Tao-te-ťing a taoismus (1) – jak mluvit o tom, o čem se mluvit nedá? :-)

(Úvodní část k cyklu je ZDE. Pokud potřebujete, najdete tam i odkazy na výklady, překlady a čínské originály, do kterých se na následujících mnoho týdnů chystám ponořit.  A vnést díky nim ducha tao do svého života. Doufám, že se vám cyklus bude líbit a třeba vás také inspiruje k bližšímu seznámení s Tao-te-ťingem. Různé české překlady všech kapitol najdete ZDE.)

Co to vlastně to tao je? A k čemu je vůbec dobré se něčím takovým zabývat? Když jsem o základech taoismu učila na jednom pražském gymnáziu (měli speciální předmaturitní kurz k základům religionistiky), říkali mi studenti, že se jim filozofie Tao-te-ťingu líbí ze všech náboženských systémů nejvíc. A ne, nešlo hlavně o ono wu-wei (nedělání) :-))

Tao-te-ťing je stručný (pouze 81 kapitol), a přece nabitý moudrostí. Navíc moudrostí, kterou když vnesete do svého života, tak budete spíš jako ona voda, která se nezdá, umí se přizpůsobit (aniž by se zlomila), ale je neuvěřitelně silná. Pískovcové útvary i u nás v Čechách svědčí o síle vody působit na skálu.

Od tao žádné násilí čekat nemůžete. A přece je mocné. A to se mi líbí!

 

Co je tao?

Definice taa zaznívá hned na začátku knihy (viz kapitola 1). Ale v podstatě nám říká, že definovat nejde :-)

„Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao.” 

Jak tedy mluvit o tom, o čem se mluvit nedá? Jak pochopit to, co se nedá uchopit tak, jak jsme zvyklí – totiž naší myslí? Náš rozum totiž o věcech přemýšlí a různě je analyzuje. Tao jako by ale nebyla věc, o které se dá přemýšlet a analyzovat ji tak, jak to známe…

V neduálních učeních se hovoří o tom, že prvotní zkušenost předchází pojmenovávání a analyzování a hodnocení. Daná věc prostě je. Prožíváte její bytí a kvality jejího bytí. Je to opravdu jako onen návrat do preverbálního dětství, kdy jsme ještě neměli vytvořenou zásobu slov označujících to, co vidíme, slyšíme, nebo třeba i cítíme. Ono „být jako děti” možná neznamená pouze návrat do jisté hravosti a nevinnosti (pokud jsme tedy jako děti vůbec nevinní byli :-))

Jednodušeji řečeno – obraz psa není totéž, co pes. Jakkoliv dokonalý slovní nebo chemický popis vám neřekne, jaká je chuť medu, dokud jej neochutnáte. Podstata je jinde než na povrchu. Než v našem rozumu (byť i selském), než v naší logice.

Tao je navíc věčné a neměnné, zatímco to, co vidíme, slyšíme, nebo třeba i cítíme, je buddhisticky řečeno pomíjivé. Co to tedy ono tao vlastně je? Bruce Frantzis ho ve svém výkladu staví na roveň buddhistické podstatě mysli nebo Buddhově podstatě. Tao je neduální – neobsahuje žádné protiklady. Je ve všem a nic na světě by bez něj neexistovalo. Je to onen počátek všeho (jak říká Tao-te-ťing), určitá podstata všeho. Kterou ale náš způsob uvažování není schopen postihnout.

 

Tao a Bůh – tak jiní a v něčem tak podobní

Možná proto se o Bohu říká, že je nepochopitelný a že je lepší o Něm nepřemýšlet. Jak moc se Bůh liší od taa a jak moc jsou si v tomto podobní? Proč kdysi dominikána mistra Eckharta, významného středověkého křesťanského mystika, chtěli obvinit z kacířství a proč se říká, že jeho učení mělo tak blízko právě k taoismu??

To nepojmenovatelné, to, co uniká našemu rozumu, je podle Tao-te-ťingu na počátku. Ve chvíli, kdy začínáme pojmenovávat, dáváme zrod světu kolem sebe tak, jak je nám známý. A každý jazyk vytváří jiný svět. Jen se podívejte kolem sebe – čím exotičtější jazyk s exotičtějším písmem, tím zcela jiný svět vytváří :-) Každý jazyk dává slovům (i věcem) své unikátní vazby (konotace).

Jak už bylo v řečeno v úvodním článku, překlad nikdy nemůže vystihnout originál :-) Je zde vždy něco, co našemu způsobu uvažování bude unikat.

 

Tao jako cesta

Tao znamená v překladu z čínštiny cesta. Dle Bruce Frantzise jde o cestu od toho nemanifestovaného k tomu manifestovanému. O způsob, jak věci vznikají, a jak se dvě složky manifestovaného – jin a jang – v sobě prolínají. Zatímco vše manifestované se skládá z těchto dvou složek, tao samo je neduálním propojením. Potenciálem, ze kterého se vše rodí. Nedělitelným celkem. A je velmi náročné být v tao – v onom celku plném potenciálu  – v souladu s cestou, po které se ubírá. 

Podle Bruce je onen pád, o kterém mluví křesťané, ztrátou života v tao. Života spojeného s Cestou, která je pravým opakem cest vedených přáními Ega. Cesty Ega jsou totiž naopak cestami, které jsou vedené jen našimi myšlenkami a jimi spojenými emočními hnutími, které ale nemají schopnost proniknout pod povrch nejrůznějších kombinací jinu a jangu k jejich propojení a skutečnému potenciálu.

Podle Bruce máme v životě vždy na výběr – buď jít po cestě směrem k esenci (a životu), nebo směrem od esence pryč (k egu a smrti).

V 1. kapitole se mluví o tom, že dokud se řídíme našimi touhami, nedojdeme k esenci, ale budeme vnímat jen to, co je na povrchu. To, co je omezené. To, co se rodí, ale zase zemře. Stejně jako my, pokud se identifikujeme s tím, co je na povrchu, a ne s esencí. Pokud nevnímáme nic víc než to, co je na povrchu. V Tao-te-ťingu se o tao mluví jako o mystériu. Jako o nepostižitelném tajemství.

Otázka pro nás pak zní, zda nám stačí se pohybovat na tom povrchu, s tím vším, co nám to dává, ale i bere. Nebo jestli chceme proniknout hlouběji k onomu mystériu.


Pokud chcete dostávat kapitoly Tao-te-ťingu rovnou do svého mailu, můžete se přihlásit ZDE.

2. kapitola Tao-te-ťing:

Jin, jang a wu-wei, neboli to, co lidem motá hlavy

Chcete nějaké úkoly na témata 1. kapitoly?

Stejně jako já jsem měla na 1. týden úkol (spíš meditativního rázu), který mě pohltil, zkuste něco i vy :-)

  • Můžete zkusit také něco meditativního – dívat se kolem sebe bez slovního doprovodu (pojmenovávání, hodnocení). Možná stačí zjistit, jak moc vám to vůbec půjde :-)
  • Nebo s dívejte se kolem sebe s vědomím, že to, co vnímáte svými smysly (které jediné vám dávají informace o vnějším světě), je jen malý zlomek z toho, co můžete vidět :-)

(V rámci Mimoňských kurzů (ať v tom klasickém nebo ve Speciálu) mluvívám hned v prvním díle o symbolickém vnímání. O „překladu” předmětů a dění do bohatšího asociativního jazyka. V Mimoňských kurzech totiž slouží nejen k odpoutání od povrchu dění, ale k odhalení hlubšího smyslu toho, co prožíváme. Je možné jít ale ještě o kus dál a nahlédnout pak i esenci toho, co prožíváme. To, co se v různých náboženských směrech nazývá různě, ale my už víme, že slova jsou jen slova :-) A jak říká i Shakespeare – „růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně”)

Tao-te-ting a taoismus – úvod do nového cyklu

Tao-te-ťing na mě v knihovničce pomrkává již mnoho let. Mám doma překlad Berty Krebsové z roku 1997, který jsem si zamilovala. Je plný zajímavých výkladů a její překlad se mi moc líbil. Vy ho dnes už můžete najít k nahlédnutí i na netu. Včetně mnoha dalších, i novějších. (Přehled českých překladů je ZDE). Celá odkazovaná stránka se zdá být plná zajímavých odkazů a čeká ještě na mé prozkoumání :-)

Nicméně mně v současné době nejde o překladatelské zkoumání Tao-te-ťingu (překladatelská studia už mám za sebou) a ani o religionistické zkoumání taoismu (studium religionistiky i kurzy taoistické alchymie na Katedře Dálného východu mám také za sebou).

Před pár dny mě uchvátila představa získat konečně výklad Tao-te-ťingu přímo z úhlu pohledu čínských taoistů (ač zprostředkovaným západním taoistou). A nahlédnout také konečně do čínského originálu!

 

Pokračovat ve čtení…

Symbolické vnímání – cesta do světa tajemství a zázraků

Nahlížíte někdy pod povrch toho, co se děje? Nebo vnímáte svět prostě tak, jak se vám jeví? Stromy jsou stromy, domy jsou domy, lidé jsou lidé, politici jsou politici?? Ale co když to všechno je mnohem víc a svět je zcela jiný, než se zdá??

Napadají mě dva způsoby, jak se lidé snaží proniknout pod povrch – spřádají nejrůznější konspirační teorie, nebo pracují se zrcadlením. Je zajímavé si uvědomit, jak ta první verze hází vinu na něco vnějšího. Na někoho, kdo tahá za nitky světového dění. A my jsme jen figurky na šachovnici, kterou někdo rozehrál. Zatímco ta druhá verze hází vinu na osobu. To ona si může za všechno, s čím se setkává, sama. Druzí jí pouze nastavují zrcadlo.

Je to taková dualistická verze – buď jsem oběť, nebo viník.

A proto mám raději něco, kde nejste ani to, ani ono :-) Pokračovat ve čtení…

Víme, kam nás ženou naše přání??

Každý máme nějaká svá přání. Touhy, které nosíme v srdci. Někteří v ně věří a jdou si za nimi. Někteří je vnímají společně s jistým smutkem, že nejspíš už nikdy nebudou naplněny.

Ať už jsme ale na svá přání rezignovali, nebo v ně z jakéhokoliv důvodu stále ještě věříme, přání mají vždy ohromnou moc nás v životě směřovat. Otázka nicméně zní kam vlastně. A jestli tam vůbec doopravdy chceme.

Položili jste si někdy tuto otázku? Uvědomili jste si někdy, jaké pocity ve vás vaše přání vyvolává? A zda to, co si tak přejete, opravdu chcete?

 

Je touha příčinou utrpení?

Buddhisté říkají, že příčinou našeho utrpení je touha. Ano, přesně ta touha, o které my naopak říkáme, že je impulzem ke změnám a plnění si našich snů.

Z toho, co bylo řečeno výše, je ale možná dobře vidět, že pravdu mají nejspíš obě strany :-) Závisí nejspíš na tom, jak moc věříme v uskutečnění toho, po čem toužíme, nebo zda jsme již rezignovali. Ale možná také na tom, kolikrát jsme již v životě zažili, že ani všechna ta splněná přání nám štěstí nepřinesla. Je to někdy tak trochu jako droga. Práskneme si jednou a musíme dál a dál, abychom nedostali ten nepříjemný absťák…

Pokračovat ve čtení…

Proč už se nenosí cítit se špatně??

Jako by to byla nějaká porucha či nemoc. Jako by si za to člověk mohl sám a ostatní byli prostě jen „sami sebou”. A je na vás se s tím smířit.

Ale proč by se měl ale člověk smiřovat s něčím, co zjevně ubližuje druhým?? Proč by měl člověk mlčet a když nemlčí, je s ním určitě něco špatně?? Proč první, co nás napadne, je kritizovat, místo abychom se snažili vidět a pochopit?? Proč snahu vidět a pochopit naopak vnímáme jako kritiku?

Proč máme tendenci rozebírat do detailů, co je špatně a co dobře, a ne se otevřít tomu, co k nám přichází?? A proč snahu otevřít se tomu, co je, a naučit se s tím žít, naopak vnímáme jako pitvání se v něčem, co je prostě potřeba přijmout a nehodnotit?? Proč je to všechno tak na hlavu postavené??

Spousta otázek, že? Na některé se dá odpovědět, a některé by jen měly zaznít a rezonovat tak dlouho, dokud už nebude třeba si je klást. Pokračovat ve čtení…

Strach projevit sám sebe a strach z vlastního potenciálu

Znáte to? Tak moc je pro nás, zcela logicky, důležité přijetí společností, že se neustále snažíme nějak zapadnout. Možná ještě jako děti jsme se svobodně vztekali v sámošce a bylo nám dokonale ukradené, že matka se rozčiluje a lidi kolem se mračí. Cítili jsme se mizerně, protože nám nechtěli koupit tu super hračku nebo alespoň ten jogurt s hračkou. Vždyť co by jim to udělalo??

Co se stalo, že najednou se už v sámošce neválíme, kdykoliv zjistíme, že zdražilo máslo, a na ty, co se tam rozčilují se díváme jako na vyvrhele?

 

Jak neudusit sami sebe

Ne, rozhodně nechci říkat, že je třeba se vrátit zpět do dětských let a prudit lidi svými nezvládnutými emocemi :-) Umíte si představit, jak by to pak asi tak na dálnici, v hromadné dopravě a v obchodech vypadlo?? :-) (Ano, to snad ani nechceme…)

Naučit se zvládat své emoce je velmi důležité. Jen bychom v tom procesu neměli udusit sami sebe, jen proto, že naše projevy by mohly být druhým nepříjemné… 

Ale víte vlastně, kým jste? Kterou svou část vlastně máte svobodně projevit? Tu vášnivou, nebo tu, která miluje klid? Tu, která si jde za svým, nebo tu, která ráda vidí spokojený úsměv na tvářích lidí kolem sebe?

Někdy pomáhá se podívat do svého horoskopu. Ať již jim věříte, nebo, ne, možná vás zarazí, kolik různých tváří v sobě podle horoskopu skrýváte. Tváře, které jsou mnohdy v rozporu, a které se jen málokdy daří sladit.

 

Jak neudusit druhé?

Když se mluví o svobodném projevení sama sebe, je velmi snadné sklouznout do chování toho dítěte, které si vydupe své. Koneckonců spousta moderních rodičů žije představou, že není správné dítě nijak omezovat. Aby z toho nemělo trauma. Aby bylo své.

Jenže jako bychom si ve snaze vydobýt si opět své místo na zemi usmysleli, že nebudeme brát ohledy na druhé. Ani to ale přece není cesta – v tomto procesu bychom neměli dusit ani druhé. 

Jak z toho dilematu tedy ven??

Třetí týden Mimoňského speciálu „Jak se s tím mám smířit?” nám klade pár základních otázek – kde je ten prostor, kde nedusíme ani sebe, ani druhé? Jak se do něj dostat a jak v něm žít? A čeho se vlastně tak bojíme?

 

Tajemství neduality a našeho potenciálu

Nedualitu onoho tak trochu mimoňského Jiného světa můžeme vnímat jako něco vzdáleného. I když není zas tak těžké zjistit, že vy a auto projíždějící venku po silnici jste hluboce propojení a tvoříte jistou jednotu. Letní seminář elementu ZEMĚ něco podobného nejspíš ukázal všem jeho účastníkům :-) Můžete si ale říkat, k čemu vám takové poznání může být dobré.

Odpověď by byla na další článek :-) Zato je mnohem snazší si uvědomit, že je to právě nedualita, která vám může pomoci zahlédnout světlo v temném tunelu. Nebo že je to právě nedualita, která je prostorem, kde nemůžeme sklouznout do extrémů. Prostorem, kde nakonec nedusíme ani sebe, ani druhé. Kde může žhnout vášeň, a přece můžete být navenek klidní.

Prostorem, který je vyrovnaný. Možná i sám se sebou :-)

Témata Speciálu nás umí zasahovat prakticky, což jsem tento týden opět zažila sama na vlastní kůži. A vy doufám také :-) Často to nekončí jen u přemýšlení, že? Někdy ten impulz k uvědomění nemusí být dvakrát příjemný, ale zato je vždycky velmi cenný.

Již minulý týden se objevilo důležité téma strachu z vlastního potenciálu v jednom z videí Lisy Natoli, učitelky v Kurzu zázraků. A tento týden mi to jiným videem opět připomněl jeden z účastníků 2. běhu (díky, Michale).

Je v nás cosi, co nás svými nároky děsí, ale zároveň nám nabízí kapacitu je zvládnout s lehkostí ptáka, který se vznese do nebes. Cosi, co nás vyzývá k otevřenosti, která nám může přijít nebezpečná, protože vždycky hrozí, že někdo dá najevo, že ho nezajímáte a že vás nedává. Nutí vás stáhnout se zpět a zalézt si zpět do své nory, ze které jste horko těžko prstíček po prstíčku vylezli. Ale zároveň vám to cosi připomíná, že opravdová otevřenost je i prostupná a otevřená všemu. Právě zde pak leží ten klíč ke smíření s čímkoliv, co vás v životě potká. 


Článek jsem napsala jako shrnutí 3. týdne Mimoňského speciálu “Jak se s tím mám smířit?” pro jeho účastníky. Pokud byste se chtěli Speciálu také někdy zúčastnit a nahlédnout do jeho témat, bližší informace a možnost přihlásit se mezi zájemce najdete ZDE. Přihlašovací email zájemcům posílám vždy poslední týden v měsíci a do Speciálu se dostane pouze prvních 10 reagujících (první dokonce zdarma :-)).

 

 

Můžeš si za to sám. Prý. A to fakt??

Když si lidé přestanou hrát na oběť (za to můžou oni!), začnou si hrát na viníka (můžu si za to sám). Také jakou jinou roli hrát v tom duálním světě, ve kterém žijeme, a dokud tady na zemi žít budeme, tak to jinak ani nebude? Jenže ono to má celé pár háčků… 

Někdy oscilujeme mezi oběma polohami – tu se cítíme jako oběť okolností nebo těch, kteří mají větší moc než my. I malé děti jako má dcera už ví o iluminátech. Takže vždy je na koho to hodit :-) Ilumináti nebo Satan, dokud je to něco nebo někdo, kdo je tak nějak skrytý a je těžké na něj ukázat, vždy se jako viník hodí.

A někdy se my sami cítíme jako viník. Dnes je tato poloha velmi oblíbená se vší tou psychoterapií a osobním rozvojem a ezoterikou. Bývaly doby, kdy ty psychosedánky v amerických filmech pro nás bývaly něco naprosto nezvyklého. Ačkoliv jsme součástí Západu s jeho více individualistickým zaměřením než Východ, i naše společnost má za sebou kolektivistickou minulost. A v té se samozřejmě tolik nehrálo na osobní rozvoj a výjimečnost, která se hodí, pokud chcete prorazit ve světě konkurenčního boje, ale která se moc nehodí tam, kde máte opravdu zapadnout a moc nevyčnívat. Třeba nepodepisovat různé charty a demonstrovat za svobodu…

Ano, celé to „můžeš si za to sám” má něco do sebe. Když přestanete hrát roli oběti, berete si do rukou zpět svou moc. Můžete se svým životem něco udělat. Něco změnit.

Ale umíte to udělat tak, aniž byste ze sebe tedy automaticky neudělali viníka i s těmi všemi pocity, které s tím souvisí? Pocity viny, nedostatečnosti, neschopnosti apod.?  Pokračovat ve čtení…

Nelítej v oblacích, realita je jinde

Možná jste něco podobného někdy slyšeli. Možná jste něco podobného i někomu sami řekli? :-) Tak se pojďme podívat na tom, jak to s tou realitou třeba také může být…

Na speciální letní sobotní tříhodinovce o elementu ZEMĚ jsem nadhodila, jak je důležité udržovat rovnováhu jinu a jangu. Ostatně čínská medicína (a učení o 5 elementech je čínská filozofie) zná choroby z nadbytku jinu nebo nedostatku jangu. I samotný element ZEMĚ krásně symbolizuje fakt, že když lítáme někde v oblacích, jsme logicky málo zakořenění. Klasickým příkladem jsou všichni ti, kteří si někdy myslí, že se raději ani neměli narodit. Vidí se někde v lepších, ideálně nebeských světech.

Nepovyšuji se nad nimi a nepomlouvám – sama jsem to tak dlouhá léta měla a pořád si někdy říkám, kde že jsem se to vlastně ocitla :-) A byla to asi právě ona dlouholetá snaha o smíření se s tou naší přízemní lidskou existencí plnou utrpení (jen se na tuhle neutěšenou realitu kolem sebe podívejte), která letos v létě vyvrcholila v onen nápad s Mimoňským speciálem „Jak se s tím mám smířit?”.  V tu cestu, jak každý den a každý měsíc naplňovat poselství své vlastní e-knihy Žít je umění milovat, kterou nejen provádím ostatní, ale s ostatními ji také sdílím :-)

Ach ano, žít je opravdu uměním milovat i všechny trny oné růže, kterou jsme jako Růženka z pohádky dostali do vínku.

A chce to hodně lásky a odvahy ji probudit :-)

 

Pokračovat ve čtení…

Zázraky neduality – “Nic nedělat a všeho dosáhnout” (3. část)

První část článku přibližující neduální obsah knihy W. Ablasse „Nic nedělat a všeho dosáhnout“ najdete ZDE. Dočtete se tam něco o nedualitě, nebo o iluzích, o které je fajn přijít. V tomto článku bude řeč o agapé (lásce) a v čem spočívá Ablassova „nikam nevedoucí metoda“.

Osobně si všímám, jak moc je všude sháňka po praktických metodách, jak dosáhnout toho či onoho. I sama občas píšu články à la 10x jak :-) V komentářích se pak často objevují díky za něco tak jednoduchého a praktického.

Problém bohužel je, že jednoduchá a praktická řešení fungují jen tak dlouho, dokud se neobjeví jiný problém, na který začneme hledat další jednoduché a praktické řešení. Je to, jako když nám pod rukama bují další a další problémy, sotva jsme jedny zdárně vyřešily. Pořád dokola.

Přitom by stačilo vytrhnout celou tu rozbujelou rostlinku přímo u kořene.

Jenže jak na to?

 

Nedualita a agapé (láska)

O síle lásky se mluví často. Nicméně většinou neslyšíte, že ona známá nepodmíněná láska je ve své podstatě láska, která patří do toho jiného, neduálního světa. Ale jak by to mohlo být jinak? Vždyť podmínky jsou to, co by lásce jinak stálo v cestě. Nepodmíněná láska ale zjevně nemá žádný protiklad. Ani strach. Ani nenávist.

O nepodmíněné lásce se mluví často. Je to jakýsi ideál, vrchol našich tužeb. Někteří lidé tvrdí, že je naivní v ní věřit. A hlavně se většinou nemluví o tom, kde ji vůbec najít. To proto, že o nedualitě se zatím ještě moc nepíše. Minimálně v našich luzích a hájích.

A tak můžete narazit na spoustu krásných rad, ale v praxi jsou nakonec neproveditelné, protože nám chybí ten základní klíč k tomu, jak na to.

Pokračovat ve čtení…

Zázraky neduality – “Nic nedělat a všeho dosáhnout” (2. část)

První část článku najdete ZDE. Pojďme se nyní tedy podívat přímo na knihu „Nic nedělat a všeho dosáhnout (odhalte svou pravdou podstatu)” od Wernera Ablasse. Co se v ní dá užitečného o nedualitě v praxi najít? A co si o tom myslím já?

Zajímavý je jeden komentář k této knize na Databázi knih: „Na jedné straně by bylo příjemné najít svoji pravou podstatu a zažít ten hluboký mír, na druhé straně cesta přes naprostou prázdnotu a ztrátu veškerých iluzí může být velmi depresivní.”

Ano, cesta neduality není ta růžovoučká lákavá cesta, kde si vizualizujeme své sny s tím, že se nám začnou plnit. Není to ta cesta, kde se zabejčíme a přes všechny překážky dosáhneme svého. Každý toho svého vysněného Mount Everestu. A potvrdíme si tak, jak jsme fakt dobří a úspěšní.

Je to cesta, kdy si uvědomíme, že sny jsou prostě jen sny. Iluze. Kterých sice můžeme dosáhnout vizualizací nebo úsilím, ale které se po té vteřině štěstí rozplynou. A my zas zůstaneme prázdní a roztoužení.

Pro spoustu lidí je ale právě ta touha tím, co je baví a žene v životě dál. Co jejich životu dává smysl. Proto tolik lidí touží po lepším životě. Nebo dokonce po lepší reinkarnaci. Ale jen málokdo touží po tom přestat toužit. Co by potom z jejich života zbylo??

A kdo touží po tom uvědomit si, že to, v co věřil, jsou jen iluze?? Kdo touží vidět realitu? Řekněte,  jakou pilulku byste si v Matrixu zvolili – to modrou, nebo tu červenou?

 

Co dělat, až vás ta honba za štěstím přestane bavit?

Ano, i to se vám může jednoho dne stát :-) Z nejrůznějších důvodů. Život má své cestičky, jak vás jednoho dne dovést k poznání, že existuje něco mnohem lepšího než to krátkodobé štěstí, které známe.

Sami si totiž moc neumíme něco jiného představit. A tuhle cestu většinou volíme až ve chvíli, kdy jsme všechny ty jednodušší cesty vyzkoušeli a zjistili jsme, že byly jen ztrátou času. (Maximálně užitečnou zkušeností, kudy ne.) Někdy to nastane až ve stáří. Nebo v nemocnici. Tam, kde ty staré známé nástroje, jak si vytvořit štěstí, už nebudete mít k dispozici.

V té chvíli buď propadnete depresi, nebo najdete cestu do toho tak trochu jiného světa, než jste dosud znali. Do toho neduálního.

Různá učení a různí autoři vás tam vedou různými cestičkami. Závisí na kultuře a osobních zkušenostech. Werner Ablass, o kterém bude řeč v tomto článku, tam vede cestičkou zbavování iluzí a agapé.

Iluze a realita

Vzpomínáte na Matrix? Když žijete v Matrixu, jdete ulicemi nebo jíte potraviny, které jsou ale pouhou iluzí. Virtuální realitou. Hodně lidí si Matrix vyložilo tak, že nás někdo ovládá. Což je vlastně jen nová moderní varianta oné starobylé víry v Satana, který nás drží ve své moci.

Pravda ale spíš je, že my ovládáme sami sebe.

Matrix je vlastně moderní verzí indického učení o Máji – iluzi, ve které žijeme. Dokonalý způsob, jak i naší generaci jasně a pochopitelně naservírovat, jak se to se světem má. Jen se podle toho zařídit.

O jakých iluzích hovoří ve své knize Werner Ablass?

Hovoří o 16 iluzích a o nadmíru kladném procesu jejich ztráty (jak zní druhá část jeho knihy). Tyto iluze podle něj vytvářejí klamnou představu, že jsme oddělení od své pravé podstaty, a proto hledáme to, co se mylně domníváme, že se nám nedostává. Ztráta těchto iluzí nám pomáhá odhalit naši pravou podstatu. Podobně jako když při vernisáži odhalujeme sochu. Když objevíme neduální svět, nezískáváme nic nového. Jen odhalujeme to, co už tu dávno je, a konečně se zbavujeme toho, co nám to brání vidět.

Pokračovat ve čtení…