jinde. Hlavně v ní.
Děti mají takovou moc rozehrát v nás další struny, na které jsme možná už dávno zapomněli. A u mě to byly většinou ty hravé, ty ponořené do přítomného okamžiku, ty kreativní.
Až když jsem na doktorandském studiu religionistiky narazila na básníka, vzpomněla jsem si na texty, které jsem kdysi psala já. Našla jsem je a znovu jsem jimi procházela.
A najednou jsem vnímala, jak mě znovu zavádějí do stejných hlubin a stavů jako tenkrát.
Znovu mi říkají, co je důležité a kudy dál jít. Jako by ožily.
Jako by hovořily univerzálním jazykem a i když jsem po dvaceti letech byla už úplně jinde, prožívala něco jiného a měla spoustu jiných nástrojů, znovu mířily přímo do srdce!
Jednoduše, stručně, symbolicky.
Jak se to někdy dělává v rámci neduálních učení – místo abyste řešili, co se děje, co se kdy stalo, co vám kdo kdy řekl nebo co vy jste měli udělat jinak, je tu ta neduální cesta přímo ke kořenům.
A kořen je přece jen jediný! Ať z něj vyroste sebekošatější strom. Nemusíte prořezávat větve stromu, nepomůže skácet ho. Dokud tam ten kořen je, ten základ všeho, vždycky se dříve nebo později objeví nějaký další výhonek. Nějaké další trápení z něj vyrůstající.
Je to pořád dokola, taková samsára.
A postupně to člověka nutně unaví.
Všimla jsem si, že některé z té spousty textů v sobě obsahují cestu, po které jsem za ty roky mnohokrát šla, když jsem se potřebovala cítit líp. Od toho Moře plného slz až po Probuzení. Až po ten text, ve kterém jsem právě po probuzení volala, a které se pak na trajektu z egyptského Dhahabu (vlastně z Nuweiby) do jordánského Ammánu naplnilo.
Prý na stejném místě, kde se Rudé moře rozestoupilo před Mojžíšem. A kde jsem před těmi 20 lety na cestě z Izraele do Egypta poprvé pochopila křesťanské poselství o síle lásky. Se kterou se i kříž nese lehčeji.
Jak prosté a jednoduché je vlastně Ježíšovo poselství lásky, když se svleče ze všech těch církevních nánosů! A jak silné je nejspíš to místo na březích Rudého moře.
V roce 2016 jsem se tedy rozhodla i já vydat sbírku svých textů. Ale ne samostatně, nýbrž právě jako onu cestu od utrpení k vnitřnímu klidu. Jako takové perly na šňůrce – propojené symbolikou textů a fotografií. A aby byla knížečka i praktická (a hravá), sepsala jsem do ní nově také několik hrátek.
Způsobů, jak si témata jednotlivých textů a kapitol osahat a prožít.
Jak využít jejich sílu podobně jako jsem ji už mnohokrát využila já.
E-kniha teď čeká i na vás, pokud se do ní budete chtít začíst a něco z její síly si vzít i pro sebe.
Bude vás učit kudy vede ta cesta od utrpení.
Jak udělat z trápení dar.
Jak se naučit vnímat symboliku dění.
V čem spočívá ta přímá cesta neduálního vnímání.
A jaké to v tom neduálním Jiném světě neočekávaného a nepodmíněného vlastně je.
E-knihu můžete mít teď hned.
A k ní dostanete i přístup do měsíčního online kurzu Mimoňská cesta do Jiného světa, která vás jejími kapitolami provede a bude vás motivovat vnést její témata do života. Vyrážíme už v pondělí 22.11.!
Stačí si kliknout na její obrázek.
Cena je symbolických 323 Kč
Dvojka symbolizuje vstup za bránu duality tarotové Velekněžky a trojka tvořivost v souladu s podstatou bytí tarotové Císařovny.
Mimochodem, já do měsíčního online kurzu vstupuji po pár letech také. :-) Rozhodla jsem se ho oprášit, upravit graficky i obsahem a znovu si ho projít. Protože mám dojem, že teď opět nastal ten ideální čas…