Černá sjezdovka v našich myslích…

Každý asi máme ve své mysli nějakou tu černou sjezdovku. Co myslíte?

Nebo netušíte, jak to vlastně myslím?? :-)

Černá sjezdovka v naší mysli je něco, co nás v životě děsí. I z pouhého pohledu se nám rozbuší srdce a říkáme si, jak jsme se tady ocitli a jestli to vůbec přežijeme :-) A když se na tu cestu vydáme, přejeme si, abychom to nejtěžší měli už konečně za sebou. 

Tak právě takhle jsem se cítila na černé sjezdovce v Dolní Moravě.

A právě takhle jsem se cítila o pár dní později, když jsem se s jedním svým dobrým známým bavila o tom, čeho se bojím jako čert kříže. A najednou mi díky té černé sjezdovce bylo jasné, co s tím :-) A vám bude brzy taky, jen co se dostanete na konec tohoto článku o černých sjezdovkách nejen v nás :-)

 

Který šílenec leze na černou??

Nepovažuju se za brázdiče černých sjezdovek. Na můj vkus jsou zbytečně prudké. A protože jsou tak prudké, neodvažuju se to na nich víc pustit, a tak se celý zážitek scvrkne na jakési prapodivné lyže doprava – trochu popojet – lyže doleva – vydýchat – lyže doprava – trochu popojet atd. Chtěla bych říct, dokud nepadnu. Ale padnout pro mě nepadá v úvahu :-)

Lyžování si představuju jinak. Pravda – dnes už mi vlasy nevlají ve větru, jak se řítím šusem z kopce dolů. Zaprvé už dávno nejezdím šusem. A zadruhé už nejezdím jen v čelence. Ale když už mi tedy ty vlasy nevlají ve větru, chci alespoň cítit to, jak si lyže kloužou po sněhu a dělají si ty své obloučky. Chci jet dost rychle na to, abych měla takový zvláštní pocit letu, a dost pomalu na to, abych mohla vždycky zabrzdit, když bude potřeba.

Za celý svůj lyžařský život – a začínala jsem někdy ve školkovém věku na cvičné loučce pod Horalem v Harrachově a pokračovala jízdou tou šusem po modré na Rýžovišti – jsem černou, pokud vím, jela jen jednou jedinkrát. Šlo o prudkou úzkou bolouvatou harrachovskou černou. A bylo to tam poprvé a naposled. Tuším, že stejná sjezdovka se stala hrdinou slohu mé matky o jedné vydařené jízdě mých rodičů (kteří pak přesedlali na běžky úplně) :-))

Jestli jsem kdy sjela nějakou jinou černou, tak jen proto, že o tom nevím, nebo že to byla černá převlečená za červenou :-)

A tak netuším, co mě to proboha napadlo, že vezmu svou dvanáctiletou dceru na černou sjezdovku. Pravda je, že jsem o tom mluvila od první chvíle, kdy jsme poprvé jely kolem ní. Nepřišla mi horší než červené, které jsme v pohodě sjížděly. Dcera se ale několik dní tomuto mému geniálnímu nápadu bránila…

Když se člověk ocitne na černé sjezdovce

Náhoda tomu chtěla a poslední den, ten slunečný den, jsme se jí ocitly nejblíž.

Objevily jsme speciální cestu – na WC :-) Zespodu, v restauraci Skalka pod Stezkou v oblacích.  A z ní jsme se černé sjezdovce opět ocitly blíž než kdy předtím. A já opět prohlásila: „A nezkusíme černou?? Tentokrát dcera přikývla. Proč že ne…

Já si pak mnohokrát cestou dolů říkala proč že ne :-)))

Asi ve čtvrtině cesty jsem jí pokynula, ať jede přede mnou. A pak jsem se jen dívala, jak v pohodičce brázdí černou sjezdovku, oblouček za obloučkem. A za chvíli už z ní byl jen ten o něco větší brouček někde dole.

A já pořád nahoře.

Srdce mi tlouklo a já si říkala, čí to byl blbej nápad. Možná to znáte :-))

Nejblbější nápad je v takových případech ale zůstat stát. Dívat se dolů a vidět ten prudký kopec. Začít moc přemýšlet. Mně se podařilo moc nepřemýšlet, ale nedařilo se mi nezastavovat.

Snad každý druhý, třetí oblouček jsem se musela zastavit a vydýchat. Užít si ten pocit, že jsem přežila dalších pár zatáček. Že mi lyže při žádném zahranění nepodklouzly a já nespadla a nesunula se metry dolů. Že se mi to moc nerozjelo, protože bych to pak fakt už na tom namrzlém sněhu třeba neubrzdila bez pádu. Že jsem do nikoho nenarazila. Nikdo nenarazil do mě. Navíc já, hrdobec, jezdím bez helmy a padat bez helmy fakt není dobrý nápad…

Vůbec jsem se na tom svahu necítila bezpečně. Netušila jsem, do jaké míry to zvládnu sjet. Do jaké míry bych dokázala rychle reagovat. Do jaké míry mi budou držet lyže. 

Hlavou mi běželo jedno – ať už jsem dole, ať už jsem dole, ať už jsem dole.

Možná mi tam někde pod touhle myšlenkou naskočily i všechny ty katastrofické scénáře, jak se kdy kdo kde vymlátil. A možná i vzpomínka, jak den předtím dcerce vypnulo zničehonic na sjezdovce vázání. To si prý tak jela a najednou kouká, že jí chybí jedna lyže :-) Kupodivu nespadla. Jen musela sundat i tu druhou a červenou sejít pěšky, protože vázání se ukázalo být prostě rozhašené. Nikdo neví proč. Bylo pár dní po seřízení…

A tak jsem opatrně, kousek po kousku, s bušícím srdcem dokroužila dolů.

 

Černá sjezdovka? Bylo to super – chci zas!

Dcera na mě pod černou čekala. Usmívala se. Já taky. Úlevou, že jsem to přežila. Ona ale prohlásila na mé „Tak co?” její „Bylo to super! Mně se to líbilo!

A pak mě celý zbytek lyžovačky pořád pošťuchovala: „Černá je super!

Ale už mě tam znovu nedostala :-)

 

Když se objeví černá sjezdovka v našich myslích

Vzpomeňte si na černou sjezdovku, když se něčeho fakt začnete bát.

Myslíte, že se bojí klučina, který se pustí dolů a mrská jeden oblouček za druhým?? No, někteří klučinové se nebojí prostě proto, že asi postrádají pud sebezáchovy či co :-) A někteří se nebojí pravděpodobně ze stejného důvodu, jako se já nebojím na červené (na rozdíl od lyžaře začátečníka). Prostě ví, že to zvládne. A je to pro něj zábava.

Obvykle dostaneme strach ve chvíli, kdy si nejsme jistí, že to zvládneme.

A někdy máme pravdu a ten strach je zcela legitimní.

Jen šílený začátečník vleze na černou. Když bude mít smůlu, nedopadne dobře.

Někdy jsou to jen ty velké oči, když se poprvé pokoušíme o něco, co jsme dosud nezkoušeli a co nevíme, jestli zvládneme. Když to ale nezkusíme, nepokročíme dál…

A někdy právě díky tomu, že jsme to zkusili, zjistíme, co nám chybí, abychom ten strach ztratili a aby pro nás tahle černá sjezdovka byla stejnou zábavou jako je pro nás třeba červená nebo modrá (když tedy není moc nudná).

 

Co jsem na té své černé zjistila já??

Že potřebuju mít pocit, že se na své lyže mohu spolehnout. Mít jistotu, že mě nezradí, nepodklouznou. Že mě udrží…

Ty pomyslné lyže v nás je třeba mít řádně nabroušené, abychom věděli, že nás nezklamou.

A že mnohem lépe by se mi lyžovalo, kdyby sjezdovka nebyla namrzlá. Když už si nejsem jistá těmi pomyslnými lyžemi, je dobré si být alespoň jistý, že na cestě není nic, na čem bych mohla uklouznout…

A pak trénovat. Sjet tu černou jednou, dvakrát, třikrát. Mít jistotu, že to zvládnu.

A tak to je se vším, čeho se bojíme:

  • Je potřeba se ujistit, že se nesnažíme skákat výš, než nač v dané chvíli máme, ale učit se krůček za krůčkem
  • Je potřeba se ujistit, že máme dost nabroušeno
  • Je potřeba se ujistit, že v cestě nejsou překážky, pokud moc nabroušeno zrovna nemáme
  • Je potřeba trénovat, trénovat a trénovat

Nebo byste přidali i nějaké další body?? Už jste si také sjeli nějakou tu svou černou sjezdovku? Tu reálnou, nebo třeba tu ve své mysli?? A jaké to bylo??? :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *