JAKOU ZMĚNU VLASTNĚ CHCETE?

S Novým rokem se to na síti hemží nejrůznějšími předsevzetími. Navíc k tomu, abychom měli neodbytný pocit, že „něco musíme změnit“, začátek roku ani nepotřebujeme. Může nás to napadnout kdykoliv.

Změna je život, říká se. Náš svět už je takový – je popoháněn neustálými změnami. Vše musí být nové a lepší. A my s tím. Kdo by nechtěl být jiný, lepší? (Viděli jste Limonádového Joa?? :-))

Asi se všichni shodneme, že se nechceme vrátit zpět na stromy. Ani do středověku. A nejspíš ani ne o 50 let zpět. Moderní svět v té bohatší části zeměkoule nám přinesl něco, o čem se miliardám lidí, kteří se po zeměkouli už prošli, ani nesnilo. I ti loupežníci jsou zalezlí někde v podzemí (nebo naopak tam nahoře) a my můžeme beze strachu vyrazit s dětmi na víkend do lesa. Už jen ten fakt, že máme vůbec nějaký víkend! Nebo dokonce i auto!

Ano, změna sama o sobě je přirozenou součástí koloběhu života. Jaro, léto, podzim, zima. Semínko, rostlinka, mohutný strom. A z mateřského stromu i celý les. Jen se zdá, že lidstvo se zatím nenaučilo, jak proměňovat sebe i svět v souladu s koloběhem života a ne zcela zbytečně proti němu.

Musím říct, že osobně mám moc ráda třeba taoistický koncept wu wei (nezasahování). Ten totiž už před tisícovkami let krásně ukázal, jaké změny přinášejí něco užitečného, a jaké ne.

 

Chcete něco změnit? Ptejte se nejdřív, proč vlastně?

Psychologie říká, že naší motivací je touha po tom, co je nám příjemné, a snaha vyhnout se tomu, co je nám nepříjemné. Touha a strach. V dualistickém světě klasické dvě pohnutky. A většinou nás nenapadne, že by to mohlo třeba být i jinak. :-)

A pojďme ještě dál – za valnou většinou tužeb a přání (a možná za všemi) neleží nic jiného než strach. Strach ze smrti. Strach z bolesti. Strach z toho, že zůstaneme sami, a budeme na všechno sami. Že nejsme dost dobří. Dost hezcí. Prostě že nejsme dost a že za to budeme nějakým způsobem trpět. A že s tím proto musíme co nejrychleji něco udělat. A třeba i na úkor druhých. (Jenže nakonec i na úkor sebe sama…)

Jde v podstatě o velmi hluboko uložený existenciální strach, který si často neuvědomujeme a nechceme uvědomit. Protože je příliš děsivý. Kdysi totiž platilo, že kdokoliv se nějak vymykal, byl vyobcován a bez podpory rodiny či kmene jen velmi těžko přežil.

Stačí se podívat, jak reagujeme ve chvílích, kdy nám smrt hrozí (teroristické útoky, první informace o covidu). Nebo jak reagujeme ve chvílích, kdy někdo z našeho okolí umírá či zemře. Nebo ve chvílích, kdy máme pocit, že nás nikdo nemá rád a jsme sami.

V dobách, kdy jsem procházela ročním projektem STROM ŠTĚSTÍ, bylo zimní období tím ideálním časem hledat v sobě vnitřní odvahu, důvěru a jistotu. Jít hodně do hloubky a objevit v té tiché nehybné hloubce zimy základ našeho bytí. A během jara si pak uvědomovat, jaká semínka to vlastně sázíme. Zda nevycházejí ze strachu. Jaké je vlastně to naše proč?

 

Nejvíc se loni změnilo ve chvíli, kdy jsem se konečně dokázala smířit s tím, co je

Pokračovat ve čtení…

Jak mně psaní pomohlo najít cestu (terapie psaním)

Dlouhá léta jsem netušila, že to, co tak nějak intuitivně provozuji, se dá nazvat terapie psaním. Mluvila jsem o tom jako o tvořivé síle. O síle kreativity, kdy se napojíte na cosi ve vás skrze papír a tužku (ale i skrze klávesnici to jde, jak jsem později zjistila) a necháte se vést. A pak už jen zíráte, kam vás to vlastně dovedlo a co všechno to s vámi vnitřně vlastně udělalo. :-)

I když jsem takhle psala už jako malá, poprvé jsem si asi uvědomila, oč jde, díky Ray Bradburymu a jeho knížce Zen a umění psát. Věděli jste, že Ray Bradbury se ve svých povídkách vypisoval ze svých vlastních strachů a tužeb? Ano, v knížce mluví o tom, že psaní je pro něj určitým druhem terapie – jako by nahlédl do hluboké studny svého nevědomí.  V něm se objevil obraz a ten pak zpracoval do příběhu. Znáte třeba 451 ° Fahrenheita?

Ano, Ray Bradbury je známý spisovatel. Ale abyste využili všechno to, co vám terapie psaním nabízí, nemusíte být žádní spisovatelé. Tenhle nástroj máme k dispozici všichni. Stačí vědět, jak na to.

 

JAK TEDY NA TO?

Pokračovat ve čtení…

Symbolické vnímání – cesta do světa tajemství a zázraků

Nahlížíte někdy pod povrch toho, co se děje? Nebo vnímáte svět prostě tak, jak se vám jeví? Stromy jsou stromy, domy jsou domy, lidé jsou lidé, politici jsou politici?? Ale co když to všechno je mnohem víc a svět je zcela jiný, než se zdá??

Napadají mě dva způsoby, jak se lidé snaží proniknout pod povrch – spřádají nejrůznější konspirační teorie, nebo pracují se zrcadlením. Je zajímavé si uvědomit, jak ta první verze hází vinu na něco vnějšího. Na někoho, kdo tahá za nitky světového dění. A my jsme jen figurky na šachovnici, kterou někdo rozehrál. Zatímco ta druhá verze hází vinu na osobu. To ona si může za všechno, s čím se setkává, sama. Druzí jí pouze nastavují zrcadlo.

Je to taková dualistická verze – buď jsem oběť, nebo viník.

A proto mám raději něco, kde nejste ani to, ani ono :-) Pokračovat ve čtení…

Víme, kam nás ženou naše přání??

Každý máme nějaká svá přání. Touhy, které nosíme v srdci. Někteří v ně věří a jdou si za nimi. Někteří je vnímají společně s jistým smutkem, že nejspíš už nikdy nebudou naplněny.

Ať už jsme ale na svá přání rezignovali, nebo v ně z jakéhokoliv důvodu stále ještě věříme, přání mají vždy ohromnou moc nás v životě směřovat. Otázka nicméně zní kam vlastně. A jestli tam vůbec doopravdy chceme.

Položili jste si někdy tuto otázku? Uvědomili jste si někdy, jaké pocity ve vás vaše přání vyvolává? A zda to, co si tak přejete, opravdu chcete?

 

Je touha příčinou utrpení?

Buddhisté říkají, že příčinou našeho utrpení je touha. Ano, přesně ta touha, o které my naopak říkáme, že je impulzem ke změnám a plnění si našich snů.

Z toho, co bylo řečeno výše, je ale možná dobře vidět, že pravdu mají nejspíš obě strany :-) Závisí nejspíš na tom, jak moc věříme v uskutečnění toho, po čem toužíme, nebo zda jsme již rezignovali. Ale možná také na tom, kolikrát jsme již v životě zažili, že ani všechna ta splněná přání nám štěstí nepřinesla. Je to někdy tak trochu jako droga. Práskneme si jednou a musíme dál a dál, abychom nedostali ten nepříjemný absťák…

Pokračovat ve čtení…