S Novým rokem se to na síti hemží nejrůznějšími předsevzetími. Navíc k tomu, abychom měli neodbytný pocit, že „něco musíme změnit“, začátek roku ani nepotřebujeme. Může nás to napadnout kdykoliv.
Změna je život, říká se. Náš svět už je takový – je popoháněn neustálými změnami. Vše musí být nové a lepší. A my s tím. Kdo by nechtěl být jiný, lepší? (Viděli jste Limonádového Joa?? :-))
Asi se všichni shodneme, že se nechceme vrátit zpět na stromy. Ani do středověku. A nejspíš ani ne o 50 let zpět. Moderní svět v té bohatší části zeměkoule nám přinesl něco, o čem se miliardám lidí, kteří se po zeměkouli už prošli, ani nesnilo. I ti loupežníci jsou zalezlí někde v podzemí (nebo naopak tam nahoře) a my můžeme beze strachu vyrazit s dětmi na víkend do lesa. Už jen ten fakt, že máme vůbec nějaký víkend! Nebo dokonce i auto!
Ano, změna sama o sobě je přirozenou součástí koloběhu života. Jaro, léto, podzim, zima. Semínko, rostlinka, mohutný strom. A z mateřského stromu i celý les. Jen se zdá, že lidstvo se zatím nenaučilo, jak proměňovat sebe i svět v souladu s koloběhem života a ne zcela zbytečně proti němu.
Musím říct, že osobně mám moc ráda třeba taoistický koncept wu wei (nezasahování). Ten totiž už před tisícovkami let krásně ukázal, jaké změny přinášejí něco užitečného, a jaké ne.
Chcete něco změnit? Ptejte se nejdřív, proč vlastně?
Psychologie říká, že naší motivací je touha po tom, co je nám příjemné, a snaha vyhnout se tomu, co je nám nepříjemné. Touha a strach. V dualistickém světě klasické dvě pohnutky. A většinou nás nenapadne, že by to mohlo třeba být i jinak. :-)
A pojďme ještě dál – za valnou většinou tužeb a přání (a možná za všemi) neleží nic jiného než strach. Strach ze smrti. Strach z bolesti. Strach z toho, že zůstaneme sami, a budeme na všechno sami. Že nejsme dost dobří. Dost hezcí. Prostě že nejsme dost a že za to budeme nějakým způsobem trpět. A že s tím proto musíme co nejrychleji něco udělat. A třeba i na úkor druhých. (Jenže nakonec i na úkor sebe sama…)
Jde v podstatě o velmi hluboko uložený existenciální strach, který si často neuvědomujeme a nechceme uvědomit. Protože je příliš děsivý. Kdysi totiž platilo, že kdokoliv se nějak vymykal, byl vyobcován a bez podpory rodiny či kmene jen velmi těžko přežil.
Stačí se podívat, jak reagujeme ve chvílích, kdy nám smrt hrozí (teroristické útoky, první informace o covidu). Nebo jak reagujeme ve chvílích, kdy někdo z našeho okolí umírá či zemře. Nebo ve chvílích, kdy máme pocit, že nás nikdo nemá rád a jsme sami.
V dobách, kdy jsem procházela ročním projektem STROM ŠTĚSTÍ, bylo zimní období tím ideálním časem hledat v sobě vnitřní odvahu, důvěru a jistotu. Jít hodně do hloubky a objevit v té tiché nehybné hloubce zimy základ našeho bytí. A během jara si pak uvědomovat, jaká semínka to vlastně sázíme. Zda nevycházejí ze strachu. Jaké je vlastně to naše proč?