Je zajímavé, jak procházíme životem s myšlenkou, že jsme Ok. A přitom je cosi v nás, co za nás myslí, cítí i jedná a čím častěji to dělá, tím ve skutečnosti s tím, co je v nás ok, ztrácíme kontakt. Co v nás vždycky bylo ok a vždycky bude. Jen my to ztrácíme z dohledu a čím dál hlouběji se noříme do matrixu, který nemá s realitou nic společného. To je to skutečné trauma, které si v sobě neseme, a mnohdy to o sobě vůbec netušíme.
Ne do toho filmového Matrixu, který jen vzal tu představu buddhistického snu / hinduistické máji, neboli neskutečnosti zakrývající poklidnou skutečnost, a narouboval ji na něco, co nás mělo zaujmout a pobavit. Tím západním způsobem – dodat nám důvod k pocitu zrady a boje za svobodu.
Protože dualistický pohled na svět, ten boj dobra a zla, je v nás hluboce zakořeněný a infikujeme jím všechno, na co se podíváme.
Je paradoxní, že křesťanství, který nám tento pohled vlil krví našich předků i do naší krve, má i jiný pohled. Ten neduální. Podobně jako islám. Podobně jako taoismus, buddhismus nebo hinduismus. (Či lépe řečeno, ty nejrůznější náboženské směry, které jsme si zahrnuli pod nějaké zastřešující pojmenování, protože něco společného sdílejí.) Stačí se podívat trochu hlouběji.
KDO BY ALE CHTĚL VĚDĚT, ŽE NENÍ OK??
A tak raději, než si myslet, že my sami nejsme Ok, tak ukážeme prstem na něco nebo na někoho.
To ti nahoře, za to můžou.
To on nebo ona, za to můžou.
To tahle situace za to může.
Ano, to je ono klasické „já jsem oběť okolností a druhých”.
ALE ONO NESTAČÍ PROKOUKNOUT HRU NA OBĚŤ
Ano, občas to někdo prokoukne. Tak často se mluví o tom, že nemusíme být obětí, že můžeme být tvůrci! A ano, my tuto moc máme, tvořit si vlastní realitu. Už jen tím, že nějakým směrem zaměříme pozornost. Slyšeli jste už o konfirmačním zkreslení?? Mozek má tendenci upřednostňovat ty informace, vzpomínky a interpretace, které podporují naše přesvědčení. To, co je v rozporu, máme tendenci odmítat. Nebo prostě nevidět.
Už se vám někdy stalo, že jste si řekli, že něco někde není, a tak jste to neviděli, i když to tam bylo?? Já ano. Kdysi v hloučku dětí byla moje neteř a volala na mě. Já byla přesvědčená, že mezi nimi nemůže být, neslyšela jsem a neviděla. :-)
Co všechno právě proto nevidíte a odmítáte vidět, abyste nezjistili něco, co si váš mozek a vaše Ego myslí, že by pro vás nebylo dobré vědět? Naše Ego má za úkol nás i chránit a dělá to, jak umí. Někdy bohužel tak trochu jako zlá macecha, která vás zavře do věže, abyste náhodou nepřišli tam venku k úhoně. Umíte vnímat skrytá poselství pohádek?? :-)
VIDÍTE DAR I TAM, KDE TOHO MÁTE AŽ NAD HLAVU?
Tvořit si vlastní realitu můžeme prostě i tak, že změníme úhel pohledu na věc. To, co pro nás předtím bylo trápením, může být najednou požehnáním. Nemusíme si to namlouvat, abychom se cítili lépe. Můžeme to tak opravdu zažít… že něco, co nás mohlo srazit na kolena, využijeme k něčemu užitečnému.
A pak, když se ohlédneme zpět, můžeme říct: „Jo, kdyby mě tenkrát nedali výpověď, nenašla bych si současnou práci, která mě baví rozhodně víc! Jo, ještě štěstí že mi dal/a kopačky. Teď jsem šťastnější.”
Zažili jste někdy něco takového? Tak proč by to nemohlo být i u toho, co teď právě prožíváte jako nepříjemné a těžké?? Proč čekat, až co se z toho jednou vyklube za dar? Proč to nevnímat jako dar teď hned? Neztrácet čas smutkem nebo vztekem a poohlédnout se hned po tom, jak to k něčemu využít??
KDYŽ SE VÁM NEDAŘÍ TVOŘIT A NEJSTE OBĚŤ, TAK JSTE VINEN??
To je to neštěstí dualistického uvažování. Dokud myslíme na to, kdo je oběť, máme tu i viníka. Ono „můžeš si za to sám.“ A to je docela drsné odsouzení, které na sobě páchá spousta těch, kteří si chtějí tvořit vlastní realitu. A zas padají do pasti toho, že nejsou Ok. Protože něco v nich je špatně, když se necítí Ok.
Je to pak jen začarovaný kruh – pořád se vyhlíží, kdo že to vlastně není Ok??
Někdo totiž vždycky musí být, aby bylo co zlepšovat, co měnit, za co bojovat.
A my tak rádi bojujeme za nějaké to dobro.
Jako bychom ho někdy za ty tisíce let opravdu vybojovali?
Kolik traumat si právě proto generaci za generací neseme?
A PŘITOM SE JEN NECHÁVÁME ZMÁST
Jsme lapení v dualistickém světě a dualistickém vnímání. A je to přirozené, vždyť přesně to kolem sebe vidíme. Světlo a tmu. Den a noc. To, co nás bolí, a to, co nám dělá radost. Vždyť je to přece jasné a logické ne?? Postavme se na stranu světla, bojujme za to, aby dobro zvítězilo nad zlem.
Jenže to jediné skutečné zlo je právě ono dualistické vnímání. Ono rozdělování na dobro a zlo. Však vzpomínáte, proč Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje? Jo, možná mu vadilo, že neposlechli jeho zákaz. Alespoň tak se to tisíciletí vykládá, protože poslušnost je přece potřeba podporovat. Podobně jako se některé děti pořád straší čertem, aby byly poslušné.
Jenže tady nešlo jen o zákaz a poslušnost. Tady jde o to, co to utrhli a snědli a proč proto v ráji nemohli zůstat!
Protože jak můžete zůstat v ráji, když vnímáte zlo?
A když se podle tohoto svého vnímání i začnete chovat?
(Zakrývat se listem, cítit vinu, bát se a schovávat se?)
Bůh Adama a Evu z ráje nevyhnal. Oni se vyhnali sami. Tím, že se nechali dualistickým vnímáním zmást, začali si myslet, že je s nimi něco špatně, začali se bát a snažili se nějak ochránit. Zapomněli, že byli stvořeni k obrazu Božímu. Že s nimi dosud špatně nic nebylo a že jim něco zvenčí nemůže ve skutečnosti ublížit. Nějak je zásadně změnit.
Jen jim to může otevřít oči vůči tomu, že vše není růžové ani černobílé. Že neexistuje jen ráj, ale i peklo. I lidské soužití, které je tak zasažené tím dělením na dobré a zlé, příjemné a nepříjemné, to chci a to nechci, že je jedním velkým koloběhem utrpení.
Člověk si často myslí, že bojuje za dobro, ale už dávno bylo řečeno, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly. To, co chce, si člověk plete se svobodou. A nepříjemné považuje za překážku místo za odrazový můstek. Ano, to jablko v nás přerušilo kontakt s něčím pro nás oživujícím. Ale nemohlo za to ani jablko, ani had, ani Eva. Jen to, že vnímat svět ve všech jeho barvách je výzva hodná božské energie.
Dualistické uvažování je naše prvotní trauma, ten prvotní hřích, které nás jako lidstvo pronásleduje.
A dědí se z generaci na generaci. Od něj se pak odrážejí všechna další traumata. Ta menší jako je zlý pohled či nešikovná slova, ta větší, jako je poraněné koleno, úraz nebo operace, i ta větší jako je znásilnění, přepadení, vražda, válka. Nebo i epidemie.
Každý si nějaké takové trauma v sobě neseme a čím víc si ho nejsme vědomi, tím nevědoměji na nás působí a o to zrádnější může být. A přidávají se další a další. Další naše mělo by se naráží na zklamání. A my nevíme, jak reagovat jinak než způsobem, který pro nás není zdravý a navíc nakonec k ničemu pozitivnímu ani nevede. Protože nejde na kořen problému. Nemění dualistické vnímání na to nedualistické.
Článek je inspirován osmým tématem Mimoňské cesty do Jiného světa týkající se neduálního vnímání a šestým tématem STROMU ŠTĚSTÍ věnovaným našim traumatům.
