Nezapomínejme (1)

Minulé dva roky jsem byla na jejich konci tak trochu smutná.

Zjistila jsem, jak moc mi chybí onen přehled o tom, co všechno zajímavého se během roku dělo, který jsem před lety dělávala. Co jsem se dozvěděla, naučila, co a jak jsem prožívala, kam mě to směřovalo. Ano, byla jsem schopná dát uběhlému roku symbolický název. (S covidním rokem 2020 to nebylo zas tak těžké.) Ale něco tomu prostě chybělo.

A tak se chci k pravidelným shrnutím týdne, měsíců i roku vrátit. Spoustu drobných radostí i posunů totiž zapomeneme, když si je nezaznamenáme. A rok za rokem ubíhá a my kloužeme tak nějak po povrchu. A to je velikánská škoda.

Možná ta ohlédnutí opět spojím s knížkami elementů, které bych ráda doplnila a v upravené podobě postupně během roku vydávala. Nebo bez. Nevadí. Ale není nad to se pravidelně ohlédnout. Děláte to také?? Nebo jste to dělali a přestali jste a podobně jako já cítíte, že to bylo super a že vám to teď chybí??

Můžete se inspirovat. Ostatně tenhle blog tu byl od začátku jako inspirativní. :-)

 

PRVNÍ TÝDEN ROKU 2023

Pro spoustu lidí je počátek roku počátkem návratu do práce. Někdo se těší. (Konečně jsou ty děsné svátky pryč a můžu dělat něco užitečného, vypadnout z domu a tak.) A někdo by nejradši doma, nebo na horách, nebo na dovolené, nebo…. nebo… zůstal dál. Práce je buď moc stresující, nebo prostě nuda.

Jak to máte vy?? Continue reading „Nezapomínejme (1)“

2021 – rok shazování, rok KOVU (kovového buvola)

Jaký symbol asi dostane tento rok? A také jste už nějak ten svůj rok shrnuli?

Shrnuli jste si ho do nějakého jednoho slova, které vám i po letech připomene – jo, tak přesně takový ten rok byl! Tohle pro mě bylo to nejdůležitější. Tohle mi dal. Tohle mě naučil. Tohle mě bavilo nejvíc. Pro TOHLE si ho budu pamatovat!

Můj každý rok takový symbol ode mě nějaký dostane – asi nejvíc si pamatuji roky Daru, Freddyho Krugera, nebo Spiritu. Vzpomínám, že loni mi bylo líto, že jsem po dlouhé době přestala psát shrnutí týdnů a měsíců a neměla tedy dost materiálu pro shrnutí roku. Jen si to představte – zrovna u roku 2020! :-)

Shrnutí jsem ale přece jen napsala a celému roku dala nakonec symbol Fraktálu. Proč? To si můžete přečíst v článku 2020 – propast a krása fraktálového chaosu. 

Je ideální, když máte shrnutí týdnů nebo měsíců. Ale i když je nemáte a vaříte jen z těch hlavních bodů, které zjístíte, že vám utkvěly v paměti, vaříte z toho pro vás nejdůležitějšího. Já nicméně ráda znovuobjevuji ty ztracené střípky, které pro mě byly důležité, a které bych nerada zapomněla. A proto jsem letos o shrnutí týdnů nebo celých desetitýdenních období některých z pěti elementů dbala opět mnohem víc.

Jsou totiž lekce, které si nechcete opakovat. A dary, na které je nevděčné zapomínat. A schůdky, které je zbytečné šlapat znovu.

Snad pro vás bude mé shrnutí roku 2021 inspirací k tomu ohlédnout se za tím svým rokem 2021. Co pozitivního vám přinesl? Co neužitečného odnesl? A kterým směrem se budete chtít dál vydat? Je totiž zbytečné ho kritizovat. Pojďme ho využít k něčemu dobrému. :-)



Na začátku tohoto shrnutí roku pár těch nejsilnějších momentů, na které nebude tak snadné zapomenout. A na konec pak i spoustu drobných poznatků a odkazů, na které bych nerada zapomněla.

A proč vlastně mluvím o roku KOVU? Protože se opravdu ukazuje, jak moc do sebe i tento rok nasál témata elementu KOV. Však podle čínského horoskopu to byl rok kovového buvola. Kov obvykle bývá celkem náročný, nutí nás vzdávat se toho, co už nepotřebujeme, být disciplinovanější, uměřenější, bdělejší. A přesně takový pro mě uplynulý rok byl. A možná i pro vás. A teď ještě lépe víte, proč.

A jaký dostal rok 2021 nakonec symbol? 

LUNA!

Proč? To zjistíte níž…



Continue reading „2021 – rok shazování, rok KOVU (kovového buvola)“

Když se cítíte na Vánoce sami…

O Vánocích se velmi často mluví jako o rodinných svátcích. O svátcích, kdy se rodiny sházejí a obdarovávají. A tak se Vánoce bohužel staly pro velké množství lidí svátky, které nejenže vlastně najednou nejsou pro ně, ale které zákonitě prožívají smutně nebo i naštvaně.

A přitom Vánoce nejsou v prvé řadě rodinnými svátky. Jen naše společnost už na to, zdá se, dávno zapomněla…

  • Narazila jsem na příspěvky lidí, které trápí to, že si nerozumí s rodiči nebo sourozenci. O během Vánoc, kdy by přece měli být šťastně pospolu, ta bolest ještě víc vypluje na povrch.
  • Narazila jsem na vtipný článek o tom, jak současné rozdělení na očko a neočko může zasáhnout do rodinných vztahů. Protože ano, někdy je to tak na hlavu, až se té absurditě člověk musí chtě nechtě smát.
  • Sama jsem se stala terčem jedné nešťastné duše, která mě během štědrého dne a i předtím zavalila e-maily, z části nesrozumitelnými, z části stavějícími mě do role Antikrista a choré makovice. Hmm. Smutné.
  • A samozřejmě nemohu zapomenout na všechny ty, kteří tento rok prožívají ty rodinné svátky bez někoho důležitého v rodině. Někdo jim zemřel. Někdo je opustil. A to zákonitě velmi bolí.

Vánoce ale přeci nejsou hlavně rodinnými svátky. A nejsou o dárcích, kterými se zahrneme. Continue reading „Když se cítíte na Vánoce sami…“

Rýpat se ve svých traumatech je někdy zbytečné…

Možná vždy.

Těžko říct.

Vzpomínám na desetidenní kurzy meditace vipassana, na které jsem jezdívala, než nám přišel do cesty covid. A už mnohokrát jsem si řekla: díky za ně! Protože nic vás lépe nepřipraví na to, co přišlo, než čas strávený zavření na jednom místě, kde máte jasně daný rozvrh dne a očekává se, že se podle něj budete řídit. Že budete v 5 ráno meditovat. A že se nebudete courat po okolí, ale jen ve vymezeném prostoru. Nebo že nebudete chodit jíst tam, kde je to jen pro muže. (S více pohlavími se zde nějak nepočítá.) A tak. :-)

Mnohdy lidé nejspíš ani netuší, proč vlastně by se měli něčemu takovému podřídit (a proto také někteří buď odjedou hned na začátku, nebo natáčejí rozhořčená videa po skončení). Ale když se tomu na těch pár dní podřídíte, odjedete s velmi silnou zkušeností, která se vám pak hodí vždy, když život nejde zrovna podle vašich představ. Tak proč se takové zkušenosti neotevřít?

To, co nás tam v praxi učili, bylo vnímat a ne dumat. Vracet se k objektu meditace a ne přemýšlet nad tím, co za emoce a myšlenky se začaly objevovat. Nebylo to mnohdy snadné. Začne se objevovat to, co vás trápí. Vzpomínky a emoce, které se těžko zvládají. Zároveň se učíte vyrovnávat i s těmi všemi omezeními, na které nejsme zvyklí. Ale nikdy nám nikdo nekladl na srdce, ať to, co se objeví, začneme nějak řešit. Jedinými instrukcemi prostě bylo – buďte si vědomi objektu své meditace. Nesnažte se něco odehnat. Nesnažte se, aby bylo líp. Jen buďte a vnímejte.

A ano, protože vipassana pracuje s tělem a myslí zároveň tak, jak pracuje, pokud ve vás nějaká traumata uložená jsou (jako že jsou), tak za těch 10 dní se jich spousta prostě vypařila. Rozplynula. Přestala vás trápit. Jako by nikdy nebyla. A to vše bez nějakých dlouhých sezení s psychoterapeutem a silných emocí. Jen na úrovni mysli a těla.

Jako byste najeli na jiné koleje a to, co vás předtím rozčilovalo, už vás tak nerozčiluje.

To, čeho jste se předtím báli, už vás tak neděsí. Continue reading „Rýpat se ve svých traumatech je někdy zbytečné…“

Trauma je někdy neviditelné, o to více působí…

Je zajímavé, jak procházíme životem s myšlenkou, že jsme Ok. A přitom je cosi v nás, co za nás myslí, cítí i jedná a čím častěji to dělá, tím ve skutečnosti s tím, co je v nás ok, ztrácíme kontakt. Co v nás vždycky bylo ok a vždycky bude. Jen my to ztrácíme z dohledu a čím dál hlouběji se noříme do matrixu, který nemá s realitou nic společného. To je to skutečné trauma, které si v sobě neseme, a mnohdy to o sobě vůbec netušíme.

Ne do toho filmového Matrixu, který jen vzal tu představu buddhistického snu / hinduistické máji, neboli neskutečnosti zakrývající poklidnou skutečnost, a narouboval ji na něco, co nás mělo zaujmout a pobavit. Tím západním způsobem – dodat nám důvod k pocitu zrady a boje za svobodu.

Protože dualistický pohled na svět, ten boj dobra a zla, je v nás hluboce zakořeněný a infikujeme jím všechno, na co se podíváme.

Je paradoxní, že křesťanství, který nám tento pohled vlil krví našich předků i do naší krve, má i jiný pohled. Ten neduální. Podobně jako islám. Podobně jako taoismus, buddhismus nebo hinduismus. (Či lépe řečeno, ty nejrůznější náboženské směry, které jsme si zahrnuli pod nějaké zastřešující pojmenování, protože něco společného sdílejí.) Stačí se podívat trochu hlouběji.

 

KDO BY ALE CHTĚL VĚDĚT, ŽE NENÍ OK?? 

A tak raději, než si myslet, že my sami nejsme Ok, tak ukážeme prstem na něco nebo na někoho.

To ti nahoře, za to můžou.

To on nebo ona, za to můžou.

To tahle situace za to může.

Ano, to je ono klasické „já jsem oběť okolností a druhých”.

 

ALE ONO NESTAČÍ PROKOUKNOUT HRU NA OBĚŤ


Ano, občas to někdo prokoukne. Tak často se mluví o tom, že nemusíme být obětí, že můžeme být tvůrci! A ano, my tuto moc máme, tvořit si vlastní realitu. Už jen tím, že nějakým směrem zaměříme pozornost. Slyšeli jste už o konfirmačním zkreslení?? Mozek má tendenci upřednostňovat ty informace, vzpomínky a interpretace, které podporují naše přesvědčení. To, co je v rozporu, máme tendenci odmítat. Nebo prostě nevidět.

Už se vám někdy stalo, že jste si řekli, že něco někde není, a tak jste to neviděli, i když to tam bylo?? Já ano. Kdysi v hloučku dětí byla moje neteř a volala na mě. Já byla přesvědčená, že mezi nimi nemůže být, neslyšela jsem a neviděla. :-)

Co všechno právě proto nevidíte a odmítáte vidět, abyste nezjistili něco, co si váš mozek a vaše Ego myslí, že by pro vás nebylo dobré vědět? Naše Ego má za úkol nás i chránit a dělá to, jak umí. Někdy bohužel tak trochu jako zlá macecha, která vás zavře do věže, abyste náhodou nepřišli tam venku k úhoně. Umíte vnímat skrytá poselství pohádek?? :-)

VIDÍTE DAR I TAM, KDE TOHO MÁTE AŽ NAD HLAVU?

Tvořit si vlastní realitu můžeme prostě i tak, že změníme úhel pohledu na věc. To, co pro nás předtím bylo trápením, může být najednou požehnáním. Nemusíme si to namlouvat, abychom se cítili lépe. Můžeme to tak opravdu zažít… že něco, co nás mohlo srazit na kolena, využijeme k něčemu užitečnému.

A pak, když se ohlédneme zpět, můžeme říct: „Jo, kdyby mě tenkrát nedali výpověď, nenašla bych si současnou práci, která mě baví rozhodně víc! Jo, ještě štěstí že mi dal/a kopačky. Teď jsem šťastnější.

Zažili jste někdy něco takového? Tak proč by to nemohlo být i u toho, co teď právě prožíváte jako nepříjemné a těžké?? Proč čekat, až co se z toho jednou vyklube za dar? Proč to nevnímat jako dar teď hned? Neztrácet čas smutkem nebo vztekem a poohlédnout se hned po tom, jak to k něčemu využít??

 

KDYŽ SE VÁM NEDAŘÍ TVOŘIT A NEJSTE OBĚŤ, TAK JSTE VINEN??

To je to neštěstí dualistického uvažování. Dokud myslíme na to, kdo je oběť, máme tu i viníka. Ono „můžeš si za to sám.“ A to je docela drsné odsouzení, které na sobě páchá spousta těch, kteří si chtějí tvořit vlastní realitu. A zas padají do pasti toho, že nejsou Ok. Protože něco v nich je špatně, když se necítí Ok.

Je to pak jen začarovaný kruh – pořád se vyhlíží, kdo že to vlastně není Ok??

Někdo totiž vždycky musí být, aby bylo co zlepšovat, co měnit, za co bojovat.

A my tak rádi bojujeme za nějaké to dobro.

Jako bychom ho někdy za ty tisíce let opravdu vybojovali?

Kolik traumat si právě proto generaci za generací neseme?

 

A PŘITOM SE JEN NECHÁVÁME ZMÁST

Jsme lapení v dualistickém světě a dualistickém vnímání. A je to přirozené, vždyť přesně to kolem sebe vidíme. Světlo a tmu. Den a noc. To, co nás bolí, a to, co nám dělá radost. Vždyť je to přece jasné a logické ne?? Postavme se na stranu světla, bojujme za to, aby dobro zvítězilo nad zlem.

Jenže to jediné skutečné zlo je právě ono dualistické vnímání. Ono rozdělování na dobro a zlo. Však vzpomínáte, proč Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje? Jo, možná mu vadilo, že neposlechli jeho zákaz. Alespoň tak se to tisíciletí vykládá, protože poslušnost je přece potřeba podporovat. Podobně jako se některé děti pořád straší čertem, aby byly poslušné.

Jenže tady nešlo jen o zákaz a poslušnost. Tady jde o to, co to utrhli a snědli a proč proto v ráji nemohli zůstat!

Protože jak můžete zůstat v ráji, když vnímáte zlo? 

A když se podle tohoto svého vnímání i začnete chovat?

(Zakrývat se listem, cítit vinu, bát se a schovávat se?)

Bůh Adama a Evu z ráje nevyhnal. Oni se vyhnali sami. Tím, že se nechali dualistickým vnímáním zmást, začali si myslet, že je s nimi něco špatně, začali se bát a snažili se nějak ochránit. Zapomněli, že byli stvořeni k obrazu Božímu. Že s nimi dosud špatně nic nebylo a že jim něco zvenčí nemůže ve skutečnosti ublížit. Nějak je zásadně změnit.

Jen jim to může otevřít oči vůči tomu, že vše není růžové ani černobílé. Že neexistuje jen ráj, ale i peklo. I lidské soužití, které je tak zasažené tím dělením na dobré a zlé, příjemné a nepříjemné, to chci a to nechci, že je jedním velkým koloběhem utrpení.

Člověk si často myslí, že bojuje za dobro, ale už dávno bylo řečeno, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly. To, co chce, si člověk plete se svobodou. A nepříjemné považuje za překážku místo za odrazový můstek. Ano, to jablko v nás přerušilo kontakt s něčím pro nás oživujícím. Ale nemohlo za to ani jablko, ani had, ani Eva. Jen to, že vnímat svět ve všech jeho barvách je výzva hodná božské energie.

Dualistické uvažování je naše prvotní trauma, ten prvotní hřích, které nás jako lidstvo pronásleduje.

A dědí se z generaci na generaci. Od něj se pak odrážejí všechna další traumata. Ta menší jako je  zlý pohled či nešikovná slova, ta větší, jako je poraněné koleno, úraz nebo operace, i ta větší jako je znásilnění, přepadení, vražda, válka. Nebo i epidemie.

Každý si nějaké takové trauma v sobě neseme a čím víc si ho nejsme vědomi, tím nevědoměji na nás působí a o to zrádnější může být. A přidávají se další a další. Další naše mělo by se naráží na zklamání. A my nevíme, jak reagovat jinak než způsobem, který pro nás není zdravý a navíc nakonec k ničemu pozitivnímu ani nevede. Protože nejde na kořen problému. Nemění dualistické vnímání na to nedualistické.


Článek je inspirován osmým tématem Mimoňské cesty do Jiného světa týkající se neduálního vnímání a šestým tématem STROMU ŠTĚSTÍ věnovaným našim traumatům.

Co je na té odvrácené straně? (Aneb jihokorejci netočí jen Squid Game.)

Poslední dobou srovnávám české a americké seriály s těmi jihokorejskými, které mi pouští má téměř patnáctiletá dcera. A říkám si, proč jsme tak strašně povrchní??

Ano, řekněme, že americký Dexter, kterého opět dávají a o kterém tu každý týden píšu, byl vždy tak trochu neortodoxním seriálem. Teď opravdu ještě potemněl a řeší se tam takové věci jako, odkud se berou násilnické tendence, proč lidé propadají drogám a jestli je možné se tomu všemu v sobě nějak postavit. A jak. Z takové napůl komedie o sériovém vrahovi, který čistí ulice od zločinců, se navíc letos stala sonda do vztahu otec – syn. Mimo jiné.

Jihokorejský seriál Squid Game vtrhl do západního zábavního průmyslu s tématem zadluženosti a smrti. Možná už dnes fakt málo koukám na seriály, ale všechny ty rodinné komedie, ulice, ordinace a detektivky na jedno brdo jsou sice zábavné, ale fakt plytké. Nebo jste našli v televizi něco opravdu zajímavého?

 

NEVIDĚT, JEN SE BAVIT?

Možná se mýlím. Ale přijde mi, že dokud dcera nepřišla s Je Ok nebýt Ok, seriál jsem opravdu chápala jako zábavný či napínavý sled epizod, nebo přinejlepším jako nějaký příběh. Nejlépe akční, nebo o zamotaných vztazích. (Squid Game jsem nikdy celý neviděla, na mě moc drsný.)

A pak se objevil Je Ok nebýt Ok (který má mimochodem na ČSFD vysoké hodnocení) a já jím byla podobně okouzlená jako jihokorejskými písněmi a videi (K-pop). Nádherná kinematografie. Je vidět, že do seriálů jdou velké peníze, podobně jako do videoklipů. Profesionální výkony, ať už herců nebo zpěváků a tanečníků. Ale hlavně ten příběh! Continue reading „Co je na té odvrácené straně? (Aneb jihokorejci netočí jen Squid Game.)“

Různé podoby lásky a jak nás umí proměnit

Máte nějakou zemi, která vás umí chytit za srdce? 

Myslím, že pro mého muže by to byla Česká republika. :-) Ano, viděl lední medvědy na Svalbardu a papuchálky na Faerských ostrovech, ale stejně asi nejraději bloumá po našich lesích. Možná to máte taky tak?

To já jsem bývala větší blázen do cestování. Ostatně i proto jsem se začala už jako malá sama učit cizí jazyky (včetně arabštiny). :-) A v knihovně jsem si půjčovala cestopisy a snila, že budu jednou jako Haliburton.

Nejvíc jsem ale asi toužila být egyptoložkou a už na základce jsem znala základy egyptské historie. Opět knihovna. :-) Zlatá nymburská knihovna a oddělení pro dospělé, kam mě pouštěli.

Egypt byla má vysněná destinace. Taková má první láska. 
Egyptologie mi ale zůstala zavřená – obor se otevíral, když jsem byla ve třeťáku. A pak až kdo ví kdy. To jsem ale já už byla na arabistice. Řekla jsem si tenkrát totiž fikaně, že je dobré někde začít, abych se jednou dostala tam, kam chci.

Ale pak už jsem nechtěla skončit. Ocitla jsem se na desetiměsíční studijní stáži v Egyptě a ukázalo se, že mé dětské poblouzení starým Egyptem bylo vlastně takovým voláním, ať jedu do Egypta. Nic víc. Ale hlavně nic míň.

 

Těch 10 měsíců pro mě bylo převratných

Continue reading „Různé podoby lásky a jak nás umí proměnit“

DŮVĚŘUJETE, NEBO JSTE JEN NAIVNÍ??

Toť otázka, že? Velmi často vnímám, že se lidé dělívají na dvě skupiny. Jedna věří v A a druhá v B. Přičemž obě si myslí, že mají pravdu. A že ti druzí se mýlí. Jak jinak taky. Vždyť věří v pravý opak! A my jsme jako společnost tak ponoření do duality, že se často zmítáme buď ve vnějších konfliktech, nebo v těch vnitřních.

Už mnoho let nám život tohle rozpolcení, tuhle dualitu ukazuje. A jistě mi dáte za pravdu, že teď během covidu je to rozehrané na plné pecky.

Klasicky dualistické je také to, že nám dělá velký problém nevnímat sebe, druhé i svět černobíle. Jaksi zjednodušeně, šablonovitě. Ano, je to jednodušší a to je pro naši mysl mnohdy důležité. Šetří to energii. Je snazší se rozhodovat. Asi nikdo nechceme skončit jako ten pověstný Buridanův osel, který se tak dlouho rozhodoval mezi dvěma kupkami sena, až pošel hlady.

Jenže svět přece není černobílý! Je mnohem barevnější, komplexnější. A pokud jste už se mnou prošli tématy elementu ZEMĚ (jehož hlavním smyslem je harmonická dynamická rovnováha), zažili jste už také na vlastní kůži, jak důležité je vylézt z pasti svého myšlení a dotknout se světa svými smysly. Uvědomit si, že pravda je paradoxní, a proto ji mysl nemůže nikdy pochopit. Ať se bude snažit sebevíc. Continue reading „DŮVĚŘUJETE, NEBO JSTE JEN NAIVNÍ??“

Zimní ladění na sílu vnitřní důvěry, jistoty a odvahy

Bude to víc o strachu, či o odvaze?

Trápení nespočívá v bolesti, ale ve snaze jí utéct.

Největším štěstím je nebát se negativních emocí a zkušeností. Jakékoliv jiné štěstí je prchavé a povrchní. 

To jsou 4 věty, které jsem teď objevila, když jsem pročítala shrnutí svých zážitků a zkušeností z minulých zimních let. Už pondělí startuje v mém ročním projektu období elementu VODA (mimochodem, také se můžete přidat...) a protože to bývá jedno z nejsilnějších období roku, zalistovala jsem ve svých zápiscích.

Protože kdo by chtěl opakovat stejné lekce? Kdo by chtěl oprašovat už jednou poznané? To, co někde zapadlo, i když to třeba ještě loni, nebo předloni, nebo předpředloni silně rezonovalo??

Chceme se točit v kruhu, nebo se chceme od toho, co už jsme zažili a pochopili odrazit ještě dál (či hlouběji)??

  • Jestli sami ještě nemáte svá shrnutí týdnů či ročních elementů a toho, co vám do života umí přinést (a přinášejí), co vám v tom brání?? Je to rozhodně užitečná věc, jak se brzy budete moci dočíst.
  • A pokud je máte a už svůj život prožíváte bděleji a vědoměji a ve větším kontaktu se Životem a jeho poselstvími, možná pro vás bude zajímavé vnímat vše ještě z neduálního úhlu pohledu. Bývá dost neortodoxní, překvapivý a může vám otevřít ještě úplně jiné obzory. :-)

Continue reading „Zimní ladění na sílu vnitřní důvěry, jistoty a odvahy“

Černá sjezdovka v našich myslích…

Každý asi máme ve své mysli nějakou tu černou sjezdovku. Co myslíte?

Nebo netušíte, jak to vlastně myslím?? :-)

Černá sjezdovka v naší mysli je něco, co nás v životě děsí. I z pouhého pohledu se nám rozbuší srdce a říkáme si, jak jsme se tady ocitli a jestli to vůbec přežijeme :-) A když se na tu cestu vydáme, přejeme si, abychom to nejtěžší měli už konečně za sebou. 

Tak právě takhle jsem se cítila na černé sjezdovce v Dolní Moravě.

A právě takhle jsem se cítila o pár dní později, když jsem se s jedním svým dobrým známým bavila o tom, čeho se bojím jako čert kříže. A najednou mi díky té černé sjezdovce bylo jasné, co s tím :-) A vám bude brzy taky, jen co se dostanete na konec tohoto článku o černých sjezdovkách nejen v nás :-)

 

Který šílenec leze na černou??

Continue reading „Černá sjezdovka v našich myslích…“